Mezikontinentální balistická řízená střela Titan

[redboy]

Mezikontinentální balistická řízená střela Titan.





Úvod
Vývoj mezikontinentální balistické řízené střely ve spojených státech se datuje do roku 1951. Tehdy 23.ledna 1951 dostala firma Consolidated Vultee Aircraft Corporation pro nás známá jako Convair Corporation kontrakt na vývoj rakety, který se později přetvořil v první mezikontinentální balistickou raketu Spojených států, v SM-65 Atlas. Vývoj byl ale složitý a ministerstvo obrany chtělo mít jistotu úspěšného dokončení vývoje. Důvodem bylo podezření, a svým způsobem reálné, že Sovětský svaz bude schopen zbraň této kategorie vyvinout rychleji. Především po Stalinově smrti a příchodu N.S Chruščova do čela Sovětského svazu, který rozvoj nosiče schopného pod dolet Sovětských prostředků jaderného napadení dostat kontinentální oblast Spojených států výrazně preferoval. Vývoj letounové střely Burja u Lavočkina a rakety R-7 u Koroljova skutečně probíhal intenzivně.

Na počátku roku 1954 bylo tedy rozhodnuto o vývoji alternativních systémů jako třeba systém řízení, hlavice, motorů k již probíhajícímu programu Atlas. Důvodem bylo čím dál víc hlasů specialistů, kteří kritizovali projekt Atlas. Především jeho konstrukční část. Konstrukce Atlasu byly skutečně poněkud více háklivá, než by bylo správné. Po vztyčení a natankování raketa držela pohromadě jen díky natlakovaným nádržím. Konstruktéři se tak snažily co nejvíce stlačit hmotnost, který vyházela příliš velká. Jednalo se v podstatě o jednostupňovou raketu, tedy respektive je tato koncepce nazývána jeden a půl stupňová a koncepčně podobné řešení u R-7 vyšlo opravdu s vysokou hmotností. Konstruktéři Atlasu se díky použitému palivu a extrémnímu odlehčení konstrukce dosáhnout hmotnosti nižší, ale právě konstrukce, někdy nazývána jako balon z nerezu mohla být zdrojem potíží.
27.října 1955 bylo rozhodnuto o vývoji celého konkurenčního projektu. Na projekt bylo ve fiskálním roce 1956 uvolněno 40 M$. Kontrakt na vývoj rakety dostala firma Glen L. Martin Company. Projekt dostal označení SM-68 Titan. Zajímavostí je, že firma Martin, později Martin Marietta je dnes součástí koncernu Lockheed Martin. Konkurenční firma Convair , výrobce Atlasu se sloučila s General Dynamics a přes McDonnell Douglas je dnes součástí koncernu Lockdeed také.

Každopádně ale z konkurence v podstatě nic nebylo. Vývoj Atlasu šel celkem uspokojivě, přes všechny problémy a Martin se díky zkušenostem pustil do vývoje rakety zcela nové. Šlo dnes už o klasickou koncepci dvoustupňové rakety se stupni nad sebou a s nádržemi jako součástí samonosné konstrukce. V to byl právě problém. Byla to koncepce jednoznačně lepší a perspektivnější, ale také složitější a vyžadovala si delší vývoj.
V roce 1957, po startu prvního Sovětského sputniku vzniklo trochu pozdvižení. My sice víme, že k operačnímu nasazení R-7 bylo ještě daleko, ale to ve Spojených státech nevěděli. Bylo tedy rozhodnuto podpořit co nejrychleji celkem dobře se rozvíjející Atlas. To sice neznamenalo, že šel Titan na druhou kolej, ale přece jen prioritou byl Atlas. To mělo přímý vliv na naváděcí systém. Ten podle koncepce firmy Martin měl být inerciální, vyvíjela ho firma Bosch Arma a bylo rozhodnuto o jeho použití u Atlasu. Jelikož z důvodu značných rozdílů v koncepci obou raket ho nebylo možné použít pro obě a jelikož na vývoj podobného pro Titan nebyly uvolněny prostředky na Titan zbyl systém radiokorekční. Ten dostala na starost firma Remington Rand UNIVAC. Vývoj radikorekčního systému byl levnější, jednodušší, ale jak se později ukázalo byl proti systému u Atlasu E i přesnější. Takže zůstala pouze nevýhoda v tom, že byl z principu zarušitelný protivníkem.



Vývojem vznikla 100t vážící raketa o celkové délce 29,9m a průměru 3,1m. Pohonnou látkou pro motory byl kerosin, letecký petrolej jako palivo a kapalný kyslík jako okysličovadlo. Ve Spojených státech to byla oblíbená kombinace a energeticky výkonné. Především kapalný kyslík si sebou nesl potíže při nasazení, ale lepší řešení v této době nebylo a kyslík je vynahradil energetickou kapacitou. Raketa byla jak jsme si řekli dvoustupňová s dvěma jednokomorovými motory LR-87-3 o celkovém tahu téměř 150t a jedním motorem LR-91-3 o tahu 36,2t ve stupni druhém spolu se čtyřmi řídícími tryskami pro řízení. Oba motory pro raketu vyvinula firma Aerojet General. Dva motory o tahu po 900kg tahu pak byly zodpovědné za koncové navedení a korekce dráhy bojové hlavice.
Bojová část byla Mk.4 s jadernou náloží W-38 o ráži 4 Mt TNT. Ta byla společná i pro Atlas.



