Dálný východ patřil mezi tradiční oblast výboje Sovětského svazu resp. carského Ruska. To se snažilo po celou dobu své existence posunout své hranice co nejvíce na východ. Vedly ho k tomu hlavně úvahy jak ofenzivní, tedy získání dalších zdrojů a přístup k největšímu světovému oceánu tak i úvahy čistě obranné, které se dají charakterizovat jako obavy ze "žlutého nebezpečí" a tedy snaha posunutím hranice co nejvíce na východ získat dostatečný prostor k obraně svých center. Ruský postup ale postupně na přelomu 19. a 20. století začal narážet na nově vzniklou a velmi ambiciózní asijskou mocnost - Japonsko. Vzájemná konfrontace vyvrcholila rusko-japonskou válkou v letech 1904-1905, ve které Rusko ztratilo své dominantní postavení na Dálném východě a muselo vyklidit území v Číně.
Japonsko poté zahájilo expanzi, kterou vlastně ukončila až jeho porážka ve druhé světové válce. Rusko sice toužilo po odplatě, ale následná účast v první světové válce ji odsunula do nedohledna. Bolševický puč v roce 1917 změnil politický řád země, ale její ambice se rozhodně neměnily. Po občanské válce byl Sovětský svaz ovšem ještě příliš slabý a tak každá země šla svou cestou.
Cesty se poprvé střetly až ve 20. letech 20. století, když SSSR začal podporovat a vyzbrojovat Čínu, aby tak pomalu nabyl ztraceného postavení. Postupem času bylo jasné, že ačkoliv se nový režim lišil od starého prakticky ve všem, dobyvatelské ambice mají rozhodně stejné. SSSR sílil a stal se agresivnější. V létě 1938 byly pohraniční jednotky úmyslně vybaveny mapami se špatně zakreslenou hranici a následně propukl konflikt u jezera Chasan, který obě strany zaplatily životy asi 1000 vojáků. Nutno ovšem podotknout, že stejně dobyvatelské nálady panovaly i na japonské straně, které každá záminka k rozpoutání, samozřejmě vítězného, konfliktu také přišla vhod.
V květnu 1939 mongolské jednotky překročily na popud SSSR (Mongolsko bylo defacto vazalský stát SSSR) hranici s Mandžuskem (loutkový stát Japonska) na řece Chalchynu. Japonské se velmi rádo chopilo příležitosti a vše vyvrcholilo ozbrojeným střetem mezi Sověty a Japonci v oblastech Bajan Cagan a u Chalchyn-golu, který skončil jasnou porážkou Japonců. Těm začalo být jasné, že válka se SSSR by rozhodně nebyla snadnou a protože potřebovali mít volné ruce v Pacifiku, uzavřeli v dubnu 1941 se SSSR pakt o neútočení. Obě dvě strany ho po celou dobu jeho platnosti (do roku 1945) striktně dodržovaly.
22. června 1941 začala pro SSSR Velká vlastenecká válka a kvůli katastrofálním ztrátám na začátku války bylo třeba značných posil. Obecně se uvádí, že útok Wehrmachtu byl pro Sověty naprostým překvapením. O to zajímavější je fakt, že doplňování západních vojenských okruhů z dálněvýchodních začalo ještě před německým útokem.
Po zahájení Velké vlastenecké války byla vojska na Dálném východě organizována do dvou frontů - Dálněvýchodního a Zabajkalského. Toto uspořádání vydrželo až do zahájení příprav na Mandžuskou útočnou operaci v srpnu 1945.
Početní stavy lidí a výzbroje obou frontů od 22. června 1941 do 9. května 1945 byly následující:
V dělech a minometech nejsou započteny minomety ráže 50 mm. Většina tanků, samohybných děl a letadel byla tvořena starší technikou. Jak je vidět, po celou dobu války udržoval SSSR na dálném východě relativně silné jednotky. Bylo to dáno jednak Stalinovou nedůvěrou Japoncům a také tím, že na dálněvýchodní jednotky bylo pohlíženo právě jako na zásobárnu bojující Rudé armády, kam byli odesíláni branci k výcviku. Například v roce 1942 sem bylo posláno 125 000 nových branců, roku 1943 175 000. Z obou frontů se potom štědře dotovaly bojující jednotky na frontě proti Němcům, případně zálohy Hlavního stanu.
Odesílání vojsk na východní frontu bylo ukončeno až v roce 1945, kdy se naopak rozeběhlo jejich posilování během příprav Mandžuské útočné operace. To ale už trochu předbíháme. Musíme se vrátit o pár let zpět.
