Vzpoury slovenských vojáků
Nejvyšší orgány habsburské monarchie, v roce 1914, často hodnotily vojáky z dnešního Slovenska jako jedny z nejspolehlivějších v celé armádě. Rakouské i maďarské noviny popisovaly hrdinství slovenských vojáků na Haličské frontě, kteří vynikali hrdinstvím, smělostí, přísnou disciplínou a poctivostí. Chválu na ně pěl polní maršál arcivévoda Bedřich Rakousko-Těšínský (1856-1936), nebo náčelník generálního štábu, polní maršál Conrad von Hötzendorf (1852-1925). Polní maršál Svetozar Borojević von Bojna (1856-1920), původně velitel VI. košického sboru, se zmiňoval o tom, že jeho vojáci jsou "nádherný materiál". Možná právě materialistický vztah nadřízených k prostým vojákům zapříčinily, že vojenské vzpoury v roce 1918, se nevyhnuly ani vojákům slovenské národnosti. Po vzpouře námořníků v Boce Kotorské 1. února, došlo na jaře téhož roku k obdobným nepokojům i na doplňovacích posádkách v zázemí, kde byli soustředěni navrátilci z ruského zajetí. Celkem se mluví o pětadvaceti vzpourách, z nichž pět podnítili vojáci Slovenského původu, konkrétně v posádkách Veľký Bečkerék, Trenčín, Lučenec, Kragujevac a Bratislava. První z povstání slovenských navrátilců proběhlo u náhradního praporu 12. pěšího pluku ve Velkém Bečkeréku, tedy mimo dnešní Slovensko. První vzpoura na tomto území byla paradoxně ze strany rusínských vojáků náhradního praporu 80. pěšího pluku v Rimavské Sobotě, v noci z 12. na 13. května 1918. Vzpoura již slovenských vojáků proběhla v Trenčíně 21. a 23. května, v obvodu tehdejších ubytovacích prostorů náhradního praporu 15. pěšího pluku. Velení si již dříve stěžovalo, že z více než 6 000 mužů praporu je přibližně 5 000 navrátilců téměř výhradně slovenské národnosti z Turčianské župy, Bytčiansky, Myjavské, Senického, Skalického a Novomestského okresu, kteří jsou dle jejich slov "nakaženi anarchismem". Bezprostřední příčinou vzpoury ze dne 21. května byla, tak jako v boce Kotorské, špatná strava, kterou mužstvo odmítlo konzumovat a surové chování důstojníků, což vyústilo do několika incidentů vojáků s veliteli. Revolta vojáků se opakovala i v poledne 23. května, tentokrát ale ve Veľkej Kubrej, kde byla umístěna setnina nováčků. Situaci umocnila spontální demonstrace žen, které se nacházely za zdí a přidaly se na stranu vojáků. Odpoledne jeden z navrátilců podal strážnému na kasárenské bráně listinu s rezolucí, v níž vojáci požadovali propuštění svých nevinně vězněných druhů, lepší zacházení ze strany důstojníků, pořádnou obuv a šatstvo. Navíc odmítali provádět další zemědělské práce na místních velkostatcích, jelikož doma je čeká vlastní neopracovaná půda a jejich rodiny jsou uvrženy do stejné bídy jako oni v kasárnách. Jelikož velitelství jednotky mělo k dispozici pouze 100 loajálních vojáků maďarské národnosti, neodvážilo se přimo zasáhnout. Preventivně bylo vyhlášeno stanné právo s cílem vyčkat na příjezd silné asistenční jednotky. Stuaci se ale podařilo vyřešit bez krveprolití a obnovit pořádek. Podobné příčiny, průběh i požadavky měla i vzpoura náhradní setniny 29. praporu polních střelců v Lučenci dne 28. května 1918. Tentokrát ale došlo i k represím vůči vzbouřencům. Inspekční důstojník odmítl se vzbouřenci diskutovat, rychle zalarmoval marškompanie tamního 25. pěšího pluku a pod pohrůžkou jejich nasazení, se podařilo povstání zažehnat. Celá náhradní setnina 29. praporu byla internována v kasárnách 25. pěšího pluku, přičemž sedm vojáků postavili před polní soud. Obě tyto vzpoury měly živelný charakter a rozhodně se nedaly považovat za organizované nebo předem promyšlené. Tyto náznaky jsou patrné pouze v případě tzv. velkých vzpour, ke kterým patří povstání slovenských vojáků náhradního praporu trenčínského 71. pěšího pluku v Kragujevci.
