Krátké pojednání o nevýbušných protitankových překážkách používaných Rudou armádou v období Velké vlastenecké války
NEVÝBUŠNÉ PROTITANKOVÉ PŘEKÁŽKY PŘEDPOKLÁDANÉ ŽENIJNÍ
SLUŽBOU RUDÉ ARMÁDY K POUŽITÍ VE VÁLEČNÉM KONFLIKTU.
SLUŽBOU RUDÉ ARMÁDY K POUŽITÍ VE VÁLEČNÉM KONFLIKTU.
Protitankové překážky, byly a jsou v bojových operacích nutné. Je poměrně logické, že se rozdělují na:
A/ Přírodní protitankové překážky, kam patří: bažiny, hluboké rokle, koryta vodních toků, jezera, přehradní nádrže, husté lesní porosty a další přírodní útvary předměty. Tyto možnosti, které poskytla sama příroda je potřeba po důkladném průzkumu specialisty ženijního vojska využít a zakomponovat do plánu ženijních opatření při přípravě obranného boje. Pokud je ale v prostoru, kde se předpokládá vedení tankových operací nepřítelem těchto překážek málo, nebo jsou nevýrazné, je potřeba vytvořit umělé protitankové překážky.
B/ Umělé, které chybějící přírodní buď úplně nahradí, nebo je doplní a zesílí.
Umělé se dělí na :
1. bariéry z různých materiálů, které vyčnívají nad úroveň terénu a jsou vyrobeny ze železa, betonu, dřeva, kamene, sněhu, ledu a dalších materiálů, které poskytuje příroda nebo průmysl
2. Protitankové zemní úpravy - příkopy, stěny a srázy a protitankové pasti.
3. výbušné a ohňové zátarasy, vybudované z protitankových min, výbušných a zápalných náloží – Fuksů
Já jsem práci a jednotlivé typy protitankových překážek seřadil podle sebou samým zvoleného klíce. Takže je to tak nějak nahodilé. Ale myslím, že je to poměrně podrobné a výpravné.
Protitankové příkopy
Jako první probereme protitankové příkopy. Jsou to překážky vybudované silami ženijního vojska, pěchoty a mnohdy i za pomoci strašně moc lidí z civilního sektoru. Jsou zapuštěny pod úroveň terénu a vykopaná zemina se rozloží do předprsní a záprsní tak vysokých, aby neomezovaly palbu vlastního dělostřelectva a vyčleněných pěchotních zbraní. Před přiblížením nepřátelské techniky mohou být tyto příkopy použity pro pozorování a úkryt třeba minometů.
První typ, který uvedu, je lichoběžníkový protitankový příkop. Je to taková klasika. O těch jsem se učil v ženijní přípravě i já, jako příslušník ČSLA.
Rozměry jsou uvedeny v metrech a nevím, co bych o nich více mohl říci. V koruně jsou široké až 7 metrů. Předprseň je důležitá v tom, že když na ni najede tank, průzory směřují nahoru a řidič krátkou dobu nevidí, co je před ním. Když se tank přes předprseň převalí, je už na reakci pozdě a tank sjede do hloubky a je hotovo. Tento příkop je méně náročný na těžbu zeminy. Na druhou stranu není li pod palbou, dají se tanky v něm uvízlé bez velké námahy vyprostit.
Lichoběžníkový protitankový příkop
Další typ příkopu je obdélníkový protitankový příkop. Je také v koruně široký 7 metrů a předprsně a zápasně jsou větší- je více vykopané zeminy. Tank do něj spadlý, je vyprostitelný jen obtížně.
Protitankový příkop pravoúhlého průřezu
Rozměry jámy bývaly stanoveny v závislosti na typech tanků používaných nepřítelem. Obvykle to bývaly zde uvedené rozměry ale mohly být i větší. A pokud se budovaly s předstihem, nebyla neobvyklá ani hloubka 5 metrů a šířka 10 až 12 metrů.
xxxxx
Zde jsou dvě fotografie, dokumentující o jak obrovské dílo šlo. Obě ukazují kopání příkopů civilním obyvatelstvem, byla to asi strašlivá práce. První ukazuje kopání příkopů pod Moskvou a druhý to samé dřívější doby na Ukrajině.
