Mapa koordinovaných útoků
, které zmilitarizované Japonsko spustilo po 7. prosinci roku 1941. Mapa je volně přístupná na několika webech.
Poplach, že došlo k úniku informací, nebo rozluštění používaných kódů, vznikl ve stejném okamžiku jak na japonské straně, tak také na straně americké. Ve stejné době americké Kryptoanalitické oddělení obou složek zpravodajské služby v ozbrojených silách (U amerických pozemních sil se jednalo o tzv. Signal Intelligence Service a ve vojenském námořnictvu to bylo oddělení Op-20-G), po dekódování depeší, které si mezi sebou vyměňovali Macuoka, Nómura a Óšima, vzhledem k jejich obsahu usoudila, že jsou Japonci nepochopitelně přesně informováni. Zjištění okamžitě vyvolalo na americké straně podezření, že "některý z hrstky úředníků, jejichž rukama procházely rozšifrované zprávy (Americké zpravodajské služby, jak pozemního vojska, tak válečného námořnictva, pracovaly na dešifrování japonských zpráv již za Washingtonské konference v roce 1922. Podle názoru některých znalců v oboru - Japoncům prodal základy tajemství Američanů, již v roce 1928 za 7 000 dolarů Herbert O. Yardley, což byl člověk s neobyčejným nadáním, který se účastnil zmiňovaných počátků prací na rozluštění japonských kódů. Yardley se prý v amerických službách cítil zneuznaným ve své genialitě. Otázka Yardleyovy viny, či neviny se dodnes má za spornou. Prakticky mu nebylo nikdy nic prokázáno, za druhé světové války působil ve vládních službách, a v roce 1958 byl dokonce s vojenskými poctami pohřben na Arlingtonském hřbitově.
V roce 1931 začali Japonci používat mechanického šifrování a dešifrování zpráv, které poskytovalo daleko větší možnosti. Zpravodajské službě amerického válečného námořnictva se v roce 1935 podařilo sestrojit duplikáty japonských kódovacích strojů první generace, které pak byly v provozu čtyři roky. V Tokiu netušili, že jejich Rudý kód nepředstavuje pro Američany překážku. V roce 1937 vyvinuli jako první elektronické kódovací zařízení. Trvalo plných 20 měsíců, než v září 1940 mladý kryptolog Harry Lawrence Clark odhalil systém okruhů používaný Japonci. Nakonec Američané postavili stroj, který naprosto spolehlivě rozšifroval texty japonských diplomatických zpráv. Byl uveden do provozu 25. září 1940, dva dny před podpisem Paktu tří /OSA/. Touto cestou měli Američané k dispozici i zprávy nejvyšší důležitosti, šifrované proslulým ´Purpurovým kódem´ - dlouhá poznámka pochází od A. S., z jeho knihy - Japonská válka 1931-1945, str. 532, 533.) přinejmenším moc mluvil.
Američané se právě proto domnívali, že Japonci změní používané kódy, což by bylo v době, kdy vše nasvědčovalo tomu, že vznikne americko-japonská válka - přinejmenším velice nepříjemné. K dalšímu pak český historik, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, popisuje fakta, která nalezl v archivech a píše o nich ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 191 až 246, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize: Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 183 až 229.
Cituji z A. S.:
"Speciální agenti FBI bedlivě prozkoumávali pracovny amerických politiků, kteří měli přístup k rozluštěným japonským relacím. Při nakládání se zmíněnými vysoce důležitými dokumenty se několikrát projevila neuvěřitelná neopatrnost. Někteří Rooseveltovi pobočníci dokonce házeli kopie rozšifrovaných zpráv v Bílém domě do odpadkových košů. Pátrání FBI nakonec postavilo do nepříznivého světla státní department. Mužem, který´příliš mluvil´, byl sám náměstek státního sekretáře Welles, jež nedocenil význam dešifrovaných zpráv. Poté byla zavedena přísnější bezpečnostní opatření. V době od května do listopadu 1941 nemohl volně disponovat rozšifrovanými zprávami ani sám prezident Roosevelt, s jejich výtahy a přehledy ho seznamoval námořní pobočník kapitán John Beardall.
