SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka I. Č 1.

[michan]

Mapa Zimní války.




SSSR a Finsko 1939 – 40 Zimní válka I. Č 1.


Díl I.

Část 1.

Když jsem se seznamoval se „Zimní válka 1939 – 1940“, konfliktem mezi SSSR a Finskem, zaujaly mne některé věty, které bych v úvodu rád řekl.
Finsko začalo v roce 1924 provozovat FINNAIR – letecké spoje (jednoplošníky Junkers F – 13). Piloti v bílé krajině ztráceli orientaci a nevěděli, kde se nacházejí. Řešili to tak, že když přelétali nad poli s lidmi, vyklonili se z letounu (pochopitelně v kuklách, šálách, brýlích a kožených kabátech) a ze všech sil volali – „Kde je Finsko?“
Další věty jsou citátem Winstona Churchilla. Ten právě po „Zimní válce“ řekl:
„Finsko opuštěné – vydané na pospas smrti, skvostné, vznešené Finsko – je příkladem, co dokáže svobodný lid. Služba, kterou Finsko prokázalo lidskému pokolení je velkolepá.“
Ano, kde je Finsko a co dokázalo?
Na tyto otázky se pokusíme postupně odpovědět. Nejprve tedy trochu popisu.
Finsko – země tisíců jezer, měřila v roce 1939 350 000 km čtverečních a jeho 4 500 000 obyvatel, bylo na této ohromné ploše roztroušené. Jen část obyvatelstva žila ve městech. Hlavní město bylo, jako i dnes Helsinky.
Jedna třetina země leží za polárním kruhem. Sousedilo na západě se Švédskem, na severu s Norskem a na východě a jihu se SSSR.
Jediné co vlastně zabraňovalo zamrznutí země a proměně na Antarktidu, je Golfský proud. Golfský proud se na jihu stáčí k Baltskému moři a na severu proniká do Severního ledového oceánu. Díky němu mělo i Finsko některé přístavy v Severním ledovém oceánu, které celý rok nezamrzaly jako např. Petsamo.
V době železné, tento neseverský národ přeplul úzký průliv z Estonska a Lotyšska. Neseverský národ se říká proto, že finský jazyk má historickou příslušnost k ugrofinskému pranárodu – ten tvořili i Estonci a Maďaři.
Dlouhá staletí neměl národ Finů svůj stát. Finové byli rozptýleni po celém ohromném území, kde žili ve svých obcích a osadách a neutvářeli politickou a sociální strukturu zvanou stát. postupně se do 14 století staly provincií Švédského království. Švédské instituce spravovaly území, kde žili Finové, a švédština byla úředním, vzdělávacím a literárním jazykem. Ale ani v této době největšího švédského spravování nemluvilo ani 20% Finů švédsky. Finská tvrdá nátura byla taková, že Švédové samy uznaly finštinu, jako druhý oficiální úřední jazyk.
V době třicetileté války muselo Finsko postavit třetinu švédské armády pro švédského krále Gustava Adolfa.
V roce 1809 při změnách v době Napoleonských válek připadlo Finsko Rusku.
V 19. století dalo jako samosprávné velkoknížectví Finsko Rusku okolo 400 generálů a admirálů a celou řadu nižších důstojníků.
Určitě nejznámější je Carl Gustav Mannerheim, ten vstoupil do řad carské gardy v roce 1890 a Finy přivedl k samostatnosti v roce 1918 a vedl je i v roce 1939 proti Rusům v „Zimní válce“.
Ze začátku byly vztahy Rusů a Finů v pohodě. Část Finů si však uvědomovala, že rusifikace se může stát pohromou. Začali razit heslo: „Už nejsme Švédové, nechceme být Rusy, buďme Finy“.
