SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka I.

[michan]

Mapa Finska po Zimní válce. Území, která Finsko odevzdala SSSR.





SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka I. Č 1.

Díl I.

Část 1.

Jak se podařilo Finům vymanit se z vlivu SSSR, který byl dán Německo – Ruským paktem? Jak se stalo, že Fini se jako satelit Německa účastní přepadení SSSR po 22. červnu 1941? Jak je možné, že si po roce 1944 – 45 Finsko zachovalo samostatnost? Tak na tyto otázky si odpovíme v článcích Pokračovací válka. Také si popíšeme boje v letech 1941-45.
Musíme začít po skončení Zimní války.
Řeknu zde věty, které mě při studiu Pokračovací války zaujaly. Konec Zimní války nejlépe vystihují ironické věty, které napsal po skončení války finský spisovatel Väinö Linna, když v knize – Neznámý voják – říká a já cituji:
„nejlepší válka, jaká kdy byla, protože v ní zvítězily obě strany. Vítězství Finů bylo jen o to menší, že museli svému protivníku odevzdat jisté území a stáhnout se na nové hranice.“
Dále říká věty cituji:
„Nepřítel nás oloupil, ale dostal co proto. A jestli někdo zase něco začne, uvidí, zač je toho loket, kurva noha! Co nyní zbývalo? ‚Nejprve se pěkně po finsku ožrat‘, a pak si jednoduše plivnout do dlaní a pustit se do práce.“
Úžasně to vystihuje situaci ve Finsku po Zimní válce.
Okleštěná a zmrzačená země se těžko vzpamatovávala ze šoku a křivdy. Svět o Finsko začal projevovat stále menší a menší zájem po uzavření míru. Do popředí se dostávaly události jiné!

