Rudá armáda - vývoj palebného systému ve válce

[Pátrač]

RUDÁ ARMÁDA V OBRANĚ
Kapitola čtvrtá: VÝVOJ SYSTÉMU PALBY V OBRANĚ
PÁR SLOV ÚVODEM

Správná organizace systému palby v obranném boji či obranné operaci byla vždy podmínkou a to nejdůležitější zabezpečující nezdolnost této obrany. Právě proto velitelé všech stupňů v době války věnovali tomuto prvku obrany velkou pozornost a snažili se o ucelený systém palby tak, aby bylo možno co nejvíce nepřátelské živé síly a techniky zničit dříve něž dorazí na přední okraj bránících se vojsk a pokud i prorazí, aby systém palby v hloubce obranné sestavy v tomto ničení nepřítele pokračoval. Cílem bylo vytvořit ucelený systém všech druhů paleb.

Stupeň účinnosti palebného systému závisel, jak ukázala draze placená zkušenost za Velké vlastenecké války na:

- šířce fronty obrany střeleckých svazků a útvarů

- na hloubce jejich bojové sestavy

- na složení vojsk v této sestavě včleněných

- na množství a kvalitě výzbroje

- na umění, s jakým vojska využívala možnosti terénu a ženijních zátarasů

Proto tedy proces rozvíjení palebného systému probíhal v těsné souvislosti s rozvíjením všeho výše uvedeného a logicky už jsem se některými aspekty zabýval v předchozích částech tohoto cyklu. Pravda je, že kdykoliv se velitelé všech stupňů zabývali kteroukoliv z výše uvedených otázek, vždy řešili dopady na palebný systém.

Řešil jsem charakteristiku palebných prostředků a jejich rozvoj, hloubku jejich členění, hustotu různých druhů zbraní na 1 kilometr fronty obrany, spojování palby se zátarasy další. Další věci, které měly na systém palby v obraně vliv, budu rozebírat v dalších částech cyklu, pokud na ně dojde. V této časti se budu zabývat jen hlavními otázkami organizace palebného systému.

PRVNÍ OBDOBÍ VÁLKY

Obranné boje na samém začátku Velké vlastenecké války odhalily nedostatky jak v organizaci obrany střeleckých svazků v celku, tak i v organizaci palebného systému. Ukázalo se, že hlavní nedostatek palebného systému v obraně spočívá na začátku války v tom, že nezajistil dostatečně mohutnou a dobře organizovanou protitankovou palbu schopnou odrazit hromadné útoky tankové a jiné obrněné techniky.

Jelikož to byla hlavní úderná síla útočících sil nepřítele, a tanky měly být i hlavní údernou silou Rudé armády, je tato nedostatečnost asi zákonitá – mám-li přehnaně velké mínění o možnostech vlastních tankových sil, mám současně tendenci podcenit tankové možnosti protivníka. To může vést k podcenění protitankové obrany, koneckonců tanky nepřítele budou zničeny mými vlastními tanky dříve, než se dostanou k mé pěchotě. Ale příčinám slabosti sovětské protitankové obrany, tedy těmi uchopitelnými kvantitativně i kvalitativně se ještě budu zabývat.

Střelecké divize měly k organizaci protitankové obrany krajní nedostatek protitankových děl. K 21. červnu 1941 měla střelecká divize Rudé armády v tabulkách počtů pouhých 18 protitankových kanónů ráže 45 mm. Tedy jeden samostatný přímo veliteli divize podřízený protitankový dělostřelecký oddíl. Dále bylo 18 kusů těchto kanónů rozptýleno ve střeleckých praporech, po dvou u protitankové čety každého praporu. Dalších 12 nebo 18 jich bylo v protitankových bateriích střeleckých pluků. Naplněnost těchto tabulkových počtů byla různá průměr byl kolem 50%.

Malé počty plukovních a divizních dělostřeleckých hlavní různých ráží tento nedostatek nemohl suplovat. Navíc celková zastaralost plukovního a divizního dělostřelectva nedokázala speciální protitankové kanóny nahradit – bylo v boji s tanky málo účinné a přesné.

Situaci zhoršila i skutečnost, že vyvinuté a v roce 1941 prokazatelně velmi dobře účinné protitankové pušky nebylo kdy vyrobit v potřebném množství a dodat k vojskům. Přesto protitanková puška byla vyvinuta a odsouhlasena k zavedení do výzbroje od roku 1932.

Vložka 1: Sovětské protitankové pušky

Противотанковое однозарядное ружьё обр. 1941 г. системы Дегтярева tedy protitanková puška PTRD-41 byla navržena konstruktérem Děgťarjovem v roce 1932. Zbraň využívala nově vyvinutý vysoce výkonný náboj ráže 14,5 mm s ocelovým jádrem, který dokázal probít 25 mm pancíř na vzdálenost 500 metrů. Od roku 1941 byl zaveden náboj s wolframovým jádrem – těžším a tvrdším, který dosahoval vyšší rychlosti a měl lepší průbojnost. Uvádí se, že na vzdálenost 300 metrů dokázal prorazit 40 mm silný pancíř, pokud projektil dopadl kolmo na objekt.



Protitanková puška PTRD-41 byla s úspěchem používána proti německé technice, která měla slabší pancéřování, tedy obrněné automobily a transportéry a tanky starší generace. Proti novějším německým tankům však byly v čelním boji neúčinné, proto bylo střelcům doporučováno, aby stříleli do pásů nebo z boku či zezadu pod věž, do prostoru motoru a palivových nádrží, na hnací kola, zaměřovače či periskopy.

xxxxx

Protitanková puška PTRD-41. První obrázek ukazuje střelce s nadřízeným důstojníkem v bojích o Tulu v roce 1941. Druhá potom postavení této zbraně 316. střelecké divize generála Panfilova v boji na možajské silnici

Protitanková puška PTRD-41 byla jednoranná, což bylo oproti protitankové pušce typu PTRS její jedinou nevýhodou. Typ PTRD-41 byla spolehlivější, jednodušší, méně náročná na údržbu. Střelbu usnadňovaly mohutná úsťová brzda a dvojnožka, upevněná pod hlavní.

ПТРС-41 / Противотанковое самозарядное ружьё обр. 1941 г. системы Симонова tedy PTRS – 41 konstruktéra Simonova zavedená do výzbroje také v roce 1941, měla samonabíjecí závěrový mechanismus s odběrem prachových plynů a zásobník na pět nábojů. Právě tyto prvky byly původci mnohem větší poruchovosti zbraně v porovnání s lehčí a jednodušší PTRD – 41. Stavbu zbraně dále komplikovalo ústrojí upevnění hlavně, umožňující odejmutí hlavně a usnadnění přepravy zbraně. Přesto se tato zbraň osvědčila sovětská pěchota ji používala stejně jako jejího předchůdce celou válku.



Protitankové pušky se do výzbroje Rudé armády dostaly v době, kdy vzhledem k rychlému nárůstu mohutnosti pancéřové ochrany německých tanků rychle ztrácely na své původní účinnosti. Z určitých důvodů považovala sovětská armáda obě protitankové pušky za velmi účelné univerzální zbraně. Stále se dobře hodily k ničení lehce chráněných cílů, jako byly nákladní automobily. Při boji v městské zástavbě byly sice velmi neobratné, ale zároveň účinné.

xxxxx
Zde první obrázek ukazuje protitankovou pušku PTRS-41 v postavení u města Jelňa v roce 1941. Druhý je potom skoro unikátní – je to protitankový opěrný bod v boji o město Voroněž v roce 1942. Ta unikátnost je dána tím, že v tomto postavení jsou vedle sebe oba typy protitankových pušek.

Rudá armáda nebyla během 2. světové války jediným uživatelem těchto zbraní. Němci během počátečních fází vpádu do Sovětského svazu systematicky využívali co největší množství ukořistěných zbraní pro svou vlastní potřebu. Pušku PTRD – 41 označovali 14,5 mm Panzerabwehrbüchse 783 ( r ) a PTRS – 41 jako 14,5 mm Panzerabwehrbüchse 784 ( r ) . Po roce 1943 se jejich použití u německých frontových jednotek značně omezilo.

Ty dva pěkné barevné obrázky jsem mrzce zcizil u kolegů na Válka.cz. jsou v těchto odkazech.
http://forum.valka.cz/topic/view/31155/SOV-PTRD-41
http://forum.valka.cz/topic/view/31157/SOV-PTRS-41
Tímto jim děkuji a pokud budete mít čas, tak si sekci protitankové zbraně na tomto webu proběhněte, je to zajímavé, jsou to šikulové.

A pokračujeme.

Z výše uvedeného tedy plyne, že velký nedostatek protitankových zbraní neumožnil vytvořit účinný systém protitankové palby. Protitankové prostředky, které měla divize k dispozici nemohly zajistit dostatečnou hustotu protitankové palby na široké frontě obrany divize. Hustota protitankových děl se pohybovala u některých divizí v rozmezí 0,5 až 1 dělo na 1 kilometr fronty.

Situaci zhoršovalo i to, že tato děla byla rozmístěna lineárně na předním okraji obrany, což bylo dáno jak už víme lineárním učleněním bojové sestavy a do hloubky 2 až 3 kilometry. To umožnilo zkušeným německým tankistům poměrně lehce překonat prostor pokrytý protitankovou palbou a následně udeřit na pěchotu která už měla k dispozic jen zápalné láhve a ruční granáty.

Je zajímavé, že tyto bojové prostředky jsem nikdy a nikde do systému palby u Rudé armády neviděl započítané.

Dalším problémem bylo, že i ta protitanková palba která byla k dispozici, nebyla dostatečně dána do součinnosti s protitankovými zátarasy všeho druhu Dále se projevila velmi negativně počáteční snaha na počátku rozmisťovat divizní dělostřelectvo za přirozenými překážkami- snaha uchránit ho před tanky.A aby to nebylo málo, pokrytí boků a styků protitankovou palbou bylo minimální.

Snadnost s jakou potom tankové síly prolamovaly sovětskou obranu a devastovaly prostory hluboko v týlu bránících se vojsk nemůže nikoho moc překvapit. Tolik protitanková palba.

A jak to bylo s palbou pěchotních zbraní a dělostřelectva? I zde se ukázaly velké nedostatky. Příkladem může být organizace palebného systému v bitvě pod Moskvou, konkrétně u 50. střelecké divize. Co na schématu vidíme?



Divize bojuje ve dvou sledech. Pravý soused je 144. střelecká divize a levý 82. střelecká divize. První sled má vybudovanou lineární obranu a všechny síly prvosledových pluků jsou v jedné linii. Stejně uspořádán i druhosledový pluk. Navíc bylo vyhodnoceno po válce, že ani velitelský sbor divize nebyl na potřebné výši a neuměl palbu organizovat. Na neúspěchu palby se podepsalo i to, že palebných prostředků byl velký nedostatek.

Jsou zde zakresleny:

- prostory dalekého palebného napadení
- jednotlivé úseky soustředěné palby
- nepohyblivé palebné přehrady
- jsou zde, a to jsem viděl málokde, zakresleny i tankové léčky. Jedna dokonce střeží most přes řeku Moskvu, velmi dobře umístěno a v bojových sestavách pluků jsou posilové tanky nebo tankové jednotky.

Ta nezkušenost velitelského sboru se mi zdá ale zvláštní. Naopak, já bych řekl, že tato divize a její velitelé nezkušení nebyli. Jen tak lehce na to mrkneme a uvidíte sami.

Vložka 2: 50. střelecká divize a její velitel v říjnových dnech roku 1941 bojích plukovník Arkadij Aleksandrovič Borejko.

50. střelecká divize vznikla v roce 1936 ve Vitebsku jako součást sil určených pro obranu opevněného prostoru číslo 61. v Polocku. Na své první bojové nasazení nečekal dlouho.