V roce 1881 byl zavražděn ruský car Alexandr II. Za vlády jeho nástupce cara Alexandra III. začal pro Finy ruský útlak. Rusové převzali kontrolu nad finskými vysokými školami, soudy a tiskem.
Nejhorší a největší represe Finové zažili za vlády posledního ruského cara Mikuláše II. Carův generální guvernér Mikuláš Bobrikov veškerou správu Finska poruštil a ruština se stala úředním jazykem. Jediným!!!
Finské vojsko se stalo součástí ruské carské armády. Kdo se z Finů nechtěl podřídit, toho čekalo vyhnanství na Sibiři. Za Bobrikova se stalo v Helsinkách bičování finských civilistů ruskými jezdci kratochvílí a zábavou. Finové začali Rusy nenávidět. Finští političtí aktivisté připravovali svržení ruské nadvlády.
Za 1. světové války nemělo Finsko armádu a Švédsko bylo neutrální. Finsko muselo požádat o pomoc Německo. Německo ochotně v letech 1915 – 16 přijalo 2 000 mladých Finů do svých vojenských škol v Lockstedtu u Hamburku. Sestavili z nich 27. královský pruský myslivecký prapor. První jednotce (183 Finů) velel německý kapitán major Maxmilián Bayer. Ten z nich velice tuhým výcvikem (z těchto individualistů) vychoval prvotřídní velitele.
Když 6. prosince 1917 vyhlásilo Finsko nezávislost, jako první jej uznalo Leninovo Rusko.
Převzetí moci a vytvoření Finska jako státu problémem nebylo, Finové si již v bouřlivých letech ww1 spravovali stát sami – Rusové neměli čas. Problémem státu však byly sociální potíže (chudí – bohatí). Tyto sociální potíže vyvrcholily v Občanskou válku. Rudí se postavili proti Bílým a začal teror.
Bílé gardy vedl C. G. Mannerheim, který se jako generál vrátil z Ruska. Přes nesouhlas generála Mennerheima vláda pozvala na pomoc do země Němce. Těch do Finska přijelo 8 000. Od té doby se říkalo, že Finsko tíhne k Německu. Vláda tyto vojáky pozvala proto, že ve Finsku zůstalo 20 000 ruských vojáků. Těchto 20 000 ruských vojáků se přidalo k finským Rudým gardám.
Finské Rudé gardy prováděly teror na začátku, finské Bílé gardy na konci této Občanské války.
Finské Rudé gardy na začátku zavraždily 1 600 neozbrojených mužů a 17 zajatců. Neozbrojení muži byli majitelé domů, učitelé, faráři a úředníci. Z Rudých byly zvláště obávané tzv. „Létající oddíly Rudých“. Proti těm dokonce musela zakročit 25. února 1918 Rada lidových zmocněnců Rudých.
Bílý teror jako odplata začal s blížícím se koncem Občanské války. Na seznamu obětí je 30 000 mrtvých, z nich 25 000 tvoří ztráty Rudých. Dále 2 000 nezvěstných tj. mrtvých. Na bojišti zůstalo 5 231 mrtvých Rudých, 7 314 jich bylo popraveno, zastřeleno nebo pověšeno při zajetí, 11 727 Rudých zajatců zemřelo v zajateckých nebo v internačních táborech na hlad a nemoci. Před Národním soudem stanulo 67 788 Rudých, z těch bylo 600 odsouzeno k trestu smrti (u poloviny prý rozsudek nebyl vykonán).
Zajatí Rusové byli hromadně postříleni a jenom 5 000 Rudých bojovníků uprchlo do Sovětského Ruska.
Při samotných bojích Bílí ztratili 4 811 mužů a lze sem ještě připočítat 3 241 mrtvých civilistů.