Na konci roku 1941 zaútočilo Japonsko na Pearl Harbor a do Druhé světové války oficiálně vstoupil USA. Následně mu válku vyhlásilo i nacistické Německo a z USA a SSSR se stali spojenci. Tím vznikla ovšem asymetrická situace, kdy USA byl ve válce jak s Německem, tak s Japonskem, ale s tím SSSR udržoval mír. Sověti se tak prakticky ihned dostali pod diplomatický tlak ze strany Američanů, aby vyhlásil válku Japonsku a tím odlehčil Spojencům v Tichomoří, kteří se ocitli pod drtivým japonským útokem. Sověti ovšem čelili podobně masivnímu útoku ze strany Německa a analogicky se dožadovali podobného odlehčení na této frontě. Současně ale Sověti potřebovali dodávky v rámci Půjčky a Pronájmu a tak si nemohli dovolit jednoznačně odmítnout americký požadavek. To se projevilo už na začátku roku 1942 při rozhovoru Maxima Litvinova (tehdy velvyslanec v USA) a Sumnera Wellese (tehdy náměstek ministra zahraničních věcí), kdy si Litvinov stěžoval na to, že se Britové nechtějí zabývat vyloděním v Evropě a Welles mu odvětil, že úvahy o vytvoření další fronty v Evropě by příznivě ovlivnilo vytvoření nové fronty proti Japonsku. Sověti potom zaujali taktiku, kdy se americké požadavky pokoušeli odrážet poukazy na velké vypětí proti Německu a nutnost nejprve porazit právě tohoto protivníka. V tomto stádiu vše ustrnulo až do roku 1945.
4. - 11. února 1945 proběhla konference SSSR, USA a Velké Británie na Jaltě. Zde se Sovětský svaz zavázal, že nejpozději do tří měsíců po ukončení bojů v Evropě vstoupí do války proti Japonsku. Oproti původnímu postoji zde byla změna v přesném časovém vymezení. Toto rozhodnutí nebylo učiněno ani tak jako pomoc západním spojencům, ale spíše pro obnovení sovětského resp. ruského vlivu na Dálném východě. Časová prodleva tří měsíců byla nezbytná, protože i když se to nemusí z dnešního pohledu zdát (každý jistě alespoň někdy slyšel o sovětském nevyčerpatelném lidském potenciálu), lidské zdroje začaly pomalu vysychat. Proto se dostatečné prostředky k úderu na Dálném východě mohly uvolnit až po porážce Německa. Tímto rozhodnutím byl definitivně ukončen odliv vojsk z Dálného východu a naopak bylo zahájeno jejich masivní posilování.
O tom, že Sověti nemínili svým útokem pouze pomáhat západním spojencům svědčí i fakt, že přípravy k válce s Japonci SSSR zahájil už v létě 1943 rotací důstojnických kádrů se zkušenostmi s Východní fronty. V průběhu roku 1944 se přípravy začaly zrychlovat a v září začal Generální štáb na příkaz Stalina řešit otázky spojené s vedením útočných operací v Mandžusku. V listopadu 1944 byla vytvořena plánovací skupiny pro válku s Japonskem a v jejím čele stanul maršál Kirill Afanasjevič Měreckov, který právě úspěšně zakončil boje na severu proti Finsku a tamním německým jednotkám. Zde si vysloužil pověst specialisty na boj v arktickém podnebí a nyní měl dokázat, že zvládne i poněkud teplejší oblast. Této nanejvýše tajné činnosti se v Moskvě věnoval až do března 1945, kdy se i se svým štábem přesunul do Ussurijska. Zde bylo 15. dubna 1945 zřízeno tzv. velitelství Přímořské skupiny vojsk. Před samotnou operací se z něho stane 1. dálněvýchodní front. Veškerá činnost byla co nejpřísněji utajována, např. sám Měreckov musel chodit v uniformě generálplukovníka, aby Japonci nezpozorovali příliš brzy příchod maršála Sovětského svazu. Pro nadcházející operaci bylo zvoleno krycí jméno Srpnová bouře.
Sovětské síly
Od května 1945 začaly na Dálný východ proudit posily. Spolu s nimi se zde objevil další významný velitel Rudé armády, maršál Rodion Jakovlevič Malinovskij. Za bojů v Evropě proslul hlavně tím, že měl na sovětské poměry opravdu mizivé ztráty. U nás je znám spíše díky ne příliš osvobozeneckému chování jeho jednotek na Moravě. V novém působišti se Malinovskij stal velitelem Zabajkalského frontu.
Aby bylo sovětské snažení co nejlépe koordinováno, bylo poprvé a naposledy za druhé světové války v Rudé armádě zřízeno 30. července 1945 zvláštní hlavní velitelství v jehož čele stanul maršál Alexandr Michajlovič Vasilevskij. Ten až na drobnou epizodu z konce války působil v Hlavním stanu, od června 1942 jako náčelník generálního štábu. Byl uznáván jako velmi schopný organizátor, což měl právě nyní dokázat. Jako pomocníci mu byli přiděleni lidový komisař válečného loďstva admirál Nikolaj Gerasimovič Kuzněcov a velitel sovětského letectva maršál Alexandr Alexandrovič Novikov. Na Dálném východě se objevila nejreprezentativnější sestava představitelů druhů vojsk za celou válku.