Již 1. března 1940 začínají Němci na Hitlerův příkaz připravovat plán pod krycím názvem Weserübung. Je to přepadení Norska a Dánska. Plán Weserübung předpokládá napadení Norska a Dánska, při kterém bude nasazeno 9 divizí a 1 brigáda Wehrmachtu, současně je počítáno s velkým využitím námořních a leteckých výsadků, kterého se účastní 96 bojových a transportních lodí, 35 ponorek Kriegsmarine. Použito bude 500 transportních a 500 bombardovacích a stíhacích letounů Luftwafe.
Rozvědka SSSR začíná registrovat zájem Němců o prostor Skandinávie, ten se kříží s tím co bylo řečeno v německo – sovětském paktu. Ale SSSR v tuto chvíli nemá čas. Soustřeďuje se po finském problému na 3 Baltské republiky (Lotyšsko, Estonsko, Litevsko). Ty se totiž pod špatným vojenským projevem SSSR ve Finsku snaží uvolnit otěže a rozšiřují své hospodářské styky s Německem. V nákupu zbraní dokonce dávají přednost Německu před SSSR. Již v prosinci 1939 (pod dojmem ruských porážek ve Finsku), se sejdou všichni 3 ministři zahraničních věcí Lotyšska, Estonska a Litvy na společné poradě. Chtějí obnovit Baltskou dohodu pod záštitou Německa. Diskutují o špatné bojeschopnosti Rudé armády ve Finsku a i o vztazích k sovětským posádkám v jejich zemích. Obyvatelstvo Lotyšska, Litevska, Estonska projevuje nesouhlas s pobytem Rudé armády na svém území. Dochází k třenicím s obyvateli těchto zemí, kteří spolupracují s Rudou armádou.
SSSR reaguje upozorněním vlád Pobaltských republik, že dochází k zjevnému porušování smluv.
Estonsko rozvine již v průběhu Zimní války vojenskou spolupráci s Finskem. Estonský generální štáb poskytuje špionážní informace o Rudé armádě finskému velení.
V Estonsku a v Lotyšsku proběhne nábor dobrovolníků, kteří odjedou do Finska a zapojí se do války na straně Finů.
Dne 9. dubna 1940 však udeří Hitler. Vtrhne do Dánska a bez odporu postupuje do vnitrozemí. Kriegsmarine vylodí námořní výsadky na ostrovech Sjaelland, Fyn a Falster. Zároveň transportní lodě s výsadkovými vojsky, aniž jim v tom britské loďstvo zabrání od Osla až k Narviku vylodí silné jednotky. Za účasti Páté kolony vedené zrádcem Quislingem dobijí Oslo.
Dánská armáda na rozkaz krále Kristiána kapituluje.
Slabá norská armáda se pokouší klást odpor Wehrmachtu, ale již první den Němci obsadí mimo Osla ještě Kristiansund, Stavanger, Bergen, Trondheim a Narvik. Do 14. dubna je norská armáda poražena včetně letectva a loďstva.
Po německé invazi do Norska a Dánska následuje ofenzíva proti Nizozemsku, Belgii a Francii, která pro Němce končí vítězně.
Útok na západě vyvolá u Rusů spěch. Je nutné ovládnout Pobaltské republiky. Levice v těchto zemích vyprovokuje pravici a radikály fašistického, proněmeckého smýšlení (tím, že dělá demonstrace proti vládě).
Sovětské prameny toto vše hodnotí tak, že prý pravice a fašisti chtějí proti SSSR a vládám Baltských republik provést puč. Jako záminku prý chtěli využít 15. červen 1940 – oslavy Baltského dne. Tento den prý chtěli využít fašizující a pravicové síly k tomu, aby Německo vyslalo svá vojska do těchto zemí.
Historikům je taková situace povědomá. Přičítají informace o puči rafinovanému dílu sovětské tajné služby (NKVD). Je tak vytvořena záminka k zákroku.
Něco podobného SSSR ukáže v roce 1968 v Československu (také v ČSSR byla jedna z variant proč SSSR přišel, že se připravuje kapitalistický puč).
Ale zpět. SSSR den před údajným pučem 14. června 1940 předkládá litevské vládě následující požadavky, cituji:
1) „Neprodleně postavit před soud ministra vnitra p. Skusase a náčelníka oddělení policie p. Povelaitise jako přímé viníky provokací proti sovětské posádce v Litvě.
2) Neprodleně vytvořit v Litvě takovou vládu, která by byla schopna a ochotna zajistit poctivé plnění sovětsko – litevské smlouvy o vzájemné pomoci a energicky odkázat do příslušných mezí nepřátele smlouvy.
3) Neprodleně zabezpečit nerušený vstup sovětských útvarů na území Litvy, aby mohly být rozmístěny v nejdůležitějších centrech Litvy v počtech potřebných k zajištění sovětsko – litevské smlouvy o vzájemné pomoci a aby zmařili provokační akce namířené proti sovětské posádce v Litvě.“
Litevská vláda má odpovědět na ultimátum SSSR do 10 hodin 15. června 1940. Hodinu před uplynutím ultimáta odpoví kladně, nic jiného jim nezbývá (má již stejně velké posádky Rudé armády v Litvě).
Ještě ten den 15. června 1940 Rudá armáda obsazuje celou Litvu, prý vřele pozdravována prosovětskými elementy, ty prý představují litevští pracující. Již 15. a 16. června 1940 vyjdou do ulic litevští komunisté, kteří vyšli z ilegality, požadují svržení „protilidové vlády“.
Premiér Smetona a ministři litevské vlády utíkají do Německa.
Stejný scénář proběhne 19. a 21. června 1940 v Rize a Tallinnu.
Všechny 3 Pobaltské republiky ustavují tzv. Národnědemokratickou vládu lidové fronty. V Litvě je v čele Justa Paleckis, v Lotyšsku A. M. Kirchenštejn, v Estonsku I. Vares.
Stejně to mělo dopadnout ve Finsku, to se však nepovedlo díky Zimní válce.
V Pobaltských republikách to jde jako po másle. Dne 14. až 15. července 1940 v těchto zemích proběhnou volby. Zvolení zástupci lidu se usnesou na ustavení vlády Sovětů a na vstupu svých republik do Svazu sovětských socialistických republik.
Stalinovi se to v Pobaltí podařilo, jeho úkol je splněn.