[michan]

SSSR a Finsko 1939 – 40 Zimní válka I. Č 2.


Díl I.

Část 2.

Po tomto Bílém teroru Finsko zažehnalo ve své zemi nebezpečí komunismu a je asi jasné, že si své nepřátele přesunulo za hranice, na jih a východ do Sovětského Ruska. Tam desítky let nepřestávali komunisté litovat, že Finsko má nezávislost. Doufali, že propagandou a rozvracečstvím jednou Finskou republiku zničí.
Ve Finsku totiž po mnoha politických tahanicích, nakonec došlo k dohodě, že Finsko bude republikou.
Jejím prvním prezidentem se stal v červenci 1918 profesor K. J. Stählberg. Tartská smlouva oficielně ukončila období ruského panství, ale působení finských komunistů z druhé strany hranic vypěstovalo u Finů přímo fanatickou nenávist ke komunistům a historické zkušenosti i k Rusům. Protože znali i způsoby myšlení Rusů ze své historické zkušenosti, začali se zároveň Finové nad Rusy povyšovat. Věděli, že finská životní úroveň začíná být mnohem větší, než je komunistických Rusů a Finů za hranicemi.
V ekonomice se začali Finové sdružovat do družstevního hospodaření (při jejich volnosti) se jim dařilo bohatnout. V politice je také nutno říci, že se i ve Finsku (stejně jako v Litvě, Estonsku a Lotyšsku) začaly objevovat fašizující tendence a obdiv k Hitlerovi.
Abychom mohli dospět k našemu tématu „Zimní válka“, musíme se podívat do Sovětského Ruska a na vývoj v Evropě a ve světě.
Již v roce 1921, když vznikla deklarace, která zřizovala SSSR, měla ve svém vínku, že podnikne vše proto, aby vytvořila komunistické zřízení na celém světě. V. I. Lenin chtěl hned po vzniku Sovětského Ruska exportovat komunismus a socialistickou revoluci do Evropy. Šlo jenom o to jakými prostředky. V Německu to zkusil penězi, zbraněmi a agitátory – neuspěl. O Finsku jsme již psali. V Maďarsku a na Slovensku si s tím Evropa poradila. Do Polska, kam vypravil mohutnou armádu – neuspěl.
Již pouhé dva roky po ww1 prohlásil: „Zakončili jsme jedno pásmo válek, musíme se připravovat na druhé. Další válka je nevyhnutelná.“
Stalin, který nastoupil po Leninovi a stal se absolutním vládcem SSSR (větším než všichni carové dohromady), po mocenských bojích, kdy se zbavil veškeré opozice a velitelského sboru armády, počínaje maršály Tuchačevským, Bljucherem a Jegorovem se vyrovnal i s většinou důstojnického sboru.
Stejně tak chtěl postupovat na mezinárodním poli. Zhoršování vztahů mezi státy v Evropě Stalinovi nahrávalo. Stalinovy výroky v roce 1927 stojí za to a já je cituji: „Právě ta skutečnost, že se kapitalistické vlády fašizují, právě tato skutečnost vede k zostřování vnitřní situace v kapitalistických zemích a k revolučnímu vystoupení dělníků… Druhá světová válka je nevyhnutelná, stejně jako je nevyhnutelný vstup SSSR do této války. My vystoupíme, ale vystoupíme jako poslední, abychom na misku vah vrhli rozhodující závaží.“
Stalinovi nebylo proti mysli, že Hitler přišel k moci. Naopak, vítal, že Hitler zničí pacifisty a sociální demokraty a rozpoutá velkou válku. V této válce pak Stalin zrodí novou světovou komunistickou revoluci.
Roky 1938, 9 nebyly nakloněny malým státům. Dne 11. března 1938 vstoupila Hitlerova armáda do Rakouska a za jeden den zemi obsadila. Rakousko se stalo Východní markou Velkoněmecké říše. Byla to první kořist Hitlera.
Ve stejné době v Moskvě na 8. sjezdu Všesvazové komunistické strany (bolševiků) řekl náčelník politické správy Dělnicko – rolnické Rudé armády L. Z. Mechlisch: „V případě rozpoutání druhé imperialistické války proti SSSR, Rudá armáda v rámci plnění internacionálního úkolu přenese vojenské operace na území nepřítele a rozšíří počet sovětských republik.“
To nebyly jen plané hovory, jak dále uvidíme!!!
Již 14. dubna 1938 požádal II. tajemník sovětského velvyslanectví v Helsinkách Boris Jarcev (diplomat – ve skutečnosti důstojník NKVD) finského ministra zahraničí Rudolfa Holstiho o rozhovor v naléhavé záležitosti.
Finskému ministru zahraničí bylo sice divné proč ne sám velvyslanec, ale Jarceva přijal ještě ten den 14. dubna 1938.
Jarcev mluvil z pověření vlády SSSR, že Německo osnuje útočné plány proti SSSR, které zahrnují vylodění ve Finsku k pochodu na východ. Jaký postoj zaujme Finsko? To byla otázka Jarceva.. Hned také dodal, že pokud bude Německu dovoleno využít Finska k agresi proti SSSR, nenechají Sověti své jednotky stát nečinně na hranici a vstoupí do Finska.
Finský velvyslanec Holsti kategoricky odpověděl: „Finsko nedovolí žádné mocnosti, aby využila jeho území k agresi proti komukoliv.“
Jarcev pokračoval ve smyslu, že když Finsko zabrání vojensky vstupu Němců do země přijdou Sověti na pomoc a po válce se z Finska stáhnou (to známe).
Tajuplně pak dodával, že mají informace o finských fašistech, kteří chtějí s německou pomocí dosadit takovou finskou vládu, která bude Němce podporovat. Jarcev pak řekl: „Sovětská vláda by si tudíž přála získat záruky, že Finsko neposkytne Německu pro útok podporu pro válku proti SSSR.“
Holsti se zeptal: „V čem by tyto záruky měly spočívat?“
Tady již Jarcev odpověděl vyhýbavě, nebyl zřejmě podrobně informován.
Ministr Holsti pak řekl, že o dalších záležitostech nemůže hovořit bez konzultací s vládou a zeptal se Jarceva: „A co v případě, kdyby Německo napadlo SSSR? Poslali by jste vojenské síly proti Finsku?“
Jarcev pak řekl: „Kdyby se Finsko nezapojilo do boje na naší straně, pak zajisté ano.“
To byl konec tohoto rozhovoru. Přestože Jarcev ujišťoval, že jde o tajnou záležitost, ukázalo se později, že o tom hovořil s celou řadou osobností – generálem Aarnem Sihvou, Helly Wuolijokiovou čelnou představitelkou levicového hnutí… Oslovil i premiéra Cajandera, s kterým dokonce rozebíral i alternativy německých plánů ve vztahu Finsko a SSSR.

[michan]

SSSR a Finsko 1939 – 40 Zimní válka I. Č 3.

Díl I.

Část 3.