Sověti zahájili na Dálném východě obrovské soustřeďování sil stažených z Evropy. Kromě zvednutí početního stavu zdejších vojsk bylo třeba dodat i moderní vojenskou techniku, protože technika na východě v mnoha případech pocházela ještě z předválečného období. Na výcvik branců tak stačila, ale pro vedení intenzivních bojových operací už méně.
Ze západu byly přesunuty tyto jednotky:
• z 3. běloruského frontu: velitelství 5. a 39. vševojskové armády, 6 velitelství střeleckých sborů, 18 střeleckých divizí, 2 divize protiletadlových děl, a 8 dělostřeleckých a 2 raketometné divize
• z 2. ukrajinského frontu: frontové velitelství, velitelství dvou armád, 6 velitelství sborů (z toho 1 tankového), 10 střeleckých divizí a divizí protiletadlového dělostřelectva a 15 brigád
• z Leningradského frontu: velitelství dělostřeleckého a mechanizovaného sboru, 6 divizí a 17 brigád
• z 1. běloruského frontu: 3 raketometné brigády
• z Moskevského vojenského okruhu: 2 tankové brigády
• ze zálohy Hlavního stanu: frontové velitelství, 3 brigády, 2 pevnostní útvary
Navíc bylo posíleno i letectvo a to o velitelství bombardovacího sboru a 5 leteckých divizí.
Stavy přisunovaných jednotek a techniky byly následující:
Dále bylo přisunuto na 600 raketometů a 1000 bojových letadel.
Proběhla také kompletní reorganizace jednotek. Doposud používané členění na Dálněvýchodní a Zabajkalský front bylo zrušeno a místo nich byly vytvořeny tři nové fronty: Zabajkalský a 1. a 2. dálněvýchodní front. Zabajkalský front byl soustředěn na západě u hranic s Mongolskem a přímo v něm (na frontě dlouhé 2300 km), východně od něj byl 2. dálněvýchodní front (2130 km) a vedle něj až k oceánu 1. dálněvýchodní front (700 km). Spolu s nimi operovaly Tichomořské loďstvo, Amurská flotila a Mongolská armáda.
Jejich početní stavy byly následující:
• Zabajkalský front (maršál R.J. Malinovskij):
17., 36., 39. a 53. vševojsková, 6. gardová tanková a 12. letecká armáda a Jezdecko-mechanizovaná skupina mongolsko-sovětských vojsk. Celkem měl 13 velitelství sborů, 39 divizí, 45 brigád, 54 pluků, 2 pevnostní útvary, 2 velitelství leteckého sboru, 7 leteckých divizí, 14 leteckých pluků a 3 divize PVO a 2 pluky protiletadlových děl. Celkem měly sovětské jednotky k dispozici: 654 040 vojáků z toho 416 000 v bojových jednotkách, 9668 děl a minometů, 583 raketometů, 2416 tanků a útočných děl, 1324 bojových letadel a 49 053 automobilů.
V sestavě Zabajkalského frontu operovala také Mongolská armáda, která disponovala silou: 5 divizí, 1 brigáda a 2 pluky o stavech 16 000 mužů, 128 děl a minometů a 32 tanků.
• 1. dálněvýchodní front (maršál K.A. Měreckov):
1., 5., 25. a 35. vševojsková a 9. letecká armáda a Čugajevská operační skupina. V nich bylo soustředěno velitelství 10 střeleckých a 1 mechanizovaného sboru, 34 divizí, 47 brigád, 34 pluků, 14 pevnostních útvarů, velitelství leteckého sboru, 8 leteckých divizí, 6 leteckých pluků, velitelství sboru PVO, 2 divize PVO, divizi, brigádu a 2 pluky protiletadlových děl o celkovém počtu 586 859 vojáků z toho 404 056 v bojových jednotkách, 11 430 děl a minometů, 516 raketometů, 1860 tanků a útočných děl, 1137 bojových letounů a 4850 automobilů.
• 2. dálněvýchodní front (generál M.A. Purkajev):
2., 15. a 16. vševojsková a 10. letecká armáda s 2 velitelství střeleckého sboru, 13 divizí, 15 brigád, 34 pluků, 5 pevnostních útvarů, velitelství leteckého sboru, 9 leteckých divizí, 9 leteckých pluků, 2 velitelství sboru PVO, 2 divize PVO a 2 brigády a 2 pluky protiletadlových děl. Celkem v nich bylo umístěno 337 096 vojáků z toho 238 926 v bojových jednotkách, 5988 děl a minometů, 72 raketometů, 1280 tanků a útočných děl, 1260 bojových letounů a 31 916 automobilů.
• Tichomořské loďstvo (admirál I.S. Jumašov):
2 křižníky, 13 torpédoborců, 78 ponorek a 324 menších lodí, 1549 bojových letadel, 1 brigáda námořní pěchoty a 2550 děl a minometů, celkem 178 000 vojáků a námořníků.
• Amurská flotila (kontraadmirál N.V. Antonov):
124 menších lodí, 68 letadel a 199 děl a minometů, celkem 12 500 vojáků a námořníků.
