Mapa dalšího japonsko-sovětského incidentu
u Chalchyn-golu, mezi 11. květnem až 16. zářím 1939 (text viz od Č 61.), mapa je volně přístupná na několika webech.
Předseda ultrapravicové Společnosti pro základ státu baron Kiichiró Hiranuma, se premiérského úřadu v Japonsku ujal v době (vládl jako premiér Japonska od 5. ledna, do 30. srpna 1939,
zde pak viz foto
Kiichiró Hiranumi, volně přístupné na několika webech), ve které nacistické Německo zesílilo diplomatický tlak, když chtělo začít přeměňovat Pakt proti Kominterně ve vojenskou alianci. Hitlerovo Německo na stejném pracovalo již delší dobu, ale zatím s menším úspěchem. Zde pak již počátkem ledna 1938 přesvědčoval Ribbentrop (ještě coby tajemník ministerstva zahraničí, když ministrem zahraničí byl Ribbentrop jmenován až 4. února 1938 - má poznámka) japonského vojenského atašé v Berlíně generála Hirošiho Óšimu o nutnosti "těsnější spolupráce mezi Japonskem a Německem". A že se Ribbentrop obrátil právě na Óšimu (vojenského poradce, zde viz foto
Hiroshi Ošimi, foto volně přístupné na několika webech), vojáka známého proněmeckými sympatiemi a nikoli na Tógóa, japonského velvyslance v Německu, mělo své důvody. Tógó, v řečené době byl již vlastně diplomat ze staré školy, dlouhodobě projevoval málo pochopení pro agresivní tendence armády a i pro snahu některých generálů rychle dosáhnout spojenectví s Hitlerovým Německem. Jak vypovídají některé historické prameny Tógó měl zřejmě rozdílné mínění, než agresivní generál Araki, který byl přesvědčen že "za současných podmínek mají diplomatická jednání vést vojáci".
Byl již počátek června 1938, když se japonský vojenský přidělenec v Berlíně Óšima ohlásil u, několik měsíců nového, ministra zahraničí nacistického Německa Ribbentropa a předložil mu návrh své vlády na podpis dohody, která však stále, a to nějak významně, nepřekračovala rámec konzultačního paktu (Paktu o Kominterně - má poznámka). Japonci se, v popisované době, stále jen snažili vyhnout, jasně formulovaným závazkům, které by Japonsko a její armádu, vtahovaly do takových konfliktů, které by prospívaly více německé straně než jejich vlastním, japonským zájmům. Adolf Hitler zase naopak, "stále více usiloval o uzavření širokého vojenského paktu s přesně vymezenými závazky jednotlivých partnerů pro případ konfliktu se SSSR, Velkou Británií, Francií i Spojenými státy".
Všechna již řečená jednání tak probíhala ještě celý měsíc červen. A ministr zahraničí Německa Ribbentrop se stále jen snažil Japonce přesvědčit o nutnosti uzavřít především "silný pakt"! Při všech jednáních Ribbentrop vždy Óšimu žádal, aby celá věc, všechna jednání, zůstala v nejpřísnější tajnosti, když ihned také doporučil, aby japonský vojenský přidělenec, nesděloval informace o jejich vzájemném jednání ani rádiem, ani telegraficky.
K uvedeným německo-japonským jednáním pak český historik, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 147, 155 a dále, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize - Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 146 až 183, píší a já zde cituji nyní z A. S.:
"Nejdůvěrnější materiály, tvrdil (Ribbentrop), mohou předat pouze speciální diplomatičtí kurýři. Německá snaha záležitost důkladně utajit, obejít tokijské ministerstvo zahraničí a jednat přímo s japonským ministerstvem války je pochopitelná. Na ministerstvu války bylo rozhodně více stoupenců spojenectví s Německem. Kromě toho mezi japonskými diplomaty byli mnozí odpůrci konfliktu s Velkou Británií, a protože německý návrh směřoval i proti Londýnu, obávali se Němci případného prozrazení. Óšima vyhověl Ribbentropově prosbě a s německým protinávrhem poslal do Tokia speciálního kurýra, generálmajora Kasaharu ze svého štábu.
