martin píše:Ahoj, vcelku náhodou jsem to tady objevil. Sloužil jsem jako VŠ absolvent v letech 1985/86 v Jihlavě u Krugu na odpalovacím zařízení a chodíval i do služeb na velitelské stanoviště PVOS. Takže jsem si teď zavzpomínal. Byly to zajímavé časy a zkušenosti. Možná bych ty informace tady mohl občas něčím doplnit.
Ahoj, zkusím nejprve okomentovat texty, které tady už jsou. Takové poznámky a doplňky, které mne bezprostředně napadly při čtení zdejších příspěvků.
Vystudoval jsem FEL ČVUT, kde jsme všichni po dva roky museli pravidelně jeden den v týdnu pobývat na tzv. vojenské katedře a připravovat se na vojenskou službu, abychom byli dostatečně připraveni na velitelsko-odborné zařazení
(či jak se tomu říkalo) během roční vojenské služby. Byli jsme takzvaní absolventi. Se dvěma kolejničkami na výložkách uniformy a od normálních kluků vojáků sloužících dva roky posměšně nazýváni špagáti.
Radiolokátor vyhledávání cílů 1S12 tvořil základní prvek vyhledávání cíle.
Jo, to byl impozantní stroj. Opravdu velký, široký podvozek. Na rozvinutou a otáčející se anténu byl pěkný pohled. V dokumentaci byl též označován obecnou zkratkou SOC - stancija obljudenija cjeli - nebo tak nějak. Pokud se někdo poněkud rozvzteklil, tak se říkalo, že se točí jak SOCka.
Jeho dosah byl možná i větší, než se tady píše. Nepamatuju si to přesně, ale říkalo se, že když se zapne všechno co má, tak že vidí až - a to už právě nevím.
Měl pogumované pásy, aby příliš neničil normální silnici. Ale v zimě mu to na namrzlé silnici kvůli tomu pěkně klouzalo. Jezdil v přední části kolony, a ostatní za ním pro jistotu pod prudšími kopci čekali, zda vyjede.
Radiolokátor navedení raket 1S32 který je součástí palebné baterie má za úkol zaměření cíle jehož polohu dostal od vyhledávacího RL a navést na něj odpálené ŘS.
Jeho zkratka byla SNR - stancija navedenia raket, nebo taky střelecký lokátor. V něm fungoval velitel beterie a jeho zástupce (vojáci z povolání), ostatní z posádky byli záklaďáci.
My "absolventi" jsme byli velitelé odpalovacích zařízení. Ale v začátcích této techniky u nás byli i na těchto místech zřejmě vojáci z povolání. Alespoň to tak vypadalo podle zápisů v technických či provozních denících a v podobné dokumentaci.
K nabíjení na odpalovací zařízení sloužil přepravník ŘS 2T6
Posádku tvořili dva lidé, řidič a operátor. Na rozdíl od ostatní techniky docela příjemné posezení v kabině a ve srovnání s pásáky i komfortní svezení. Přepravník musel poměrně přesně najet vedle odpalováku a při secvičené obsluze nebyla překládka rakety nijak zvlášť problémová. Velitel a operátor odpalováku stáli nahoře na lafetě a zatlačovali raketu tak, aby se přesně posadila. Přepravník měl půlkulaté rameno, které se zvolna vyklápělo a na něm na krátkém kusu lana byla zavěšena raketa. Horší bylo, když se překládala ostrá raketa z jednoho odpalovacího zařízení (OZ) přímo na druhé s použitím automobilového jeřábu. Raketa se houpe a otáčí vysoko na jeřábu, je přidržována obsluhou ze země pomocí dlouhých lan, jeřáb se točí do půlkruhu, raketa si nesmí nikde ani ťuknout. A to vše v rámci utajení v noci jen za svitu hvězd.
Jo, to jsou ty vzpomínky.