[michan]

SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka I. Č 2.

Díl I.

Část 2.

Po německé okupaci Norska a připojení Pobaltských republik k SSSR se Finsko ocitá v obklíčení obou velmocí. Obklíčení je skoro úplné tím, že Němci obsadí v únoru 1940 přístav Kirkenes v Severním ledovém oceánu na finských hranicích. A tak Finové mají jen přes přístav Petsamo spojení se světem, i když i to je pod námořní kontrolou Německa a západních velmocí.
Západní velmoci, na které Finsko spoléhalo, jdou od porážky k porážce, to završí červnová kapitulace Francie.
V Evropě jasně dominuje Německo. SSSR po anexi Pobaltských republik obrací pozornost na Finsko. Moskva se snaží Finsko k sobě připoutat. Již 23. června 1940 vznese SSSR požadavek, aby koncese na těžbu niklu v Petsamu byla přenechána Sovětům, nebo aby byly akcie britské společnosti Mond – Nickel – Company rozděleny mezi Finsko a Sovětský svaz. Sověti vznáší záměrně tento požadavek v době, kdy britská vojska vyklidila severní Norsko a vlastně celý evropský kontinent. Nehrozilo tak použití britských vojsk k ochraně britských zájmů. Za 4 dny, tedy 27. června 1940 Sověti vznesou další požadavek, chtějí, aby Finsko buď demilitarizovalo Alandské ostrovy, nebo aby je vyzbrojilo se SSSR.
Finská vláda se snaží vše před finským tiskem tajit. Informace však do tisku proniknou a lid Finska se začíná obávat, že je to předzvěst toho, že Sověti připravují Finsku úděl Pobaltských republik.
Dne 14. června 1940 vyvolá ve Finsku velký rozruch tragická událost. Finský dopravní letoun Kaleva letí na své pravidelné lince z Revalu do Helsinek. Když se blíží k Finskému pobřeží přiletí dvě sovětské stíhačky a bez varování jej palbou z kulometu nad mořem sestřelí. V letounu byli většinou cizinci, mezi nimi i francouzský diplomatický kurýr. Letoun se zřítí do moře. Osádka letounu i cestující zahynou. Poblíž tohoto místa se vynoří sovětská ponorka a sovětští námořníci z letounu vynesou kurýrův poštovní pytel s tajnou diplomatickou korespondencí. Incident jasně vyvolá sovětská tajná služba.
Finská vláda je v těžké situaci. Aby si nepoštvala Sověty potlačuje zveřejňování případu v tisku.
Zhruba po roce, to již jak dále uvidíme Finové s Rusy válčí, zajmou finští vojáci sovětského důstojníka z ponorky. Ten vypoví jen, že zavazadlo museli na širém moři vydat z ponorky válečné lodi z Kronštadtu. O obsahu zavazadla se ani dnes nic neví.
Ale zpět. Finská vláda se snaží všemožně vycházet Sovětům vstříc. Požadavky SSSR jsou někdy nehorázné. Sovětský svaz požaduje vrácení i finských státních a soukromých předmětů, strojů, zařízení z evakuovaných území, které muselo Finsko odstoupit. Takto musí Finové předat SSSR 75 lokomotiv a 2 000 železničních vagónů. Stejně tak jako stroje a zařízení soukromých pil a dále i zemědělské nástroje. Finsko přistoupí i na demilitarizaci Aland, ta má být dokončena v únoru 1941. Přistoupí na otevření sovětského konzulátu v Marienhanu, přislíbí projednání otázky koncese na těžbu niklu. Průtahy v koncesi odůvodní obtížným jednáním s Angličany. Finové vyhoví i požadavku SSSR, aby na okupovaném ostrově Hanko byla vybudována širokorozchodná železniční doprava. Zde jen trvá, aby tam byly zachovány i původní finské železniční spoje.
Finský stát začíná budovat nové hospodářství. Továrny, sídliště a začíná budovat i obranu státu. Buduje pevnosti, kasárna a silnice. Generál Hanell dostane za úkol budovat i nové obranné linie. S pomocí Švédů Finsko buduje i obranná postavení na pobřeží.
Když se rozpadla Francie a Anglie zůstala sama, začíná se pro Finsko jevit jako jediná opora před Stalinem stále mocensky sílící Německo.
Německo a Hitler se však ještě několik měsíců chová k Finsku oficielně nevšímavě. Avšak někteří němečtí politici tak nevšímaví nejsou. Vše zase od počátku.
V čele těch kdo projevují Finsku sympatie a to ještě před vypuknutím Zimní války byl Hermann Göring. Jak víme již v průběhu války podporoval vývoz zbraní přes Švédsko. I ve svých vyjádřeních např. pro spisovatele Svena Hedina řekl, cituji: „Sovětsko – německý pakt je dočasná smlouva, která bude po porážce Anglie odhozena a Finsko dostane po německém vítězství všecko zpátky.
Důležité ovšem je, aby aspoň část Finska zůstala neobsazená.“
Göring není sám, stejně tak vedoucí oddělení Zahraničního úřadu pro Sever Werner von Grundherr řekne 6. března 1940 finskému vyslanci v Berlíně, cituji: „Uzavřete rychle mír, abyste mohli s německou pomocí ve vhodnou dobu dodatečně válku vyhrát.“

