SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka IX. Č 1.

[michan]

Mapa Zimní válka.





SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka IX. Č 1.


Díl IX.

Část 1.

Když začalo být patrné, že boj s Finy, nebude jen procházka růžovou alejí, musel Hlavní stan Rudé armády a Stalin reagovat.
Nejprve důstojník operačního oddělení generálního štábu M. V. Zacharov po inspekci u vojsk předloží v Moskvě 16. prosince 1939 návrh na změny – v těch se říká:
a) Směr hlavního úderu přenést z kivinieminského směru na vyborgský.
b) Průlom opevněného prostoru uskutečnit na základě promyšleného plánu zničení systému opevnění.
c) K zlepšení řízení vojsk utvořit dva fronty, Severozápadní na Karelské šíji a Karelský od Ladožského jezera po Murmansk.
Mimo toho vyšle Hlavní stan dne 20. prosince 1939 velitele Kyjevského vojenského okruhu komandarm 1. rangu S. K. Timošenka na Karelskou šíji a velitele Běloruského vojenského okruhu kamandarm 2. rangu M. P. Kovaleva na severozápadní pobřeží Ladožského jezera, aby prostudovali situaci.
Koncem prosince 1939 se hlavní vojenská rada rozhodla probíhající ofenzívu Rudé armády zastavit. Okamžitě bylo přikročeno k novému vypracování operačního plánu průlomu Mannerheimovy linie, aby došlo k zásadní změně v průběhu bojů na sovětsko – finské frontě.
Především však Hlavní stan začal vyhodnocovat co bylo příčinou krutých porážek. A bylo toho mnoho!
Nedostatečné soustředění vojsk na hlavním směru. Jejich rozptylování do méně důležitých směrů. Rozvinování vojsk probíhalo velmi pomalu, to proto, že nebyla odhadnuta kapacita silnic a propustnost míst nedovolovala nutnou koncentraci a nasazení odpovídajících sil k útoku. Rudá armáda začínala útok nikoliv najednou, ale jeden útvar za druhým.
Murmanská železnice, která měla být největším pomocníkem se stala místem kde nejvíce vázly přesuny vojsk – stala se úzkým hrdlem láhve.
Průzkum nebyl dostatečný. Rudá armáda nevěděla co je před nimi a co je okolo nich.
Velkým překvapením byl finský samopal Suomi M 31. Finové jej zavedli hromadně a tím získali velkou palebnou převahu nad sovětskou pěchotou.
Přes motorizaci armády byly divize málo pohyblivé. V mrazech selhávala technika, zamrzalo mazivo i pohonné hmoty. Rudá armáda nezvládala přesuny a boj v hlubokém sněhu, v lesnatém neznámém terénu.
Velkým problémem byli sovětští komisaři. Zejména u 9. armády do činnosti velitele zasahoval člen vojenské rady Mechlis. Velitelé byli pasivní, protože se báli komisařů.
Morálka vojáků byla nízká. Vojáci nechápali proč ve Finsku bojují a říkali, cituji: „Říkalo se nám, že svou zemi nikomu nedáme a s cizí nechceme ani píď, tak proč teď dobýváme finské území?“ Politruci říkali: „Hájíme své hranice.“ To vojákům do hlavy nešlo: „Jak hájíme? Proč, když nás nikdo nenapadl?“