Jednání Jarceva s ministrem zahraničí Finska Holstim, která ještě pokračovala na jaře a v létě 1938, vyústila návrhem smlouvy, kde se Finsko zavazovalo, že nestrpí, aby cizí velmoc vkročila na území Finska. Od SSSR chtěla, aby respektoval celistvost země. Finsko zde dále říkalo, že již v době míru podnikne vojenská obranná opatření na ostrovech Alandy. Alandy uzavíraly spolu s ostrovem Hanko vjezd do Finského zálivu ze severozápadu. Holsti chtěl od Jarceva, aby SSSR s porozuměním pohlížel na finská opatření na Alandách.
Odpověď SSSR 18. srpna 1938 byla, že by rozuměl Finům na Alandách, kdyby se směl podílet na dozoru nad opevňovacími pracemi a kontrole objektu opevnění. Dále, že z tohoto důvodu SSSR chce, aby Finové dovolili na Hoglandu SSSR letecký a námořní opěrný bod. Za to s nimi podepíše výhodnou obchodní smlouvu pro obě strany.
Odmítavé stanovisko Finů vyvolalo v SSSR štvavou kampaň proti Finsku.
V září 1938 sledovali Finové krizi ČR, kdy Německo žádalo odstoupení Sudet a cítili se v podobné situaci.
V říjnu 1938 SSSR Finsku předložila upravený návrh o Hoglandu. Ať prý ho opevňují Finové spolu se SSSR. Když na Hoglandu finská vláda nezajistí obranu, bude SSSR připraveno ji zajistit. Finové odmítli! Přislíbili, že opevnění Aland ještě zváží. Tím jednání skončila, včetně jednání o obchodní smlouvě, která probíhala v Moskvě.
ČR přišla o Sudety a Finové nechtěli, aby jejich země dopadla stejně.
Zde si ještě řekneme jednu důležitou věc.
Generál Carl Gustav Mannerheim odešel v roce 1919, když odevzdal jako regent moc prvnímu prezidentovi z politického života. Žil jako emeritní generál 12 let volným životem velkostatkáře. Cestoval po celém světě, bavil se, dokonce lovil tygry v Indii. Získal mnoho přátel v politických špičkách Evropy. Jeho prestiž po vítězstvích proti Rudým (komunistům) v Občanské válce, zvyšovala i prestiž Finska.
V roce 1931, jej nově zvolený prezident Svinhufvud znovu zapojil do politického života. Utvořil pro něho, po vzájemné dohodě, funkci předsedy Rady obrany. Zároveň byl Carl Gustav Mannerheim povýšen do hodnosti maršála.
Maršál Carl Gustav Mannerheim byl jedním z nevětších stratégů a taktiků své doby. Jak později uvidíme, dokázal to nejen v „Zimní válce“, ale i později ve ww2.
Po Mnichově odstoupilo ČR Sudety Němcům. Finové zpozorněli. Kroky Německa pozorně sledovala i Moskva.
Rok 1939, jeho začátek, nevěstil Evropě nic dobrého. Hitler již 30. ledna 1939 v říšském sněmu přednesl požadavek na vrácení kolonií Německu.
Ve Španělsku již viditelně vítězil Franko, v únoru 1939 již dosáhl hranic Francie a ještě v únoru 1939 VB a Francie přerušily diplomatické styky se zákonnou vládou Španělské republiky a uznaly vládu generála Franka.
Již 5. března 1939, po několikaměsíční odmlce, sovětský lidový komisař zahraničí Litvínov pozval finského vyslance v Moskvě Yrjö – Koskinena k jednání. Požadavky SSSR byly, aby Finsko pronajalo SSSR na 30 let Hogland, Lövskär, Seitskär a oba Tyterskäry. Tyto ostrovy SSSR opevní a využije je k střežení leningradského směru. Za 3 dny finská vláda prostřednictvím velvyslance odpověděla. Ne, ostrovy jsou nedělitelnou součástí Finska, to potvrdil i SSSR. Litvínov nabídl, že Finsko může za to dostat kus země severně od Ladogy.
Již od ledna jednalo Švédsko s Finskem o Alandách. Tak zvaný Stockholmský pakt, podepsaly včetně Německa všechny zainteresované státy mimo SSSR. Ten podmiňoval podpis tím, že Finové budou souhlasit s předchozími návrhy SSSR.
V Helsinkách též jednal od 11. března 1939 sovětský velvyslanec z Říma Stein s novým finským ministrem zahraničí Erkkem. Argumenty Steina byly, že SSSR chce ochránit Leningrad a že pronájem nijak neporušuje neutralitu Finska. Zároveň Finům nabízel na východní hranici území o rozloze 183 čtverečních kilometrů.
Sovětský velvyslanec Stein jednal i s Mannerheimem. Maršál vládě doporučoval SSSR ustoupit. Argumentoval, že finská vláda není schopna v této chvíli ostrovy účinně osadit obranou.
Přes maršálova doporučení odjel 6. dubna 1939 velvyslanec Stein z Helsinek s prázdnou.
SSSR reagovala na finskou neochotu tak, že přerušila rozhovory o obchodní smlouvě a nepodepsala Stockholmskou konvenci o ostrovech Alandy.
Do května 1939 vše uvázlo na mrtvém bodě.
O Alandách se začalo mluvit až na půdě Společnosti národů, to když se projednávala Stockholmská konvence. Dne 31. května Molotov, který vystřídal Litvinova ve funkci ministra zahraničí, ve svém projevu hovořil o tom, že když se budou Alandy opevňovat, má na tom SSSR větší zájem než Švédsko.
Švédové, když zjistili zájem Sovětů, stáhli se do pozadí.

[michan]

SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka I. Č 4.


Díl I.

Část 4.

