Vrátím se koncepci dělostřelectva NATO, která definovala podobu systému MLRS a později HIMARS.
Doufám, že to nyní bude o něco jasnější, proč se armády v NATO se jaksi po celou dobu Studené války a v následujících desetiletích dokázaly (až na některé výjimky) obejít bez salvových raketometů podobné kategorie jako byl sovětský BM-21 (9K51) Grad ráže 122 mm nebo československý Vz.70.
1) Koncept MLRS
Program MLRS se definitivně rozjel na přelomu 70. a 80. let. Přestože v něm USA hrály prim, tak to byl mezinárodní projekt pěti států: USA (dodáno cca 830 kusů), Německa (cca 150 kusů), Velké Británie (63 kusů), Francie (55 kusů) a Itálie (24 kusů). Průmyslové podíly pak odpovídaly odebraným počtům. V Evropě tak bylo vyrobeno 284 raketometů a cca 200+ tisíc raket.
Raketomet MLRS byl koncipován jako divizní a sborový prostředek palebné podpory, který měl doplnit hlavňové dělostřelectvo a který měl být schopen v krátkém čase disponovat ohromnou palebnou silou na časově kritické cíle. Současně by uvolnil ruce stíhacím bombardérům letectva. Letectvo se tak mohlo soustředit na efektivní přehrazování bojiště (interdiction) v týlu protivníka místo nebezpečných náletů na bojiště v zóně čáry dotyku (FEBA), kde měl východní blok velmi hustou vojskovou PVO,
Například u US ARMY měl systém MLRS doplnit a později i nahradil kanonové houfnice M110 ráže 203 mm. U Bundeswehru měl zase doplnit a později nahradit vícehlavňové raketomety LARS ráže 110 mm z konce 60. let Ty koncem 70. let s dostřelem jen 14,7 km už nestačily na sovětské hlavňové a raketové dělostřelectvo a jejich bojové hlavice byly neefektivní proti nové generaci sovětských tanků T-64/72/80.
Poznámka: Jako přechodné řešení byly raketomety LARS v 80. letech zmodernizovány na verzi LARS 2. Nové rakety (primárně s kontejnerovou hlavicí) s dostřelem až 25 km využívaly řadu technologií z programu MLRS. Po vyřazení systému LARS Bundeswehr používá stále cvičné rakety ráže 110 mm pro raketomety LARS i v raketometech MLRS (německé označení MARS). Mají redukovaný dolet na 6-7 km a kouřovou hlavici označující místo dopadu. Jsou ručně nabíjené do speciálního kontejnerového adaptéru, který je vidět na videu, které tu postnul Klingy.
Koncept nasazení MLRS kladl důraz na boj s velkými plošnými uskupeními protivníka na co největší vzdálenost. Cílem byly koncentrace techniky a osob ještě před tím než se rozptýlí v předních linii, postavení dělostřelectva (včetně tehdy nejvýkonnějšího sovětského raketometu BM-27 (9K57) Uragan ráže 220 mm), vojsková PVO, velitelská stanoviště, atd. Tomu odpovídala koncepce tehdejší munice.
V 80. letech byla první základní municí raketa M26, které měla dostřel do 32 km. Kontejnerová hlavice obsahovala 644 kusů submunice M77 DPICM s kombinovaným střepinovým účinkem (cca poloměr 4 metry) a kumulativní průbojnou hlavicí (probíjela 3 až 4 palce oceli). Submunice z jedné hlavice pokryla plochu zhruba 200 x 100 m. Německo v rámci programu vyvinulo protitankovou verzi rakety, které obsahovala 28 protitankových min AT2. Dostřel rakety byl do 40 km.
Ještě během 80. let USA přidaly do sortimentu munice i konvenční taktickou řízenou střelu M39 ATACMS Block I. Ta měla, dostřel až 165 km a obsahovala 950 kusů submunice M74 DPICM. V dalších desetiletích následovaly další verze raket s větším dostřelem, inteligentní submunicí (nezavedeno do sériové výroby) a řízené střely řady GMLRS a vylepšené přesné ATACMS.
2) Koncept použití kanónových houfnic NATO
Hlavním prvkem palebné podpory ale v tomto konceptu byly stále kanónové houfnice. Na přelomu 70. a 80. let byla „standardní“ samohybnou houfnicí NATO americká M109A2/A3 s dostřelem 18 km se standardní municí a 23,5 km s dálkovou RAP municí. Tažené houfnice reprezentovala tehdy nová generace houfnic – americké M198 a západoevropské FH70. Obě ráže 155 mm (se standardizovanými NATO balistickými parametry) měly dostřel 24 km se standardní municí a 30 km s dálkovou RAP municí.