Raketa je dvoustupňová. Její první stupeń tvoří čtyři startovací motory
Ty startovací motory se myslím zapalovaly pyropatronami. Při startu se též odstřeloval kryt na vstupním otvoru vzduchu hlavního motoru a myslím že i kryt vzadu na hlavním motoru-trysce. Mám v hlavě údaj 2400 metrů, což snad byla vzdálenost, ve které vyhořely a odpadávaly startovací motory a v tom místě byla zachytávána a začala být řízena naváděcím lokátorem. Do jeho paprsku byla vlastně vstřelována naslepo jen správným nasměrováním lafety OZ. Během letu se kvůli lepší stabilizaci otáčela okolo vlastní osy. A jestli si to dobře pamatuju, tak při zachycení lokátorem "cukla" řídícími plochami a rotaci zastavila. Na fotkách je na vrchním zadním křídle vidět vzadu malá anténka pro příjem naváděcích povelů.
Druhý cíl určitě druhá baterie. První cíl po stejné frekvenci může vyslat jedna baterie dvě, nebo tři rakety v určitém intervalu.
Lokátor mohl navádět dvě rakety z vlastní baterie na jeden cíl. OZ vlastně otáčely lafetou synchronně s vedením cíle lokátorem (a s korekcemi na vzdálenost OZ od lokátoru) tak, aby v každém okamžiku mohla být raketa odpálena a vstřelena do naváděcího paprsku. Dvě rakety současně ano, těmi třemi už si nejsem jistý, to spíš ne. Jak bylo realizováno současné vedení těch raket už nevím. Dokázal bych si představit, že rakety měly svá čísla (od jedné do šesti) a lokátor na jediné společné frekvenci vyslal vždy číslo rakety a pak povel. Ale spíš v tom byla nějaká jiná finta.
Ona tam na první pohled řada věcí třeba vypadala směšně, ale člověk až později zjistil, že v tom byl určitý záměr a že věci vlastně fungovaly až překvapivě dobře. S odstupem mi připadá až neuvěřitelné, že s tím jak se na technice vystřídalo spousta méně či více znalých lidí a případně ji každý trochu poznamenal, tak že se posádky dokázaly skutečně secvičit a při střelbách zasáhnout cíl.
Rakety se musely ručně ladit na naváděcí frekvenci konkrétního lokátoru. Mám pocit, že i jednotlivé baterie/lokátory v rámci jednoho oddílu používaly různé frekvence.
V pravidlech raketostřelby bylo přesně popsáno, za jakých okolností se střílí jednou nebo dvěma raketami a v jakém časovém odstupu. Bylo to teoreticky propočítáno na dosažení co možná nejvyšší pravděpodobnosti zasažení cíle. Střelba na příletu nebo odletu, výška, vzdálenost, rychlost cíle. A tak podobně. Velitel lokátoru si také musel hlídat, aby si ke střelbě vybral OZ, jehož raketa neohrozí lokátor. Kameny odletující ze země, odpadající kryty z rakety, oheň z motoru, havárie rakety ...
Při výběru rakety ke střelbě hrálo roli i to, jak dlouho už je raketa "aktivovaná". Bylo to rozděleno na tuším 40 minut pohotovosti a 20 minut odpočinku (nebo obráceně). To nějak souviselo snad s chlazením vnitřních napájecích článků rakety. Operátor OZ měl před sebou dva prosvětlené ciferníky vypadající jako hodiny, a tam ten cyklus byl znázorněn. Pochopitelně rakety mohly být aktivovány na přípravu nezávisle na sobě. Jen si už nepamatuju, zda to při bojové činnosti měl dělat operátor OZ nebo velitel naváděcího lokátoru.
Pro dnešek končím. Někdy příště například na téma: jaká zajímavá zařízení byla v OZ, komunikace s naváděcím lokátorem nebo co se dělalo při přechodu do bojové pohotovosti. A jaké to bylo v PVOS.
Jo a objevil jsem hezké fotky OZ na
http://www.brigadyr.ic.cz/pozemni_techn ... g/krug.htm
Martin
.
