Toto, co zde předestřu, je nezbytné ke správnému pochopení samotné povahy sovětského zřízení. Je mi jasné, že je to vstup doslova na minové pole, především proto, že po letech mých ‚stalinských studií‘ je to i pro mě samotného docela novinka, jejíž důsledků jsem ještě zdaleka nedohlédl. Že s tím bude mít problém většina diskutujících, kteří, stejně jako já, jsou fakticky odkojeni světonázorem zcela odlišným sovětskému zřízení – liberalizmem, je mi také jasné. Nejde o nic jiného, než o to, že ‚moderní‘ (přesněji liberální) společnost vlivem určitých záležitostí dnes chápe společnost jako takovou, její roli a vztahy jedince k ní ve zcela zdeformované rovině, což má vážné důsledky i pro chápání minulosti, kterou si navíc liberální svět zcela svévolně vykládá bez ohledu na prokazatelné skutečnosti (viz například můj výklad tzv. ‚katyňského masakru‘, kde se sice vůbec nikdo nezmohl na předložení protiargumentů, ale velmi pochybuji, že by větší část diskutujících byla schopna moje argumenty akceptovat, ačkoliv jsou běžně dostupné, známé a nikdo je nezpochybnil).
V názvu sice píši konkrétně o sovětské společnosti, ale uvedené záležitosti nejsou specifikem pouze sovětské doby, jsou ve skutečnosti nadčasovou záležitostí celé lidské společnosti a jsou všeobecně platné v celé živočišné říši na této planetě.
Širší obzor
Ve věci zrodu ruské sovětské společnosti je nutné začít v minulosti, musíme se alespoň stručně podívat na Romanovce. Romanovci přinesli do Ruska renesanci. Byla to renezance se vším všudy, tedy stejně jako v Evropě byl jejím průvodním znakem rozklad mravního řádu, vykořisťování, rozpad společnosti a vzestup asociálních jevů a samozřejmě i se spoustou hrobů. Na jedné straně vznikla úzká skupina lidí, kteří bezuzdně vysávali společnost a na druhé straně většina obyvatelstva se proměnila nejen na nevolníky, ale přímo na otroky. Pro ruskou romanovskou dynastii byl největším nepřítelem vlastní ruský lid. Příkladem je například válka proti Stěpanu Razinovi – kterou Romanovci vyhráli pouze s pomocí zahraničních vojsk, když ruská vojska přešla na jeho stranu. Ruský lid stál plně na straně ‚toho druhého cara‘ – snad jakéhosi Alexeje Grigorjeviče Čerkašenina, jehož polním velitelem byl právě Stěpan Razin. Následně Romanovci vyvinuli velké úsilí, aby ze Stěpana Razina udělali piráta a vymazali paměť na tuto válku. Podobné to bylo i s řečeným ‚Jemeljanem Pugačjovem‘.
S nástupem Romanovců se ruský venkov se dostal do krajně obtížného postavení – možnosti rolníků se podstatně zhoršily a nejen společenský, ale i technický rozvoj se zcela zastavil. Jedním z důsledků romanovské politiky byl nástup hladomorů. Venkov byl svázán povinnostmi k poměščikům (vlastně česky tyto lidi můžeme označit jako feudální šlechtu, ale problém byl v již zcela rozvrácené společenské dělbě úloh, proto ponechávám tento rusizmus), kteří se svých povinností zcela zbavili a venkov pouze bezuzdně vysávali (viz také pověstný ruský termín ‚zbytečný člověk‘).
Bezprostřední příčinou následného fatálního vývoje byla vlastně snaha zbavit se zcela neudržitelného nevolnictví, což si nakonec uvědomili samotní Romanovci. Jenomže realizace tohoto plánu přenechali těm, kteří se stávající situace tyli – poměščikům. Zrušení nevolnictví proto naopak situaci dále zhoršilo tím, že rolníky přetížilo poplatky a hlad se stal všední záležitostí. V představách Romanovců mělo zrušení nevolnictví vést ke zrušení tradičních společenských institucí (především ‚zastaralé‘ občiny) a všeobecnému prosazení ‚pokrokového‘ liberálního kapitalizmu. Ony výkupní platby z nevolnictví vlastně měly vytvořit výchozí akumulaci kapitálu pro prosazení tohoto rozvojového konceptu. Kapitalizmus potom měl přinést hospodářský rozvoj a modernizaci Ruska. Jenomže ve skutečnosti kapitalizmus vedl pouze ke zbídačení celé společnosti a jejímu úpadku. Poměščici, jako příjemci výkupních plateb, místo aby je použili k rozjezdu kapitalistických hospodářství je ve velké většině pouze utratili za samoúčelný luxus.