Po Zimní válce se premiérem v nové finské vládě stane Ryti. Ten dá německým představitelům najevo, že chce mít přátelskou politiku s Německem. Německo potřebuje finský nikl, měď, uhlí a dřevo. Finsko potřebuje reorganizovat armádu, výstavbu zbrojního průmyslu a budování hraničních opevnění.
Německo uvolní pro obchodní styk s Finskem 10 miliónů marek. Sympatie k Německu začínají ve Finsku stoupat a šíří se po celé zemi.
Finský ministr zahraničí Vitting a vyslanec Kivimäki koncem května 1940 již otevřeně prohlašují, že vidí v Německu jedinou velmoc, s jejíž pomocí může jednou pomýšlet na navrácení ztracených území.
Dokonce začátkem července 1940 finský ministr zahraničí Vitting říká, cituji: „Veřejné mínění je silně ovlivněno představou, že Finsko bude moci během několika měsíců s německou ozbrojenou pomocí získat zpět Rusy odcizená území!“

Je třeba si uvědomit, že v měsících – květen, červen, červenec 1940 – nemá SSSR čas, řeší Pobaltské republiky.

Ještě Hitlerův projev 19. července 1940 v Reichstagu říká, že Finsko je mezi zeměmi, které leží mimo sféru německých zájmů.
Když však Hitler zakončil vítězně tažení na západě, začíná zásadní změna, která se promítne do německo – finských vztahů. Již Hitlerova směrnice z 21. července 1940 (Směrnice číslo 41 – operace Barbarossa) k přípravě plánu pro útok na SSSR hovoří o významu Finska. Je to nástupní a zásobovací základna a spojenec na levém křídle (Severním) německé fronty. Generál Halder si při Hitlerově výkladu, při poradě, poznamená: „Operační směry: Baltik – Finsko – Ukrajina.“
A již 31. července 1940 na Berghofu Hitler na poradě s generály mimo jiné prohlásí: „Finsko, jehož budoucí hranice by měly sahat až k Bílému moři, je třeba nyní vedle Turecka považovat za možného spojence při polním tažení na východ.“
A již operační studie, kterou v polovině září 1940 předkládá podplukovník Bernhard von Lossberg říká v analýze o základech operační součinnosti… „s předpokládaně spojeneckou finskou armádou“ při útoku na Murmansk a dobytí Leningradu.

[michan]

SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka I. Č 3.

Díl I.

Část 3.

