Bitevní psi conquistadorů
Jak známo pro domorodé obyvatele Ameriky znamenal kůň i pes pozoruhodný úkaz, který budil hrůzu. Domorodci chovali pouze drobná ochočená zvířata: šlo buď o Kynkažu (Potos flavus), což je malá stromová šelma, příbuzná mývalům a nosálům. Chována byla rovněž jihoamerická psovitá šelma zvaná Maikong (Cerdocyon thous), která loví na pobřeží kraby, raky v řekách, ptáky, plazy a drobné savce, ale i larvy hmyzu a pochutná si i na čerstvém ovoci. Oproti těmto drobným zvířátkům tak působili oni obrovští pyrenejští psi (příbuzní mastifů) opravdu hrůzně. Španělé si tuto skutečnost záhy uvědomili a umně ji využívali. Psi doprovázeli Kryštofa Kolumba již na jeho druhé plavbě. Dle jeho slov deset Španělů se psem požívá u indiánů větší strach, než sto Španělů bez psa. Váleční psi často nosili do boje různé typy "brnění", často osazené hroty a dostávali pravidelný žold. Opravdu cenný pes tak mohl dostávat o polovinu vyšší žold než lučištník. Páter Las Casas podal zprávu o bitvě u La Vega Reál, kde nasazení psi domorodce prakticky zničili, jeden pes sám dokázal vyřadit více než sto indiánů. Dodnes se zachovala jména těch nejslavnějších "indiánobijců" - Becerrillo, Leonciello, Bruto, Amigo a mnoho dalších.
První zdokumentované nasazení těchto psů v Americe, proběhlo již roku 1495, kdy 20 mastifů nasadil Bartoloměj Kolumbus (1461–1515) v bitvě u Santa Maris el Antigua a Darien. Následujícího roku je úspěšně použil i se svým bratrem Kryštofem Kolumbem. Tito psi byli cvičeni k boji proti lidem a velice často byli využívání i ke sportovnímu lovení lidí nazývanému " la Monteria infernal ". Známý je příběh, kdy guvernér ostrova Haiti don Diego de Salazar, se chtěl pobavit a také odměnit psa, který už dlouho neměl příležitost roztrhat Indiána. Zavolal si tedy jednu indiánskou stařenu, dal jí do ruky kus papíru a poručil jí odnést dopis křesťanům, kteří "právě dleli ve vzdálenosti jedné míle". Stařenka vzala papír a vydala se na cestu. Když byla vzdálena asi 50 metrů, guvernér na ni poštval Becerrilla. Pes se se štěkotem rozběhl za kořistí, a když byl téměř u ní, Indiánka se otočila ke psu, klesla k zemi a začala jej prosit: "Pane pse, nesu dopis od pana guvernéra, prosím, nic mi nedělejte...". Pes, který byl zvyklý, že před ním Indiáni s křikem prchají, se zmateně zastavil, stařenu očichal a pak se otočil a vrátil se k pánovi. Guvernér byl překvapen, ale rozhodl se, "že nebude krutější než jeho pes a daroval stařeně život i svobodu". Becerrillo ale takto mírný nebyl vždy. Jednalo se totiž o nejděsivějšího a nejudatnějšího psa, který se výrazně zapsal do historie.