Napřed byla v roce 1939 nasazena pro zabrání části Polska dle tajného protokolu paktu Molotov-Ribbentrop.

Následně byla přeložena na sever a od 3. února 1940 do 13. března se účastnila druhé části války s Finskem.

Divize byla tvořena: velitelstvím
2., 49. a 359. střelecký pluk
202. dělostřelecký pluk
257. houfnicový dělostřelecký pluk
V bojích v říjnu 1941 byla posílena 398. tankovou brigádou.
Od 01.11.1941do 20.10.1942 byl její součástí 480. minometný prapor
89. samostatný protitankový prapor
6. průzkumná rota
68. samostatný ženijní prapor
81. samostatný spojovací prapor (tvořený 81.a1 443. samostatnou spojovací rotou
614. a později 10. zdravotnický prapor
07. samostatná rota chemické ochrany
41. a později 130. automobilní rota
51.a později 219. divizní veterinární nemocnice

V bojích po 1.11.1941 až do konce války byla postupně, ale pořád reorganizována a doplňována a stala z ní velmi silná, zkušená a dobře bojující divize.
Před válkou byla rozmístěna v prostoru Polovo – Borovucha – Ekimaň v oblasti Vitebska. Podle plánu krytu příhraničního prostoru pro 21. střelecký sbor do jehož bojové sestavy divize válečně přecházela, měla divize k 15 dni mobilizace zaujmout postavení východně od města Grodno a vybudovat obranné postavení jako druhý sled 3. armády.

Dne 15. června 1941 divize obdržela rozkaz velitele 3. armády, který ji přikázal provést vyvedení všech jednotek z mírových posádek a 18. června 1941 se soustředit v lesích jihozápadně od města Smorgoň. Při pochodu do určeného prostoru byla odebrána 3. armádě a převedena pod velení 13. armády.
Její první bojový úkol byl už ovlivněn válkou kterou Rudá armáda od počátku krutě prohrávala. Jeho obsah byl takový, že spolu s útvary 5. tankové divize, útvaru frekventantů Volenského pěchotního učiliště a 84. pluku NKVD, aby zaujaly obranu severozápadně od města Molodečno v minské oblasti na linii Daňuščevo – Smorgoň. Části divize šly do bitvy s nepřátelskými silami na řece Vilija, severozápadně od Molodečna, nedokázaly ale nápor zkušených německých vojáků zadržet a v boji ustupovaly k městu Pleščenicy.

Divize bojovala na severním křídle již rozbité 13. armády a od 27. června 1941 byla odříznuta od hlavních sil armády a ustoupila jediným volným směrem k řece Berezina severně od Borisova. Ráno 30. června 1941 se soustředila v prostoru Logojsk – Pleščenica. Celou dobu si dokázala udržet soudržnost, většinu těžkých zbraní a i když byla hodně oslabena, byla to pořád divize.

Zde vzala pod své velení zbytky zničené 64. střelecké divize a zbytky 331. střeleckého pluku ze 100. střelecké divize, která byla obklíčena u Ostrošického Gorodka a takto posílena dne 1. července 1941 opustila Pleščenicu. Od 2. července 1941 se bránila

Dne 2. července 1941 se bránila v směru Borisovo, kdy svedla boj který trval několik dní se silami německé 20. motorizované divize. S touto divizí svedla rovnocenný boj, která obnášel i pouliční boje a boje muž proti muži v tomto prostoru. Nakonec motorizovaná německá pěchota prorazila obranu 50. střelecké divize a obsadila Begoml. Zde ale byla 50. střeleckou divizí v příštích třech dnech 20. motorizovaná která se pokusila z Begomlu útočit na Lepel opět na tři dny zadržena. Bojovala o obce Lipsk, Palik, Cholcholica a Studenka severně od Borisova.Studenku si vojáci 20. střelecké divize a 20. motorizované dovize několikrát přehodili z ruk do ruk za těžkých pouličních bojů. Nakonec do krajnosti vyčerpaná 50. střelecká divize začala 5. července 1941 začala ustupovat přes Senno, do 7. července 1941 dorazila k Vitebsku a zde po začlenění do své sestavy koho a co bylo možno, od 9. července 1941, bojovala východně od Vitebska. Po třech dnech byla 11. července 1941 z důvodu velmi těžkých ztrát stažena z boje do města Veliž k reorganizaci a doplnění. Bohužel aniž by se podařilo divizi nějak zásadně dát do pořádku, už 14. července 1941 do Veliže dorazily předvoje wehrmachtu a všechny síly Rudé armády které se dokázaly vyhnout obklíčení, zahájili ústup na východ pro reorganizaci.

Dne 23. července 1941 se po těžkých ústupových bojích a několikerem krátkodobém obklíčení podařilo vyvést zbytky 50. střelecké divize z bojového pásma a divize byla rozmístěna v prostoru 12 kilometrů východně od města Vjazma a měla se dočkat doplnění lidmi, výzbrojí a materiálem. Zde se divize skutečně dočkala doplnění a obnovení divizních jednotek a prošla krátkým bojovým stmelením.Výhodou bylo, že doplňky byly většinou vojáci a velitelé, kteří se dokázali probít v bojích do Velké země, a byly to tedy vesměs už v boji zkušení vojáci.

Dne 6. srpna 1941, během bitvy u Smolenska, byla 50. střelecká divize zasazena do útočné fáze této bitvy a dokázala u Jarceva postoupit o 17 kilometrů na západ, natloukla zde přítomným německým silám budku a 17. srpna 1941 divize převzala obranu na linii Rjadin - Osipovo – Čistaja a od 29. září čelila sílícímu náporu německých sil.

1. října 1941 v obranné zóně 50. pěší divize v prostoru 10 až 12 km severovýchodně od Jarceva a 3 až 4 km od soutoku řeky Vop, a řeky Carevič obsadil palebné pozice posilový 120. houfnicový pluk.

Dne 3. října 1941 divize pokračovala v držení linie Rjadin - Osipovo – Čistaja, jihovýchodně od Duchovčiny. Dne 4. října 1941 divize opustila neudržitelné pozice, překročila řeku Vop a zaujala obranu na východním břehu této řeky v úseku Kurganovo – Podyliše – Ozeryše. Zde, kryta vodní překážkou dokázala na svém úseku odrazit všechny útočné pokusy nepřítele. Utrpěla ale velké ztráty působením nepřátelského letectva. Jenže bylo to málo platné – německá operace Tajfun jela jen s malými korekcemi a nakonec bylo jasné, že u Vjazmy dojde k další vojenské katastrofě. 50. střelecká divize byla stále v poměrně dobré kondici a dostala zvláštní úkol. Opustit do té doby úspěšně bráněná postavení, jako celek nastoupit na nákladní vozidla a po přesunu na východ do prostoru Vjazmy udeřit severně do čela severního obkličovacího ramene a zabránit tak uzavření stovek tisíc vojáků do dalšího kotle. Než se tak ale stalo, Němci kotel uzavřeli. Divize tedy byla zachráněna a postupovala dle dalších rozkazů ve směru na Tumanovo jižně od Gžatska v městu Vereja.

19. října 1941 divize bojovala u Vereji ale nakonec byla z rozkazu vyššího velení být stažena a přemístěn do prostoru Šalikovo – Dorochovo a zde krýt přístup k Možajsku. Po provedení nočního pochodu k ránu 20. října 1941 skutečně divize dosáhla prostor Šalikova, a začala se připravovat k obraně, vše v dotyku s nepřítelem. Oslabená divize byla pro vedení obrany poměrně významně posílena. Obdržela tyto síly:
- dva oddíly 154. houfnicového dělostřeleckého pluku
- 999. lehký dělostřelecký pluk
- 316. stíhací protitankový dělostřelecký pluk
- 20. tankovou brigádu, která byla zformována ve dnech 1. až 8. října. Byla to silná brigáda, měla mimo jiné 26 kusů tanků T-34/76, 20 tanků T-26 a 12 tanků T-4. Dále měla 8 samohybných protitankových děl ráže 57 mm. Tankové léčky v bojové sestavě 50. střelecké divize jsou tvořeny tanky a tankisty právě této formace. Samotná divize byla součástí 19. armády


Vojáci 20. tankové brigády při fasování menáže

Večer 20. října 1941 se divize přesunula přes řeku Protvu na obranou linii Alexino – Pertiščevo a potom do potom západně od Dorochovu, kde byla organizována pevná obrana. Divize byla doplněna pozůstatky 19. a 103. pěší divize, které se probily z obklíčení u Vjazmy a také vojáky prozatímní bojové skupiny vyvedených u obklíčení generálmajorem Kondratěvev.

23. října 1941 se divize dostala i posilovými silami pod mimořádně těžký úder nepřítele. Boj který vedla nelze nazvat jinak než brutální. Divize nakonec úderu neodolala a i posilovou 20. tankovou brigádou couvla k Dorochovu, o který svedla tvrdý boj a po ztrátě možností město udržet, zahájila organizovaný ústup na východ.

25. října 1941 v obci Gorbovo, byl v krutém boji, kdy odmítl vydat své pozice a jeho vojáci bojovali do pověstného posledního dechu téměř úplně zničen výcvikový divizní 230. pluk. Z více než osmi set jeho vojáků bitvu přežilo a dostalo se ke svým jen 27 vojáků.


Výkazník 50 střelecké divize po zde popsaných bojích

Do 31. října 1941 divize ukončila ústup a zaujala obranu u Tučkova Muchina a Danilovky a od 5. listopadu se stala součástí 5. armády. Zde divizi opustíme, její další osudy jsou mimo rámec této práce.

Ve zde popsaných bojích divizi veleli tři velitelé:

Generál major Vasilij Pavlovič Jevdokimov, zmizel beze stopy v červenci 1917 a ani poválečné vyšetřování nedokázalo odhalit jeho osud.
xxxxx
Velitelé 50. střelecké divize plukovní Arkádij Alexandrovi Borejko a jeho krátkodobý nástupce Sergej Ivanovič Jovlev
Plukovník Arkádii Alexandrovi Borejko, byl těžce raněn dne 16. října 1941 a po uzdravení v květnu roku 1942 byl převelen k jiné divizi. Velení divizi po něm převzal jeho zástupce podplukovník Sergej Ivanovič Jovlev, který divizi velel jen dva dny.


Generál major Nikita Fedotovič Lebeděnko, který divizi vedl až do 12. března 1942.

Myslím si tedy, že velitelé divize zkušenosti nabrali a i divize, přestože opakovaně v boji s nesmírně zkušeným a schopným nepřítelem čelila vážným potížím, rozhodně nepropadla.

Přesto hodnotitelé boje této divize dále uvádí a zde už asi správně, že lineární uspořádání palebných prostředků stejně jako bojové sestavy sice umožnilo hustotu palby pěchotních zbraní před předním okrajem 5 až 6 výstřelů na jeden metr za jednu minutu ale neumožnil stejné nebo podobné možnosti v hloubce obrany. Palba dělostřelectva se plánovala pro skupiny podpory pěchoty a málo se spojovala s palbou střeleckých jednotek a sousedů.

Velký nedostatek dělostřelectva se vůbec nevedl boj proti nepřátelskému dělostřelectvu. Jen pro oklamání německých dělostřeleckých pozorovatelů byla vytvořena fikce kočovných děl, která neustále kmitala po obraně a střílela a tím vytvářela , či měla vytvářet u nepřítele pocit, že obránci mají děl přímo hafo a ještě díky tomu nebylo možno zjistit kde skutečně jsou a vytvářelo to velké množství klamných cílů pro německou dělostřeleckou přípravu.

