Zabijácká minonoska Nusret
Osmanská říše provozovala na přelomu 19. a 20. věku sice početnou, ale jak se ukázalo během řecko-turecké války, nebojeschopnou flotu. Proto i zapřísáhlý odpůrce válečného námořnictva - sultán Abdulhamíd II. -, uznal že časy, kdy beztak zastaralé jednotky nečinně rezivěly v istambulské zátoce Zlatý roh skončily, a uvolnil finance na přestavbu několika obrněnců a objednávku chráněných křižníků HAMIDIYE a MECIDIYE doplněných později menšími plavidly. Na tyto skromné počátky koncem první dekády 20. století navázal jeho nástupce Mehmed V. dosazený na trůn během tzv. mladoturecké revoluce. Tehdy do země přicestovala britská námořní mise pověřená nevděčným úkolem modernizovat zdejší loďstvo, a její vedoucí admirál D. Gamble svým chlebodárcům předložil námořní program zahrnující 7 bitevních lodí, 6 křižníků 20 torpédoborců a 34 ponorek. Admirál jako správný patriot pochopitelně očekával, že lukrativní kontrakty na stavbu nových jednotek podepíší majitelé britských loděnic, jenomže mezitím německý vojenský atašé major von Stremple přesměroval pozornost Vysoké Porty do Berlína. Třebaže v Turecku založili protěžovaný Námořní spolek (Donanma Cemiyeti), peníze na realizaci Gambleho velikášské vize se v zaostalé zemi nenašly, tudíž po komplikovaných jednáních v létě 1910 za 25 milionů zlatých marek zakoupili alespoň dva starší barbetové obrněnce třídy BRANDENBURG a čtyři nové torpédoborce. I tak se na zdejší poměry jednalo o mimořádný počin, tudíž není divu, že turecká veřejnost ani nezaznamenala, že vláda téhož roku uzavřela se zástupci Kruppovy loděnice Germania smlouvu na stavbu mnohem skromnější lodě nesoucí v osmanském námořnictvu časté jméno NUSRET (1).
Plánek minonosky Nusret
Kýl jedné z nejslavnějších minonosek založili v Kielu počátkem r. 1911, slavnostní (2) spuštění ocelového trupu na vodu proběhlo 4. prosince 1911, ale předání majiteli se značně opozdilo. Důvodem byla patrně série válek (3) mezi Tureckem a křesťanskými státy zahájená v září 1911 a ukončená v srpnu 1913, kdy neutrální Německo nesmělo bojujícím stranám prodávat válečné lodě, tudíž teprve v r. 1913 na NUSRET zavlála rudá vlajka s bílým půlměsícem a loď se vydala na cestu do vlasti. Při dlouhé plavbě se netěšila pozornosti veřejnosti, čemuž se po výčtu jejích technických parametrů nelze divil.
Výtlak dosahoval pouhých 365 tun, délka trupu mezi svislicemi činila 40,2 m, šířka 7,5 m a střední ponor naměřili 3,4 m. Ve středolodí se vypínala nástavba s velitelským můstkem, lemovaná lapačí vzduchu, nápadný, mírně vzad nachýlený komín, a jeřáb sloužící pravděpodobně nejenom k manipulaci s lodními čluny uloženými na střeše nástavby, ale i k nakládce min. Nechyběly reflektory, a v předolodí čněl k nebi jediný stěžeň.
Interiéry repliky Nusret v muzeu v Canakkale
Pohonnou jednotku tvořily dva vertikální tříválcové parní stroje s trojitou expanzí o souhrnném výkonu 1200 koňských sil, pro něž vyráběly páru dva vodotrubné kotle systému Schultz. Při zkušebních plavbách naměřili rychlosti patnácti uzlů, ale počátkem Velká války už NUSRET vyvinula pouze dvanáct uzlů. Jako palivo používali uhlí, a jelikož žádný zdroj neuvádí kapacitu lodních bunkrů, neznáme ani akční rádius, i když zadavatelé nehodlali NUSRET používat k ofenzivním operacím u nepřátelského pobřeží, takže nepožadovali velkou doplavbu ani rychlost.
Hlavňová výzbroj sestávala z dvojice Kruppových rychlopalných kanónů ráže 47 mm usazených na úrovni velitelského můstku, ale podle některých zdrojů (4) nesla NUSRET ještě jedno 75mm dělo a dva kulomety, takže je možné, že původní výzbroj na základě válečných zkušeností posílili. Lehká artilerie se mohla uplatnit při náhodných střetech s nepřátelskými minolovkami, ale pokud narazili na torpédovky čí větší jednotky, musela se posádka spasit útěkem.
