xxxxx 
NEŠTĚSTÍ NECHODÍ PO HORÁCH
ÚVOD
ÚVOD
Když jsem byl školák, tedy od šesté do osmé třídy, kdy jsem chodil na školy v Bučovicích, číslo popisné 710, byl jsem poměrně aktivní tvor. Škola mi sice jako správnému žákovi lezla na nervy, a jelikož fyzicky jsem nebyl nic moc a tedy pro mě nebyly zrovna ideální sportovní aktivity typu kopaná či košíková – byl jsem na oboje levej až patologicky, věnoval jsem se různým olympiádám a soutěžím, kde se mi jako jednotlivci, ale i jako členu soutěžních družstev poměrně dařilo. Je ale fakt, že na druhou stranu jsem chodil do řeckořímského zápasu. Tento úpolový sport se mi líbil. Nic divokého, ale chlapácké.
Ty soutěže byli biologická olympáda, kdy jsem se věnoval například chráněným stromům, a potom soutěže – jak jinak – o Sovětském svazu. Byly to dvě soutěže. Jedna se jmenovala podle slov Julia Fučíka „O zemi, kde zítra znamená již včera“, a druhá potom „Co víš o Sovětském svazu“. Vybíral jsem si třeba architekturu, dějiny, jednou dokonce zemědělství, takže jsem věděl, kolik se v této velké zemi produkovalo bavlny či kukuřice, ale když to šlo, tak kosmonautiku.
V té době jsem věděl strašně moc o všem, co bylo dostupné a sovětských kosmonautech, družicích, sondách na jiná kosmická tělesa a samosebou jsem četl vše ve sci-fi, co bylo k mání. Tak nějak souběžně jsem vnímal i konkurenci v USA, ale Jurij Alexejevič Gagarin pro mě byl největší hrdina. Skoro jako Vinnetou. Sergej Pavlovič Koroljov potom pro mě byl velký borec - viděl jsem o něm i film s názvem „Hlavní konstruktér“. A když letěl na Sojuzu T28 do vesmíru Vladimír Remek s Alexejem Gubarevem na svoji misi na Saljut 6, byl jsem velmi pyšný. Vladimír Remek je pro mě pořád člověk, který dokázal to co málokdo a tak to i zůstane.
Jenže když se buduje něco nového – zde to bylo raketové strategické vojsko a kosmický program ve vzájemném propojení, stejně jak na americkém kontinentu, tak se naráží na spoustu úskalí a nelze vyloučit havárie a katastrofy. V podmínkách Sovětského svazu navíc šlo i o snahu být za každou cenu lepší než ti druzí a tak se občas děly věci, které v dnešním vidění světa rozum obtížně pobírá. Například ať to stojí, co to stojí, k výročí VŘSR to musí být, aby sláva byla větší než loni. A o jedné takové katastrofě velkého rozsahu je tato práce, ke které mě rozhýbalo pouze a jen to, že na něco složitějšího jsem poslední dobu nějak línej.
Bude to o dni 24. říjnu 1960, kdy se odehrála takzvaná Nedělinova katastrofa. Tímto názvem je povšechně označován výbuch nově vyvíjené tajné vojenské balistické rakety R-16, který díky neuvěřitelnému lajdáctví a údernictví nastal právě 24. října roku 1960 na hlavním sovětském kosmodromu Bajkonur. Tak se na to podíváme.
Kapitola první: NĚCO MÁLO O KOSMODROMECH UŽÍVANÝCH DNES RUSKOU FEDERACÍ
Dislokace všech čtyř kosmodromů užívaných v současné době Ruskou federací.
Číslo jedna – nejvýznamnější: Kosmodron Bajkonur, někdy nazývaný i Bajkonur -Tjuranťan byl vybudován v Kyzyl-Ordinské a Karagandské oblasti na území tehdejší Kazašské socialistické republiky. Nyní je to Republika Kazachstán a Rusko si toto území od této země dlouhodobě pronajímá. Došlo k němu - výstavbě - na základě rozhodnutí vlády Sovětského svazu číslo 292-181 z 12. února 1955.