Souběžně s programem MLRS se koncipoval i podobný mezinárodní program samohybné kanónové houfnice nové generace, ze kterého nakonec oklikou přes různé odklady vznikly národní houfnice jako M109A6 Paladin, AS90, nebo PzH2000.
To, čím se odlišovalo hlavňové dělostřelectvo NATO od svých protivníků, bylo:
1) masivní použití
bezkontaktních přibližovacích zapalovačů pro vzdušné výbuchy tříštivo-trhavé munice pro lepší ničivý střepinový efekt. Video o přibližovacích zapalovačích pro protipěchotní použití je v čase 7:10:
https://www.youtube.com/watch?v=WS11562XCPc&t=5s
2) masivní použití
kontejnerové munice – protipěchotní Improved Conventional Munition (ICM) a protipěchotní/protimateriálové Dual-Purpose Improved Conventional Munition (DPICM). Video o DPCIM je v čase 4:10:
https://www.youtube.com/watch?v=WS11562XCPc&t=5s a video o M483A1 155mm DPICM:
https://www.youtube.com/watch?v=beiD1IpRtvY
Jinými slovy kanónové houfnice s vhodnými zapalovači a pokročilou municí byly na Západě schopny efektivně postřelovat plošné cíle.
3) Srovnání s ČSLA
Jako srovnání uvedu naši ČSLA, kde jsou data asi nejlépe dohledatelná. Předpokládám, že to platilo i pro ostatní armády východního bloku.
Naše divizní kanonové houfnice ShKH vz. 77 DANA ráže 152 mm jsou po celou svoji dosavadní kariéru vyzbrojeny pouze tříštivo-trhavými granáty (normální OF do 18,5 km nebo dálkové OFd do 20,2 km). Jediným dalším typem munice, který kdy byl zavedeny do jejich výzbroje, byl kumulativní granát BP-540 určený pro obranou přímou palbu. Nic jiného.
Přestože bezkontaktní přibližovací zapalovače jsou používané na Západě od roku 1944, tak naši dělostřelci se k nim dostali (finské elektronické HS-94 a HS-94M od Patrie) až po skončení Studené války. A popravdě řečeno současný 13. dělostřelecký pluk AČR s nimi začal střílet teprve relativně nedávno. 70 let zpoždění (!) a asi dosud jediný upgrade dělostřelecké části tohoto letitého houfnicového systému.
Poznámka: místo bezkontaktních zapalovačů se používaly sovětské mechanické nekontaktní časovací zapalovače B-90. Hodinový strojek časovače se musel nastavit podle balistických tabulek a granáty se musely zastřílet nejen na polohu, ale i na výšku výbuchu = dělostřelecký pozorovatel musel hlásit opravy načasování vzdušného výbuchu.
Kontejnerové granáty naše houfnice ShKH vz. 77 DANA nikdy nepoužívaly. Jestli jsem se dobře díval, tak Sovětský svaz kontejnerovou dělostřeleckou munici ráže 152 mm typu 3VO28, 3VO29 a 3VO30 zavedl do výzbroje až spolu s houfnicemi řady MSTA v letech 1987-89.
Proto pro dělostřelectvo ČSLA mělo význam mít spolu s ShKH vz. 77 DANA ráže 152 mm i raketomety Vz.70 ráže 122 mm. Jejich jedinou „specialitou“ byla klasická poměrně nepřesná salvová palba na plošné cíle. Pokud jsem se dobře díval, tak za časů ČSLA se u nás vyráběly jen klasické třištivo-trhavé rakety 122-JROF ráže 122 m s kontaktním zapalovačem a dostřelem cca 20,4 km. Pro současnou AČR platí, že ShKH vz. 77 DANA je velmi limitována zavedenou municí ráže 152 mm, která neřeší úlohy, které plnil 122 mm raketomet vz. 70.
Má někdo přehled, jestli se nás používaly i sovětské rakety ráže 122 mm? Předpokládám správně, že v období studené války byly kontejnerové hlavice u sovětských raketometů běžně zavedeny jen u 220 mm raketometu BM-27 Uragan?