V roce 1514, skupina indiánů z kmene Karibů pod vedením náčelníka jménem Yaureybo zaútočila na španělskou osadu při pobřeží Portorika. Karibové byli v přesile a obránci se dostali do velkých potíží. Bezvýchodnou situaci se rozhodl řešit velitel posádky, kapitán Don Sancho de Arango. Sám se s šílenou odvahou vrhl do útoku provázen pouze svým psem Becerrillem. Muž a pes společně bojovali bok po boku jako lvi. Sancho de Arango pobil několik nájezdníků ale pak dostal dva zásahy do stehna a klesl k zemi obklopen zuřivými indiány. Ti se jej snažili dostat živého z bojiště, kde by jej čekal osud horší než smrt (byli to kanibalové). Becerrillo, když viděl, že jeho pán krvácí z ran a nepřátelé jsou kolem něj, neváhal a vrhl se k němu, aby jej chránil. "Kousal vpravo i vlevo, s velkou zuřivostí. Byl strašný jako drak, jako mytologický Cerberus, strážce pekla a paláce boha Háda". Nakonec svého pána zachránil, ale draze za to zaplatil, otrávený šíp jej zasáhl do boku ale padl až po zásahu až padesáti šípů, které ukončily jeho život. Vysloužil si jméno "Bercerruillo teror Borinquena" a podle popisu historika ze šestnáctého století Francisco de Gómara, "Byl hnědého těla, čenich měl černý až k očím, střední výšky, jeho postava nebyla ani ladná ani elegantní; ale byl energický, odvážný a velmi inteligentní."
Beceriillo měl rovněž udatného potomka jménem Leoncico, který do konce svého života stál po boku slavného objevitele a dobyvatele - Vasco Nunez de Balboa. během své kariéry získal více než 500 zlatých pesos a byl prvním psem, který viděl Tichý oceán. Dalším známým psem byl Bruto, kterého vlastnil de Soto. Zajímavostí je, že během své kariéry dostal jako kořist 20 otroků. Psi byli používáni přímo v boji a jejich úder často zahnal domorodce na útěk dříve, než mohli zasáhnout jejich páni. Doprovázeli různé dobrodruhy při cestách vnitrozemím, kdy chránili zadní voj výpravy. V noci střežili tábor, používali se k lovu a v případě nejvyšší nouze posloužili jako potrava. Je známo že psi doprovázeli Francisca de Orellana na jeho expedici do Amazonie.
Ještě si něco krátce povíme o jejich výcviku. Tito psi byli vychováni "ke krvežíznivosti zejména na lidskou krev a byli schopni obrátit celé kraje v poušť". Údaje o chovu a vyobrazení těchto psů najdeme v díle Ulisse Aldrovandiho (1637), ale ještě dříve u italského historika Blonda (1388 až 1463), který poznamenává: "Válečný pes musí odstrašovat již svým vzhledem stejně jako bojovou schopností. Je, s výjimkou svého pána, nepřítelem každého člověka. To znamená, že když se setká s někým, koho třeba i dobře zná a on nezůstane stát, vrhne se na něj a zatne mu zuby do těla. Musí vystupovat proti všem lidem s velkou odvahou a na všechny vrhat nepřátelské pohledy. Tento pes byl již od raného mládí cvičen k boji. Byl veden lidmi, kteří měli ruku ovinutou hustými záhyby svého pláště, takže je pes nemohl prokousnout a takto chráněný člověk učil psa kousat. Když byl pes poštván, člověk utíkal pryč a byl psem napaden a stržen k zemi. Na zemi ležícího člověka pak pes zuřivě kousal. V dalším dnu pes cvičil zase s jiným člověkem, stejně chráněným a na konci výcviku se již pes dal poštvat na kohokoliv, na jehož stopu byl nasazen. Po boji byli psi uvázáni na řetěz a na něm byli také krmeni. Tato cvičení se stále opakovala, až se pes stal prvotřídním zabíječem lidí." Blondus je toho mínění, že čas od času je správné bojovat se psem taseným mečem. Tím způsobem pes brzy pochopí, jak se má bránit a získá odvahu útočníkovi odolávat. Potom už dokáže pes bojovat s libovolným nepřítelem.
Zdroj:
https://elvalleinformation.wordpress.co ... -war-dogs/
http://pueblosoriginarios.com/textos/co ... rillo.html
http://www.ripleys.com/weird-news/animal-armor/
http://www.conquistadorcanine.com/war-dogs
Myslím že někteří indiáni chovali i malé holé psíky, ale to se opravdu nedalo porovnávat 
