Souboj mezi samurajem a černohorcem

[Rase]

Souboj mezi samurajem a černohorcem

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak by dopadl vyrovnaný souboj mezi japonským samurajem a černohorským důstojníkem?
Nuž nemusíme žádat o pomoc odborníky na historii a různé bojové specialisty. Stačí se vrátit do roku 1905, kdy k obdobnému souboji skutečně došlo.

Tehdy již druhým rokem zuřila rusko-japonská válka a armády proti sobě stály ve východním Mandžusku. Po kapitulaci ruské posádky v obleženém přístavu Port Arthur, se schylovalo k jedné z největších bitev světových dějin a rozhodující bitvě celého konfliktu – bitvě u Mukdenu (Šen-jang). Na straně Japonska bylo pod velením maršála Iwao Ójamy 270 000 – 280 000 mužů (rozdělených do pěti armád), na straně Ruska pod velením generála Alexeje Nikolajeviče Kuropatkina 280 000 – 340 000 mužů (rozdělených do tří armád). Neobyčejně krvavé boje probíhaly několik týdnů na frontě dlouhé 150 km. U Jun-tsu-anu, proti sobě obě armády ležely v patové situaci a velení se rozhodlo situaci vyřešit šalamounky. Japonský velitel vyzval svého protějška k vyslání nejlepšího bojovníka k souboji s japonským samurajem. Duel měl rozhodnout o vítězi a poražená strana se pak měla stáhnout zpět. Nepřijmout výzvu k souboji znamenalo přijmout porážku.
Na Ruské straně se ihned dobrovolně přihlásil dvaatřicetiletý černohorský dobrovolník – kapitán Aleksandar Lekso Saičić (1873-1911). Jeho nadřízený, při pohledu na štíhlou postavu, vyjádřil obavy nad výsledkem souboje. Obavy však byly poněkud ukvapené. Saičić byl totiž ostříleným vojákem, studoval na poddůstojnické škole v Bělehradě a proslul svými výjimečnými fyzickými výkony, kdy například dokázal přeskočit koně po délce. Proslul jako skvělý jezdec a o jeho legendárních schopnostech v šermu šavlí svědčí událost, kdy svému nadřízenému u brigády dokázal holí vyrazit šavli z ruky a tou potom odsekl protivníkovi knoflík na košili pod krkem. Jindy zase zkušeného italského učitele šermu na Cetinji zahnal v šermířském duelu svými ostrými výpady na útěk. Krátce před válkou vstoupil jako dobrovolník do ruské carské armády. Ve své době to nebylo nic zvláštního, jelikož již dvě století Rusko politicky a materiálně podporovalo svrchovanost tohoto malého knížectví. Rusko rovněž hradilo prakticky veškeré výdaje Černé Hory. Nepřekvapí, že kníže Nikola I. s ruskou říší otevřeně sympatizoval a požehnal svému ruskému pluku před jeho odchodem do války. Saičić tak nebyl jediným černohorským dobrovolníkem a od prvních dnů prokazoval mimořádnou odvahu a bojové schopnosti. Nadřízený nakonec souhlasil s tím, aby Aleksandar Saičić podstoupil tento důležitý souboj a na koni se vydal do území nikoho. Zde na něj již čekal japonský sok oděn v tradičním černém samurajském brnění.
Z dostupných pramenů stále není zcela jasné, zda celý souboj probíhal pouze na koních nebo zda v průběhu souboje oba duelanti sesedli a bojovali opěšale. Jisté je, že samotný souboj byl velmi rychlý a zřejmě netrval příliš dlouho. Duelanti se proti sobě rozjeli na koních, Japonec zasáhl soupeře lehkým sekem na čele, leč ten jej překvapil klasickou šermířskou fintou in tempo a protiútok dokončil stětím jeho hlavy. Aleksandar Saičić se tedy vrátil ke svým pozicím jako vítěz a od nadšených ruských vojáků si vysloužil přezdívku Muromec. Jedno ze svědectví říká, že souboj byl pozorován několika ruskými generály, kteří hned po souboji Aleksandarovi osobně a za vyhrávání plukovní kapely blahopřáli, což evokuje úvahu, že příprava obou stran na souboj zřejmě trvala delší dobu a možná také byl duel jistou formou frontového povyražení, což však nikterak nesnižuje jeho skutečný význam. Patrně se jednalo o opravdu zajímavý souboj, jelikož byl vítěz ctěn i v řadách japonských vojáků. Údajně jej v táboře osobně navštívil rovněž velitel japonského loďstva Heihačiró Tógó. Saičić rovněž obdržel několik vyznamenání, čestných zbraní a údajně také doživotní roční rentu ve výši 40 napoleondorů, což byl zlatý dvacetifrank ražený za Napoleona I. Bitva se ale vyvíjela katastrofálně a rusové ztratili 80 000 – 90 000 a Japonci 50 000 – 75 000 mužů. Jednalo se ale o pouhou předehru konce rusko-japonské války, jejíž poslední tečkou byla porážka ruské flotily v bitvě u Cušimy. Saičić se po návratu do vlasti živil vyučováním cizích jazyků v tehdejším hlavním městě – Cetinje. V roce 1910 se kníže Nikola I. Petrović-Njegoš, za podpory Ruska a Italského království, rozhodl za přítomnosti předních církevních hodnostářů a mnoha významných osobností tehdejší evropské politiky, vyhlásit černohorské království. Samotné vyhlášení království proběhlo 28. srpna 1910. Korunovace Nikoly I. a jeho manželky Mileny Teodózie Vukotić na krále a královnu byla velkou slavnostní událostí. Následné oslavy trvaly dlouho do noci, ale krátce po oslavách propukl v královském sídle požár. Kapitán Saičić byl přítomen a rozhodl se zachránit vzácné předměty z hořící rezidence. Vyběhl do prvního patra, leč než se stihl vrátit, zhroutilo se hlavní schodiště. Rozhodl se tedy skočit z balkonu a tvrdě dopadl na chodník. Nárazem si přivodil těžká vnitřní zranění. Na jejichž následky zemřel 7. dubna roku 1911 ve svých 38 letech.