Prostě děl bylo všeobecně málo, měla nedobré charakteristiky a tím nebyl palebný systém schopen zajistit odolnost obrany a potřebě tedy nevyhovoval. Na počátku války a to platí až do jara 1942, že palebné možnosti dělostřelectva například 32. střelecké divize vést soustředěnou palbu na ploše max. 26 hektarů a nebo nepohyblivou přehradu o šířce max. 2 kilometry. Stejná divize na konci války měla čtyřnásobně větší možnosti.

Velmi málo účinný byl sytém protitankové palby, jelikož hustota protitankových děl byla od 0,4 do 1 kusu na jeden kilometr fronty.

Válka je tvrdá škola a ty co přežijí první zkrumáže, učí rychle a velmi účinně. Proto se velmi rychle objevily fundované rozbory německé útočné taktiky pomocí tankových sil a jak tedy tomu čelit jak celkovým palebným systémem tak zejména protitankovými prostředky. Už na konci prvního období se u střeleckých divizí značně zlepšila organizace palebného systému. To je možno vidět například u 33. gardové střelecké divize 62. armády generála Čujkova v červenci 1942 na přístupech ke Stalingradu.

Palebný systém u této divize byl členěn do hloubky 6 až 8 kilometrů. V praporních rajonech se využívalo ke zničení nepřátelských tanků jedné až dvou protitankových baterií a pěchotních protitankových prostředků – ručních granátů, protitankových pušek, zápalných láhví a protitankových ručních granátů. Střelecké roty bojovaly pěchotními prostředky výše uvedenými, hlavně protitankovými puškami a jejich palebná postavení byla uzpůsobena ke kruhovému výstřelu.

Některé střelecké prapory se bránily na frontě široké až 5 kilometrů. V těchto případech byla obrana zaujímána po jednotlivých rotních rajonech a mezery mezi nimi byly kryt křížovou palbou.

Střelecké pluky byly podporovány divizním dělostřelectvem. Palposty dělostřeleckých oddílů byly budovány 3 až 4 kilometry od předního okraje a to tak, aby jejich děla byla schopna přímou palbu na tanky, které by pronikly za přední okraj. Veškerá palba byla plánována tak, aby její těžiště bylo před předním okrajem, ale byla zajištěna i v hloubce obrany. Palebný systém se v této době už propojoval se zátarasy všeho druhu.

Příkladem jak byla organizována palba na konci tohoto prvního období ukazuje další schéma, které ukazuje palebný systém 233. střelecké divize v obraně v říjnu 1942.



Co schéma ukazuje?

Poměrně sofistikovaný palebný systém, kde jsou připraveny daleké palby ke dvěma datům - a to 3.10 a 10.10.1942. Tyto palby provádí ze svých postavení celá 684. dělostřelecký pluk. Daleké palby jsou plošné a na schématu mají podobu elips.

Dále zde jsou k těmto datům připraveny a zastříleny úseky soustředěných paleb, kterých se účastní vždy určené dělostřelecké oddíly a dělostřelecké i pěchotní zbraně pluků a praporů včetně minometů ráže 82 a 120 mm.

Nechybí ani dvě varianty palebných nepohyblivých přehrad. Je potřeba si všimnout i toho, kolik je v sestavě zakresleno praporních a plukovních minometů, postavení samostatného protitankového dělostřeleckého oddílu i prostorů rozmístění jednotlivých oddílů 684. dělostřeleckého pluku.

Základem palby pěchotních zbraní byla palba těžkých kulometů, které se zde vyskytovaly v plných počtech a pro zvýšení odolnosti i jejich krytí byly umístěny ve dřevozemních objektech a to jak na předním okraji, tak i v její hloubce.

Zde hodnotitelé vidí jediný nedostatek – v této době ještě neuměli velitelé divizí a jejich náčelníci dělostřelectva plánovat pohyblivé přehradné palby pro rozvrácení tankových útoků.

Takže v bojích pod Moskvou bylo těžiště organice paleb před předním okrajem, u Stalingradu už i v hloubce na nejdůležitějších směrech. U Stalingradu už bylo více zbraní celkově a tak se zesilovala jak protitanková palba, tak i dělostřelectva divizního stupně, u pluků a praporů Členění do hloubky divizím dávalo více šancí udržet své obranné linie.

Bohužel ani v této době nebylo dost zbraní a munice k nim pro vytváření opravdu účinných přehradných paleb a zejména pohyblivých. Na to divize jako samostatné celky ještě nestačili a posilových prostředků velké účinnosti bylo stále málo – děsivé ztráty z prvního období války nebylo lehké nahradit. Ale pracovalo se na tom velmi vážně a blýskalo se na lepší časy.

[Pátrač]

ZBYTEK VÁLKY – DĚLOSTŘELECTVO.

Tento úsek Velké vlastenecké války přinesl výrazné zlepšení palebného systému v obraně, a to zejména díky tomu, že se velmi rychle zvětšoval počet palebných prostředků všech ráží a markantně rostla dotace munice k nim. Tvrdá škola války přinesla také výrazný nárůst zkušeností velitelů všech stupňů i vojáků v zákopech.

Například u 15. střeleckého sboru 13. armády u Kurska měl v palebném systému zahrnuto velké množství palebných prostředků všech ráží. Velitelé u Kurska dokázali dobře sladit palbu všech typů zbraní na všech stupních velení a vždy byla dobře propojena s výbušnými i nevýbušnými zátarasy, jak na předním okraji a před ním, tak i v hloubce. Před předním okrajem obrany byl zřizován souvislý pás palby hluboký až 400 metrů. Tato pásma souvislých paleb byla vytvořena i v hluboce na příčných postaveních. Tedy před mezilehlým a záložním obranným postavením hlavního pásma obrany a před druhým pásmem, i když zde už nebyla hustota tak velká jako úplně vpředu.

Při organizování palby se věnovalo hodně pozornosti vytváření boční, křížové a šikmé palby. Úseky terénu, které nebyly pokryty palbou pěchotních zbraní, byly přehrazovány palbou děl a minometů.

Následuje další schéma, a to ukazuje palebný systém 25. gardového střeleckého sboru v obraně u Kurska v červenci 1943. CO na něm je vidět?



Jsou to zásadní změny. Narostla hloubka rozčlenění palebných prostředků ve všech částech obrany, lépe se plánovalo použití dělostřelectva a už je vidět i použití palebných přehrad.

Schéma obsahuje:

- linii prostorů DPN tedy dalekého palebného působení
- rozsáhlou mozaiku SP, tedy soustředěných paleb
- čelní i příčné NPP tedy nepohyblivé palebné přehrady a to jak před předním okrajem tak druhým pásmem obrany
- velké množství plánovaných PPP, tedy pohyblivých palebných přehrad a to jak na předním okraji tak v hloubce hlavního obranného pásma a dokonce před druhým pásmem obrany

V této druhé fázi Velké vlastenecké války byl kladen velký důraz na to, aby bylo zajištěno provádění kruhové obrany u střeleckých jednotek všech stupňů. Hodně pozornosti se věnovalo palebné součinnosti palby střeleckých obranných rajonů. Proto měl boční palebná ohniska doplňkový palebný sektor směrem k sousedům. Na stycích jednotek, útvarů a svazků byla palebná součinnost organizována obzvláště pečlivě.

Toto vše mělo zajistit větší odolnost obrany a hlavně mělo zabránit tomu, aby po případném proražení předního okraje a postupu nepřítele do hloubky nestačilo jen udělat vpravo či vlevo bok a ničit tvrdě bojující síly na předním okraji útokem do jejich nechráněného týlu.

Rozvoje dosáhla i palba odstřelovačů. Bylo stanoveno, aby každý pluk měl vycvičeno 25 až 30 běžných odstřelovačů pro mířenou palbu při odrážení útoků nepřítele a dva až tři elitní střelce pro likvidaci důležitých cílů.

Od roku 1931 byla zavedena odstřelovačská puška Mosin 1891/30 s optickým hledím, dolů ohnutou klikou závěru, menšími výrobními tolerancemi a kvalitnějším zpracováním vývrtu hlavně. Používaly se zaměřovací dalekohledy typu:
- PE zvětšující 4x nebo typ
- PU zvětšující 3,5x.
Výroba započala roku 1932, kdy bylo zhotoveno pouhých 749 ks a postupně vzrůstala. Roku 1938 bylo například vyrobeno už 19.545 ks odstřelovačských pušek Mosin.

xxxxx
Sovětský odstřelovač s doprovodnými střelci vyzbrojený puškou Mosin-Nagant 1891/31 a Ludmila Pavličenková s odstřelovačskou samonabíjecí puškou SVT-40.

Protože se odstřelovačská varianta samonabíjecí pušky SVT-40 příliš neosvědčila, odstřelovačská puška Mosin zůstala ve výzbroji po celou Velkou vlasteneckou válku až do 60. let, kdy byla konečně nahrazena odstřelovačská puškou SVD.

Kulometné roty se zpravidla přidělovaly po četách střeleckým rotám a používalo se jich buď v dřevozemních obranných objektech nebo v zákopech v nekrytých střelištích.

xxxxx
Otevřené kulometné stanoviště pro těžký kulomet Maxim vz.1910 a dřevozemní zodolněný kryt pro stejnou zbraň.

Minometné roty se rozmisťovaly v palebných postaveních v mezerách mezi zákopy a používalo se jich centralizovaně. Palposty praporních minometů byly hlavní a dva až čtyři záložní. Plukovní minomety měly vždy hlavní palebné postavení a minimálně dvě záložní postavení.

xxxxx
Okop pro praporní minomet vplném profilu – takto se zakopal minomet ráže 82 mm v hlavním postavení a okop pro stejný minomet pro střelbu v kleče- možná podoba záložního postavení

V sytému protitankové obrany se budovaly protitankové opěrné body tvořené protitankovými puškami. Ty zde byly v počtu i 5 kusů a byly budovány v kruhovém perimetru. Byl vždy hlavní a záložní, aby byl možný připravený manévr.


Okop pro střelbu z protitankové pušky v leže v jednom směru

Systému proti tankové palby se začalo používat tanků a samohybných děl. Přidělovaných střeleckým jednotkám, které se rozmisťovaly v palebných postaveních přímo v bojové sestavě pěchoty a nebo v její blízkosti za ní. Tento moment byl pro pěchotu nesmírně uklidňující a měl vliv na její psychickou odolnost. Přece jen mít vedle sebe tank T-34 jako malou pevnůstku, tento pěkný kousek pancíře, to musel být pro pěšáka balzám na duši.

Celková hloubka palebného systému v hlavním pásmu obrany v tomto období činila 6 až 7 kilometrů a ve druhém pasmu obrany 3 až 4 kilometry.

Úloha velitelů svazků a útvarů se vyvíjela při organizování palby v období přípravy u Kurska takto:

Velitel sboru: určoval dle bojového úkolu sboru palebné úkoly dělostřelectvu a minometů a dával pokyny pro vytvoření postavení protitankových rajónů sboru a divizí.

Velitel divize: organizoval palbu dělostřelectva a minometů v obranném pásmu divize a součinnost palby mezi plukovními úseky a sousedy, vydával pokyny pro vedení protitankové palby všemi prvky protitankové obrany divize.

Velitel pluku: organizoval palbu plukovních prostředků, dával praporům úkoly pro vytvoření křížové palby na stycích a v hloubce obrany plukovního úseku i konkrétní úkoly pro rozmisťování a palebné sektory protitankových palebných prostředků v praporních protitankových uzlech.

Velitel praporu: organizoval palbu svých organických i přidělených prostředků jak před předním okrajem, tak i v hloubce obrany, konkrétně vydával úkoly pro použití těžkých kulometů a protitankových prostředků, přičemž zabezpečoval palebnou součinnost mezi rotami a se sousedními prapory. Zde musím opět říci, že střelecký prapor Rudé armády byl vysoce sofistikovaná jednotka a pokud měla velitele na výši doby a úkolu, byla to velmi nebezpečná síla jak v útoku tak i v obraně.