´Byli bychom rádi, kdyby obsah tohoto dopisu byl znám jen nejužšímu okruhu našich přátel v Japonsku. Nesmí o něm vědět ani pan Tógó. Při jednáních dáváme přednost příslušníkům armády´, řekl Ribbentrop generálovi při předávání německého návrhu.
Kasahara okamžitě po příletu navštívil generální štáb, odkud byl návrh postoupen generálu Ugakimu - shodou okolností zastával v první Konoeho vládě úřad ministra zahraničí. Ugaki pak návrh přednesl k posouzení v tzv. užší ministerské radě (V této době užší ministerskou radu tvořili premiér Konoe, ministr zahraničí generál Ugaki, ministr financí Ikeda, ministr války generál Itagaki a ministr válečného námořnictva admirál Jonai - poznámka je od A. S.).
Jednání probíhala v době konfliktu u jezera Chasan, což se vcelku logicky odrazilo v rozhodnutích ministerské rady. Ministr války Itagaki (jeden z mála generálů, u kterého se nechal císař Hirohito unést a nazval jej "nejtupějším člověkem na světě", aby se později omluvil..., viz i s fotem v Č 58.), jak známo, byl pro další stupňování tlaku vůči SSSR. S tím souvisela i jeho snaha získat německé spojenectví za každou cenu. Ostatní členové rady, především kníže Konoe, generál Ugaki a ministr financí Ikeda byli stoupenci příští ´úpravy vztahů´ k Velké Británii, Francii a USA, ale zavázat se k ozbrojenému vystoupení proti těmto velmocím po boku Německa zatím nebyli ochotni. Onou ´úpravou vztahů´ se především mínilo uznání japonských zisků v Číně západními velmocemi. Óšimovi bylo doporučeno pokračovat v rozhovorech o vojenské alianci namířené proti SSSR, pokud jde o ostatní velmoci, ty měly podle možností zůstat stranou. V říjnu 1938 byl generál Hiroši Óšima jmenován japonským velvyslancem v Berlíně, téměř současně se velvyslancem v Římě stal Tóšio Širotari. Nominace obou byla důležitým krokem na cestě ke vzniku paktu OSA. Pozoruhodné je, že poměrně dlouhou dobu nebyl o německých návrzích informován ani německý velvyslanec v Tokiu generál Eugen Ott. Teprve několik měsíců po zahájení jednání ho Ribbentrop do věci zasvětil, uložil zkoumat v dané souvislosti ´nálady vládních kruhů´ v Tokiu a požádal ho, aby se o návrhu nezmiňoval ani italskému velvyslanci. Pokud nedosáhla svého, snažila se nacistická diplomacie obsah a cíl jednání s Japonskem co nejpečlivěji utajit."
V nejvyšších patrech moci pak Adolf Hitler informoval o plánu Mussoliniho, že chce s Japonskem uzavřít pakt. Informoval je též během konference v Mnichově (Mnichovský diktát pro ČSR), koncem září 1938. Mussolini pak vyslovil s návrhem předběžný souhlas, což potvrdil i jeho rozhovor s Óšimou za velvyslancovy návštěvy Říma v prosinci 1938. I japonský velvyslanec v Římě Širatori se tehdy snažil přispět ze všech sil a již 7. ledna 1939 navštívil italského ministra zahraničí Ciana, jinak Mussoliniho zetě a ujistil jej, že nový japonský premiér Hirunama je stoupencem myšlenky nově se rodícího vojenského paktu. Prý - "Pouze stanovisko ministra zahraničí Arity je chladné", postěžoval si tehdy, ale vzápětí dodal, že to může podpis smlouvy jen oddálit, nikoli zmařit.
Hrabě Ciano v Deníku (hrabě Ciano si také psal Deník, ve kterém se pak nalezlo mnoho historických informací - má poznámka) rozhovor s japonským velvyslancem komentuje:
"Širatori se vždy příznivě stavěl k uzavření spojenectví, protože je považoval za zbraň, která Anglii přinutí postoupit mnohé co je nám dlužna."