Zdroj:
Djuro Batrićević - Црногорци у руско-јапанском рату
Miladin Marković - Tragom jedne stare fotografije
Richard Connaughton - Vycházející slunce a skolený medvěd (2004)
http://www.interiery-truhlarstvi.cz/nov ... saicic.htm
http://www.montenegrina.net/pages/pages ... cevic.html
http://politikin-zabavnik.co.rs/pz/teks ... 8u-na-crtu
http://mojkontakt.com/blog/2016/03/01/p ... u-dvoboju/
https://www.mycity-military.com/Stari-s ... rajem.html
http://extrastory.cz/plukovnik-z-cerne- ... yhral.html
https://sr.wikipedia.org/wiki/%D0%9B%D0 ... 0%B8%D1%9B
https://cs.wikipedia.org/wiki/Rusko-jap ... v%C3%A1lka




kabinetka a vedle se svým kmotrem, Aleksandrem Bašmakovem (1859-1943) roku 1908


takto se slavil vznik království (1910)


souboj mezi ruskou a japonskou kavalerií

[Wasp]

Taky se dají dohledat prameny k duelům portugalců se samuraji, asi 16. století. Ve významném poměru vítězili. Pokud chceš, dám ti zdroj.

[Rase]

Už jsem o nich taky slyšel, určitě ale budu za odkaz rád. Ono i tech evropanů z nichž se stali samurajové bylo víc.
Celkově mi přijde, že kolem tradičního japonského válečnictví je neskutečně nafouklá bublina, což se týká i oněch katan atd.

[Wasp]

Bude to boblina, protože je to už dlohodobá móda, televize, filmy, literatura, nádech orientu, prostě nádhera. I v Osobním strážci s Costnerem byla třeba Katana symbol něčeho výjimečného.

Když se zeptáš evropských šermířů, řeknou ti že evropský šerm není v ničem horší než ten japonský, je jiný, ale stejně tak smrtonosný. Evropský šerm prošel jiným vývojem, nebyl zakonzervován a tak portugalští šermíři s rapírem poráželi japonské samuraje s katanou.
Mohla za to jednak zbraň a styl boje s ní, tak právě ono zakonzervování japonského šermu a šermířů, kteří se s rapírem nesetkali a nebyli připraveni na jiný styl boje. A když přijali výzvu k boji, tak prostě umřeli.

Dobrá Katana byla stejně dobrá jako dobrý evropský meč, výjimečná katana jako výjimečný evropský meč, nadřazení Katany je bublina.
Je zvláštní že sami evropani ani neví že jejich historická vojenská umění byla unikátní systém, dělaný evropanům na míru. A že nemusí studovat japonské Budžucu nebo Budo aby byli lepší bojovnící, v evropě je dnes spousta výborných mistrů, objevují se historické knihy kde je jak technika, tak i filozofie ( pokud jí člověk dokáže najít). Evropský šerm a bojové umění není v ničem horší než orientální bojové umění, ale mají pro evropany jistý benefit - není potřeba chápat japonskou nebo čínskou mentalitu, a je to světový unikát.

