Kapitola druhá: DRUHÁ OBLUDA
byla ještě zajímavější. Byla to houfnice ráže 42 centimetrů a zajímavá byla tím, že měla delší vývoj a mnohem složitější. Bylo to historicky bezkonkurenčně největší dělo rakousko-uherské armády. A proč jsem ji zařadil až za mladší houfnici ráže 38 cm? No proto, že původně šlo o zbraň, kterou si armáda objednala nikoliv pro polní službu, ale jako zbraň pro těžké pobřežní dělostřelectvo.
Mělo jít o dělo, schopné jedním zásahem zničit jakoukoliv soudobou válečnou loď bez ohledu na pancíře, které ji chránily. A tak světlo světa spatřila
Věžová pobřežní houfnice 42 cm M.14
Takže trochu geneze.
Jakmile došlo k začlenění pancéřování do opevnění, a sem patří i opevnění pobřežního dělostřelectva došlo k pomyslnému souboji mezi dělem a pancířem. Je to zjednodušené ale stále platné. Navíc konstruktéři se utkali v pomyslném souboji s možnostmi armád, hlavně pokud jde o finance. Byla snaha ukrýt pod pancíř všechny obranné prvky, ale vysoká cena tyto možnosti omezovala. Nakonec se objevil nápad – vytvořit přenosné pancéřování, které by bylo možno instalovat na libovolném místě. Takové zařízení vytvořila německá firma Grusson pod názvem
fahrbare Panzerlafette, čili pohyblivá pancéřová lafeta, později nazývaná
Fahrpanzer. Tato platforma byla vyráběna pro mnoho evropských armád.
Zde je toto zařízení při přepravě na jednoosém podvozku. Už v této fotky je zřejmé, že to byla malá věc. Navíc si člověk jen obtížně představuje, co s obsluhou dvou mužů dělala střelba z palubního kanónku.
xxxxx
A zde je dvojice fotografií které ukazují, že tuto mobilní pancéřovou lafetku bylo možno umístit jak do zákopového systému tak do předem vybudované betonové pevnůstky. To bylo poměrně moudré a pořád zde byla možnost ji kdykoliv odvést pryč. Ale jsou známé instalace, kdy tato věc byla napevno zabetonována do soustavy nějaké pevnůstky.
Ale při pohledu na ni, je jasné, že měla své limity – hlavní byl ten, že omezená hmotnost způsobila, že pancíř byl slabý a dělo mělo omezenou ráži. Teprve na počátku první světové války byla vyrobena přenosná věž, ve které by bylo umístěno dělo větší ráže.
Na přelomu 19. a 20. století nasazení těžce pancéřovaných plavidel radikálně změnilo situaci v rovnováze mezi útokem a obranou při obraně pobřeží. Něco naznačila Krymská válka, kde byly nasazeny plovoucí pancéřované baterie proti ruským opevněním. Následoval rychlý vývoj obrněných plavidel a zkušenosti z následujících válek, prusko-rakouské a americké občanské ukázaly převahu lodí ve střetech s opevněním. Ale ani obránci nespali a čas převahy obrněných lodí byl krátký.
V pobřežních pevnostech byla nasazena pobřežní děla větších ráží s pancéřováním a také houfnice, střílející ze zakrytých postavení. Pod úhlem dopadající dělostřelecké náboje mohly probít slaběji pancéřované paluby lodí.
Koncem 19. století bránila většina států své pobřeží kombinací houfnic a pobřežních děl. Po roce 1905 přišel další vývoj a byl značně zvětšen dostřel lodního dělostřelectva a v roce 1910 již dostřel hlavních kalibrů lodí dosahoval přes 20 kilometrů. Také pobřežní dělostřelectvo začalo plnit i druhou roli - obranu proti obojživelným výsadkům.
Je logické že ambiciosní rakousko-uherská marína nehodlala zůstat bokem a to ovlivnilo rozhodování o nasazení nejtěžších houfnic v pobřežním opevnění.