Část společenských elit si všimla narůstajících problémů a chtěla je řešit. V té době Marx sepsal svůj Kapitál (jako liberální kritiku kapitalizmu), v kterém konstatoval vážné problémy ve společenském systému liberálního kapitalizmu a na základě toho předpověděl příchod nového společenského zřízení, které je vyřeší. Ruská opozice se kolem tohoto učení sešla. Mezi jinými i jakýsi Uljanov-Lenin. Tento člověk byl dobře seznámen s národohospodářskými aspekty ruského zemědělství a během revoluce v roce 1905 si uvědomil, že kapitalistická hospodářství výkonností silně zaostávají za tradičními společnostmi – což bylo v příkrém rozporu s tím, co říkal m.j. i samotný Marx.
Kód: Vybrat vše
Krátká odbočka: Pod pojmem ruská revoluce roku 1905 toho víme spoustu o událostech ve městech a o zavedení základů parlamentní demokracie, ale daleko podstatnější události proběhly na venkově. Jenomže ty byly mimo dosah městské inteligence, byly záležitostí lidí ve velké většině negramotných, a proto dnes o nich skoro nic nevíme. Ruský venkov v té době ve velkém odmítl postupující liberalizaci právního řádu a začal zavádět vlastní organizaci společnosti, založenou na tradičních představách. Nakonec i carská vláda se ke zřízení Státní dumy (byť podle představ liberální inteligence) odhodlala teprve pod tlakem venkova, nikoliv měst.
Lenin se tedy vrátil k tradičnímu společenskému zřízení a marxizmus opustil, když navenek si jej pouze ‚přiohnul‘ tvrzením: „Mně se zdá, že marxistický pohled na stát je maximálně zatížen vládnoucím oficiálním socializmem Západní Evropy, což se zřetelně potvrdilo zkušeností sovětské revoluce a vytvořením sovětů v Rusku.“ Lapidárně řečeno marx-leninizmus je od té doby marxizmem bez marxizmu. Zde máme jednu z hlavních příčin řady nesmyslných legend a tvrzení o sovětském socializmu.
Lenin se soustředil hledání cesty rozvoje tradiční občiny a jako řešení našel družstva (již tehdy tradiční hospodářský institut na venkově).
Sovětské revoluce
Během revoluce roku 1905 došlo se zavedením parlamentní demokracie fakticky k další liberalizaci Ruska. Jenomže, jak již jsem uvedl, ruský venkov se postavil proti a spontánně zavedl zřízení založené na tradičních institucích - volostech a zemstvech. Carská vláda, aby venkov uklidnila, musela udělat velký ústupek – převzala za rolníky výplatu tzv. obročí – nebo-li výkupních plateb z nevolnictví. Jenomže požadavky rolníků šly dále – zestátnění půdy, povinnou školní docházku ad. a odpovídaly představám tradiční občiny. To pomíjím ještě jednu špinavost ruských poměščiků, zvanou ‚odřezky‘. Tyto záležitosti řešené nebyly a například povinnou školní docházku zavedli teprve bolševici.
Po únorové revoluci v roce 1917 se v Rusku paralelně k liberální Prozatímní vládě a projektu Ústavodárného shromáždění začaly, podobně spontánně jako v roce 1905, formovat na venkově a dělnických čtvrtích měst tradiční instituce, které již dostaly nové jméno – sověty.
Lenin sice Únorovou revoluci považoval za dílo britských tajných služeb, ale rychle začal hledat cestu do Ruska. Jenom velmi krátce odběhnu od tématu, když řeknu, že jediným, na koho nechtěl při návratu vsadit, byl německý agent Parvus (Gelfand), ačkoliv jeho dlouhé prsty na Leninovu cestu nakonec stejně vliv měly. V každém případě se Lenin do Ruska vrátil a hned z kraje deklaroval svoji pozici, která v té době překvapila všechny, co v Rusku něco znamenali (většinou se jednalo o inteligenci, a ta v nejmenším Lenina nepochopila): „Všechnu moc sovětům.“ Sověty se tenkrát považovaly za jakési provizórium, které po svolání Ústavodárného shromáždění zanikne tím, že ‚řádné politické strany‘ a především městská inteligence zůstanou mimo ně.
Zatímco ‚řádné politické strany‘ zapadly do marazmu nesmyslného žvanění a ideologických nesmyslů, sověty velmi rychle začaly organizovat společnost na venkově a v dělnických čtvrtích a přebíraly iniciativu. Lenina za jeho postoj velmi rychle prokleli revolucionáři ostatních uskupení (tedy elity - inteligence, které se sešly okolo marxizmu), ale s tím, jak sověty v praktické rovině přebíraly aktivitu a sílily, začali stoupat i bolševici. Přesněji řečeno dokonce i mezi bolševiky byla většina těch, kterým nedošlo, že Lenin opustil posvátného bůžka všech ruských revolucionářů – marxizmus. Takto vznikly hlavní alternativní proudy uvnitř bolševiků – Trockého oportunisté a Bucharinovci (jednou nalevo, podruhé napravo, obecně to byli anarchisté).