Hlavní úloha v nadcházející operaci byla přisouzena Zabajkalskému a 1. dálněvýchodnímu frontu, v jejichž čele stáli maršálové Malinovskij a Měreckov. Fronty měly mohutným úderem prolomit japonská obraná postavení, obklíčit japonská vojska a poté rychle pokračovat dále a zabrat co největší území před kapitulací Japonska, která se pod tlakem Američanů rychle blížila.
Japonské síly
Na druhé straně fronty byla situace opačná. Japonské císařství stálo pod údery Američanů a jejich spojenců na pokraji porážky. Přestože byla japonská armáda stále dosti početná - k srpnu 1945 měla přes 7 milionu vojáků- nejlepší jednotky vykrvácely v předchozích bojích a nově postavené nedosahovali ani zdaleka jejich kvality. Ovšem ještě větší dopad na bojeschopnost měly ztráty vojenské techniky, které zdevastovaný japonský průmysl už nebyl schopen ani nahrazovat. K jeho kolapsu dopomohla z části námořní blokáda amerických ponorek dovozu strategických surovin, na kterých bylo Japonsko závislé a z části údery amerického letectva na průmyslová centra (to bylo navíc umocněno velkým zemětřesením, které Japonsko postihlo v roce 1944).
Na budoucím bojišti tvořila jádro japonských sil Kwantungská armáda pod velením generála Otozó Jamady. Ta nesla odpovědnost za obranu Mandžuska a Koreje (v Koreji se nacházela 58. samostatná armáda, od 10. srpna 1945 podřízená Kwantungské armádě).
Kwantungská armáda kdysi patřila mezi elitní svazek japonské armády. To se ale změnilo ve chvíli, kdy se Japonsko rozhodlo pro expanzi do prostoru jihovýchodní Asie a Tichomoří. Od té chvíle se Kwantungská armáda dostala prakticky do identického postavení, jako sovětské dálněvýchodní fronty po čas války s Německem. Úměrně se zvětšujícím se odlivem vojáků a zbraní se snižovala její bojeschopnost a síla. Situace dospěla až tak daleko, že v době sovětského útoku bylo plných 80 procent japonských divizí účastnících se bojů nově vytvořeno v průběhu roku 1945 a o nějaké elitě nebo i vyšší úrovni vycvičenosti se tak nedalo ani mluvit. Všem jednotkám chyběla munice i ostatní vojenský materiál a disponovala vesměs zastaralou výzbrojí. Pouze u 15 procent svazků se dalo mluvit o podmíněné bojeschopnosti.
Podobně na tom byly i další japonská vojska účastnící se srpnových bojů. V Koreji se jednalo o jednotky 17. skupiny armád a za oblast Jižního Sachalinu a Kurilských ostrovů odpovídala vojska 5. skupiny armád. Ani její jednotky ale nebyly kompletní a navíc se započalo s jejich postupným stahováním na domovské ostrovy. V Mandžusku byla dále spojenecká vojska císařství Man-čou-kua a knížectví Vnitřního Mongolska, které ale vykonávaly pouze pořádkovou službu a do bojů se výrazněji nezapojily.
Celkově byla sestava japonských a spojeneckých jednotek, soustředěných proti Rudé armádě, následující:
• Kwantungská armáda (generál Otozó Jamada):
3., 4., 5., 30., 34. a 44. armáda. V nich bylo soustředěno 24 pěších divizí a 2 tankové a 9 smíšených brigád a 1 pohraniční oddíl. Celkem 713 000 vojáků.
• 17. skupina armád (generálporučík Jošió Kozuki):
58. armáda, celkem 7 pěších divizí a 1 smíšená brigáda. Celkem 190 000 vojáků.
• 5. skupina armád (generálporučík Kiičiró Higuči):
3 pěší divize, 1 smíšená brigáda a 1 pěší a 1 tankový pluk. Celkem 90 000 vojáků
• Vojska císařství Man-čou-kua (xxx):
8 pěších a 7 jezdeckých divizí a 14 pěších a jezdeckých brigád. Celkem 170 000 vojáků.
• Vojska vnitřního Mongolska (kníže Devan):
5 – 6 jednotek velikost brigády až divize. Celkem 44 000 vojáků.
Podporu těmto jednotkám poskytovala 2. a 5. letecká armáda a Sungarská říční válečná flotila s 26 menšími bojovými loděmi.
Celkem tato vojska měla 1 270 000 mužů, 6640 děl a minometů, 1215 tanků, tančíků a obrněných automobilů a 1907 bojových letadel.
Japonci vybudovali kolem hranice se SSSR a Mongolskem 17 opevněných prostorů. Ty měly hloubku až 50 km. Zásadní vadou bylo, že jejich celková délka byla dohromady asi 800 km, přičemž celá hranice byla dlouhá přes 5000 km, takže opevnění kryla méně než 1/5 délky celé hranice. Nejsilnější opevnění byla v prostoru 1. dálněvýchodního frontu.