Na jaře roku 1918 se vrátilo 2 400 a 3 000 slovenských vojáků z ruského zajetí, do Kragujevace, sto čtyřicet kilometrů jihovýchodně od Bělehradu. Z těchto vojáků mělo být sestaveno 7 rot 41. pochodové formace, kterou měli 10. června odvelet na italskou frontu k posílení 71. pěšího pluku. Atmosféra v kasárnách ale byla velice výbušnou, přičemž strádání z ruského zajetí, nedostatečné zásobování potravinami a všeobecný odpor k válce, vedly k živelné vzpouře. Druhého června večer, po vydání žoldu se vojáci vraceli z města do ubytoven. Voják Martin Riljak z Hornej Maríkovej, se pod vlivem alkoholu dostal do střetu s dozorujícím rotmistrem Antonem Bednárem. Riljaka se však zastali ostatní vojáci, kteří Bednára zbili. Tak propukla vzpoura, mezi devátou a desátou hodinou v noci, do níž se zapojili mnozí vojáci. Většina nováčků se vzpouře vyhnula a z místa utekla k budově velitelství. Postupně se velení vzpoury ujímali organizátoři: třikrát v boji vyznamenaný šikovatel Viktor Kolibík, čatař Ján Hudec, svobodník Pavol Kleniar, vojáci Ondrej Jariabka, Dionýz Jesenský a další. Celá vzpoura tak postupně nabývala charakter vojenské operace. Část vzbouřenců pod vedením Jána Hudce se chtěla zmocnit skladu munice, druhá skupina Pavla Klejnara pronikla k železniční stanici, kde přerušila telegrafní spojení. Sklad munice ani železniční stanici se však nepodařilo obsadit, což se ukázalo být osudné. Velitel náhradního praporu podplukovník Artúr Marx začal urychleně jednat, aby vzpouru potlačil. Nejprve pomocí jednotky dragounů a kulometné čety zastavil vzbouřenců postupujících ke skladu munice a později odřízl od spojení s kasárnami skupiny, které pronikly do města. Nejhouževnatější odpor kladli vzbouřenci izolováni v kasárnách, ale ten po nasazení dělostřelectva postupně slábl. Velitelům se do oběda 3. června podařilo odpor vojáků zcela potlačit. Mezi vzbouřenci bylo pět mrtvých, druhá strana napočítala jen několik raněných. Pouze 50 mužům se podařilo uniknout. Ráno muselo zhruba 3 000 vojáků nastoupit na kasárenský dvůr a byli vyzváni, aby se dobrovolně přihlásili vůdcové vzpoury a lidé ochotní informovat nadřízené o podrobnostech událostí. Stanný soud z 8. června soudil 81 obviněných vojáků. Mnoho z nich dostalo mnohaleté tresty vězení a 44 z nich bylo odsouzeno k smrti. Mezi nimi Ján Fabo z Kubrej, Gregor Dvorský z Krásnej Vsi, Štefan Rác z Kubrice, Jozef Lašo z Petrovej Lehoty, Jozef Hrotko z Hornej Súče, Ján Pitner z Trenčianskych Teplíc, Ján Križan z Chocholnej – Velčíc, Ján Gohr z Uhrovca, Alojz Šelinga z Bolešova, Štefan Bednárik z Beckova a Anton Mikuš z Rybian. Poprava měla být vykonána ve 14:00, ale nikdo se nepřihlásil do popravčí čety a celý náhradní prapor 71. pěšího pluku to striktně odmítl. Hodem kostkou bylo vybráno 80 mužů z 1. bosensko-hercegovinského pluku, kteří dostali extra příděl potravin a alkoholu. Poprava byla vykonána zhruba kilometr za městem, na staré srbské střelnici. Následně byl 71. pěší pluk doplněn a koncem měsíce vyslán na Piavský front, kde držel pozice před útoky italských vojsk jakož i československých legií až do konce války v listopadu 1918. Ján Dodok (1895-1993), rodák z Košeckého Podhradia, byť sloužil jinde, ve svých pamětech z konce války zmiňuje, že tehdy se k nim ze zázemí dostala smutná zpráva. 71. pěší pluk, byl z části přesunut z Trenčína do Kragujevce v Srbsku a dne 8. června 1918, u něj bylo popraveno 44 Slovenských vojáků pro vzpouru proti rakousko-uherské vládě. Důsledkem toho výrazně upadla morálka vojáků na frontě a tak je navštívil maďarský generál, který se snažil povzbudit jejich náladu. Lichotivými slovy chválil slovenské válečníky, udělil všem kovové medaile a samotný Ján Dodok byl povýšen na podporučíka.