Pokud bylo možno, tak se tyto příkopy doplnily protipěchotními a protitankovými minami. Vždy se dbalo, aby byly pod palbou kulometů, aby se zabránilo nepřátelských ženistům v jejich průzkumu a stržení jejich stěn a vytvoření zemních ramp, po kterých by tanky mohly přejet na druhu stranu.
Takovou lokální vychytanou specialitou byly protitankové příkopy zaplavené vodou. Ty se budovaly v bažinatých oblastech, na rašeliništích a v oblastech s pevným povrchem terénu, ale vysokou hladinou spodní vody. V tomto případě je hloubka výkopu závisela na výšce hladiny podzemní vody. Bylo pravidlem, že hloubka byla taková, aby jejich dno bylo pokryto vodou do výšky 40-50 cm.
Částečně zavodněný protitankový příkop - vybudováno v bažinatém terénu
Popsané překážky jsou umístěny převážně na rovném terénu, nebo na lehce skolených svazích. Na svazích se dělaly podle toho, kam se svažoval a směru očekávaného příjezdu nepřátelské tankové techniky, budovaly protitankové stěny, anebo protitankové srázy.
Protitankové stěny.
Jako první ukážu protitankovou stěnu s nasypaným parapetem. Tyto protitanková stěny se budovaly, pokud by nepřátelské tanky směřovaly k linii obránců vzhůru do svahu při stoupání 10 až 15°. Je to taková kombinace protitankového příkopu a protitankové stěny. Vzniká tak překážka, která má dvě linie. Tou první je nájezdový val-parapet, který zvedá přední část tanků do výše a činí je zranitelnější protitankovou palbou. Za ním je lichoběžníkový příkop. Parapet zvyšuje výšku stěny příkopu na nájezdové straně. Kolmou stěnu příkopu je podle soudržnosti zeminy nutno vyztužit dřevěnou opěrnou stěnou nebo alespoň roštem. Není-li tento materiál k dispozici v potřebném množství, je nutno vytvořit opěráky z nasucho kladených kamenů. I nasypaný čelní val, pokud je zemina nesoudržná je nutno proti sesutí zajistit vhodnou dřevenou nebo kamennou konstrukcí. Zde se budovatelé vrátili v čase do doby budovaní hradeb pravěkých a ranně středověkých hradišť.
Pokud je vše budováno ještě v míru - jako součást opevněných pásem a opevněných rajonů, bylo toto vyztužení možno provést trávníkem, který dokonce potom sloužil jako přirozené maskování.
Protitanková stěna doplněná na nájezdové straně zvyšujícím parapetem
Tyto stěny se budovaly takto proto, že malý sklon svahu by vyžadoval pro zajištění výšky samotné stěny vykopání velkého množství zeminy. Tento způsob umožnil zemní práce objemově zmenšit a současně dosáhnout skvělý výsledek
Klasickou protitankovou stěnu ukazuje další obrázek. Tyto se budovaly, pokud svah měl sklon více než 15°.
Protitanková stěna běžného provedení, nejčastější případ
Je to pracovně poměrně jednoduchá stavba. Relativně prudký svah se v určené linii strhne a rozhodí směrem ze svahu dolů. Vznikne pravoúhlý zářez do svahu s kolmou stěnou vysokou 3 a více metrů. Pro tanky je bez zásahu ženistů de facto nepřekonatelná.
Následuje moje hodně oblíbená varianta. Zjistil jsem, že byla budována asi jen v dobách přípravy na válku, v probíhající válce asi ne. Je to totiž ženijně náročný úkol, ale výsledek stojí za to.