Nusret
Její konstruktéři ostatně s účasti NUSRET v přímém boji nepočítali, jelikož měla na vytipovaných místech skrytě pokládat minová pole, takže posádka se musela kontaktu s nepřáteli pokud možno vyhýbat. V památníku u Canakkale nese její současná reinkarnace repliky německých min, takže předpokládejme, že Turci za Velké války používali převážně miny od tohoto dodavatele. Tato zbraň měla v Císařském námořnictvu dlouhou tradici, jelikož první masově vyráběnou minou se už v sedmdesátých letech 19. století stal model označovaný jako C/77, ale největší proslulosti se těšil typ zavedený v r. 1912.
Ten vstoupil do historie pod označením EMA (Elektrische Mine A). Tato galvanická mina vážící 862 kg měla vejčitý tvar, přičemž výška dosahovala 1,168 m a průměr 0,864 m. Obsahovala 150 kg pyroxilinu a k aktivaci nálože došlo po nárazu na některou z pěti roznětek vyčnívajících z horní části pláště. NUSRET mohla přepravovat 40 min, a jelikož malá loď neměla sklad k jejich uložení, stály volně na palubě ve čtyřech řadách na kolejnicích v zadolodí a posádka je spouštěla ze speciálních ramp na zádi. Miny se nakládaly teprve před akcí, a protože nebyly nijak chráněné, mohl náhodný zásah způsobit zkázu plavidla. Hloubku zanoření bylo možné předem nastavit, přičemž kotevní lano dosahovalo délky 100 m, a exploze pod úrovní bočního pancéřového pásu dokázala přinejmenším vážně poškodit nejenom staré predreadnoughty a pancéřové křižníky, nýbrž i moderní bitevní lodě.
xxx
Řez tureckou minou u Canakkale a německá mina EMA
Třebaže se miny znamenitě osvědčily během rusko-japonské války, stavba lodí primárně určených pro jejich kladení, se i mezi námořními mocnostmi rozbíhala pomalým tempem, tudíž např. Rakousko-Uhersko začátkem první světové války disponovalo pouze jednotkou CHAMÄLEON. Většina států spoléhala na starší válečné lodě či upravené civilní parníky, popřípadě k tomuto účelu využívala torpédoborce a lehké křižníky, takže turecké námořnictvo jako jedno v mála si už v r. 1910 objednalo loď specializovanou na minovou válku.
Nusret
NUSRET byla laciná, provozně nenáročná jednotka s malým ponorem dosahující díky dvojici lodních vrtulí slušné obratnosti, což jí předurčovalo k nasazení ve strategicky důležitých úžinách Bospor a Dardanely. Na první pohled připomínala spíše přístavní parníček než válečnou loď, a kdyby jí Turci vyslali na některou námořní přehlídku (5), vypadala by mezi moderními dreadnoughty a křižníky jako ošklivé káčátko v hejnu labutí, ale i takové lodě tvoří dějiny, a protože Bůh je velký, mohou je i významným způsobem ovlivnit.
Historie služby
Většina obyvatel Osmanské říše existenci NUSRET nezaznamenala ani po připlutí do vlasti, neboť pozornost veřejnosti se upírala k moderním bitevním lodím stavěných pro zdejší námořnictvo v britských loděnicích. O její službě do vypuknutí první světové války nám není nic známo, ale vzhledem k citelnému snížení rychlosti, pravděpodobně většinou kotvila na základně. Nehledě na nákladné zahraniční akvizice, trpělo turecké válečné námořnictvo nedostatkem prostředků, takže lodě byly ve špatném stavu, nedostávalo se paliva, munice, torpéd i min, a také odborná příprava posádek nebyla na výši.
Dobové zobrazení spojenectví Osmanské říše s Německem a Rakousko-Uherskem
Není divu, že za této situace vláda počátkem Velké války vyhlásila neutralitu, ale po průlomu německé Středozemní divize do Istanbulu se vláda postupně přikláněla na stranu Centrálních mocností a na podzim 1914 už bylo zahájení nepřátelství s dohodovými státy jenom otázkou času. Úžiny Bospor a Dardanely uzavřeli pro námořní obchod, a když v noci z 28. na 29. října napadly turecké válečné lodě ruské černomořské přístavy, Petrohrad, Paříž i Londýn svorně vypověděly Vysoké Portě válku. Do země již v létě přicestoval viceadmirál Q. von Usedom se skupinou 140 německých poradců včetně minérů, a Němci obsadili i klíčové posty ve zdejším námořnictvu, jemuž komandoval viceadmirál W. Souchon. Tou dobou velel NUSRET kapitán-poručík Tophaneli Hakki Bey, a třebaže Turci v Dardanelské úžině už od srpna kladli minové uzávěry, posádka NUSRET se na jejich vytváření nepodílela. Souchon ostatně zpočátku doporučoval držet většinu min v rezervě, takže položili pouze několik desítek kusů, přičemž velitelství k tomuto účelu používalo upravené parníčky INTIBAH a SELANIK.
