Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-45 č. 50
aneb
Japonská zahraniční expanze do roku 1922
Japonská zahraniční politika v letech 1906-1922
Symbolickou tečku za hrůzami rusko-japonské války učinila v Tokiu 30. listopadu 1906 obrovská vítězná přehlídka, kdy před Syna nebes, jeho rodinu, a množství významných armádních a námořních osobností i zahraničních hostů, napochodovalo 30 000 vojáků, a veřejnost se mohla pokochat pohledem na 70 000 ruských pušek, 450 děl a další ukořistěné zbraně, což mělo před světem a japonským národem demonstrovat sílu Země vycházejícího slunce. Císař Mucuhito, maršálové Ójama, Jamagata a admirál Tógó téhož roku z rukou prince Artura obdrželi vysoká britská vyznamenání, a zatímco si japonští spojenci prohlíželi ukořistěné válečné lodě VARJAG, IMPERATOR NIKOLAJ I, PERESVĚT a ADMIRAL APRAXIN, nemohli se ubránit myšlence, že Nippon může do budoucna představovat hrozbu i pro jejich zájmy na Dálném východě. „Z Japonska se stal lídr, na nějž hleděli všichni,“ píše Mesčerjakov. „Nejenom na Dálném východě. Nejenom v Asii. Se smíšenými pocity strachu a úžasu, se nyní na Japonsko dívali po celém světě. Žluté nebezpečí, které se dříve Evropanům jevilo jako něco obrovitého a nekonkrétního, nyní získalo přesnou geografickou polohu.“
Maršál Ójama
Prozatím se však vyčerpané a finanční krizí zmítané Japonsko soustředilo na ekonomickou expanzi, přičemž maximálně využilo prostoru, jenž mu v tomto směru umožňovala portsmouthská smlouva. Proto se prakticky ihned po její ratifikaci a podepsání dohody o hospodářské spolupráci u ruských břehů vyrojily flotily japonských trawlerů, jejichž majitelé využívající práva rybolovu. Jestliže v r. 1907 činila hodnota jejich kořisti 2,8 milionů jenů o čtyři roky později to už bylo 7,2 milionů, a z Nipponu se stal významný exportér rybích konzerv a ostatních produktů, tím spíše, že Japonci hojně lovili i v korejských vodách, kde se v r. 1909 plavilo 3755 rybářských lodí, v jejichž sítích uvázla kořist za 3 690 300 jenů.
Po obnovení diplomatických styků mezi Tokiem a Petrohradem se vztahy mezi nedávnými nepřáteli rychle oteplily, k čemuž přispělo i propuštění válečných zajatců a odhalení dvou památníků k uctění nejenom japonských, nýbrž i ruských vojáků padlých u Port Arturu. Důkaz, že obě mocnosti dokáží v problematice Dálného východu najít společnou řeč představovala dohoda uzavřená v létě 1907, která nehledě na oficiálně deklarovanou územní celistvost Japonska, Ruska, Číny a Koreje, de facto anulovala článek portsmoutské smlouvy o demilitarizaci Mandžuska a jeho navrácení Pekingu. Rusové tehdy předali Japoncům další úsek Jihomandžuské dráhy až ke stanici Sungari, ale hlavně si v tajné klauzuli za zády ostatních mocností vymezily sféry vlivu. Petrohrad, kromě Koreje, přenechal Tokiu i jižní Mandžusko, za což získal volnou ruku v severním Mandžusku a Vnějším Mongolsku. Na tuto dohodu navázala další tajná smlouva podepsaná v r. 1912 ohledně zájmových sfér ve Vnitřním Mongolsku, jehož západní cíp získalo Rusko, zatímco Japonsko mohlo expandovat do jeho východní části.
Jeden z pomníků padlých vojáků u Port Arturu
Tyto dohody, alespoň v Mandžusku a vnitřním Mongolsku, popíraly Američany vehementně prosazovaný princip „otevřených dveří“, a do budoucna vytvořily podmínky pro jejich uchvácení Japonci. Říše středu tehdy pro Nippon představovala nejvýznamnějšího obchodního partnera a výše jeho investic dosáhla do r. 1913 v přepočtu 222 milionů dolarů, přičemž v Mandžusku japonský kapitál naprosto dominoval. Na čínské trhy mířilo 50 % japonského vývozu, zatímco import z Číny tvořil třetinu dovozu do Země vycházejícího slunce, takže se zdejších obchodníků citelně dotklo odvetné opatření vyhlášené v r. 1908. Jeho příčinou se stalo zajetí parníku TACU MARU s nákladem zbraní poblíž Macaa. Třebaže k jeho zadržení došlo v portugalských výsostných vodách, a Tokio se omluvilo a zaplatilo finanční kompenzaci, podezření, že zbraně byly určené protivládním rebelům se vyvrátit nepodařilo, takže Peking zareagoval vyhlášením bojkotu japonského zboží. Je třeba zdůraznit, že vojensky slabí Číňané se k této formě odvetných akcí neuchýlili poprvé, ale dosud se jejich cílem stávaly výhradně exportéři západního zboží, o čemž se už v r. 1905 přesvědčili Američané.
Jak vidno, Japonci se záhy pevně etablovali na asijském kontinentu, přičemž mezi nimi sílilo přesvědčení o předurčení k osvobození bratrských národů od koloniálního jha a jejich začlenění do politického a ekonomického celku vedeného Tokiem. O tom, jak bude takové „osvobození“ probíhat, se jako první na vlastní kůži přesvědčili japonští nejbližší sousedé Korejci. Jak víme, Rusko přenechalo Zemi jitřní svěžesti Nipponu portsmouthskou smlouvou a Tokio si ještě téhož roku - výměnou za uznání nadvlády v Indii a na Filipínách - zajistilo i souhlas Velké Británie a USA, takže dostalo k jejímu podmanění volnou ruku.