Italská diplomacie zareagovala na německé návrhy poměrně velmi rychle. Kladné rozhodnutí bylo provedeno ještě před zmiňovaným jednáním Širatoriho s hrabětem Cianem. Již na Nový rok 1939 sdělil Mussolini svému ministru zahraničí a zeťovi, že se rozhodl Ribbentropův návrh přijmout a doporučil pakt koncem ledna 1939 podepsat... V Římě se totiž počítalo s možností, že na návštěvu Svatého města přijede britský premiér Chamberlain a ministr zahraničí Halifax. Mussolini chtěl tak do Berlína poslat vzkaz, že se návštěvě premiéra VB nemusí přikládat žádný velký význam. A tak 3. ledna 1939 Ciano zasílá Ribbentropovi do Berlína dopis, že Mussolini s paktem souhlasí a zároveň je o obsahu dopisu informován také německý velvyslanec v Itálii Mackensen.
"V následujících dnech Ribbentrop a Óšima za Cianovy spolupráce vypracovali návrh spojenecké smlouvy, kde byly zahrnuty vojenské, politické i ekonomické aspekty vzájemné pomoci a spolupráce signatářů pro případ konfliktu některého z nich s další mocností. Smlouva měla mít desetiletou platnost. V návrhu se odrazila určitá ústupnost Berlína vůči Tokiu. To mohlo svým závazkům dostát s určitým odkladem, popřípadě v omezené míře.
Óšima návrh opět poslal po kurýrovi do Tokia a domníval se, že jeho schválení je pouze technickou záležitostí. Měl se mýlit - smlouva o spojenectví bude podepsána až po dvaceti měsících."
Němci i Italové po určitou dobu brali Óšimova ujištění, že "smlouva bude podepsána do tří týdnů" , jako zcela hotovou věc. Projednali i organizační detaily celé smlouvy. Ciano souhlasil s německým návrhem, aby smlouva byla podepsána v Berlíně, a doporučil i termíny - 28., popřípadě 30. ledna 1939 jako den podpisu. V lednu 1939 se do Paříže sjelo šest japonských titulářů z různých evropských zemí a výsledkem jejich jednání bylo doporučení podepsat smlouvu o spojenectví s Německem a Itálií.
Jenomže!
"V Tokiu zatím problém podpisu zvažovali v nejširších obecných souvislostech. Podepíše-li Japonsko smlouvu o vojenské alianci s Německem, může se stát, že bude vtaženo do války za čistě německé cíle. Otázka povahy případného spojenectví s Německem byla také jednou z příčin demise Konoeho vlády. Ostatně kníže sám oponoval myšlence uzavřít smlouvu, jejíž působnost by byla neomezená. Nový premiér Hiranuma byl ochoten ustoupit militantním příznivcům široké aliance, ale i v jeho kabinetě zasedali odpůrci tohoto řešení. Patřil k nim například ministr zahraničí Arita. Ministr válečného námořnictva admirál Jonai navíc poukazoval na nepřipravenost japonského loďstva (admirál Jonai /zde viz foto
admirála Micunasa Jonaie, foto volně přístupné na několika webech/ měl za náměstka a později za velitele Spojeneckého loďstva admirál Jamamota, který poukazoval na nepřipravenost japonského loďstva na námořní boj s USA). Program výstavby bude dokončen v roce 1941 nebo 1942, jeho realizace závisí na dovozu surovin a strojů - to byly hlavní argumenty. Jonai dokonce prohlásil, že by japonské loďstvo nemohlo vyhrát válku v Pacifiku, i kdyby bojovalo pouze proti britskému loďstvu. Jonaiovi při této argumentaci sekundoval i jeho náměstek admirál Isoroku Jamamoto. Paradoxem je, že svůj názor, stavící se proti válce se Spojenými státy a Velkou Británií, ještě nezmění ani v době, kdy zahájí praktickou přípravu útoku na Pearl Harbor.
Odpůrci obecné aliance s Německem byli i ve dvorských kruzích, k předním oponentům patřil stařičký kníže Saiondži.
Na druhé straně ministr války generál Itagaki vytrvale naléhal na urychlené podepsání smlouvy s Německem. Jeho důležitými spoluhráči byli oba velvyslanci - Óšima a Širatori. Ti se v únoru 1939 pokusili vyvinout nátlak na vládu hrozbou rezignace, o níž soudili, že by vyvolala v Japonsku vládní krizi a nakonec mohla vést ke zřízení vojenského kabinetu. Je přirozeně sporné, zda by tento jejich krok měl předpokládané důsledky."