Zpočátku byly v pevnosti Pula nainstalovány houfnice 305 mm a začalo se uvažovat o instalaci ještě těžších zbraní. V roce 1907 byly v konstrukční kanceláři Škoda v Plzni pod vedením prof. Ing. techniky Oswalda Dirmosera zahájeny první koncepční práce na motorizovaném dělostřeleckém prostředku velké ráže, které bylo prioritně určeno pro nasazení v pobřežních bateriích. V 16. června 1909 vojenská komise povolila další konstrukční práce a dopřesnila technické požadavky. Během necelého roku ležel na stole projekt houfnice ráže 42 cm. Armáda objednala první hlaveň.
17. a 18. 7. 1912 došlo na tovární střelnici v Bolevci k nastřelení této hlavně a byla to velká sláva. Zkoušelo se:
- nastřelení hlavně
- zkoušky prachových náplní
- zkoušky nábojnic
- zkoušky zápalkových šroubů
Během těchto dvou dnů hlaveň vypálila 23 ran. Další zkoušky hlavně, a náplně se konaly 29. a 30. listopadu 1912 a opět bylo vypáleno 23 ran.
V létě 1913 se prováděly zkoušky v okolí válečného přístavu Pola a byly velmi dobré. Byla objednána další zbraň, tedy hlaveň číslo 2 a byla nastřelena těsně před válkou v dubnu 1914. A v létě 1914 zavedla armáda do výzbroje tuto zbraň pod označením 42 cm L/15 Küstenhaubitze.
Vznikla tak houfnice s těmito parametry:
ráže 42 cm
délka hlavně 629 centimetrů
váha granátu 1000 kilogramů z toho 89,6 kilogramů litého tritolu
úsťová rychlost byla 415 m/ sekunda
dostřel 12,7 kilometrů
náměr: +40 až 70°
odměr: 360°
Hmotnost v palebném postavení 112 735 kilogramů.
Některé zdroje uvádí, že armáda objednala osm kusů tohoto děla, které chtěla umístit ve dvou čtyřvěžových pobřežních bateriích. Stanoviště byla navržena již v roce 1913, jedno v pevnosti Pola u pohoří Goblina v poblíž budovaném pancéřovém opevnění Gradina, druhé v pevnosti Kotor při mořské hladině. Ve chvíli započetí války byly práce v Pole teprve zahájeny, v Kotoru se nacházely v koncepční fázi. Ale jiné zdroje dávají jinou genezi zbraně.
A tady tu fešandu máte. Vypadá to dost divně a ten malý kanónek na střeše je malorážová zbraň určená pro protiletadlovou palbu. Faktem je, že při možné rychlopalbě, pokud by zde bylo usazeno těchto zbraní více kusů, byla by to krajně nebezpečná palebná uzávěra.
První zbraň byla u přístavu Pola instalována v říjnu 1914. Škodovka zbraň zabudovala do ocelové otočné lafety s kruhovým pancéřovým krytem, takže připomínala děla uložená v barbetách na starých bojových lodích. Celé to stálo na betonové plošině a otáčelo se na kuličkové dráze.
V podzemí byly vybudovány kryty a muniční sklady a s elektrickými výtahy pro projektily a prachové nábojky. Prvky pro zaměření dodávala nedaleko stojící pozorovatelna. Obsluha měla pouhých 27 mužů ale i tak dokázala pálit rychlostí 2 rány za minutu.
Tato zbraň s integrální věží č. v pevnosti celou dobu války. V roce 1917, kvůli sílícím náletům dohodových letadel, bylo na věži instalováno malé protiletadlové dělo a místo pro obsluhu. Instalaci dalších věží přerušil začátek války a zprávy ze západní fronty. Německá armáda, disponující těžkými houfnicemi 210-420 mm, podpořené rakouskými moždíři 30,5 cm, velmi rychle překonaly odpor belgických a francouzských pevností. Nečekaná účinnost těžkých děl proti pevnostem utvrdila velení rakousko-uherských vojsk v rezignaci na umístění dalších stacionárních děl v pobřežních opevněních.