Musím zde citovat to co uvádí pro historiky jeden zajatý sovětský plukovník, je to zachyceno i u E. Engleové, L. Paanena – Zimní válka – cituji: „Kdo z téhle války, hlavně z bitev tady, co má? Proč museli tihle mládenci umírat? Když jsem bojoval s carskými generály Děnikinem a Kolčakem za revoluce, to jsme měli důvod. Chtěli jsme dát půdu rolníkům a továrny dělníkům. To jsme taky dokázali. Válčili jsme pro věc, a proto jsme vyhráli. Když jsme šli do Polska, chtěli jsme osvobodit z útisku bratrský lid. Věřili jsme té věci a zase jsme vyhráli. Ale teď, co nás poslali do Finska, jsme o žádné věci neměli ani páru.
Pamatuju se, jak nám říkali, že máme za úkol osvobodit pracující přátelé od kapitalismu, ale poznal jsem na vlastní kůži, jak nás ti, co jsme je přišli vysvobodit, přivítali. Co vám Finům asi můžeme nabídnout? Já jsem sice zajatec, ale stačil jsem se podívat kolem sebe a zjistit, že finský dělník chodí oblečen líp, než náš stranický funkcionář.
Já vím, že Stalin a Vorošilov jsou inteligentní lidé a nechápu, co je to napadlo s touhle pitomou válkou. K čemu nám studené a temné Finsko vůbec může být?
Mí hoši, jací to byli vojáci! Nejlepší z celého Ruska, elitní divize, a k ní patřil můj pluk. Byli nejlepší při výcviku i ve zbrani. Pamatuju se, jak jsme odjížděli z nádraží v Leningradu a mí hoši říkali těm, co měli jet po nás: vy už tam nebudete mít co dělat. Prorazíme vám cestu a sejdeme se na Silvestra v Oulu.“
Hlavní vojenská rada zaznamenává velký počet zajatců, nové případy dezertérství a nechuť rudoarmějců bojovat. Vojáci nejsou připraveni na boj ve složitých přírodních podmínkách a úplně jim chybí znalosti v dobývání pevností.
Letectvo většinou jen bombarduje týl a nepodporuje vojáky přímo při zteči.
Dělostřelectvo pokrývá jen plochu a neničí zjištěné konkrétní cíle.
Již 21. prosince 1939 si Vorošilov stěžuje v dopise Stalinovi, cituji: „Cesta jsou zavaleny, pěchota na frontě nebojuje jako organizovaná síla, ale motá se sem a tam jako nikým neřízená masa, která se při prvním výstřelu rozuteče ve zmatku do úkrytu a po lese. Mnohé pluky byly poslány do boje s jedním kulometem na pěší jednotku, ostatní čekají na průlom, aby slavnostně vpochodovaly do Vyborgu. Vojenská rada 7. armády nic nedělá organizovaně.“
Stalin propadal vzteku a i když nechal dál Mereckova velet 7. armádě pohrozil mu, že jestli nezavede ve vojscích pořádek bude sesazen, zbaven armády a postaven před soud. Celkově nařídil reorganizaci a přeskupení všech vojsk, která byla zasazena proti Finsku.
Již počátkem ledna 1940 se koná zasedání politbyra. Účastní se ho i velitelé a členové vojenské rady Leningradského vojenského okruhu, velitelé Západního vojenského okruhu a Kyjevského vojenského okruhu. Účastni jsou i představitelé lidového komisariátu obrany a generálního štábu. Na pořadu je vše, co se týká války s Finskem.
Na této poradě náčelník generálního štábu B. M. Šapošnikov předkládá svůj starý plán průlomu Mannerheimovy linie, který měl zpracován již před válkou a který mu Stalin tehdy zavrhl.
Nyní se Stalin rozhodne jej přijmout. Rozkáže Timošenkovi a generálnímu štábu, aby tento plán urychleně rozpracovali a přizpůsobili ho dnešní nové situaci.