Zkušenost z bojové činnosti ve třetím a čtvrtém období války přesvědčivě dokázala, že základem systému palby v obraně musí být především palba dělostřelectva a minometů doplňovaná kulometnou palbou. V těchto obdobích se vševojskové útvary a svazky postupně zdokonalovaly v umění vytvářet spolehlivý systém všech druhů paleb jak před předním okrajem, tak i v hloubce obrany.

Následuje další schéma, tentokrát je to palebný systém dělostřelectva 44. gardové střelecké divize v obraně v prosinci 1944.



Co na obrázku vidíme?

Myslím, že je to velký pokrok. Je zde vidět složitý a přitom funkční systém dělostřeleckých paleb gardové střelecké divize a to jak jejími organickými tak i posilovými prostředky.

Divize byla gardová, byla to silná divize a její složení a vybavení odpovídalo zkušenostem, které Rudá armáda do této doby získala, a možnostem, které v dané době Sovětský svaz měl.

Měla 128., 130, a 133. gardový střelecký pluk a ve schématu najdete i palebnou podporu pěchoty pomocí organické dělostřelecké baterie toho kterého pluku.
95. gardový kanónový dělostřelecký pluk který poskytuje po oddílech palebnou podporu pěchotě rozpis je ve schématu uveden
49. gardový stíhací protitankový dělostřelecký oddíl
43. gardová protiletadlová baterie
427. minometný oddíl – posilový prostředek, divizi byl odebrán v prosinci 1942
46. samostatná gardová průzkumná rota
48. samostatný gardový ženijní prapor
49. samostatný gardový spojovací prapor
51. zdravotnický prapor
45. samostatná gardová rota protichemické obrany
50. automobilní rota
42. polní pekárna
11. stanice polní pošty
109. pobočka státní banky

Součástí divizní dělostřelecké skupiny je i 143 gardový minometný pluk, tedy raketometný útvar s velkou palebnou silou. Jednotlivé dělostřelecké skupiny gardových střeleckých pluků byly posíleny oddíly průlomového dělostřeleckého pluku, tedy houfnicemi ráže 152 mm.

Ve schématu je vidět i položení nepohyblivých a pohyblivých palebných přehrad. Prostě tato divize měla dělostřelectva dost a v obraně díky tomu měla velmi dobré možnosti.

Pár slov o této divizi.
Vznikla dne 5. října 1942 reorganizací 5.vitebské střelecké divize. V době vzniku uvedeného schématu byla součástí 105. střeleckého sboru, 65. armády 1. běloruského frontu a velel jí generálmajor Vladimír Alexandrovi Borisov.
V lednu až únoru 1944 se divize podílela nezničení mozyrské skupiny nepřátelských vojsk. V létě 1944 se podílela na běloruské ofenzivní operaci. Pro odvahu a odvahu jejích vojáků v bojích za osvobození města Baranoviči bylo divizi uděleno čestné jméno Baranovická, stalo se 27. července 1944.
21. července 1944 překročilo sovětsko –polskou státní hranici a dne 1. srpna překročila řeku Západní Bug a 5. září i řeku Narev. Byli to právě vojáci této divize, v počtu kolem 130. kteří řeku Narev překročili z chodu pomocí improvizovaných přepravních prostředků. Této malé skupině gardových vojáků velel zástupce velitele praporu pro věci politické Leonid Senjonovič Korněv. Následně došlo k těžkému nerovnému boji. Přestože tato improvizovaná jednotka byla z větší části postupně pobita, padl i její velitel, udržela předmostí a zajistila tak možnost hlavním silám mateřského 130. gardového střeleckého pluku překročit řeku. A ten potom vytvořil předmostí pro přechod celé divize. Osm vojáků a důstojníků této divize za tento bojový čin obdrželo – tři z nich posmrtně, titul Hrdiny Sovětského svazu.

V lednu 1945 se divize podílela na průlomu obrany nepřítele v oblasti severně od Varšavy a pro bojovou dovednost, kterou prokázali její vojáci a důstojníci divize získala Suvorovův řád 2. stupně.

Když sovětská letní ofenziva ztratila v listopadu 1944 dech, sovětské síly musely přejít do obrany. A tehdy vzniklo i toto schéma.

Další schéma ukazuje, jak velký význam měla v obraně dělostřelecká palba, ukazuje systém palby organizovaný v březnu 1945 při poslední německé ofenzivě u jezera Balaton organizovaný v obranném pásmu 135.střeleckého sboru.



Sbor měl velkou dělostřeleckou sílu a ta mu umožnila i v této divoké bitvě, kdy Rudá armáda ještě jednou zkusila, co je to pořádná německá ofenziva, vést boj s jistotou a úspěšně.

Na schématu vidíme.

- ovály, kde jsou vyznačené prostory dálkového palebného napadení je to zkratka DPN a v nich jsou úseky soustředěných paleb, kterých je zde mnoho a jsou označeny SP
- nepohyblivé palebné přehrady NPP
- pohyblivé palebné přehrady PPP
- čerchované čáry ukazují zastřílené a připravené čáry protitankové palby protitankových oddílů PTO
- přerušované čáry ukazují prostory palby pěchoty
- čáry rozvinutí dělostřeleckých protitankových záloh DPTZ
- PPS ukazují prostory rozmístění plukovních dělostřeleckých skupin
- PTR jsou protitankové rajony střeleckých divizí a sboru
- SDS je prostor rozmístění sborové dělostřelecké skupiny

Na některých úsecích fronty se s velkým úspěchem bánily jednotky vybavené ohňometnými fugasy FOG-2. Byly umístěny vždy v prvním postavení a doplňovaly mohutnými ohňovými clonami protitankovou palbu.

Válka a zkušenosti v ní získané a také velké tempo směn v bojové činnosti vlastních vojsk v obraně i nepřítel v útočném působení vedly k tomu, že velkou proměnou došla organizace palby dělostřeleckých prostředků, tedy děl a minometů. Samotné úkoly dělostřelectva zůstaly stejné: boj s tanky, pěchotou minomety a dělostřelectvem nepřítele, rozsah tohoto úkolu nesmírně vzrostl co do dálek a pestrosti cílů, tak současně došlo i ke zkracování časových úseků, které na různé palebné úkoly byly potřeba.

Stálé zvyšování úkolů dělostřelectva vyvolávalo stejný trvalý nárůst sil a prostředků, které střelecké divize a sbory dostávaly k jejich plnění. Malé srovnání:
Na počátku války dostávala střelecké divize v nejlepším případě jako posilový prostředek plnokrevný dělostřelecký pluk.
V boji u Kurska dostala jen 375. střelecká divize jako posilu: jeden kanónový dělostřelecký pluk, čtyři protitankové dělostřelecké pluky, tři minometné pluky, protiletadlový dělostřelecký pluk, tankovou brigádu, pancéřový vlak a tři prapory protitankových pušek. Tedy nakonec měla k dispozici 304 děl a minometů různých ráží.

Vložka číslo tři: Pár slov k této střelecké divizi

Divize byla zformována na Urale už v době probíhající války. Byla to divize záložní, a tvořilo ji nemálo dobrovolníků. Měla ve svých řadách v době náběhu na plný stav 885 účastníků občanské války, 892 bylo v bojích u jezera Chasan, 87 vojáků mělo zkušenosti z bojů na Chalkin Golu a 125 jich bojovalo ve finské válce. Měla vysoký počet vojáků vysokoškolsky vzdělaných a celkově byla technicky zdatnější, než byl v Rudé armádě průměr.
Její složení – hlavní tělesa:
1241. střelecký pluk;
1243. střelecký pluk;
1245. střelecký pluk;
932. dělostřelecký pluk;
820. spojovací prapor;
454. zdravotnický prapor
Divizní jednotky a týl.

Do bojů vstoupila jako součást 29. armády Kalininského frontu dne 17. listopadu 1941. Od počátku vykazovala mimořádnou odolnost v obraně a dobře si vedla i v útoku. Přetěžká nasazení které musela podstoupit, utrpěla ztráty, které byly výrazně nižší než u jiných divizí frontu. V roce 1943 se vyznamenala, když po pochodu dlouhém 600 kilometrů ve dnech 19. až 21. března 1943 měla významný podíl při zastavení protiútoku německé armády u Charkova. Následně přešla do obrany a stala se součástí 6. gardové armády pod velením generála Michala Nikolajeviče Čisťakova. Jeho fotografie následuje:



Od 5. července byla v centru útoku německých úderných sledů postupujících na Obojaň. Divize jak už víme byla výrazně posílena a tak první den dokázala útoky nepřítele eliminovat. Utrpěla však značné ztráty a co bylo horší, sousední divize neudržely svá postavení. Díky tomu 1243. střelecký pluk pod velením podplukovníka Frolova byl obklopen německými silami ze tří stran, rozbit a jednotlivé prapory bojovaly sami za sebe a dva z nich, kterým veleli nadporučík Ignatěnko a kapitán Poktajev byly obklíčeny. Přesto tyto prapory svá postavení neopustily a byly po 6 hodinovém hořkém boji kompletně zničeny. Zde útočící německé jednotky sice zvítězily, ale z boje vyšly těžce otřeseny a byly staženy do zápolí.

Divize jako celek musela nakonec třikrát couvnout – německé jednotky bojovaly s velkým nasazením a houževnatostí což bylo dáno tím, že to prostě byli hodně dobří vojáci a válce rozuměli. Ale z posledního postavení už Němci nedokázali těžce poničenou divizi vytlačit. To, že přežila bylo dáno mimo jiné i tím, že byla opravdu dobře posílena.


Vojáci 375. střelecké divize před Obojaní

Bojová cesta této divize je impozantní: od bojiště pod Moskvou, přes stalingradskou operaci, boje u Kurska, překročení Dněpru, operace Korsuň-ševčenkovská, Jassko-kišiněvská, bojích v Maďarsku nakonec skončila u prahy. Byla dlouhá 12 000 kilometrů a divize během utrpěla opakovaně velké ztráty. Nikdy ale nebyla poražena, nikdy nebyla zničena tak, že by musela být kompletně reorganizována. Účastnila se osvobození či obsazení 56 velkých měst, já vybral tato: Kalinin, Staritsa, Ržev, Bělgorod, Charkov, Poltava, Kremenčug, Bukurešť, Budapešť, Bratislava a Praha.

O tom, jak těžkými boji prošla, svědčí i to, že z velitelů této divize jeden zemřel na následky zranění a dva byli vážně zraněni. Z velitelů střeleckých pluků 3 zmizeli beze stopy, 4 padli v boji a 7 jich bylo vážně raněno a dva na následky zranění zemřeli.

xxxxx
Zde jsou fotografie prvního a posledního velitele 375. střelecké divize v průběhu války. Jsou to Vasilij Grigorjevič Voroncov, obránce Moskvy a Vasilij Dmitrijevič Karpuchin, který jí velel v době postupu na Prahu. Fotka je z roku 1941.

No ale zpět k palebnému systému.

Zvětšení počtu organických i posilových dělostřeleckých prostředků.i střeleckých divizí dovolilo vytvářet v bojové sestavě divizí a pluků prvního sledu silnější dělostřelecké skupiny , protitankové rajony a celkově výrazně účinnější palebný systém.

Samotné řízení paleb dělostřelectva se během války velmi zlepšilo. Střelecký sbor, divize i pluk v prvním sledu si vždy vytvářeli vlastní dělostřelecké skupiny.V ní bylo sloučeno dělostřelectvo všech typů i ráží, aby možné palby byly flexibilní a tím zabezpečilo celé spektrum palebných podpor.

Cílem také bylo aby tyto skupiny byly schopny udržovat v boji vytrvalou palbu a těsnou palebnou podporu bojujícím střeleckým jednotkám. Možnost manévru palbou i samotnými dělostřeleckými prostředky musel být zachycen v samotné organizační struktuře dělostřeleckých skupin.