Dneska je doba obrození středověkého šermu, jsou školy co se zajimají o šerm v původní smrtící podobě a učí ho tak. Německá škola, italská, španělská, francouzská, to jsou ty dochované, všechny mají co nabídnout, jde o historické evropské dědictví které se znovu učí podle dochované literatury, a to málo co se ví svědčí o obrovské hloubce a smrtící účinosti středověkého šermu.
Ukázka německé školy v podání vynikajcích šermířů z Trnavského šermířského spolku
https://www.youtube.com/watch?v=ln94E9AGYTc - ta hudba je hrozná

Tady Žehart.
https://www.youtube.com/watch?v=FbyI9-JeNsA&t=6s

[Rase]

Wasp:
u výroby Katany je způsob sice doveden k dokonalosti, ale problém tak nějak je, že ty čepele nijak jinak vyrábět ani nedokázali. Problém byl totiž v tehdejší schopnosti zpracovat ocel. Tento problém byl v Evropě rovněž (vikingské meče byly obdobně složité na výrobu), ale během středověku se podařilo evropanům výrobu čepelí dotáhnout do takového stavu, že byly jak dostupé pro běžné vojáky, tak i velice kvalitní. Kupříkladu jedenapůlruční meč měl obdobné vlastnosti jako Katana, ale byl nepoměrně dostupnější a snažší na výrobu. Co jsem pochytil, tak ze soubojů s Japonci, vycházeli vítězně i často opilí námořníci ono samozřejmě záleželo i na tom, zda se uchýlili evropané k nějaké typické lsti, které jsou u evropského šermu dosti běžné. Zde tak trochu navážu na zmíněný souboj z roku 1905.

Tendenční černohorský historik Novak Adžić dokonce spekuluje o tom, že vůbec nedošlo k souboji a že Saičić svého protivníka zabil ve chvíli, kdy se mu před soubojem Japonec ukláněl. Takový zákeřný způsob boje by jistě vyvolal následky a rozhodně by nevedl k tomu, že by byl Saičić ctěn i v řadách japonských vojáků. Pravděpodobnost tohoto scénáře je tedy prakticky nulová. Otázkou rovněž je, jaké zbraně tito duelanti použili. Černohorský kapitán nejspíš měl v rukou armádní šavli, ale spekuluje se i o tradičním jataganu, což je však málo pravděpodobné. Japonský sok byl zřejmě vyzbrojen katanou, možné však také je, že byl vyzbrojen pěchotní šavlí zvanou kyu gunto.
Otazník rovněž visí nad závěrečným stětím japonského válečníka. Faktem je, že tradiční dovednost dekapitace v průběhu souboje dlouhou chladnou zbraní je u černohorských bojovníků dobře známá a opakovaně prokázána. Veršované lidové podání o tomto činu, které bylo podbarveno tradiční epickou atmosférou a obsahuje faktické chyby, mimo jiné tvrdí, že zavinul sťatou hlavu samuraje do šátku a odnesl ji sebou jako důkaz svého vítězství. Tento původně turecký zvyk byl mezi černohorci velmi rozšířen, ale jeho poslední masové užití bylo naposledy zaznamenáno v bitvě u Grahovce (1858), později již jen velmi zřídka. Nelze tedy předpokládat, že by se vzdělaný voják rozhodl pro tento archaický úkon. Dodejme ale, že zbírání hlav protivníků bylo typické i pro japonské válečnictví, tedy minimálně z jejich strany by nedošlo k pohoršení. Dodejme že tyto praktiky byly velice oblíbené i u keltů a mnoha dalších kultur.

[Wasp]

Doplním k oné zákeřnosti.
Pokud by to bylo tak jak píšeš v prvním případě, onen samuraj by patrně přišel o hlavu i v souboji s jiným samurajem, protože pokud si nedal pozor a klaněl se v dosahu zbraně, je to jeho hloupost a zcela proti jakékoliv nauce bojového umění.