Plánovací odbor Wehrmachtu začne koncem srpna a začátkem září 1940 ( v rámci plánování operace Barbarossa) provádět první praktická opatření k přípravě – „Operačního směru Finsko“. Začíná sestavovat soupis dodávek zbraní a munice pro vyzbrojení finské armády. Sepisuje a určuje místa pro německé jednotky ve finském prostoru. Určuje transporty materiálů do severních oblastí a připravuje plán bojové činnosti k dobytí oblasti Petsama.
Již počátkem srpna 1940 Německo rozhodne o dodávce zbraní do Finska. Mezi 5. a 6. srpnem 1940 sděluje podplukovník Veltjens, Göringův důstojník pro zvláštní úkoly, finskému dovozci zbraní Wilhelmu Hilbertovi, pod příslibem přísného mlčení, že byl Göringem a Hitlerem pověřen, že má organizovat vývoz zbraní do Finska. Též mu sdělí, že za týden odjíždí do Helsinek.
Říšský maršál Göring dne 14. srpna 1940 informuje šéfa hospodářského a výzbrojního úřadu generála Georga Thomase, že si Hitler přeje rychlé a mohutné vyzbrojení Finska. Koordinací je pověřen podplukovník Veltjens, který má o tom uvědomit maršála Mannerheima, zjistit od něho počty a potom má vše sdělit generálu Georgu Thomasovi.
Pro první dodávky budou využity parníky, které dopravují do Německa švédskou rudu.
Zároveň má podplukovník Veltjens požadovat od maršála Mannerheima souhlas k přepravě německých protiletadlových jednotek přes finské území z Petsama do Kirkenesu. Tento požadavek na průjezd jednotek souvisí s německým rozhodnutím vybudovat v severním Finsku pohraniční základnu pro obsazení oblasti Petsama (operace Rentiér). Hitler to zdůvodňuje jako ochranou německých zájmů v celém skandinávském prostoru.
Vrchní velitel Wehrmachtu v Norsku generál Nikolaus von Falkenhorst a velitel válečného námořnictva a letectva dostanou pokyn soustředit v prostoru Kirkenesu maximum sil. Přesuny vojsk se týkají, mimo jiné 2. horské divize z Trondheimu a částí brigády SS z Osla, a převozů materiálu probíhající v polovině srpna 1940 v těsné blízkosti norsko – finských hranic, ty mají být právě usnadněny otevřením trasy přes finské území.
Maršál Mannerheim dostane 17. srpna 1940 od finského velvyslance v Berlíně zprávu, že jistý cestující přiletí do Finska a má pro pana maršála dopis. Dopis mu má odevzdat další den ráno na letišti v Malmu. Maršál ve svých pamětech říká, cituji: „To se mi hodilo, protože jsem měl beztak v úmyslu 18. ráno letět do Juväskylä, abych se zúčastnil 1. výročního setkání Bratrského svazu válečných invalidů. Když jsem se společně s ministrem obrany Valdenem a generálporučíkem Heinrichsem osobně dostavil na letiště, ukázalo se, že dotyčným doručitelem byl ministr zahraničí Vitting. Když jsem si dopis přečetl, sdělil jsem oběma ministrům jeho obsah: Byl jsem žádán, abych téhož dne přijal německého podplukovníka Veltjense, který je pověřen tlumočit mi sdělení od říšského maršála Göringa.“
Pplk Veltjens se večer dostaví do maršálovy vily. Tlumočí pozdrav říšského maršála a pak od něho vznese dotaz, zda Finsko povolí, stejně jako Švédsko přesun dovolenců a raněných přes finské území do Kirkenesu a zpět. Zároveň pplk vyřizuje Göringův vzkaz, že teď se rýsuje možnost dodávek válečného materiálu z Německa.
Maršál Mannerheim má radost, ale zároveň říká, že souhlas s cestou přes Finsko se vymyká jeho kompetenci a že se pplk musí obrátit na ministra zahraničí a maršál Mannerheim projeví ochotu zprostředkovat tuto záležitost.
Pplk Veltjens říká, cituji: „Srdečně děkuji, pane maršále, ale já nejsem oprávněn jednat o té věci s nikým jiným, než s vámi. Prosím vás, abych vás směl zítra znovu navštívit a vyslechnout od vás principiální odpověď, kterou maršál očekává v podobě jediného slova – ano nebo ne.“
Maršál Mannerhem odpovídá, cituji: „Já jsem samozřejmě ochoten vás přijmout. Nechcete – li projednávat s vedením ministerstva zahraničí, pak musím o našem rozhovoru informovat pana ministerského předsedu Rytiho, který zastupuje onemocnělého presidenta Kallia.“
Maršál se obrátil na premiéra ještě ten večer, premiér samozřejmě souhlasil. Druhý den maršál Mannerheim vše sdělil pplk Veltjensovi, toho kladná odpověď velice potěšila.
Samozřejmě vůbec nešlo jen o transporty dovolenců a raněných. Tady byl jeden ze způsobů jak se tajně soustřeďovaly německé jednotky již vlastně rok před začátkem operace Barbarossa na hranicích se SSSR a v nástupních prostorech.
Zároveň dne 19. srpna 1940 projedná pplk Veltjens s premiérem Rytim a maršálem Mannerheimem finské potřeby pro dodávky válečného materiálu a zároveň je stanoveno Německem opční právo na všechny finské nerostné zdroje.
Zároveň finský ministr obrany na pokyn premiéra Rytiho vysílá do Německa zplnomocněného zástupce, který má nakoupit požadovanou vojenskou techniku.
Při jednáních v Německu pak Němci nabídnou, že Finsku poskytnou část zbraní, která byla pro ně odeslána během Zimní války, ale uvázla v kterémsi norském přístavu a stala se kořistí německé armády při obsazování Norska. Předběžně dohodnuté obchodní vztahy jsou 22. září 1940 stvrzeny smlouvou, aniž zatím dojde k úzkému kontaktu generálních štábů obou armád.
Říšský maršál Göring je s výsledky tohoto tajného jednání svého zmocněnce spokojen. Později řekne generálu Paavo Talvelovi, cituji: „V tomto okamžiku se rozhodovalo o osudu Finska. Od té chvíle patřilo Finsko opět do německé zájmové sféry.“
Výsledkem těchto rozhovorů pak bylo v září 1940 dodatečné stvrzení řady smluv mezi Německem a Finskem.
V životě finského státu dochází v druhé polovině roku 1940 k jedné důležité události. President Kallio, který stál v čele Finska v nejtěžší době novodobých finských dějin, včetně Zimní války, je postižen v srpnu 1940 záchvatem mozkové mrtvice. Ta sníží jeho schopnost mluvit a hýbat pravou rukou. Rozhodne se odstoupit. Finsko chystá nové volby. A právě v tomto okamžiku se SSSR začne vměšovat do finských vnitřních záležitostí. SSSR označí za nežádoucí 4 kandidáty na zvolení presidenta. Dokonce řekne, že jejich zvolení bude považovat za nepřátelské jednání proti Sovětskému svazu. Finská vláda se však rozhodne nepodvolit se diktátu SSSR. Presidentem je zvolen přes protest SSSR Risto Ryti (bývalý premiér).
Přesně v den voleb, při oslavách, když vystupuje z vlaku, je postižen bývalý president Kallio znovu mrtvicí a umírá.