Řekli jsme si, že Litvinova vystřídal ve funkci ministra zahraničí SSSR Molotov – stalo se tak 4. května 1939.
SSSR se rozhodlo pro změnu politického kurzu, chtělo se dostat z mezinárodní izolace.
Otázka zněla – Západ, nebo Hitler?
Jako první Molotov prohlásil: „V brzku se lze dočkat velkého rozšíření sovětského území.“
Již 17. dubna 1939 probíhalo jednání mezi sovětským velvyslancem v Berlíně Alexejem F. Merkalovem s tajemníkem ministerstva zahraničí Německa Ernstem Weizsäckerem o dodávkách vojenské techniky dle Raapallské dohody mezi Německem a SSSR.
Zde bylo řečeno, že SSSR a Německo mohou žít na normální úrovni (Raapallská dohoda nebyla oficielní, bylo to tajné ujednání mezi SSSR a Německem).
Ve stejný den SSSR navrhuje VB a Francii uzavření paktu o vzájemné pomoci.
Německo v květnu 1939 nabízí Finsku, Norsku a Švédsku uzavření paktu o neútočení. Tyto 3 severské státy, s odvoláním na neutralitu, Němce odmítnou. Finsko tak získá ochlazení vztahů s Německem, aniž dosáhne důvěry SSSR.
Maršál Mannerheim (jak vyplývá z jeho memoárů) tehdy řekne: „My si přece v naší situaci nemůžeme dovolit vyhrocení vztahů ani s Němci, ani s Rusy.“
Zostřování politických sporů mezi Německem a Polskem vede Finsko k ještě většímu budování obranných zařízení na Alandách.
Maršál Mannerheim doporučí, aby vojáci, kteří v dubnu 1939 měli odejít do civilu, byli ponecháni v armádě pro budování obranných postavení. Pluk Nyland na Alandách je doplněn na plný početní stav.
Vláda Finska však postupuje ve vojenských otázkách laxně – Mannerheimovi dojde trpělivost. Na svou funkci rezignuje 16. června 1939. v odůvodnění říká, že nemůže nést odpovědnost, za tohoto stavu. Rezignace maršála vyvolá ve Finsku a v zahraničí ohromný rozruch. Veřejnost přinutí vládu, aby plně respektovala stanoviska Rady obrany. Maršál Mannerheim ve funkci zůstane. Okamžitě vypracuje „Nový program opevňovacích prací.“
Finská vláda však trestuhodně přistupuje k obraně země liknavě. Ovšem Finové, obyvatelé, tisíce lidí, se zapojí i v době dovolených k budování pevnůstek, protitankových a protipěchotních zátarasů. Proto Mannerheim zůstal – lidi.
V srpnu 1939 proběhnou ohromné manévry finské armády v Karelské šíji a v pobřežní úžině nad Leningradem. Na těchto manévrech je simulována situace, která proběhne v bojích ze SSSR jak v roce 1939 tak i 1944. Manévry probíhají okolo města Viipuri (Vyborg).
Na mohutné přehlídce ve městě Viipuri (Vyborg), na závěr cvičení, si i mezinárodní vojenští přidělenci jednotlivých států všimnou, že Finové nemají ani jeden protitankový kanon.
Dne 23. května 1939 na poradě Hitler řekne: „Rozhodl jsem se při první vhodné příležitosti napadnout Polsko.“
Evropa smrdí „střelným prachem.“
V té době probíhají tajná jednání německých a sovětských diplomatů, probírají se vzájemné vztahy. Dne 14. srpna 1939 Ribbentrop telegraficky oznámí velvyslanci v Moskvě Schulenbergerovi, jsou předpoklady pro historický zvrat v německo - sovětské politice.
V ten samý den, tedy 14. srpna 1939 domluví německý velvyslanec setkání s Molotovem, zároveň se koná čtvrté jednání SSSR, VB a Francie.
SSSR žádá průchod sovětských vojsk při poskytování pomoci Polsku a Rumunsku. VB a Francie to zajistit nemohou. Říkají SSSR – obraťte se na Rumunsko a Polsko. SSSR dále žádá, aby VB a Francie, získalo souhlas Finska, Estonska a Litvy k vybudování sovětských námořních základen v těchto zemích. VB a Francie to odmítne a opět SSSR řekne obraťte se na tyto státy.
Dne 22. srpna 1939 se naposledy sejde SSSR, VB a Francie, aby SSSR mohlo konstatovat, že VB a Francie nic nevyřešily. Nahraje tomu, že Polsko kategoricky odmítne vstup SSSR do Polska (nikdo se nediví rok 1920 – 21 – na krev).
Maršál Vorošilov (a Buďonyj – to byli ti dva, co zůstali naživu, Tuchačevskyj, Jegorov a Bljucher byli popraveni) konstatoval: „Obávám se, že francouzská a anglická strana si dovolily příliš dlouhé protahování politických a vojenských diskuzí. Proto nemohu vyloučit, že v nebližší době dojde k určitým událostem politickým.“
Ano, 23. srpna 1939 ve 13 hodin přistává německá delegace na Moskevském letišti. Schvalování „paktu“ probíhá bez větších problémů. Stalin souhlasí s rychlou likvidací Polské republiky a na oplátku požaduje schválit zájmy v Besarábii. Ribbentrop souhlasí – Němci tam nemají zájmy.
Problém se projeví, když Hitler požaduje Litvu a západní část Lotyšska – Kuronsko. Ribbentrop volá Hitlerovi. Za dvě hodiny souhlasí Hitler a ještě telegrafuje pozdravy Stalinovi.
V závěru smlouvy se konstatuje, že budoucí uspořádání Evropy Hitler a Stalin považují za výhradní záležitost Německa a SSSR. Smlouva se uzavírá na 10 let s předpokladem automatického prodloužení.
Tajný dodatečný protokol hovoří o sférách vlivu a rozdělení Polska. V případě nového uspořádání oblastí náležejících k pobaltským státům, Finsku, Estonsku, Lotyšsku a Litvě, bude severní hranice Litvy tvořit rozhraní mezi sférami vlivu, Německa a SSSR.
Nové uspořádání Polska má tvořit linie řek Narev, Visla a San.