[Martin Hessler]

Japonská šermířská škola se obecně považuje za technicky velice vyspělou, ale třeba kastilská není o nic horší. A také, což se obecně moc neví, obsahuje spoustu fines a výpadů, jež pozdější francouzští mistři označili za "nečestné" nebo přímo "zákeřné", a tedy zakázané. Díky tomu je tak smrtící.
Francouzský šermířský souboj na rozdíl od španělského probíhá v jedné přímce, kroužení kolem soupeře je věcí nepřípustnou, jakékoli odskoky, použití pláště, dýky a úderů rukojetí meče rovněž. Nezná a neuznává například javeque, výpad hrotem kordu vedený zpředu pod poslední žebro, jenž zpravidla přetne míchu.

Katana ve srovnání s evropským kordem představuje víceméně brutální sílu proti jemné technice.

[kacermiroslav]

Zajímavý článek. Jen jsem z něho zcela nepochopil, jestli se následná bitva konala. A jinak souhlasím s kolegy, japonská bojová technika je trošku nadhodnocená.

[Rase]

kacermiroslav:
Tak dle dohody se měla poražená strana stáhnout, což patrně japonci udělali. Očividně se ale jednalo pouze o lokální záležitost a na koneční vítězství japonské armády nemělo významnější vliv.

[jarl]

Na mě to celé působí jako historka ve stylu "věřte nevěřte". Máme tu hrdinného slovanského bohatýra Saičiće, který v souboji sťal japonského samuraje, ale jinak se nic konkrétního nedozvíme. Neznáme datum té událost, jméno poraženého soupeře ani japonských a ruských velitelů, kteří by museli s podmínkami takového souboje souhlasit. Nevíme ani pořádně kde k té údajně patové bitvě došlo, ale zato se dozvíme, že Saičiće údajně navštívil i admirál Tógó. Četl jsem několik Tógóových životopisů, ale v žádném se o této události nepíše, a navíc si myslím, že měl před bitvou u Cušimy dost vlastních starostí a nehodlal ztrácet čas návštěvou nepřátelského vojáka. A už vůbec mi není jasné jak by se mohli setkat. Rase o jeho zajetí nic nepíše a těžko věřit, že by jej hledal někde za nepřátelskými liniemi. Na mě to prostě působí nevěrohodným dojmem, ale stát se to samozřejmě mohlo.

[Rase]

jarl:
nebyl bych tak skeptický. Píšu tam, že samotný souboj a události krátce po něm jsou nejasné. Ono je docela problém odseparovat nános rusko-černohorského velikášství a pohádkového nádechu. Aleksandar Lekso Saičić tehdy na frontě byl, k souboji došlo a do vlasti se vrátil vyzdoben množstvím medailí, přičemž minimálně část byla nadstandardní. Odhad všech řádů a vyznamenání přikládám níže. Pokud jde o samotný průběh souboje, tak zde je všechno nejasné. osobně velice pochybuji o tom, že samuraj měl oblečenou tradiční zbroj. Přeci jen jednalo se o archaismus a v Evropě by taky nikdo do souboje neoblékl rytířskou zbroj. Rovněž výzbroj předpokládám standardní jezdeckou šavli (palaš). Rozhodně bych ale nerozporoval, že válečník pocházel ze samurajské rodiny. Přeci jen tehdy (a v dřívější době) bylo v Japonsku šlechtických rodin velké množství. Nějaký souboj tedy proběhl, japonská strana prohrála a černohorský kapitán byl vyznamenán. Pokud bych měl popisovat pouze nejpravděpodobnější fakta, tak toho opravdu moc nebude. Na druhou stranu patrně stačilo přeložit děj té černohorské veršované balady - nebo spíš písně, ale to už je až moc fantaskní (přikládám níže). Uznávám, že návštěva velitele japonského loďstva je očividně až ruské zveličení, ale nechal jsem ho tam. Můžeme s jistotou vyjmenovat všechny dekorace, které za svoji vojenskou kariéru získal:

1. Řád sv. Vladimíra III.třídy s meči. Rusko
2. Řád sv. Anny s meči II.třídy s meči. Rusko
3. Řád sv. Anny s meči III.třídy s meči. Rusko
4. Řád sv. Stanislava II.třídy s meči. Rusko
5. Řád sv. Stanislava III.třídy s meči. Rusko
6. Pamětní medaile Červeného Kříže na rusko-japonskou válku. Rusko
7. Medaile Za chrabrost. Černá Hora
8. Řád knížete Danila I. za nezávislost Černé Hory IV. stupně. Černá Hora
9. Řád Italské koruny 4.třídy, Itálie
10. Pamětní medaile na 50.výročí vlády krále Nikoly. Černá Hora