Po potlačení povstání tonghaků a udělení koncesí zahraničním podnikatelům se v Zemi jitřní svěžesti koncem 19. století zvedla vlna odporu proti císaři Kodžongovi poklonkujícímu zahraničním mocnostem, jejímž nejviditelnějším projevem se stalo založení Klubu nezávislosti usilujícímu nejenom o liberalizaci společnosti, ale i o upevnění postavení země na mezinárodní scéně a posílení její hospodářské základny. Činnost klubu sice byla už v r. 1898 Kodžongem zakázaná a jeho vůdci perzekuováni či uvězněni, ale tyto ideje se z myslí Korejců vymýtit nepodařilo a císařova popularita nadále klesala.
Císař Kodžong
Obrat nastal teprve po rusko-japonské válce, kdy vítězní Japonci začali pracovat na definitivním podmanění Země jitřní svěžesti. Třebaže dohoda uzavřená v r. 1904 mezi Soulem a Tokiem garantovala Koreji nezávislost a územní celistvost, předložil Hirobumi Itó 17. listopadu 1905 zdejší vládě protektorátní smlouvu, která podstupovala výkon zahraniční politiky do rukou japonského generálního rezidenta. Třebaže Itó neponechal nic náhodě a jednání probíhala na japonském vyslanectví obklíčeném vojáky, Korejci si postavili hlavu a potupnou smlouvu nepodepsali. Itó zuřil a na adresu premiéra Han-Kju-sola údajně bez obalu pronesl: „Zabijte ho, pokud se bude nadále chovat jako dítě.“
Jednání se ještě téhož dne přesunula do císařského paláce, kam napochodovali japonští vojáci, jejichž přítomnost měla patřičně zapůsobit na korejské delegáty. Z projednávání protektorátní smlouvy se tedy stala fraška, přičemž o dusné atmosféře panující za zdmi paláce svědčí fakt, že brutálnímu nátlaku vystavený Han-Kju-sol omdlel, a když se proti smlouvě vyslovili i ministři zahraničí a financí, rozezlení Japonci se chopili pečetě ministra zahraničí a dokument vlastnoručně signovali. Za projevenou odvahu je Han-Kju-sol dodnes pokládán za korejského národního hrdinu, kdežto ministři, kteří dokument stvrdili, se do dějin zapsali jako „pět zrádců“. Vzhledem k tomu, že si Japonci podpis protektorátní smlouvy vynutili výhrůžkami a patrně i fyzickým násilím, Korejci jí neuznali a za pravdu jim o mnoho let později dala Komise pro mezinárodní právo OSN, jež jí, společně s např. konvencí o vytvoření Protektorátu Čechy a Morava, označila za příklad silou vynucené a tedy neplatné mezinárodní dohody.
Hirobumi Itó
Pohnutými událostmi v císařském paláci přetekl i kalich Kodžongovy trpělivosti a dosud povolný panovník vyjádřil odpor k protektorátní smlouvě na stránkách Korejského deníku a v r. 1907 tajně vyslal vlastní delegáty do Haagu, aby účastníky tamější konference seznámili s jeho odmítavým stanoviskem a požádali o pomoc světové mocnosti. Pokud by s podobnou iniciativou přišel o deset let dříve, mohl doufat v úspěch, ale nyní státy zainteresované v otázkách dálněvýchodní politiky respektovaly nároky Tokia. Korejské otázce se přesto dostalo značné publicity, což rozlítilo Japonce, kteří reagovali dalším utažením šroubů. V Zemi jitřní svěžesti vyhlásili zákaz shromažďování, zpřísnili cenzuru a přinutili Kodžonga abdikovat ve prospěch svého tělesně i duševně neduživého syna Sundžonga, přičemž jeho dědic Ji Un byl v Nipponu držen jako rukojmí.
Ještě v r. 1907 si Japonci vynutili podpis další dohody, jenž jim předávala kontrolu i nad korejskými vnitrostátními záležitostmi a rozpustili zdejší armádu čítající beztak nicotných 8000 mužů. Jejich bezskrupulózní počínání vyvolávalo odmítavé reakce napříč všemi vrstvami korejské společnosti. Už v r. 1905 došlo k založení Společnosti pro vykoupení národního dluhu organizující sbírku na umoření půjček poskytnutých Soulu japonskou vládou a postupně vznikaly další vlastenecké spolky. Popularitě se těšily spisy o historii Koreje a životopisy známých historických postav jako kupř. admirála Ji Sun-sina, a některé přední osobnosti spáchaly na protest proti bezohledné japonské politice demonstrativní sebevraždu.
Císař Sundžong
Tento věru zoufalý způsob odporu se nám může jevit jako pouhé teatrální gesto, ale ve zdejších specifických poměrech měl překvapivou účinnost. Když si velitel rozpuštěného 1. pěchotního gardového pluku sáhl na život, chopili se jeho podřízení zbraní a pustili se v ulicích hlavního města do boje s japonskými vojáky. Jejich příkladu následovaly další jednotky, které přešly k doposud slabé partyzánské Armádě spravedlnosti a s Kodžongovým požehnáním začaly proti okupantům bojovat nejenom na území Korejského poloostrova, ale i v zahraničí, o čemž svědčí úspěšný atentát na prvního korejského generálního rezidenta Itóa spáchaný se slovy: „Ať žije Korea“ v r. 1909 An Čung-gunem v mandžuském Charbinu.