[michan]

SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka I. Č 4.

Díl I.

Část 4.

Ke konečnému rozhodnutí kam se přikloní Finsko přispějí i události z října 1940.
Švédský ministr zahraničí Günther oznamuje Finsku, že je švédská vláda ochotna uzavřít s Finskem nejenom obranné spojenectví, ale i státní smlouvu. Ovšem vše za předpokladu, že Finsko neplánuje žádnou odvetnou válku.
Finská vláda v odpovědi ze dne 25. října 1940 ubezpečuje Švédsko, že se nezabývá žádnými útočnými plány a je připravena nadále jednat na základě hranic stanovených mírovou smlouvou z Moskvy.
Takový nějaký finsko – švédský svazek nutně pobouří SSSR. To si uvědomí, že by to znamenalo únik Finska z jejich dohledu. A SSSR si přeje přeci mít Finy pod kontrolou.
Pobouří to i Němce, připravují Barbarossu a chtějí mít zajištěno své levé křídlo a přišli by o nástupní prostor pro útok.
Göring se jasně vyjádří, když říká, cituji: „Já jsem rozhodně proti unionistickým plánům a nechtěl bych, aby se zodpovědní Finové dostali na švédské koleje. Jestli chce Finsko žít musí jít důsledně a bez výhrad s Německem.“
Hitler, jak se generál Talvela v Berlíně dozvěděl, řekl, cituji: „V okamžiku, kdy Finsko uzavře personální unii se Švédskem, Německo ztrácí na Finsku veškerý zájem. Německo chce spolupracovat se samostatným a silným Finskem. Personální unie by udělala z Finska švédskou provincii a osud nějaké švédské provincie je Německu lhostejný.“
Tím bylo pro Finsko rozhodnuto. Finská zahraniční politika nastoupila cestu prioritní orientace na Německo.