[michan]

SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka IX. Č 2.

Díl IX.

Část 2.

Již 7. ledna 1940 je na návrh generálního štábu rozhodnuto Hlavní vojenskou radou Rudé armády vytvořit Severozápadní front. Jeho velením je pověřen komandarm S. K. Timošenko. Za úkol dostal připravit a provést útočnou operaci, která má za cíl prolomit Mannerheimovu linii, rozdrtit finské síly na Karelské šíji a postupovat na čáru Keksholm – stanice Antrea – Vyborg. Sovětskou vojenskou terminologií –„Hlavní úder bude zasazen na vyborgském směru – pomocné údery na keksholmském směru a přes Vyborgský záliv“. S. K. Timošenko a jeho Severozápadní front má k dispozici: 13. armádu komandarma Grendala – 9 dvizí, 6 dělostřeleckých pluků ze zálohy vrchního velení, 3 sborové dělostřelecké pluky, 2 dělostřelecké oddíly velké ráže, 1 tanková brigáda, 2 samostatné tankové prapory, 5 leteckých pluků a 1 jezdecký pluk. Dále 7. armádu K. A. Mereckova – to je 12 divizí, 7 dělostřeleckých pluků ze zálohy vrchního velení, 4 sborové dělostřelecké pluky, 2 dělostřelecké pluky velké ráže, 5 tankových brigád, 1 střelecká kulometná brigáda, 10 leteckých pluků a 2 samostatné tankové prapory. Operačně je Severozápadnímu frontu podřízeno i Blatské loďstvo.
Všechny armády, které operují severně od Ladožského jezera zůstanou pod přímým velením lidového komisaře obrany a generálního štábu.
Operacím, které budou probíhat severovýchodně od Ladožského jezera bude velet komandarm Kovalev. A nově je jmenován do funkce velitele 8. armády komandarm G. M. Štern.
Timošenko bude postupovat podle nově vytvořeného plánu, který zní takto a já cituji: „Úderem na vyborgském směru odříznout a rozdrtit finská vojska operující na Karelské šíji. Záložní skupinou Hlavního stanu pod velením komkora D. G. Pavlova, složenou ze tří střeleckých divizí, tankové brigády a jezdeckého sboru s posilovými dělostřeleckými a leteckými prostředky, provést násilný přechod Finského zálivu po ledě a obchvatem z jihozápadu proniknout do hlubokého týlu vyborgské skupiny nepřítele.“

Komkor D. G. Pavlov je ten samý Pavlov ( sovětský Guderian), který za 1,5 roku v době katastrofálních porážek Rudé armády na sovětsko – německé frontě, jako armádní generál a velitel Západního frontu bude nespravedlivě obviněn z nezdarů, které nezavinil. Bude zbaven velení a spolu s generálem Klimkovskich odsouzen k degradaci, ztrátě osobního majetku a trestu smrti zastřelením a následně zastřelen. Až hodně dlouho po válce bude spolu s dalšími odsouzenci shledán nevinným a posmrtně rehabilitován.

Vraťme se zpět k rozkazu a plánu S. K. Timošenka: „Dosažení čáry Keksholm – Antrea – Vyborg a prostoru západně od Vyborgu mělo rozhodnout výsledek celé války.“
Tak jak se přisunovala vojska Severozápadního frontu, důstojníci ihned prováděli výcvik. Dělostřelecké baterie cvičily i za pochodu přesuny s ostrou střelbou na cíl. Za frontou v týlu se budovaly makety pevnůstek a opěrných bodů. Pěchota cvičila útok na ně a prolamování opevněných prostorů.
Ze závodů v Leningradě přichází k vojskům Rudé armády nové technické prostředky k boji a ochraně vojsk: minohledačky, pancéřové ochranné štíty a obrněné saně, které je možno připnout za tank. Ke všem jednotkám přichází vojenský materiál, munice, ruční granáty a miny v rozsahu předepsaném normou. Vojáci fasují válenky, kožíšky a vatované zimní oděvy. Jsou zvýšeny dávky stravy s přídavkem 100 gramů vodky na den.
Tam kde mají probíhat budoucí operace budují se cesty a železniční tratě. Vojska kopají zákopy, budují velitelská stanoviště a palebná postavení pro dělostřelectvo. Provádí se politická školení v jednotkách a začíná se přísněji dbát na maskování. Buduje se na všech směrech protivzdušná obrana. Letectvo podniká čím dál tím víc průzkumných letů po celé frontě. Bombardovací i stíhací letectvo neustále útočí na všechny známé finské cíle jak v přímém pásmu fronty, tak i týlu.