Takto popisuje kapitánovu chrabrost ona národní píseň, neznámé datace a původu:

"Lekso bješe po prirodi sila,
Pa ga lako škola naučila.
Vojnu školu on je naučio,
S mačevanjem on je prvi bio.
Bog ga za to bješe obdario,
Car Nikoli dosta mio bio.
U hiljadu i devetsto pete,
Kad se Japan sa Rusijom srete,
Lekso stupi kao dobrovoljac,
kao svaki stari Crnogorac.
Ruskoj floti zapovjednik bješe,
Na Pacifik borbu započeše.
No, pre borbe što je otpočela,
Rusima je knjiga doletjela.
Od japanskog admirala Toga,
Koji piše al’ ne moli boga.
Sa knjigom se megdandžija traži,
Pa ti odmah svoj armiji kaži.
Roženstvenko knjigu objavljuje,
Na knjigu se junak osmjehuje.
Pa on čeka ko će da se javi,
I da vidi ko je junak pravi.
On mislio da se Kozak javi,
Admiral se puno iznenadi.
On pred sobom vidi srpskog zmaja,
Od Berana junačkoga kraja,
Hrabrog Leksa, kome nema ravna.
Priđe Lekso, zdravi Admirala
I ovako njemu progovara:
Gospodine, silan Admirale,
Ja sam Srbin, rodom na Balkanu,
Vaš sam vojnik, onda Lekso planu,
Ja ću stati hrabro na megdanu.
Na megdan ću Japancu da pođem,
Sa megdana zdravo ću da dođem.
Ako Bog da i sreća od Boga,
I mojega mača svijetloga,
Japancu ću ja odsjeći glavu,
Pa je poslat stolnom Petrogradu,
A na ruke slavnom ruskom caru,
Slavnom caru, Nikoli Romanu.
"Zbogom", reče Admiralu,
Pravo ode ka megdanu,
Gdje ga čeka megdandžija,
Od Japana ljuta zmija.
Njih gledaju obje vojske,
Vojna sila nije šala,
Sa dva vrsna admirala.
Kad na mjesto Lekso stiže,
Priđe njemu malo bliže,
Pa mu nazva milog Boga,
Pogleda ga kao svoga
I reče mu vrlo tiho:
„Red je da se pozdravimo”.
Jedan drugom tad pođoše,
Lijepo se rukovaše
I na svoja prava mjesta
K’o junaci hrabro staše.
Za sablje se dohvatiše,
Jedan drugom poletješe.
Ko’ orlovi udariše,
Jedan drugog obletješe,
A sablje se zavitlaše,
Prema Suncu prelivaše.
U plamen se one dale,
Pa su rane izazvale,
Al’ su rane vrlo male.
No Japanac malaksa je,
Na megdanu zaostaje.
To je Lekso primjetio,
Kuražni je odmah bio,
Pa se juriš pojačao
I Japanca savladao.
Desnu ruku teško rani,
Pa ne može da se brani.
Lekso oštrom sabljom manu
I Japancu skide glavu.
Zavi glavu u jagluku,
Pa je nosi ko jabuku.
On se vrati u logoru,
U malome tome dvoru.
Admirali tad’ ustaše,
Zmaju Leksu čestitaše.
Roženstvenko ruke širi,
Pa svog borca on zagrli.
Poljubi ka kao brata
I heroja toga rata.
Nasta pjesma i veselje,
Sve do rujne zore bjele.
Leksu ime mijenjaše -
Murovcem ga sad nazvaše".

[jarl]

Nějaký souboj tedy proběhl, japonská strana prohrála a černohorský kapitán byl vyznamenán.

Tím se dostáváme k jádru pudla. Čím je existence toho souboje vlastně doložena? Samotná vyznamenání, když nevíme za co byla udělena, nic nedokazují stejně jako ta černohorská balada. Existují nějaké japonské prameny, které by tuto událost potvrzovaly?

[Rase]

Všechny články co jsem našel na internetu jsou hodně podobné a liší se jen v popisu souboje a závěru. Možná to je celé podvod, ale mě osobně to přijde poněkud zbytečné. Představa že se velitelé na zaseklé frontě nudili a domluvili si povyražení v podobě souboje dvou jednotlivců, mi přijde docela uvěřitelná. Samozřejmě pokud si člověk odmyslí všechnu tu omáčku kolem.