Nesl název 5. Naučno-issledovatělskij ispytatělnyj poligon Ministerstva obrany SSSR pro zkoušky balistických raket dalekého dosahu. V západním tisku byl často nazýván Tjura-Tam podle blízké železniční stanice. Asi proto to Tjuranťan. Původní vesnice Bajkonur leží asi 320 km severovýchodně od kosmodromu. Její jméno bylo v rámci maskirovky místa kosmodromu použito kvůli utajení jeho skutečné polohy.
Do té doby totiž pro pokusy s raketami jak kořistnímu německého původu tak hybridů smíšené německo-sovětské konstrukce a nakonec už vlastní konstrukce sloužila vojenská střelnice, známá jako Kosmodrom Kapustin Jar. Tuto střelnici – kosmodrom poznalo i několik generací našich československých raketčíků- zde se učili novou techniku ovládat a používat. Tato lokalita ale přestala vyhovovat pro pokusy s velkými, několikastupňovými raketami, vyvíjených kanceláří Sergeje Pavloviče Korolojova.
Sergej Pavlovič Koroljov
Proto maršál Mitrofan Ivanovič Nedělin, v té době velitel veškerého dělostřelectva Sovětského svazu, navrhl postavit základnu výrazně větší. Výstavbu nové základny dostal na starost – kdo jiný - generál ženijního vojska Georgij Maximovič Šubnikov. Na budoucí staveniště s prvními spolupracovníky se dostal již 12. ledna 1955. Jediné co měli, byly železniční vagóny, které jim sloužily jako dílny, obydlí i místo pro zábavu.
První budovatel kosmodromu Bajkonur Georgij Maximovič Šubnikov
Organizační struktura vojenské správy střelnice byla stanovena direktivou GŠ ozbrojených sil SSSR vydané dne 2. května 1955. Tento den byl později rozkazem ministra obrany SSSR č. 00105 ze dne 3. srpna 1960 de jure označen za datum zřízení kosmodromu.
Správou kosmodromu byla pověřena Raketová skupina strategického určení a později vybudovaný areál pro kosmický provoz převzaly Vojensko- kosmické síly. První úspěšný start balistické rakety se odsud uskutečnil už 3. srpna 1957. A protože se zde 4. října 1957 podařilo vypustit první umělou družici země, Sputnik -1, stala se raketová střelnice plnokrevným kosmodromem. Bajkonur je spojen s tím nejlepším, co se sovětskému kosmickému snažení podařilo, včetně mnoha světových prvenství.
Současný kosmodrom Bajkonur
Vlastní kosmodrom (bez dopadových oblastí ve střeleckém sektoru) zabírá plochu 6 717 kilometrů čtverečních.
Nachází se zde:
15 rampy devíti typů pro vypouštění kosmických nosičů,
4 rampy pro vypouštění mezikontinentálních balistických raket,
11 montážních budov se 34 halami pro přípravu nosných raket, družic a sond,
3 tankovací stanice pro plnění nádrží kosmických těles kapalnými pohonnými hmotami a stlačenými plyny,
- sledovací stanice s výpočetním střediskem pro zajišťování vzletu raket,
- stanice pro zkapalňování vzduchu pro výrobu kapalného kyslíku a dusíku (kapacita 300 t/den),
- tepelná elektrárna s výkonem 60 MW,
- energovlak s výkonem 72 MW,
2 letiště první “Krajnyj“ a „Jubilejnyj“, kde byla i přistávací dráha sovětského raketoplánu Buran,
470 km železničních tratí, z toho 40 km speciálního rozchodu pro pohyb speciálníhc vozidel pro přepravu kosmických raket na jednotlivé rampy
1 281 km silnic,
6 610 km elektrorozvodné sítě a
2 784 km spojové sítě.