I během těchto příprav na ofenzívu však mnoho sovětských jednotek, zvláště severně od Ladožského jezera – v Druhém a Třetím prostoru, v tzv. „Motti“ – kotlích – strádá.
Jak život v těchto „Motti“ vypadá zachycují všechny historické prameny z deníku padlého poddůstojníka 34. tankové brigády - i já jej zde odcituji:
„Dne 6. ledna 1940. K večeru jsem se svým oddílem dorazil do určeného místa. Kamarádi měli z našeho příchodu velkou radost, protože jsme měli s sebou potraviny. Večer byla silnice odříznuta a oddíl byl obklíčen. Udělali jsme už předem obranná opatření. Měli jsme nedostatek potravin. Dostávali jsme 200 gramů chleba na den. Ale chleba byl brzy pryč. Přišly na řadu suchary a sušenky, 100 gramů na den, kromě toho byla k snídani a k obědu řídká polévka. Večer čaj bez cukru.
Dne 12. 1. 1940. Začali jsme jíst koňské maso. Život nás tady udržuje v napětí. Nepřítel nás zpracovává minomety a polním dělostřelectvem. Silná palba z těžkých kulometů ve dne v noci, že až člověku třeští hlava.
Dne 15. 1. 1940. Uhodily mrazy. Ráno 37 stupňů. Můj oddíl má první ztráty na mrtvých a raněných. Čekáme na posilu.
Dne 16. 1. 1940. Teplota ještě o něco poklesla: mínus 42 stupňů. Náš oběd je neslaný, neboť nám došla sůl. Celá noc byla neklidná, nepřítel nás držel pod dělostřeleckou palbou. Někteří si přivodily omrzliny rukou.
Dne 17. 1. 1940. Mrazy trvají. K snídani dostáváme jen kus koňského masa. Vzdor těžkostem muži neklesají na mysli. V poledne přiletěli naši letci a shodili nám suchary. Muži letce s velkou radostí zdravili.
Dne 19. 1. 1940. Mrazy trochu polevily. Musíme se spokojit s 50 gramy sucharů na den. K obědu dostáváme vodnatou polévku a jako druhý chod trochu krupice. Ráno nám letci shodili suchary a léky. Jinak se nic nezměnilo. Finští odstřelovači všude číhají a ruší nás neustálou palbou.
Dne 20. 1. 1940. Nepřítel spustil silnou dělostřeleckou palbu. Když jsem chtěl z lesa přinést dříví, cítil jsem se slabý.
Dne 22. 1. 1940. Všude kolem silná palba z děl. Naše jednotky se blíží, jejich palba se zvláště v noci dá zřetelně rozpoznat. K obědu jsme dostali jednu 15 gramovou sušenku a vodnatou hrachovou polévku. Před jídlem jsem se cítil velice zesláblý. Nohy se mi klepaly a zatmívalo se mi před očima. Když jsem vyšel z kuchyně, podlamovaly se mi nohy, cítil jsem, že už vůbec nemůžu stát. Udržujeme se stále při životě koňským masem, teď je nebezpečné hodně jíst a bez soli všechno chutná jako tráva. Mnozí z nás mají žaludeční bolesti.
Dne 26. 1. 1940. Vůbec nic se nezměnilo. Nemáme ani chleba ani sůl. Můj zdravotní stav se horší, kromě toho mám bolesti hlavy. Jídlo, které jsem dnes dostal jsem nemohl polknout.“

Záznam končí, zápisník byl nalezen finským reportérem Hakan Mörne, na prostranství plném mrtvol sovětských vojáků a rozbitých sovětských tanků. Poslední listy jsou špatně čitelné – pisateli se zřejmě třásla ruka.

[michan]

SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka IX. Č 3.

Díl IX.

Část 3.