[Rase]

Tak nějak odbočím, jelikož tohle téma stejně nevyřešíme, tak zde je další zajímavý černohorec - doslova prostřelený skrz na skrz.
Tento černohorský poručík Mitar Laković-Drekalović, utrpěl zranění dne 27.září 1913 při bojích na Drině, v průběhu balkánských válek. Zdá se nebylo smrtící a důstojník jej zdárně přežil.

[Zemakt]

Není to dobový fake?

[Martin Hessler]

Není to dobový fake?

Jsem poněkud skeptický. S tímhle typem průstřelu by musel mít komplikovaný otevřený pneumotorax (střela z vojenské pušky nenechává hladký průstřel, výstupní otvor je poměrně velký a cípovitě roztržený, obdobně vypadá vnitřek rány). Možná že i oboustranný. Dusil by se a byl by nejspíš v bezvědomí.

[kenavf]

Možno to bol priestrel šípom. Alebo pri nejakom výbuchu ho trafila nejaká tyčka.
Viete si predstaviť lekára že by mu priviedli vojaka s priestrelom a on by len tak pre pózovanie fotografovi prestrčil pacientovi cez priestrel nejakú paličku?A vystavoval ho tak riziku že mu spôsobí nejaké ďaľšie zranenie plúc alebo srdca,veď by nemusel trafiť presne "otvory" v hrudnom koši.

[Rase]

Mno je to zvláštní, ale říkám si, proč by dělali fejkovou fotku s nějakým vojákem. Ono podobné věci jsem viděl když lidi upadli na ocelovou tyč a podobně - u průstřelu je to ale zvláštní. Samozřejmě by se nejednalo o fotku bezprostředně po zranění, ale až po zhojení. Co sem sem dával příběh chlapíka s prostřeleným čelem, tak ta díra byla tahy zahojená, ale pořád otevřená (!) tady by to mohlo být podobné - byť si to neumím představit. Ještě přiložím pár snímků s opravdu podivnými zraněními: Nejprve jak šel čas s rekonstrukcí tváře veterána Americké občanské války (1861-1865), vojína jménem Roland Ward, kterému byla uražena velká část spodní čelisti. Podobné metody byly dovedeny téměř k dokonalosti v období první světové války (1914-1918)



Dál je dobře zdokumentovaný muž který přežil neuvěřitelnou nehodu a poškození mozku:

Phineas P. Gage (1823-1860) pracoval jako předák při budování železnice v New England roku 1848. Osudného dne upěchovával metrovou železnou tyčí střelný prach ve vyvrtaném otvoru. Pravděpodobně zavadil tyčí o skálu a vzniklé zajiskření odpálilo nálož. Tyč vylétla jako projektil z otvoru a prolétla jeho přední částí hlavy tak nešťastně, že vnikla pod bradou a vyšla nahoře v přední části lebky. Ukázalo se ale, že přes částečné poškození přední části obou mozkových laloků Gage nehodu přežil. Po pár minutách se mohl hýbat, normálně mluvil, pouze ztratil zrak na levém oku. Během dvou měsíců se zotavil natolik, že mohl opět nastoupit do zaměstnání. Brzy se ale ukázalo, že Gage byl sice po fyzické stránce úplně v pořádku, ale že jeho osobnost a hlavně jeho charakter prošly radikálními změnami. Dle dobových záznamů se z uznávané osobnosti stal asociál, který byl sprostý ke svému okolí, nesnášenlivý, tvrdohlavý, nebyl schopen plánovat a chovat se podle sociálních zvyklostí.
Antonio Damasio, americký profesor neurologie, na základě výzkumu pacientů s poškozením mozku ve stejných místech zjistil, že tito lidé vykazují sice excelentní výsledky v inteligenčních testech, ale zcela postrádají emoce. Právě chybějící emoce podle něj vedou k tomu, že mají obrovské potíže se vůbec k něčemu rozhodnout a navíc se většinou rozhodnou ke svému neprospěchu. Vyvozuje z toho, že k tomu, abychom byli schopni se v sociálním kontextu efektivně rozhodovat je zapotřebí fungující emoční aparát.

[kenavf]

Nebolo by ani divné že sa to stalo,zranenia sa stávajú rôzne,ale považujem za divné že by mu tam lekár strkal tyčku.

[Rase]

Když pořádně koukneme na tu fotku, tak ta tyčka není skrz, ale jsou to dvě tyčky, kterými jenom ukazují dráhu "střely". Nemají totiž dokonale přesný sklon a prostřkovat vyčku ranou by bylo asi opravdu moc drsné