Podstatně hůře na tom byli Japonci, neboť zdroj úniku informací nezjistili. 19. května 1941 předložil Macuoka zprávu o šetření ve vládě i v císařském paláci. Její obsah byl překvapivý.
Konstatuje se zde, že nebyli objeveni žádní zrádci v japonském diplomatickém sboru, Rudý i Purpurový kód zůstávají nerozluštitelnými. To co zjistili Němci, je důsledek práce amerických kryptoanalytiků se zastaralými japonskými kódy. Ty je třeba prověřit, kdežto Rudý a Purpurový kód je možno dále používat."
Po informaci, že Macuoka (zde viz foto
japonského ministra zahraničí Yohsuke Macuoky, foto je volně přístupné na několika webech) označil - po kontrole - oba japonské kódy za nerozluštitelné jsme u podstaty špatnosti, kterou tímto spáchal japonský ministr zahraničí. Někteří historici, zde i pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, na str. 202, 203., dokonce jeho čin označují přímo za zradu, aby pak pokračoval s vysvětlením, cituji:
"Ministr a pravděpodobně i někteří jeho podřízení velmi dobře věděli, že žádná Óšimova nebo Nómurova zpráva nebyla zašifrována nějakým zastaralým kódem. Macuoka nechtěl ztratit tvář, přesvědčil Hirohita i generální štáb válečného námořnictva, že Purpurový kód je bezpečný. A tak až do Pearl Harbouru, k nesmírnému údivu Američanů, pokračovalo odesílání nejtajnějších diplomatických zpráv šifrovaných tímto kódem. Američané byli zprvu podezřívaví, neboť se domnívali, že jde o dezinformace. Nakonec se přesvědčili o neopodstatněnosti svých obav a pokračovali v dešifrování japonských diplomatických zpráv."
Bylo zde již řečeno, že Macuoka měl k takovému chování své osobní důvody, těmi důvody bylo, že nechtěl ztratit tvář. Ale proč nebyl podvod odhalen někým jiným je obtížné zjistit a nikdo nic zatím nevyjasnil... Vznikla tehdy i otázky - "Věděl admirál Jamamoto o Macuokově činu a chtěl této informace později proti ministrovi využít? Podplatil Macuoka styčné důstojníky válečného námořnictva, kteří pracovali v telegrafní sekci jeho ministerstva?"
Otázek se vynořilo více, ale ke všem odpovědím na ně byl vždy nedostatek přesvědčivých důkazů, takže odpověď nebyla nikdy nalezena....!
"Poté, co zažehnal nebezpečí hrozící v souvislosti s nerozluštěnými kódy, zahájil Jósuke Macuoka poslední ofenzívu. Zbytek května a celý červen 1941 vyvíjel velké úsilí, aby prosadil svou koncepci dalšího průběhu japonské expanze. 12. května 1941 přišel s novou verzí návrhu na zlepšení vztahů k USA, o dva dny později se setkal s americkým velvyslancem Grewem (zde viz foto
amerického velvyslance v Japonsku Josepha Grewa, foto je volně přístupné na několika webech). Bylo to poprvé, od ministrova návratu z evropské cesty. Macuoka se vždy chlubil tím, jak umí jednat s Američany. Podrážděný tón, který se v rozhovoru s Grewem nejednou ozval, byl v rozporu se zmíněným tvrzením.
Japonský ministr zahraničí začal amerického diplomata poučovat.
Hitler si podle jeho názoru nepřeje válku s USA. Vojenská aktivita Američanů v Atlantiku povede k válce s Německem, USA budou v roli útočníka. Japonsko pak splní svou povinnost vyplývající z Paktu tří. Na závěr rozhovoru Macuoka Grewovi doporučil, aby se Američané neskrývali za pláštík neutrality a nejlépe by udělali, kdyby 'otevřeně vyhlásili válku Německu'."