Raketa Titan I na startovacím stole po vysunutí na povrch a vedle
důvod její existence, hlavice Mk4 při montáži na raketu

SM-68 Titan

19 listopadu 1958 byl na Cape Canaveral dorazila první testovací raketa z výrobního závodu firmy Martin v Colorado. Letové zkoušky započaly 20.prosince 1958. Z důvodu zjednodušení zkoušek bylo rozhodnuto započít postupně. Napřed s pracujícím prvním stupněm s tím, že druhý stupeň byl nahrazen vodní balastní zátěží. Ovšem první test se nezdařil a raketa neodstartovala. Naštěstí šla opravit, takže test byl opakován, ovšem start se povedl až do třetice a raketa přelétla plánovaných 495 km 6.února 1959. 4.května bylo vyzkoušeno zařízení na oddělení stupňů bez pracujících motorů, ale tam, se ukázal problém. Vypadalo to jednodušeji, než to šlo. Dvě rakety explodovaly v průběhu pozemních statických testů, 14.srpna 1959 proběhl první start dvoustupňové verze s tím, že nedojde z zážehu motorů druhého stupně, ovšem raketa explodovala ještě na rampě. 12. prosince první zkouška s plánovaným zážehem motorů druhého stupně skončila explozí po startu. Teprve 27.ledna 1960 se podařilo dosáhnout plánovaného doletu 3650 km, 24.února 8300 km a konečně 24. října 10800 km, což byl maximální plánovaný dolet. I v roce 1960 nebyly všechny testy úspěšné, ale zásadní problém, tj. oddělení stupňů byl s konečnou platností vyřešen. Postupně probíhaly testy návratového tělesa bojové části a příprava operačního nasazení.



Titan ve výrobním závodě a motory prvního stupně.



Start Titanu I na Cape Canaveral

Již v říjnu 1957 bylo rozhodnuto velením USAF, že první základnou kde budou operační rakety umístněny bude Lowry AFB v Colorado. Při výběru základen hrálo roli několik důležitých faktorů. Jednak hustota osídlení jak v oblasti základny, tak po trase letu. Jednak dosah na cíle na území Sovětského svazu a jednak logistické zajištění a blízkost výrobního závodu, případně komunikací. Některé požadavky si protiřečily.
Operační ŘS měly být umístněny v podzemním sile, ale start měl proběhnout ze startovacího stolu na povrchu po vysunutí natankované rakety na povrch pomocí zdvíhacího zařízení. Byl to podobný systém jako u rakety Atlas F. První test měl proběhnout 3.prosince 1960, ale ještě v noci, při natankování rakety došlo k poruše na zdvíhacím zařízení a raketa spadla do sila. Výsledkem exploze bylo zcela zničené silo na základně Vandenberg AFB, které už se nepodařilo zachránit. Naštěstí všech 25 členů obsluhy v podzemním velitelském stanovišti vzdáleném 250m od sila incident bez zranění přečkali. První úspěšný start ze startovacího stolu nad silem proběhl až téměř o rok později, 23.října 1961.



Náktes podzemí komplexu Titan, vedle betonáž kopulí
s velitelským stanovištěm a technickým zázemím a před zavezením.

Ještě probíhaly testy rakety a probíhalo rozmistňování operačních jednotek. 1.února 1961 byla aktivovaná základna první jednotky, 848. SMS, AFB Lowry. 19.května 1961 tam byl dopraven první sériový kus SM-68 Titan a 6.října byla první střela umístněna v sile. 18.dubna 1962 byla první letka předána velení SAC a součastně se stala operační. První tři ŘS se dostaly do bojové pohotovosti dva dny poté, čili 20. dubna 1962.



Strojovna komplexu a raketa v sile.

Organizačně byla letka složena z 9 odpalovacích zařízeních, podzemních sil ve třech komplexech které od sebe byly vzdáleny cca 17-20km. Součástí komplexu byly tři sila s raketami, systémem podzemních nádrži pro palivo a okysličovadlo u každého ze sil. Především okysličovadlo, kapalný kyslík o teplotě cca -195°C byl zdrojem problémů. Systémem podzemních tunelů byla sila spojena s velitelským stanovištěm umístněném v zodolněném prostoru v centru komplexu pod betonovou kupolí o výšce 12m a průměru 30m spolu s podobným prostorem o výšce 18m a průměru 38m kde byly prostředky technického zajištění. Krom vchodového objektu s výtahem a schodišti byly posledními hlavními objekty dvě šachty o průměru 11m a hloubce 20m v nichž byly umístněny pod betonovými odklopnými víky dvě výsuvné antény naváděcího systému.
Vlastní silo o hloubce 48,8m vylo uzavřeno 232 tunovým obdélníkovým děleným víkem odklápěným směrem nahoru pod kterým byla umístněna ŘS na výsuvném startovacím stole a mělo průměr 13m. Celý systém byl mohutný a složitý, vyžádal si obrovské podzemní prostory.