Číslo dvě – nejstarší: Kosmodrom Kapustin Jar, někdy nazývaný Stanice Volgograd, byl původně vojenským vyzkumným zařízením, nyní to trvá, ale současně je to významný kosmodrom. Jeho oficiální název se postupně měnil. Napřed to byl Ústřední vědecko-výzkumný polygon Ministerstva ozbrojených sil SSSR, později 4. státní ústřední polygon a dnes to je 4. státní zkušební polygon Ministerstva obrany Ruské Federace.
Základna byla postavena zhruba 150 km na jihovýchod od města Volgograd, dříve Stalingrad a ještě dříve Caricin. Palebný dopadový sektor, tedy plocha určená k dopadu zbytků raket a těles je orientován na východ směrem k Aralskému jezeru. Komplex je rozmístěn na ploše 96x65 km blízko městečka Kapustin Jar.
Dislokace kosmodromu Kapustin Jar
O založení raketové střelnice bylo rozhodnuto už 13. května 1946, tedy krátce po ukončení bojových operací II. světové války v Evropě. Velký kormidelník soudruh Stalin rozhodl, že ukořistěné německé rakety nelze zkoušet v Německu, proto bylo nutné postavit základnu novou v Sovětském svazu. Rekognoskační skupina pod vedením generálmajora Vasilije Ivanoviče Voznjuka provedla výběr vhodných míst. Po vyhodnocení byly vybrány ke konečnému rozhodnutí dvě oblasti:
Primo: Kapustin Jar v Astrachaňské oblasti
Secundo: Stanice Naurskaja v Grozněnské oblasti.
Přestože vojáci považovali z hlediska dopravy, financí i nároků na přesidlování obyvatelstva z palebného dopadového sektoru za výhodnější Naurskou oblast, bylo rozhodnuto vládou a ÚV VKSb dne 3. června 1947 vybrat za místo pro toto pro budoucnost zásadní strategické zařízení právě Kapustin Jar. Velitel rekognoskační komise generál Vozňjuk se stal prvním náčelníkem polygonu.
První velitel kosmodromu Kapustin Jar, generál Vasilij Ivanovič Vozňuk. Byl to nejdéle soužící velitel kteréhokoliv sovětského - ruského kosmodromu. V čele Kapustin Jaru vydržel do roku 1974.
Výstavba začala velmi rychle 20. srpna 1947 a už 18. října odstartovala první balistická raketa v Sovětském svazu, šlo o německou raketu A-4 známou spíše jako V-2. Testovány zde byly rakety R-1 - poprvé úspěšně 17. září 1948, R-2, R-5, R-12, R-14 a mnoho dalších. Na základnu často dojížděli sovětští konstruktéři raket, také ti nejvýznamnější: Sergej Michajlovič Koroljov a Valentin Petrovič Gluško, kteří měli svou vývojovou kancelář v Podlipkách – Kaliningradu. Dnes toto město nese název Koroljov.
Kosmodrom Kapustin Jar - podzemní šachta pro mezikontinetální balistickou střelu
Od roku 1947 startovaly z Kapustin Jaru i rakety pro geofyzikální výzkum. Jako první to byla opět německá raketa A-4 (V-2) vybavená vědeckými přístroji a meteorologicko stanicí. Do založení kosmodromu Bajkonur byl Kapustin Jar jediným místem pro zkoušky balistických raket v Sovětském svazu. Když se Koroljov rozhodl pro stavbu mezikontinentální vícestupňové rakety R-7, bylo nutné hledat a vybudovat základnu větší. Jak už víme stalo se. Kapustin Jar však zůstal v provozu.