Idea je krásná - máme vodní překážku, která je ale mělká a jako přírodní překážka za moc nestojí. Co tedy uděláme? Odtěžíme břeh do podoby kolmé stěny do hloubky alespoň 1,5 metru v šířce do 4 metrů. Vykopaný materiál navršíme na břeh, který budeme bránit a tím vytvářenou protitankovou stěnu zvýšíme. Vše vylepšíme minami položenými na dno vodní překážky a do nasypaného valu. Tyto miny musí být upraveny jako vodě odolné.
Protitanková stěna vybudovaná na břehu vodní překážky, tedy pobřežní.
Vybudovanou stěnu ale musíme chránit proti vodní erozi vhodným způsobem - nejčastěji zapuštěnými dřevenými kůly a proutěnými rošty.
Protitankové srázy.
Tyto překážky byly budovány na svazích kopců, které jsou přivráceny k obránci a měly sklon 15 až 45 °. Tedy obránce byl níže než nepřítel a on sjíždí k němu dolů. I zde se podle skutečného sklonu svahu realizovaly dvě varianty.
Pokud byl sklon svahu 15-25 ° C byla realizována ženijně velmi náročná stavba.
Protitankový sráz v povlovném svahu- doplněný nájezdovým parapetem
Pohled na obrázek ukazuje, o co šlo. Svah je příliš povlovný a tak by pro vysokou stěnu, které by opravdu tank vyřadila, byl potřeba velké množství zemních prací. Proto se provedl jako první krok výkop štěrbiny, do které se s maximálním nasazením zabudovala dřevěná stěna, která převyšoval rovinu svahu o 1 až 1,25 metru. Další vykopaná zemina se potom přehodila za tuto stěnu a vznikl opět jakýsi parapet a tank, pokud se dostal až sem, stál nad umělým srázem. Pokud by ale váha tanku stejně tuto dřevěnou stěnu rozvalila a tank relativně bezpečně sjel dolů, měl uvíznout na řadě dřevěných kůlů zapuštěných do země na konci umělé terasy. Tyto kůly mohly nahradit:
- zapuštěné kolejnice
- velké kameny
- betonové jehlany.
Je jasné, že takové ženijní dílo bylo pracovně a materiálově nesmírně náročné.
Protitankový sráz běžného provedení
Pokud by sklon svahu byl vyšší i zde byla po ruce jednoduší, ale velmi účinná varianta jak ukazuje další obrázek. Tento typ navíc dával obráncům bonus v tom, že v takovém ženijně upraveném terénu se nemohla ukrýt nepřátelská pěchota.
Z důvodu rychlé eroze se musely, výše už jsem to naznačil, všechny kolmé prvky příkopů stěn a srázů zajistit vhodným způsobem proti samovolnému sesunutí, jelikož tím by celé náročné dílo ztratilo smysl. Bylo tedy potřeba vytvořit nějakou plentu, nejčastěji dřevenou.
Překážky – hlavně příkopy pokud jsou v rovinatém terénu, který umožňuje rychlý pohyb tankové a jiné techniky je potřeba vylepšit prvky, které rychlost nepřítele v technice sníží. Možností je vícero – od rozrušení celistvého terénu například hlubokou orbou nebo rozmístění doplňkových překážek- řady kamenů, zapuštěné kůly nebo kolejnice, betonové prvky a další. Tím se rychlost nepřítele zmenší, je déle vystaven palbě vlastního dělostřelectva a hlavně, nenabere takovou rychlost, aby překážku takzvaně přeskočil.
Pro ztížení pohybu pěchoty se mohou položit i drátěné zátarasy a pokud je možno položit i minová pole, je to soustava, která má pro zpomalení či úplné zastavení postupu nepřítele zásadní význam.
Bylo li možno, platilo pro překážky budované jako součást opevněných rajónů, byly tyto překážky, maskovány. Maskování se provádělo pomocí maskovacích sítí protkaných přírodním materiálem. Tedy takto to pravila ustanovení, technicky si to neumím dost dobře představit. Ale budiž.