Nebudu zabíhat do podrobností dalšího vývoje, kdo chce, může si to přečíst v knize Bůh synergie na pospolne.cz, prostě bolševici se vzájemnou podporou sovětů nakonec společně převzali vládu a následná doba až do zavraždění Beriji v létě 1953 byla jednoznačně dobou sovětskou.
Neštěstím se stalo to, že bolševičtí oponenti, podobně jako i většina samotných bolševiků a poválečných zahraničních sovětských spojenců ve své podstatě vůbec nechápali, co to vlastně je to sovětské zřízení a jaké jsou principy jeho fungování. Pro městskou inteligence to byly zcela neznámé a nepochopitelné záležitosti. Jejich vzorem byla ‚vyspělá Evropa‘, která vlastně byla liberalizovaná podstatně víc, než Rusko. K tomu špičky světového liberalizmu (nadnárodní bankéři) se nechtěly smířit s tím, že jim z dosahu zmizel takový fantastický zdroj příjmů. Společnými silami se proto zbavili Stalina, Beriji a jejich spolupracovníků a ruská inteligence společně s ‚rudou šlechtou‘ velice pečlivě zničily maximum pramenů a zamlžily sovětskou éru. Samozřejmě, že jádrem fabulací se staly pomluvy především samotného Stalina a Beriji a fabulace na téma, jak je sovětský systém zločinný.
Sovětské – a také tradiční společenské zřízení
A teď, co to vlastně je to tradiční společenské zřízení, o které se opřel Lenin? To je docela problém, protože to jsou dnes pouze vzpomínky nás již starších na některé aspekty života, které u nás ve velkém ve městech zanikaly koncem 60. let a později i na venkově. Nejzřetelnějším projevem tohoto procesu byl tehdy vzestup rozvodovosti.‚Samet‘ potom víceméně neznamená nic jiného, než masívní a zcela cílenou likvidaci zbytků neliberálních prvků společnosti. Zde již nešlo o rozvody, ale o již zcela otevřenou a řízenou likvidaci všeho, na čem se tradiční společnost zakládá.
Jak už jsem řekl, po 2. světové válce se i Československo vydalo podle vzoru osvoboditele a vítěze ve válce na cestu tradičního společenského zřízení, které se nějak okoukalo. Jenomže již tenkrát jsme o tom moc nevěděli a to, co jsme zaváděli jsme nepochopili a ani nesnažili pochopit. Inteligence – a tedy především úřednický aparát – již dávno nad tímto zřízením udělaly kříž, když již dlouho prosazovaly tzv. liberální světonázor a v nejmenším se studiu a uplatnění tradičního společenského zřízení nevěnovaly. Dnes vlastně vůbec nic nevíme o tradiční organizaci společnosti, ačkoliv tento institut se vyvíjel miliardy let a je podmínkou soužití všech živočichů na Zemi.
Moderní inteligence nikdy nestudovala společnost, jak se na Zemi zformovala za dobu své existence, zato se intenzívně věnuje politické ekonomii, která veškeré společenské vztahy redukuje na trh a potom už jenom nejrůznějším ‚rovnostem‘, jako jednopohlavním sňatkům, právu na migraci a podobným nesmyslům, které jsou pro jakékoliv živé společenství zničující. To platí jak pro tzv. ‚socialistickou‘, tak i pro otevřeně liberální inteligenci.
Jen výjimečně se objeví práce, které se tradiční společností zabývají. Jedním z lidí, který se k těmto otázkám dopracoval, byl hledač mimozemských civilizací Carl Sagan, autor knihy Stíny zapomenutých předků. Asi nejlepší dílo vytvořil sovětský vědec Sergej G. Kara-Murza, který sepsal podrobnou antologii sovětské éry – dvoudílnou Sovětskou civilizaci. Potom, odhlédnu-li od popisů domorodých společenství pralesů a vzdálených ostrovních společenství, které na tato společenství pohlížejí jako na rarity, vystupuje mi jméno již jen A. N. Engelgrandta (1832-1892), ruského učitele, publicisty a agrotechnika.
To, co tady teď předestřu jsou jen hrubé náhledy člověka, který přes clonu liberálního vzdělání si po letech uvědomil nesprávnost a demagogii liberální filozofie.
