Císařův agent Georg Gondos
Jednou z nejúspěšnějších sabotážních akcí Velké války, byl přepad ropných zařízení v Jamse, roku 1915. Tento ambiciózní plán je připisován rakousko-uherským občanům, Georgu Gondosovi a Paulu Michaeli Simonovi. Pokud by byla tato přepadová akce úspěšná, zasadila by zdrcující ránu Britskému námořnictvu a celému válečnému úsilí spojenců. Zastínil ji ale debakl na nedalekém bojišti. Georg Gondos se narodil roku 1891, ve Lvově, do židovské rodiny. Jeho původ mu patrně nebyl zcela vhodným a tak udával jako své rodné město Temešvár, na území tehdejšího Uherska. Pro budoucí vývoj bylo klíčovým, jeho působení u Anglo Egyptian Oilfields Ltd., kde pracoval na těžbě ropy v Jamse. Zde se také přiučil několika cizím jazykům. Egypt byl od roku 1882 okupován britskými vojsky, oficiálně zde byl ale vyhlášen protektorát až 18. prosince 1914. Čímž byly zrušeny i poslední formální vazby na Osmanskou říši. Pro Velkou Británii byl Egypt velice důležitým dopravním a obchodním uzlem, díky kterému bylo možno kontrolovat celou oblast Východního Středomoří. Nacházel se zde také velmi důležitý Suezský průplav, otevřen koncem roku 1869, který byl klíčový pro transport zboží z Indie a dalších kolonií. Mimo jiné se na jeho stavbě významně podílelo i Rakousko-Uhersko. Na východě Egypta, podél Rudého moře, se od roku 1911 těžila ropa a denní produkce činila 5000 barelů. Vytěženou ropu využívalo především Britské námořnictvo, pro pohon svých bitevních lodí typu Dreadnought. Tato nejmodernější plavidla totiž poháněly parní turbíny, které se vytápěly mazutem. Pro Brity tedy bylo nezbytné zajistit si ropné zdroje. V roce 1908 byla ropa nalezena a získány v Persii. O tři roky později byla zajištěna naleziště v Egyptě, ale současně se rozhořel boj o ovládnutí ještě vydatnějších iráckých ropných nalezišť, kde se kapitálově angažovaly jak anglické, tak německé banky. Právě ohrožení přístupu Británie k ropným nalezištím, byly jedním z důvodů, vypuknutí světové války. Britská vláda nemohla dopustit, aby se modernizované britské loďstvo ocitlo bez pohonných hmot, takže válka byla nevyhnutelná.
Když 28. července 1914 vypukla válka, urychleně se Georg Gondos vrátil do Vídně, kde narukoval do rakousko-uherské armády. Konkrétně k dělostřelectvu, kde se setkal s Dr. Paulem Michaelem Simonem. Dne 31. října vstoupila Osmanská říše do války po boku Centrálních mocností. Gondos se Simonem tedy přednesli rakousko-uherskému ministrovi války svůj plán sabotáže egyptských ropných zařízení, které by ochromilo britské námořnictvo. Díky tomu, že Gondos velice dobře znal celou oblast, poskytl natolik zajímavé informace, že celá operace byla schválena. Ministerstvo dokonce poskytlo cennou pomoc v podobě experta na výbušniny, inženýra Wienecka a novináře Kastrinera, vydavatele německých novin v Temešváru, patrně kvůli pozdější propagaci celé akce. Začátkem listopadu celá skupina dorazila do Istanbulu, kde jim rakousko-uherský vojenský atašé Pomianowski, přislíbil pomoc německého podplukovníka von Kressensteina. Friedrich Freiherr Kress von Kressenstein (1870-1948) byl v této době náčelníkem generálního štábu turecké 8. Armády a celá akce měla být provedena na jeho zodpovědnost. V Turecku byl tehdy větší počet vojenských poradců z Německa, kteří pomáhali s reorganizací armády. Obvykle se uvádí, že v srpnu 1914 bylo v Turecku 65 vojenských a 11 civilních osob z Německa. O dva roky později už se hovoří o počtu 640 důstojníků a 5900 vojáků, avšak naprostá většina z nich tehdy pomáhala pouze s výcvikem, organizací armády a klíčovou stavbou železnice vedoucí až do Bagdádu.