Japonci zbudovali dále tzv. Krycí pásmo, na které soustředili jednotky určené k zastavení prvního úderu. Krycí pásmo mělo 3 linie. První byla hluboká 3-10 km, druhá 3-5 km, za ní byla 10-20 km mezera a následovala třetí linie s hloubkou 2-4 km. Díky převaze Sovětů ale byla tato postavení dost slabá.
Jak je patrné, měla Rudá armáda výraznou převahu a to nejenom kvantitativní. Jak už bylo poznamenáno, zatímco značnou část sovětských jednotek tvořili útvary, které prošly ohněm bojů na Východní frontě a v jejich čele stály ostřílení velitelé, na japonské straně se jednalo vesměs o jednotky tvořené nováčky prošlých spíše jen základním výcvikem a následnou posádkovou službou. Podobně v sovětský prospěch vyznívalo i porovnání bojové techniky. Byly zde nasazeny nejmodernější sovětské zbraně. Vznikla ale i mírně paradoxní situace, kdy vedle těchto zbraní (např. T-34 a SU-100) byly nasazeny i zbraně předválečné provenience (T-26 a BT), které zde zůstaly z původních jednotek. Na japonské straně se v drtivé většině jednalo o zastaralé stroje. Dalším problémem bylo i to, že v japonské armádě prakticky nebyly moderní protitankové zbraně. Toho si ale japonští velitelé byli vědomi a v rámci tehdejší tradice zřídili speciální sebevražedné úderné oddíly, které tvořili vojáci ověšení výbušninou.
Průběh operace
Zbývalo vyřešit ještě jeden problém. Sovětský svaz měl stále s Japonskem platnou smlouvu o neútočení, kterou Japonsko důsledně dodržovalo (např. nekladlo žádné překážky proplutí sovětských obchodních lodí vezoucí z USA hospodářskou pomoc, ač byla namířena proti jejímu spojenci, Německu. Touto cestou byla za války dopravena více než polovina veškerých dodávek západních spojenců SSSR). Pro sovětské vůdce ale problémy tohoto druhu neexistovaly. V dubnu 1945 oznámil Sovětský svaz vypovězení smlouvy o neútočení pro její údajné soustavné porušování japonskou stranou. 8. srpna 1945 SSSR Japonsku vyhlásil válku. Jak se můžeme v sovětských publikacích dočíst, odůvodněno to bylo tím, že je třeba s válkou v Tichomoří rychle skoncovat, zajistit všeobecný mír a osvobodit národy od dalších obětí a strádání, jakož i obnovit práva Sovětského svazu na území, kterých se Japonsko v minulosti násilně zmocnilo.
Mandžuská útočná operace byla zahájena 9. srpna 1945 Zabajkalským a 1. dálněvýchodním frontem, ke kterým se 11. srpna připojil i 2. dálněvýchodní front. Pro rychlejší průnik přes japonské linie byly nasazeny i Pohraniční vojska NKVD. Jednalo se o jednotky Zabajkalského, Chabarovského a Přímořského okruhu Pohraničních vojsk. Z nich utvořené úderné oddíly se měly v noci před útokem dostat do japonských pozic a při zahájení útoku je napadnout. K tomuto nekonvenčnímu řešení se rozhodlo sovětské velení kvůli tomu, že ve snaze o co největší překvapení nebyla k vyřazení japonských opevněných bodů využita dělostřelecká palebná příprava. Ukázalo se, že to nebylo třeba, protože až na výjimky se na čelních obraných liniích nenacházela žádné silnější japonské jednotky a většinou Sověti nenarazili při zdolávání první obranné linie na odpor.
Na postupové linii Zabajkalského frontu se nacházely vesměs hory, polopouště a stepi. Přestože od 8. srpna nepřetržitě pršelo a došlo k mírným záplavám, na schůdnosti terénu se to výrazněji neprojevilo. V noci na 9. srpna úderná komanda NKVD Zabajkalského okruhu Pohraničních vojsk infiltrovala japonské pozice a s rozbřeskem při zahájení útoku vyřadila část japonských polních opevnění.
Mohutný sovětský úder poté prolomil celkem bez obtíží japonskou obranu a zahájil rychlý postup do vnitrozemí. Díky své převaze a tomu, že japonské jednotky byly značně demoralizované (kvůli zprávám o jaderném bombardování a o vládní nabídce kapitulace), nabraly útočící sovětské jednotky přímo zběsilé tempo, které překonávalo v rychlosti postupu i německý blitzkrieg.
První den postoupila 6. gardová tanková armáda, jedoucí na čele útoku o 150 km, do poloviny druhého dne o dalších 120 km a do 14. srpna 1945 celkem o 450 km. Ostatní jednotky frontu postoupily první den o 50-70 km a do 14. srpna o 250-400 km. Japonci se zpočátku zmohli na odpor pouze u několika opevněných uzlů, které Sověti, pokud je nedobyli z chodu, obešli a izolovali. Teprve 12. – 14. srpna se Japonci zmohli na rozsáhlejší protiútoky, které Rudou armádu sice zbrzdily, ale nezastavily a ani nezpůsobily rozsáhlejší problémy. Boje zde probíhaly do 18. srpna.