Velitel každé dělostřelecké skupiny řídil palbu všech palebných prostředků v jeho podřízenosti a to jak dle rozkazu organického velitele součásti, ke které patřil, tak i paleb, které prováděla skupina v součinnosti s nadřízenými velitelskými stupni. Jeho místo bylo vždy na pozorovatelně vševojskového velitele kterému podléhal a tím bylo možno velmi rychle reagovat na nastalá ohrožení. To mělo velký význam a pěchota často bojující v těžkých podmínkách si toho velmi vážila.

Hustota dělostřelectva v obraně se během války vytrvale zvyšovala a byla různá dle podmínek obranného boje a operace. Ale platí že na :
- začátku války se hustota děl počítala na 5-10-12 kusů na kilometr fronty
- u Kurska to bylo 22 až 38 děl na kilometr fronty a u osady Ponyry to bylo dokonce 50 děl na kilometr fronty,
- U Balatonu to bylo 75 děl na kilometr fronty a
- při obraně důležitých předmostí mohlo dojít k navýšení až na 150 děl na kilometr fronty.

V průběhu obranného boje když se podařilo odhalit směr hlavního úderu nepřítele, byla původně stanovená hustota dělostřelectva postupně zvětšována manévrem a jeho palbou z podružných směrů tam, kde byla největší hrozba. Dělostřelectvo divizí a sborů bylo v obraně rozmístěno na nebezpečných tankových směrech a v případě, že tanky nepřítele prorazily, bylo použito na jejich ničení přímou střelbou – všechny typy děl, bez ohledu na ráži co Rudá armáda během války zavedla, byl této střelby schopny.

Jak rostla hloubka obrany divizí a sborů, u dělostřelectvo se roztahovalo do hloubky. Velitelé se díky rostoucí mobilitě dělostřelectva hlavně na úrovni sborů armád přestali bát vytvářet vysoké koncentrace svých dělostřeleckých prostředků na nejdůležitějších směrech obrany. Dosáhli toho důmyslným uskupením dělostřelectva v období organizace obrany a v průběhu boje širokým manévrem palbou i dělostřeleckými útvary.

Za války nabývala stále větší význam hromadná dělostřelecká palba. Když začala Velká vlastenecká válka, její použití bylo natolik omezené, že by se případy daly spočítat na prstech jedné ruky. U Stalingradu už ve prospěch takové palby pro jeden střelecký pluk byl nasazen kompletní dělostřelecký pluk. U Kurska to bylo 5 až 7 dělostřeleckých oddílů ve prospěch jednoho pluku a na konci války bylo ve prospěch 19.střelecké divize vysazeno: divizní dělostřelectvo, dva posilové dělostřelecké pluky, oddíl těžkých houfnic a 17. gardová kanónová dělostřelecká brigáda. Tyto síly byly zastříleny do dvou prostorů hromadné palby nazvané „Dancing“ a“Hamburk“. Brigáda byla tvořena 213. a 1092. kanónovým dělostřeleckým plukem.

Vložka číslo 4:

Tato brigáda byla součástí 7. dělostřelecké průlomové divize. Tato divize byla mohutné dělostřelecké těleso. V době vzniku, listopadu 1942 na počátku ofenzivy u Stalingradu byla součástí Donského frontu a měla ve své sestavě tři houfnicové, dva kanónové a tři protitankové dělostřelecké pluku, spojovací prapor a průzkumnou letku. Nesla označení 7.dělostřelecká divize.

Před bitvou u Kurska prošla reorganizací, byla doplněna dalšími silami a byla přejmenována na 7. dělostřeleckou průlomovou divizi. Byla tvořena:

105. dělostřelecká brigáda velké mohutnosti, vyzbrojená houfnicemi B-4 ráže 203 mm, se dvěma houfnicovými pluky velké mohutnosti

25. houfnicová brigáda, vyzbrojená houfnicemi M-30 ráže 122 mm, se třemi houfnicovými pluky

17. dělostřelecká brigáda vyzbrojená kanónovými houfnicemi ML-20 ráže 152 mm, se dvěma kanónovými dělostřeleckými pluky

11. lehká dělostřelecká brigáda vyzbrojená 76 mm kanóny ZIS-3, se třemi dělostřeleckými pluky

9. gardová kanonová brigáda vyzbrojená kanónovými houfnicemi ráže 152 mm ML-20 a kanóny ráže 122 mm typ A-19, jeden gardový dělostřelecký pluk s kanónovými houfnicemi ráže 152 mm druhý s kanóny 122 mm.

3. minometná brigáda vyzbrojená minomety ráže 120 mm, celkově tři minometné pluky

Lze říci, že se jednalo o mohutné vojskové těleso, s velkou palebnou silou a velmi pestrým dělostřeleckým parkem a díky tomu mohla plnit široké spektrum palebných úkolů. Na dělostřeleckou výzbroj divizí, sborů a armád se podíváme v samostané práci a použiji na to právě tuto dělostřeleckou průlomovou divizi.

Do palebného systému dělostřelectva se počínaje bitvou u Mosky počítalo i palebné působení reaktivního dělostřelectva. Hromadá, překvapivá palba raketometů byla velmi účinným doplňkem k palebnému systému střeleckých svazků.

Za první sovětský raketomet plně použitelný v boji, je právem považován legendární gardový raketomet BM 13. Svůj bojový křest ohněm Kaťuša absolvovala 14. července 1941 v bitvy u stanice Orša v dnešním Bělorusku. Za pouhých osm sekund raketometná jednotka na pozice protivníka vyslala 96 raket ráže 132 mm. Této zbraně se Němci během Velké vlastenecké války velmi obávali a prošla zajímavým vývojem. Ke konci války existovaly mohutné raketometné svazky s velkou ničivou silou.

Hromadné použití palby dělostřelectva podstatně změnilo vedení a řízení palby:

- silně poklesl význam střelby baterií ze zakrytých postavení

- ve velké míře se začalo používat palby dělostřeleckých oddílů, pluků a skupin

- vrostl význam dělostřeleckého měřičského průzkumu a vzdušného průzkumu při řešení palebných úkolů

Tím vším stoupal význam opatření k centralizovanému řízení palby dělostřelectva a bylo třeba je prakticky řešit. Tento úkol převzala dělostřelecká skupina od divize. Jen díky tomu velitel divize nebo sboru mohli získat stálé a pružné řízení dělostřelectva všeho druhu.

Nepřetržité zvětšování palebných možností dovolilo mnohem lépe organizovat palebný systém dělostřelectva v obraně

[Pátrač]

Kapitola třetí: ZBYTEK VÁLKY – PĚCHOTNÍ PALEBNÉ PROSTŘEDKY

Jak jsem uvedl v předchozí kapitole, rozvoj mohutných prostředků palebné podpory během války byl impozantní. Ale tato skutečnost nijak neumenšila význam palby pěchotních zbraní. Ale bojová zkušenost vojsk v souvislosti s rozvojem pěchotních zbraní a taktika obranného boje vnesla do organizace a využívání této palby řadu změn.

Zkrátila se maximální vzdálenost použití palby pěchotních zbraní. Mohutné podpůrné prostředky zcela zbavily pěchotu potřeby používat této palby na vzdálenost přesahujíc 1 000 metrů. Což bylo jen dobře, účinnost pěchotní palby na tuto vzdálenost byla nízká a jen zvyšovala spotřebu munice.

Mělo to velký vliv na použití , poměrně logicky na použití těžkých kulometů. To umožnilo přestat používat kulomety k dálkové palně ze zakrytých postavení a to za pomoci různých mechanických pomůcek. Soustředěná palba kulometů nad 1 000 metrů byla vyloučena z palebného systému a bylo stanoveno, že se musí pracovat na zvýšení účinného dostřelu samopalů.

Následuje tabulka, která ukazuje, jak rostla palebná síla střelecké roty, která pokud byla v obraně čelila nepříteli jako jeden celek a tedy její zbraně byly v boji současně.



Z tabulky je jasně vidět, že hustota palby střelecké roty rostla průběžně a mezi červencem 1941 a prosincem 1944 byl nárůst více než trojnásobný s pohledu možných výstřelů všech pěchotních zbraní u této jednotky.

Přitom předválečná norma 5 výstřelů na jeden metr šířky fronty za minutu byla ve skutečnosti dosažena u roty a až ve druhé polovině války. Dále uvidíme, že jde-li o celkovou hustotu palby, byla situace lepší což udává další tabulka. Ta to ukazuje u vybraných svazků v různých obdobích, ale je zajímavé, že až od kurské bitvy. Je tedy možné, že před tímto obdobím byl stav horší, což já osobně předpokládám, ale nemohu to doložit. Ovšem předchozí tabulka ukazuje, že u střeleckých rot do bitvy u Kurska nebyla tato hustota vyšší než 3,9 a v prvním období války byla jen na polovině předepsané normy a rostlo to jen pomalu.


Zde je ta tabulka, byly do ní započítány jen ty zbraně, které se opravdu účastnily vytváření prostoru souvislé palby před předním okrajem obrany.

Od poloviny války tato hustota byla už na takové úrovni, že zabezpečovala odrážení nepřátelských ztečí a dokázala zastavit i razantně útočící pěchotu. Pokud byla hustota jaká byla, bylo možno i u pěchotních zbraní vytvářet pomocí manévru palbou větší hustotu a například v bitvě u Balatonu se u 17. gardové střelecké divize v úsecích soustředěné palby – bylo jich celkově šest dařilo zajistit hustotu 9 až 12 ran a to bylo opravdu hodně.

Během války stoupl význam skupinové – salvové – palby družstva, čety i roty. Na počátku války byla tato palba nedoceněna a vojska ji nenacvičovala. Jenže se ukázalo – jako příklad lze uvést 316. střeleckou divizi - která takto cvičena byla, a to jak při střelbě na pozemní cíle, tak na vzdušné – mělo to při správném vedení velký účinek na nepřítele, hlavně pěchotu a na odolnost a kázeň vlastních vojsk.


Střelba salvou na vzdušný cíl- všimněte si, že všichni střelci jsou odstřelovači.

Používalo se jí jako přehradné palby k odříznutí pěchoty od tanků, při střelbě na nízko letící letouny, při pročesávání úseků terénu a při vedení soustředěné palby. Byla zavedena i salvová palba samopalů

Pro střelecké jednotky byly vždy určován jeden nebo i mnoho takzvaných prostorů nebo čar pro vedení soustředěnou palby. U Kurska třeba 36. gardová střelecká divize měla těchto prostorů určeno dvacet tři.

Vložka pátá: Pár slov o odstřelovačích v obraně.

Jak šla válka, rostl význam palby odstřelovačů. Je faktem že už před válkou zavedla organizace Osoviachim pro motivaci mládeže zvládnou mířenou střelbu Vorošilovu medaili. Tu obdržel jen ten,kdo zvládl základy mířené střelby z odstřelovací pušky a splnil předepsaná dost přísná kriteria. Tímto výcvikem prošlo několik milionů mládežníků, z toho skoro jeden milion dívek.

xxxxx
Zde jsou dvě fotografie dívek v uniformě Rudé armády - odstřelovačů.

Jejich počty v Rudé armádě byly relativně velké – třeba v roce 943 působilo na frontě asi 980 těchto snajprů v sukních. Za celou velkou vlasteneckou válku bylo těmto dívkám přiznáno více něž 12 000 zabitých nepřátel. Je zajímavé, že měli velkou fluktuaci. Ne proto, že by jich Němci a jejich spojenci tolik pozabíjeli. Ale více než dvě třetiny jich muselo z fronty z důvodu těhotenství.