O Sovětech jsme si řekli. A co Fini? Jak se jim jevila situace po prvním měsíci války?
Finové měli dva rozdílné pocity. První pocit byl příjemný. Za měsíc bojů se jim podařila dvě velká vítězství u Tolvajärvi a Suomussalmi. Ale i na dalších úsecích odrazili útoky Sovětů, způsobili jim velké ztráty a přitom ukořistili mnoho zbraní, munice a vojenského materiálu.
Finské armádě stouplo sebevědomí věděli, že bojovat umí, umí i vítězit nad nepřítelem, který má ohromnou přesilu materiálovou i lidskou.
Maršál Mannerheim ve svých pamětech o tomto období říká, cituji: „Jednotky na hlavním bojišti se proti přesile držely lépe, než jsem se odvážil doufat, a bojový duch byl skvělý.“
Dobře se drželo i finské pobřeží, všechny pokusy Sovětů o vylodění byly rozbity.
Dělostřelecké baterie na Russarö a Utö vždy udržely sovětské lodě na svůj dostřel. Tak také pobřežní pevnosti Björkö a Humaljoki nejenže sváděly palebné souboje se sovětskými válečnými loděmi, ale i skvěle vypomáhaly jednotkám na souši. Úspěšné byly také dělostřelecké baterie u Ladožského jezera v Järiseväniemi a Kaarnajöki. Ty ubránily Taipele.
Sovětům se podařilo obsadit jen, a to po těžké dělostřelecké palbě, nebráněný ostrov Hogland.
Když zamrzl Finský záliv, bojová činnost na moři skončila a tak byly i Alandy zabezpečeny.
Ukázalo se, že ani ohromná letecká převaha Sovětů není schopna vyřadit z provozu důležité komunikace Finska a ani nebylo narušeno zásobování Finska. A to ještě Sověti ztratili 142 bombardovacích a stíhacích letadel.
Druhý pocit byl horší. Fini si uvědomovali, že to tak Sověti nenechají a že něco musí přijít.
Maršál Mannerheim dál o tomto období říká a já cituji: „Jako jeden muž stál národ za svou armádou, s klidným, odhodlaným vědomím, že v boji se musí pokračovat. Přesto byl objektivní pozorovatel na prahu nového roku zneklidňován chmurnými předtuchami. Prestiž Sovětského svazu vyžadovala, abychom byli poraženi, muselo se tudíž počítat se zesíleným tlakem, kterému jsme nebyli s to trvale odolávat. Možnosti formovat nové svazky k vystřídání jednotek a nahrazení ztrát byly velmi omezené. Materiální nedostatky v dlouhodobější perspektivě při většinou improvizované výrobní organizaci s ubývajícími zásobami a zdroji surovin bylo těžké odstranit. Podpora ze zahraničí přislíbená Společností národů se doposud v konkrétních opatřeních projevovala jen nepatrně. Přicházely informace, že západní mocnosti se radily o ozbrojené intervenci v našem konfliktu, ale to všechno se jevilo jako příliš vágní a nejisté, než aby se s tím dalo počítat. Jak věci nyní vyhlížely, neměli jsme jinou volbu – museli jsme bojovat.“
Maršál a jeho štáb samozřejmě tušil, že Sověti, především plnou silou a na široké frontě začnou rozhodující bitvu na Karelské šíji. Všechny zprávy mluvily o tom, jak právě sem přichází nové posily pěchoty, dělostřelectva i tanků. Finové zjistili, že Sověti především zde spěšně budují nové silnice (samozřejmě věděli o budování silnic i na jiných místech – „Druhý, Třetí prostor.“).
Měsíc leden 1940 však probíhá především boji na Ladožské frontě – „Druhý prostor“ a na „Třetím prostoru“.
Řekli jsme si, že v Ladožské Karelii se spojila v prosinci 1939 sovětská 168. divize a 18. divize posílená 34. tankovou brigádou. Fini spojení obou divizí rozbíjí na části a vrhnou je zpět. Přitom finská obranná postavení u Kolaa, která jsou vybudována po obou stranách suojärviské železnice drží pevně a Sověti je neprorazí.