Teorie
Lidstvo vlastně má velmi dobré možnosti studovat tradiční společnost, protože v posledních staletích si vybudovalo aparát, který ji umožňuje pochopit. Ale protože základy tradiční společnosti jsou velmi pružné, je pro její popis potřeba mít podstatně lepší vzdělání, než jaké stačí na zvládnutí liberálního světonázoru. Trochu zjednodušeně lze říci, že liberální popis se zakládá pouze na Newtonově teorii relativity a lze jej zvládnout s pomocí znalostí algebry na úrovni základní školy. Naproti tomu mnohotvárnost skutečné povahy společenství má v matematice obraz v řešení diferenciálních rovnic a za nezbytné musíme považovat alespoň základní orientaci v oblastech termodynamiky a vlnové mechaniky. To je trochu jiná liga, na kterou velká většina příslušníků ‚inteligence‘ nedosahuje. Toto je ostatně naprosto charakteristické pro liberální světonázor: bez znalosti věci a s ignorováním souvislostí vytrhnout nějaké svoje představy a hlavně tužby, zabalit je do nějakého líbivého a alespoň trochu přijatelného hávu (nejlépe vyfutrovaného nějakou rádoby ‚vědeckou‘ teorií) a prohlásit je bez ohledu na všechno ostatní za obecně platné. Toto se ostatně stalo problémem i liberálů ‚budujících‘ sovětskou společnost.
Kdo někdy řešil diferenciální rovnice, ví, že (zjednodušeně) výsledkem řešení jsou funkce a její průběh velmi silně závisí na tzv. okrajových a počátečních podmínkách, takže jedna diferenciální rovnice dává za různých podmínek různá řešení. Naopak, zcela rozdílné diferenciální rovnice mohou dát pro určité soubory podmínek podobné, nebo i totožné výsledky. Stejně tak tedy musíme přistupovat k společenským jevům a jejich vymezení – a toto je základ pro pochopení fungování tradiční společnosti. Termodynamika zase učí ‚umění možného‘ – říká, co možné je a co není a definuje potřebný aparát. Zmiňuji ji především proto, že schopnost posuzovat reálnost dějů se dneska stala přímo nehorázným problémem. Na jedné straně naprosto klidně považujeme za reálné děje, jejichž pravděpodobnost je ve srovnání s dalšími řešeními zcela zanedbatelná a na druhé straně vysoce pravděpodobné děje naprosto přehlížíme. Vlnová mechanika potom definuje předivo zdánlivě slabých sil, které ovšem svazují celé prostředí – vztahy ve společnosti i navenek a tím i chování společností.
Samozřejmě, že naši dávní předkové a další příslušníci živočišné říše se nemuseli učit ani diferenciální počet, ani hlavní věty termodynamiky a ani Schrödingerovu rovnici. Stačí, když použili nástroj, vyvíjený za tímto účelem po miliardy let – intuici. Tu můžeme považovat za jakousi černou skříňku, expertní systém, který pro každou situaci maximálně rychle a efektivně vybírá ne úplně špatný způsob dalšího postupu. Protože při analýzách velmi často bereme v úvahu omezený počet faktorů a nedostatečně oceňujeme variabilitu procesů, bývají řešení nabízená intuicí často lepší, než řešení vycházející z rozumových úvah.
Již dávno jsem si uvědomil, že řada velkých lidí, kteří se evidentně opírají o rozsáhlou informační základnu a pečlivé a hluboké studium, nakonec stejně rozhoduje především na základě intuice. V sovětských dějinách jde především o Lenina a Stalina. Přitom o Stalinovi je známo, že do posledních svých dnů denně četl (a studoval) v průměru asi 200 (!) stran textu – nejrůznějších zpráv, výkazů, technických skript, ale i beletrie.
Aby intuice správně pracovala, je nutné splnit určité podmínky. Samozřejmostí je akceptování univerzálního mravního rámce, což je soubor pravidel, kterým se musí každý člen společnosti podřídit. Jeho podstatnou částí je nevztahovačnost. Jenomže právě vztahovačnost je asi vůbec nejpodstatnějším základem liberalizmu. To tedy znamená, že ten výborně vyladěný expertní systém nemůže dávat rozumné rady až do té doby, dokud se člověk vnitřně nezbaví liberalizmu. Průměrně vzdělaný ‚inteligent‘, maje vysoké mínění o svém vzdělání, pramalé znalosti matematiky a teoretické fyziky a díky vztahovačnosti nepoužitelnou intuici proto v podstatě nemá možnost tradiční společenské zřízení pochopit.
Existují samozřejmě duševní techniky, které mohou pomoci. Jenomže zase je nutno si uvědomit, že správného výsledku je možné dosáhnout teprve poté, co se člověk zbaví vztahovačnosti a tedy liberalizmu. Výhodou těchto technik je pouze to, že mohou výrazně zkrátit dobu zaučení se, nemohou však změnit mravní základy osobnosti.