SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka XIII. Č 1.
Díl XIII.
Část 1.
Co předcházelo náhlému „Příměří“, které nastalo dne 13. března 1940 v 11 hodin mezi SSSR a Finskem? Jaké podmínky čekaly Finy? Jaké byly dopady Zimní války, ztráty na obou stranách a některé události? Tak o tom si povíme v tomto díle. Část skutečností jsme si již řekli v začátcích a tak nyní pojďme dál.
Dne 13. prosince 1939 je ve Valném shromáždění Společnosti národů schvalován předělaný návrh rezoluce, který zní:
1) Odsoudit akce SSSR ve vztahu k Finsku.
2) Konstatovat, že „Sovětský svaz se svými akcemi postavil mimo Společnost národů, z čehož plyne, že již není jejím členem“.
Většina členů Valného shromáždění (29 z 52) a téměř polovina Rady (7 z 15) hlasuje pro rezoluci.
SSSR označuje rezoluci za „skandální a nezákonnou“. Velkou Británii a Francii tisk SSSR označí za paliče války a kliku Mannerheima a Tannera a list „Izvěstija“ jde dokonce dál a prorokuje dne 17. prosince 1939 „nepochybný krach Ženevské rezoluce“.
Historická statistika té doby říká, že např. v USA bylo 88 % lidí pro rezoluci, 1 % proti a ostatní se zdrželi hlasování. Podobně to vypadá i v ostatních státech.
Mluvili jsme již o Německu. Zde jsme řekli, že Německo vyjádřilo podporu SSSR vzhledem k podepsanému paktu. Německo však nebylo tak důsledné jak by se zdálo.
Potřebovalo totiž finskou měď a nikl a Finové zase protiletadlové kanony a zároveň chtěli odkoupit od Němců polskou výzbroj. Hledal se jen konspirativní způsob provedení. A tak byla se zvláštním Hitlerovým povolením uzavřena tajná smlouva mezi Německem a Finskem. Její součástí bylo, že Fini obdrží 50 protiletadlových děl ráže 20 mm a pak i další zbraně. Hitler totiž dospěl k tomu, že finský odpor váže SSSR na severském bojišti. Zbraně se převážely do Švédska a odtud do Finska.
Když Finové neuspěli s žádostí o zprostředkování míru přes Německo, obrátili se o pomoc na USA a VB. Finský premiér Ryti požádal Anglii a Francii o bombardéry k úderům na Leningrad. Zároveň jim navrhl, aby použili polských válečných lodí k zásobování Finska přes Petsamo. Po počátečním šoku Finska, ve kterém i přecenilo SSSR, se začali Finové obracet i na Švédsko. Švédsko jak víme (soc. dem. vláda) nechtělo podpořit Finsko oficiálně. Dopravují se však zbraně a rozvine se nábor dobrovolníků.
USA poskytuje humanitární pomoc v podobě dodávek obilí. Zbraně však USA zatím nepošle (v začátku prosince 1939), bojí se zhoršení vztahů se SSSR. Naopak VB zasílá po 4. prosinci 1939 20 ks stíhacích letounů Gloster Gladiátor.
Řekli jsme si, že Francie a VB mezi 19. a 27. prosincem 1939 připravují vojenský plán na pomoc Finsku. Zároveň garantují, že v případě zásahu Německa pomohou Norsku a Švédsku.
Aktivity západu vyvolávají odezvu u SSSR. Po 21. prosinci 1939, kdy byly zastaveny ofenzívy Sovětů ve Finsku a kdy utrpěli Sověti první těžké ztráty začínají zvažovat situaci.
Loutková vláda Kuusinena nanic. Západoevropské hnutí na podporu Finska – těžký problém. A tak se začíná objevovat důvěrná informace na Stockholmském velvyslanectví v SSSR, že Sověti zkoumají možnost k ukončení války mezi SSSR a Finskem.