První úspěšný start kosmického nosiče proběhl 16. března 1962. Než se to podařilo, proběhly dva neúspěšné pokusy ve dnech 21. října a 21. prosince 1961. Raketa Kosmos-2 tehdy vynesla družici Kosmos 1. Kosmodrom byl používán pro starty menších vědeckých družic programů KOSMOS a od roku 1969 také INTERKOSMOS. Dále zde probíhali lety komerční zahraniční, kdy byly vyneseny indické družice Ariabhata a Bhaskara, nebo francouzská Signe 3. Družice byly vynášeny raketami Kosmos-2, Kosmos -2M a Kosmos -3M. V 80. letech zde probíhaly rovněž zkoušky modelů raketoplánu BOR.
Jedna z ramp pro vypouštění kosmických raket na Kapustin Jaru
Snížení počtu vypouštěných malých družic a takřka úplné přerušení zkoušek raket středního doletu po podepsání odzbrojovacích dohod 80. let vedly k uzavření a zakonzervování kosmodromu roku 1988.
Po desetileté pauze byl roku 1998 obnoven provoz kosmodromu. 28. dubna 1999 po dlouhé době vynesla raketa Kosmos-3M družice ABRIXAS a MegSat-0. Téhož roku byly do Kapustin Jaru přemístěny útvary z raketových střelnic z Emby a Sary-Šaganu. Na další kosmický start Kapustin Jar čekal do 19. června 2008 kdy raketa Kosmos-3M vynesla sérii šesti telekomunikačních družic Orbcomm.
Dne 28. prosince 2013 byla ze základny vystřelena v rámci testování starší mezikontinentální balistická raketa Topol (SS-25), dopadla do stanoveného cíle. Celkem do konce roku 2008 z kosmodromu odstartovalo 101 kosmických nosičů, z toho 85 misí bylo úspěšných.
Číslo tři – nefrekventovanější: Kosmodrom Pleseck byl a je nejvyužívanějším kosmodromem bývalého Sovětského vazu a dnes Ruské federace. O tomto kosmodromu bylo a je známo mnohem méně informací než o Bajkonuru, který je takovou výkladní skříní. Vzhledem k vojenskému programu a umístění významné vojenské raketové základny podléhala jeho existence po jistou dobu režimu přísného utajení. Celý jeho název zní Kosmodrom Pleseck - první státní zkušební kosmodrom.
Prvním velitelem kosmodromu byl generál major Michail Grogorjevič Grigorjev. Odvedl dobrou práci a tento kosmodrom rozhodně do zapomnění neupadne.
Nachází se 180 km jižně od města Archangelsk, nedaleko od železniční stanice Pleseckaja u městyse Pleseck v Severním železničním koridoru, vedeném z Moskvy přes Vologdu na Archangelsk. Zabírá plochu 1762 kilometrů čtverečních. Jeho střelecký sektor je orientován na sever, k Barentsově moři.
Zde je mapa s dislokací kosmodromu Pleseck s trasou a k dopadové ploše pro vojenský raketový program na plochu s názvem Slepička na Kamčatce.
Byl založen v roce 1957 jako tajný „objekt Angara“ – tyto objekty tvoří dnes základ samotného kosmodromu a téhož roku se stal první mateřskou základnou balistických raket R-7 a R-7A. tento projekt nesl také název „Objekt Angara“. První vojenský start byl uskutečněn v roce 1959 z první startovací plochy. V letech 1960 - až 61 vybudovány další 3 startovací plošiny, probíhaly další zkušební testy balistických raket a probíhalo vybavování vojenské základny a její trvalé přezbrojování. Po roce 1964 šlo o rakety R-9, R-14, R-16, R-16U.
Zajímavá fotografie odpalovací rampy na kosmodromu Pleseck.