Činnost komplexu pak probíhala následujícím způsobem. Po přijmutí rozkazu ke startu došlo k natankování ŘS cca 91t paliva a okysličovadla. To trvalo zhruba 20 minut spolu s následným vysunutím rakety do startovací pozice. Pak následoval start první ŘS. Po 7,5 minutách mohl následovat start druhé ŘS a po dalších 7,5 minutách třetí. Prostoje byly způsobeny především schopností řídícího počítače řídit let pouze jedné ŘS součastně, čili po ukončení aktivního navádění ŘS se mohl věnovat následující.

Celkem bylo rozmístněno 54 MBŘS v šesti letkách. Jak jsme si řekli první byla 848. SMS na Lowry AFB v Coloradu. Na tétýž základně byla i druhá 849. SMS operační od 10.května 1962. 16.srpna 1962 dosáhla operačního stavu 569. SMS na základně Mountain Home AFB v Idaho. Zbývající tři dosáhly operačního stavu v prosinci 1962 a to 8. prosince 851. SMS na Beale AFB v Kalifornii, 26.prosince 568. SMS na Larson AFB v státě Washington a konečně poslední byla 850. SMS na základně Ellsworth AFB v jižní Dakotě s operační způsobilostí od 28.prosince 1962. Přes všechny potíže se tedy podařilo do konce roku 1962 rozmístnit všech 54 MBŘS SM-68 Titan po přeznačení raket v rámci sjednocení nesly označení HGM-25 a konečně LGM-25 Titan I.



Prostředky SAC v době karibské krize a vedle sekvence vysouvání rakety na povrch.



Před raketami byla zhruba tříletá historie. Právě okysličovadlo a způsob tankování a startu bylo zdrojem potíží. I když raketa byla výrazně modernější koncepce než Atlas a práce spojené s tankováním a provozem byly značně modernější, nepodařilo se zabránit haváriím zcela, ale byl to značný pokrok. Opravdu vážná havárie byla jen jedna a nedala na sebe dlouho čekat. 24.května 1962, v průběhu předávání 851. SMS na Beale AFB došlo k explozi rakety v silu z důvodu poruchy na ventilu kapalného kyslíku. I když bylo silo v podstatě zničeno, bylo přestavěno a 9.března 1963 v něm byla umístněna nová raketa. K dalšímu poničenému silu se došlo 18.března 1963 na Larson AFB. V době údržby vojenským personálem došlo k chybě při manipulaci s raketou. Při demontáži druhého stupně rakety došlo k nahození motorků oddělení stupňů. Výsledkem byl požár, odepsaná ŘS, ale hlavně, nikomu se naštěstí nic nestalo a díky plánovaným pracem byla raketa bez bojové hlavice.

Raketa se dostala také v podstatě do bojového nasazení. Mezi 15 až 28 říjnem 1962 bylo až 50 raket Titan 1 spolu s Atlasy a prvními Minutemany 1A ve stupni pohotovosti Defcom 2 v souvislosti s Kubánskou krizí. Po dobu úrovně Defcom 2 byla i u nepřijatých raket obsluha z výrobní firmy a civilních dodavatelů zcela nahrazena obsluhou od SAC. Celkem bylo v bojové pohotovosti 136 mezikontinentálních balistických raket SAC USAF.

24.května 1963 bylo rozhodnuto o stažení raket LGM-25 Titan I z výzbroje SAC. Důvodem byl rychlý rozvoj raket LGM-30 Minuteman. Již v tom okamžiku se dokončovalo rozmístnění verze LGM-30A a připravovalo se na příští rok přijetí LGM-30B a LGM-25C Titan II. Těmto moderním raketám nemohlo 54 Titanů I konkurovat a začalo jejich postupné vyřazování v roce 1965.
První ŘS byly staženy z bojové pohotovosti 1.ledna 1965 a první jednotkou bez raket se stala 850. SMS na Ellsworth AFB 1.února 1965. 12.února byla jednotka rozformována. V rychlém sledu následovaly další a 15.dubna 1965 byly odvezeny poslední ŘS součastně od 849. a 848. SMS na Lowry AFB. Tím dnem skončila historie rakety Titan I ve výzbroji SAC. 25..června byly rozformovány 848., 849. a 569 SMS. Rakety byly odvezeny na Mira Loma AFS do Kalifornie a v roce 1966 byly zešrotovány. Samotné podzemní prostory základen zůstaly opuštěné a bez údržby. Sice byly některé postupně zavezeny, ale většina jich chátrá dodnes (nebyly staženy na základě dohod, takže se na ně nevztahuje žádná kontrola). Dnes jde některé i navštívit, sice proti zákazu a na vlastní riziko, ale jde to. Betonová monstra i když se zatopeným a nebo poničeným interiérem přežijí ještě dlouho.