Protitankový příkop ukrytý pod maskovací sítí a doplněný protitankovou překážkou
Obrázek ukazuje protitankový příkop ukrytý po celé délce pod maskovací sítí. Sám příkop je ale navíc překryt hustou sítí z ostnatého drátu proti pěchotě a pře hranou příkopu je uložena spirálová drátěná překážka, zde dvouřadá, známý Bruno válec.
Pro zamaskování se měl používat improvizovaný materiál (tráva, větve, větvičky, a tak dále. Vetkány pracně do sítě a vše mělo odpovídat barvě a charakteru okolí. V zimě se příkopy a srázy pokrývaly tyčemi nebo větvemi a přehazovaly sněhem.
Toto byla překážky pro ulovení tankové jednotky jako celku a současně stěžovaly pohyb i nepřátelské pěchotě. Nyní se podíváme na překážky, které sloužily k lovení kusových zásilek.
Je to takzvaná vlčí jáma.
Kopaly se tam, kde bylo jasné, že se nepřátelská technika bude moci pohybovat jen po vytyčených komunikacích – tedy například v bažinatém prostoru, na lesních cestách nebo v horském terénu kde je možný pohyb jen v proudech.
Kopaly se tam, kde bylo jisté, že tudy nepřítel pojede. Na křižovatkách, u říčních brodů, na přístupech k mostům a podobně.
Vlčí jáma vybudovaná na lesní cestě
Zde máte obrázek jedné takové. Je na lesní cestě, rozměry 6,5 x 6,5 x 3 m. Je to bodová záležitost, a pracovně náročná. Veškerá vykopaná zemina se musela dovézt, aby nedemaskovala past. Přes jámu se dal kryt z lehkého materiálu v několika vrstvách a potom se pomocí uloženého materiálu ze samotné cesty vše se uvedlo do optického stavu neporušenosti. Taková maskirovka. Nosnost tohoto překrytů musela být taková, aby unesla i několik vojáků. Potom byla vysoká pravděpodobnost, že první těžké vozidlo do ní dokonale zapadne. Kde nebylo k dispozici dřevo - stepi – natáhla se přes jámu alespoň síť, nebo pevná plachta. A opět se provedla optická úprava pro zamaskování. Ale to už nebylo to pravé ořechové.
Překážky ze sněhu a ledu
Překážky ze sněhu a ledu se předpokládalo budovat v oblastech, kde byl v zimním období hluboký zámrz a kopání by tak bylo téměř nemožné. Tehdy se v rovinatém terénu přistupovalo k budování sněhových valů. Potřeba bylo, aby bylo alespoň 30 až 40 cm sněhu. Pokud to tak bylo, budovaly se takzvané:
Sněhové valy
Vždy to byly dva rovnoběžné valy vysoké 1,5 metru, široké u paty 5 až 6 metrů a v koruně 4 metry. Sníh se shrnoval pomocí dřevěných lopat, pluhů a vším dalším co mohlo pomoc. Mezera mezi valy v rozteči korun 3,5 metru.
Sníh se pokud možno hutnil, bylo-li možno, vše se armovalo kameny a větvemi, a nesmělo se zapomínat na uložení min. Tyto překážky v rovině byly pro obranu nevýhodné v tom, že velmi dobře chránily nepřátelskou pěchotu. A z toho neměl radost žádný bránící se velitel.
Protitankové sněhové valy
Sněhové stěny
byla další překážka ze sněhu a ledu, která se budovala v zimě. Ve svahu se provedlo hrnutí sněhu z plochy široké 6 až 10 metrů a tento sníh se navršil do podoby stěny a pokud možno se vytvořilo zarovnání se svahem na valem, takový parapet. I zde se provádělo armování tohoto sněhu kůly, kameny a v rámci možností se materiál pěchoval. Položení miny před tuto stěnu, a to i protipěchotních bylo nutností.
Ledosněhová protitanková stěny
Další ledovou překážkou je zařízení, které jsem přeložil jako ledový svah, nebo ledový skluz. Ale asi to není asi úplně přesné. Tato zajímavá ženijní překážka se budovala v mírných svazích do 15° sklonu.