V roce 1963 rozhodlo vedení Sovětského svazu o využití Plesecka ke startům kosmických lodí k dopravě kosmických zařízení na zemskou orbitu. Z původně výhradně vojenské raketové základy se tak stal plnohodnotný kosmodrom. První kosmický start proběhl 17. března 1966 s družicí Zenit-2. V roce 1968 ze byla vypuštěna první družice s mezinárodní účastí v programu Interkosmos. Následně v roce 1972 byl prolomen další milník, byla vypuštěna první zahraniční nesocialistická družice francouzský MAS-1. V roce 1976 dosáhl Pleseck světového prvenství v počtu vypuštěných automatických kosmických zařízení. Poté následuje řada „jubilejních družic“ : Kosmos-500 v roce 1972 Kosmos-1000 v roce 1978) Kosmos-1500 v roce 1983 a Kosmos-2000 v roce 1989.
Tato strategická základna byla vždy velmi sledována ze zahraničí a to halvně ze strany institucí NATO a USA zvláště. Co říkáte:
Unikátní fotografie ze špionážní družice pořízená nad kosmodromem Pleseck z roku 1967.
Kosmodrom se postupně rozrostl až na 6 startovních komplexů - 9 odpalovacích plošin; slouží k vypouštění raket typu Sojuz, Molnija, Kosmos-ZM, Cyklon-3, Zenit a Rokot. Základna zabezpečuje základní část kosmického programu spojeného s výzvědnými, vojenskými, národohospodářskými, naučnými i komerčními nepilotovanými raketami. Celkem z kosmodromu startovalo 1554 kosmických nosičů (z toho 1504 úspěšně) a bezpočet vojenských balistických raket. Cílem vojenských balistických raket byl většinou raketový polygon Kura („Slepice“) na Kamčatce.
Ostrý start do vesmíru, kosmodrom Pleseck 23. března 2016
Díky své severní poloze je vhodný pro starty družic na dráhy s vysokým sklonem k rovníku a dráhu polární, což je často případ vojenských družic. Mezi úspěšně vynesené objekty patří i všechny družice bývalé Československé socialistické republiky já si jako první pamatuji Magion. V březnu 2009 odtud startovala raketa Rokot s družicí ESA GOCE. 9. července 2014 odtud byla vypuštěna nosná raketa Angara 1.2PP, její těžká verze Angara A5 startovala 23. prosince 2014.
V současnosti spadá pod velení Kosmických vojsk Ruské federace a velí mu plukovník Nikolaj Nikolajevič Něstečuk. Toto je fotka stará tři roky, dnes už je asi generálem, ale musí to být mimořádná osobnost, když v hodnosti plukovníka velí takovému kolosu geostrategického významu.
Číslo čtyři: Nejnovější - Kosmodrom Vostočnyj. Je to stoupající hvězda kosmického programu Ruské federace. Je to kosmodrom pro civilní i vojenské starty. Stojí na rozdíl od Bajkonuru, který se nachází v Kazachstánu a ruská strana ho má v pronájmu, na ruském území, stejně jako Kapustin Jar či Pleseck a to v Amurské oblasti asi 300 km severně od města Blagověščensk. První nepilotovaná mise měla z tohoto místa odstartovat v roce 2015 a první pilotovaná o tři roky později.
Dislokace kosmodromu Vostočnyj
V dubnu 2012 přislíbil zprovoznění kosmodromu do konce roku 2015 místopředseda ruského vlády Dmitrij Rogozin. První start se nakonec uskutečnil až 28. dubna 2016. Při něm nosná raketa Sojuz 2.1a vynesla na oběžnou dráhu tři menší družice.
Důvodů pro stavbu se sešlo hned několik.
Primo: politický aspekt, kdy nový kosmodrom by měl upevnit pozici Ruska na rostoucím globálním kosmickém trhu.
Secundo: aspekt ekonomický: za pronájem Bajkonuru je nutné platit Kazachstánu roční pronájem ve výši 115 milionů dolarů. Zcela jistě také výstavba kosmodromu Vostočnyj podpořila a provoz bude podporovat ekonomickou situaci ruského Dálného východu.