Ozbrojený odpor nabýval na síle, takže povstalecký velitel Min Kung-ho porazil Japonce v několika bitvách a jeho kolegové I In-jong a Ho Ü dokonce vytáhli na Soul s úmyslem obsadit sídlo generálního rezidenta. Třebaže Japonci dokázali do r. 1908 většinu nejznámějších vůdců Armády spravedlnosti dopadnout, povstání se udusit nepodařilo a podle úředních záznamů padlo do r. 1910 se zbraní v ruce přes 17 000 Korejců. Se stoupajícími represáliemi narůstal i počet emigrantů, kteří mířili převážně do sousedních zemí Ruska a Číny, ale početná korejská diaspora vznikla i na západním pobřeží USA.
Atentátník An Čung-gun
Proměnu Země jitřní svěžesti v japonskou koloniální državu však nešlo odvrátit, jelikož Tokio na jaře 1910 jmenovalo novým generálním rezidentem generála Masatake Teraučiho, jehož první úkol představovalo konečného řešení korejské otázky. Záminkou se stal loňský atentát na Itóa, přičemž Terauči nejprve nařídil další kolo zatýkání potencionálně nebezpečných osobností a poté nechal v létě 1910 zveřejnit smlouvu o anexi podepsanou zdejším premiérem I Wan-jongem, v jejímž prvním článku stálo, že „Jeho Veličenstvo císař Koreje plně a trvale postoupí Jeho Veličenstvu císaři Japonska všechna svá suverénní práva nad celou Koreou.“ Posledním hřebíkem zatlučeným do rakve zdejší nezávislosti se 29. srpna stala abdikace císaře Sundžonga a předáním země do rukou vládce Nipponu, jehož zastupoval generální guvernér Terauči.
Třebaže Japonci detronizovanému císaři a jeho dvoru přidělili štědrou doživotní rentu ve výši 1,5 milionů jenů, Sundžong anekční smlouvu nepodepsal, čímž byla zpochybněna její platnost. Ostatní mocnosti však anexi bez námitek uznaly a akceptovaly i oznámení, že dosavadní smlouvy mezi Koreou a zahraničními vládami pozbývají platnosti a nahradí je nové dohody mezi Japonskem a příslušnými státy, přičemž cizinci již nemohli využívat práva exteritoriality.
Poslední korejský premiér I Wan-jong
Japonci novou kolonii rozdělili na třináct provincií a řadu menších správních jednotek a Terauči vyhlásil jako konečný cíl začlenění Korejců do velkého japonského národa a zároveň spustil další vlnu represálií, takže docházelo k zákazům vydávání místních periodik, veřejně se pálily nejenom spisy významných korejských osobností jakými byl „japonobijec“ Ji Sun-sin, ale i např. pojednání o sjednocení Itálie či boji za americkou nezávislost. Docházelo i k vykonstruovaným politickým procesům, za účelem zastrašení určitých skupin obyvatelstva jako tzv. „Případ 105“ zaměřený na perzekuci zdejších protestantů a členů nepohodlné Asociace nového lidu. Jenom mezi roky 1910 až 1918 internovali 200 000 osob, a Japonci také až do r. 1920 vůči Korejcům na menší přestupky běžně uplatňovali trest bičování, jenž byl v Nipponu již dávno zrušen.
Není divu, že si Terauči vysloužil nenávist korejského národa vyjádřenou ještě koncem r. 1910 neúspěšným pokusem o atentát, ale přesto se během jeho působení v křesle generálního guvernéra podařilo situaci stabilizovat a jedinými viditelnými projevy odporu zůstala příležitostná ozbrojená vystoupení korejské diaspory zejména v Přímoří a Mandžusku, kde vyrůstal i pozdější zakladatel KLDR Kim Ir-sen, která však nemohla nic změnit na faktu, že obyvatelstvo Zemí jitřní svěžesti dlouhých 35 let úpělo pod japonskou vojenskou botou.
Stavba železniční tratě mezi Soulem a Pusanem
Tokio už od časů války s Ruskem investovalo obrovské peníze do stavby zdejších železnic a zvelebování sítě silnic, načež Japonci do r. 1918 ovládli většinu zdejších lesů a zejména v severní části Korejského poloostrova se rozvíjelo dobývání užitkových surovin. Jenomže nejziskovější doly na základě dřívějších koncesí vlastnil zahraniční kapitál, tudíž Japonci sice drželi velkou uhelnou pánev v okolí Pchjongjangu, ale jejich podíl na výnosech v důlním průmyslu činící v r. 1911 pouhých 22,6 % do r. 1915 narostl jenom o 4 procenta.
Zato vyvlastňování korejské půdy pokračovala děsivou rychlostí takže generální guvernérství v r. 1918 vlastnilo 21,8 milionů akrů a množství pozemků skoupily i soukromé osoby a nejrůznější sdružení jako např. Orientální rozvojová společnost založená v r. 1908. Rolníci hospodařící v Zemi vycházejícího slunce mnohdy raději prodali svá pole, aby za utržené peníze nakoupili nepoměrně levnější korejskou půdu, zajišťující přitom slušný každoroční výnos 15-20 %. Třebaže některé prefektury finančně podporovaly vysídlování do Koreje, takže tu v r. 1910 žilo 171 543 Japonců (což však činilo pouhých 1,3 % obyvatelstva), a byť jejich počet do r. 1920 stoupl na 347 900, jednalo se o kapku v korejském moři, takže bylo zřejmé, že pouhou emigrací se cíl o asimilování Korejců uskutečnit nepodaří.
