Plamenomety a ohňové fugasy Rudé armády ve válce

[Pátrač]

RUDÁ ARMÁDA – OHŇOMETNÉ ZBRAŇOVÉ SYSTÉMY PRO PROTIPĚCHOTNÍ A PROTITANKOVÝ BOJ
ÚVOD

Dar poloboha Prométea lidstvu, tedy oheň, se stal pro lidi pověstným dobrým sluhou i zlým pánem. Oheň představuje mocného služebníka lidí jak v míru, tak i ve válce. Co existují lidé mající oheň, po tu dobu existují snahy tento jev využít i ve vojenství.


Malířova představa řeckém ohni

Svého vrcholu tyto snahy dosáhly v první polovině dvacátého století, kdy byly v obou světových válkách nasazeny plamenomety. Stacionární, přenosné, na vozících i instalované na vozidlech zbraně tohoto druhu, měly obrovský ničivý účinek a velmi silný působily i na morálku nepřítele. Ono když kamaráda vedle vás v zákopu zabije kulka, je to zlé. Ale pokud jej zaživa spálí proud ohně, je to zničující zážitek.

V současné době jsou klasické plamenomety pokládány za zastaralé.

Klasický plamenomet či po našem klidně i ohňomet je zařízení – zbraň, která vystřeluje proud hořící kapaliny. Konstrukce takové zbraně zpravidla není příliš složitá, složité je ale najít takové upořádání, aby to opravdu k něčemu bylo. Má tyto hlavní součásti:
- nádrž na hořlavou kapalinu,
- zařízení pro výmet této kapaliny a je to možno buď pomocí stlačeného plynu v druhé nádobě, plynem získaným spálením náložky střelného prachu nebo dokonce mechanicky, kdy výtlačný píst může být poháněn opět stlačeným plynem nebo spalnými plyny z nábojky
- zařízení pro dávkování hořlavé kapaliny u pístových plamenometů
- samotnou dejme tomu pušku se spušťadlem, zaměřovačem a zápalným mechanisme pro iniciaci plamene.


První plamenomety použitelné v boji – císařská německá armáda

Běžná hmotnost pěchotních plamenometů se pohybovala kolem 30 kg, jejich maximální dosah zpravidla nepřekračoval 30 m. Byly však vyrobeny také malé jednorázové plamenomety (pouze na jeden zážeh) a naopak i těžší typy, které se daly převážet na vozíku, případně se montovaly do vozidel, eventuálně fungovaly také jako statické obranné nástrahy, jež se označují jako plamenometné fugasy. U vozidlových systému potom mluvíme o stovkách kilogramů hořlavých látek, a dosahu o kolem 100 až 130 metrů a i více, záleží na použitém systému plamenometu.

Náplní plamenometů jsou hořlaviny, což jsou chemické prvky, sloučeniny nebo směsi, které při svém hoření vyvíjejí vysoké teploty, kdy některé potřebují vzdušný kyslík, a jiné nesou okysličovadlo v sobě samotné.
- nejjednodušší jsou nezahuštěné směsi benzínu, nafty či zbytků z destilace ropy.
- složitější a účinnější jsou směsi ropných uhlovodíků zahuštěné, obecně označované jako napalmy. Napalm je de facto TOP starší doby a toto slovo je dáno zkratkou Napthetic Petrol Acid Palmitate, tzn. vlastně benzín zahuštěný kyselinou palmitovou. Později se zahušťovalo vším možným - polystyren, kaučuk či rozmanité soli kyseliny palmitové, stearové nebo olejové. Napalm je obecně hustá kapalná hmota (gel), která má nízkou prchavost a zároveň velkou přilnavost k povrchu.


Použití napalmu ve válce

Efektivitu uhlovodíkových směsí lze dále zvýšit přidáním některých specifických prvků, které se i samy používají coby zápalné zbraně v dělostřelecké nebo letecké munic, například dobře známý bílý fosfor, hliník a hořčík, jež rovněž mají silný zápalný účinek.

Tyto směsi se označují za Pyrogely a pro klasické plamenomety se využívali jen vzácně. Za zmínku stojí i směs zvaná supernapalm, což je napalm obohacený alkalickými kovy, sodíkem a draslíkem, který dokáže velmi účinně hořet i na sněhu.

Pomineme prahistorii jako legendární řecký oheň a metání hořlavin do opevněných měst, hradů a pevností či naopak polévání útočníků hořícími tekutinami u bran a pod hradbami, klasický plamenomet vznikl až na přelomu 19. a 20. století. Ale kdo za tímto objevem stál, dosud není zcela jasné. Západní zdroje běžně uvádějí, že to byl německý konstruktér Richard Fiedler, jenž roku 1901 vytvořil první Flammenwerfer, který po čtyřech letech přijala do výzbroje císařská armáda. Rusové uvádějí, že plamenomet byl vymyšlen již roku 1893 kapitánem Michailem Antonovičem Zigerem- Kornem, ale kvůli složitosti a hlavně úřednímu šimlovi se do výzbroje nedostal.

Nesporné ale je prvenství Němců v nasazení moderních plamenometů v boji. Jejich armáda se k tomu chystala už od roku 1909, kdy použila Fiedlerovy zbraně při nácviku obléhání pevnosti, a 25. září 1914 byly nové zbraně použity proti Francouzům. Ve velkém měřítku pak plamenomety zasáhly do zákopových bojů u Verdunu v únoru 1915. Ve vzniknuvší poziční válce, ve které šlo primárně o dobývání zákopů, bunkrů a pevností, se plamenomety záhy projevily jako velice efektivní, a to nejen díky svojí faktické ničivosti, ale i díky velkému psychologickému účinku. Němci pak zavedli i pokročilejší typy, a to nejenom zbraně přenášené jedním či dvěma muži (jako byl typ Kleine Flammenwerfer z roku 1916), ale také těžký Grosse Flammenwerfer, který se převážel na podvozku, disponoval zásobou 100 litrů hořlaviny a měl dosah až 45 m. Němci ovšem také rychle pochopili, že k účinnému použití plamenometů je třeba speciální výcvik, takže skončila zpočátku obvyklá praxe přidělování plamenometů běžným ženijním jednotkám, místo kterých „fasovaly“ tyto zbraně speciální plamenometné jednotky.

První reakce zemí Dohody na nasazení německých plamenometů vyvolalo zděšení, přímo šok. Ty vyvolával jak samotný pohled na plameny, tak i hrůznost působených zranění. Britové pak prohlásili plamenomety za „neférové“ zbraně, zneužili je pro propagandu a nakonec je začali stejně jako další bojující země vyvíjet a zavádět do výzbroje také.

Jak už bylo uvedeno, nasazení plamenometů nebylo lehké a vyžadovalo zvláštní výcvik, který naučil vojáka používat tuto neobvyklou zbraň, aniž by zbytečně plýtval dost omezenou náplní hořlaviny a aniž by ohrozil sám sebe. Z tohoto pohledu byl plamenomet zbraní nebezpečnou i pro majitele, protože silný poryv větru nejednou dokázal proud hořících látek nečekaně obrátit proti němu. Z těchto důvodů byly pro obsluhu plamenometů vyvinuty též gumové a azbestové ochranné pomůcky, z nichž se postupně staly kompletní ochranné oděvy, ale užívali se málo. Tento nápadný oděv jednoznačně identifikoval držitele plamenometu, ze kterého se poté samozřejmě stával velmi lákavý cíl nepřátelské palby. Vojáci s plamenomety byli na vysokém místě v seznamu primárních cílů odstřelovačů spolu s důstojníky a kulometčíky. Ostatně i bez nápadního ochranného oděvu byl držitel plamenometu velmi lehce rozpoznatelný prostě kvůli samotné své zbrani, která měla charakteristické tvary.


První pokusy o speciální ochranný oděv pro plamenometníky

Jako jediní to systematicky řešili Sověti u typu ROKS-2, jenž měl na pohled připomínat obyčejnou pušku a batoh. Nelze se asi příliš divit, že se k plamenometům přidělovali dobrovolníci. Co se týče vhodného použití na bojišti, krátký dosah pěchotních plamenometů logicky přinášel omezení. Nejvíce se uplatňovaly při dobývání bunkrů či pevností, protože když se povedlo nasměrovat proud ohně do průzoru nebo střílny, pak byl účinek v uzavřeném prostoru uvnitř opravdu strašlivý. Kromě toho se plamenomety ze stejných důvodů rozsáhlé uplatňovaly také v bojích ve městech. Ve Stalingradu kde došlo k prvnímu skutečně intenzivnímu užívání na obou stranách, v Budapešti nebo během dobývání Berlína. Trochu méně se ví o schopnostech plamenometu coby protitankového prostředku. V boji na krátké vzdálenosti se skupiny plamenometů v této roli ukázaly jako velice účinné. Uvádí se, že Rudá armáda zničila během války tímto způsobem asi 120 německých tanků, hlavními cíli však přece jen zůstávaly především opevněné objekty a samozřejmě pěchota. Používali se i poměrně často v obranných operacích stacionární ohňové prostředky – fugasy.

Zvláštní kategorií těchto zbraní potom byly plamenometné obrněnce. Obvykle se jednalo o tanky vybavené výrazně výkonnějšími plamenomety, než jakými disponovala pěchota. Mohly přepravit větší množství hořlaviny, nabízely větší dostřel a pochopitelně i pancéřovou ochranu osádky, a proto se nelze divit, že je vyvíjela a užívala většina mocností. Značně velkou pozornost věnoval plamenometným tankům Sovětský svaz, který v meziválečném období vyráběl vozidla, jejichž zbraně dokázaly vrhat nejen hořlavé kapaliny, ale i bojové otravné látky. Sověti montovali tyto své plamenomety, resp. chemické vrhače také do tanků bez osádky (opět nejpočetnější byly ty na bázi T-26), jež se označovaly jako „teletanky“ a ovládaly se dálkově prostřednictvím rádiových povelů. Ohňometné úpravy se dočkaly i tanky T-34, tanky KV a další. Plamenometům ručním, plamenometným fugasům a dalším prostředkům vedení boje pěchotou v rámci rudé armády se bude věnovat i tato práce. Na obrněné prostředky už na Palbě .cz došlo a tedy už se k nim nebudu vracet.

Kapitola první: TROCHU HISTORIE - RUČNÍ A ZÁKOPOVÉ PLAMENOMETY V RUSKÉ ARMÁDĚ

26. října 1914 byl německou armádou poprvé v této válce použit plamenomet. Jednalo se o menší typ označovaný jako „KleifL. Obětí útoku se stali vojáci francouzské armády v oblasti Argonem. Další nasazení, už většího typu „Grof“ bylo až v únoru 1915, v prostoru Verdunu.

V druhé bitvě u Yper, o půl čtvrté ráno 30. července 1915 došlo k masovému plamenometnému útoku na britské vojáky. Lokálně to byl velký úspěch. Nezadržitelně postupující stěna plamenů vyvolala velkou paniku a velká část vojáků v ní utekla do zápolí.

Plamenomet se osvědčil jako zbraň, která dokonale vyčistila zákopy a dokázala při správné činnosti rozdělit obrannou linii na několik izolovaných částí a tím ji snadněji ničit. Používala se i k obranným účelům. Hlavně pro boj v zákopech byl velmi dobré – lepší než puška, ruční granát či palba z děl, anžto před plamenem se prostě nedalo ukrýt a vrozený strach z ohně tomuto účinku pomáhal. Trvalým problémem bylo to, že měl malý dosah a po pár šlehnutích byl zásobník hořlavé kapaliny prázdný.

Navíc při zásahu do tohoto zásobníku tento často explodoval a krutě usmrtil jak obsluhu tak i vojáky v blízkém okolí.

Na východní frontě, tedy proti Rusku byl plamenomet poprvé použit 9. listopadu 1916 u Baranovičů. Byl to ale jen pokus. Ruská pěchota byla varována přeběhlíkem a na útok se dobře připravila. Soustředěnou palbou odstřelovačů a kulometníků byl tento pokus zastaven bez toho, že by jediný německý plamenomet zasáhl ruské zákopy. Následný útok německé pěchoty byl odražen.