Tertio: strategický - v případě roztržky s Kazachstánem nebude během pár let ohroženo nic více než tradice.
Výstavba se plánovala už od roku 2007. Její zpomalení způsobilo několik faktorů, ale zcela jistě to byla ekonomická krize, výpadek příjmů z ropy a zemního plynu a nakonec protiruské sankce přijaté velkou částí světových ekonomik v rámci ruských aktivit na Krymu a Ukrajině. Takže až v říjnu 2011 začalo mapování oblasti budoucího kosmodromu. Plánované investice měly dosáhnout v prvních třech letech 810 milionů dolarů. Měly zde stát kosmické výrobní komplexy, startovací rampy, výrobny a sklady paliv a také přistávací a vzletové dráhy tak veliké, aby bylo možno přijímat přistávání letadel An-124 Ruslan s bloky nosných raket.
Záběr z výstavby prvního komplexu pro starty kosmických raket
Poblíž se již dříve nacházela raketová divize a později kosmodrom Svobodnyj, což byla raketová odpalovací základna, používaná od roku 1996. Tento objekt byl původně plánovaný jako odpalovací základna pro mezikontinentální balistické rakety a v budoucnosti jako náhrada za kosmodrom Bajkonur. Výstavba však nebyla dokončena kvůli nedostatku financí a také se projevil vliv ukončení Studené války. Od roku 1997 se základna používá pro odpalování raket typu Start-1. Některé rampy mohou být upraveny na odpálení raket typu Rokot. na tomto kosmodromu došlo pouze k pěti odpalům. Když potom v roce v roce 2005 došlo k obnovení pronájmu bajkonurského kosmodromu, Ruská kosmická agentura přijala rozhodnutí druhý odpalovací komplex uzavřít.
I přes nařízení však 25. dubna 2006 došlo k vyslání izraelského satelitu Eros B na oběžnou dráhu pomocí rakety Start.
Myšlenka na stavbu kosmodromu v tomto regionu ale nikdy nebyla zcela zavržena, a nakonec se stavba kosmodromu Vostočnyj v druhé polovině roku 2011 mohla začít. Celá výstavba procházela permanentní krizí. Stavba narážela na problémy technické (původně zde byly jen pusté lesy a široko daleko žádná civilizace), ale i finanční – vrcholní manažeři totiž odkláněli toky peněz jinam, než kam měli - jako když se u nás tavěl tunel Blanka. Výsledkem byla dokonce stávka dělníků, kteří nedostávali výplaty. I přesto ale tisíce pracovníků nejrůznějších profesí dokázali v Amurské oblasti postavit kosmodrom s potřebným technickým zázemím, montážní halou, silniční a železniční infrastrukturou i přilehlým novým Hvězdným městem, ve kterém bude bydlet obsluha zdejšího areálu. Ale nakonec se Rusko dočkalo.
První dokončený startovací komlex kosmodromu Vostočnyj.
28. dubna 2016 ve 4:01 našeho času zaburácely motory rakety Sojuz 2-1A a mohutné zařízení se vydalo k obloze. Byl tak splněn poslední krok k tomu, aby se nový ruský kosmodrom Vostočnyj mohl opravdu označovat jako kosmodrom, tedy jako brána, která umožňuje lety do vesmíru. Start se podařil a raketa společně s horním stupněm Volga dopravila na oběžnou dráhu všechny tři vynášené satelity – Michail Lomonosov, Aist-2D a SamSat 218 D.
První kosmická mise z Vostočného Sojuz 2-1a
Nový kosmodrom zatím disponuje jedinou startovní rampou, která je určena k vypouštění raket Sojuz, ovšem ruská vláda počítá s rozšířením. V dalších letech by tak měla vyrůst rampa, která by byla určená pro starty nových raket Angara.
Tak jsem toho hodně opravil. Angela jsem nechal - je to opravdu půvabé.
Ale stojí tě to zhruba stejně paliva