Celkem bylo vyrobeno 160 sériových raket ze kterých 60 bylo odpáleno v rámci testů. Celkem proběhlo mezi 6.únorem 1959 a 5.březnem 1965 70 startů rakety z toho selhalo 17. Celkově se jednalo o úspěšnou raketu, ale novým typům už nemohla být partnerem. Na rozdíl od ostatních MBŘS Spojených států se nestala základem pro kosmický nosič. I když se s tím počítalo a měla být nosičem vojenského kosmoplánu DynaSoar, ale projekt byl zrušen. Krom testů PRO, kde sloužila jako cíl pro testy Nike Zeus a pro první testy v programu Titan II tedy skončily zbývající ŘS na šrotišti.



Konec Titanů I na šrotišti

TTD:
Typ………………………………… .....SM-68,LGM-25 Titan I
Rok zavedení……………………….1962
Hmotnost……………………………..99,8t
Délka………………………………. ...29,9m
Průměr………………………………...3,1m
Dolet max…………………………..10400km
Hlavice………………………………..1x4Mt

Řez Titanem I

[redboy]

SM 68B, LGM-25C Titan II



Již v roce 1958 se začalo USAF shánět po moderní raketě jako náhradě za rakety Atlas a Titan. V té době již probíhal vývoj rakety SM-80 ze které se vyklubal Minuteman. Bylo sice jasné, že Minuteman na TPH bude raketou s jasnými taktickými výhodami, ale měly nosit pouze hlavici o ráži do 2Mt. Na území potencionálního protivníka ovšem existovaly cíle na strategické úrovni na které to bylo málo.
V roce 1959 nabídla firma Glen L. Martin Company USAF novou MBŘS jako výrazně modernizovanou raketu Titan. Prostředek měl být na KPH, ovšem s možností trvalé bojové pohotovosti, díky použitím pohonných hmot dlouhodobě skladovatelných v nádržích natankované rakety. Díky tomu by byla schopna startu s pružností podobnou raketám na TPH. Raketa měla startovat přímo z podzemního sila, které by navíc bylo s vysokou odolností, zajišťující přežití protivníkova prvního úderu v dostatečném počtu k odvetě. Naváděcí systém by měl být inerciální, s přesností dostačujícím k zásahům bodových cílů s vysokou pravděpodobností zničení díky mohutné bojové části. Dolet rakety by měl být dostatečná k zásahu cíle nejen na celém území Sovětského svazu, ale i lidové Číny.

USAF především z důvodu výkonu rakety a jí nesené bojové hlavice rozhodlo nabídku přijmout a v říjnu 1959 byla nabídka firmy Martin zařazena do plánu rozvoje strategických sil. 20. června 1960 byla podepsána neformální dohoda o vývoji rakety s označením SM-68B Titan II.

V rámci konstrukce se vývojový tým rozhodl co nejvíce vytěžit v konstrukce rakety Titan I. Tento přístup spolu s tím, že již koncepce předchůdce byla moderní vývojové práce výrazně urychlil. Raketa vyšla větší jak předchůdce, což bylo způsobeno jak požadovanými výkony, tak použitými pohonnými látkami. Těmi byla podobná kombinace jakou jsme si popsali u Čelomejových a Jangelových raket ze Sovětského svazu. Takže palivem byla látka nazvaná Aerozin 50, což je směs hydrazinu a asymetrického dimethylhydrazinu v poměru 1:1 a okysličovadlem oxid dusičitý. Palivo a okysličovadlo má podobné vlastnosti jako u raket Sovětských se všemi klady i zápory s tím spojenými. Koncepce ale byla jednodušší jak to známe u „Čelomejivi ampulky“ ze Sovětských raket UR-100 a R-36. Palivo sice mohlo být natankováno trvale, ale po určitém čase (a ten sem prostě nenašel, což je příležitost pro anglofily) musely být nádrže vyčerpány pomocí čerpadel v sile do cisteren a odvezeno, nádrže vyčištěny od případných usazenin a nečistot a raketa znovu natankována. Není nutné uvádět, že se nejednalo zrovna o nejbezpečnější operaci.



Hlavice Mk6 a motory prvního stupně.

Raketa měla hmotnost bez mála 150t, první stupeň konstrukčně podobný prvnímu stupni Titanu I byl doplněn mohutnějším stupněm druhým o průměru shodném jako stupeň první.
Motory pro raketu vyvinula opět firma Aerojet General. Pohon prvního stupně zajišťovaly dva motory LR-87 o celkovém tahu 195t a druhý stupeň poháněl jeden motor LR-91 o tahu 45,2t. Zajímavostí motoru LR-91 byla tryska s vysokým expanzním poměrem, která byla vyrobena z ablativně chlazené voštiny ze skelného laminátu nasyceného fenolovou nebo epoxidovou pryskyřicí. Oba motory byly uloženy kyvně, takže se staraly i o řízení letu. Oddělení stupňů měly na starosti motory na TPH a malý motor na KPH pak prováděl poslední korekce návratového tělesa Mk-6 od General Electric o hmotnosti 941kg, který krom systémů řízení , ochrany proti prostředkům PRO nesl bojovou termonukleární nálož W-53 o hmotnosti 3000kg a ráži 9Mt TNT. Dolet rakety se podle zdrojů dost různí. Lze se setkat s údaji do 10000km, což jistě ne i s číslem až 21600km. To také jistě ne. Dolet byl požadován tak, aby byly pod doletem teritoria Sovětského svazu a Číny. Na to je dostatečný dolet 13000km. Je tedy nejpravděpodobnější, že maximální dolet bude v řádu do 15000km. Podle některých údajů byly prováděny testy se speciálním návratovým tělesem, ale šlo jen o testy.