Na podzim roku 1914 tak armáda zadala požadavek na mobilitu těchto houfnic tak, aby bylo možno je přemisťovat dle potřeby po bojišti a mezi bojišti. Zde se Škodovka předvedla ve skvělém světle. Už dokončovanou věžovou houfnici číslo 2 rekonstruovala, a to tak, aby zbraň i věž bylo možno rozebrat a opět složit z kusů, které bylo možno přepravit po železnici, pomocí motorových tahačů nebo benzino-elektrických vlaků. Podařilo se. Z počátku to ale byl logistický ořech- k transportu děla a všech součástí byl potřebný vlak, složený z 39 vagónů.
A tak se tato druhá houfnice číslo 2. stala prvním takovýmto dělem, přesunutá ze Škodovky na haličskou frontu jako 42 cm Küsten-Haubitzbatterie, pod velením referenta Vojenské technické komise kapitána Karola Martinovského. Byla to baterie číslo 1.
V únoru 1915 zaujalo dělo bojové stanoviště u Tarnowa a 14.2. ostřelovalo tarnowské nádraží v momentě vjezdu ruského vojenského transportu. Ten zasáhlo druhým nábojem a zahynul ruský generál a 200 vojáků. To bylo množné díky leteckému pozorování a radiovému spojení s posádkou děla. Následně se dělo zúčastnilo bojů z Přemyšl a když Přemyšl padl bylo složeno a přemístěno do Poli, kde bylo umístěno na původně plánované palebné stanoviště.
Potom dělo kočovalo jak cikánský vůz. Potřeby fronty a nedostatek nejtěžších děl vyžádal demontáž a přesun postupně.
- srbská fronta
- východní fronta na celkově tři destinace
- jižní Tyrolsko
- srbská fronta u Bělehradu
Během posledních bojů byla houfnice poškozena a vrácena do závodů Škoda k opravě a baterie zde převzala dohotovenou a nastřelenou houfnici číslo 3. Velení převzal kapitán Ferdinand Seder. Byla nasazena u Kotoru, na hranici s Černou Horou. Podporovala palbou rakouskou ofenzívu u Lovcenu.
xxxxx
Zde je vidět jak vypadal kompletní mobilní 42 cm houfnice před bitvou u Lovcenu. A druhý obrázek ukazuje tu samou houfnici při střelbě někde v Dolomitech
Během bojů se k ní připojila nová baterie číslo 2 vyzbrojená houfnicí č. 4. Ta, pod velením kapitána Emila Kruga, dostala stále ještě věž taktéž číslo č. 4. Stalo se 26. listopadu 1915. Velel jí kapitán Krug. Byla nasazena v Kotoru kam přibyla v prosinci a od 8. února 1916 a spolu s baterií č. 1 podporovala útok na Lovcen. Palba měla nejen ničivé, ale i morální účinky.
Na konci února, byla obě dvě děla přesunuta do jižního Tyrolska, k podpoře ofenzívy, nazvané Strafeexpedition, která byla zahájena v květnu 1916.
Pro posílení palby byla nasazena třetí baterie číslo 3 která byla vyzbrojena opravenou zbraní číslo 2. Nové baterii velel kapitán Rudolf Petters. Přestože první část ofenzivy proběhla dobře a houfnice úspěšně ničily italské pevnosti, ofenzíva jako celek se nepovedla – na východě se rozhořela ofenziva generála Brusilova.