Ledový protitankový skluz
Jinak ohledně překladu, vyšlo mi ledové paprsky a dokonce i ledové brusle. Inu to je souboj s odbornou terminologií
Napřed se shrnul sníh v pásu širokém 10 až 15 metrů. Ze získaného sněhu se vytvořily dva zhutnělé sněhové valy. To zajímavé se stalo potom. Takto totiž vznikla tak trochu nádrž, do které se soustavou kanálků přivedla voda a nechala se zmrznout. Tím vznikla šikmá ledová plocha. Nevím, jak to bylo účinné, ale párkrát jsem zachytil v textech, že tanky nedokázaly vyjet zledovatělý svah – konkrétně v bitvě pod Moskvou. Možná to mohlo fungovat. Limitní podmínkou byl dostatečný zdroj vody v blízkosti a čerpací technika.
Ledový skluz se po zamrznutí zasypal sněhem aby nebyl na první pohled vidět.
Další pastí na tanky a jinou techniku byly místa upravená na ledových plochách zamrzlých jezer a vodních toků. Na těchto ledových plochách se zřizovala přepraviště. Asi si vzpomenete na Cestu života, kterou do Leningradu proudily přes zamrzlé ladožské jezero potraviny pro záchranu zbytku hladem umírajících obyvatel. Existovaly a snad ještě existují tabulky, kde se bylo možno dočíst únosnost ledu v tunách v závislosti na síle ledu a vzdálenosti břehů od sebe.
K těmto přepravištím se vyhledávaly v hodné sjezdy a výjezdy. Je logické, že jich nebylo mnoho a tedy se dalo vytipovat, kudu tyto ledové přepravy budou vedeny. V přepokládané trase se potom vyříznul led v potřebném tvaru a odtáhl se pryč, nebo se jednotlivé kusy vtlačily pod led, což bylo lepší, nezůstaly potom stopy. Na volnou vodní hladinu se následně položily plovoucí dřevěné tyče a na ně se rozložila sláma nebo seno.
Vlčí jáma vybudovaná na zamrzlé ploše vodní překážky
Potom se vše polilo vodou a nechalo zamrznou tenkou, ale přitom dost pevnou vrstvou ledu. Člověka i skupinu lidí to uneslo. Vše ostatní šlo pod vodu. Byla to taková vlčí jáma na ledu.
Tímto jsem vyčerpal protitankové překážky tvořené pomocí přemisťování zeminy, sběhu a ledu za pomoci armovacího materiálu. Nyní nás čeká popis a vyobrazení druhé skupiny překážek proti tankům a to vybudované ze dřeva.Jako první zde máme známý -
Kůlový protitankový zátaras.
V sovětských zdrojích se občas nazývá protitankovou palisádou.
Tento zátaras jak je vidět je tvořen několika řadami dřevěných kůlů o průměru 30 centimetrů a více. Ty jsou zapuštěny do země šikmo proti nepříteli. Kůly jsou zapuštěny alespoň 2,5 až 3,0 metru hluboko, a jsou uloženy jako šachovnice.
Dřevěný kůlový protitankový zátaras
Kůly tedy trčí až 1,25 metru nad zem, řady jsou od sebe vzdáleny 2,5 až 3,0 metru a kůly v řadách jsou od sebe v bočním rozestupu 1,2 až 1,5 metru.
Pro větší pevnost za každou řadou kůlů kopal žlab hluboký 0,5 metru, ve kterém bylo uloženo ocelkové kotvení kůlů a jejich vzájemné propojení. Když tak pár kůlů náporem přerazil, automaticky šly ze země i tyto kotvící dráty či ocelová lana a měly tu skvělou schopnost, že se dokázaly velmi dobře namotat do pojezdového ústrojí tanku. První tři řady kůlů byly potom promotány hustou sítí z ostnatého drátu, čímž vznikla kvalitní protipěchotní překážka. Před tento kůlový zátaras se potom kladly protitankové a protipěchotní miny a byl na něj připraven palebný systém protipěchotní a protitankové palby.
xxxxx
Budování kůlového zátarasu pod Možajskem v říjnu 1941 a druhý obrázek ukazuje těžký kůlový zátaras vybudovaný z ocelových „I“ profilů.