V roce 1917 se už ruská pěchota setkala s novým typem plamenometu na německé straně, označovaným jako WEX. Byl nebezpečný tím, že na jednu výšlehovku bylo připraveno 8 kusů nádrží s hořlavinou a stlačeným vzduchem. To mělo umožnit výrazně vyšší vytrvalost plamenometu na bojišti. Ale sami Němci uznali, že tento přístroj má mnoho chyb. K plamenometníkovi potom připadli dva až tři nosiči, kteří ho v případě potřeby střelbou z vlastních zbraní bránili.

Jinak to bylo sofistikované zařízení, kdy kolem středové kulové nádržky na stlačený vzduch byla omotána prstencová nádrž s hořlavinou. Množství hořlaviny bylo 11 litrů, dosah až 30 metrů dle použité hořlaviny.

Celkově za války armáda německého císařství použila tyto velké plamenomety:

Grosse Flammenwerfer (Grof) M.1912

Grosse Flammenwerfer (Grof) M.1916 , nazývaný také Leichtgrof nebo Light Grof

xxxxx

Tyto dva obrázky ukazují ten starší typ. Tedy je to nákres těžkého plamenometu Grosse Flammenwerfer Grof 29 M 1912 . Druhý je fotografie toho samého Grosse Flammenwerfer Grof 29 M 1912 i s vojáky, ukazuje to velmi dobře jeho velikost.

a tyto malé plamenomety:

Kleine Flammenwerfer (Kleif) M.1912, M.1914, M.1915, M.1916 a M.1917, tedy několik stále se vyvíjejících se modelů.

xxxxx

Vybral jsem tento. Je to německý plamenomet Kleif Model 1916 - výkres - ani není třeba popisovat. Druhý je ten samý, fotografie a je to muzejní exponát. Zdá se, že Němci to jako u všech svých zbraní prostě dokázali vychytal.

Wechselapparat (Wex) M.1917- obrázek následuje



Je na něm vidět zajímavé uspořádání - prstencová tlaková nádoba na hořlavou kapalinu a kulová nádoba na stlačený vzduch jako výtlačné médium. Konstrukčně vydařená věc. Přemýšlel jsem proč kulová nádoba na stlačený vzduch. Asi to vylo tím, že koule má při největším objemu nejmenší povrch ze všech těles. Tím pádem při stejném tlaku stlačeného média stačí tenčí stěna nádoby a tím se šetří váha. Chytré. Na světe vzniklo několik jeho kopií v různých dobrých a v různých zemích

A nyní také trochu akce.

xxxxx

Obsluha plamenometu Flammenwerfer (Kleif) M.1916 , tedy plamenometník, a dva pomocníci, ti jej při samotné akci chránili rychlou palbu a ručními granáty. Druhý obrázek ukazuje čištění nepřátelského zákopu, kdy včele postupu pěchoty jde tato obsluha se svojí zbraní. Stějně to vypadalo v každé armádě s každou jednou zbraní obdobného typu. Jako ilustrační fotka je to více něž výmluvné.

Už jsem uvedl, že Rusové uvádějí, že plamenomet byl vymyšlen již roku 1893 kapitánem Michailem Antonovičem Zigerem - Kornem, ale kvůli složitosti a hlavně úřednímu šimlovi se do výzbroje nedostal. Ty složitosti co nedokázal vyřešit byly dvě:
- nedokázal vyřešit kontinuální přítok hořlaviny na výmetnou trysku
- nefungovalo mu spolehlivě zapalování proudu hořlavé kapaliny
Znechucen navíc obstrukcemi úředního aparátu, nechal vše ja bylo a odešel bojovat jako dobrovolník do búrských válek.

Přesto ale ruská armáda nechtěla tuto možnost propást a zakoupila si předváděcí akci na německé plamenomety německého inženýra Richard Fiedlera. Stálo to nemálo peněz ale rozhodnutí zásadního významu nepadlo.


Zajímavá fotografie ukazující zkoušky německých plamenometů v roce 1909 u Petrohradu.

Samotná STAVKA rozhodla o vývoji vlastního ruského plamenometu na jaře 1015. V září toho roku došlo prvních 20 kusů plamenometů profesora Gorbova k vojskovým zkouškám ale jejich výsledek se mi nepodařilo dohledat. V roce 1916 byly ve Velké Británii objednány plamenomety velkého dosahu profesora Livence, což byly těžké stacionární – zákopové - ohňometné baterie s dosahem až 200 metrů, viz dva zajímavé obrázky:

xxxxx
První obrázek ukazuje celkový pohled na těžkou zákopovou ohňometnou baterii systému profesora Licence, což je velké zařízení a druhý obrázek ukazuje tuto baterii v boji. Musela to být dramatická záležitost.


Zde je ten samý zákopový plamenomet v kresleném schématu i s postavičkou vojáka. Ukazuje to, jak to bylo velké zařízení. Myslím, že větší plamenomet už nikde a nikdy zkonstruován nebyl.

Nakonec byl ale do armády ve velkém zaváděn zádový či batohový plamenomet systému Tovarničkova.

Schéma tohoto plamenometu následuje:



Popis:
1 – ocelová tlaková nádrž na hořlavou kapalinu i stlačený výtlačný plyn
2 – otevírací patní ventil nádrže
3 – rukojeť ventilu
4 - pružná gumová hadice
5 – kovová výmetná tryska
6 - automatická zapalovač
7 - stlačený plyn – v dané době vzduch
8 – náplň hořlavé kapaliny

Na podzim roku 1916 byly u všech střeleckých pluků zřizovány ohňometné jednotky vybavené 12 kusy těchto ohňometů. Současně se začaly formovat tři samostatné ohňometné baterie, které byly přiděleny po jedné k Severní, Západní a Jiho-západní frontě.

Ruští inženýři mají jedno zajímavé prvenství – vynález, vyzkoušení a nakonec i zavedení do výzbroje pístového ohňometu – fugasu. Podíleli se na tom tři konstruktéři Stranděn, Povarin a Stolica, který vážil 32,5 kilogramu a z toho bylo 16 kilogramů hořlaviny. Díky tomu, že fungoval jako hydrostatické čerpadlo, měl dosah až 50 metrů. Vojskovými zkouškami prošel na počátku roku 1917 a byl zaveden do výzbroje jako Ohňomet SPS. Tedy dle prvních písmen jmen svých tvůrců.

Zde je jeho schéma:



Popis:
1 – válec kde je uložena hořlavá směs
2 – hnací píst
3 – tryska
4 – iniciační jiskřiště – mechanické
5 – prachová komora
6 – střelivina- obvykle černý střelný prach
7 – elektrické vodiče z iniciačního přístroje
8 – fixační kolík .

Následuje obrázek, kde je uvedeno, jak se měl správně používat. Myslím si, že je natolik výmluvným, že popis netřeba. Jinak se doporučovalo tyto ohňomety používat v několika liniích vzdálených od sebe 10 až 150 metrů a rozestupy mezi jednotlivými kusy měly být maximálně 35 až50 metrů.



Na konci Velké války na východě ruský průmysl zahájil výrobu těžkého zákopového plamenometu, opět od konstruktéra Továrníčkova. Bylo to velké zařízení umístěné přímo v zákopu a určené pro ničení nastupující pěchoty nepřítele. Měl dosah až 100 metrů, teda byl schopen vytvořit ohnivý vějíř o průměru 200 metrů.

Schéma tohoto zařízení:



Popis:
1 – ocelová tlaková nádrž na hořlavou kapalinu
2 – vypouštěcí ventil
3 – otáčecí rukojeť pro ovládání ventilu
4 – pružná gumová hadice
5 - kovová výmetná tryska
6 - ovládací páka
7 - zapalovací svíčka
8 - zdvihací zařízení
9 - kovový otočný kolík

V popisu chybí důležité součást – taková láhev na stlačený vzduch ovládaná ručním ventilem, na obrázku je velmi dobře vidět, a potom i kontrolní manometr na vrcholové části nádrže na hořlavou kapalinu.

Pro zajímavost vkládám zajímavou fotografii britského zákopového plamenometu VINCENT.


Tento plamenomet ruská armáda obdržela v počtu 5 kusů na vojskové zkoušky, ale nebyla jím moc oslovena. Ale určitě byl inspirací pro vlastní řešení a myslím si že jejich řešení popsané výše rozhodně ukazuje solidní erudovanost a schopnosti ruských konstruktérů.

A aby bylo vidět, že carští důstojníci nebyli žádní blbci, následuje taká fajnšmekrovina. Je to schéma zapojení těžkého zákopového plamenometu do obrané činnosti pěchoty. Jednoduché ale velmi účinné.



Co na schématu vidíme?

- dva těžké zákopové plamenomety vzdálené od sebe 150 metrů a vyznačení plamenných vějířů obou zbraní

- šipku ukazující předpokládaný postup nepřítele a logický průsečík kdy bude zasažena ohnivým vějířem. Je logické že přeživší se budou snažit uniknou vpravo i vlevo mimo dosah plamenů.

- zde na ně čekají úderné skupiny střeleckých čet a za nimi přechází do protiútoku úderné odřady střeleckých rot.

Za celou dobu trvání války na území ruského impéria bylo vyrobeno kolem 10 000 kusů přenosných zádových plamenometů, 362 kusů pístových ohňometů SPS a 205 kusů těžkých zákopových ohňometů.

Mimo zde uvedené systémy zkoušela ruská armáda dalších 7 možností, ale nebyly po prvotním přezkoumání určeny k výrobě a zavedení do výzbroje.

Zde nějaké informace v originále.

http://lemur59.ru/node/8911

http://technicamolodezhi.ru/rubriki_tm/ ... nnyiy_mech

[Pátrač]

Kapitola druhá: ZÁPALNÉ LÁHVE - Skleněné dělostřelectvo Rudé armády jako zbraň pro zoufalou dobu



Samotný název "Molotovův koktejl" byl spojen se jménem předsedy Rady lidových komisařů a ministra zahraničí Vjasčeslava Michailoviče Molotova během zimní války, kdy finská armáda začala používat takové lahve jako protitankovou zbraň. Bylo to logické. Finská armáda bojovala s velkou přesilou nepřítele a počty tanků, které proti ní byly nasazovány byly ochromující. Tím nepřítelem byla Rudá armáda. Malý počet protitankových děl ve finských bojových sestavách vedl vojáky této země k improvizacím a tato byla asi nejlepší z nich.

Dá se skoro říci, že statečnost malého množství vojáků vybavených těmito prostředky dokázala v první fázi války sovětskou tankovou převahu eliminovat a ztráty , které sovětské tankové formace utrpěli byly alarmující.

Finové tuto improvizovanou – zpočátku a posléze průmyslově vyráběnou zbraň nazvali právě takto, protože údajně věřili, že za válku mohl Molotov pod vlivem alkoholu. Což byla blbost, ale i tyto legendy války přináší. Původně totiž tento název nesla jen hořlavá kapalina v láhvích, později už celý prostředek.


Lidový komisař pro zahraniční věci SSSR Vjasčeslav Michailovič Molotov, zvaný Stalinovo kladivo, po něm i když neoprávněně se nakonec tato improvizovaná zbraň stala známým prostředkem boje.

Zafixování názvu v myslích lidí ale přinesla až práce válečných reportérů - to oni zavedli tento termín, v zákopech ji vojáci nazýval realisticky zápalnou láhví. Ale to už „Molotovův koktejl“ vyrazil do světa.

Původně se tvrdilo, že historicky první použití těchto prostředků bylo z dokumentováno proti francouzským tankům v Maroku v roce 1925 v době první války za nezávislost v této zemi.

O co přesně šlo? Roku 1919 vypuklo v částech držené Španěly povstání berberského kmenu Rifů pod vedením Abd al-Karíma, které vedlo k vítězství a vyhlášení Rífské republiky v roce 1921. V témže roce se povstání rozšířilo i do francouzské části, což mělo za následek francouzskou intervenci v roce 1925 a potlačení povstání. Roku 1926 se Abd al-Karím musel vzdát. Byl propuštěn až v roce 1947.

