Dějiny válek znají mnoho a mnoho příkaldů použití zvířat v boji. Historicky známe bojové slony užíváné jak ve Středomoří tak i v Indii a okolních zemích kde žije a byl využitelný slon indiký. O používání koní pro jezdectvo, vozatajstvo není třeba psát. A poštovní holubi? To je legendární záležitost.

Kamarádi v boji i mimo něj – vojáci a jejich psi.
V Rudé a před tím ruské známe psy pro hledání záškodníků, hlídání válečných zajatců a strážní službu. Dále pro hledání min, vyhledávání a hlídání raněných vojáků a přepravu malých množství matriálu a zpráv. Staletí potom psi pomáhali střežit hranice státu. Pes se mnoha příbězích stal pro vojáky či vojáky pravým bojovým druhem. Díky sluchu a čichu je varoval před nepřítelem, našel minu nebo nástražnou nálož, našel raněného vojáka a už jen jeho přítomnost dala raněnému naději - už nebyl sám. Mnoho psů v boji položilo svůj život a nemálo vojáků padlo, když svého čtyřnohého druha bránili.
Ale myslím si, že jen Rudá armáda šla dále a naprosto regulérně zkoušela vycvičit psy tak, aby sloužili jako sebevražedná živá protitanková mina.
Trochu čísel a popisu:
Tato mina byla dle zámyslu protitanková a kontaktní.
Takticko technická data:
Celková hmotnost: 18,4 kg
Hmotnost trhaviny: 12,4 kg
Aktivační síla: 3 ÷ 8 kg
O co šlo?
Nápad využití psů k vytvoření živé samochodné miny byl opravdu „originální“. Vycházel z myšlenky, že je možno vycvičit psy nacházet potravu pod korbou tanku. V bojové praxi se tito psi měli vypouštět ze zákopu vstříc útočícím nepřátelským, tedy v dané době logicky německým tankům. Pes s touto minou na zádech, měl při hledání potravy zalézt pod tank, a přitom tyčovým nástavcem iniciovat rozněcovač označený MUV.
Samotná mina byla tvořena jednoduchým sedlovým vakem z celtoviny se dvěma bočními brašnami, ve kterých se nacházely dvě nálože TNT, vždy po 6 kg. Na zádech psa byla umístěna dřevěná platforma s přinýtovaným roznětným mechanismem v plechové schránce, na jejíž horní ploše se nacházel 20 cm vysoký dřevěný tyčový nástavec.
Ty dvě nálože 6 kg trinitrotoulenu uložené v bočních brašnách, byly propojeny s roznětným mechanismem pomocí dvou krátkých bleskovic, ukončených na obou koncích rozbuškami No. 8.

Vyobrazení detonátoru
Roznětný mechanismus, uložený v plechové schránce s dvojitým dnem, měl sklopné víko, pod kterým byla umístěna 400 g počinová náložka, což samo o sobě byla slušná rána, šlo opět o TNT. V dutině dvojitého dna se nacházely čtyři pérové svorky pro upevnění bleskovic s rozbuškami. Bleskovice byly ze schránky roznětného mechanismu vyvedeny přes dva protilehlé boční otvory. K čelní stěně schránky roznětného mechanismu byla přinýtovaná plechová objímka rozněcovače MUV a vyvrtán otvor pro vsunutí rozbušky MD-2 do rozbuškové jímky v počinové náložce.
Objímku s rozněcovačem krylo hranaté pouzdro, sloužící jako nosič dřevěného hůlkového nástavce. Pouzdro mělo dva otvory:
Oválný otvor s otočnou klapkou v čelní stěně tohoto pouzdra sloužil pro vložení rozněcovače.
Boční oválný otvor byl určen pro vizuální kontrolu rozněcovače, vytažení pojistky rozněcovače a pojistky roznětného mechanismu miny.
Dřevěný tyčový nástavec měl na spodním konci nasazený kovový ozub, který byl provlečen očkem bojové „P“ závlačky rozněcovače MUV. V tomto ozubu byly vyvrtány dva otvory:
první pro otočný čep,
druhý pro vložení pojistné závlačky roznětného mechanismu.

Záběr z výcviku - příprava k nasazení
Při přípravě miny k použití bylo nutné vsunout do schránky roznětného mechanismu skrze boční otvory obě bleskovice a rozbušky upevnit do pérových svorek. Vložit shora do schránky počinovou náložku a celý „sedlový“ vak upevnit psovi na záda. Do každé boční brašny se potom uložilo po 15 kusech běžné 400 g náložky lisovaného tritolu a jedna z nich – myšleni v každé brašně se adjustovala převodnou bleskovicí s rozbuškou na konci. Do otvoru v čele hranatého pouzdra byl následně vsunout rozněcovač MUV se rozbuškou MD-2 tak, aby ozub hůlkového nástavce zasahoval do otvoru bojové „P“ závlačky. Otvor se následně uzavřel otočnou klapkou.