Překážka vytvořená tímto způsobem z dřevěných kůlů byla účinná proti lehkým a středním tankům. Jakmile byly zavedeny tanky těžké, tato překážka ztratila účinnost. Těžké tanky ji projely, vytvořily průchody pro střední a lehkou obrněnou techniku. Proto byla ve hře i varianta, kdy tyto dřevěné kůly byly nahrazeny železničními kolejnicemi.
Tato fotografie ukazuje kladení min před kůlový zátaras. Za řadou kůlů je vidět drátěnou protipěchotní překážku- stěnu z ostnatých drátů.
Narazil jsem i na tvrzení, že mimo kolejnice bylo využíváno ocelových profilů tvaru I a dokonce železobetonových sloupů. To by ale představovalo skutečnost, že materiál pro tyto překážky byl připravován ve značném předstihu. Je to na další studium. Výše umístěná fotografie to ale potvrzuje.
Zvláštní překážkou tohoto typu byly podvodní dračí zuby. Jen jsem o tom četl, nikdy jsem neviděl jejich vyobrazení. Systém rozložení byl stejný jako výše popsaný, jen se nezapouštěly do dna vodní překážky, kterou měly zpevnit, ale jen se položily pod hladinu vody. Tak se i na první pohled kvalitní brod stal pastí.
Tyto podvodní překážky se vždy propojovaly sítí svazků ostnatých drátů a vodotěsnými protitankovými minami. Ty mohly být odpáleny najetím tanků přímo na jejich detonátor nebo byl detonátor aktivován pomocí kotveného lanka. Tato překážka měla být smrtící pastí pro tanky, pěchotu i jízdu. Pokud navíc byla pod dostatečně silnou palbou, také tomu tak bylo.
Kůlové zátarasy se také často používaly pro vylepšení ochranných vlastností přirozených přírodních překážek.
Zde to máme ukázáno v plné parádě. Právě budovaný kůlový zátaras výrazně vylepší účinky přirozené ochrany vodní překážky.
Protitankové dřevěné stěny.
Tyto překážky byly zřizovány převážně v lesích, kde byl pohyb tankové techniky mimo přítomné cesty téměř nemožný. Možný vlastně byl, ale jen za cenu mimořádného úsilí, tedy vykácením a vyklučením nové cesty. Obrázky jsou natolik výpravné, že jejich popisování je pověstným nošením dříví do lesa.
Ale stejný typ bariér, které uvidíte níže, byl z úspěchem využit i v ulicích měst, k zatarasení silnic vedených ve výkopech, pro přehrazení úzkých údolí a podobných míst. Byl jednoduchý a nepříliš pracný.
Stěnové bariéry byly vytvářeny nejčastěji ze dřevěných kůlů. Jako první uvedu
Těžkou dřevěnou stěnovou bariéru
Jak ukazuje obrázek, byla tvořena ze dvou až tří řad silných klád uložených mezi hluboko do země zapuštěné kůly. Vše bylo co nejkvalitněji provázáno drátem a mezí tímto blokem ze dřeva a okolním stromy byla vypletena hustá síť z ostnatého drátu. To proto, aby k překážce nemohla pěchota. Kolem navíc byly položeny protitankové a protipěchotní miny
Těžká dřevěná stěnová bariéra
Běžné dřevěné bariéry
jsou vytvořeny opět z dřevěných kůlů. Ty ale byly připevněny nikoliv k do země zapuštěným kůlům, ale přímo ke vzrostlým stromům.