Za války byly zřizovány divizní odstřelovací kursy, kde zkušení vojáci učili vždy několik desítek nováčků, které jim posílali velitele střeleckých jednotek, pokud si všimli,že dotyčný jeví nadání k tomuto způsobu boje.

xxxxx
Divizní škola odstřelovačů, první fotka je skupinový výcvik v základních dovednostech a druhá ukazuje individuální výcvik.

Je zajímavé, že je prokázáno, že němečtí odstřelovači velmi často používali sovětské odstřelovací pušky Mosin-Nagant 1891/30 a dokonce byli cvičeni podle ukořistěných sovětských manuálů a výcvikových filmů.

Působení odstřelovačů mělo od roku 1942 dvě roviny.

První byla likvidace důležitých cílů- pozorovatelé, důstojníci či nepřátelští odstřelovači. Tím se dodnes armády, které mohou, velmi chlubí.

xxxxx
Takto to známe – dvojice odstřelovačů je připravena k lovu cenných cílů. Druhá fotka ukazuje velmi dokonalé maskování jednoho odstřelovacího esa Nikolaje Jakovleviče Iljina, kterému, než dne 8. srpna 1943 padl po minometném přepadu, bylo přiznáno 494 úspěšných zásahů.

Druhá rovina byla ta, o které se nemluví. Mělo to s tím vychvalovaným lovem důležitých cílů málo společného. Představte si, že vaše střelecká rota je v obraně, má 5 odstřelovačů s kvalitní zbraní a každý má předepsaných 170 nábojů. Po skončení dělostřelecké přípravy zahájí nepřátelská pěchota útok. Jedou tanky a za nimi jdou dvě až tři řady pěchoty. Jaký úkol má těch pět odstřelovačů?

Zahájí rychlou střelbu dle těchto pravidel:

Ten nejlepší z nich – vedoucí odstřelovač likviduje velitele všech stupňů- i velitele družstev. Je zkušený a ví, jak je rozeznat. Za dobu útoku tedy cca 20 minut jich dokáže vyhledat a zabít 5 až 7. Což na úseku roty není málo.

Ti další bojují ve dvojicích a pálí mířenou střelbou takto:

- jako první cílí na nepřátelské vojáky první rojnice na co největší vzdálenost a cílem je trefit břišní dutinu a pokud se podaří trefit ledvinu, je to bonus. Takto zasažený voják okamžitě padá a trpí strašnou bolestí. Pokud jich takto leží či se svíjí na zemi a strašně křičí bolestí stále více, postupující druhá a třetí řada vidí a slyší strašné věci.

- od jisté čáry, na kterou postoupí první rojnice, přenáší tito odstřelovači palbu na druhou a potom třetí rojnici. Cílem je co nejvíce těžce zraněných nepřátel- na odsun a léčení každého z nich je potřeba až 4 vojáků a velké úsilí zdravotní služby.

- jakmile postoupí rojnice nepřítele na cca 120 metrů, všichni odstřelovači pálí na tuto první rojnici a snaží se zabít granátníky a kulometníky. Ale po kulometech, pokud je vidí, střílí každý, kdo je uvidí pokud jsou v účinném dostřelu.

Jakmile se nepřítel dostane na 80 metrů, odstřelovači ukrývají své speciální zbraně, a vedou boj s běžnou výzbrojí. Při ústupu pokud není dostatečně bezpečný, nechají odstřelovací pušku na místě. Kdyby byli zajati s ní, skončili by strašnou smrtí.

xxxxx

Zde jsou dvě ilustrační fotografie. Ukazují dvojice odstřelovačů při přípravě k boji při odrážení nepřátelského útoku a potom boj jiné takové dvojice kdy je ukryta v troskách domu.

K tomu jak se zacházelo se zajatými odstřelovači jen maličko.

Viděl jsem fotografii zajatého sovětského snajpra, který byl zajat se svojí zbraní. Byl svlečen do naha, téměř utlučen, svázán do kozelce. Následně byl pověšen na strom a jeho puška mu byla přes konečník vražena do břišní dutiny až po dalekohled. Jak dlouho umíral netuším, ale bylo kolem -20 stupňů Celsia pod nulou.

Ale vraťme se k méně drastickým větám. Nepřátelé zabití a zranění v takovém boji se do odstřelovacích výkazů nikdy a v žádné armádě nezapisovaly. Tam se zapsali jen cíle zlikvidované při volném lovu.

Tyto metody Rudá armáda zavedla až v roce 1941, po zkušenostech s finskými odstřelovači se kterými se rudoarmějci potkávali v Zimní válce. Stejně postupovali i němečtí střelci v této úloze.



Zde jsou dva odstřelovači od 8. gardové střelecké divize. Byli to Mamadali Madaminov a Abil Nusumbajev. Tato divize je vlastně přejmenovaná slavná 316. střelecká divize – už jsme se sní setkali, Panfilovci. Tato divize měl velkou tradici v přesné střelbě a vytvořila dokonce samostatnou odstřelovací skupinu ve které působilo v průměru 90 střelců. Jejich výsledky byly dle údajů Rudé armády působivé.

Mohl bych popsat jak se střílí na útočící jízdu, na to často doplatila Rumunská královská armáda. Ta měla velké jezdecké formace. Jak se střílí na obsluhy doprovodných děl, minometů a podobně. Ale pro představu jak takový boj odstřelovačů s nepřítelem vypadal, pokud nepřítel útočil, to stačí.

A budeme pokračovat.

Vojáci procházeli střeleckým výcvikem pro střelbu za pohybu a to jak z pušek karabin, samopalů a lehkých kulometů. To pro případ protiútoků. Dále se intenzivně cvičila střelba z těžkých kulometů za krátkých zastávek. Nebylo to jen plýtvaní municí a zastrašování nepřítele. Palba za pohybu byla vedena na jednotlivě určené nepřátelské zákopy, kulometná hnízda a další bodové cíle a čáry letmou střelbou. Dovednosti vést takovou palbu se docílilo vypěstováním určitých návyků při střelbě a spojováním palby s pohybem.

xxxxx

Zde jsou dva obrázky. První ukazuje místní protiútok, kde v čele běží střelec z lehkého kulometu možná připraven na střelbu v běhu. Druhý obrázek ukazuje protiútok při kterém palbou ze zastávky podporuje své kamarády obsluha těžkého kulometu.

Ohniskový ráz obrany v prvním období války ztěžoval:
- manévr živou silou a palebnými prostředky pěchoty
- komplikoval řízení jednotek a jejich palby
- činil palebný systém málo pružný

Přechod k zákopové obranné praxi se stal bodem zlomu. Bylo možno široce pohybovat vojáky i zbraněmi, ve skrytu a díky spojovacím zákopům jak do stran tak i do hloubky oběma směry. Palebný systém pěchotních zbraní se stal odolnějším, aktivním a pružným.

Ke konci války byly prostory souvislé palby pěchotních zbraní vytvářeny před předním okrajem celého hlavního pásma obrany, jakož i před obrannými rajony střeleckých praporů na každém obranném postavení v hloubce obrany. Avšak tyto prostory se nezajišťovaly palbou ze samopalů na celou hloubku, jelikož samopaly měly dostřel jen od 150 do 200 metrů.

Velkého použití dosáhla boční, šikmá a křížová palba. To vedlo ke zvýšení hustoty a účinnosti palby v palebných prostorech. Značně to zlepšilo spojování palby pěchotních zbraní se zátarasy.

Přímým organizátorem palby z pěchotních zbraní zůstal velitel střeleckého praporu.

Zde popsané změny vedly k tomu, že na konci války byl palebný systém po všech stránkách dokonalejší, rozvinutější, pružnější, byl organizován na větší hloubku a byl schopen zajistit nezbytnou hustotu pro ničení nepřátelské pěchoty. Tento palebný systém se tak stal důležitou součástí celkového palebného systému a měl velký význam pro vytvoření odolné obrany.

Na počátku války bylo jedním ze závažných problémů to, že velitelé všech stupňů nedostatečně řešili otázky zabezpečení boků svých bojových sestav a míst styku se sousednímu jednotkami a to jak zátarasy tak i palbou. V té těžké době to při nedostatku úplně všeho a při nutnosti zaujímat obranu na široké frontě. To byl vážný problém a v boji velmi zkušený nepřítel který to věděl, své útoky vedl právě do těchto míst.

Velmi rychle to bylo řešeno a byla vypracována metodika, jak tato slabá místa všestranně zajistit.

Obranných bojích u Moskvy a Stalingradu začali velitelé věnovat při organizaci palebného systému více pozornosti palebnému zabezpečení styků a boků. V bitvě u Kurska věnovali této otázce tak velkou pozornost, že od sousedních svazků a útvarů dokonce vyčleňovali zvláštní důstojníky, kteří přímo organizovali palebný systém a rozmístění zákopů na bocích a stycích přímo v terénu.Jakmile bylo hotovo, byly pořízeny časové plány, schémata, signální soustava a pokud to povolil čas, bylo provedeno součinnostní secvičení.

Tato praxe se udržela až do konce války a přispěla k tomu, že mnoho německých útoků narazilo do obrany, která vysloveně slabé místo neměla.



Zabezpečení styku mezi 59. gardovou střeleckou divizí a 19. střeleckou divizí v obraně v únoru roku 1945.

Na první pohled je jasné že zde je místo styku obou divizí zajištěno velmi odpovědně, dokonce pokud by zde nepřítel nasadil velkou sílu, byl připraven protiútok celého 183. gardového střeleckého pluku. Tento obranný složenec rozhodně nebyl slabým místem obrany sboru, jako to bývalo v minulosti.

Zkušenosti z velké vlastenecké války ukázaly, že palebný systém v obraně závisí na tom, jak umí velitelé za něj odpovědní vytvořit podmínky pro vedení palby všemi prostředky. Tyto podmínky byly podmíněny jak volbou správných čar obrany,palebných postavení dělostřeleckých prostředků všech stupňů ale i správným ženijním budováním obrany a důmyslným začleněním ženijních zátarasů do obrany tak, aby vytvořily podmínky pro hromadění cílů a zpomalili postup útočního nepřítele, aby byl co nejdéle vystaven palbě, nedorazí na dohod ručního granátu k přednímu okraji bránící se jednotky.

O tom, jak velký význam se přikládal ve válce dovednému spojení systému palby a zátarasů jaké to mělo pozitivní výsledky lze ukázat na tomto příkladu.

V obranném pásmu 15. a 29. střeleckého sboru 13.armády na orlovském směru bylo před kurským sražením položeno 50 755 protitankových min.Když dne pátého července zahájili německé útočné formace útok, na pozici sboru který byl na směru hlavního úderu nepřítele 1455 tanků a samohybných děl. Když zde boj skončil bylo vyhodnoceno, že 273 tanků a 22 samochodek zde zničených bylo zničeno minami. Miny vyřadily z boje i 2 200 pěšáků.

Velmi pozitivní bylo, že minová pole byla položena jak před předním okrajem a to v různých vzdálenostech a také jimi byly chráněny boky bojových sestav. Ve spojení s protipěchotními zátarasy došlo k tomu, že minová pole bylo velmi obtížně odstranit a postup nepřítele se dále zpomaloval. Při tomto zdržení byl nepřítel hodiny a hodiny vystaven palebnému působení všech prostředků obránců a byl postupně ničen.

Nejlépe byla spojována palba se zátarasy před předním okrajem obrany,kdy byl na nejdůležitějších směrech vytvářen souvislý prostor palby všech druhů zbraní. Velmi dobrý výsledek přineslo propojení protitankových minových polí s protitankovou dělostřeleckou palbou vedenou přímo a vším co bylo k dispozici.

Dobrá přílba palebného sytému byla nejdůležitější v těch situacích, kdy nepřítel zahájil průzkum bojem nebo se pokusil zaútočit v noci, husté mlze nebo při umělém zadýmování. Pokud na tyto alternativy nebyl palebný systém připraven s předstihem, často to vedlo k prolomení obrany a se všemi důsledky co z toho plynuly.