Teprve 17. prosince vyplula do akce i NUSRET, jejíž posádka vytvořila dva uzávěry poblíž mysu Kepez. Tou dobou už bylo zřejmé, že se Dohoda připravuje na průlom na Marmarské moře, takže obránci narychlo zesilovali staré pevnosti, kladli minová pole, k jejichž ochraně zřizovali baterie polního dělostřelectva a stanoviště světlometů. Velitelem pobřežní obrany byl von Usedom, ale námořním silám zahrnujících i minonosky velel jeho krajan viceadmirál J. Marten, jemuž podléhal korvetní kapitán Hafiz Nazmi Bey zodpovědný za provádění minových operací.
Korvetní kapitán Hafiz Nazmi Bey
Dardanelská úžina je dlouhá 41 námořních mil, a protože hloubka nikde nepřekračuje 104 m a průměrná šířka je pouze 2,5 míle, představovala ideální jeviště pro minovou válku. Údajně z Martenova popudu byla původní uzávěra značně posílena, takže jí koncem února 1915 nominálně tvořilo přes 350 min nakladených v deseti řadách (6) přehrazujících Dardanely od nejužšího místa v Canakkale k mysu Kepez. To ve srovnání s minovými poli vytvářenými na Baltu a Severním moři není ohromující číslo, a když uvážíme, že se mnoho podmořských nástrah v silném proudu utrhlo, a šířka uzávěry většinou nepřekračovala několik set metrů, po zničení tureckých opevnění v ústí úžiny, neměly pro výkonné minolovky představovat vážnější překážku.
Jenomže Dohoda k jejich likvidaci vyčlenila pouze francouzské a britské parníčky, které nebyly vhodné k nasazení v úzké úžině, kde jejich dýchavičné stroje zápasily se silným protiproudem. Původně se jednalo o rybářské trawlery, na nichž zůstaly civilní posádky doplněné mladičkým důstojníkem Královského námořnictva, a třebaže dostaly improvizované pancíře (7), jejich posádky mnoho bojového ducha neprojevily, a jakmile je vyslídily turecké světlomety, většinou nehledě na položenou dýmovou clonu, po prvních salvách tralování přerušily a vzaly do zaječích. Na druhou stranu se těmto rybářům nelze divit, jelikož válečné námořnictvo nedokázalo eliminovat pozice tureckých dělostřelců, takže už samo o sobě riskantní tralování (8), se v těchto podmínkách stalo smrtelně nebezpečnou záležitostí.
Bitevní křižník Inflexible ostřeluje cíle v Dardanelské úžině
Sílící tlak námořních sil Dohody přiměl obránce k protiakci, v níž měla klíčovou roli sehrát NUSRET. Nepřátelské těžké jednotky od konce února vplouvaly přímo do úžiny odkud zpočátku bombardovaly forty v ústí Dardanel, ale po jejich zničení se zaměřily na opevnění a baterie mezi mysem Kepez a Canakkale představující další překážku bránící dohodovým lodím vplout na Marmarské moře a zaútočit na hlavní město Istanbul. Po ostřelování provedly zpravidla v nejširším místě úžiny obrat, a podél asijského břehu se vracely na základnu na ostrově Lemnos, což neuniklo pozornosti Turků.
Spojenci se tedy opakováním jednoho schématu dopustili stejné chyby, jež v květnu 1904 umožnila Rusům provést do té doby nejúspěšnější minovou operaci v dějinách námořního válčení. Tehdy kapitán 2. stupně Ivanov odpozoroval pravidelné trasy japonských hlídkových lodí před Port Arturem, načež 14. května vyplul na minonosce AMUR a nechal na vyhlédnutém místě položit 50 min, na nichž se o den později potopily (9) obrněnce HACUSE a JAŠIMA.
Nusret klade miny v zátoce Erenköy
Za původce plánu položit 11. minové pole v zátoce Erenköy, jejíž vody nepřátelé doposud považovali za bezpečné, jsou označováni němečtí i turečtí důstojníci (Usedom, Nazmi,...) ale národnost autora pro nás není podstatná, takže rozřešení sporu můžeme ponechat historikům. NUSTER tehdy kotvila v malém přístavu Nagara u stejnojmenného mysu, kam už 17. února dopravil SELANIK z Istanbulu náklad min, takže velitelství obrany Dardanel, mělo dost času zvážit, jak s nimi naložit. Rozhodování bylo o to těžší, že sklady v námořním arzenálu už před nedávnem takřka vyprázdnil viceadmirál Marten, takže se jednalo o poslední turecké miny.