Poprava Korejců protestujících proti vyvlastnění půdy
Proto úřady rušily soukromé školy a generální guvernérství prosazovalo vlastní vzdělávací systém, jehož úkolem bylo nejenom vychovat kvalifikovanou pracovní sílu, ale i japanizovat co nejvíce žáků. Kvůli tomu zavedli povinnou výuka japonštiny a historie Nipponu, přičemž se školákům připomínala kulturní a zeměpisná blízkost obou národů. Výsledky těchto snah však nebyly valné, neboť většina Korejců ani ve třicátých letech nemluvila japonsky a obyvatelé na znamení protestu proti okupaci hromadně nosili šaty bílé barvy symbolizující na Dálném východě smutek. Na druhou stranu v období japonské nadvlády vznikly základy některých dnešních korejských nadnárodních koncernů a princ Ji Un se oženil se členkou japonské vládnoucí dynastie a nastoupil úspěšnou kariéru ve zdejších ozbrojených silách.
Tokio se snažilo pozvednout svoji prestiž na mezinárodní scéně i bez okázalého předvádění síly. Proto se známý zápasník a zakladatel juda Džigoró Kanó stal v r. 1909 jako první Asiat členem Mezinárodního olympijského výboru, a Japonsko usilovalo i o pořádání olympijských her. Tato snaha se sice několik desetiletí míjela účinkem, ale na nejbližší olympiádu ve Stockholmu Země vycházejícího slunce vypravila první sportovce, kteří sice neměli větší ambice než-li naplnit heslo „není důležité vyhrát, ale se zúčastnit,“ přesto mezi převážně bělošskými atlety vzbudili pozornost. Nepoměrně větší publicitě se však téhož roku dostalo výpravě, kterou zorganizoval Shirase Nobu. Tři odvážlivce v lednu 1912 vysadili z lodě KAINAN MARU na pobřeží Rossova moře, odkud na saních pokračovali do nitra Antarktidy. Jižního pólu sice nedosáhli, jelikož se po překročení 80. stupně jižní šířky museli vrátit, ale pro Nobuovu skupinu představovalo mimořádný zážitek setkání s dobyvatelem jižní točny R. Amundsenem, a část ledového kontinentu nese dodnes jméno prvního japonského polárníka.
Polárník Shirase Nobu
Tyto události však doma i v zahraničí zastínila smrt císaře Mucuhita - symbolu nového Japonska trpícího již několik let nevyléčitelnou cukrovkou. Nejprve Nipponem v květnu 1910 otřásla zpráva, že policie zadržela socialistického radikála Šúsui Kótokua chystajícího se se skupinou anarchistů provést bombový atentát na Syna nebes během přehlídky konané při příležitosti oslav jeho narozenin. Soudní tribunál vynesl v lednu 1911 nad 24 spiklenci rozsudek smrti, ale císař polovině udělil milost, takže trest smrti oběšením vykonali pouze nad tuctem socialistů považovaných veřejným míněním za národní vyvrhele.
Tou dobou již lékaři Mucuhitovi nedoporučovali opouštět palác, takže se na veřejnosti objevoval jenom při mimořádných příležitostech a 20. července 1912 se Japonci dozvěděli, že mikadův zdravotní stav je velmi vážný. Celý Nippon se upřímně modlil za jeho uzdravení, ale 59letému císaři již nebylo pomoci, takže 29. července vydechl naposledy a vlády nad Zemí vycházejícího slunce se ještě téhož dne ujal jeho syn Jošihoto. V den Mucuhitova pohřbu se světu ryze japonským způsobem připomněl i generál Maresuke Nogi, jenž se společně s chotí rozhodl odejít nejenom za zesnulým vladařem, nýbrž i za svými syny a tisíci dalšími vojáky padlými u Port Arturu.
Mucuhitův pohřební průvod
Starý samuraj složil poslední báseň, postavil na stolek u okna obrácenému k císařskému paláci fotografii zesnulého vladaře, načež si rituálním způsobem rozpáral břicho a nalehl na meč, zatímco jeho manželka si vrazila do srdce dýku. V dopise na rozloučenou napsal, že se cítí odpovědný za zmaření životů svých vojáků, a že už po skončení rusko-japonské války žádal a povolení k sebevraždě, a nyní jej císařova smrt zdrtila takovým způsobem, že už nechce žít. Generálova seppuka zpočátku vzbudila rozporuplné reakce, ale záhy byl jeho čin heroizován a z Nogiho se stal japonský hrdina.
Po uzavření portsmouthské mírové smlouvy se Země vycházejícího slunce primárně soustředila na finančně náročný rozvoj těžkého průmyslu (zejména výrobu surového železa a oceli), takže vláda přistoupila k omezení výdajů na zbrojení, které však přesto v r. 1910 pohltilo 34 % státního rozpočtu. Z Nipponu se stal nepopiratelný hegemon Dálného východu využívající příznivé situace, kdy konkurenty soupeření mezi Trojspolkem a Trojdohodou nutilo přesměrovat pozornost k evropským záležitostem.
Generál Nogi s manželkou v den své sebevraždy
Rusko sice opevňovalo Vladivostok, na Amuru budovalo silnou říční flotilu a v Přímoří se v r. 1912 uskutečnily velké manévry za účasti pozemních sil a Amurského loďstva, ale v Tokiu věděli, že z této strany se nemají čeho obávat. Britové sice na pobřeží Žlutého moře drželi přístav Wej-haj-wej, ale jinak se soustředili zejména na udržení důležitých základen Hongkong a Singapur, přičemž hlavní síly Královského námořnictva stáhli do evropských vod jako protiváhu rychle sílícího německého Širomořského loďstva. Francie se spokojila s ovládnutím Indočíny a zájmovou sférou v přilehlé části Říše středu, a i Německu stačilo držení malé enklávy na poloostrově Šan-tun, přičemž ani jeho Východoasijská eskadra křižníků nepředstavovala vážnější hrozbu. Za těchto okolností v Tokiu pokládali za jediného relevantního soupeře Spojené státy americké, jejichž mocné loďstvo představovalo varovně vztyčený ukazováček krotící ambice Nipponu na Tichém oceánu.
