Bagration 1944 III. Partyzáni II. Č 1-4.
Díl III.
Část 1.
Tradice partyzánské války je zmiňována již hluboko v ruské historii. Nejznámější momenty této historii jsou obsaženy v díle Lva Nikolajeviče Tolstého – Vojna a mír. Mnozí si jistě vzpomeneme i na skvělý film Sergeje Bondarčuka stejného názvu – Vojna a mír. Již tam je patrné, jak jednotlivý ruští šlechtici sestavovali kozácké jednotky, s kterými útočili na týlové jednotky Napoleonovy armády. Zvláště pak při jeho ústupu z Ruska, na opozdilé a jednotlivé francouzské oddíly.
Potom již ve 20. století, v době občanské války, používali partyzánský boj obě bojující strany – Rudí i Bílí. V době této občanské války se partyzánský boj vyznačoval neobyčejnou krutostí. Územní zisky například Bílých narušovali úspěšně svými nájezdy do týlu Rudí.
Sovětští historici proto měli krásné slovní obraty, které stojí za odcitování:
„Nesobecký hrdinský zápas dělníků pod vedením komunistické strany v týlu interventů a Bílých gardistů se velmi významně podílel na vítězném výsledku občanské války.“
Sovětská vojenská věda si sice vypracovala v meziválečném období studii „Partyzánská válka“. Byl to soubor principů, myšlenek a doktríny vedení partyzánské války. Jenomže Stalinovy čistky v letech 1936 – 1939 znemožnily uvést tyto principy do ozbrojených sil.
Stalin totiž zastával a prosazoval názor, že Rudá armáda bude bojovat na území nepřítele a tudíž partyzánský způsob boje nemá žádný smysl. Dále se obával, že kdyby vyzbrojil jednotlivé národnosti, které mají nacionalistické tendence, že by škodil sám sobě. Oni by totiž mohli jednou bojovat s nepřítelem proti němu.
A tak teprve po napadení SSSR Německem, během prvních měsíců, začíná sovětské velení vypracovávat metodiku partyzánského boje. Jsou to instrukce jak škodit nepříteli, sabotáže na mostech, železničních tratích a způsoby ničení německých skladů se zásobami a válečným materiálem.
Jsou vytvořeny návody jak ustavit oblastní partyzánské organizace a v krajích, kterým hrozí, že budou zabrány Němci, se někteří funkcionáři a části obyvatelstva, které je na straně režimu připravuje na boj v ilegalitě.
V samotném ÚV KSSS vzniká samostatná sekce, která má za úkol koordinovat diverzní akce na okupovaném území SSSR. Tento koordinační výbor vytvoří malé odbory v každém frontu a každé armádě. Tam je vždy jeden odpovědný důstojník s malým štábem určen pro řízení partyzánské činnosti na okupovaném území.
Řekli jsme si, že vznik prvních partyzánských oddílů byl v létě a na podzim 1941 jen z rozbitých pravidelných útvarů Rudé armády. Většinou byli nedostatečně vystrojeni, měli malé zásoby potravin. Co ale postrádali nejvíc, to byly radiostanice k navázání spojení s pravidelnými oddíly bojujícími na frontě. Přesto tyto oddíly škodily Wehrmachtu již v počátcích operace „Barbarossa“. Tyto hladové oddíly vykolejovaly vlaky a z léček přepadaly německá vozidla na silnici.
Na tyto ranné oddíly polopartyzánů dopláceli i vesničané. Kradli jim totiž zásoby potravin, odháněli jim koně a kradli osivo, dopouštěli se násilí na ženách a nemilosrdně vraždili lidi, kteří projevili sympatie k Němcům. Vesničané se bránili nejprve pasivně tím, že vstupovali do Milic. Milice organizovala německá okupační správa, ta je i vyzbrojila ručními zbraněmi. Pasivní obrana (ohlašování příchodu polopartyzánů) se ukázala jako neúčinná. Proto Hiwies (tak se nazývaly Milice), vyrážely spolu s Wehrmachtem do velkých protipartizánských akcí. Někdy se Hiwies vydávaly na tyto akce samy. Pobíjely Rudoarmějce jako divokou zvěř, nebo byly samy pobiti.
Po odražení Němců od Moskvy a stabilizaci fronty se část lidí přidává na stranu partyzánů. To již někteří zaznamenali barbarské zacházení Němců se sovětskými válečnými zajatci a řádění SS Einsatzgruppen, které masově vraždily židovské obyvatelstvo a některé skupiny obyvatel.
Polní maršál Günther von Kluge, velitel skupiny armád Střed podává na velení Wehrmachtu v únoru 1942 toto hlášení: „Počet nepřátelských vojáků za naší frontou neustále roste a stejně hrozivě se rozrůstá i partyzánská aktivita v týlu našich armád. situace se v tomto ohledu začíná jevit natolik hrozivá, že mne to nutí se vší vážností upozornit na potenciální nebezpečí, které pro nás z takového stavu věcí plyne. Zatímco dříve se partyzáni omezovali na narušování komunikací a útoky na jednotlivá vozidla a malá zařízení, nebo budovy s nepočetnou posádkou, nyní, kdy už jsou dobře organizováni, řízeni odhodlanými sovětskými důstojníky a vybaveni velkým množstvím nejrozličnějších zbraní, urputně bojují o získání kontroly nad některými kraji. Oblasti, jichž se zmocnili, fungují jako jejich základny, ze kterých podnikají rozsáhlé bojové akce. V mnohých rozsáhlých teritoriích tak již přešla iniciativa do rukou nepřítele, zatímco pro německou administrativu, a tedy i ekonomické využití, jsou tyto oblasti nedostupné.“
I z tohoto líčení je patrné, že počátek roku 1942 je vlastně počátkem zformování partyzánských skupin na východní frontě. Tedy žádné všelidové vzedmutí mas.
Koordinace partyzánského hnutí od nejvyššího velení SSSR tedy začíná řádně až od jara a léta 1942.