Rozkaz k akci naplánované na noc ze 7. na 8. března vydali o den dříve, a třebaže kapitán-poručíka Hakkiho krátce předtím postihla srdeční slabost, svědomitý důstojník své muže před riskantním úkolem nehodlal opustit, takže když NUSRET vyplula na moře, stál na velitelském můstku a s obavami hleděl do husté tmy a doufal, že špatná viditelnost vydrží alespoň několik hodin. Zatemněná minonoska se podél strmého evropského břehu tiše kradla vpřed. Kromě stálé posádky se tentokrát na palubě nalézal i korvetní kapitán Nazmi, což samo o sobě svědčilo u důležitosti mise, a pozornost Hakkiho námořníků vzbuzovali i muži hovořící německy. Ano, po palubě rázoval námořní důstojník Bettaque (specialista na miny) a údajně i podplukovník Geehl (10), přičemž inženýr Reeder měl na povel osazenstvo strojovny.
Vimpel z akce ze 7. na 8. března 1915
Nusret znamená Boží pomoc, a na Alláhově přízni opravdu záviselo splnění nelehkého úkolu. Jejich loď sice díky malému ponoru mohla snadno proniknout minovými uzávěry, ale protože ďábel nikdy nespí, nemohli vyloučit, že narazí na trženou minu a v takovém případě by jim nezbyl čas ani na poslední modlitbu. Reálnější nebezpečí však představovaly válečné lodě doprovázející minolovky, a kdyby nepřátelské hlídky spatřily NUSRET, museli by plnou parou prchnout zpět na základnu. Proto Reeder udržoval otáčky strojů na 140 za minutu, a dohlížel aby z komínu nelétaly jiskry a hustý sloupec kouře neupoutal nežádoucí pozornost.
Minonoska podél pobřeží Gallipolského poloostrova nepozorovaně doplula naproti zálivu Erenköy, načež kormidelník změnil kurs a NUSRET zamířila k vytipované zóně, a protože špatné počasí odradilo nepřátelské lodě obvykle hlídkující v ústí úžiny, mohli se nerušeně pustit do práce. Na kolejnicích zaskřípaly kotevní vozíky a vzápětí už hladinu zčeřila první svržená mina. NUSRET se plavila jihozápadním kursem zhruba 1,5 míle od asijského břehu a každých 15 sekund se za zádí ozvalo tiché plesknutí, přičemž vzdálenost mezi kladenými minami činila 100 - 150 m a vytvořená baráž měla délku 15 kabelů. Úkol splnili během necelých sedmi minut, takže spokojený Hakki zavelel k návratu. Ošklivé kačátko nakladlo 26 smrtících vajec (11) číhajících na svoji příležitost v hloubce kolem 4,5 m, z čehož je zřejmé, že Turci nestáli o „malé ryby“, nýbrž cílili na bitevní lodě s velkým ponorem.
Busta kapitán-poručíka Tophaneli Hakki Beye
Posádka tedy rozkaz bezezbytku splnila, tudíž se NUSRET vydala zpět na základnu, ale kdyby vracející se loď identifikovali nepřátelé, mohla být nová uzávěra odhalena a pečlivě naplánovaná operace by skončila fiaskem. Tuto noc do Dardanel skutečně pronikly francouzské trawlery, načež se ozvaly pobřežní baterie, a třebaže si nepřátelé nezřetelného stínu prodírajícího se proti proudu nevšimli, nezůstala potyčka bez následků. Hra reflektorů na hladině představovala takový nápor na Hakkiho nervovou sousta, že jeho nemocné srdce nevydrželo a statečný kapitán-poručík se stal první obětí této operace (12). Nicméně NUSRET se ještě před rozbřeskem vrátila do přístavu u mysu Nagara a posádka čekala, zda některý z dohodových obrněnců uvízne v nastražené pastí.
Během první poloviny března Dohoda do úžiny téměř každou noc vysílala formaci trawlerů, jenomže likvidace minových polí se neúnosně vlekla, takže velitel Dardanelské operace nechal posádky doplnit dobrovolníky z řad Královského námořnictva, což v noci z 13. na 14. března vedlo k zatím největšímu střetu, jenž skončil vítězstvím Turků, kteří vážně poškodili šest minolovek a člunů, přičemž padlo 27 mužů a dalších 43 utrpělo zranění.