Celkově Zabajkalský front splnil hlavní úkol a vytvořil západní křídlo obkličovacích kleští. Japonská vojska sice místy bojovala urputně, celkově se ale nezmohla na vážnější odpor. Hlavní chybou bylo, že nebyly obsazeny průsmyky Velkého Chinganu a to umožnilo Sovětům nebezpečný úsek překonat relativně bez vážnějších problémů. Hlavní překážkou jejich postupu byly přírodní podmínky. Japonský odpor byl izolován v uzavřených ohniscích odporu, které byly buď zlikvidovány, nebo, a to častěji, je Sověti obešli a blokovali až do doby konečné kapitulace Japonska.
Mandžuská útočná operace
V pásmu 1. dálněvýchodního frontu byla situace trochu odlišná. Rozprostíral se před ním asi 10 km hluboký pruh tajgy, pokrytý bažinami, močály a říčkami. Po vydatných deštích se tajga změnila v těžko průchodný bahnitý terén. I zde jednotky NKVD (Přímořského okruhu Pohraničních vojsk) pronikly před zahájením útoku do Japonských pozic a to místy až o 10 km. Ani zde se nesetkali s větším odporem.Následným útokem sovětská vojska z chodu prolomila slabé japonské obranné linie, ale zbrzdil je bahnitý terén. Ten byl také hlavní příčinou pomalejšího postupu. Do konce dne se podařilo postoupit o 5-23 km. Teprve dny následující přinesly zlepšení a do 14. srpna vojska 1. dálněvýchodního frontu postoupila o 120-150 km. Japonská obrana byla opět slabá, místa silnějšího odporu byla izolována.
1. dálněvýchodní front tak úspěšně doplnil útok Zabajkalského frontu a vytvořil druhé rameno obkličovacích kleští. V jeho pásmu se Japonci spoléhali hlavně na neprůchodný terén, což se ale ukázalo jako liché. Sověti se s ním dokázali vypořádat a zahájit rychlý postup na Jih. Na některých místech se sice Japonci dokázali udržet, ale ocitli se v izolaci a následně buď podlehli sovětské přesile, nebo se vzdali po ukončení bojů. Hlavní problém tak Rudé armádě způsobovala logistika, která se stala hlavním limitujícím faktorem postupu.
V pásmu 2. dálněvýchodního frontu provedl infiltraci japonských pozic Chabarovský okruhu Pohraničních vojsk NKVD. Útok začal oproti ostatním frontům o 2 dny později a od počátku probíhal bez vážnějších japonských obranných akcí. Následně ovšem odpor zesílil a byl nejurputnější na celé sovětsko-japonské frontě. I zde se lae postupně projevila zdrcující sovětská převaha, která umožnila nejprve obklíčit jednotlivé japonské jednotky a následně je masovým nasazením dělostřelectva a letectva zdecimovat. Do 14. srpna postoupil 2. dálněvýchodní front o 50-200 km.
Na vedlejším směru
Jak už bylo poznamenáno dříve, součástí Srpnové bouře byly i obojživelné výsadky. Zde byl hlavním určujícím faktorem naprostá slabost císařského námořnictva prakticky zničené v předchozích bojích. Sovětské námořnictvo tak mohlo nerušeně provádět vyloďovací operace. Na Korejskem poloostrove obsadilo bez boje přístavy a námořní základny 11.8. Juki (dnešní Unggi), 12.8. Rasin (Nadžin), zde vedou menší boje se zbytky Japonců na přístupových ostrovech, a 21.8. Genza. Od 13.8. do 15.8. dobývají námořním výsadkem Seisin (Čchangdžin), kde Japonci po tyto dny kladou ozbrojený odpor.
Na Sachalinu byly provedeny taktické výsadky u Toru (16.8.) a Mooky (20.8.) s cílem uspíšit jeho dobytí a 25.8. výsadek u Otomari s cílem zabránit evakuaci Japonců. Na Kurilách se Sověti vyloďují 18.8. na Šumšu.
Kromě jiného Tichomořské loďstvo ještě pokládá minová pole v Tatarském průlivu, Sachalinském zálivu a okolí Vladivostoku a Petropavlovsku. Jedinou ztrátou, kterou utrpělo, bylo potopení minolovky TŠČ 279 (na americké mine) a 3 obchodních lodí na minách.
Samotné boje při vylodění na korejském poloostrově byly urputné pouze v případě Seisinu, kde Japonci způsobili vážné ztráty první vyloďovací vlně a jejich odpor byl zlomen až při nasazení hlavních sil.