A tak tedy maršál Mannerheim vydá veliteli IV. sboru generálmajoru Hägglundovi rozkaz, aby na začátku roku 1940 provedl přeskupení svých jednotek. Má ho provést tak, aby se svou 12. a 13. divizí přešel do dlouho připravovaného protiútoku. Musí ponechat několik praporů v zákopech u Kollaa. Tyto prapory musí své pozice udržet za každou cenu. Neboť na jejich pevnosti v obraně závisí úspěch nebo neúspěch celé operace.
Finský protiútok je po všech přesunech spuštěn 6. ledna 1940. Boje probíhají v lesnaté oblasti, s nedostatkem cest. S tím mají problémy především Sověti – vázne jim přesun těžké techniky, zásobování vojsk a rozvinování jednotek. Jednotkám finského IV. sboru se podaří proniknout do týlu sovětské 18. divize až ke Koirinoji a dosáhnou zde až břehu Ladožského jezera. Tím přetnou zásobovací cesty sovětské 18. divize (zesílené 34. tankovou brigádou) a 168. divize.
Za pár dní později spustí Finové další útok a ovládnou na široké frontě pobřežní pás až po Pitkärantu.
Sověti jsou v kotli – „Motti“. Vypadá to na krátký proces – opak je však pravdou. Sověti jsou zásobováni letecky, nebo s velkými obtížemi po ledě Ladožského jezera. Rusové kladou odpor a likvidace se proměňuje v dlouhodobější boje. Dokud nedojde munice a potraviny, budou se Sověti bránit.
Sověti vysílají ve směru od Salmis a Käsnäselkä 4 nové divize proti mnohem slabším finským jednotkám v obraně. A ještě nebezpečnější je útok Sovětů na finská postavení u Kollaa. Finové zde totiž severně od Ladogy nemají už žádné zálohy.
Maršál to řeší. Na ohrožený úsek pošle nejprve jeden pěší pluk a 3 samostatné prapory. Koncem ledna 1940 pak zasazuje novou 23. divizi, čerstvě utvořenou z 3. záložní divize, jako zálohy vrchního velení. Pošle je do obrany na úsek Loimola – Muuanto – Soanlahti – Suistamo. Drobením sil (na různé úseky – četa, rota, prapor) se tam však do obranných postavení dostane z celé divize jen jeden nedostatečně vyzbrojený pluk. Fini drží!!! Finská obrana je pevná. Sověty v útoku zastaví.
Zatím začínají finské jednotky likvidovat „Motti“ se sovětskou 18. střeleckou divizi a 34. tankovou brigádou. Používají stejnou taktiku se kterou zvítězili na raatské silnici v Suomussalmi. Sovětskou divizi s tankovou brigádou prudkými a soustředěnými údery ze stran rozdrobí na 10 „Motti“. Nemají však dostatek sil to samé způsobit 168. divizi. Sověti zde, přestože mají odříznuty přísunové cesty, zaujmou pevnou kruhovou obranu. Dělostřelectvo umístí uprostřed. Tanky ve věžových postaveních zakopou na obvodu obklíčeného prostoru. Pro Finy je zde ideální terén se zalesněnými kopci – dalo by se to ničit dělostřeleckou palbou. Ale Finům chybí právě těžká děla a minomety. Hägglundův IV. armádní sbor je k dispozici nemá. Sovětské jednotky 168. divize jsou občas zásobovány letecky. Živí se především koňským masem a vypadá to, že se můžou udržet v obklíčení několik týdnů.
Boje proti „Motti“ zaměstnávají finské jednotky a maršál je bude potřebovat na jiných úsecích. Nařídí veliteli IV. armádního sboru, aby je zlikvidoval. Sověti se přes mráz a hlad brání urputně. Dokonce se pokouší o protiútoky a prolomení „Motti“. Výpady jsou Finy odraženy.
„Motti“ 18. divize a 34. tankové brigády jsou zlikvidována koncem února. Finové na bojišti napočítají 4 300 mrtvých (mimo mrtvých, kteří leží zahrabáni pod sněhem v lesní pustině) i s 2 kombrigy, a získají zatím největší válečnou kořist. Je to: 128 tanků, 91 děl, 120 automobilů a traktorů, 62 polních kuchyní, tisíce pěchotních zbraní, mnoho munice a výstroje.
Jenom to, že byl potom uzavřen mír ušetřilo stejné zkázy i sovětskou 168. divizi.