Místní povstalecké jednotky využívaly horské cesty a údolí k přípravě pastí, na kterých tanky zastavili a potom je polili hořlavinou a zapálili. Ale tanky jedoucí ta tím co byl napaden je snadno zabíjeli palbou z kulometů. Následně to povstalci vylepšili právě použitím skleněných láhví s knotem. Tím to zjednodušili a hlavně – bylo to výrazně bezpečnější.

Ale zdá se, že první použití zápalných láhví je ještě starší bylo to na Kubě během války za nezávislost na Španělsku s pomocí americké armády i námořních sil. Přinejmenším to říkají kubánští historici a dokonce uvádí i přesné datum použití této zbraně, Bylo to 20. července 1895, kdy oddíly kubánských povstalců obléhaly španělskou posádku v Baiře. Povstalci požadovali kapitulaci a hrozili tím, že jinak použijí určitou "novou tajnou zbraň". Když posádka odmítla o kapitulaci jednat, použili láhve naplněné petrolejem se zápalnými knoty. Psychologický účinek této zbraně byl tak velký, že za půl hodiny obránci vyvěsili bílou vlajku.

Levná a jednoduše provedená improvizace se objevila i ve Španělské občanské válce , v už zmínění Sovětsko. Finské válce a dokonce ji používali Číňané v boji s tanky japonské okupační armády. Japonci se poučili a použili je proti tankům Rudé armády v bojích u jezera Chasani a také u řeky Chalkin gol. Použili je i polští vojáci v září 1939 v boji s německými tanky, i když s malým úspěchem.

Finská válka:
První zkušební sady zápalných láhví byly do prvních linií finské armády dodány už pár dní po vypuknutí války. Vyráběly je v pěti malých továrnách a velmi rychle byla vyřena celá technologie. Následně výrobu přejala společnost ALCO, což byl monopolní výrobce alkoholu v této zemi. První dodávka 40 000 lahví z masové výroby se tak dostala k vojákům 9 ten války. To je rychlost,která dnes asi už není dosažitelná.


Finský voják se zápalnou láhví.

Dle finských a obvykle velmi přesných zdrojů, bylo za pouhé 3 měsíce války bylo vyrobeno 542 194 lahví. Díky výrobnímu závodu byl typický finský „Molotovův koktejl“ tvořen
směsí denaturovaného lihu, petroleje a dehtu pro vyšší viskozitu. Vše uloženo v půllitrové láhvi na vodku. Na začátku zimní války, se podle instrukcí měly zápalné láhve použít pro oslepení tanků- láhev se měla hodit na věž a průzory a po vyhoření kusté saze z dehtu měli oslepit periskopy a průzory. Jenže finská pěchota rychle zjistila, že hození dvou až tří láhví na motorový prostor vede k zapálení celého tanku a jeho kompletní destrukci.

Průmyslová produkce zápalných láhví v závodě ALCO v Rajamaki řízená hlavním inženýrem továrny Frederikem Toivem Kirkumäkim byla rychle odhalena vedla k náletům na tento závod i město. Přesto, než válka skončila, bylo vyrobeno více než 450 000 zápalných.
Rudá armáda v této válce ztratila neuvěřitelných 1919 tanků, z nichž bylo 436 zničeno právě finskými tankoborníky se zápalnými lahvemi.

Zápalné láhve ale byly použity asi nejmasověji v dějinách vojáky Rudé armády v počátečním období války.

Moc se mi tomu nechce věřit, ale údajně jejich zavedení do boje inicioval generál major Ivan Christoforovič Bagramjan. Ten v době nesmírně těžkých bojů s německou invazní armádou viděl, jak málo je k dispozic děl a ruční granáty jednotlivě i ve svazcích ne vždy dokáží německý – i lehký tank zastavit a zničit. A dle svých vlastních vzpomínek navrhl zavést do výzbroje tento jednoduchý prostředek boje s tanky. Napřed to bylo stejné jako u finské armády: vzala se jakákoliv skleněná láhev, naplnila se hořlavinou, vyrobil se knotový zápaný systém a potom už byl potřeba jen statečný voják, který nechá přes svůj zákop německý tank přejet a hodí mu láhev na zadní část. Ta se rozbila hořlavina vzplála a při protečení do motorového prostoru odvedla svoji práci. Bylo vynuceno zoufalou dobou a ztráty těchto tankoborníků byly velké.


Pravděpodobný autor zavedení zápalných granátů-láhví do bojových sestav Rudé armády

Jenže jiné zdroje říkají že to bylo jinak.

Jako prostředek boje s nepřátelskými obrněnými vozidly byly už první den Velké vlastenecké války použity láhve hořlavinou když německá pěchota za podpory 6 tanků vzala ztečí Pohraniční stanici číslo 18. 92. Přemyslovského oddělení sovětských pohraničních jednotek. Pohraničníci první útok odrazili a dva německé tanky typu Panzer II zničili právě zápalnými láhvemi. A dne 26. června 1941 při odrážení několika tankových útoků severně od Minska byly zápalné láhve použity vojáky 100. střelecké divize Rudé armády.

Ale to je sice důležité, ale snad ne tak moc…

A tak už 7. července 1941 Státní výbor obrany přijal zvláštní výnos o „Protitankových zápalných granátech(láhvích)“ který uložil Lidovému komisaři pro potravinářský průmysl,aby dnem 10. července, byla zahájena výroba litrových skleněných lahví se plněných zápalnou směsí podle chemické receptury NII-6 Lidového komisariátu pro střelivo a střeliviny. Jenže všechno chce svůj čas a než se výroba ale hlavně distribuce k vojskům rozběhla, dostali chemičtí náčelníci všech stupňů přímo na frontě rozkaz zahájit improvizovanou výrobu těchto prostředků a výcvik instruktorů pro jejich použití vojáky. Nosnou roli pro rychlé stanovení složení náplní a konstrukce zápalných láhví sehrál Chemicko-technologický institut Dmitrije Ivanoviče Mendělejeva v Moskvě.



Průmyslově vyráběná zápalná láhev s nalepeným návodem k použití, rok 1941.

Náčelník správy Vojenské protichemické obrany Rudé armády, později zvané Hlavní vojenská chemická správa obdržel totiž dne 14. července rozkaz, aby začal "zásobovat vojáky ručními zápalnými granáty". Tím byla odpovědnost za improvizované a později z hora řízené zabezpečení vojsk těmito prostředky přenesena na chemickou službu Rudé armády a tak to zůstalo až do vyřazení těchto prostředků z bojového použití.

Byly použity láhve od piva a vodky o objemu 0,5-0,75 litru a 1 litru, plněné vším co hořelo. Průmyslová výrova potom produkovala láhve o objemu 0,75 litru a 1,0 litru plněné samozápalnými kapalinami "KS", "BGS" nebo hořlavými směsmi N1 a N3 na bázi leteckého benzínu.



I takto se tento důležitý prostředek pro boj proti tanků nepřítele vyráběl – to by jeden nevěřil v jak zoufalých podmínkách se rodilo konečné vítězství

Pro přípravu těchto směsí byl použit automobilní benzin, petrolej, těžký benzin (používaný jako palivo v pásových traktorech, vždy zahuštěno oleji nebo speciálním práškem označeným OP-2, který byl vyvinut v roce 1939 pro plameny pod vedením A.P. Ionova.

Zahušťovadlo bylo rozpuštěno v kapalném palivu a pod stlačeným vzduchem se při míchání vytvořila hustá směs, jejíž viskozita závisela na množství zahušťovadla. Doba hoření směsí N1 a N3 (obvykle s tmavě hnědou barvou) byla 40-60 sekund, vyvinutá teplota hoření byla 700 až 800°C. Při hoření se vytvářel hustý černý kouř. Po shoření po nich zbyl pevný neprůhledný film. Směsi se velmi dobře rozlévaly a současně ulpívaly na kovových površích- tím se hodně podobaly napalmu, který vyvinuli v roce 1942 ve Spojených státech.



Zde je originální obrázek z manuálu k zápalným láhvím, ukazuje jak se dopravovaly z výroby na frontu. Byly to dřevěné truhlíky, kde byly uloženy po 20 kusech prosypány pískem. To tlumilo možné nárazy a zvyšovalo bezpečnost přepravy a současně snižovalo hořlavost celého přepravního obalu.

Snadnost a účinnost použitých lahví byla určena nejen svou náplní ale také zapalovacím mechanisme. A ten prošel různým vývojem.

Následuje obrázek, který ukazuje tuto genezi:



První láhev „I“, na obrázku je nejjednodušší typ. Láhev -4- naplněná hořlavinou -3 je utěsněna korkovou zátkou-1. Před použitím se musela škrtnutím zažehnou zápalnice -2 vložená do zátky.

Druhá láhev „II“, byla pokročilejší. Láhev – 4, naplněná hořlavinou -3 je utěsněna korkovou zátkou-1. Zátkou procházela skleněná ampule -5, naplněná kyselinou sírovou -6. V láhvi byl mimo hořlavinu i práškový chlorid draselný KClO3, rozptýlený v celém objemu láhve- měl tendenci sedimentovat a láhev se musela před použitím protřepat – nemíchat, pozice -7. Při dopadu na cíl po rozbití láhve i ampule následovala chemická reakce a zahoření.

Třetí láhev „III“ je stejná jako ta předchozí, ale prášek není rozptýlen v objemu hořlaviny nýbrž lehce nalisován na povrch skleněné ampule s kyselinou sírovou. Fungoval obdobně jako druhá verze, ale nebylo potřeba ji protřepávat.

Při použití láhví II a III. díky otřesům občas došlo při neopatrné manipulaci k tomu, že láhev začala hořet předčasně a mohla způsobit vážné poranění i smrt obsluze.

Aby se to vyloučilo či alespoň omezilo, byl zaveden systém zápalu s venkovním umístěním zapalovací soustavy. Láhev číslo „IV“. Tím byl i při poškození mimo hořlavinu.Byla to opět ampule s kyselinou sírovou obalená chloridem draselným smíchaným s práškovým cukrem. Aby se zlepšila iniciace, byly tyto ampule na láhev přilepeny dokonce čtyři. Při dopadu se rozbila vždy láhev s hořlavinou a minimálně jedna iniciační ampule. A bylo hotovo.

Velmi bezpečný byl pátý model „V“. Na láhvi hořlavinou byla nalepena papírová kartuše -8, s pomalu, ale vysokou teplotou hořící složí. Před použitím se o přibalené škrtátko –pozice -9 zažehla speciální zápalka -11 a tou se zapálila kartuše. Potom stačilo hodit na cíl a opět bylo hotovo.

Poslední zavedenou zápalnou láhví, byla láhev číslo VI. Byla naplněna samozápalnou hořlavou kapalinou -12, která byla od zátky oddělena inertní kapalinou -11. Zde stačilo hodit a trefit.



Sovětský tankoborník se připravuje k boji - kompletuje si svazky granátů a ukládá si zápalné láhve.

Zde je obrázek, který ukazuje návod pro všechny složky střeleckého vojska jak mají postupovat při ničení německé tankové techniky. Šipka s nápisem láhev s hořlavou kapalinou ukazuje na motorový prostor



Jinak je zde ukázáno, kam střílí odstřelovači, kam se hází svazky ručních granátů. Inu bylo to vyzkušeno praxí, zaplacenou mnoha životy vojáků.

xxxxx

Zde je ukázáno, jak si voják- tankoborník překládá zápalné láhve s příslušenstvím z přepravního dřevěného truhlíku do příruční plátěné brašny. Druhý obrázek ukazuje jeden mnoha použití zápalné láhve v boji.

Poslední fotografie ukazuje nález a vykopání zničeného stanoviště tankoborníků.



Co se zde asi stalo? Vidíme zde velké množství ručních granátů, zápalné láhve, přilbu i schránku na nábojový pás k těžkému kulometu Maxim vz. 1910/30, a vypadá to tak, že jde o pozůstatek příručního skladu střelecké čety nebo roty.