V případě Sachalinu byla hlavní tíha bojů na bedrech jednotek postupujících na souši. Sovětské námořnictvo provedlo tři výsadkové operace. Boje zde trvaly od 11. srpna do 25. srpna, kdy se po poměrně urputné obraně japonská posádka vzdala.
Útok na Kurily byl zahájen 18. srpna výsadkem na ostrově Šumšu, o který se bojovalo do 19. srpna a následně byly už bez boje obsazeny zbývající Kurilské ostrovy, poslední až po podepsání formální japonské kapitulace 2. září 1945.
Sovětské velení ovšem plánoval provést ještě minimálně jednu vyloďovací operaci a to na samotných japonských mateřských ostrovech. Cílem bylo Hokkaidó a operace měla být provedena po ovládnutí Sachalinu. Sověti sice po schválení Hlavním stanem zahájili přípravy, ale do hry se vložila diplomacie.
Demarkační linie mezi Američany a Sověty byla stanovena severně od Hokkaidó a 15. srpna se nový prezident USA Harry S. Truman obrátil na Stalina s návrhem rozkazu americkým jednotkám na vedení další bojové činnosti v prostoru a Stalin mu odpověděl protinávrhem, že by případnou bezpodmínečnou kapitulaci Japonců na Hokkaidó mohla přijmout Rudá armáda. Označil to jako legitimní požadavek sovětského veřejného mínění jako odplatu za japonskou intervenci v době Občanské války. Truman z toho ovšem nijak nebyl nadšen a odmítl jakékoliv změny na už dohodnuté demarkační linii.
Následovala čilá diplomatická korespondence a silný tlak ze strany Američanů. Stalin nakonec ze svého požadavku ustoupil a Hlavní stan vydal rozkaz, kterým veškerou činnost pro vylodění na nejsevernějším japonském ostrově ukončil.
Zakončení
15. srpna se ocitly hlavní sily Kwantungské armády v obklíčení a 20. srpna 1945 Kwantungská armáda kapitulovala (po zprávách o kapitulaci Japonska). Do té doby postoupily jednotky Zabajkalského frontu o 360-600 km a jednotky 1. dálněvýchodního frontu o 130-500 km, přičemž se nesetkaly s vážnějším odporem. K tomuto dni se také vzdala všechna japonská postavení, která zůstala izolovaná v sovětském týlu.
Sovětské letectvo na podporu útočících vojsk provedlo během operace na 22 000 vzletů. Protože bylo tempo postupu vysoké a týlové složky nebyly schopny udržet stálý přísun zásob, dopravilo sovětské letectvo k čelním útočícím jednotkám na 2780 tun pohonných hmot a 2059 tun dalších zásob.
Podle sovětských údajů padlo 593 990 Japonců do zajetí (mezi nimi také asi 30 000 Korejců a Číňanů) a ukořistěno bylo 686 tanků, 15 samohybných děl, 4310 děl a minometů, 861 letadel a další spousta techniky a materiálu.
Přestože Japonsko kapitulovalo, nebránilo to Rudé armádě v pokračování vojenských akcí. Do konce srpna Zabajkalský front obsadil více než polovinu Mandžuska, včetně přístavu Port Arthur. Jednotky 1. dálněvýchodního frontu pronikly až na Korejský poloostrov, který obsadily po 38. rovnoběžku. Ačkoli měl SSSR s Čankajškovou vládou smlouvu o navrácení osvobozeného území Číny pod kontrolu Kuomintangu, uzavřenou 14. srpna 1945, byla správa nad územím později předána do rukou čínských komunistů.
Zhodnocení operace
Mandžuská útočná operace byla poslední velkou operací Rudé armády za Druhé světové války. Z tohoto hlediska se jednalo o logické vyústění předchozích čtyřech let války s Německem a důslednou aplikaci zásad, které si Sověti osvojili v těchto bojích spíše než o nějaké inovativní řešení. To ovšem ani v nejmenším nesnižuje sovětský úspěch a výkony. Operace sama byla velmi dobře naplánována a realizovaná bez větší nesnáze, na čemž se nepochybně promítla dostatečná doba jak plánování tak příprav. Hlavní unikum tak představují geografické podmínky bojiště, které nutily Sověti kombinovat bojové postupy tak, jak doposud nemuseli. Z tohoto pohledu se jednalo o jednu z nejsložitějších operací, které Rudá armáda za Druhé světové války podnikla.
Z hlediska vojenské vědy se na strategické úrovni u hlavní části operace jednalo o klasické provedení konceptu oboustranného obklíčení z bitvy u Kann, což byl pro tehdejší sovětské plánování poměrně jasný rukopis. Poprvé se ho v rámci strategické ofenzívy snažili použít v Bitvě u Moskvy na přelomu let 1941/42. Při bojích v Mandžusku se jim tento koncept podařilo naplnit prakticky bezezbytku, kdy nejslabší prostřední front tvořil „vázací“ těleso a oba křídelní fronty svým útokem provedli obklíčení hlavních sil nepřítele.