Na východní frontu tak byla přemístěna baterie č. 2, na počátku července se nacházela v Chodorově ve východním Haliči. Ale již po několika dnech byla stažena do Maďarska, do Hajmaster, kde byly prováděny střelecké zkoušky. V září se tato věž nacházela v Bulharsku, kde se spolu s baterií č. 1 účastnila útoku na Rumunsko v sestavě armády generála Mackensena. Další osudy těchto zbraní ve věžích nejsou už pro další text důležité, i když jsou veskrze zajímavé.
To zajímavé pro nás se stalo někdy v roce 1919, koncem roku. Bylo rozhodnuto další 4 objednané hlavně instalovat do nových lafet už bez pancéřových věží. Tím došlo ke vzniku de facto nové zbraně. Bylo pro ně upraveno ložiště používané s velkým úspěchem pro 38 cm houfnice a kanóny 24 cm. Armáda je označila za 42 cm Autohaubitze M.16. Název ukazoval zásadně jiný druh přepravy.
xxxxx
Výstavba rozebíratelné věže pro 42 cm houfnici M.16. Jsou to skvělé fotografie, je na nich vidět zapuštěné ložiště a postupné zvedání stěn i usazování lafey s kolébkou hlavně.
xxxxx
Zde je další krásná fotka ukazující dovoz a manipulaci s hlavní a vedle je větší obrázek, který ukazuje vykládku munice pro tento typ těžkého děla.
Ložiště nově vážilo 63 tun a bylo tedy rozděleno na 4 díly – u 38 cm houfnic a 24 cm kanónů bylo ložiště dvoudílné. Přeprava byla tato:
- dvě poloviny skříňového ložiště byly přepravovány pomocí benzino-elektrických vlaků
- dvě poloviny vyjmuté točny byly převáženy na ocelových plošinových vozech tažených tahači M.12 a Později M.16.
- hlaveň – jeden BE vlak
- lafeta – jeden BE vlak
Celé dělo tak přepravovalo 6 jednotek.
Nabíjecí zařízení a dvouřadé kuličkové ložisko nesoucí točnu byly přepravovány s ostatním příslušenstvím. V této verzi dělo v palebném postavení vážilo 113 tun.
První jízdní zkoušky celé této soustavy proběhly 7. listopadu 1916. A vznikla první jednodělová baterie ve složení:
- 8 důstojníků
- 210 mužů
- 5 koní
- 4 povozy , zde to byla např. kuchyně, dílny ubytovací materiál a ženijní výbava
- 1 kompletní dělo
- 32 přepravních prostředků
42 cm autohoufnice M.16 v palebném postavení. Za pozornost stojí velmi sofistikované maskování, kdy je použit pohyblivá maketa velkého seníku.
Celkově bylo objednáno 8 kusů a do konce války bylo všech 8 kusů také vyrobeno. A k tomu jedna náhradní hlaveň a náhradní kolébka.
Jak už víme, první 4 byly ve věžové verzi, kdy jedno bylo stabilní a tři mobilní. Další tři děla byly ve verzi mobilní věz věže jako autohoufnice.
V roce 1917 došlo k dalšímu zjednodušení přepravy a to tím, že bylo zmenšeno ložiště tak, že bylo rozměry shodné s ložištěm 38. cm houfnice, plus minus nějaký ten centimetr. A tím se dělo stalo přepravitelné pomocí 4 BE vlaků a dostalo označení 42 cm Autohaubitze M.17.
Vznikla tak houfnice s těmito parametry - jde jen o modifikaci původních parametrů předchůdce
ráže 42 cm
délka hlavně 629 centimetrů
váha granátu 1000 kilogramů z toho 89,6 kilogramů litého tritolu
úsťová rychlost byla 470 m/ sekunda
dostřel 14,6 kilometrů
náměr: +40 až 70°
odměr: 360°
Hmotnost v palebném postavení 104 735 kilogramů.
Armáda měla velké oči a objednala plných 8 kompletních zbraní. Do konce války nebyla ani jedna tato zbraň nastřelena dokončena či dokonce předány. Tedy dle záznamů Bolevecké střelnice. Ale existuje prý fotografie kde je v palebném postavení obklopena vojáky v rakouských uniformách. Bohužel jsem ji neviděl a tak nemohu objektivně posoudit
Jaký byl osud těchto zbraní?