Schéma rozmístění minových polí v Dardanelské úžině
Britové před i po 8. březnu tralovali i vody na úrovni zátoky Erenköy, ale protože se uzávěra netáhla napříč Dardanelami, ale podél pobřeží, a minolovky pročesaly jenom střed úžiny, zůstaly podvodní nástrahy neobjeveny (13), na čemž nic nezměnily ani přelety dohodových letounů, třebaže po experimentech s hydroplány z ARK ROYAL piloti optimisticky prohlašovali, že jsou v čisté vodě schopni spatřit miny i v hloubce 5,5 m. Pokračovalo i bombardování tureckých pozic, přičemž bitevní lodě několikrát propluly zálivem Erenköy, ale dlouho nic nenasvědčovalo tomu, že by je v těchto vodách měla postihnout katastrofa..
Po neúspěšných nočních pokusech vyčistit úžinu se spojenci rozhodli pro mohutný útok námořních sil na opevnění v nejužším místě, přičemž měly posádky minolovek konečně splnit úkol, na němž si už tolikrát vylámaly zuby. Akci zdržela rezignace viceadmirála Cardena, takže jeho nástupce - čerstvě povýšený viceadmirál J. de Robeck - vyslal spojené britsko-francouzské síly do generálního útoku teprve 18. března. Podle plánu měly těžké jednotky nejprve vyřadit stálá opevnění a těžké baterie, načež by se vypořádaly s polním dělostřelectvem, po jehož likvidaci by minolovky vyčistily plavební koridor a obrněnce by z týlu rozstřílely poslední bojeschopné turecké pozice.
Dohodové minolovky tralují Dardanelskou úžinu
První skupinu šesti britských bitevních lodí vystřídal krátce po poledni oddíl tvořený francouzskými obrněnci SUFFREN, BOUVET, CHERLEMAGNE a GAULOIS, které podporovaly SWIFTSURE a MAJESTIC. Zdálo se, že vítězství je na dosah, jelikož obránci některé forty vyklidili a slábla i palba pobřežních baterií, takže de Robeck ve 13:45 Francouzům nařídil úžinu vyklidit, aby uvolnili prostor pro čerstvé síly, jež měly dílo zkázy završit. Viceadmirál Guépratte na SUFFRENU poslušně vyvěsil signál č. 4, ale námořní kapitán Rageot de la Touche na BOUVET se na něj podíval „Nelsonovým okem“ a rozkaz splnil teprve poté, co se Guéprattova vlajková loď přiblížila k jeho obrněnce a signál k ústupu zopakovala.
Starý predreadnought provedl v zátoce Erenköy obrat a rychlostí dvanácti uzlů plul jihozápadním kurzem k ústí úžiny. „Rageot de la Touche hladí rukou zábradlí u velitelské věže a cítí téměř zbožnou úctu k dobré staré a věrné lodi, “ píše Y. Heřtová. „Vydržela téměř dvě hodiny bojovat po boku větších a modernějších lodí.“ Ve 13:54 se však u jejího pravoboku vyvalil oblak dýmu a kolos o výtlaku 12 000 tun se otřásl jako smrtelně zraněný leviatan, a před zraky konsternovaných posádek britských a francouzských lodí se takřka okamžitě začal prudce naklánět na pravobok a třebaže Touche údajně nařídil zastavit stroje a zatopit oddíly na protilehlém boku, nešlo zkázu odvrátit. Mina explodovala na úrovní boční 274mm dělové věže a přivedla k výbuchu muniční sklad, což osud obrněnce zpečetilo.
Dobové zobrazení potopení obrněnce Bouvet
„Při náklonu (…) začaly rvát palubu dělové věže, prorážely zábradlí a s ohlušujícím nářkem drceného železa a ocele padaly do zpěněných vln,“ sugestivně popisuje Heřtová. „ (…) A pak se objevilo strupaté lodní dno. Zelené, hnědé, potažené tlustou kůží slizu, škeblí, trávy a vodních šlahounů. Na modré hladině vypadala převrácená loď BOUVET jako obrovská zelená ropucha. Pak se znovu pootočila, přídí vyjela nahoru, a na chvíli postavená jako svíce, sjela zádí do hlubin.“ Ano, od prvního výbuchu do potopení uplynulo nanejvýš několik minut, takže ztráty byly děsivé, třebaže velitel nařídil loď opustit (14). Desítky šťastlivců zachránily čluny spuštěné z GAULOIS a britských torpédoborců, ale přes veškerou snahu zahynulo zhruba 650 mužů!