[michan]

SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka IX. Č 4.

Díl IX.

Část 4.

V měsíci lednu 1940 probíhají boje také ve „Třetím a Čtvrtém prostoru“. O 300 km severněji než předtím popisovaná bitva v „Druhém prostoru“ je zastavena ve „Třetím prostoru“ sovětská 54. střelecká divize již v prosinci 1939 a to východně od městečka Kuhmo. Zároveň se podaří finským jednotkám plukovníka Raappana na směru Lieksu, prudkým protiútokem rozbít a zahnat zpět za hranice 2 sovětské kolony.
Maršál Mannerheim pověří nyní již generála Siilasvuo, který se proslavil vítězstvím u Sumussalmi v prosinci 1939, aby napadl sovětskou 54. divizi. Generál Siilasvuo vytvoří ze svých praporů a pluků 9. divizi. Tato 9. divize sice nemá plné stavy, ale je prověřena prosincovými boji.
Do útoku vyráží finská 9. divize generála Siilasvuo dne 29. ledna 1940. Podaří se jí kolonu sovětské 54. divize rozdělit na 10 „Motti“. Sovětská 54. divize byla roztažena na silnici v délce 25 km. Finové již známou taktikou, ze stran a týlu odřízli 54. divizi týlové cesty a obklíčili jí.
Sověti se bránili, pokáceli stromy, vykopali okopy a zákopy, dělostřelectvo umístili doprostřed a tanky zakopali na okrajích 10ti „Motti“. Zásobování praktikovali Sověti stejným způsobem – letadla shazovala munici, potraviny a dokonce i benzín. Sovětské jednotky se za podpory letectva, dělostřelectva a tanků pokoušely prorazit do „Motti“, byly však vždy odraženi. Dokonce vytvořily jednu lyžařskou brigádu a vyslaly jí, aby pomohla obklíčeným vojskům. Lyžařské brigádě se podařilo dostat se mezi finské jednotky, byla však sama obklíčena a úplně zničena.
Když byl uzavřen mír zůstalo z celé sovětské 54. divize jen polovina mužů.
Během ledna a začátku února 1940 se Finům podaří námi popisovanými operacemi v „Druhém, Třetím, Čtvrtém a Pátém prostoru“ – tedy celé Východní frontě situaci stabilizovat. Sověti při tom na všech těchto úsecích utrpí velké lidské a materiálové ztráty.
Jedna věc se však Finům nepodaří. Uvolnit z této Východní fronty nějaké větší síly pro Karelskou šíji, kde se připravují nejdůležitější boje celé Zimní války.
V době kdy probíhají tyto boje na Východní frontě, tedy v lednu 1940, bojuje se samozřejmě i na Karelské šíji v „ Prvním prostoru“.
Sověti v týlu cvičí jednotky, ale cvičí je i tak, že je zasazují přímo do útočných bojů. To aby se učily za cenu krve průlomům v opevněných prostorech.
Nejprve vždy Sověti vystaví finskou obranu těžké dělostřelecké palbě a náletům bombardovacích a stíhacích letounů. Jak plyne z historických pramenů Sovětů bylo během ledna a do začátku ofenzívy v únoru 1940, provedeno 4 087 náletů bombardovacího letectva a 3 445 útoků stíhacího letectva.
Vždy po takto provedené dělostřelecké a letecké palbě vyráží do útoku pěchota s tanky. Finům se daří během celého ledna odrážet útoky. Sověti při tom mají velké ztráty, ale i Finové přiznávají, že i oni měli ztráty. Nejhorší bylo, že Finové své jednotky nemohli často střídat a tak byli finští vojáci velice unaveni. Mnozí bojovali po celý měsíc bez vystřídání a někteří i se zraněním.
Dělostřelecká palba Sovětů se během měsíce ledna 1940 stále zpřesňovala. Bylo to i tím, že Sověti začali používat k řízení dělostřelecké palby i upoutaných pozorovacích balónů.
Ve finských týlových prostorech a na frontě se veškerý pohyb mohl dít jen v noci. Přestože zde bylo 30 stupňů mrazu Finové nesměli topit, protože kouř by prozradil sovětským dělostřeleckým pozorovatelům pozice.