Zdroje : Eloise Engelová, Lauri Paananen - Zimní válka - Sovětský útok na Finsko 1939 - 1940.
Karel Richter - Hranice placená krví.
Velká vlastenecká válka.
Donald Sommerville - Druhá světová válka - Den za dnem.
Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin - Neznámé špionážní operace KGB Mitrochinův archiv.
Mannerheim - memoáry.
Mé letité zápisky a mapy.

Pokračování bude SSSR a Finsko 1939 – 40 Zimní válka II.

[jeikob]

Jo to je zajímavý to jsou strategický šachy.tešim se na pokračovaní.Vyborný je že si napsal neco víc o finský historii.To že je okupovalo rusko sem ani nevedel

[redboy]

Dost dobré... pro mě je znám vývoj po finské válce, to předtím je pro mě téměř vše nové.. díky, tohle se fakt dá číst.

[sa58]

Bílý teror jako odplata začal s blížícím se koncem Občanské války. Na seznamu obětí je 30 000 mrtvých, z nich 25 000 tvoří ztráty Rudých. Dále 2 000 nezvěstných tj. mrtvých. Na bojišti zůstalo 5 231 mrtvých Rudých, 7 314 jich bylo popraveno, zastřeleno nebo pověšeno při zajetí, 11 727 Rudých zajatců zemřelo v zajateckých nebo v internačních táborech na hlad a nemoci. Před Národním soudem stanulo 67 788 Rudých, z těch bylo 600 odsouzeno k trestu smrti (u poloviny prý rozsudek nebyl vykonán).
Zajatí Rusové byli hromadně postříleni a jenom 5 000 Rudých bojovníků uprchlo do Sovětského Ruska.
Při samotných bojích Bílí ztratili 4 811 mužů a lze sem ještě připočítat 3 241 mrtvých civilistů.

No vidím že to byla vyloženě severská výspa demokracie... Na takové věci rusové asi nezapomínají, stejné to bylo i s Polskem.

[michan]

Jsou to fakt zajímavé věci, které teď rozkrývám z několika pramenů. Stále víc tam skutečně vidím, že fašizace v Lotyšsku, Litvě, Estonsku a Finsku a Polsku byla, a byla hustá. Pro spravedlnost se, ale musí říct i to, Rudí ( komunisté) - začali tento teror a nebyl malý. Kradli, zabíjeli majitele čehokoliv. Pod krásnou ideou se dopuštěli teroru. V celém kontextu nezavírejme oči. Rudý teror v Rusku exportovali do Finska. No a Finsko se pak k nim chovalo se svou tvrdou a neurvalou Severskou náturou. No a Poláci - to je stejné - tam vlastně SSSR přišel i vojensky - no a Poláci opláceli!!!

[sa58]

Já se tu rozhodně nesnažím omlouvat rudochy, jen si myslím, že si spousta lidí těch 20 let mezi válkama idealizuje. Ono opravdu Českoslovenko bylo nejvýchodnější evropskou demokracií...

[michan]

Máš pravdu - teď když jsem do toho nakoukl víc ( mnoho věcí jsem věděl) - stále více je vidět, co už si zde řekl Ty Sa: " Demokracie, pokud mezi dvěma světovými válkami byla - tak byla v ČSR".

[Atlantis]

ČSR!!!


btw: Pak tohle smázni.

[michan]

Nebudem to mazat, upsal jsem se moje chyba má to být správně ČSR! Díky.

[stalker]

Vzpomněl jsem si na něco ... na fronta.cz kdysi byl publikován velmii dobrý článek na téma zimní války, autor slíbil pokračování - ale od té doby (2003) tam nic nenapsal

http://www.fronta.cz/talvisota-zimni-valka-i

[stalker]

O tomto tématu nedávno vyšlo:

Karel RICHTER
Hranice placená krví:
Sovětsko-finské války

Určitě je to jeden z hlavních zdrojů tohoto článku.

[michan]

Pro všechny jsem již zdroje uvedl jinde, ale ještě i pro nově příchozí uvádím a již budu na konci všech dalších dílů uvádět:
Pro stalker - podívej se na konec této stránky:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1747

Zdroje : Eloise Engelová, Lauri Paananen - Zimní válka - Sovětský útok na Finsko 1939 - 1940.
Karel Richter - Hranice placená krví.
Velká vlastenecká válka.
Donald Sommerville - Druhá světová válka - Den za dnem.
Maršál Mannerheim - memoáry.
Mé letité zápisky a mapy.

[YAMATO]

Jsou to fakt zajímavé věci, které teď rozkrývám z několika pramenů. Stále víc tam skutečně vidím, že fašizace v Lotyšsku, Litvě, Estonsku a Finsku a Polsku byla, a byla hustá. Pro spravedlnost se, ale musí říct i to, Rudí ( komunisté) - začali tento teror a nebyl malý. Kradli, zabíjeli majitele čehokoliv. Pod krásnou ideou se dopuštěli teroru. V celém kontextu nezavírejme oči. Rudý teror v Rusku exportovali do Finska. No a Finsko se pak k nim chovalo se svou tvrdou a neurvalou Severskou náturou. No a Poláci - to je stejné - tam vlastně SSSR přišel i vojensky - no a Poláci opláceli!!!