To však byl teprve začátek dohodové kalvárie a nyní měli na oltář vlasti pokládat oběti Britové. Bitevní křižník INFLEXIBLE po mnoha zásazích provedl po 16. hod v zátoce Erenköy obrat, načež pravobokem narazil na další minu (15). Exploze na úrovni přední torpédovny vyrvala v obšívce otvor o rozměrech 4,6 x 4,6 m a voda hrnoucí se do podpalubí připravila o život přes 20 mužů. Naštěstí pancéřová paluba a podélná přepážka vydržely, takže nevybuchly magacíny pod dělovou věží „A“, a třebaže INFLEXIBLE nabral 2000 tun vody a ponor v předolodí narostl na 10,8 m, bitevní křižník se udržel na hladině a doploužil se k ostrovu Tenedos, kde jej usadili na mělčinu, odkud teprve 6. dubna odplul k opravám na Maltu.
Potápějící se Irresistible
V 16:15 ukázal osud prstem na obrněnec IRRESISTIBLE. Mina rozervala lodní dno pod pravou částí strojovny, a většina jejího osazenstva nedokázala vyšplhat k úzkým lukám a stoupající voda je dostihla dříve, než se stačili vrhnout k ocelovým žebříkům. Bohužel náporu rozzuřeného živlu neodolala ani přepážka oddělující vedle sebe umístěné strojovny, takže naklánějící se loď ztratila schopnost pohybu vlastní silou a stala se snadným terčem pro nepřátelské dělostřelce. Námořní kapitán Dent nechal většinu posádky přemístit na torpédoborec WEAR, zatímco bitevní loď OCEAN měla svoji zraněnou družku odvléci do bezpečí, což se nepodařilo a IRRESISTIBLE se později potopila.
Kalich hořkosti za Královské námořnictvo dopila do dna posádka obrněnce OCEAN, jenž při pokusu o záchranu IRRESISTIBLE narazil krátce po 18. hod. rovněž na minu, přičemž došlo k zaplavení uhelny. Téměř současný zásah dělostřeleckým granátem zapříčinil zaseknutí kormidla, a protože stoupající voda znemožnila havarijním četám přístup do kormidelního oddělení, nechal velitel posádku neovladatelné lodě, jejíž náklon na pravobok dosahoval 15 stupňů, přemístit na torpédoborce a obrněnec dorazili turečtí dělostřelci.
Turecká mina
Generální útok na opevnění v nejužším místě úžiny tedy skončil fiaskem, a aniž bychom chtěli snižovat výkon posádek zdejších fortů a obsluh mobilních baterií, rozhodující úlohu sehrálo minové pole položené o deset dní dříve. Vody zátoky Erenköy pohltily tři predreadnoughty a zhruba 700 mužů, a když k tomu připočteme vážné poškození bitevního křižníku INFLEXIBLE, a po četných zásazích dočasné vyřazené obrněnce GAULOIS a SUFFREN, není divu, že de Robeck po několikadenním váhání další útoky odvolal a rozhodl se čekat na armádní jednotky, které měly nejprve obsadit nepřátelské pozice na evropském břehu Dardanel a tím vytvořit příhodné podmínky pro průlom na Marmarské moře.
Tím de Robeck značně popudil ke ztrátám netečného prvního lorda Admirality W. Churchilla, jenž o něm ve svých pamětech napsal, že byl „zarmoucen a polekán až v samých kořenech svého bytí“ a obvinil jej z nemístného sentimentu: „Ale admirálu této hodnosti a výchovy byly tyto staré lodi posvátné. V dobách, kdy jako mladý důstojník ponejprv vstoupil na jejich palubu, byly to nejkrásnější lodě námořnictva. Léta duševního výcviku a morální péče vštípila mu hluboko přesvědčení, že utratit loď je činem hanlivým ba hanebným. (…) Kdežto civilista neb voják by se byli těšili z toho, že boj tak důležitý, jako byla akce z 18. března, mohl být probojován se ztrátou méně než 30 britských životů a dvou neb tří bezcenných lodí … “. De Robecka však podpořili další členové Admirality, tudíž se Dardanelská operace od léta 1915 proměnila v peklo zákopové války, kde už počty vyhaslých životů na obou stranách přesáhly magické číslo 100 000, aniž by se dohodoví stratégové přiblížili svému záměru vyřadit Turecko z války.