Gondosova skupina opustila Istanbul 12. listopadu a o osm dní později dorazila do Damašku. Zde se setkal s Mustafou Kemalem Pašou (1881-1938). Gondos se rozhodl prozkoumat terén a 26. listopadu překročil v doprovodu tureckého důstojníka a dvou beduínů, Sinajský poloostrov. Třicátého listopadu se vrátil zpět do Jeruzaléma, kde na něj již čekal zbytek skupiny i s velitelem. Celá operace byla velice dobře naplánovaná, Dr. Simon dohlížel na převoz munice z Damašku do Jeruzaléma. Inženýr Wienecke dohlížel na úpravu cesty z Hebronu do Beršáby, aby byla vhodná pro vojenské transporty. Jelikož novinář Kastriner nebyl vojákem, pracoval jako překladatel přímo pro von Kressensteina. Jelikož byl vstup do Suezského kanálu velice dobře chráněn, nebylo možno se k ropným polím dostat po moři. Wienecke byl tehdy propuštěn, ale zůstal v Turecku a později se účastnil kladení min v Černém moři.
Skupina se rozšířila o tři mladé turecké důstojníky a 10 vojínů ze 4. Armády, všichni vyzbrojeni moderními německými puškami Mauser. Gondosova výprava vyrazila na velbloudech do Jeruzaléma. 5. ledna dorazila do Akabu, kde se zdržela dva dny. Po dalších dvou dnech dorazili do Kalatünnahil. 19. ledna dosáhli silnice kolem vesnice Abu Tor, kde ale zjistili, že je zde 280 britských vojáků, nejspíš Egypťanů a v přístavu kotví křižník. Ještě téhož dne byla vyslána průzkumná skupina, aby prozkoumala okolí. Nepřátelské pozice se nacházely na dvou písčitých kopcích, nečekaným přepadem se Turkům podařilo nepřítele odehnat a vyvýšených pozic se zmocnit. Druhého dne byli ostřelováni lodními děly a následně se pokusila výšiny obsadit pěchota, leč byla odražena. Mezitím, se v Abu Tor vylodily posily o síle až 2000 koloniálních vojáků, ale i další útok byl odražen. Gondos poslal dva vojáky do nedalekého kláštera Ayakatarin (svaté Kateřiny), pro zásoby. V noci z 22. ledna vpadla Gondosova skupina do vesnice a zničila místní radnici. Většina nepřátelských vojáků se stáhla na druhý břeh, nebo se opevnili v kasárnách. Bylo zničeno čerpadlo na vodu, zapáleny stany a pro zmatení nepřítele, byly do studny nasypány anilinové barvy, zdálo se tak, že je voda otrávená. Gondosovo obléhání Abu Tor vzbudilo ohlas i u místních beduínů a zhruba padesát se jich připojila ke skupině. O špatné morálce mezi egyptskými vojáky svědčí i to, že zběhnuvší kapitán informoval Gondose, že v Abu Semina kotví nějaké lodě, kterými by se bylo možno dostat na druhou stranu kanálu. Již šestého února tedy Gondosova skupina, dvaceti lidí, vyrazila obhlédnout situaci. Ze strachu z odhalení, ale museli postupovat pouze v noci. Po Gondosově odchodu, převzal velení nad beduíny Simon. Jeho skupina rovněž opustila vesnici a spolu se zajatci vyrazili k nejbližší turecké posádce. S ní se spojili po devíti dnech, zde zanechali zajatce a vyrazili na Hefir. Devadesát kilometrů od Abu Tor, přepadla Gondosova skupina těžební zařízení v Abu Semina. Veškeré těžební zařízení bylo zničeno, ale jeden z protiútoků vyplašil beduíny a ti následně utekli. Tureckým vojákům se ale podařilo zastřelit jednoho z britských důstojníků, díky čemuž se nepřítel stáhnul. Vrátili se ale i beduíni, jelikož si ale spletli Gondosovu skupinu s Brity, začali po nich střílet a dokonce se jim podařilo zasáhnout Gondose do prstu.