Na operační úrovni se jednalo o provedení útoku velkých tankových svazků, které měly za úkol jednak prolomit obranu nepřítele a následně rychlím postupem dosáhnout splnění vlastních úkolů, v tomto případě obklíčit vojska nepřítele. Případná ohniska odporu, která nešla zničit z chodu, byla obcházena a nechána na likvidaci druhému sledu. Na taktické úrovni se potom projevila aplikace koncentrace lidské, materiální a především palebné síly, stejně jako rychlého manévru, který neměl dávat nepříteli čas a prostor k organizaci účinné obrany.
Na vedlejších směrech potom došlo k využití obojživelných výsadků, jako prvku, který měl urychlit postup či zpřístupnit další místa pro vedení operací. V podmínkách naprostého zničení japonských námořních a leteckých sil prakticky nehrozila možnost ztrát na moři a případné potlačení odporu nepřítele tak bylo pouze otázkou času a shromáždění dostatku sil.
Problémy, které v rámci bojů na sovětské straně vznikly, měly svůj zdroj spíše v logistice celé operace. Japonské síly se na směrech hlavního postupu nezmohly na vážnější odpor ve větším měřítku. Ovšem spíše než tím, že by japonští vojáci nebyli ochotní bojovat, to bylo dáno jednak masivní sovětskou převahou a potom horší kvalitou důstojnického sboru a jeho určitou demoralizací. V té sehrály svojí roli kromě vědomí si vlastní slabosti i zprávy o jaderném bombardování a celkově o bezvýchodnosti japonského postavení. V těch málo případech, kde se japonská vojska postavila na odhodlaný odpor byla Rudá armáda nucena podstoupit tvrdé boje.
Co se týká politické roviny, v dlouhodobém horizontu byl asi nejzásadnější dopad, že Sověti obsadili i část korejského poloostrova, kde následně byla vytvořena KLDR. Tím došlo k vytvoření trvalé třecí plochy a za velmi krátkou dobu i vypuknutí Korejské války. Dalším zásadním momentem bylo, že díky obsazení Mandžuska zde bylo možno vybudovat stabilní základnu pro Mao Ce-Tungovi komunisty. Tím velmi vzrostla jejich moc a bylo to nepochybně jedním z důvodů jejich pozdějšího vítězství nad čínskými nacionalisty pod vedením Čankajška.
Nepřímím důsledkem bylo i to, že díky tlaku USA Sověti odvolali plánované vylodění na domácích Japonských ostrovech, díky čemuž Japonsko nepotkal osud Německa a po válce se mohl vyvíjet dále jako jednotný stát.
V krátkodobém horizontu operace přispěla k porážce Japonska, byť to rozhodně nebyl hlavní důvod jeho kapitulace, jak se snažila po velmi dlouhou dobu tvrdit sovětská historiografie (a jak se nyní i někdy objevuje). Tím bylo tři a půl leté snažení USA a jeho spojenců, kteří nejprve zastavili japonský postup a následně v tvrdých bojích zlomili jeho vojenskou i ekonomickou moc. Dá se dokonce úspěšně tvrdit i opak, tedy že porážka Japonska v bojích v Pacifiku vytvořila podmínky, ve kterých mohla Rudá armáda úspěšně realizovat operaci v Mandžusku.
Sovětský svaz úspěšným završením Srpnové bouře ovládl veškerá území, která před rokem 1904 patřila carskému Rusku. Cena za tento úspěch byla malá, nenávratné ztráty (mrtví, nezvěstní) Rudé armády činily 12 031 vojáků, což bylo méně než 1 procento původního počtu, 78 tanků, 232 děl a minometů a 62 letadel. Dalších 24 425 vojáků bylo raněno. Tichomořské loďstvo přišlo o 903 zabitých a nezvěstných a 395 raněných.
Základní prameny:
Dějiny druhé světové války, Praha 1977-82
Grif sekretnosti sňat, Moskva 1993
I. a J. Hrbek, Vítězství přichází z moře, Praha 1999
J. Fidler, Stalinovi maršálové, Brno 1998
I. Pejčoch - Spurný, Obrněná technika 3, Praha 1999
Velikaja otečestvennaja vojna. Kniga 3. Osvobožděnije, Moskva 1999
Srpnová bouře, sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, Praha 2006
Kantó Gun: historie Kuantungské armády, Praha 2003
, kupoval jsem si ji normálně v knihkupectví novou, ale to by byla fakt uchylárna, v devíti jsem zřejmě ještě frčel na Mayovkách) a pak až od Dzina na Frontě, nebo tady. To je jedno. Význam operace byl jaký byl a to bez diskuze. Nicméně, osobně/subjektivně vidím úspěch SSSR v logistickém zvládnutí této akce spíše, než v oblasti samotného boje, respektive vedení bojových operací. Bo, nepřítel byl již stínem onoho nepřítele z před pár let tomu předcházejících. A proto jak psal Polar existují i jiné operace, které by si takovouto pozornost zasloužily snad i více. I když toto je těžké, takto to selektovat. 