Poručík Luukkanen, který nás jako ukázka boje finských letců v Zimní válce provází od začátku o období konce prosince 1939, přesněji na Silvestra, seznamuje s jedním leteckým soubojem, který prožil v oblasti Kollaanjoki – Syskyjärvi. Při hlídkové činnosti v oblasti se střetne jeho čtveřice fokkerů se 7mi I 16. Jeden I 16 se jim podaří sestřelit, potom bojují 4 : 6, když se náhle Sověti odpoutají, bez toho, že by někdo byl sestřelen. Během prvních dní měsíce ledna ještě několikrát startují proti ruským bombardérům. Tři ověřené setřely se podaří a jsou připsány: Joppe Kurhunen – 1, Viki Pyötsiä – 1 a Topi Vuorimaa – 1. Pro špatné počasí se nelétalo až do 13. ledna 1940.
Jeho ukázka je ze dne 13. ledna 1940, kdy měli v 6 hodin ráno poplach. Teploměr ukazoval mínus 42 stupňů, takže jim i v teplém kožíšku a v kožešinových leteckých botách byla zima. Půl hodiny trvalo než se olej v nastartovaném motoru ohřál na provozní teplotu. Také skla se rozehřívala pomalu. Poručík Luukkanen zkontroloval kulomety a potom v pohotovostním stanu čekal na start. Ten zazněl za 15 minut. Byla hlášena sovětská letadla nad Kitilä. A pak sám již líčí a já cituji: „Vyběhl jsem k fokkeru, padák mě mlátil přes nohy, rychlá zkouška motoru a po necelé minutě jme stoupal a zatáčel vpravo. Po 10 minutách letu mi rozmrzl čelní štítek. Dosáhl jsem 3 tisíc metrů a před sebou viděl Pitkärantu a Sortavalu. Ve sluchátkách mi praskalo a hvízdalo, přesto jsem zachytil zprávu, že v mé výšce je nad Sortavalou 15 sovětských bombardérů. Stočil jsem se mírně vpravo a za chvíli bylo zasněžené město přímo pode mnou. Současně jsem postřehl velkou skupinu bombardovacích letadel tak o 1 000 metrů výše. Na plný plyn jsem stoupal k nim. Informoval jsem základnu a zalitoval, že neletím v čele celé letky stíhačů.
Pravé křídlo formace jsem měl jen pár set metrů od sebe a stačil jemný pohyb směrovky, abych dostal jeden z bombardérů do zaměřovače. Vypálil jsem dlouhou dávku a pravý motor a křídelní nádrž SB – 2 vzplanuly. Já sám jsem se ocitl v křížové palbě tří dalších SB – 2, které opustily formaci, aby poskytly mé oběti alespoň nějakou ochranu…
Stačil jsem spokojeně zaznamenat, že ‚moje‘ SB – 2 je celá v plamenech, a začal jsem ostře nabírat výšku. Fokkera jsem srovnal s dalším bombardérem a několikrát krátce vypálil. Z jednoho motoru se hned vyvalil hustý kouř, ačkoliv plameny jsem neviděl. Střelci jiných tří letounů si mě vzali okamžitě na mušku. V dešti střel jsem prudce vyšlápl pedál a vrazil řídící páku co nejvíc vpravo, abych dostal fokkera mimo dosah zničujícího vodopádu kulek. Táhl jsem jej do přemetu a dostal se za ocas posledního letounu ve formaci.
Můj druhý cíl byl teď sevřen z obou stran vlastními soudruhy a já mohl klidně vypálit dvě dlouhé dávky na všechny. Zdálo se mi, že obě bezvadně sedly… Prázdné zásobníky mě bohužel donutili odpoutat se z boje…“
Konec příprav sovětské ofenzívy a samotné boje při ofenzívě na Karelské šíji a průlom Mannerheimovy linie, začne v Díl X.


Zdroje : Eloise Engelová, Lauri Paananen - Zimní válka - Sovětský útok na Finsko 1939 - 1940.
Karel Richter - Hranice placená krví.
Velká vlastenecká válka.
Donald Sommerville - Druhá světová válka - Den za dnem.
Christopher Andrew,Vasilij Mitrochin –Neznámé špionážní operace KGB Mitrochinův archiv.
Mannerheim - memoáry.
Mé letité zápisky a mapy.