Příkladem z těžké doby může být situace, kdy nepřítel dne 10 října 1942 v boji u Stalingradu zahájil silami 518.pěšího pluku a dvou praporů horských myslivců noční útok na pravý bok obrany 34.střeleckého pluku. Nakonec prorazili Němci k Volze a získali možnost postupu podél břehu na sever i na jih a už tak zlá situace obránců se ještě zhoršila.

Aby se to stávalo co nejméně často, byl systém palby organizován tak, aby dokázal tyto aktivity nepřítele pokud ne už přímo eliminovat, tak alespoň co nejvíce ztížit. Proto bylo za denního světla provedeno zastřílení hotovostních zbraní, vyzkušeny signály pro zahájení paleb do úseků soustředěných paleb a další podobná opatření. Kde se to provedlo dobře, neměly tyto akce nepřítele zničujíc výsledky, i když je pravda, že zkušení němečtí vojáci většinou dokázali i tak do obrany proniknout.

ZÁVĚR TÉTO KAPITOLY

Palebný systém dělostřelectva postupně získal zkušenosti a spojoval v sobě protitankovou a protipěchotní palbu, jakož i palbu na umlčení nepřátelských dělostřeleckých prostředků všeho druhu a ničení ženijních objektů nepřítele. Pokud jde o mohutnost a hromadění palby i o manévr palbou, měl tento systém ty největší možnosti.

Systém palby pěchotních zbraní byl utvářen jako systém převážně protipěchotní palby k odříznutí nepřátelské pěchoty od tanků a jejímu ničení. Byl v obraně neodlučitelnou součástí celkového palebného systému.

Jaký byl nakonec palebný sytém Rudé armády na konci války?

- na nejdůležitějších směrech se snažili velitelé všech stupňů soustředit většinu palebných prostředků k vytvoření maximální hustoty palby

- činili všechna opatření ke zvětšení mohutnosti a dálky palby palebných prostředků

- zlepšil se a to díky postupně rostoucí motorizaci dělostřelectva manévr palbou a palebnými prostředky

- zkrátily se lhůty pro organizaci a přípravu palby

- zvýšila se trvalost palebného sytému, čemuž pomohl stále lépe fungující systém zásobování vojska a hlavně neuvěřitelné navýšení výroby jak palebných prostředků, tak i munice.

- aby bylo možno zadržet nepřítel co nejdéle pod palbou před tím, než vstoupí do přímého kontaktu s obránci, byla postupně navyšována hloubka obrany a a velká pozornost byla v obraně věnována použití výbušných i nevýbušných zátarasů.

- výrazně se zlepšilo zajištění boků bojových sestav a míst styku jednotlivých vojskových těles palbou, a to samé platilo pro palebné zajištění protiztečí.

- neustále byla zdokonalována součinnost a sladěnost všech druhů palby, metody jejího plánování a řízení za boje.

[Mirek58]

K 21. červnu 1941 měla střelecká divize Rudé armády v tabulkách počtů pouhých 18 protitankových kanónů ráže 45 mm

Není těch spec Pt kanonů nějak málo?
18 ks, to by dal pouze divizní Pt oddíl o třech PT bateriích ( v baterii tři čety po dvou kanonech). Kde jsou např kanony praporních Pt čet a Pl oddílu děl pluků?

[jmodrak]

[quote"Pátrač"]

Ve zde popsaných bojích divizi veleli tři velitelé:

Generál major Vasilij Pavlovič Jevdokimov, zmizel beze stopy v červenci 1917 a ani poválečné vyšetřování nedokázalo odhalit jeho osud. [quote]

Osud gen.mjr. Jevdokimova je už odhalený. 6. júla 1941 sa veliteľ divízie Jevdokimov, psychicky zrútil. Bol odoslaný do nemocnice a velenie prevzal náčelník štábu Pleškov. Jevdokimov bol zanechaný v nemocnici pri meste Toločin pri Vitebsku. Boli s nim ponechaný 2 dôstojníci a seržant. Posledné záznamy sú z dní 15-18. júla. Potom padol Vitebsk. Jevdokimov bol vedený ako nezvestný. V roku 2012 amatérsky archeológovia našli bratskú mohylu, kde boli pochovaný neznámy vojaci. Po bádaní a rozbore stôp bol generál identifikovaný. Medzi inými sa zachovali aj výložky, čím sa vedelo, že ide o generála.Podľa dohľadných materiálov vzťahujúcich sa k tejto oblasti sa generál zrejme rozhodol prebiť z obkľúčenia s improvizovanou bojovou skupinou.

[Pátrač]

Mirek 58 - v práci v tomto díle je uveden jeden samostatný přímo veliteli divize podřízený protitankový dělostřelecký oddíl.

Těch děl bylo jinak skutečně tabulkově více:

18 kusů těchto kanónů bylo rozptýleno ve střeleckých praporech, po dvou u protitankové čety každého praporu, jejich boj řídil velitel praporu

Dalších 12 nebo 18 jich bylo v protitankových bateriích střeleckých pluků, dle daných tabulek, požadováno bylo 6 u pluku, ale to se už nestihlo. Tedy přejít a vybavit střelecké divize na nové tabulky počtů.

Naplněnost těchto tabulkových počtů byla různá průměr byl kolem 50%. Organizační strukturu PL dělostřelectva divize jsem zatím neřešil, takže nevím jakou měl výzbroj a tedy ani to, jestli to byla děla dvouúčelová nebo jen protiletadlová. Já si hned nyní vzpomínám na 37 mm protiletadlový kanón vz. 1939, ráže 37 mm a i když jej bylo možno použít proti pozemním cílům, nevím, jakou by měl účinnost na tanky.

[Martin Hessler]

Takto to známe – dvojice odstřelovačů je připravena k lovu cenných cílů. Druhá fotka ukazuje velmi dokonalé maskování jednoho odstřelovacího esa Nikolaje Jakovleviče Iljina, kterému, než dne 8. srpna 1943 padl po minometném přepadu, bylo přiznáno 494 úspěšných zásahů.

Nechci zbytečným šťouráním snižovat hodnotu Tvé práce, ale - jsi si jist s tím N. J. Iljinem? Muž na snímku má německou přilbu, maska na jeho obličeji má maskovací potisk "Splintertarn" používaný u jednotek SS a Fallschirmjäger, puška je jednoznačně systém Mauser 98 a optika ve stojánkové montáži je typická pro německé odstřelovače z počátečních let WW2.

[Pátrač]

Ahoj martine - nebudu dělat chytrého - mě ta fotka vysloveně zaujala v tomto článku - je v originále.

http://lifeglobe.net/entry/2140

Tak je psáno. Ale podotýkám, jde o ruské zdroje a netuším co tam autor strčil. Jde také o možnost - ale to vařím z vody - že tak jako používali němečtí snajpři sovětské zbraně a vybavení, že to mohlo být díky - opět dle mého - lepší optice i obráceně.

Takže o snížení hodnoty práce moc velkou obavu nemám - že je to německá puška jsem poznal také ale nepřikládal jsem tomu zásadní význam. To zajímavější je ta německá přilba, to jsem nepoznal a to už podivné je.

Ono pracovat s ruskými zdroji je obtížné. Také jsem mohl něco špatně přeložit, i když jsem to kontroloval asi ne.

Navíc je to jen vložka pro rozvinutí jedné věty. Není problém to odmáznout, pokud je to vysloveně chyba.

Mě by spíše by mě zajímalo, jak se TI jeví ten popis likvidování postupující pěchoty nepřítele. Narazil jsi na to už někdy? Díky.

[Zemakt]

Mě by spíše by mě zajímalo, jak se TI jeví ten popis likvidování postupující pěchoty nepřítele. Narazil jsi na to už někdy? Díky.

To se přiznám, že mne zaujalo zdaleka nejvíce. Ovšem ať se na to člověk podívá zleva či zprava, má to hlavu a patu, zřejmě těžko tomu co vytknout. Zároveň si myslím, že tento postup jde nebo šel napříč všemi armádami, nebo?

[Mirek58]

Pátrač :
Nezlob se, ale jsi s naplněním tabulkových počtů vedle jako jedle.
Pt kanonů 45mm měli sověti vyrobeno přes 14 000 ks do vypuknutí války, mimo ráže 37 mm.
Tedy při plánovaném počtu 300 stavěných divizí měli naplněnost 100% ( nějakých 54 ks na divizi).
Je třeba důrazně rozlišovat plánované počty a skutečnost, kde se projevil vliv bojů ( v září 1941 ztráta cca 50% stavu kanonů, kdy nová, válečná, výroba dodala své kusy až v prosinci 1941, samozřejmě mimo asi 118ks z výroby podzim 1941, tedy mírové objednávky).

[Martin Hessler]

Co se týče popsaného systému likvidace pěchoty, na svou dobu to bylo dost moderní a u RKKA mě to celkem překvapuje. Je ovšem možné, že alespoň částečně od někoho opisovali, ale v bolševickém Rusku byla snajpeřina celkově hodně na výši (kontrast oproti WW1, kdy ruská armáda jako jedna z mála evropských neměla odstřelovače vůbec).

Trochu se to podobá metodice pro odstřelovače NATO, vyučované v 80. a 90. letech. Já jsem sniper nikdy nebyl, ale pokud se pamatuji z hodin teorie, prvořadým cílem při střelbě na postupující pěchotu byli důstojníci, poddůstojníci (ztráta velení), obsluhy kulometů (kulomet představuje hlavní zdroj palebné síly pěchoty), spojaři (ztráta spojení) a pancéřovníci (jednotka se stává zranitelnou při střetu s obrněnými vozidly). Rovněž si pamatuji postulát, že "těžce raněný je mnohdy lepší než mrtvý", protože je nutno jej ošetřit a odsunout do zázemí namísto ponechání na bojišti, což váže další prostředky nepřítele. Navíc jeho křik a volání o pomoc znervózňuje a demoralizuje ostatní.

Naproti tomu ponechat odstřelovačskou pušku nepoškozenou na místě bylo přísně zakázáno: Jestliže by mělo hrozit zajetí snipera nebo ukořistění zbraně protivníkem, vždy platila povinnost zničit alespoň optiku, případně, pokud to okolnosti dovolily, vyjmout a ukrýt ("ztratit") závěr.

Takže suma summarum: Ano, vypadá to promyšleně a zjevně to vychází z praktických zkušeností.

[Pátrač]

No Miroslave, vše je možné. Rozhodně nebudu zpochybňovat Tebou uváděný počet vyrobených kanónů ráže 45 mm. Celkově jich bylo vyrobeno 37 346 kusů a k tomu ještě 10 837 kusů novějšího modelu.

Uvedený údaj jsem si nevymyslel, ale je uveden v rozsáhlém sborníků materiálů vypracovaných sovětským vojenskohistorickým ústavem na počátku 50. let minulého stoleté, tedy pár let po válce. Pod tyto materiál se podepsalo 11 generálů. TI se s Tebou přít nemohou, jsou už na pravdě boží. Takže to zbývá na mě. A já se přít nemohu, protože to prostě nevím.

Jenom dávám ke zvážení úvahu, že vyrobeno neznamená použitelné v bojové sestavě. Tedy to, že něco bylo vyrobeno, neznačí, že to bylo i dodáno do vojsk.

Martin Hessler - ano, bylo tam uvedeno že se ponechává na místě a poškodí se. Optimálně se nechala u padlého vojáka, potom živého nikdo nehledal. To s tím závěrem a optikou má smysl, ale to jsem u pravidel Rudé armády nenašel. A souhlasím, zní to dost sofistikovaně, ale uvedl jsem že toto zavedli až po finské válce, kdo ví, co jim finští snajpři podělali.