[Pátrač]

Kapitola třetí: POZAPOMENUTÁ ZBRAŇ VELKÉ VLASTENECKÉ VÁLKY – AMPULOMET

Ampulomet ráže 125 mm, vzor 1941 konstruktéra Ivana Ivanoviče Kartukova byl jedinou takovou zbraní kterou používal rudá armáda v letech Velké vlastenecké války. S překvapením jsem zjistil, že tato zbraň – dle mého názoru dosti kuriosní - byla se střídavým úspěchem používána na všech úsecích fronty a vzhledem k velmi jednoduché konstrukci byla někdy vyráběna v provizorních podmínkách – tedy jak se říkávalo, na koleně.
Sám Ivan Ivanovič Kartukov byl významným sovětským konstruktérem, který po prvních konstrukčních úspěších byl na přímluvu leteckých konstruktérů Andreje Nikolajeviče Tupoleva a Vladimíra Sergejeviče Iljušina převeden do specializované konstrukční kanceláře v závodě číslo 145 který byl pojmenován po Sergeji Kirovovi. Zde pracoval na mnoha věcech - například na leteckých postřikovacích zařízeních - pro chemickou válku a různé typy chemických zařízení včetně zápalných skleněných ampulí.


Konstruktér Ivan Ivanovič Kartukov

Zásadním úspěchem byla konstrukce zavedení výroby kazet pro minibomby a to byl rozhodně velký úspěch. bylo to povícero systémů:

Systém označený AO10 na 30 až 50 kusů
Jde o velké množství 10kg tříštivých pum, vypouštěných postupně z pumovnice IL-2. Vytvářely úzký dlouhý pruh, který kopíruje trasu letounu. Hustota ve směru letu je ovlivněna rychlostí, šířka se nemění.

Systém označený AJ2 / AŽ2
Submunice je uvolněna přímo z pumovnice do šířky i délky, vytváří na zemi husté obdélníkové pokrytí ve směru letu. Hustota ve všech směrech závisí na výšce i rychlosti letu.Byla to patrně nejlepší munice pro útoky na husté rozmístěnou techniku a kolony vozidel, na tanky možná účinnější než PTAB,které následují.

Systém PTAB 2.5 (96 / 192ks)
Submunice je uvolněna přímo z pumovnice IL2, vytváří úzký pruh. Ideálním cílem je řada vozidel, jinak je méně vhodná, než ostatní varianty. Hustota pokryti je částečně závislá na rychlosti letu, ale nijak výrazně.

Systém VAP 250
Munici tvoří skleněné napalmové kapsle vypouštěné ze dvou trubic pod křídly letounu. Vytváří úzký pruh zápalné látky. A to už jsme se opět přiblížili k ampulometu.

Po válce Kartukov dlouhé roky vedl výzkum, který zajistil pro Sovětskou armádu například zavedení tuhých raketových pohonných hmot pro různé typy raketových řízených střel. Podílel se na vývoji startovacích motorů pro rakety vyvinuté v konstrukční kanceláři Grušina pro protiletadlové komplexy S-75 a S-125.

Konstrukce ampulometu byla jen jakýmsi odskokem od letecké techniky a často se v pramenech o něm ani nezmiňuje. Ale my se k této zbrani zase vrátíme.
Jako základní projektil byly použity skleněné nebo cínové ampule, které měly kulovitý tvar a byly plněné zápalnou směsí "KS" , kterou známe už z tankových plamenometů, ale rejstřík munice obsahoval i

- výbušné projektily- miny

- dýmotvornou ampuli

- propagandistické projektily tvořené smotky správně střižených a smotaných letáků

Našel jsem zdroj, kde se uvádělo, že projektil byl z hlavně vymeten stlačeným vzduchem a dost se tomu věnovali kolegové na Válce.cz. Ale i tam to byla jen možnost. Ve skutečnosti byl projektil vymeten prachovými plyny z modifikovaného náboje do lovecké brokovnice ráže 14,5 mm.
Díky tomu mohl střelec pálit na vzdálenost 250 až 500 metrů. Zbraň byla používána proti živé síle – explozivní projektil, i zápalný projektil, proti polním opevněním, obrněným vozidlům a tankům. Nakonec z důvodu nízké účinnosti , logistickým problémům a složité údržbě - nepochopil co je na údržbě tohoto udělátka složité – vyřazen z výzbroje.

Vzhled k tomu, že většinově se tato zbraň používala pro metání zápalných projektilů, je řazena velmi často mezi plamenomety, ale ne že mi za to budete nadávat. Já za to nemůžu.


Ampulometná četa 1245. střeleckého pluku, Západní front v roce 1942

Přestože se tyto zbraně uplatnily mimo jiné při obraně Stalingradu a při bojích Leningrad byly používány masově, vyráběné přímo v obleženém městě a to dokonce s prodlouženou hlavní a díky tomu přesnější.

Na Leningradské frontě to byla 155.samostatná ženijně-plamenometná rota v sestavě 79. armády, která je jako aktivní vykazována ještě v roce 1943. Na tomto bojišti byly v první linii až do jeho úplného osvobození v roce 1944. Podle některých zpráv byly ampulomety občas použity i v roce 1944 a propagandistický prostředek i v roce 1945.

Speciální ampule pro použití jak už víme byly ve druhé části války používány jako zápalné prostředky pomocí bitevních letadel.

Údaje o genezi vývoje této zbraně jsou velmi skoupé. Je známo že vývoj začal v roce 1940 v závodě číslo 145 a pod vedením kanceláře kde byl nosným konstruktérem uvedený soudruh Kartukov. Zařízení díky jednoduché obsluze a konstrukci prošlo poměrně lehce armádními zkouškami a bylo zavedeno do výzbroje jako 125mm ampulomet vzor 1941. Vzorem zde byly podobné konstrukce z ciziny a to z Velké Británie Northover Projector neboli granátomet ráže 2,5palce. Ten odpaloval protitankové, protipěchotní i zápalné projektily. Byl vyvinut a zaveden do výzbroje v letech 1940 až 1941 a údajně se používal až do roku 1943 na frontách proti Německu a potom už jen v koloniích. Já ho doposud ale nikde nezaznamenal, možná i proto, že jsem o něm nevěděl.


Takto to zařízení vypadalo

Bylo jich vyrobeno 18 919 kusů, z toho část varianty Projektor Mk.2 a uvádí se i ráže 5 palců, což ale nedovedu posoudit. ´činný dosah byl od 120 do 150 metrů, maximální potom byl okolo 250 metrů. Obsluha byla tvořena 3 vojáky ale na vedení boje stačili 2 vojáci. Toto zařízení se sovětskému zařízení dost podobalo.
Ale Britové měli ještě jedno čudo, a to 29 mm Spigot Mortar (Blacker Bombard). Ale to už se podobalo zákopovým vrhačům z dob první světové války než ampulometu. Ale pro úplnost dva obrázky:

xxxxx
První obrázek ukazuje zařízení při střelbě z roviny- podpora pěchoty a druhé ho ukazuje při vedené boje z postavení v zákopu.

Obsluha byla také 2 až 3 vojáci, dosah skoro k ničemu - 50 metrů mířený a maximální cca 90 metrů. Ale pokud ta hlavice bouchla, bylo to jak dělostřelecký granát a proti pěchotě to mohlo výt hodně účinné. Počet vyrobených kusů zdroje uvádí také 18 919 kusů a tak si myslím, že je to dodrbané a že jde o počet kusů obou systémů a ta vetší ráže 5 palců že patří k tomuto zařízení které na první pohled je nadkaliberní kolem 120 až 130 mm.

Dalším vzorem, který uvádí ruské zdroje byl zákopový minomet systému Nilse Waltersena Aasena, ráže 90 mm, který vrhal několik typů projektilů. Byla to prvoválečná konstrukce norského konstruktéra s dostřelem až 500 metrů, tedy ideální zákopový vrhač čehokoliv. Byl zaveden v několika armádách a jak ukazuje tato fotografie i v ruské. Odtud tedy znalost této zbraně.

xxxxx
Zákopový minomet systému Aasen v ruských službách akreba tohoto bojového prostředku kde je společnosti lehkého kulometu Madsen, tedy je velmi dobré společnosti.

Konstrukčně to byla - ampulomet Kartukova - jednoduchá zbraň.
Základem zbraně byla ocelová roura o síle stěny 2 mm a vnitřním průměru, tedy ráži 125 mm, délka byla různá. Dále zde byl výmetný mechanismu, nabíjecí a odpalovací mechanismus – u prototypů převzato z brokové pušky, zaměřovače ovládacích rukojetí podobných těm u těžkého kulometu Maxim vz. 1910.


Zde je výkres této pozapomenuté zbraně, takový všeobecný, pro získání představy.

Sériovou výrobu nakonec děla kde kdo a tak se provedení zbraně lišilo továrnu od továrny a vše bylo maximálně zjednodušeno. Originál měl kolový podvozek, ale byl dodáván i na pevném podstavci železném či dřevěném a objevil se i na dřevěných sáních.



Zde je popisný výkres této zbraně. Co na něm vidíme:

1. zaměřovač,jednoduchá sklopná matrice s dělením po 100 metrech
2. skleněná ampule o průměru 125 mm - projektil naplnění zápalnou látkou
3. samotná hlaveň ráže 125 mm, délka byla různá a vyráběla se z toho, co zrovna bylo po ruce.
4. pouzdro pro uložení prachové patrony
5. závěrový mechanismus
6. spouštěcí mechanismus
7. ovládací rukojeti
8. bicí pružina.
9. trojnohá lafeta, jedna z mnoha variant.

Nyní tři pěkné fotografie:

xxxxx
Ampulomet vz. 1941 na pevné lafetě a ta samá zbraň na podvozku kolovém.


A zde máme detailní pohled na závěrový a odpalovací mechanismus.

Tato zbraň se vyráběla kde se dalo a ze všeho co bylo použitelné. Díky kreativitě jednotlivých výroben existovalo mnoho různých řešení ale princi zůstal stejný. Zdroje uvádí, že to vypadalo jako soutěž o co největší zjednodušení. Je zdokumentováno že ampulomety byly vyráběny v Gorkách a Centrálním chemickém závodě číslo 138 v Kalininu, v obleženém Leningradu a jinde.


Fotografie z hromadné výroby ampulometů.

A jak to bylo s municí? To je na tom asi nejzajímavější. Dle všeho tyto ampule byly v ampulometech využity až druhotně, jako využití už známého prostředku vedení boje. První ampule – skleněné se totiž objevují už na konci 20. tých let a sloužily pro letecké použití chemických zbraní, tedy bojových otravných látek.
Takže první náplně byly tvořeny látkami yperit a lewisit. Koncem třicátých let se objevují první zápalné ampule, opět pro letecké použití a jsou plnění různými zápalnými směsmi:

Směs „CS“ byla samozápalná, hořela při teplotě okolo 1000°C, nesené množství hořelo cca 3 minuty. Dle způsobu výroby byly viskózní, schopná ulpět na jakémkoliv povrchu –hnědá barva nebo lehce tekutá a tedy schopná rozstřiku na velkou plochu žlutozelené barvy. Základem byl petrolej nebo benzin a různé příměsi, například bílý fosfor, síra další. Podle jejich vynálezce se jim říkalo Koškinův kokteil, Kokteil smrti, Čertovo pití, Starý koňak a podobně.

Směs „BGS“ byla vynalezena vojenským inženýrem K. M. Saldadzem a sestávala z benzenové ho základu, rozpouštědla a zahušťovacího prášku OP-2 . Měla nižší teplotu spalování, vyšší viskozitu a nižší náklady, a pokud byla smíchána s benzinem či petrolejem mohla být účinně použita v plamenometech.

Druhy ampulí bez toho kde byly použity byly tyto:

Typ AK-1 - kulovitá skleněné ampule o průměru 125 mm. Stěny kapsle měly tloušťku 10 mm, což vedlo k tomu, že případy občas došlo k jejich porušení při přepravě nebo jen pádu z ruky. Než se objevila zápalná směs „CS“ , byla plněna pouze bojovými otravnými látkami jedovatými látkami. V roce 1939 byla vytvořena upravená verze - AU-125 . Podle některých zpráv bylo doporučeno použití skleněných ampulí proti obrněným vozidlům.