Běžná dřevěná stěnová bariéra
Bariéra se skládá jak je vidět ze čtyř tlustých kulatin min 30 cm. Neleží na zemi, ale jsou zavěšeny silným drátem ve výšce 0,5 až 0,75 m od povrchu země. Tím že je nad zemí, nemůže sloužit pěchotě jako úkryt. Dá se pod ni pohodlně střílet. Pro lepší oporu a stabilitu je potom na krajích svazek klád podepírán kůlovou stojkou. Překážka mohla být opět zesílena minami, nebo vybudovaným postavením tankoborníků. N obrázku je tank stojící před překážkou napaden tankoborníky se zápalnými láhvemi.
Poslední překážkou tohoto typu je zvláštní překážka, která byla zaměřena ne na zastavení, ale na těžké poškození jedoucího tanku.
Je to Protivěžová dřevěná bariéra
Obrázek je výmluvný. Cílem této překážky bylo, aby do ní tank vrazil věží. To mělo poškodit jeho výzbroj, pozorovací vybavení tanku a u lehčích tanků i vyhodit věž z uložení. Já si myslím, že se to asi nemohlo stát. Stačilo do těch dvou klád ze vzdálenosti 20 metrů střelit a bylo po problémech.
Dřevěná protivěžová bariéra
Pokud stromy které nesly tyto bariéry, byly slabší než 40 cm v průměru, pevnost bariéry zařídily dodatečné vzpěry.
Poslední překážkou proti tankům vytvořenou ze dřeva, byly lesní záseky.
Byla to překážka plošného typu, klidně to mohl být pruh dlouhý mnoho kilometrů a široký i několik set metrů.
Lesní zásek se dělal ze všech stromů, co byly v daném lese, ale preferovaly se stromy do 40 centimetrů průměru. Stromy se kácely v různých výškách nad zemí od 0,8 do 1,5 metru a tak, aby strom zůstal částí svého průměru spojen pařezem.
Většina stromů se složí tak, aby koruny směřovaly proti směru předpokládaného příchodu nepřítele. Část stromů se složila potom příčně a následovalo důkladné provázaní stromů ostnatým drátem. Všude se položily protitankové miny a protipěchotní miny. Ty se uložily tak, aby je odpalovala kotvící lanka. Stačilo pohnout jedním stromem a bylo zle.
Vyobrazení ideálně provedeného lesního záseku.
Jiný typ lesního záseku se přepokládalo vytvořit na zemezení pohybu nepřítele po březích řek, jezer a jiných vodníh ploch, pokud podél těchto břehů rostly stromy. Zde se káceli tak, aby jejich koruny spadly do vody a a to alespoň jednou polovinou délky stromu. Takto se složilo několik řad stromú, řezány stejně jako v předchozím zátarasu od 0,8 do 1,5 metru nad zemí. I zde se předpokládalo, že bude použit ostnatý drát, miny a léčky.
Pokud existoval ve směru pohybu nepřítele oblasti s kamenitém terénem a velkým množstvým volných nebo snadno těžitelných kamenů, použili se na protitankové překážky tyto kameny.
Vznikly tak kamenné dračí zuby které byl vytvořeny z velkých kamenů nebo kamenů rozbitých do podlouhlých tvarů. Obrázek je výmluvný. Jde o několik řad velkých kamenů položených šachovnicově, pokud je čas částečně zapuštěných do země. Velké kameny nepravidelného tvaru mohly ležet i volně, jejich váha vylučoval manipulaci s nimi bez těžké techniky.
Navíc tato překážka je odolná proti ohni, je těžké a pracné ničit ji pomocí trhavin. Pokud je postřelována vlastním dělostřelectvem, při zásazích těchto kamenů se výrazně zvyšuje množství střepin, které ohrožují pěchotu.
Překážka z velkých kamenů - „Dračí zuby“
Vzorově se určovalo, že kameny pro tyto dračí zuby by měly být o průměru 0,6 - 0,7 m a 1 - 1,2 m na délku.