Nusret na pamětní medaili
Lvím podílem na odražení pokusu o průlom na Marmarské moře se z NUSRET stala nejefektivnější minonoska v dějinách, a byť není zcela jisté (16), že se BOUVET a IRRESISTIBLE opravdu potopily na minách nakladených 8. března, zapsala se do nesmazatelně do historie námořního válčení. Nehledě na zničení tří starých obrněnců, v konečném důsledku ovlivnila běh dějin jako málokterá válečná loď, a není divu, že Turci NUSRET zvěčnili na pamětní medaili a vimpel vlající na jejím stěžni v noci ze 7. na 8. března 1915 je dodnes uchováván jako vzácná relikvie.
Účasti na krachu Dardanelské operace její prokázaná účast v první světové válce končí, byť je pravděpodobné, že jí sporadicky nadále využívali nejenom ke kladení min, ale i jako pomocnou loď. Zdejší válečné námořnictvo však v r. 1916 ochromila tzv. uhelná krize, takže většina jednotek kotvila na Zlatém rohu jako za časů Abdulhamída II. Porážka v první světové válce vedla v r. 1922 k zániku Osmanské říše a vyhlášení novodobé Turecké republiky, jejíž marína převzala i slavnou minonosku.
Nusret v Dardanelách (?)
Finančně zruinovaná země však neměla prostředky na uvedení zchátralých jednotek do bojeschopného stavu, takže dlouhé roky stály v Istanbulu a čekaly na prodej do šrotu či generální opravu. Na NUSRET došlo v letech 1926 - 27, kdy loděnice na základně tureckého námořnictva v Gölcüku provedla přestavbu spojenou s přezbrojením, takže nyní nesla dvě děla ráže 57 mm a 60 min. Na pozdějších vyobrazeních nese stěžeň reflektor a pozorovatelnu, přičemž je pravděpodobné, že k těmto úpravám také došlo během této modernizace.
Po návratu do služby loď čekala ještě dlouhá kariéra. Zpočátku NUSRET využívali jako minonosku, jenomže v r. 1937 provedli přestavbu na základnu pro potápěče a současně došlo k přejmenování na YARDIN, ale o dva roky později lodi vrátili původní jméno a využívali jí jako tender. Během druhé světové války Ankara zachovala neutralitu, tudíž NUSRET přečkala největší válečné běsnění v historii bez úhony, ale v r. 1955 beznadějně zastaralou loď převedli do rezervy. Hovořilo se o přestavbě na plovoucí muzeum, ale k tomu v chudé zemi scházela dobrá vůle.
Nedatovaný snímek Nusret
Vždyť Turci v šedesátých a sedmdesátých letech prodávali do šrotu i takové legendy jako chráněný křižník HAMIDIYE či bitevní křižník YAVUZ, a NUSRET před tímto osudem nezachránil zájem veřejnosti, nýbrž rejdařství K. Kalkavan and Ismail Kaptanoglu Sea Transportation Company, jenž jí zakoupilo v r. 1962, a pod názvem KAPTAN NUSRET provozovalo jako kabotážní parníček. Loď ještě několikrát změnila majitele a po přestavbě na nákladní loď už její silueta pouze vzdáleně připomínala původní minonosku. Jejím posledním vlastníkem se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let stala společnost Mustafa Okan Kardesler Company, ale ta do údržby prastarého parníku nehodlala investovat další prostředky, tudíž se jeho technický stav rychle zhoršoval, až došlo v r. 1989 k převrácení, a loď musely napřímit přístavní jeřáby.
Rekonstruovaná Nusret v Tarsu
To bylo jasné varování, jež si však provozovatel nevzal k srdci, takže o pouhý rok později došlo k dalšímu neštěstí. KAPTAN NUSRET kotvil v Mersinu, když se z neznámých příčin potopil, načež jej majitel věnoval (17) místní nemocnici a Červenému půlměsíci. Noví vlastníci nevěděli, co si s tímto danajských darem počít, takže vrak řadu let ležel na dně přístavu, a teprve na přelomu milénia si na něj vzpomněla skupinka nadšenců, která se jej rozhodla zachránit.
Tou dobou už se z Turecka stal moderní, prosperující stát, takže se našly prostředky k vyzvednutí vraku, jenž byl 4. října 2002 odvlečen do blízkého městečka Tarsus, kde mu pod dohledem odborníků v rámci možností vrátili původní vzhled, a 27. prosince 2003 jej zpřístupnili veřejnosti. A protože s ekonomickým oživením došlo k nárůstu národního patriotismu, postavili v Gölcüku repliku nyní již opět slavné minonosky, která byla v r. 2011 zařazena do tureckého námořnictva jako muzeální loď N-16 a je součástí expozice památníku v Canakkale a vyhledávanou turistickou atrakcí.
Replika Nusret v Canakkale
Technické parametry:
Délka: 40,2 m.
Šířka: 7,5 m.
Ponor: 3,4 m
Výtlak: 365 tun.