Status qou na Dálném východě zásadním způsobem narušilo vypuknutí první světové války v létě 1914. Tokia se sice tato „evropská záležitost“ netýkala, jelikož spojenecká smlouva s Velkou Británii (prodloužená v r. 1911) jej zavazovala přijít Londýnu na pomoc pouze tehdy, pokud budou ohroženy jeho državy na Dálném a Středním východě (myšlena hlavně Indie), jenomže zaneprázdnění konkurentů v Evropě, představovalo přílišné lákadlo, tudíž vláda pouze zvažovala na čí stranu se přiklonit.
Objektivně vzato představovaly nejlepší kořist britské kolonie a dominia, jenomže i ti nejradikálnější váleční jestřábi si dovedli spočítat, že kdyby Londýn podpořili spojenci z Trojspolku a možná i Čína, čekal by Japonsko další vyčerpávající konflikt s nejistým výsledkem, takže se jejich pozornost upřela na německé državy v Číně a Tichomoří. Berlín tehdy kromě výše zmíněné kolonie na poloostrově Šan-tung ovládal pacifické archipelagy Karolíny, Mariány, Palauské a Marshallovy ostrovy, část severovýchodní Nové Guinee s přilehlým Bismarckovým souostrovím a ostrovem Bougainville. Třebaže mezi potenciální kořist náležel i ostrůvek Nauru, na němž byla před nedávnem zahájena těžba fosfátů, jejich obsazení nebylo z ekonomického hlediska pro Zemi vycházejícího slunce přínosné, ale vše vyvažovala strategická poloha. Navíc vláda počítala s oživením ekonomiky díky armádním zakázkám a novým námořním programům, a pokud by se válka protáhla, dal se očekávat příliv objednávek ze strany Dohody.
Masatake Terauči - druhý korejský generální rezident
Naskytla se ovšem potíž diplomatického rázu, jelikož ve Whitehallu by sice uvítali, kdyby Tokio převzalo ochranu námořní plavby v oblasti Dálného východu a na Indickém oceánu, ale obsazení německých kolonií v Pacifiku mohlo vyvolat v Austrálii a na Novém Zélandu pocit ohrožení, a tím ohrozit nasazení zdejších vojáků na evropském bojišti. Proti japonské expanzi v tomto směru se stavěly i USA a známý námořní teoretik admirál A. Mahan vyzýval vládu k ostrému protestu, pokud Nippon obsadí souostroví ležící mezi Havajskými ostrovy a Filipínami. Proto se Japonci pokoušeli Brity a hlavně Američany uchlácholit licoměrným slibem, že neusilují o územní zisky, ale obě mocnosti zůstávaly vůči jejich cílům obezřetné.
Nakonec však v Londýně převládlo mínění, že japonská participace na očekávané porážce Centrálních mocností vyváží politická rizika, takže udělili Tokiu souhlas, byť se očekávalo, že válečné operace omezí na čínské vody a významně přispěje k ochraně námořních tras. 15. srpna následovalo japonské ultimátum Berlínu požadující do 30 dnů odvelení německých válečných lodí z Dálného východu a předání Čching-tao pod kontrolu Nipponu, a protože Němci do stanovené osmidenní lhůty neodpověděli, ba 22. srpna odvolali z Tokia svého vyslance, následovalo 23. srpna vyhlášení války Německu a později i Rakousko-Uhersku. Protože Nippon ultimátum předem nekonzultoval s Londýnem, souhlasil ministr námořnictva Rokuró Jaširo s účastí japonských válečných lodí na pronásledování německé Východoasijské eskadry křižníků a na dobytí Čching-tao se pro formu měly podílet i britské jednotky.
Jako první však přišly na řadu německé Tichomořské državy, při jejichž obsazování však Zemi vycházejícího slunce vyrostla zdatná konkurence v podobě britsko-australsko-novozélandských jednotek, které takřka bez odporu obsadily německé državy na Nové Guinei, Bismarckovo souostroví i s Bougainvillem a australský guvernér byl připraven pokračovat dále na sever, ale Whitehall jeho iniciativu zamítl, jelikož území ležící severně od rovníku se měla stát kořistí Nipponu. Japonci skutečně záhy získali Karolíny, Mariány i s Palauskými a Marshallovými ostrovy, a třebaže se vláda stále tvářila, že neusiluje o územní zisky, jejím slibům málokdo věřil, a novozéladské noviny Southland Times bez obalu napsaly: „Cítili bychom se bezpečněji, kdyby nad pacifistickými ostrovy vlála zástava bělošské mocnosti než vlajka s vycházejícím sluncem.“
Obsazení těchto malebných oáz ztracených v nedozírných dálavách Tichého oceánu nestálo Nippon život ani jednoho muže, takže první vážnější zkouškou ohněm od časů rusko-japonské války prošli jeho synové teprve při dobývaní Čching-tao na podzim 1914. Tuto jedinou německou pevnost na Dálném východě po mobilizaci a začlenění posádky rakousko-uherského křižníku KAISERIN ELISABETH bránilo pouze něco přes 4500 mužů, takže se v Tokiu nemuseli obávat, že je čeká druhý Port Artur. Provádět kvůli zdolání slabé posádky armádní mobilizaci bylo zbytečné, byť Japonci považovali německé (či spíše pruské) vojenství za vlastní vzor a chovali k armádě císaře Viléma II. patřičný respekt.