Skleněné ampule nalezené při vykopávkách na Karelské šíji – jako nové

Typ AŽ-2 – byla cínová mnohostěnná ampule, původně vyvinutá pro náhradu ampulí skleněných – cílem byla větší bezpečnost. Mohla být vyrobena odléváním či spájením dvou a více částí. Její náplní byl 1 litr otravné látky nebo hořlavé kapaliny. Původně byla určena pro ampulomet ale nakonec s stala náplní pro kazetovou leteckou munici a byla používána bitevními letadly až do roku 1945. Někdy byla dodána s distančním zapalovačem TAT-8, který sice snížil množství náplně ale zvýšil její účinnost. Od roku 1941 se začala vyrábět z náhradní suroviny zvané v ruštině „černý cín“. V roce 1943 byla vybavena pojistkou, což nadále zvýšilo její bezpečnost.


Letecká kazeta KMB-Su-2 naplněná cínovými ampulemi AŽ-KS se zápalnou náplní

Typ TS-300 – byla termitová kulička o průměru 65 mm a hmotnosti 300 gramů, byla vybavena zápalným knotem. Nikdy nebyla součástí ampulometu a jeho munice ale byla určena pro letecké zápalné kazetové bomby ZAB-500-300 TŠ. Byla mimořádně účinná proti obrněným vozidlům, ale byla i vysoce samozápalná a proto nebyla v letectvu příliš oblíbená.


Dochovaná termitová kulička TS-300 a státní výnos ukládající její výrobu ve velkých počtech z 9. prosince 1941

,
A takto vypadala samotná letecká zápalná bomba ZAB-500-300 TŠ

Typ FBM-125 , byla původně také určena pro letecké použití jako kumulativní letecká bomba, shazovaná ve svazcích a nebo vysypávaná z kazet. Měla hmotnost 2,5 kilogramu, kumulativní uspořádání bojové náplně o hmotnosti 1 kilogramu. Tato bombička byla po drobné adaptaci často používána v ampulometech a sloužila k ničení obrněných cílů, dřevozemních objektů a prorážení otvorů do budov. Jako letecká bombička dokázala probít až 90 mm pancíř.
Typ BFM-100/125 je munice o které se skoro nic v současné době neví. Byla konstruována jako protipancéřový fugas, tedy nástražná protitankoví mina, která ale měla na cíl sama po iniciaci zaútočit. Zní to jako sci-fi, ale je to možné. Byla to jen mechanická konstrukce. Údaje o charakteristikách a bojovém využití nejsou k dispozici.

Typ ADŠ – byla dýmotvorná bomba o průměru 125 mm, původně určená pro použití v letecké kazetové munici. Její charakteristika ale umožnila její použití v ampulometech.


Zde je pěkná fotografie dýmotvorné bomby ráže 125 mmADŠ

Dne 17. listopadu 1942 prováděly ampulometné týmy od 48. střelecké divize v oblasti Petergofu výcvik v pokládání dýmových clon. Jejich bojové použití ale není doloženo, i když nějaké zmínky jsou zaznamenány koncem roku 1943.


Zde je fotografie použití ampulometů k tvorbě dýmové clony- jeví se mi to dost sofistikované, ale je možné, že jde o letecké použití, zdroj není jasný.

Dřevěné imitace ampulí si vyráběly přímo jednotky a sloužili pro levný výcvik. Jenže se od toho upustilo. Dřevěné válečky měly jiné balistické parametry než skutečná munice a cvičilo se více či méně na ostro.

Takže jak je vidět, munice pro ampulomet byla původně určena pro jiné použití a tímto se už vynalezené zúročilo a našlo uplatnění v pozemním boji.
Ampule vyrobené v roce 1941 a první polovině roku 1942 byly špatné kvality, což vedlo k jejich ztrátám rozbitím a často došlo k zahoření při přepravě a skladování, Bylo vyřešeno použitím lepšího složení skla a novými přepravními pojistkami. Také byl vybaveny časovými roznětkami, aby došlo k jejich iniciaci i při dopadu do sněhu, hlubšího bláta, či vysoké trávy. Nové ampule vybavené pojistným mechanismy TAT-8 a rozněty začaly přicházet k vojskům dubnu 1942. Ale i časové zapalovače se ukázaly jako nespolehlivé a byly nahrazeny speciální zápalnou šňůrou s rychlostí hoření 1 centimetr za vteřinu.
Ampule byly plněny v přední linii pomocí polní plnicí stanice APC-203 o kapacitě 740 litrů, nebo ručně pomocí plnicí stolice, která vypadá tak jednoduše, že to snad ani jednodušeji nejde. Tyto stanice plnili jednu ampuli po druhé.



Plnící zařízení ARS-203, zde evidentně slouží pro plnění ampulí bojovou otravnou látkou, fotka samotná pochází z roku 1938.

Jenže to bylo málo, hlavně jak šla válka a přibývalo bitevních akcí letectva a bylo potřeba vyrobit něco lepšího a vnikla plnička PRS schopná plnit čtyři ampule současně a 240 ampulí za hodinu, ale už do vojsk nebyla zavedena z důvodu vyřazení ampulí z výzbroje.


Zařízení pro plnění skleněných ampulí hořlavou směsí PRS.

Ampulomet využívala v první řadě Rudá armáda. Dále ji používala Ruská osvobozenecká armáda generála Vlasova, a jako kořistní zbraň i Finové a Němci. Je prokázáno, že je v letech 1942 až 1943 používala i Ukrajinská povstalecká armáda.


Finský voják s kořistním ampulometem

Pár slov o bojovém použití

Obsluhu ampulometu tvořili tři vojáci:
- střelec
- nosič munice
- přepravním koněm s kočím

Četu tvořila čtyři ampulometná družstva a jako posila v ní byla organicky začleněna obsluha protiletadlového kulometu s obsluhou. Nakonec byly ale ampulomety zbaveny samostatnosti a staly se součástí minometných čet a baterií. Na každou zbraň byl určen palebný průměr 10 ampulí a 12 výmetných nábojů uložených v obyčejném loveckém pásu. Když bylo málo ampulí, bylo možno střílet i zápalné láhve.

Obsluha byla jednodušší než u minometu. Jeden voják otevřel závěr a vložil slepý brokový náboj. Druhý spustil do hlavně ampuli. Následovalo ruční přímé zamíření a odpal. Jsou zaznamenány i případy, kdy vojáci házeli po tancích ohňometné ampule ručně, bez použití ampulometu.


Výbuch skleněné ampule s hořlavinou. Vypadá to poměrně impozantně.

Zbraň se objevila v jednotkách na podzim roku 1941. O zbraň jevili zájem nejvyšší sovětští představitelé, zaujal – byť jen na krátkou dobu - i Žukova. Jenže došlo k nepochopení – tato zbraň byla spíše doplňkem než nosnou plamenometnou zbraní a rozhodně nebyla sto zastavit útočící německou tankovou techniku. A tak v naději, že přichází malý zázrak, byly touto zbraní přezbrojovány plamenometné jednotky s plamenomety ROKS-1. Potom se zase rychle vracely zpět.

Organizační struktura byla nahodilá. Dá se říci že každý pluk to měl jinak. Například 1118. střelecký pluk měl v každém střeleckém praporu šest ampulometů po dvou ve třech ampulometných družstvech.

Vyhodnocení zbraně

Tato zajímavá a málo známá zbraň, tedy 125mm ampulomet vzor 1941 byla jedinečná svými možnostmi. Rozhodně v dostřelu překonával zádové ROKS-1 a ROKS-2. Zkušený ampulometčík dokázal zneškodnit dřevozemní bunkr, zodolněné palebné stanoviště kulometu i minometu. A mohl vážně ohrozit i tank či jiné obrněné vozidlo.

Dobové zprávy tvrdí, že jejich použití se zápalnými ampulemi mělo velký vliv na morálku německých vojáků.

Na druhou stranu tyto skleněné ampule byly velmi křehké a případy jejich vzplanutí při přepravě, použití i skladování vedly často k jejich zákazu dle rozhodnutí příslušných velitelů. Například generál Leljušenko v roce 1941 je přímo zakázal používat a dokonce trval na jejich zničení. Na druhu stranu někteří veteráni přísahají na holý pupek, že naopak šlo o skvělou protitankovou zbraň.

Němci kteří jich nemálo ukořistili ji naopak označili za primitivní zbraň bez většího vlivu na boj. Na druhou stranu se v instrukcích pro odstřelovače se objevil pokyn jejich obsluhy likvidovat jako prioritní cíle.

Takže se nedá nic dělat, každý si musí udělat úsudek sám.

[Pátrač]

Kapitola čtvrtá: RUČNÍ PLAMENOMETY A PRŮMYSLOVÉ FUGASY ZAVEDENÉ V RUDÉ ARMÁDĚ

Tato kapitola nebude dlouhá, alespoň jsem si to myslel. Ale nakonec, no jako vždy.

PLAMENOMETY

Ono se dá říci, že Rudá armáda zavedla do výzbroje jediný typ zádového plamenometu ROKS, který měl postupně tři vývojové varianty a vydržel ve výzbroji Rudé armády a její následovnice Sovětské armády až do druhé poloviny 50. let.

Tento plamenomet byl vyvinut na konci 30. let. Jak vypadal první model ROKS-1, není známo, byl koneckonců vyroben jen v několika prototypech a moc se neosvědčil. Byl vyvíjen ve vojenském závodu číslo 843. a jeho konstruktéry byli inženýři chemického průmyslu V.N. Klujev a M.P. Sergejev.
Odtud pochází zkratka ROKC- Rancevyj Ogněmet Klujeva i Sergejeva a číslo, tedy Batohový plamenomet Klujeva Sergejova a číslo varianty.
Plamenomet systému "T" (Tovarnitčkova), který už známe z první kapitoly, a který byl v používání i v době Rudé armády měl nedostatky poplatné době:
- nestabilní výtok hořlaviny z trysky
- nespolehlivý zapalovač nedokonalost zapalovače,
- velká hmotnost

Tyto nedostatky byly odstraněny u plamenometu ROKS-1 a jeho první modifikaci ROKS-2
- vypouštění směsi z trysky bylo prováděno za použití redukčního ventilu na nádobě se stlačeným vzduchem, a díky tomu byl proud hořlavé směsi velmi stabilní a tedy i jednotlivé výšlehy byly stejné.
- zážeh proudu hořlaviny byl proveden nespalitelným knotem, trvale hořícím a napájeným nesenou hořlavinou.
- knot se zapálil pyropatronou
- zásobník pro hořlavou kapalinu byl plochý a imitoval batoh
- samotné zařízení pro nasměrování plamen na cíl imitovalo pučku a na dálku se sní lehce zaměnilo.

Když došlo na vojskové zkoušky, bylo konstatováno že zbraň je pokroková, ale že má stále několik nedostatků:

1) nedostatečná životnost knotové zápalky

2) nízká spolehlivost redukčního ventilu zajišťujícího stejný tlak ve výmetné sestavě což bylo dáno nízkou kvalitou

3) časový nesoulad mezi spuštěním výšlehu a reakcí redukčního ventilu.

A tak přišel na svět model ROKS-2, který tyto nedostatky neměl a byl opravdu spolehlivý.

Napřed jeden pohled na tento prostředek:


Je to kompaktní, sofistikovaný výrobek

Jaké měl parametry:
- váha 23 kilogramů
- náplň byla 10 litrů hořlavé kapaliny
- počet výšlehů-8(osm)
- dosah až 30 metrů.
Tento plamenomet měl vyztuženou kovovou nádrž vyrobenou tak, že byla celá ukryta za zády plamenometčíka, na její spodní straně byla láhev na stlačený vzduch, kdy její uzavírací ventil byl součástí redukčního ventilu. Láhev měla váhu 2,5 kilogramu, objem 1,5 litru a plnicí tlak byl 150 bar. Tyto láhve se plnily před nasazením pomocí ručního kompresoru NK-3 přepouštěním z velkokapacitních láhví o objemu 40 litrů a tlakem 200 bar.

Samotná nádrž měla provozní tlak 15 až 17 bar.