V Abu Semina se podařilo ukořistit mnoho cenného materiálu, jako léky, stany, kompasy a mnoho dalších věcí. Co nešlo odnést, bylo spáleno, léky a konzervy byly poslány do nemocnice v Birussebi. Později se podařilo získat vše potřebné pro stavbu motorového člunu a plachetnice. Gondos se tedy plavil směrem na Jamsu, Západně od Suezu. Zde přemohli stráže, zničili tři ropné věže, tři nádrže a bezpečně se vrátili do Abu Tor. Při celé výpravě bylo ztraceno šest tureckých vojáků, načež se vrátili do Kalatunnahil. Po návratu do Istanbulu je ale čekalo nevlídné přijetí. Jako důkaz, že byla výprava úspěšná, přivezl s sebou Gondos několik fotografií. Podle některých tureckých důstojníků se ale jednalo o podvrh a obvinili jej, že je pomateným dobrodruhem, kterému jde jen o slávu. Gondos byl pobouřen a Kress von Kressenstein musel začít celou záležitost vyšetřovat. Dle předložených podkladů usoudil, že důkazy jsou pravé. Georg Gondos byl tedy navržen na vyznamenání. Císař František Josef povýšil, 15. září 1915, Gondose na poručíka, navíc byl oceněn Zlatou medailí za statečnost (Große Goldene Tapferkeitsmedaille), díky čemuž získal i nárok na doživotní rentu ve výši 30 K měsíčně. Doktor Paul Simon byl oceněn Stříbrnou medailí za statečnost. Poručík Gondos si ale nově nabyté slávy dlouho neužil. Brzy byl poslán na tajnou misi na Balkán, ta se mu ale stala osudnou. Egyptské noviny - Egyptian Gazette, zveřejnily zprávu o zničení ropných věží 20. července roku 1916.
Celá sabotážní akce je zastíněná ohromným debaklem, který v této době znamenal Turecký pokus o znovuzískání Egypta. V lednu 1915 byl v Beerševě, Jižní Palestina, sestaven dvacetitisícový expediční sbor, jenž měl zaútočit na Suezský průplav. Velitelem byl bývalý turecký premiér, generál Ahmed Kemal, velitelem štábu byl již zmíněný Kress von Kressenstein. Armáda byla vyzbrojena devíti bateriemi polních děl a jednou baterií houfnic, byly také připraveny pontonové mosty pro překročení průplavu. Také se spoléhalo, že je egyptští nacionalisté přivítají jako osvoboditele od Britů. Celkové šance byly docela slušné, jelikož ještě v roce 1914 bránilo Suezský průplav pouze 5000 egyptských vojáků. Do ledna 1915 se ale do Egypta přepravilo až 70 000 britských vojáků, povětšinou z Nového Zélandu a Indie. Vojsku velel generálmajor Sir John Maxwell (1859-1929) a k obraně samotného průplavu bylo vyčleněno 30 000 vojáků, pobřežní baterie a několik bojových plavidel. Turecké straně ale štěstí nepřálo, při přechodu Sinají, byla armáda zpozorována francouzským letounem a nepodařilo se tak využít momentu překvapení. K tureckým vojskům se sice ještě přidalo nemalé množství beduínů (i z Libye) ale bojová hodnota těchto jednotek byla sporná. Hlavní boje probíhaly od 26. ledna do 4. února 1915. Povstání se nekonalo, přes průplav se podařilo dostat pouze jedné turecké rotě a bylo tedy nutno se stáhnout. Turci po boji odepsali 1500 vojáků, z toho 700 bylo zajato. Britové přišli pouze o 32 vojáků a dalších 130 bylo nezvěstných.
Zdroje:
axishistory.com
turkeyswar.com
3pol.cz
valka.cz
zařízení pro těžbu ropy v Egyptě
Britská karikatura zesměšňující snahu o obsazení Egypta