Soudobá fotografie modelu výbušného zařízení neseného psem.
Před vysláním zvířete do akce se potom musela přes boční otvor pouzdra vytáhnout dopravní pojistka rozněcovače. Při objevení nepřátelského tanku na bojišti byl pes vyhnán ze zákopu. Jakmile pes našel cíl, který považoval za zdroj potravy identifikuje a byla na něm zřejmá připravenost běžet k němu, vyjmula se pojistná závlačka tyčového nástavce z boku pouzdra roznětného mechanismu miny. Od tohoto okamžiku by hůlkový nástavec držen ve svislé poloze pouze vlivem pružiny.
Když pes zalezl pod tank, mělo dojít k vychýlení hůlkového nástavce, a v důsledku toho jeho kovový ozub vytrhnul bojovou „P“ závlačku z rozněcovače MUV. Úderník byl potom silou stlačené pružiny vržen proti rozbušce. Detonační vlna se přenesla na 400 g počinovou náložku a odsud bleskovicemi na nálože v obou bočních brašnách. A tím došlo k silné detonaci pod tankem, která v dané době dokázala spolehlivě zničit vše obrněné, co na východní frontě Německo a jeho spojenci nasadili.

Toto byla finální verze, která šla do vojskových zkoušek a to dokonce v ostrém boji. Představa malíře.
Původní varianta této „miny“ předpokládala poněkud odlišnou variantu iniciace. Z pohledu názvu článku šlo také o zhovadilost, ale takovou, že ne vždy musela skončit smrtí zvířete.


Původní verze výbušného zařízení neseného psem - celkové uspořádání na zvířeti a detail odpalovače a zařízení pro uvolnění nálože z těla psa.
Vybraní psi měli absolvovat speciální výcvik s cílem vícenásobného použití nejen proti tankům, ale i proti stacionárním objektům. Pes se měl k určenému objektu přiblížit samostatně a pak na hvízdnutí psovoda škubnout za speciální roznětnou páku, umístěnou vlevo od tlamy. Princip padákového zámku měl uvolnit „sedlovou“ brašnu a zároveň iniciovat časový rozněcovač. Pes by se pak vracel k psovodovi.
Bohužel, vycvičit psa k tak složité činnosti a manévrování v bojových podmínkách, se ukázalo zcela nereálné. Působení střelby, detonací, různých pachů a dalších stresujících vlivů vedlo k častému odmítnutí poslušnosti, nebo v horším případě k instinktivnímu návratu psa ke svému pánovi, což mělo zpravidla pro oba aktéry fatální následky.
Způsob uložení nálože byl opět na zádech speciálně vycvičeného psa, více podrobností se mi nepodařilo zjistit.
Vojskové zkoušky proběhly v létě 1941 v době katastrofálních porážek Rudé armády. A průběh zkoušet bylo možno hodnotit také jako poněkud debaklózní záležitost.
Samotný výcvik nebyl dle všeho zrovna úspěšný. Bylo málo tanků pro boj na frontě, kde je němečtí tankisté a protitankoví dělostřelci ničili v počtech, který bere dech i dnes. Takže jich pro výcvik bylo málo a psi tak nemohli získat správné návyky.
Ukázalo se, že většinově psi nemají dost odvahy na to, aby iniciativně vlezli pod jedoucí tank - pud sebezáchovy byl prostě příliš silný. Pár statečných psů ale vytrvalo, běželi podél tanku a pokud zastavil vlezli pod něj a potom to mohlo explodovat. Pokud ale tak střílel z palubních zbraní, hlavně z kanónu, utekli všichni psi. Nakonec při vypuštění dvaceti psů k hromadnému útoku se tito většinou rozutekli - čtyři tak dobře, že se je už nepařilo nalézt a jen dva tanky bylo možno považovat za zničené.