Redukční ventil zajišťoval stejný tlak v nádrži a tím rovnoměrný průtok hořlavé kapaliny do spojovací hadice a výšlehové sestavy v podobě pušky. A to i při postupném odběru kapaliny. Spojovací hadice byla dlouhá 1,2 metru, byla tvořena z několika vrstev pryže a textilu a měla vnitřní průměr 16 až 19 mm.


Trochu vojenského umění- zátiší s plamenometem ROKS-2

První bojové použití je zaznamenáno v Sovětsko-finské válce. Díky katastrofálnímu průběhu této války- tedy pro Rudou armádu, poměrně významné množství jich padlo do finských rukou. Finové rychle pochopili, že jde o kvalitní bojový prostředek a zařadili jej do své vlastní výzbroje. Získal tak finské označení "liekinheitin M / 41-r"


Finský foják s kořistním plamenometem M/41-r, ex. sovětský ROKS-2

Na počátku velké vlastenecké války byly tyto plamenomety součástí ženijních jednotek Rudé armády ale není zaznamenáno jejich významnější nasazení. Mohlo za to vícero věcí, i katastrofální průběh příhraničního sražení.


Plamenomet ROKS-2 v boji

Opravdu masové nasazení plamenometů ale přineslo až zavedení třetí varianty plamenometu a to typ ROKS-3.

Byl to opět batohový plamenomet, ale baronově už rozhodně nevypadal. Ale stal se páteřní zbraní samostatných plamenometných rot a samostatných plamenometných praporů Rudé armády od roku 1942 do konce války.


Zde je to zařízení- velmi vydařené a vysoce efektivní v boji

Jeho hlavním úkolem bylo ničení nepřátelské živé síly v opevněných palebných bodech- v dřevozemních bunkrech a později jak válka šla v Němci bráněných městech a železobetonových pevnostech. Dále sloužil pro čištění zákopových sestav od pěchoty a pro boj s nepřátelskou obrněnou technikou.


Poměrně známá fotografie příslušníků úderné skupiny- v popředí je voják – úderník sesamopalema je vybaven ocelovým plastronem. Vzadu za ním je plamenometčík

Každý batohový plamenomet obsluhoval jeden voják. Mimo plamenomet byl vyzbrojen pistolí pro osobní ochranu a čtyřmi ručními granáty.


Rudoarmějec - plamenometčík

Plamenomet ROKS-3 byl schopen podle nastavení zášlehů krátkých v délce trvání 1 až 2 vteřiny a nebo dlouhých zášlehů v délce 3 až 4 vteřiny.

Konstrukce plamenometu byla tato:

Tento třetí typ plamenometu měl vyztuženou kovovou válcovou nádrž opět vyrobenou tak, že byla celá ukryta za zády plamenometčíka. Byla vyrobena z ocelového plechu o síle 1,5 mm. Byla vysoká 460 mm, měla průměr 183 mm a prázdná vážila 6,7 kilogramu.

Nádrž měla objem 10,7 litru a užitečný objem byl 10 litrů. K horní části nádrže bylo přivařeno speciální plnící hrdlo a také těleso zpětného výfukového ventilu, oba otvory byly hermeticky utěsněny šroubovými zátkami. Ve spodní části nádrže byl otvor pro přívod stlačeného vzduchu a dále v jiné části byla přivařena trubky s přípojkou pro tlakovou hadici, přivádějící hořlavinu do samotné výmetné ručnice.

Když ji měl voják na zádech, tak na její levé straně a byla upevněna láhev na stlačený vzduch, kdy její uzavírací ventil byl součástí redukčního ventilu. Láhev měla hmotnost 2,5. kilogramu, objem 1,5 litru a plnicí tlak byl 150 bar. Tyto láhve se plnily před nasazením pomocí ručního kompresoru NK-3 přepouštěním z velkokapacitních láhví o objemu 40 litrů a tlakem 200 bar.

Samotná nádrž měla provozní tlak 15 až 17 bar.

Redukční ventil zajišťoval stejný tlak v nádrži a tím rovnoměrný průtok hořlavé kapaliny do spojovací hadice a výšlehové sestavy v podobě pušky. A to i při postupném odběru kapaliny.

Spojovací hadice byla dlouhá 1,2 metru, byla tvořena z několika vrstev pryže a textilu a měla vnitřní průměr 16 až 19 mm.

Výmetná ručnice plamenometu se skládala z následujících základních částí:
- zapalovače s rámem,
- hlavně
- dřevěné pažby a podpažbí,
- výmetné komory ,
- lučíkem spouště
- spouště s pojistkou
- nosného popruhu.
Celková délka výmetné pušky - šlehovky - byla 940 mm a vážila 4 kg.

Jaké měl parametry:
- váha 23 kilogramů
- náplň byla 10 litrů hořlavé kapaliny
- počet výšlehů-8(osm)
- dosah až 25 metrů při použití kapalné hořlavé směsi a až 35 metrů při použití viskosní hořlavé směsi.


Dva plamenometčíci postupují k cíli

Pro použití plamenometu v boji se používalo široké spektrum hořlavých směsí. Bylo jasné, co je nejlepší, ale většinou zkušení týlaři a chemici zabezpečující jejich plnění vycházeli z místně dostupných možností.

Pro zjednodušení leze říci, že se tyto hořlavé směsi dělily na kapalné a viskósní směsi, což byly opět ty kapalné ale zahuštěné speciální práškovou směsí OP-2.

Jako součást kapalné požární směsi se mohla použít:
- surová ropa,
- motorová nafta a nebo směs topného oleje, petroleje a benzinu v poměru 50% - 25% až 25%;
- směs topného oleje, petroleje a benzinu v poměru 60% - 25% - 15%.
- další variantou kompozice byl takzvaný kreozot, tedy směs fenolů a krezolů získaných z dřevěného nebo uhelného dehtu. Je to jedovaté a znáte to všichni – natíraly se tím dřevěné železniční pryžce. K tomuto roztoku se přidával rostlinný olej a benzin a vše bylo v poměru 50% - 30% až 20%.

A součásti viskosních zápalných směsí mohly být tyto varianty:
- rostlinný olej a benzenová směs zeleného oleje a benzenu v poměru 50:50 nebo v pomeru 70:30;
- směs těžkého rozpouštědla a benzenu v poměru 70:30;
- směs motorové nafty a benzínu v poměru 50:50;
- směs petroleje a benzínu v poměru 50/50
Tyto směsi byl potom doplněny zahušťovadlem, tedy práškem OP-2

Průměrná hmotnost jedné náplně hořlavé směsi byla 8,5 kg.

Jejich použití bylo určeno do různých teplotních podmínek. Zápalná směs byla vedena hadicí z nádrže do šlehovky. Ta byla stejně jako u plamenometu ROKS-2 ve tvaru pušky, ale lišil se způsob zážehu zápalné směsi. Při zmáčknutí spouště se zápalná směs pod tlakem stlačeného vzduch dostala do šlehovky, prošla jí a na jejím ústí byla zapálena. K tomu sloužily zážehové patrony (pyronábojky), které byly umístěny v nábojové komoře před ústím. Ty byly iniciovány současně při průchodu zápalné směsi šlehovkou po zmáčknutí spouště.


Zde je výkres – průhledový celé sestavy plamenometu:

Co zde je:
1. vysokotlaká láhev 1,5 litru 150 bar stlačeného vzduchu
2. redukční ventil
3. porubí přivádějící stlačený vzduch nad hladinu kapaliny
4. zpětný ventil
5. samotná nádrž
6. potrubní vývod s koncovkou na hadici a
7. hadice
8. ventilová sestava s počáteční plnicí komorou
9. spouštědlo
10. hlavní vypouštěcí ventil
11. hlaveň
12. difuzor propojený s koncovou tryskou
13. koncový zapalovač
14. pyronábojka
15. jehla pro odpal pyronábojky
16. úderník
17. nosič úderníku
18. kulisový závorník
19. závora
20. vratná pružina spouštěcího mechanicmu
21. nosič přenášející pohyb úderníku na jehlu
22. bubnový zásobník pro deset pyronábajek pro zážeh proudu hořlavé kapaliny
23. vratná pružina nosiče úderníku
24. závora
25. táhlo hlavního vypouštěcího ventilu
26. omezovač pohybu


Detailní pohled na koncovou část slehovkyukazuje samotný výšlehový otvor, buben pro uložení pyronábojek, komoru usměrňujíc plamen pyronábojky na proud hořlaviny, krycí klec ústí šlemovky.

Princip byl poměrně jednoduchý. Voják obsluhujíc zbraň levou rukou otevřel ventil na vzduchové láhvi. Tím pustil přes redukční ventil stlačený vzduch nad hladinu hořlavé kapaliny v nádrži. Redukční ventil snížil tlak 150 bar na tlak provozní 15 až 17 bar. Přes odběrnou trubku pod tímto tlakem hořlavá kapalina přes hadici začne proudit do ventilové komory a udržuje si stále tlak jako v nádrži. Zbraň je tak v pohotovosti. Samosebou musím obsluha naplnit bubnový zásobník pyronábojkami.

V okamžiku, kdy voják stiskl spoušť, otevírá se hlavní ventil a hořlavá kapalina proudí do šlemovky. Současně závorník uvolní závoru a ta udeří na úderník s táhlem. Jehla na konci táhla odpálí pyronábojku, jejíž plamen je usměrněn komorou před ústí šlehovky a zapaluje proud hořlaviny.

Bylo na plamenometčíkovi, jak dlouho bude držet spoušť. Pokud byl zkušený, dokázal po 1 až 2 vteřinách spoušť pustit, hlavní ventil se uzavřel a vratné pružiny uvedly celou sestavu do pohotovostního stavu. Zbraň byla opět připravena. Jak prosté Watsone.

Zařazení do bojující armády bylo takovéto:

Nevím přesně od které doby, ale v sestavě střeleckých pluků rudé armády byly plamenometné jednotky zařazeny v podobě dvou oddílů, možná družstev, celkově šlo o 320 kusů plamenometů ROKS-2 a později ROKS-3. To nebylo málo a mohlo to mít význam jak při obraně tak útoku pluku nebo jimi posíleného praporu. Ale zase že by to bylo něco převratného, to asi ne.

Rudá armáda nakonec přistoupila k tomu, že v době květen až červen 1942 bylo ustaveno prvních jedenáct samostatných plamenometných rot. Byly to velké jednotky, jejich výzbroj byla plných 120 kusů plamenometů. Když k tomu započítáme potřebnou logistiku, byly to spíše prapory. Tyto roty potom přidělovali jednotlivé čety nebo družstva plamenometníků střeleckým jednotkám. Tato vojsková tělesa se osvědčila velmi dobře v bojích na přístupech ke Stalingradu.

V červenci 1942 potom došlo k další reorganizaci a byly vytvářeny samostatné prapory zádových či přesněji batohových plamenometů, rusky отдельный батальон ранцевых огнеметов kdy zde byly dvě roty plamenometné po 120 kusech plamenometů ROKS-3 a dopravní rota. Byla to významná síla s velkým ničivým potenciálem ve všech bojových situacích.

Na tomto stavu se nic nezměnilo až do roku 1944. kdy už Rudá armáda postupovala nezadržitelně na západ a vyvstalo před ní mnoho úkolů spojených s prolamováním dobře opevněných a tvrdě bráněných obranných pásem a velkých měst – pevností.

V těchto situacích se plamenomety ukázaly jako velmi účinné a často jen zjištění postupu plamenometných jednotek stačilo k tomu, aby obránci opěrný bod vyklidili nebo jejich odpor výrazně polevil. Zde sehrála roli obava ze strašné smrti uhořením zaživa.

A tak v květnu 1944 se součástí samostatných útočných ženijních brigád – po našem zkratka ŠISBr. Ruský název штурмовая инженерно-саперная бригада stávají ohňometné prapory batohových plamenometů.



Vojáci útočné ženijní brigády. Tyto brigády byli považovány zbytkem vojsk za elitu elit a někdy se jim přezdívalo ničitelé bunkrů. Bylo vysoce motivovaní, tvrdě cvičení a velmi houževnatí bojovníci. Bohužel povaha jejich vojácké práce sebou nesla i velké zríty.