Velitelé japonského a britského kontingentu u Čching-tao
V Tokiu usoudili, že postačí nasadit 18. divizi doplněnou některými dalšími útvary, ale přesto se na Šan-tungu postupně vylodilo téměř 32 000 mužů včetně britského kontingentu čítajícího přibližně 1600 vojáků. Debarkaci a blokádu pevnosti zajišťovala 2. eskadra pod velením viceadmirála S. Katóa posílená o několik britských lodí, a třebaže brzy po zahájení blokády ztroskotal torpédoborec ŠIROTAIE a Japonci přišli i o čtyři minolovky, mrzet je mohla pouze ztráta chráněného křižníku TAKAČIHÓ potopeného v noci ze 17. na 18. října torpédoborcem S 90. Ne, že by zničení veterána čínsko-japonské a rusko-japonské války přestavěného na nosič min představovalo pro Spojené loďstvo vážnou újmu, ale společně se starým křižníkem kleslo ke dnu i 270 Japonců, což z této události činí nejtragičtější kapitolu v kronice nasazení zdejšího námořnictva za Velké války.
Zpočátku se spojenci spokojili s ostřelováním pevnosti (zejména z moře), jelikož je - narozdíl od Port Arturu - netlačil čas, tudíž se před generálním útokem mohli věnovat sapérským pracím a budování palpostů pro těžké obléhací houfnice. Teprve koncem října přikročili k masivnímu bombardování nepřátelských pozic, a vzhledem k tomu, že obráncům docházela munice, 4. listopadu zaveleli k útokům na hlavní opevněné pásmo. Tou dobou se už velení pevnosti chystalo k nevyhnutelné kapitulaci, pročež destrukční čety ničily zbývající lodě a nejdůležitější objekty.
Obležené Čching-tao a jeho guvernér
Japonský generální útok nastal v noci ze 6. na 7. listopadu, a protože pozice obránců padaly jedna za druhou, nechal guvernér Meyer-Waldeck už v 6:30 vyhlásit kapitulaci a po rozednění do Čching-tao vstoupili japonští a britští vojáci. Cena zaplacená za tento úspěch byla přijatelná, neboť synové Nipponu údajně napočítali pouze 527 padlých vojáků a námořníků, zatímco Britové přiznali smrt pouhých 15 mužů. Ani ztráty obránců nebyly vysoké, jelikož padlo přes 200 Němců a Rakušanů, přičemž zraněno bylo dalších několik set mužů. Zajatce dopravili do Japonska, kde s nimi bylo dobře zacházeno a císař Jošihiho jako projev uznání důstojníkům ponechal šavle, ale při obsazení Čching-tao jim vítězové dávali okázale najevo své opovržení, jelikož kapitulace odporovala samurajskému pojetí válečnické cti.
Dobytím Čching-tao pro Zemi vycházejícího slunce Velká válka de facto skončila. Pravda, námořnictvo nadále zajišťovalo doprovod konvojů na Pacifiku a východní části Indického oceánu, ale opakované žádosti o vyslání expedičního sboru na západní frontu Tokio odmítlo s výmluvou na pro Asiaty nevhodné klimatické podmínky, a po námořní bitvě u Jutska zamítlo i prosbu o převelení několika moderních bitevních křižníků na Severní moře. Mocné Spojené loďstvo se tedy, kromě zajišťování námořních tras, věnovalo pouze stíhání německých korzárů, přičemž údajně narazil bitevní křižník HARUNA na minu a utrpěl těžké poškození. Teprve počátkem r. 1918 dorazila na Maltu eskadra složená z jednoho starého křižníku a osmi torpédoborců určená k protiponorkovému boji. Velel jí kontradmirál Saitó, a třebaže později připlulo několik dalších lodí, a posádky se ze všech sil snažily plnit zadané úkoly, v očích spojenců nemohly napravit pošramocenou reputaci Nipponu.
Bitevní křižník Haruna
Tokio se totiž zbytku Dohody jevilo jako nespolehlivý partner, jelikož se od r. 1915 na válečném úsilí podílelo marginálně, ba dokonce se přetřásala možnost, že uzavře s Německem separátní mír. K tomu sice nedošlo, ale Japonci již v r. 1915 vnutili Číně přijetí čtrnácti z tzv. Jednadvaceti požadavků, jimiž si zajistili prodloužení pronájmu Liao-tungu a další výhody nejenom v Mandžusku, ale i ve Vnitřním Mongolsku. Tyto výdobytky a potvrzení dosavadních územních zisků o rok později stvrdili tajnými smlouvami s představiteli Dohody, a i USA na podzim 1917 uznaly jejich zvláštní zájmy v Říši středu, byť oficiálně stále trvaly na politice „otevřených dveří“ a odmítaly územní změny na úkor Pekingu.