Ehm...jaké je ta krásná idea? Komunismus? Ten ani v teorii není nic krásného...

No a k té fašisaci...je potřeba se na to dívat v kontextu doby. Nám to, vzhledem k tomu, že víme, kam to vedlo, připadá hrozné...ale před válkou to prostě většinou byly jen o něco radikálnější strany. Čili bych jim to zas tak nevyčítal.

[michan]

Je to podobné co říkáš - někomu se můžou hlásané - rovnost, volnost bratrství zdát hezké, jako právo na práci a pod. Jak říkáš - v té době. Ovšem co s tím bolševici - pod tímto heslem dělali..... Tak to je to, co jsem měl na mysli. No a nacionalismus, potažmo fašismus..... Bože ten ismus. To jsme tady už taky měli a probírali.

[jeikob]

Jedna taková zajímavost sovetská propaganda nikdy nepoužívala výraz nacističtí agresoři či nacističtí vrazi či malokdy použila jen nemečtí nepřátelé.Ale používala fašisté,fašističtí agresoři či nemečtí fašisté. A to s toho duvodu,že slovo nacismus vlastne obsahuje socialismus a i v nemecku byli komunisti se kterými se počítalo.Není to mnou vymyšlená informace,ale fakt

[Rase]

Kolega dál na svůj FB profil dost dobrý článek o sovětské diplomacii před vypuknutím "Speciální operace":

Na dotaz jsem se blíže podíval na vyloučení SSSR ze Společenství národů kvůli napadení Finska. Mezi jiným jsem tam narazil na oficiální sovětskou odpověď. Přišla mi svým lhaním, překrucováním a zaváděním tak aktuální, že jsem ji přeložil.

Pokud nemáte nervy na dlouhý diplomatický text psaný sovětským mozkovým trustem, zde je výcuc. I se správnými historickými vysvětlivkami:

* Nejdříve je Sovětům rozhodnutí tehdejší verze OSN k smíchu. Celé je to prý jenom manipulace ze strany Velké Británie a Francie (dneska USA a EU). Ty nemají co mluvit o míru, protože nedávno odmítly mírové návrhy Německa. Což je narážka na fakt, že před dvěma měsíci obě země vyhlásily Hitlerovi válku kvůli napadení Polska. Které po dvou týdnech napadl i Sovětský svaz, mimochodem. Takže co prý mají co mluvit o agresi.

* Pak následuje lež jako věž: Sovětský svaz se přece domluvil s Finskem, že si jenom vzájemně vymění území. Je v tom háček: s podobnými návrhy je Finové měsíc zpátky v Moskvě poslali k šípku. Tak SSSR jmenovala „svou“ loutkovou vládu. A hned nazítří s ní jakože podepsala smlouvu. Ďábel je v detailu: Nepíše se tam „s finskou vládou“. Ale „lidovou vládou Finské demokratické republiky“. Dnes už přesně víme, co byla zač. Pro Ukrajinu také měli nachystanou jednu takovou.

* Pak následuje typický „acohentyzmus“: a co vaše kolonie? Vy byste byli horší! Stávající finská vláda je prý už stejně bývalá a Mannerheimova (tenkrát prezidentova) klika zkrachovalá.

* Následuje už úplně idiotský argument, že země, které hlasovaly pro vyloučení nemají tolik obyvatel, co Sovětský svaz. Ve zkratce - nas mnogo, tak si trhněte. Pak ještě drobná konspiračka kolem hlasování a připomínka, kteří imperialisté za to mohou, takže to stejně prd znamená.

Jestli vám to připomíná současné ruské kydy a překrucování, není to jenom dojem. Bezuzdnost těch lží dokládá přiložená mapka sovětského útoku na Finsko mezi 30. listopadem a 22. prosincem 1939. To stanovisko dostalo Společenství přesně uprostřed této ofenzívy. Jen tak pro informaci, Karélie a Leningrad – o které prý šlo – jsou úplně vespod. Takže sedm směrů útoku na stovkách kilometrů nedává žádný smysl. Asi jako šest směrů kvůli Doněcku. Ten také neleží mezi Běloruskem a Kyjevem.

Zde tedy plné znění:
----------------------------
Moskovskije Novosti, 16. prosinec 1939

Oficiální stanovisko sovětských vládních míst k rezoluci Rady Společenství národů ze 14. prosince o „vyloučení“ SSSR ze Společenství národů.

14. prosince přijala Rada Společenství národů rezoluci o „vyloučení“ SSSR ze Společnosti národů a odsouzení „akce SSSR proti Finsku“.

Podle názoru sovětských kruhů vyvolává toto absurdní rozhodnutí Společenství národů akorát ironický úsměv a může být jen důvodem k smíchu nad ubohostí jeho autorů.