Díky zkušenostem firmy Martin a navázání na konstrukci Titanu i mohly začít letové zkoušky velmi brzy. 16.března 1962 proběhl první zkušební start z Cape Canaveral a raketa prolétla plánovanou trasu 8000km napříč Atlantikem. Byl to naprostý úspěch. Testy pokračovaly dál, 7.června další úspěšný let i s testy návratového tělesa, 11.července další úspěch a 12.října 1962 proběhl kompletní test spolu s hlavicí Mk-6 a systémy ochrany proti PRO. K první havárii došlo až 22.listopadu 1962 a byl to sedmý start rakety a právě tyto úspěchy byly základem dlouhé kariéry raket vyvinutých na základě Titanu II a jak se dozvíme později i jako součást pilotovaného kosmického programu Spojených států.
6.února 1963 proběhl start za přítomnosti obsluhy od SAC i když pod dozorem civilů od Martinu.
V předstihu probíhaly přípravy na start ze sila. 3.května 1961 proběhl start upraveného Titanu I bez vyvezení na povrch přímo ze sila. Test dopadl úspěšně, takže došlo k výstavbě zkušebního sila pro Titan II. 23.října 1961 proběhl první start z tohoto testovacího sila, raketou byl Titan I a 28.dubna 1963 z něj bez problémů odstartoval i Titan II. On celý problém startu ze sila nebyl tak jednoduchý jak by se mohlo z odstupem 50ti let zdát. Jednalo se o výkonnou raketu, v poměrech Spojených států o nejvýkonnější. Problém byly nároky na raketu v okamžiku nahození motorů, kdy byla konstrukce namáhána značnou dynamickou zátěží způsobenou šířením tlaků v sile. Pro vlastní silo nakonec byla zvolena varianta, kdy plyny z chodu motorů jsou odváděny samostatnými plynovými kanály které plyny vedou od dna sila až na povrch. Krom toho je prostor pod motory rakety kropen vodou kvůli zamezení šíření hluku a tlaku. Pro testy bylo například provedeno odpálení 36 modelů rakety ve zmenšeném měřítku za použití motorů rakety Nike Ajax.



Nákres podzemí, Povch jednoho ze sil (zde muzeum) a raketa nakukující z pod víka.

Právě ve světle nanejvýš úspěšných zkoušek pro které se těžko hledá podobnost byly velením USAF objednány čtyři křídla. Každé křídlo mělo být složeno ze dvou letek po devíti MBŘS v silech vzdálených od sebe cca 15-25km, Všechny sila letky byla ovládána z jednoho velitelského stanoviště, ale mohla být odpálena z kontrolního stanoviště u každého ze sil.

Samotné silo o hloubce 46m a průměru 16,5m, mělo uvnitř vestavbu v nichž je umístněna raketa na amortizátorech obklopená pracovními plošinami pro obsluhu. Mezi vestavbou a stěnou sila jsou dva kanály pro odvod plynů ústící na povrchu pod víkem sila. Zbytek prostoru zajímají obslužné plošiny a vybavení. Silo kryje 720t těžké železobetonové jednodílné víko, které se otvírá odsunutím. Kryje jak vyústění sila, tak plynových kanálů a jeho otevření trvá servomechanizmu 17-20 sekund.
Silo je podzemní chodbou spojeno s vstupním objektem a řídícím centrem. Bylo přerušeno dvojicí tlakových uzávěr chránící řídící centrum jak před explozí jaderné hlavice protivníka, tak před explozí vlastní rakety v sile. Odolnost dveří byla až 400 atmosfér a konstrukce znemožňovala aby byly otevřeny obě součastně. Uvnitř řídícího centra byly jak technické prostředky, zdroje energie…, tak prostor pro obsluhu sestávající ze čtyř mužů střídajících se na směny. Součástí byly i odpočinkové prostory. Celý komplex byl ve vysokém stupni odolnosti a ve své době dost trápil Sovětské velení právě svou odolností.



Pohled do sila a na posledním snímku tlakové dvěře oddělující silo od okolí.