Dosažení těchto diplomatických úspěchů umožnila tíživá situace spojenců, kteří stále více spoléhali na finanční a materiální pomoc Washingtonu a Tokia. Japonské zbrojovky a textilní podniky pracovaly naplno, aby uspokojily nejenom potřeby dohodových armád, ale zdejší podnikatelé pohotově nahradili i výpadek evropských dodavatelů spotřebního zboží pro Čínu a asijské kolonie. „První světová válka znamenalo pro Japonsko otevření nových trhů a takové zlepšení finanční situace, že se ze zadlužené země stal stát věřitelský.“ Napsala Krištofová „Světový konflikt pro Japonsko znamenal díky zvýšení poptávky po výrobě zbraní a japonském vývozu opravdový hospodářský rozkvět, díky čemuž přebytek vývozu nad dovozem v letech 1915-1918 činil 352 milionů jenů.“
Japonci kupř. dodali Francii tucet torpédoborců třídy ARABE, ale zdaleka největšího odběratele představovalo Rusko, jehož armádě v letech 1915-1917 prodali 225 děl ráže 107 až 234 mm, stovky lehčích kanónů a 163 500 pušek systému Arisaka. Rusko se však přesto ocitlo na hranici vojenského i ekonomického kolapsu, a když se k moci na podzim 1917 dostali Leninovi bolševici, podepsali s Centrálními mocnosti nejprve příměří a na jaře 1918 i mírovou smlouvu. To odporovalo předchozímu závazku neuzavírat bez vědomí partnerů separátní mír, takže do občanské války mezi „rudými“ a „bílými“ zasáhly i jednotky Dohody, což pro Japonsko představovala možnost dalších územních zisků v Přímoří a na Sibiři. Je nutné zdůraznit, že s blížícím se koncem války dozníval i zdejší hospodářský boom, ba na obzoru byla krize doprovázená prudkou inflací, jež Nippon tvrdě zasáhla v létě 1918. Jelikož kvůli znehodnocení měny došlo k drastickému zvýšení cen potravin, vypukla v zemi tzv. rýžová vzpoura, které se zúčastnilo 700 000 osob.
Uniformy japonské armády za Velké války
I z tohoto důvodu měli vládní představitelé důvod k odvrácení pozornosti od domácích záležitostí, takže se s vervou vrhly do dalšího vojenského dobrodružství. O možné protiruské intervenci se rámcově jednalo už koncem r. 1917 při setkání ministrů zahraničí USA a Japonska ve Washingtonu, a když tento záměr v březnu 1918 posvětili i zástupci Británie, Francie a Itálie, mohli největší ruští věřitelé přikročit k akci, přičemž jako oficiální důvod uváděli zajištění bezpečí svých občanů. Konkrétně ve Vladivostoku žilo 3283 osob hlásících se k japonské národnosti, takže není divu, že právě v tomto přístavu už od zimy kotvilo několik japonských válečných lodí, a když v dubnu při incidentu na břehu zahynuli dva poddaní císaře Jošihita, přikročila Dohoda k použití síly.
Nejprve spojenci obsadili Vladivostok odkud rychle postupovali do vnitrozemí, přičemž navázali spolupráci s odpůrci bolševické vlády, kterým veleli admirál A. V. Kolčak a zabajkalský ataman G. M. Semjonov. Intervence se zúčastnilo několik zemí (USA, Británie, Francie,...), pročež Dohoda již počátkem r. 1919 měla na ruském území 150 000 vojáků, přičemž zdaleka největší kontingent čítající na podzim 1919 úctyhodných 120 000 mužů dodala Země vycházejícího slunce. Japonci se na cizím území chovali jako doma, takže se zmocnili Amurského loďstva, obsadili Kamčatku a Sachalin, přičemž se snažili Kolčaka přinutit k rozsáhlým ústupkům zahrnujícím mj. prodej severního Sachalinu a kontrolu nad Sibiřskou dráhou.
Japonští vojáci na Sibiři
„Vládce Sibiře“ však raději přijal americkou vojenskou a finanční pomoc zahrnující úvěr ve výši 262 milionů dolarů, čímž se v očích Tokia stal „mužem Washingtonu“ a Nippon se zaměřil na podporu jeho rivala Semjonova, načež jejich soupeření podstatnou měrou přispělo k porážce „bílých“ na Dálném východě. Zadlužený Kolčak hodlal své závazky splatit z ruského zlatého pokladu, jehož se tehdy i s admirálem zmocnili českoslovenští legionáři zvaní místními „Běločeši“. Ti měli údajně příkaz poklad (zlato, stříbro, platina, cenné papíry,...) dopravit do Vladivostoku a předat Japoncům, ale nakonec jej v Irkutsku použili jako zástavu k zajištění volného průjezdu na východ, a „zlatý vlak“ odsupěl do Omsku. Zde nastalo dělení kořisti, neboť Rusové věřitelům předali zlato v hodnotě 242 milionů rublů, přičemž Nippon získal 2162 pudů (přes 43 tun) zlata.
Počátkem r. 1920 se poměry na Dálném východě podstatně změnily, jelikož většina intervenčních vojsk (včetně „Běločechů“) se z ruského území stáhla, a Dohoda svěřila „ochranu svých zájmů“ do japonských rukou. Po popravě Kolčaka v únoru 1920 se vůdcem zdejších bělogvardějců stal Semjonov, jehož protivníka představovala vojska tzv. Dálněvýchodní republiky, kterou na jaře 1920 vyhlásil Lenin, aby se vyhnul otevřené válce s Nipponem. Ano, jakmile bolševici upevnili své pozice v centrálním Rusku, obrátili pozornost na Sibiř, načež vojska loutkové Dálněvýchodní republiky podnikla u Čity několik ofenzív, a protože se Tokio ocitlo pod mezinárodním tlakem, docházelo k postupnému stahování japonských vojsk na východ, a v říjnu 1922 synové Nipponu vyklidili i Vladivostok, čímž ruská občanská válka skončila.
xxx
Admirál Kolčak a ataman Semjonov
Japonci ovšem stále drželi severní Sachalin, kam přemístili plavbyschopné jednotky Amurské flotily, kdežto ostatní poničili či potopili. Proto bolševiky vyhlášený SSSR obnovil svoji svrchovanost nad tímto územím až v r. 1925 na základě Pekingské smlouvy, načež mu vrátili i zadržené lodě, takže pro Japonce jediný hmatatelný výsledek nákladné intervence představovalo právo těžby ropy a uhlí na severním Sachalinu.