V této době bylo také zformováno pět kompletně motorizovaných útočných ženijních brigád, rusky: мото-штурмовая инженерно-саперная бригада a to:
2. a 22. gardová motorizovaná útočná ženijní brigáda
20., 21. a 23. motorizovaná útočná ženijní brigáda
Tyto motorizované byly sice menší co do potů mužstva vybavení ale byl velmi pohyblivé a dokázaly držet krok s jakoukoliv útočící vševojskovou formací Rudé armády.

Jako zajímavost mohu uvést, že do 1., 2., 4. a 10. a také do 2. gardové motorizované útočné ženijní brigády byly také začleněny tankové pluky s tanky vybavenými odvinovacími zařízeními – traly s označením PT-3 na tancích T-34/85 a pluky s 21 kusy plamenometných tanků OT-34.

Takže například 1. útočná komsomolská Smolenská technicko-ženijní brigáda vyznamenaná řádem Rudého praporu a řády Suvorova a Kutuzova měla v sestavě 5 útočných ženijních praporů, 510. samostatný ohňometný tankový pluk, 40. ženijní tankový pluk a 36.plamenometný prapor

Tyto brigády vznikaly v květnu až červnu 1943 byly velká tělesa:
Velitelství tvořilo 40 osob
Velitelskou rotu 87 osob
Ženijní - motorizovaná průzkumná rota v počtu 101 osob
5 útočných ženijních praporů po 388 osobách
Celkově to bylo 2204 osob.

V říjnu 1943 byl tyto brigády rozšířeny o zdravotní četu se 16 osobami zdravotnického personálu a unikátní jednotku rotu mino hledacích psů v počtech 90 osob a 70 ženijních psů- hledačů min. tyto roty byly tvořeny z 60 procent ženami. Tyto roty byly ze sestav brigád zase vyjmuty v říjnu 1944.

xxxxx

Zde jsou dvě fotografie těchto psích vojáků- hledačů min s jejich lidskými bojovými druhy. Tyto jednotky byly velmi efektivní a kolik jejich práci vděčí za život a zdraví vojáků a civilistů, nelze ani odhadnout. Kdysi jsem viděl film o ženské ženijní jednotce tohoto typu. Když odvedla svoji práci, zanechávala ta děvčat za sebou cedule s nápisy: „MINEN NĚT!“

Nakonec Rudá armáda měla celkově 19 těchto brigád a 5 dalších plně motorizovaných brigád z toho dvě gardové.


Sovětský plamenometník v boji troskách Stalingradu



Zde je obrázek ukazujíc schéma použití plamenometné jednotky v závodu Rudý říjen ve Stalingradu. Ukazuje, jak postupovaly jednotlivá plamenometná družstva a jaké typy opěrných bodů jejich pomocí byly zničeny. Tak můžete vidět objekty jednotlivých pracovních cechů a třeba i transformátorovou budku přeměněnou na kulometné hnízdo, vše dobito za pomoci plamenometčíků, kteří zde pomáhali v bojovém úkolu 79. střelecké divizi.

No a tím si myslím že jsem téma pěchotních plamenometů vyčerpal. Šmačná to byla fuška!

A CO TY OHŇOMETNÉ FUGASY?

Během Velké vlastenecké války byly jednotky, útvary a svazky Rudé armády, vyzbrojovány - pokud měly bojovat v obraně a stejně tak jednotky bránící linie stálých opevnění - vysoce explozivními podzemními ohňometnými fugasy typu FOG-1 a FOG-2.


Ohňometný fugas FOG-1 v bojovém postavení

FOG-2 (FOG – rusky фугасный огнемёт, zápalný fugas) vycházel z konstrukce ohňometu FOG-1 a byl jeho dalším vývojovým stupněm.
Ohňometné fugasy FOG-1 a FOG-2 byly určené na ničení živé síly, nepancéřované techniky a dokonce i tanků protivníka. Byly součástí léček, byly i součástí souvislých obranných pásem krytých liniemi výbušných i nevýbušných zátarasů a tyto zátarasy dopňovaly. Byly skyty pod zemí, nad terén vyčuhaval jen šlehovka a odpalovaly se na dálku pomocí operátora – pozorovatele, nebo pomocí nástražných lanek. Ohňometný fugas bol jednovýšlehový, s dosahem 100 až 110 metrů.

Parametry fugasu FOG-1

Celková hmotnost 52 kilogramů,

Hmotnost zápalné náplně 20 kilogramů

Pohotovostní hmotnost ohňometného fugasu byla 32 kilogramů, tedy samotná nádoba s příslušenstvím a prachová patrona.

Dosah ohňometného fugasu FOG-1 byl cca 100 metrů ale pokusy s viskosní hořlavou kapalinou dokázaly dosah zvýšit až na 120 metrů.

Konstrukčně byl tvořen dvouplášťovou takovou láhví, do které byla vevařena stoupací trubice, na jejímž konci bylo koleno a na ně navazoval šlehovka. Ta měl do sebe integrovaný přetlakový ventil, který se otevřel až při dosažení určeného tlaku v prostoru nádoby a na spodní části šlehovky u ústí byl zapalovač, který se spustil rychlým pohybem tekoucí hořlavé kapaliny.

Na nalévání hořlavé kapalin, nebyl vytvořen samostatný otvor, byla plněni plnicím zařízením nebo ručně přes otvor, na kterém po nalití bylo našroubováno pouzdro pro uložení prachové pyronálože. Tím se zlevnila výroba a zjednodušila obsluha.

Na tomto prostředku bylo dobré to, co sovětská konstrukční škola v plamenometech převzala od carských techniků - na chod zařízení nebyl potřeba stlačený vzduch.Potřebný tlak pro vymetení náplně v určeném směru zajistila právě pyronálož, která po odpalu vytvořila velké množství horkých prachových plynů a ty směs vytlačily velkou rychlostí přes přetlakový ventil mimo nádobu. Proces byl velmi rychlý a hořlavému efektu pomohlo i to, že směs díky explozi pyronálože během krátké doby – zlomků vteřiny - získala teplotu několika set stupňů Celsia. Při průchodu kapaliny přes ústí šlehovky se inicioval zapalovač, který ji zapaloval po celou dobu průchodu proudu hořlaviny.

Když bych to k něčemu měl připodobnit, tak k takovému divnému sifonu.


Nákres samotného plamenometného fugasu FOG-1 a jeho umístění v zemi s elektrickým odpalovacím zařízením. Co na něm je:
1. šlehovka
2. zapalovač
3. samotná nádoba fugasu
4. pouzdro s prachovou pyronáložkou
5. dálkově ovládaný elektrický roznět

Fugas typu FOG-1 byl úspěšný, ale trochu jej limitovalo, že šlehovka byla dlouhá a nebylo možno jej používat pod nepřátelskou palbou v důsledku nemožnosti se sním na volném terénu ukrýt. Ta roura prostě byla moc dlouhá.

No a tak se objevil nový typ a to onen FOG-2.

FOG-2 byl modernizovanou verzí, vážil opět 52 kilogramů a i zde náplň zápalné směsi činila 20 kilogramů. Modernizace byla v tom, že
- mohla být použita jednočetná výšlehová trubice, anebo hlavice s pěti výšlehovými tryskami v úhlech 72 stupňů.
- mohla být použita kapalná nebo rosolovitá zápalná směs. Potom mělo toto zařízení parametry výšlehu:
- pětičetná hlavice s kapalnou směsí zasáhla kruhovou plochu o poloměru 90 až 100metrů
- jednočetná výmetnice s kapalnou směsí došlehla až do vzdálenosti 100 metrů
- pětičetná hlavice s viskózní směsí zasáhla kruhovou plochu o poloměru až 60 metrů
- jednočetná výmetnice s viskózní směsí došlehla až do vzdálenosti 130 až 140 metrů


Fotografie obou verzí, která ukazuje, jak se odlišovaly ve vzhledu. Tedy verze s jednočetnou šlehovkou.

V době Velké vlastenecké války bylo v Sovětském svazu vyrobeno mezi 15 až 16 tisíci kusy obou provedení.

Po počátečních nejasnostech v jejich použití bylo stanoveno že se v jejich nasazení udělá pořádek. A přes velké potíže, kterými Rudá armáda procházela, podařilo se použití této zbraně dostat na úroveň, který stojí za pozornost.

Zařazení těchto fugasů do bojující armády bylo takovéto:

Ohňometné fugasy primárně používali speciální ohňometné jednotky – samostatné ohňometné roty, rusky: отдельные роты фугасных огнеметов. Každá tato rota měla tři ohňometné čety po třech ohňometných družstvech. Tabulkový počet prostředků FOG-1 či 2 byl 180 kusů. Pro přepravu sloužilo 32 koňských povozů. Od prosince 1941 - tedy od protiútoku pod Moskvou do konce roku 1942, bylo těchto rot ustaveno 93.

Povozy ale nezajistili dostatečnou pohyblivost,a tak přes velký nedostatek motorové trakce byla tyto roty doplněny 5 kusy třítunových nákladních automobilů,pro přepravu těchto prostředků a jejich počet byl snížen na 135 kusů.

Jedna samostatná rota fugasních ohňometů dle platných předpisů byla schopna zatarasit skrytým ohňovým zátarasem jednou řadou 1500 až 2500 metrů šířky a nebo adekvátně užší pásmo při rozmístění ve dvou či třech řadách.


Zde je použití jednotky ohňometných fugasů v obraně. Co vidíme.

Dvojitě vyvedené značky tankových a pěších jednotek – postupují na schématu z leva do prava, jsou síly nepřítele a jejich osy postupu. Červené šipky ukazují místa, kde jsou ukryty pozorovatelé-operátoři odpalu jednotlivých fugasů a fugasových polí. Fialové body potom ukazují rozmístění jednotlivých fugasů a fugasových polí. Je to asi výukové schéma na něm logicky fugasy dokonale kryjí možné směry postupu nepřítele. Barevně jsme upravil já.

Tyto roty byly posilovým prostředkem vševojskových armád a armádních sborů. Byly nasazovány jako celek a jejich úkol byl doplnit palebný systém vojsk v obraně a občas se stalo, že byly součástí pohyblivých odřadů zatarasovacích a potom měly pomoci zastavit tankové průlomy do hloubky obrany.
V létě 1943 byly na základě těchto rot vytvořeny vyšší jednotky a dva typy ohňometných praporů.

Primo: samostatné motorizované protitankové ohňometné prápory отдельные моторизованные противотанковые огнеметные батальоны zkratka ОМПТОБ a byly kompletně motorizované, byly velmi pohyblivé a ve výzbroji měly 540 kusů těchto fugasů. Měly větší počet vojáků a byly doplněni celou škálou protitankových prostředků, takže fugasy byly jen částí jejich výzbroje.

Sekundo: samostatné ohňometné prapory отдельные огнеметные батальоны zkratka ООБ. Tyto byly ohledně trakce kombinací motorové a hipomobilní, byl pomalejší jako celek, ale dokázaly část sil přesunout velmi svižně. Byly vyzbrojeny hlavně těmito fugasy, a měly jich více, tedy 576 kusů.

Tyto prapory- tedy oba typy byly tak jako roty posilovým prostředkem vševojskových armád a armádních sborů. Byly to už bojově aktivní jednotky a jejich cílem nebylo jen budování ohňometných zátarasů ale aktivní boj s nepřítelem dle vývoje situace. Jeden takový prapor dokázal vybudovat postavení široké 3 až 3,5 kilometru a hluboké od 0,4 do 0,8 kilometru.

Zdroje Rudé armády uvádí, že tyto fugasy jako celek dokázali v době Velké vlastenecké války zabít okolo 19 000 nepřátelských vojáků a důstojníků, zničit 362 tanků a 220 kusů koové techniky, vyřadit z boje 1468 palebných bodů. Tato čísla ale nemám jak ověřit.

Německá armáda tyto fugasy samosebou ukořistili a po jejich vyzkoušení je zavedla do výroby a následně do výzbroje ženijních jednotek. Zde měly označení Abwehrflammenwerfer vzor 42 a byly úspěšně využívány jak proti Rudé armádě , tak i proti spojencům, mimo jiné byly součástí Atlantického valu.