Stacionární baterie zůstala do konce války v postavení Gomila v původní stabilní věži nad Polou
Věžová baterie číslo 1 byla přestavena na standart Autohoufnice M.17 a válku ukončila také v Poli umístěna poblíž stanoviště Gomila.
Věžová baterie číslo 2 byla začleněna jako samostatná jednotka do 4. štýrsko-krainského pevnostního dělostřeleckého pluku z Pole.
Věžová baterie číslo 3 padla nepoškozená do rukou Italů a byla zkoušena v roce 1919 v Římě.
Ostatní čtyři zbraně – tedy Autohoufnice vz. 16 a 17 byly rozmístěny na různých frontách. Jejich osud je nejistý.
Všeobecně lze říci, že po rozpadu monarchie rozhodla spojenecká komise, že ukořistěné houfnice ráže 38 a 42 centimetrů budou sešrotovány a to jak ty na frontových destinacích, tak ty rozpracované ve Škodovce. Dopadlo to jinak. Kdo by to řekl, že ano.
Jeden kus 38 cm houfnice – hlaveň číslo 6 zůstala v ve vídeňském arzenálu jako muzejní exponát, kdy až do roku 1936 byla na dvoře v rozebraném stavu a poté byla složena a umístěna v dělostřeleckém sále.
Houfnice 38 cm číslo 2 Gudrun s několika kusy 38 cm a 42 cm houfnicemi se nacházely v dělovce v městě Gyor, dnes Ráb a zde byly ukořistěny Rumunskou královskou armádou používány touto armádou až do konce Druhé světové války.
Dva kusy houfnice 38 cm a jeden kus 42 cm houfnice si přes pokyny Dohody ponechala i Itálie.
Zde je fotografie z roku 1919, město Řím. Zde jsou vystaveny dva kusy ukořistěných těžkých zbraní . V levé časti je to 38 cm houfnice M.16, konkrétně je to popisovaná Barbara a v pravé části je 42 cm autohounice M.16. Na fotografii jsou vidět i části benzinoelektrického vlaku.
Benzíno- elektrické vlaky si ponechali dílem Rumuni a Italové, jeden by se měl nacházet ve Vídni v Arzenálu
Jeden kus houfnice 42 cm – hlaveň číslo 9 byl téměř dokončen ve Škodovce a nacházel se ve Velké montovně. Zde se vyskytoval i 28. října 1918 a v roce 1919 byl dokončen mimo zaměřovače a část výstroje. Nebyl ale nastřelen. Nebyl sešrotován a zůstal v hale jako ukázkový kus a ž do roku 1937.
V roce 1937 bylo potřeba uvolnit prostor pro výrobu výsuvných věží s dvojčetem houfnic 10 cm vz. 38, které měly být montovány do některých tvrzí československého opevnění. Proto byla 42 cm houfnice demontována, přemístěna mimo montovnu a znovu složena na betonových základech bývalého plynojemu. Byla opatřena kvalitním nátěrem, nakonzervována a zastřešena. Zde vyčkala až do roku 1940, kdy si ji nechali dokončit a uvést do provozu Němci.
A to je zajímavý kousek historie a já si nedovolím Vás čtenáře této práce o něj připravit. Takže následuje malá vložka na zajímavé téma:
xxxxx 
xxxxx
Je příznačné, že když (pokud opět zabrousím do námořní oblasti) ve VB šlo z peněz na stavbu Dreadnoughtu 70% na platy dělníků, tak v R-U to bylo u prvních vlastních dreadnoughtů 32% (a to ještě myslím při lepších platech v loděnicích než na řadě jiných míst v průmyslu v monarchii...viz. např. ty české zbrojní firmy).