Největší zneklidnění ve Finsku vyvolal příjezd Molotova v listopadu 1940 do Berlína.
Sovětský lidový komisař zahraničí Molotov jednal s Hitlerem o sovětsko – německé smlouvě.
Předmětem rozhovorů bylo samozřejmě i Finsko.
Při rozhovoru o paktu Molotov prohlásil, cituji: „Podle mého názoru lze říci, že se v uplynulém roce plnil s výjimkou jednoho bodu, a tím je Finsko. Sovětská vláda považuje za svou povinnost finskou otázku definitivně vyřešit a vyřídit. Pro tento účel není zapotřebí uzavírat žádné nové smlouvy, jelikož Finsko podle těch, které nyní platí, patří do zájmové sféry Sovětského svazu.“
Hitler řekl, cituji: „V tomto směru neexistují žádné názorové neshody, a německé zájmy ve Finsku nejsou politické. Obávám se pouze, že Švédsko v případě nějakého nového finsko – ruského konfliktu přijde Finsku na pomoc. Švédsko stejně jako Finsko by mohly za těchto okolností nabídnout Anglii a možná i Spojeným státům letecké základny, a to by pak nutilo Německo k protiopatřením. Takový vývoj není v zájmu Německa, neboť jsme závislí na dodávkách finského dřeva a niklu. Nemohl by Sovětský svaz 6 měsíců nebo možná rok počkat, než bude mít ve Finsku volné ruce?“
Molotov odporoval:
„Nechápu, proč by měl Sovětský svaz své plány odkládat. Nejde přece o žádnou válku v baltské sféře, ale jen o Finsko, v rámci smlouvy z minulého roku. Německé jednotky musí finské území opustit.“
Jednání obou stran skončila nedohodou. Byl to signál, že rozkol v německo – sovětských vztazích se prohlubuje.
Již na konci listopadu 1940 je podepsána tajná německo – finská smlouva o dodávkách zbraní a munice v hodnotě 1 miliardy finských marek (pojatá z utajovacích důvodů jako kontrakt mezi finským ministerstvem obrany a helsinskou firmou Dahlberg a Hilbert, zastupující německou firmu J. Veltjens Waffen und Munition se zprostředkovatelskou účastí fiktivního švédského vývozce zbraní). Smlouva zároveň zajišťovala i přepravu německých „dovolenců“ přes finské území, ovšem ta už dávno tajně probíhala. Takto dosáhl počet přepravených německých vojáků přes finské území do severního Norska do konce dubna 1941 čísla 14 500 tam a v opačném směru 4 000.
Sověti zaznamenávají čím dál víc, že Německo přestává respektovat to, že Finsko je začleněno do sféry zájmů SSSR. Němci ignorují sovětský požadavek na stažení německých jednotek z finského území. Preferují své hospodářské zájmy ve Finsku. A Němci i hrozí Sovětům, když chtějí potlačit německý vliv ve Finsku. Všemožně utajují, maskují a popírají soustřeďování vojsk ve Finsku.
Finové se velmi zajímali o to jak dopadla schůzka mezi Molotovem a Hitlerem. S povděkem přijali ujištění, že: „Vůdce držel svůj deštník pevně nad Finskem.“ Říšský maršál Göring dokonce vzkáže 21. listopadu 1940 maršálu Mannerheimovi, cituji:
„Německo nemůže spřátelené Finsko nechat a také ho nenechá zahynout.“