Americký voják studuje ukořistěný Abwehrflammenwerfer vzor 42, německou kopii sovětského FOG-3.

ZÁVĚR.

No a máme za sebou další vloženou práci do cyklu Rudá armáda v obraně. Po plamenometných tancích jde o menší plamenometné prostředky vedení boje používaných vojáky této armády v době Velké vlastenecké války. Vzal jsem to toršku zeširoka ale snad to stojí za přečtení.

No Aarone, mimo hádku s kolegou Polarfoxem – mě nic neunikne - jsi byl opravdu hodný a tak snad jsi spokojený. Já se jdu věnovat protitankové obraně.

http://www.teatrskazka.com/Raznoe/Perec ... 35_01.html

[Aaron Goldstein]

Super... Narychlo přelouskáno a super...
Ale musím si to ještě přelouskat jednou, v klidu a pomalu...

[Pátrač]

No ještě časem chemické zbraně Rudé a rmády a současně ochranu proti nim. Ale nevím kdy.

[Mirek58]

Jen poznámka, u ampulometů pouzdro pro uložení prachové patrony šlo jednoznačně o brokovou nábojnici.
Šlo jednoduše o využití toho co bylo k dipozici.

[bark]

Jen tak na okraj Pátrači - ale to asi víte. Po vyřazení plamenometných prostředků z ČSLA a zrušení plamenometných jednotek zůstaly ve výzbroji FOG-2 (v chemických jednotkách, např. RCHO u bojového pluku měla k dispozici cca 30ks FOG-2 ve skladech). Praktický výcvik s vojáky prováděl náčelník chemické služby a zbrojíř = pro papaláše z armády to byla pěkná podívaná.

Jednak byly určeny pro motivační výcvik u prvosledových útvarů (simulace jaderných výbuchů ve verzi s kolmou šlehovkou a simulaci útoku zápalnou municí - s horizontální šlehovkou) a druhak k pokládání léček ve výbušných zátarasech a vyztužování minových polí.

Byly však mírně modernizovány - jako odpalovací slož bylo používáno lakované lepenkové pouzdro s elektrických palníkem, termátovou složí a čtyřmi válečky nitrocelulosového materiálu (odpal obvykle ženijní roznětnicí). Jako palivo se používalo pro výcvik cokoliv, co teklo - obvykle nafta, při simulaci použití napalmu pak směs nafty a benzinu zahušťovaných kaučukem.
Pro bojové použití byl určen pyrogel s obsahem hliníkového prachu a hořčíkových pilin...a údajně verze s obsahem sodíku a bílého fosforu (ta se mi do ruky ale nedostala, nemohu potvrdit).

Co se týká účinku...naprosto nehumánní záležitost. S pyrogelem na cca 150m tahle věc dokázala vyčistit křižovatku od pěchoty a lehké techniky - jako léčka dle mého soudu levnější a účinnější než dnešní IED ze 155mm granátů - rovná se zásahu prostoru leteckým kontejnerem s napalmem (cca OFAB 50) . Ale jak píšete sám, nasazení této věci vyžaduje určité znalosti a nedá se nasadit všude.

Co se týká účinku...zkoušeli jsme to na figurínách ve vzdálenosti 100m (figury byly vyrobeny ze starých VOP-63 na kulatině zaražené v zemi) - na 50m nezůstala stát ani jediná (z 10ti) a na max. hořely všechny (dalších 20).
Účinek na vyřazenou techniku na 50m - UAZ (úplně na popel včetně figur), V3S dtto, OT-65 hořel i uvnitř, OT-64 také...těžší techniku jsme neměli k dispozici, ale věřím, že by si to poradilo i s další lehčí technikou. Takový zásobovací nebo hlídkový konvoj...ještě že to ručníkáři neznají.

Domnívám se, že by i v dnešní době by se celá věc dala použít ke statické obraně objektů a přístupů a dala ještě více zmodernizovat (plast, ne ocel apod.) - ale jak říkám, Evropa není Vietnam z hlediska humanity.

[Pátrač]

Ledaco z toho co jste napsal skutečně vím. Naše armáda de facto po válce s těmito prostředky už jen experimentovala a z plánů toho moc nezbylo. Ale o těch imitacích jsem slyšel a na vysoké byl člověk co nám to zevrubně popisoval, byl to podplukovník Špičák, už před těmi 30 lety to byl pamětník...

Abych řekl pravdu, ani netuším jestli některá armáda dnes má něco takového ve výzbroji. Jistě, jsou tu ty slavné termobarické bomby, hlavice RPG a podobně, ale to je asi jiná liga.

Máte jinak pravdu i v další věci. Jestli na to teroristi přijdou a zvládnou výrobu, bude to peklo. Třeba odpálení takového zařízení ve městě mezi lidi na chodnících, to by byla příšerná záležitost.

Závěrem - válka s humanitou nemá co dělat. Nepočítám-li tedy humanitární bombardování někoho někým. Kdyby k rozsáhlému konfliktu nakonec došlo, asi by se sáhlo i k těmto věcem - výroba není těžká - ledacos by napadlo i mě a účinnost je velká a Vliv na morálku potom není třeba popisovat.

Mám i poměrně zajímavou knihu, která o tom píše, takový strašně zhuštěný kompilát informací, ale velmi zajímavých a psal to člověk, který musel být vojenský specialista tělem i duší a je to také velký vlastenec, pyšný na bývalou ČSLA...

[bark]

podplukovník Špičák...mám takový dojem, že jsem znal jeho mladšího syna, byl také nějakou dobu vojákem z povolání, sloužil u VU 6060 - rakety Luna M. Ale může to být shoda jmen. Zmiňoval se o tom, že jeho otec je voják z povolání. Upřímně, je to dávno, takových třicet let.

Nevím, jak to bylo jinde, ale u příhraničních pluků byla menší zásoba FOG-2 k dispozici - pracovat s nimi uměli minimálně NCHS a chem. zbrojíř (a pár dalších určitě z chemických a ženijních rot a chem. instruktoři praporů), kromě výcviku na MCHC byly určeny i bojové činnosti.

K vyztužení trvalého zátarasu to bylo obvykle tak, že ženisté na vytipovaná místa zakopali betonové skruže v vhodném průměru.
Pak stačilo jen, v případě problému na hranicích, již naplněný FOG vložit do skruže (práce na pár minut), připojit dráty a zamaskovat vršek - dokonce rychlejší než minování. FOG se dal přepravovat naplněný - ale na cvičáku jsem to raději plnil na místě, už kvůli toho, že se do něj lila obvykle nafta a ta mohla rozmočit výmetku (u pyrogelu nebo kapaliny zahušťěné kaučukem to nehrozilo).
Šlehovka se utěsňovala hliníkovým plíškem...před použitím se pak škrábl (předfragmentoval) nožem do kříže, aby se rovnoměrně roztrhl...Odpálil jsem jich asi dvacítku - bylo to spolehlivé, žádné selhání.

Ale asi máte pravdu, že to jinak v ČSLA rozšířené nebylo a ani se o tom moc nevědělo. Jedná se o zbraň typu *za hodně málo peněz opravdu hodně muziky*.

[Pátrač]

Bark - zdravím, děkuji za info. Nemáte nějakou dokumentaci k těmto věcem, která by šla zpracovat do podoby článku? Lidi by to zajímalo, věřte tomu a slova praktika jsou vždy nejcenější. Popřemýšleje a když najdete něco co by toto téma oživilo tak jako doposud, sem s tím - zatím moc díky za spolupráci.

[bark]

Je to už řádka let a nemám žádnou dokumentaci - takový článek by byl jen vzpomínkový a bez obrázků - v té době jsem byl rád, že jsem rád a nikdy by mne nenapadlo, že o třicet let později to bude někoho zajímat.

Jinak - taková rádobyvýcviková munice byla dost populární. Vojáky to bavilo a nebylo to drahé. Namátkou vzpomínám (když už jste psal také o Molotovech) na CCHG. Oficiální název byl *cvičný chemický granát*, ale tomu odporoval fakt, že jej bylo ve skladech trochu povícero. Byla to zelená plastová láhev a rozněcovač (lidově zvaný *palec*) se zábleskovou termátovou složí (hliník + chloristan draselný) - buď elektrický nebo frikční (podobně jako na výbuškách V10b). Ono se to naplnilo hořlavinou, vytáhl se provázek a hodilo - a to stačilo (palec roztrhl nádobu a zapálil...bezpečnější než sklo a spolehlivější). Na tanky dnes ne, ale do budov, úkrytů apod. výborná záležitost. V podstatě se jednalo o průmyslově vyrobený Molotov s příhodným krycím názvem.

Dále byly velice populární - teď už v uvozovkách - RDDG-2. Byla to vojenská obdoba RGSL, co měly pohotovostní pluky SNB (výtoky plynu ale byly na horním okraji, ne po obvodu). Kombinace dýmovnice a CS, opět frikčně nebo elektricky odpalované. Protože pro výcvik v maskách se standardně používala komora PzKm10 a rozhánět demonstrace v lesích Šumavy nepřicházelo prakticky v úvahu...a byla možnost elektrického odpalu...

A tak by se dalo pokračovat...

[Pátrač]

Ale pane kolego to je přece fuk. Prostě sedněte a sepište příběh svojí služby - školy - vojenské kde a kdy, co vás napadne.. útvary kde jste sloužil a co jste děla. Hromadu věcí potom v diskusi dokážeme dohledat, váš vzpomínková průvodce nám v tom pomůže. Už je to co jste napsal sem jsou nesmírně cenné informace, i když to tak nevypadá. Nebojte se, pomůžeme.

Já před delší dobou dával dohromady toto:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=299&t=5971

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=299&t=5972

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=299&t=5974

V druhém odkazu je i ten jaderný minomet či jak tu hovadinu nazvat - David Crokett.

Každá zpracovaná pravdivá vzpomínka má svoji cenu. jenže lidé co sloužili v ČSLA Jako by se za to nyní styděli. Není důvod.

Tak co, dáme se do toho?

[Pátrač]

Už dvakrát jsem využil knihu od generála Moskalenka "Na jihozápadním směru".

A jelikož se zdá, že dotyčný člověk se snažil napsat co nejvíce fakt, našel jsem zde i něco málo k použití ohňových fugasů v bitvě u Kurska.

Píše asi toto:

V pásmu 52. gardové střeleckédivize bylo nasazeno jako posilový prostředek speciální vojskové těleso a to 95. plamenometná rota. Při odrážení steče do boku bojovésestavy křídelního pluku její vojáci pustli tanky apěchotu co nejblíže apotom provedli hromadný odpal 15 kusů pamenometů FOG-2. Zničili třitanky a pálili 21 německých pěšáků.

Nepřítel couvl - asi to bylo dost na hlavu, ale posléze zahajil ve stejném úseku další zteč, možná nabyl dojem, že tyto možnosti už byly vyčerpány. Měli tak trochu pravdu - první line fugasů už byla použita, ale rychle se přiblížil ke druhé lini plamenometů. Zde bylo odpáleno 38 fugasů FOG-2 ve třech salvách a bylo spáleno 52 pěšáků a vyřazeny 4 tanky.

Byly to v kontextu celé bitvy ztráty zanedbatelné. Ale v tomto úseku to mělo svoji váhu. Druhá ohňová smršť Němci dost otřásla, ale po nějaké době se opět zorganizovali a šli do zteče potřetí. Zkusili obchvátit samotné plamenometčíky a skoro se jim to podařilo. Při přechodu do rozhodné zeče jim ale do cesty bylo odpáleno dalších 15 fugasů FOG-2 a stali se terčem palby 5 těžkých kulometů. Okolo stovky pěšáků bylo spáleno a nebo postříleno kulomety a další čtyři tanky byly vyřazeny z boje.

Následně Němci ustoupili do výchozích postavení. Moskalenko ale nezapomíná -a v jeho vzpomínkách je to častý jev - ocenit houževnatost a razantnost nepřítele. Moskalenko byl asi dobrý vojáka ví, že znevažovat poraženého nepřítele není moudré - znevážil by tak i sebe a své vojáky.