Již 8.prosince 1962, tedy ještě před skončením testů započalo rozmistńování raket Titan II. První byla umístněna na základně Davis Monthan AFB v Arizoně. Pro rakety byly stavěny zcela nové základny, neproběhla tedy jejich náhrada na místě Titanů I.
První jednotkou byl 570. SMS náležící pod 390.SMW na základně Davis Monthan AFB a oficiálně dosáhla operačního stavu 19.prosince 1963. První ŘS byly operační 8.června 1963. Postupně přibyla 471. SMS také pod 390.SMW na základně Davis Monthan AFB. 381. SMW se dvěma letkami, 532 a 533. SMS na základně McConnell AFB v Kansasu. Posledním křídlem bylo 308. SMW s 373 a 374. SMS na základně Little Rock AFB v Missouri.
Do konce roku bylo ve výzbroji všech 54 ŘS. Ke stavbě čtvrtého plánovaného křídla nakonec nedošlo.




Cisterna pro dopravu paliva a dekontaminace obsluhy po kontaktu s ním.

K tomuto datu bylo tedy ve výzbroji všech 54 LGM-25C, jak byly SM-68B přeznačeny a staly se nejvýkonnější MBŘS Spojených států a i když tvořily početně relativně malou sílu jejich téměř 500Mt TNT tvořilo značnou část raketové ráže SAC. Po celou dobu služby byly jejich cíle s největší pravděpodobností velitelská stanoviště a centrální strategické cíle v Sovětském svazu.

9.srpna 1965 se raketa stala protagonistou katastrofy. Nešlo sice o problém rakety, ale toto stigma už jí nikdo nevymazal. Toho dne probíhaly na 4. silu 373. SMS na základně Little Rock AFB stavební práce. Docházelo k opravám v podzemních prostorách sila. Pracovalo tam 55 pracovníků civilní služby. Raketa byla natankovaná, ale bez bojové hlavice, ta byla po dobu oprav sejmuta. Pravděpodobně z důvodu požáru způsobeného svařováním došlo k zahoření kabelových tras a v důsledku vývinu toxických spalin zahynulo 53 pracovníků civilní firmy. Požár se sice podařilo uhasit a nedošlo k explozi rakety, přesto se v podzemí podařilo zachránit pouze dva lidi. Byla to pravděpodobně nejtragičtější nehoda u raketových sil SAC.
Sice ještě před touto nehodou došlo k drobnému problému s převrácenou cisternou naloženou palivem. Nikomu se nic nestalo, krom vyteklé cisterny. To byla ovšem předzvěst uvedeného výše a nezůstalo jen u toho.
24.října 1978 na 7. sile 533. SMS na McConnell po dobu čerpání okysličovadla došlo k rozsáhlému poškození sila. Bohužel, dva muži zemřeli a 25 dalších bylo zraněno. Sice se započalo s opravou sila, ale k jeho uvedení do bojové pohotovosti už nedošlo. Od tohoto data bylo již jen 53 raket ve výzbroji, ovšem ani tohle číslo nebylo konečné.
19.září 1980 v 7. sile 374. SMS na základně Little Rock AFB explodovala ostrá raketa. V době běžné údržby spadla do sila součástka. Ta narazila do nádrže a prorazila ji. Následoval únik paliva a exploze rakety. Zahynul jeden důstojník a 21 jich bylo zraněno, někteří velmi vážně. Exploze utrhla 740t těžké víko sila a ostrou hlavici to vystřelilo ven. Byla nalezena 180m od sila sice poškozená, ale v pořádku. Silo již nebylo opraveno.

Pravděpodobně právě tato nehoda byla předzvěstí konce. V říjnu 1981 bylo rozhodnuto o stažení raket LGM-25C Titan II z bojové pohotovosti. V té době již úspěšně probíhal projekt MX a jeho výsledek měl stejně Titany nahradit.
První raketa byla stažena z operační hotovosti u 570. SMS 2.června 1982 a pomalu se v tom pokračovalo. V květnu 1984 odvezli poslední z 390. SMW, 27.května 1986 zůstalo bez raket 381. SMW a 6.května 1987 byla stažena poslední u 308. SMW na Little Rock a tím poslední Titan II ve výzbroji USAF.
Stažené rakety byly odvezeny na Bortin AFB a později ve velké většině použity jako nocné kosmické rakety.

Tím skončila historie raket Titan u Strategic Air Command letectva Spojených států. Zároveň Titan II jde označit za jedinou těžkou MBŘS ve výzbroji Spojených států (LGM-118 už mezi těžké řadit nelze). Celkem startovalo 106 Titanů II se 7 haváriemi a úspěšností 93% se řadí k úspěšným raketám.

TTD:
Typ………………………………… ...SM-68B,LGM-25C Titan II
Rok zavedení……………………….1963
Hmotnost…………………………….149,9t
Délka………………………………. ..31,4m
Průměr………………………………..3,1m
Dolet max…………………………..15000km
Hlavice………………………………..1x9Mt

[redboy]

Kosmické osudy Titan II a pokračovatelů.