Z dobových archivů vyplývá, že americký velvyslanec Grew si z rozhovoru s Macuokou nevyvodil žádné ukvapené závěry. To proto, že hned několik japonských, ale i západních vlivných osobností, zklidňovalo hladinu, kterou rozbouřil již jen krátce sloužící japonský ministr zahraničí. Tak například Strážce tajné pečeti markýz Kidó americkému velvyslanci Grewovi vzkázal, aby věc, myslel tím rozhovor s Macuokou, nebral příliš důsledně a vážně. Také japonský premiér Konoé, ale i ministr válečného námořnictva Oikawa dali americkému velvyslanci na srozuměnou "že žádnou ukvapenou akci ministerstva zahraničí nepřipustí". Archivy zde říkají, že japonská elita si v daném momentě května roku 1941 nepřála nějaké další zvyšování napětí mezi USA a Japonskem. Byla to doba, kdy z Washingtonu do Tokia přicházela pesimistická hlášení japonského velvyslance Nómury. Ve stejné době kabeloval japonský velvyslanec Óšima z Berlína zprávy "o pobouření Němců washingtonskými jednáními". Velvyslanec Óšima v Berlíně musel Ribentropa ujistit, že cílem rozhovorů Nómury s Hullem je "vyvolat proamericky smýšlejících kruzích v Japonsku přesvědčení, že smíření mezi Japonskem a USA není možné".
"Na čtvrtek 22. června 1941 svolal premiér Konoe další z mnoha společných konferencí vlády a náčelníků obou generálních štábů. Jednáním byl přítomen i císařův bratr princ Takamacu, který působil v generálním štábu válečného námořnictva. Také tentokrát Macuoka vynaložil nemalé úsilí, aby prosadil vstup Japonska do války proti SSSR po boku Německa. Obdobně si počínal i na další konferenci 29. května 1941. Ministr nebyl osamocen. Na jeho straně stál ministr vnitra baron Hiranuma (zde viz foto
, na kterém je Kiichiro Hiranuma, foto je volně přístupné na několika webech) , někdejší premiér, předseda ultrapravicové Společnosti pro základy stáru a dlouholetý stoupenec války proti Sovětskému svazu. Také někteří členové generálního štábu pozemních sil sledovali Macuokovu argumentaci s viditelnými sympatiemi.
Ve čtvrtek 5. června 1941 přišla do Tokia závažná zpráva od Óšimy z Berlína. Velvyslanec hlásil, že ho Hitler oficiálně informoval o chystaném útoku proti SSSR. Hned druhý den proběhla další ze série konferencí. Byla provedena nejpřísnější opatření, aby její výsledky zůstaly utajeny. Dokonce ani náčelník generálního štábu generál Sugijama si nedělal poznámky. Pouze v deníku markýze Kidóa nalezneme zmínku, že jednáním byl necelou půlhodinu přítomen císař.
Následující konference se konala ji ž nazítří, 7. června 1941. Tentokrát Macuoka překvapivě vyjádřil pochybnosti o úmyslech nacistů a doporučil neprovokovat Američany stupňováním tlaku v jižní Indočíně.
Genrál Sugijama zase vyjádřil obavu z důsledku případného smíření Německa a velké Británie. Vojenští přidělenci na velvyslanectvích v Berlíně a v Římě okamžitě dostali příkaz sledovat pozorně vše, co by mohlo být považováno za příznak tohoto smíření.
Císařovi strýcové, princové Asaka a Higašikuni, na čas projevovali přízeň Macuokovým argumentům. Souhlasili s ministrem zahraničí, že by Japonsko mělo využít Hitlerova útoku proti SSSR.
Do osudového rozhodnutí zbýval Japonsku necelý měsíc. Během druhého červnového týdne roku 1941 Hirohito četl a schválil dokument vypracovaný štáby, jeho titul 'Urychlení politiky týkající se jihu' jasně signalizoval, kam bude zaměřena příští fáze expanze říše vycházejícího slunce. Uvedený plán mimo jiné obsahoval požadavek okamžitě zahájit další jednání s Francouzi, aby povolili japonským jednotkám vstoupit do Saigonu a delty řeky Mekongu. Pro případ odmítnutí bylo navrhováno užít síly i za cenu války s USA a Velkou Británií."