Především je třeba zdůraznit, že vládnoucí kruhy Velké Británie a Francie, pod jejichž diktátem byla rezoluce Rady Společenství národů přijata, nemají ani morální, ani formální právo mluvit o „agresi“ ze strany SSSR a tuto „agresi“ odsoudit. Británie a Francie panují na rozsáhlých územích Asie a Afriky, kterých se zmocnily už dávno. Zcela nedávno rezolutně odmítly mírové návrhy Německa směřující k co nejrychlejšímu ukončení války. Svou politiku zakládají na pokračování války „do vítězného konce“. Už jen tyto okolnosti, demaskující agresivní politiku vládnoucích kruhů Británie a Francie, by je měly přimět k větší opatrnosti při definování agrese a k tomu, aby konečně pochopily, že vládnoucí kruhy Británie a Francie ztratily morální i formální právo mluvit o „agresi“ kohokoli, tím spíše o „agresi“ ze strany SSSR.

Dále je třeba poznamenat, že vztahy mezi Sovětským svazem a Finskem byly urovnány smlouvou o vzájemné pomoci a přátelství uzavřenou 2. prosince mezi lidovou vládou Finské demokratické republiky a vládou SSSR. Tato smlouva plně zajišťuje mírové vztahy mezi SSSR a Finskem a přátelským způsobem řeší ke spokojenosti obou stran problémy zajištění nezávislosti Finska a bezpečnosti Leningradu, jakož i problémy rozšíření území Finska na úkor území SSSR spojením karelských okresů s Finskem. Je známo, že podle této smlouvy SSSR předává Finsku území o rozloze 70 000 km2 s více než 100 000 obyvateli výměnou za necelé 4 000 km2 území Finska s přibližně 25 000 obyvateli. Jestliže zabírání cizího území a násilné podřízení obyvatelstva tohoto území cizímu státu tvoří hlavní prvek pojmu agrese, nelze nepřiznat, že smlouva mezi SSSR a Finskou republikou svědčí nikoli o agresi, ale naopak o mírové, přátelské politice SSSR vůči Finsku, politice, jejímž cílem je zajistit nezávislost Finska a zvýšit jeho moc rozšířením jeho území. Není pochyb o tom, že by dnešní Velká Británie a Francie za podobných okolností jednaly jinak, totiž že by se jednoduše zmocnily území Finska stejně, jako se svého času zmocnily území Indie, Indočíny a Maroka nebo jako se v letech 1918-19 zmocnily území Sovětského svazu.

Závěrem je třeba poznamenat, že Smlouva o vzájemné pomoci a přátelství mezi SSSR a Finskou republikou plně zajišťuje mír mezi těmito zeměmi. A právě proto, že tato smlouva zajišťuje mír a přátelství mezi oběma zeměmi, SSSR nevede a nemá zájem vést válku proti Finsku. To jen bývalí vládci Finska z Mannerheimovy kliky, kteří nyní zkrachovali, si realizaci této smlouvy nepřejí a pod diktátem třetích mocností vnucují Finsku válku proti SSSR v rozporu se skutečnou vůlí finského lidu. Skutečným smyslem rozhodnutí Rady Společenství národů není snaha o mír ani podpora finského lidu, ale poskytnutí podpory zkrachovalé Mannerheimově klice proti finskému lidu a tím rozdmýchání války, do níž byl finský lid zatažen proti své vůli a v důsledku provokace Mannerheimovy kliky.

A tak místo toho, aby přispěli k ukončení války mezi Německem a anglo-francouzským blokem, což, přísně vzato, mělo tvořit poslání Společenství národů, pokud měla zůstat „nástrojem míru“, současní členové Rady Společenství národů poté, co vyhlásili politiku podpory podněcovatelů války ve Finsku – kliky Mannerheima a Tannera - se snaží rozdmýchat válku i v severní Evropě.

Společenství národů se tak díky svým současným dočasným vládcům změnila z jakéhosi „nástroje míru“, kterým by mohla být, ve skutečný nástroj anglo-francouzského vojenského bloku k udržování a rozdmýchávání války v Evropě.

Tak Británie a Francie, které mají spolu pouze 89 milionů obyvatel, podporované Belgií, Bolívií, Egyptem, Jihoafrickou unií a Dominikánskou republikou, které mají dohromady 38 milionů obyvatel, přijaly rozhodnutí o „vyloučení“ Sovětského svazu se 183 miliony obyvatel.

Ale aby si zajistili i tyto hlasy, museli se anglo-francouzští zástupci v předvečer dne hlasování uchýlit ke zvláštním machinacím, aby změnili složení Rady Společenství. V předvečer zasedání Rady byla zástupcům Jihoafrické unie a Bolívie (druhý jmenovaný byl znovu zvolen) prostřednictvím Shromáždění Společenství národů přidělena nestálá místa v Radě a zástupci Egypta tzv. dočasné místo, V důsledku toho byli ze sedmi zástupců, kteří v Radě Společenství hlasovali pro „vyloučení“ SSSR, tři speciálně vybráni. Těmito skandálními machinacemi zástupci Velké Británie a Francie ve Společenství národů zcela podkopali veškerou politickou a morální váhu svého hlasování ze 14. prosince.

Takové skandální machinace mohly být nepochybně inspirovány pouze atmosférou politické reakce a morálního úpadku, která nyní panuje v „kruzích“ Společenství národů.

Není těžké pochopit skutečnou hodnotu rozhodnutí Společenství národů přijatých v takové atmosféře.
-------------------------

Osmdesát let a ty drzé lži jsou jak přes kopírák.