První start kosmického nosiče Titan II proběhl 8.dubna 1964 a na palubě byl model kosmické lodi pod označením Gemini 1. Tenhle start předznamenal pilotované kosmické lety programu Geminy. 23.3 1965 na palubě Geminy 3 na špici nosné rakety Titan II startovali astronauti Virgil I. Grissom a John W. Young. Celkem na palubách lodí Gemini pracovalo dvacet astronautů a program přinesl nejen první Americké výstupy do volného kosmu i první spojení těles na oběžné dráze. Zajímavostí je, že se jedná o jedinou nosnou raketu na světě, které byl svěřen pilotovaný let s takhle toxickou kombinací pohonných látek.




Start rakety Titan II s kosmickou lodí Geminy GT-11


Poslední start raket Titan II jako kosmického nosiče proběhl 10.5.1993 a z 15 startů byl jeden neúspěšný. Prodloužením rakety o třetí stupeň vznikl Titan 3A, celkem od roku 64 do 65 startovaly čtyři s jednou havárií. Titan 3B s novým třetím stupněm. V provozu od roku 1966 do roku 1984 a 56 startů se rovnalo 54 úspěchům. Titan 3C s přidanými startovacími stupní na TPH s nosností až 11,4t na nízkou dráhu startoval 39x v letech 65-84 a 5x došlo k nehodě nosiče.
Titan 3D je 600t těžký nosič o nosnosti až 14000kg v letech 1971- 1982 startoval 23x se 100‘% úspěšností. Dalšího rozvoje se dostalo verzí Titan 3E Centaur, s výkonným třetím stupněm a nosností až 17t na nízkou dráhu, obvykle ale sloužil k vynášení těžkých družic na dráhu geostacionární. Celkem 7 startů s jednou chybou. Od roku 1982 startovala raketa Titan 34D s nosností 14500kg a do roku 1992 jich startovalo 21, ovšem 4x neúspěšně.
Titan 4 je nejvýkonnější raketa série. Projekt byl rozpracovám jako nosič vojenské orbitální stanice MOL v šedesátých letech, ale po zrušení projektu k realizaci nedošlo. Až po 25 letech se projekt obnovil a spolu s novým stupněm Centaur G původně určeným pro raketoplán vytvořil Titan. Nosnost 17700kg na nízkou dráhu a vzletová hmotnost 865t. Důvodem vzniku byla havárie raketoplánu Challenger kdy bylo nutno urychleně sehnat nosnou kapacitu.




Start Titan 3B, vedle Titan 34 s průzkumnou družicí KH-11
a Nejmohutnější Titan 4.

Nosné rakety titan se staly jedním ze standardních nosičů a podílely se na značném počtu především vojenských projektů. Na Titanech 4 jsou například vynášeny těžké průzkumné družice, ale to je jen jedna z mnoha aplikací.




Ne vždy se vše povede, ohňostroj Titanu 34 a
vedle rodinka Titanů v kosmických službách.


Děkuji za pozornost

redboy




Na ftp://81.19.45.134/
Je ke stažení soubor Titan I a Titan II.kmz a ten vám po spuštění natáhne do Google Earth natáhne pozice všech operačních OZ Titan I a II která byla vybudována.

Zdroje:

Nowa Technika Wojskowa 1997
Nuclear Weapons Databook
(Vol.1 U.S. Nuclear Forces and Capabilities) Cambridge, Massachusetts 1984
Internet

[Ekolog]

Díky za pěkný článek. Nenapsal bys něco o raketách Topol? Je pravdou, že Rusové neměli odvahu posadit do rakety Proton, se stejnou kombinací KPH kosmonauty a obletět měsíc. Myslím, že ačkoliv nosič Titan byl (jako většina ostatních nosičů) původně určen k něčemu úplně jinému, patří mu nezapomenutelné zásluhy o rozvoj kosmonautiky.

[cayman]

O tej havarii Titanu v sile bol tusim natoceny aj film, ktory isiel velmi davno aj u nas. Netusim jak sa volal.
To co si z neho pamatam je ze sa k tej rakete po uniku paliva vybrali dvaja vojaci v tazkych (protichemickych ci snad protiradiacnych?) oblekoch. Ked sa vracali naspat, velitel mal problem s vysielackou takze nepocul rozkaz. Druhy vojak ho pocul, kyvol mu rukou ze rozumel, otocil sa a isiel naspat k silu. Ten rozkaz bol aby pustil ventilatory vetrania, aby sa odvetrali vypary von. Kratko po spusteni ventilatorov sa ozval mohutny vybuch v sile. Velitel bol tazko zraneny, druhy vojak neprezil. Potom nasledne hladali po okoli hlavicu vyhodenu vybuchom...

[redboy]

Díky za pěkný článek. Nenapsal bys něco o raketách Topol? Je pravdou, že Rusové neměli odvahu posadit do rakety Proton, se stejnou kombinací KPH kosmonauty a obletět měsíc. Myslím, že ačkoliv nosič Titan byl (jako většina ostatních nosičů) původně určen k něčemu úplně jinému, patří mu nezapomenutelné zásluhy o rozvoj kosmonautiky.

No, když bude čas, dojde i na Topol, příště snad Molodec RT-23. S tím Protonem máš pravdu, ale ono to bylo složitější, celý měsíční program... dodnes se různí názory....