Ve finské vládě probíhají bouřlivé debaty o tom co dál. Zatáhnout Finsko do probíhající 2. světové války? Požádat VB a Francii o vojenský zásah? Představa, že by se Finsko stalo nepřítelem Německa mnohé členy vlády zneklidňuje. Tanner a Paasakivi se shodnou, cituji: „Finsko nemá zapotřebí hledat si nové nepřátele. Rusko a Německo jsou dvě Finsku nejblíže ležící mocnosti. Je třeba se snažit, abychom s oběma udržovali dobré vztahy.“
A tak Tanner se s Paasakivim domluví, že využijí všech možností, aby uzavřeli mír. Je jim jasné, že by anglo - francouzská vojska přivedla do Skandinávie jedno z bojišť 2. světové války.
Ale i Švédsko a Norsko má zájem na uzavření míru mezi SSSR a Finskem ze stejných důvodů.
A tak 24. prosince 1939 začne švédský ministr sociálních věcí G. Meller jednat se sovětskou vyslankyní ve Stockholmu A. Kollontajovou. Ujistí Kollontajovou, že si Finové přejí dosáhnout míru prostřednictvím Švédska. Zeptá se jí zda Moskva souhlasí se zprostředkováním Švédska. Za 3 dny 27. prosince 1939 odpoví Kollontajová, že sice s Moskvou nekonzultovala, ale že mírová iniciativa nemůže vyjít ze strany SSSR, že by tím přiznalo válečný nezdar a to by poškodilo prestiž SSSR (v monografii Akademie věd SSSR o Zimní válce však stojí, že Kollontajová dostala pokyny od Molotova).
Po tomto rozhovoru navazuje švédský ministr zahraničí Günther kontakt s novým finským velvyslancem ve Švédsku E. Erkkem a nabízí švédskou pomoc při hledání cesty k dosažení míru mezi Finskem a SSSR.
Dne 28. prosince 1939 se i finský ministerský předseda Ryti ptá amerického vyslance USA v Helsinkách P. Schönfelda na stanovisko USA k jednání o míru. Říká že finská vláda získala z určitých zdrojů zprávu, že SSSR hledá cestu, aby bez ztráty prestiže mohl ukončit válku.
Okolo 8. ledna 1940 začíná VB a Francie tlačit na skandinávské státy, že potřebuje přístavy pro tranzit svých vojsk do Skandinávie. To vyvolá odmítavé stanovisko Norska, Švédska a Finska a pozornost VB a Francie se upne na Kavkaz. Tehdy to urychlí rozhodování Finska.
Ministr zahraničí Tanner se pokouší o přímé jednání přes sovětské velvyslanectví ve Stockholmu. Dne 8. ledna 1940 začíná jednat s Tannerovým souhlasem a souhlasem premiéra Rytiho finská spisovatelka Hella Vuolijokiová s A. M. Kollontajovou o možnosti uzavření míru mezi SSSR a Finskem.
Spisovatelka pak ve svých pamětech říká, že sovětští představitelé, cituji: „projevili mimořádně hluboké porozumění a přátelství vůči našemu lidu, vyjadřovali politování nad stavem věcí a nejhumánnější snahu napomoci uzavření míru.“ (můj názor – vrchol cynismu).
A tak dne 29. ledna 1940 sovětská vláda prostřednictvím velvyslankyně Kollontajové předává švédskému ministru zahraničí Guntherovi oficiélní prohlášení, v němž se uvádí, že SSSR v zásadě nemá námitek proti uzavření mírové smlouvy s vládou Rytiho a Tannera. Je však nutno, než budou zahájena jednání vědět, s jakými podmínkami je finská vláda ochotna souhlasit; jinak je zbytečné o smlouvě jednat. Zároveň SSSR do příchodu oficiální odpovědi Finska souhlasí, aby bylo jednání vedeno prostřednictvím švédské vlády, která se k tomu nabídla.
))