Při instalaci kamenů se měly vkládat do kamenné základové jámy o hloubce 0,3-0,5 m, se sklonem směrem k nepříteli. Pro zvýšení účinnosti překážek z kamenů se opět použil ostnatý a protipěchotní a protitankové miny před tímto zátarasem a i v jeho hloubce.
Jinou variantu kamenného zátarasu je budování barokách s kamenné dlažby v ulicích měst a vesnic. To je notoricky známá věc. Při dobře odvedené práci jsou tyto barikády pro tanky nepřekonatelné a díky zástavbě je nelze objet. Takovými barikádami ve městech lze vyztužit i obranu důležitých objektů, nájezdů na mosty a ústí tunelů.
Přehrazení některých míst při budování stálých opevnění za pomocí kamenů bylo vylepšeno použitím betonu. Ale to je skutečně otázka stálých opevnění a většinou se k tomu přistupovali v době míru v rámci budování linií stálého opevnění. Takže to sem tak úplně nepatří ale za určitých okolností je možno počítat s tím, že se tak dělo i v průběhu války než nepřítel dorazil do zájmového prostoru.
Použití kamenů pro zatarasení pohybu čehokoliv je ideální v horském terénu. Je zde dostatek použitelného materiálu a je zde přírodou samotnou už průchod ztížen. Příklad zatarasení úzké soutěsky kameny ukazuje další obrázek.
Zde je soutěska zahrazená kamennou bariérou o výšce 2,0 až 3,0 metru. Šupec.
Před válkou i během ní se ve velkém začaly používat ocelové ježky. Byla to překážka, jejíž výroba předpokládala určité vybavení: acetylenové hořáky, elektrické svařovací agregáty nebo plynové svařovací soupravy.
Když se zvládla logistika, šlo o relativně levnou, rychlou a vysoce účinnou protitankovou překážku. Dělala se to z kolejnic, různých profilů, de facto ze všeho, co mělo potřebnou tuhost. Jako bonus potom bylo, že to byl převozný zátaras a pokud nebylo potřeba tarasit místo A, naložil se a převezl tam kde byl potřeba tedy na místo B., C…. až Z.
Tato překážka je tak známa atak rozšířená že i nebudu dál rozebírat. Jen uvedu sovětské pohledy na provedení a velikost.
Byl to tři kusy kolejnic v délce 1,9 až 2,5 metru, svařeno ve středu do tvaru symetrického prostorového kříže.
Zde je dokonalá ukázka takové překážky vyrobené z ježků, které byly svařeny z kvalitních železničních kolejnic. Je to na první pohled opravdu mohutná překážka.
Tyto zátarasy byly tvořeny zpravidla 2 řadami těchto ježků, ale mohlo jich být i více, klidně i pět. Byly navzájem propojeny ostnatým drátem, a tento drát byl nacuchán i před překážkou a vyplnil i volné prostory mezi překážkou a třeba stěnou domu, svahem úvozu a podobně. Doplněno minami a postřelováno. Skvělá překážka.
Zátaras z ocelových ježků a ostnatého drátu
xxxxx
První fotografie ukazuje budování zátarasu z ocelových ježků pod Volokolamskem, a druhá potom průběh rozsáhlého zátarasu z těchto ježků v rovinatém terénu.
ZÁVĚR
Myslím si, že více o protitankových zátarasech předpokládaných ženijní službou Rudé armády k použití během Velké vlastenecké války nelze dohledat. Navíc v tomto případě jde o práci, která je asi ojedinělá na vojenských webech a přitom je to pouhý druhotný produkt cyklu o Rudé armádě v obraně. Abych si trochu odpočinul od cyklu, který jsem se rozhodl vytvořit. Výsledek je ten, že mi to pod rukama bobtná jak kaše v pohádce hrněčku vař.
Možná se dostane i na výbušné zátarasy a všeobecné ženijní zabezpečení obrany. Ale to asi ne, i toto mi dalo práci přes 20 hodin. Zas tak pracovitý nejsem.
Pátrač Vás zdraví kolegové.