[redboy]

O tej havarii Titanu v sile bol tusim natoceny aj film, ktory isiel velmi davno aj u nas. Netusim jak sa volal.
To co si z neho pamatam je ze sa k tej rakete po uniku paliva vybrali dvaja vojaci v tazkych (protichemickych ci snad protiradiacnych?) oblekoch. Ked sa vracali naspat, velitel mal problem s vysielackou takze nepocul rozkaz. Druhy vojak ho pocul, kyvol mu rukou ze rozumel, otocil sa a isiel naspat k silu. Ten rozkaz bol aby pustil ventilatory vetrania, aby sa odvetrali vypary von. Kratko po spusteni ventilatorov sa ozval mohutny vybuch v sile. Velitel bol tazko zraneny, druhy vojak neprezil. Potom nasledne hladali po okoli hlavicu vyhodenu vybuchom...

Ne že bych měl moc důvěru k filmům jako zdroji informací, ale tohle by mě zajímalo, nemáte někdo jak se to jmenuje??

[michan]

Díky chlape máš to opět skvělé a mozaika se postupně vyplňuje.
Zaujalo mě více věcí. Zeptám se prvně takto : Po zařazení do operační způsobilosti byla vzdálenost raket SM 68 Titan od sebe 17 -20 km - to se mi zdá hodně. To bylo pro ty co startovaly ze " stolu"? Snižovala se potom později tato vzdálenost raket od sebe ( po uložení do sil), a na kolik?
Možná, že jsem to jen přehlédl, na jiném místě na Palbě je i diskuze o zodolněných silech a kolik vydržely při atomových výbuších.

[redboy]

Hoj michane, kdes byl celej víkend, že po Tobě nebylo slechu ani vidu, tys byl za vnoučátkem, co? ?:)


Titan I byl organizačně v letkách (SMS) vždy tři odpalovací komplexy a v každém tři rakety v silech (viz ten obrázek řezu podzemí). V letce tedy bylo 9 raket po třech v komplexu. Byly umístněny v sile, ale před startem byly vysunuty na startovacím stole na povrch, startovaly tedy z nadzemního postavení. Tyto tři komplexy byly od sebe vzdáleny v těch cca 20km ( z důvodu ochrany). Takto sloužily celou dobu co byly ve výzbroji.

Titan II byly už v samostatných silech po jedná ŘS, opět ve vzdálenosti těch cca 20km od sebe. V letce tedy bylo opět 9 raket, ale po jedné v komplexu.

Pokud používáš Gogole Earth, stáhni si ty soubory s polohou komplexů. Je na nich vidět jejich umístnění a v případech komplexů, které se zachovaly (většina) i jednotlivá sila, obdelníková víka. Na některých jde uvidět i vchodové objekty a výjimečně i zbytky po silech kde byly naváděcí antény.

[michan]

Nazdar, chlape Nazdar.
Vnoučata to nebyla. Studuju a píšu Pokračovací válku Finsko - SSSR. Práce jak když stavíš " dvě garáže a rodinný domek".

Dík za dovysvětlení. Znal jsem ty letecké pohledy na startovací rampy Titan I a Titan II a tam bych to na cca 20 km neodhadoval. Ono to mate, pokud není oko víc cvičené.
Tvůj popis se mi líbí i z hlediska postupného vývoje. Je dobré, že tam dáváš i ty havárie, aby měl člověk představu, že nic není ve vývoji zadarmo.
Doufám a věřím Ti, že se dostaneš postupně i na M X .

[redboy]

Nazdar, chlape Nazdar.
Vnoučata to nebyla. Studuju a píšu Pokračovací válku Finsko - SSSR. Práce jak když stavíš " dvě garáže a rodinný domek".

to věřím...

No vhledem k tomu, že se ukázalo, že se našli čtenáři té mezikontinentální série, což sem z počátku ani nepředpokládal a chtěl sem u UR-100 a Minutemanů skončit, jakožto u nejpočetnějších, tak si myslím, že to dodělám. Podle toho jak bude čas. Stejným způsobem jak dosud, čili na střídačku SSSR/USA. Takže příště RT-23, pak LGM-118 (MX) a pak RT-2PM. U toho posledního mě to ještě není jasný, jelikož je to strašně složitý (RT-2, RT-2P, RT-21 Temp-2S, a tam se nevyhnu zmínce o RDS-10 a pak teprve RT-2PM Topol), Prostě mi ještě není jasný jak to sesmolit srozumitelně, uvidíme, asi dva díly, nevím.... ale na to je čas.

[michan]

Těším se a nejen já, odborníků na Palbě je čím dál tím víc. Téma určitě táhne a tak Tě prosím - rozklíčuj to a jak píšeš, udělej to na přeskáčku, vnes nám do toho pořádek.
No prostě se od Tebe i ten odborný text dobře čte. A hlavně téma je skvělé. O tom všem by měl v dnešní době vědět i laik.
Dává to i globální představu o čem že to ti lidé mluví, když mluví o PRO, PVOS, PVO. Když si k tomu přidají letectvo, je to o tom.
Chlape bude to dobrá práce.