Záběr z výcviku s tanky T-34, zde to alespoň trochu fungovalo
Ale i tak se cvičilo a cvičilo, i když hlavní orgány technické služby Rudé armády začaly vyjadřovat pochybnosti, jestli to má vůbec smysl. Asi někomu došlo, jaká je to ve své podstatě blbost a zvěrstvo.
Přesto na konci léta 1941, v době, kdy vojenský průšvih na frontě střídal další vojenský průšvih a ještě větší byl na frontu odeslán první zkušební oddíl těchto psů se potřebným personálem, bylo:
30 psů
40 psovodů
4 kuchaři
10 vojáků- ženistů a ozbrojeného doprovodu, včetně těžkého kulometu
6 řidičů přepravních 1,5 tunových vozidel
Celému tomu cirkusu vele kapitán Vinogradov, který ve své zprávě – ta se dokonce zachovala – popsal výsledek tohoto podujetí:
1. Šest psů se velmi rychle snažilo po vyběhnutí proti nepříteli vrátit zpět do vlastního zákopu a tím ohrozili vlastní pěchotu – šlo o všech šest a případů a dva při tom explodovali.
2. Devět psů vyběhlo a krátkou dobu běželi správným směrem. Ale pod palbou nepřítele začali kličkovat a nakonec se ukrývali kde se dalo, tak jak jim instinkt velel. Tři z nich přitom explodovali, dva se ztratili beze stopy. Čtyři se pokusili vrátit opět do vlastního zákopu a protože by způsobili detonace mezi pěchotou a svými vlastními psovody, museli být postříleni vlastní kulometnou palbou. Jako druhotný produkt lze hodnotit zastřelení tří německých vojáků, asi průzkumu, kteří se tam zamotali. Nebyl učiněn pokus sebrat mrtvá těla psů a vše se tak dostalo do rukou nepřítele.
3. Jen čtyři psi explodovali poblíž německých tanků, ale nepodařilo se prokázat, že by je tyto výbuchy jakkoliv omezily v dalším boji.
4. Jeden pes odmítl poslušnost a ten jediný také tyto testy přežil. Asi byl chytřejší než celé velení Rudé armády.
V závěrech této zprávy byly jako důvody selhání těchto skupinových zdůrazněno, že důvodem byl nedostatečný odborný výcvik psů a nesprávné metody tohoto výcviku. A bylo v samostatné příloze uvedeno jak to změnit, aby to – dle názoru velitel oddílu – něčemu bylo. Ale bylo jasné, že následné pokusy o použití psů jako protitankového prostředku nemohou přinést hmatatelné výsledky a tak odpovědné osoby rozhodli o zastavení celého tohoto nesmyslu.
Prostě pes je pes. Je to jen zvíře a dokáže neuvěřitelné věci. Vemte si, co v historii psi jako naši souputníci dokázali a co dokazují dnes. Vodí slepé lidi, hledají nálože, jsou záchranáři a kdovíco ještě. Ale vždy potřebují parťáka - člověka, který je vede a pomáhá jim. Tato šílenost dojela na to, že zázračných psů jako Šarik, Rex a Rintintin byl naprostý nedostatek.
O ukončení rozhodla jak ostudná vojsková zkouška tak i krajní nepřízeň vojáků Rudé armády, kteří to vše sledovali ze svých zákopů. Asi nevěřili vlastním očím. Na příslušníky zkušebního oddílu útočili jak verbálně a nazývali je mimo jiné vrahy psů, tak i fyzicky poté, co jednak viděli jak vyděšená zvířata skáčou do jejich zákopů a musí je sami zabít aby to neskončilo výbuchem. Nakonec dva výbuchy byly. A potom jim vadilo, že ti samí lidé, co na psy navěsí výbušninu a vyženou je na smrt proti tankům, tyto psy sami střílí, když se chtějí vrátit „domů“. I toto bylo součástí zprávy kapitána Vinogradova a dle mého to mělo velkou váhu při rozhodování co dál s projektem.
Vojáci si jasně řekli: dejte nám dost protitankových kanónů a munice k nim, a my si s nepřátelskými tanky poradíme. Ta ubohá zvířata nechte být.
Co na závěr?
Tato opravdu zvláštní „mina“ nedostala nikdy žádný oficiální název. „Mинная собака“, jak ji někdy nazývali sovětští vojáci, nebyla nikdy zařazena do výzbroje Rudé Armády. Naštěstí pro ni a naštěstí pro ty psy. V létě a na podzim 1941 jen procházela vojskovými zkouškami v bojových podmínkách.
Při této příležitosti se dostalo několik mrtvých psů do rukou německé Wehrmacht, kde byl tento „komplet“ nazýván „Tankhund mit Sprengausriftung“. Je popsána v německé příručce Merkblatt über russische Spreng- und Zund- mittel, Minen und Zünder, vydané v Berlíně Vrchním velitelstvím pozemních vojsk (Oberkommando des Heeres) 1. ledna 1942.
Nikdy nezničila žádný německý tank ani žádný sovětský. Jsou to jen legendy.
Kolegové, tento článek je jen druhotný produkt dalšího dílu o Rudé armádě v obraně. Nechtěl jsem to dávat do části protitanková obrana, protože přestože to tam patří nechci tímto šíleným nápadem, kalkulujícím se smrtí zvířat téma plevelit.
http://army.armor.kiev.ua/engenear/sobaka-mina.shtml
http://www.pyro-csol.cz/files/archiv/07 ... %20pes.pdf
https://www.slideshare.net/nadezhda2507 ... ukprokhina a mnoho dalšího.
http://www.stoplusjednicka.cz/psi-tanko ... i-hrdinove
Jsou tom články i na Panzernetu, je v nich mimo jiné i to, že se používali celou válku – autorem je naše bývalá kolegyně Stuka a další.