Japonským zklamáním skončila i jednání o poválečném uspořádání zakončená v r. 1922 Washingtonskou konferencí, kde s nimi Londýn na přání USA neprodloužil spojeneckou smlouvu a nově ustanovená Společnost národů na australský popud zamítla japonský návrh na rasové zrovnoprávnění. Navíc ve změněných poměrech nehodlali představitelé Dohody respektovat předchozí tajná ujednání, tudíž Tokio muselo vrátit Číně obsazené území na Šan-tungu a zavázat se respektovat politiku „otevřených dveří“, přičemž Peking dělal drahoty i při prodloužení smlouvy na pronájem Liao-tungu. Navíc v Koreji došlo v souvislosti s údajným otrávením bývalého císaře Kodžonga v r. 1919 k projevům odporu doprovázených vyhlášením Deklarace nezávislosti a masovými demonstracemi, načež Japonci přikročili k drakonickým odvetným opatřením. Symbolem korejského odporu se stala umučená dívka Ju Kwan-sun a celkově podle korejských zdrojů zemřelo přes 7000 osob.
Monitor Škval - součást Amurského loďstva
Ani územní zisky neodpovídaly japonským představám, neboť bývalé německé kolonie dostali pouze do mandátní správy, a navíc na těchto ostrovech (stejně jako např. Na Rjukjú, či Formose) nesměli provádět fortifikační práce, přičemž ovšem Britové nesměli opevnit Hongkong a USA Guam, Aleutské ostrovy, Wake ani Filipíny, což jim při eventualním konfliktu se Zemí vycházejícího slunce ztěžovalo jejich efektivní obranu.
Do budoucna vyvolávala zlou krev i smlouva o omezení námořního zbrojení, která účastníkům dočasně zakazovala stavbu bitevních lodí a určila vzájemný poměr bitevních lodí USA, Velké Británie, Japonska, Francie a Itálie v poměru 5 : 5 : 3 : 1,67 : 1,67. Japonsko koncem r. 1921 provozovalo válečné loďstvo o celkovém výtlaku zhruba milion tun, které se nyní mělo podstatně zredukovat, přičemž na bitevní lodě připadlo 315 000 tun a 81 000 tun na lodě letadlové. Je třeba zdůraznit, že Tokio původně v kategorii bitevních lodí požadovalo vůči Washingtonu a Londýnu poměr 10 : 10 : 7, ale nakonec zachránilo pouze bitevní loď MUCU (vyměnou za vyřazení staršího dreadnoughtu SETCU) dokončenou těsně před podpisem smlouvy, čímž mu zůstalo deset bitevních lodí (KONGÓ, HIJEI, HARUNA, KIRIŠIMA, FUSÓ, JAMAŠIRO, ISE, HJÚGA, NAGATÓ a MUCU), s nimiž se budeme setkávat ještě v kapitolách věnovaných druhé světové válce. Ostatní obrněnce, včetně rozestavěných, putovaly do šrotu, přičemž Nippon dostal svolení konvertovat dvě jednotky na nosiče letadel.
To pro japonskou flotu sice znamenalo, že se stala třetí největší na světě, což přesto mnozí (včetně zasloužilého admirála H. Tógóa) vnímali jako nepřijatelné omezení. Naopak realisté jako kupříkladu I. Jamamoto uznávali, že Země vycházejícího slunce může ve výstavbě válečných lodí s vypětím všech sil konkurovat ekonomicky vyčerpané Velké Británii, ale s potenciálem amerických loděnic se nelze měřit, a kdyby nedošlo k podpisu Washingtonskou smlouvy, čelil by Nipppon na Tichém oceánu nepřemožitelné britsko-americké alianci, popřípadě by se zruinoval v dalším kole námořního zbrojení.
Císař Jošihito
V průběhu třicátých let však sílily hlasy odmítající další zbrojní omezení, a japonští militaristé si stále častěji pohrávali s myšlenkou na další expanzi do jihovýchodní Asie, která musela nevyhnutelně vést ke konfrontaci nejenom s evropskými kolonizátory, ale i s USA majícími v této části světa své vlastní politické a hospodářské zájmy.
Použité zdroje:
Dyskant J.: Konflikty i zbrojenia morskie 1918-1939. Vydalo Wydawnictwo Morskie 1983.
Jelínek M.: Tsingtau 1914; Zpráva o vzestupu a pádu německé námořní základny. Vydalo nakladatelství Kanon.2014.
Klíma J.: Pod německou vlajkou; Příběh jedné koloniální říše. Vydalo nakladatelství Libri 2005.
Kol. autorů: Dějiny Koreje. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 2001.
Krištofová V.: Pod vycházejícím sluncem; Japonsko-korejské vztahy v průběhu 19. a 20. století. Vydalo nakladatelství Epocha 2018.
Мещеряков А.: Император Мэйдзи и его Япония. Moskva 2009.
Широкорад А.: Япония Незавершенное соперничество. Vydalo nakladatelství Вече 2003.
Шишов А.: Россия и Япония; история военных конфликтов. Vydalo nakladatelství Вече 2000.
Válečné lodě minulosti (4). Vydalo nakladatelství Kanon.
Okrety Wojenne; Z dziejow floty japońskiej.
http://zpravy.jiznikorea.eu/