Vztahy Finska se SSSR se vyhrotily, Sověti dávají stále víc najevo svou nespokojenost, ať již je to s výstavbou železnice v Salla, kde obviní finskou vládu ze záměrné sabotáže ( to přesto, že finská vláda jasně dokazuje nedostatek materiálu, peněz a velké vzdálenosti při přepravě do nehostinných míst), nebo neplnění dalších závazků.
Sověti zvýší proti Finsku špionážní činnost. Maršál Mannerheim ve svých pamětech vzpomíná na případ kdy se 11. prosince 1940 naposledy sejde smíšená komise, která dohlížela na stavbu železnice v oblasti Salla. Tam se jeden sovětský plukovník pokouší získat jednoho z finských členů komise ke špionážní spolupráci. Slibuje mu skvělou kariéru v ruských službách s ujištěním, že Finsko bude stejně brzy připojeno k Sovětskému svazu. Jeden sovětský agent chycený v únoru 1941 ve Finsku vypoví, že byl poučen před cestou do Finska sovětskými zpravodajskými důstojníky, cituji: „Jen co bude dokončena sallaská dráha, bude kapitalistické Finsko ještě v tomto roce spojeno se Sovětským svazem.“

Potom udělají Sověti jeden velmi špatný krok. SSSR vypoví Finsku obchodní smlouvu na přelomu roku 1940/41. Finsko mělo nedostatek potravin po Zimní válce. Toto byla krutá rána. Finsko se musí obrátit na Německo.
Dovoz veškerého zboží z Německa tak nyní představuje 90% veškerého dovozu.
Krátkozraká sovětská politika bezohledných nátlaků tak Finsko zahnala plně do německého náručí.
I sovětský tisk a rozhlas na centrální pokyn Moskvy spustí protifínskou propagandu. Sovětské velvyslanectví v Helsinkách a konzuláty ve finských městech se plní finsky mluvícími pracovníky. Ti vyzvídají, agitují a navazují styky s levicově smýšlejícími lidmi.
Finská kontrarozvědka získá mnoho důkazů o tom, že SSSR ve Finsku připravovala puč.
Toto období popisuje maršál Mannerheim, cituji:
„Jediným trumfem Finska byla jeho branná moc. Díky energickému úsilí vykazovala její připravenost pozoruhodnou změnu k lepšímu. Zbraně a ostatní materiál byly soustředěny v mobilizačních prostorech a byla provedena registrace osobních karet. Všeobecná mobilizace byla nyní technicky proveditelná, i když výzbroj a připravenost průmyslu měly ještě nedostatky. Práce na nových obranných postaveních plánovitě pokračovaly. Alandy však byly pro útok obětovány, protože jejich opevnění bylo pod ruskou kontrolou vyhozeno do povětří.“

[Sawyerik]

Díky. Výborně napsané. Pro mě dost nových informací z diplomatického zákulisí. Zoufalý národ v zoufalém období evropských dějin. Každé rozhodnutí učiněné v té době bylo špatné, šlo jen o to, které je špatné nejméně. Z odstupem let se dá říct, že se ho Finům podařilo najít.

[michan]

Dobře jsi to shrnul.
Byla to však ještě dlouhá cesta k tomu, aby si v té těžké době 1939 - 45 Finové udrželi samostatnost.
Byla to kombinace velmi dobrého finského vojenského umění ( nejen v Zimní válce, ale i v Pokračovací válce z doby 1941-44) v kombinaci s diplomacií, že i vítěz (SSSR a též je s podivem, že i diktátor Stalin) pod realitou toho vojenského umění a na přímluvu Velké Britanie a USA, Finsku samostatnost zachoval.
Vše popíši - nejméně ty nejdůležitější diplomatické událost. Stejně tak popíši i nejdůležitější bitvy, které se na Finsko - Ruské frontě udály. Včetně toho, že nakoukneme i do zákopů a pevnůstek. Neboť jak Mannerheim tvrdí - právě bojové umění Finů bylo to co otevíralo finským diplomatům cestu k co nejpřijatelnějšímu míru a pohnulo i se Stalinem.