Výkon strojů: 1200 koňských sil.
Rychlost: 15 uzlů.
Výzbroj: 2 x 47 mm, 1 (?) x 75 mm, 2 (?) kulomet, 40 min.
Poznámky:
(1) Těsně před první světovou válkou Turci vyřadili stejnojmennou torpédovku třídy NASIR, ale nadále provozovali prastarý remorkér NUSRET sloužící od r. 1872.
(2) Protože korán muslimům zakazuje alkohol, používali Turci při slavnostním křtu místo tradičního šampaňského láhev vody.
(3) Italsko-turecká válka, první balkánská válka a druhá balkánská válka.
(4) Uvádí to bez dalších podrobností K. Kubiak a stejnou informaci lze najít i na některých tureckých webech.
(5) Na velkolepé přehlídce konané v r. 1911 ve Spitheadu reprezentoval turecké námořnictvo chráněný křižník HAMIDIYE.
(6) Údaje se rozcházejí, ale dle P. Nykiela tvořilo první linii 39 min, druhou 47, třetí 47, čtvrtou 29, pátou 29, šestou 16, sedmou 50, osmou 28, devátou 39 a desátou 53 min.
(7) Ty však společně s traly snižovaly už beztak nedostatečnou rychlost.
(8) V noci z 10. na 11. března se po explozi vytralované miny potopil trawler č. 339.
(9) Podrobný popis této akce i minonosek AMUR a JENISEJ najde čtenář v malonákladové publikaci Válečné lodě minulosti (4).
(10) Poněkud záhadná postava, o jejíž přítomnosti na palubě NUSRET zanechal svědectví generál L. von Sanders. Navzdory propůjčené turecké armádní hodnosti se pravděpodobně jednalo o německého experta na miny či torpéda, protože bývá uváděn mezi autory plánu zaminovat zátoku Erenköy.
(11) Dodnes není jisté kolik min vlastně v noci ze 7. na 8. března položili, ale většinou se uvádí 26 kusů. Turecké zdroje ovšem udávají také 20 či 24 min a Cevad Paša dokonce hovoří o pouhých 8.
(12) Pravděpodobně zemřel na infarkt už při zpáteční plavbě, ale podle jiného zdroje skonal později v nemocnici.
(13) Takový je oficiální výklad, ale už Churchill ve svých pamětech píše, že tři z nich zneškodnily minolovky 16. března a o likvidaci sedmi min v zátoce Erenköy se zmiňuje i Nykiel.
(14) Rageot de la Touche odmítl opustit velitelskou věž, načež na jeho počest v meziválečném období pojmenovali dvě menší francouzské válečné lodě.
(15) Podle V. Muženikova obsahovala mina 79,8 kg pyroxilinu, což by odpovídalo starší německé mině vzorů C/05 a C/06.
(16) Nelze zcela vyloučit, že explozi magacínu na BOUVET způsobil zásah těžkým granátem a do OCEANU možná narazila driftující mina.
(17) Kubian spekuluje, že se majitel chtěl vyhnout nákladům spojených s likvidací vraku.
Použité zdroje:
Больных А.: Дарданелы 1915: Самое кровавое поражение Черчилля. Vydalo nakladatelství Яуза a Эксмо 2014.
Van der Vat D.: The Dardanelles Disaster: Winston Churchill's Greatest Failure. Londýn 2009.
Langensiepen B., Güleryüz A.: The Ottoman Steam Navy 1828-1923. Londýn 1995.
Heřtová Y.: Gallipoli 1915; Místo pro tisíc britských pušek. Vydalo nakladatelství Mladá Fronta 2010.
Hrbek J.: Velká válka na moři (2). Vydalo nakladetelství Libri 2001.
Churchill W.: Světová krise 1911-1918. Vydalo nakladatelství Melantrich 1932.
Мужеников В.: Линейные крейсера Англии (1). Petrohrad 1999.
Morze Statki i Okrety 2008/11, 1998/4.
Морская коллекция 1999/5, 2010/12.
Морская Кампания 2010/2.
http://www.navyingallipoli.com/
https://izlerveyansimalar.blogspot.cz/2 ... emisi.html
http://ahmetsaltik.net/tag/nusret-mayin ... in-oykusu/
https://onedio.com/haber/100-yilinda-18 ... lay-271097
http://www.navyingallipoli.com/teksty/otm_pl.pdf
http://www.milliyet.com.tr/yazarlar/dus ... y-1853215/
http://www.geliboluyuanlamak.com/272_Ca ... glar).html
http://www.modelteknikleri.com/2010-nus ... aferi.html
http://www.wikipedia.org/