[jmodrak]

To, čo opisuje Pátrač, nebolo nič nové. Sovietská voj. škola tomu slengovo hovorila "Marokanska taktika", bolo to cca. 20 rokov staré a relatívne odskúšané. K tomu patrili aj líščie nory pre pechotu, tankobornícke oddieli 2 sledu, rozpracovaný systém paľby pechotných zbraní,pascí, ničenia tankov atď. Bol to rozpracovaný systém a v rukách skúsených veliteľov aj veľmi nebezpečný. O čom sa sa Nemci, pokiaľ na niekoho takého narazili, presvedčili už v júni 41. Čo sa týka odsteľovačov, optika na puške nie je podmienkou, dobrý strelec to zvládne aj bez nej. Problémom je, že je náročná na mužstvo a veliteľov, dosť dáva zabrať psychike a keď niečo nevyjde a jednotky nie sú dostatočné stmelené a vycvičené, vznika chaos, prerastajúci v paniku. Samotný Nemci ju tiež používali, stáli takpovediac u jej kolísky, ale vzhľadom k náročnosti ju používali iba dobre stmelené a vycvičené jednotky. Obľubu si získala u jednotiek SS, ktorým imponovala svojim elitárstvom, výnimočnosťou a náročnosťou ako pre jednotlivca, tak skupinu. Preto aj rozdelenie delostrelectva v prvom období bolo, aké bolo. Cieľom ani nebolo ničenie tankov, ale oddelenie pechoty od obrnencov. Ich ničenie mal na starosti 2 sled a úlohou bol prechod pechoty do protiútoku za podpory delostrelectva. Preto sa ani nebudoval systém zákopov, iba okopov pre jednotlivca, ale schopného viesť paľbu všetkými smermi, nebolo to tak náročne na počty delostrelectva a guľometov, dôraz sa kládol na efektivitu využívania ako na počty. Postupom času pechota túto taktiku opúšťa, jednoducho sa nehodí pre typ armády, ktorí sa vytvoril po roku 1941, prechádza sa na klasickejší spôsob a táto taktika sa vyhradzuje pre špec. jednotky. O náročnosti taktiky svedčí aj fakt, že výcvik poddôstojníkov a špecialistov pre ňu trval v miery 10 mesiacov.

[Pátrač]

jmodrak - ta marokánska taktika by mě hodně ale opravdu hodně zajímala.

Kde to mělo původ a proč ten divnej název?

Tak jak jsi to popsal to vypadá že už v roce 1921 byl vytvořen někde palebný systém, který dokázal odříznout pěchotu od tanků. Navíc mě zaráží, že tanky zde ničí druhé sledy - kde byla jistota že tanky po přejetí první linie nezabočí vlevo a vpravo a nezažehlí do země vše co najdou?

TO je super- nechce se ti sepsat něco většího na toto téma? To někdo už 3 roky po Velké válce musel mís neuvěřitelnou vizi budoucí války. Chlape ty psát umíš, tak šup šup šup- palba čeká.............

[Mirek58]

Na této taktice není nic vizionářského.
Byla odzkoušená v praxi.
Základ položili Bílí, když dostali a útočili s tanky. Rudí kontrovali křížovou palbou baterií 76 mm a přitom došlo k nezamýšlenému efektu, kdy elipsy dopadů granátů fakticky oddělily bílou pěchotu od tanků.
A proč se tanky při penetraci 1. sledu neotočí vlevo/vpravo vbok?
Přece kvůli síle bočního pancíře.

[pbla4024]

Ahoj martine - nebudu dělat chytrého - mě ta fotka vysloveně zaujala v tomto článku - je v originále.

http://lifeglobe.net/entry/2140

Tak je psáno. Ale podotýkám, jde o ruské zdroje a netuším co tam autor strčil. Jde také o možnost - ale to vařím z vody - že tak jako používali němečtí snajpři sovětské zbraně a vybavení, že to mohlo být díky - opět dle mého - lepší optice i obráceně.

To by měl být on na známce:


Na většině fotek, co jsem našel, měl SVT-40.

Obrázek správně vložil Jarl.

[Pátrač]

Děkuji všem- jste skělí.

[Dzin]

Ohledně tabulkových počtu PT děl z počátku VVV. Sovětská střelecká divize měla tabulkově opravdu 54 protitankových kanónů ráže 45mm. 18 v rámci divizního samostatného protitankového oddílu a po 12 ve 3 plukovních protitankových oddílech. Dále měla ještě 16 divizních kanónů ráže 76,2mm v rámci dělostřeleckého pluku divize, které mohly být také v protitankovém boji použity.

Ovšem ohledně zaujetí obrany, to co píše jmodrak bych chtěl trochu rozebrat. Protože to vůbec neodpovídá popisu koncepce obrany sovětské střelecké divize v roce 1941, které jsem doposud četl, třeba od Davida Glantze. Předně obrana byla budována ne ve dvou sledech, ale jak bylo běžné i ve většině ostatních armád té doby, pouze v jednom sledu, byť z několika linií, mezi nimiž ale nebyl dostatečný odstup. Šířka obranného pásma byla 14 - 20 km a hloubka 4 - 6 km. Většina síla divize byla soustředěna na obranné linie koncipované jako obranné praporní uzle, zálohy i podpůrné jednotky byly poměrně slabé. Podobně byly rozloženy i protitankové zbraně, které tak měly nedostatečnou taktickou hustotu a nemohli se lépe podporovat při odrážení útoku nepřítele. Totéž víceméně platilo i pro ostatní dělostřelectvo.

Ohledně adekvátních opatření proti útoku tanků, co píše jmodrak, by mě to zajímalo rozebrat podrobněji. Protože to vůbec nekoresponduje s tím, co víme o vývoji taktiky nasazení tanků u Němců. Ti poprvé přišli s koncentrací tankového úderu v rámci polního cvičení v roce 1935, kdy naprosto v rozporu s očekáváním a k překvapení samotných německých rozhodčích dokázal takto koncipovaný tankový útok prorazit obranu divize a jeho následné rozvinutí ji potom zcela zničilo a to za polovinu času, než se mělo podle scénáře cvičení stát. Následně bylo toto vyhodnocováno.

Podobně koncentrovaně ovšem nikdo tanky do té doby nenasadil a ani později podobný koncept nebyl ostatními armádami přijat a to až do vítězství, které dosáhli Němci v počátcích WW2. Rozhodně ne v letech 1920-25, kdy ještě ani sami Němci neměli představu, že něco takového bude fungovat. Tudíž ať vymysleli cokoliv, nemohlo to být založeno na obraně proti taktice, kterou vytvořili o deset let později.

Pokud tedy nějaká obranná taktika byla vyvinuta, muselo se jednat o tu, která byla následně používána až do německého Blitzkriegu. Tedy taková, v jejím rámci sice mohla být budováno několik obraných linií, jejichž taktická hloubka ale byla relativně malá, což neumožňovalo účinně čelit průniku tankové divize, která ji rychle překonala a dostala se do týla obrany celé divize. PT děla v jejím rámci byly tedy rozptýleny, protože i nasazení tanků v letech 1920-25 odpovídá podobnému rozptýlení v rámci podpory jejich jednotek, tedy rovnoměrně po celé linii útočící divize (či jiné jednotky). Kdyby to bylo jinak, tak by následně nedocházelo u všech armád v průběhu WW2 k zvětšování celkové hloubky obrany a budování členěnější PT obrany do hloubky s možností vzájemné podpory.

Základní otázka tedy jak, jaké bylo členění jednotek v rámci obranné linie, kterou popisuje jmodrak? Jaká byla její šířka a hloubka?

[Mirek58]

K hloubce obrany střelecké divize z Polního řádu RKKA 1939:

На нормальном фронте стрелковая дивизия может успешно оборонять полосу шириной по фронту 8— 12 км и в глубину 4—6 км; стрелковый полк — участок по фронту 3—5 км и в глубину 2,5—3 км; батальон — район по фронту 1,5—2 км и такой же глубины.

На особо важных направлениях франты обороны могут быть уже, доходя до 6 км на дивизию.

//Na normální frontě může divize pušek úspěšně bránit pás asi 8-12 km široký vpředu a 4-6 km do hloubky; pěchotní pluk - úsek podél fronty 3-5 km a v hloubce 2,5-3 km; prapor - oblast podél přední strany je 1,5-2 km a stejná hloubka.

V obzvláště důležitých oblastech mohou být obránci obhájců již dosahovat až 6 km na jednu divizi.//

378. Вторая оборонительная полоса создается распоряжением командира корпуса в тылу основной оборонительной полосы.

//378. Druhý obranný pás je vytvořen řádem velitele sboru v zadní části hlavní obranné linie.//

399. Вся артиллерия ПП и ДД, а также артиллерия с соседних неатакованных участков принимает участие в отражении атаки противника на передний край оборонительной полосы.

Главная задача легкой и тяжелой артиллерии в тот период — отделить атакующую пехоту от танков. Танки при подходе к переднему краю уничтожаются огнем противотанковой артиллерии. Уничтожение танков, прорвавшихся за передний край, завершается в глубине оборонительной полосы всеми имеющимися в распоряжении обороняющегося средствами и в первую очередь артиллерией и танками.

С того момента, когда танки подойдут на дистанцию действительного огня противотанковой артиллерии, главная масса артиллерии переносит огонь на пехоту противника и орудия сопровождения танков.

Батареи артиллерии ПП продолжают вести борьбу с живой силой противника вплоть до момента, когда данной батарее надо открыть огонь по танкам для самообороны.

//399. Všechny dělostřelectvo a PP DD a dělostřelectvo od sousedních oblastí neatakovannyh podílí na odpuzování nepřátelský útok na špici obranného pásma.

Hlavním úkolem lehkého a těžkého dělostřelectva v té době bylo oddělení útočné pěchoty od nádrží. Nádrže při přiblížení k přednímu okraji jsou zničeny požárem protitankového dělostřelectva. Zničení tanků, které prolomily přední čáru, končí v hloubce obranné linie se všemi dostupnými obrannými zbraněmi a především s dělostřelectvem a tanky.

Od okamžiku, kdy jsou nádrže přizpůsobené vzdálenosti od skutečného požáru protitankové dělostřelectvo, hlavní množství dělostřelecké palby vykonává pěchotě a tanky podporovat nástroje.

Dělostřelecké baterie PP pokračují v boji proti živým silám nepřítele až do okamžiku, kdy musí být tato baterie vyhozena na nádržích pro sebeobranu.
//

[jmodrak]

Dzine, Dzine. Zase miešaš 5 cez 9. Obviňovať Glantza a spol. nemá zmysel, chyba je inde. Začnem tak nejak po lopate. Prvé masové nasadenie tankov nebolo v roku 1935, ale o 18 rokov skôr. Presnejšie 20.11. 1917. Že to neboli Nemci, neznamená, že to ako "obeť" nezaregistrovali. S tím, ako sa vysporiadali, v tej dobe iba improvizovane, dalo mysliacim vojakom podnet, ako sa v budúcnosti tomu vyvarovať. Svoje teoretické predstavy potom potom mohli vyskúšať napr. v Maroku, kde boli aj Sovieti. Aj keď sa nejednalo o veľkú koncentráciu, ako laboratórium to stačilo. Na týchto poznatkoch mohli stavať. Múdrym ľudom stačí raz ukázať, nemusia nad tím dumať 100 rokov. Rozdumovať nad tím, či línia a sled boli dostatočne vzdialené a podobné ptákoviny je nezmysel, pretože boli vzdialene tak, ako im to technické možnosti dovoľovali. To isté sa dá povedať aj o ostatných veciach. Ako uvádzajú citacie od Mirka, v podstate to bola modifikovaná "marokanština" . Všetko ostatné sú tvoje .... Že to nebola zlá taktika, iba náročná, dokazujú napr. jednotky SS, ktoré s ňou mlátili kde koho a skúsený velitelia ČA, ktorý ňou mlátili aj SS.