Není bez zajímavosti, že jen pár dní po vzpouře v Kragujevci se odehrála vzpoura v náhradním praporu 72. pěšího pluku v Bratislavě. Přitom v pozadí obou vzpour rezonovala snaha navrátilců vyhnout se jakýmkoliv způsobem novému nasazení na frontě - konkrétně na poslední ofenzivu rakousko-uherské armády na Piavě, která začala 15. června 1918. Vzpoura slovenských navrátilců náhradního praporu 72. pěšího pluku, vypukla odpoledne 5. června 1918 v Bratislavě v prostorách tzv. vodních kasáren na dunajském nábřeží. Podařilo se ji potlačit hned v zárodku, především díky tomu, že 307 vojáků, kteří se právě vrátili z šestitýdenní dovolené, bylo ještě bez zbraní a měli být právě vystrojeni. Na dvoře kasáren, po zavelení nástupu se vojáci vzbouřili s výkřiky "my chceme dovolenou a ne nástup", načež se vrhli na velící důstojníky. Snažili se získat na svou stranu další slovenské vojáky z jiné setniny, kteří již měli zbraně. Mnozí ale zaváhali a během dvou hodin se podařilo odpor navrátilců zlomit. Vůdcové vzpoury byli uvězněni. Melichar Ilenčík, Martin Jursa, Martin Lipa, Ján Pálka, Gabriel Rusnák a Ján Škapík, byli 8. června 1918 postaveni před stanný soud v Bratislavě. Škapík a Jursa byli odsouzeni a o dva dny později popraveni. Na celý náhradní prapor 72. pěšího pluku bylo uvaleno stanné právo. Konec války ale neznamenal konec povstání vojáků, k nepokojům totiž došlo ještě koncem října v Prešově.
V noci z 31. října na 1. listopad, se nejméně 300 vojáků náhradního praporu 67. pěšího pluku, dozvědělo o konci války, načež vyrabovali ve městě Prešov vojenské sklady a některé obchody na nynější Hlavní ulici. Vojáci 67. pěšího pluku, pocházeli většinou ze Šarišské a Liptovské župy a některých dalších menších prešovských útvarů. Pod vlivem revoluce v Budapešti odepřeli poslušnost svým velitelům a rozhodli se rabovat město. K vojákům se rychle přidali rovněž mnozí civilisté. Po příjezdu vojenských posil byli vzbouřenci pozatýkáni a přesto, že během nepokojů nedošlo k žádným ztrátám na životech, odsoudil 120 účastníků vzpoury stanný soud k trestu smrti. Ještě týž den, 1. listopadu 1918 bylo přímo u zdi katolického kostela na Hlavní ulici, popraveno 40 vojáků a 2 civilisté. Ostatním se podařilo uprchnout. Ján Meličko z Prešova napsal tehdejšímu martinskému vedení Slovenské národní rady dopis, v němž píše: "Ráno bez akéhokoľvek výsluchu ich dali strieľať a síce pri kostole. Mnohí sa útekom chceli zachrániť, ale ako psov ich strieľali. Moc zaslzených očí sa dívalo na to. No boli tam aj vysmiate tváre vyvoleného národa." Tehdejší maďarské vojenské i státní orgány tuto vzpouru zařadily do kategorie rabování obchodů a nikoli mezi klasické vojenské vzpoury.
Zdroj:
https://www.mod.gov.sk/data/disk/casopi ... 5_2018.pdf
https://www.klubvtn.info/info_9910_soubory/hro1sv.doc
https://www.klubvtn.info/info_269.htm
https://mykysuce.sme.sk/c/20368909/v-71 ... cania.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pre%C5%A1 ... A1_vzpoura
https://cs.wikipedia.org/wiki/Tren%C4%8 ... C3%AD_pluk
Pamětní tabule povstalcům popraveným v Kragujevaci
hlavní vchod do kasáren v Trenčíně
výcvik vojaků 71. pešího pluku v boji na bodák
Cudujem sa, ze v Cechach je tema vzbur Slovakov v ck armade niecim novym. Na Slovensku, ale aj v CSR to bola velmi casto komunistami zneuzivana tema- boj prosteho ludu, ktory nechcel bojovat za monarchiu. A tak podobne. 
...tak trošku schíza. Nemusíme chodit daleko, co se týká jedné zmíněné vzpoury, tak třeba F. Rasch.
