SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka VI. Č 1.
Díl VI.
Část 1.
V době kdy německé jednotky pronikají k Moskvě (listopad 1941) mají Finové naději, že válka může skončit porážkou SSSR. Tím by byly pojištěny všechny výsledky Finů dosažené válkou. Je tady paradox, že zatímco státy s Hitlerem se radují – Francouzi, Belgičané, Holanďané, Dánové, Norové, Jugoslávci, Poláci i Čechoslováci mají při nejmenším špatné pocity.
Další velkou změnou ve světě je, že japonské letectvo zákeřně napadne dne 7. prosince 1941 americkou tichomořskou flotilu v havajském přístavu Pearl Harbour. Po několika dnech Německo s Itálií vyhlašuje USA válku.
USA je tak přinuceno se plně zapojit po boku VB a SSSR do 2. světové války. To je pro Finy rána. Vždyť USA dosud stála v čele zemí, které poskytovaly Finsku pomoc všeho druhu a i jinak obhajovaly jeho zájmy. Nyní se dalo od USA, jako od spojence SSSR očekávat nejméně to, že o Finsko ztratí zájem.
Mnohem horší však bylo, že vyhlídky Německa na vítězství, vstupem USA do války, se zmenšily. Ještě řadu měsíců nebyla americká válečná spoluúčast pro Finy vidět. Teprve 25. září 1942 velvyslanec USA v Helsinkách Schoenfeld předá finskému ministru zahraničí nótu. Nóta vyjadřuje obavy americké vlády, že by se Finsko, pod německým nátlakem, mohlo účastnit ofenzivních operací. Velvyslanec USA zdůrazní, že by bylo dobré prohlášení Finska, že finská armáda nemá v úmyslu překročit dosažené linie.
Finský prezident Ryti svolá poradu vlády za účasti maršála Mannerheima. Projednává se jakou ofenzivní operaci má USA na mysli. Je to očekávaný útok na Leningrad?
Finská vláda se shodne na stanovisku, že když se prozatím daří držet finskou armádu stranou ofenzivních operací za hranicemi finských zájmů, nemůže se finská vláda ve smyslu amerického požadavku oficielně zavázat k pasivitě. Finsko je závislé na Německu.
Finská vláda vše zformulovala diplomatickými obraty v tom smyslu, že Finsko vede obrannou válku proti sovětské agresi a rozsah válečných operací jeho armády je diktován pouze strategickými potřebami.
USA se zatím spokojily s mlhavou odpovědí Finů a nenásledovaly VB. Válku Finsku nevyhlásily.
Vraťme se zpět do konce roku 1941 a na začátek roku 1942.
SSSR odrazí německá vojska do večera 7. ledna 1942 o 100 někde až 250 km zpět od Moskvy, za velkých lidských a materielních ztrát pro Německo.
V té době se finský generál Heinrichs znovu ujímá funkce náčelníka generálního štábu finské armády (generál Hannel, jako pevnostní odborník, je jmenován generálním inspektorem opevňovacích prací – vláda i velení armády dle vývoje války na opevnění klade velký důraz). Generál Heinrichs po návratu z Německa informuje finské velení o tom, jak hluboký dojem vyvolala katastrofa u Moskvy v Německu.
Koncem ledna 1942 přijíždí prezident Ryti do hlavního stanu za maršálem Mannerheimem. Informuje ho o zásobovacích potížích a o tom, že nyní lze očekávat pomoc jen z Německa a Švédska. Dále ho informuje o snaze sovětské velvyslankyně ve Stockholmu Kolontajové, která se snaží, prostřednictvím švédského ministra zahraničí Güntera navázat spojení.
Tehdy mu maršál Mannerheim vyhodnotil situaci takto, cituji:
„Již potravinová situace sama o sobě, nehledě již k vojenské síle Německa, v této chvíli navazování jakéhokoli kontaktu vylučuje. Nepřátelská propaganda by toho nepochybně využila k vyvolání naší roztržky s Němci.“
Problémy německé armády u Moskvy nutí Němce hledat takové úseky fronty, kde by dosáhli úspěchu. Proto začátkem února 1942 přijíždí za Mannerheimem německý generál Dietl. Dietl byl nově jmenován velitelem samostatné 20. horské armády v Laponsku se štábem v Rovaniemi. Přijíždí přesvědčovat maršála o důležitosti německo – finském operace, při níž by finská armáda dobyla město Sorokka u Bílého moře. Maršál tuto operaci nechce, neboť finská vojska jsou unavená.
Po několika dnech píše maršálovi německý maršál Keitel. Ten navrhuje útočnou operaci proti Murmanské dráze s velkou německou leteckou účastí. Maršál o tom hovoří těmito slovy, cituji:
„Mé odmítavé stanovisko k tomuto návrhu se opíralo jak o vojenské, tak i o politické důvody. I kdyby vznikla možnost odříznutí Murmanské dráhy, znamenala by taková operace pouze úvod k vleklému boji, který bychom očividně nemohli zvládnout. Rusové by jistě nasadili všechny své síly na rychlé obnovení dopravy přes Murmansk a s účinnou podporou Němců z jejich odlehlých základen se nedalo počítat. A co se týče politického stanoviska, mohla by nás tato akce zaplést do světové politiky a přivodit vedení státu těžké problémy. Mé stanovisko v tomto směru bylo a zůstalo negativní, a jež to prezident Ryti mé názory sdílel, dal jsem maršálu Keitlovi odmítavou odpověď.“
Maršál Mannerheim pak vyslovil ale souhlas s vysunutím finských postavení v prostoru Rukajärvi a Maaselkä na vzdálenost 50 km od Murmanské železnice v úseku Sorokka – Petrozavodsk.
Německo šlo tak daleko, že znovu žádá Mannerheima, aby provedl útočnou operaci v Laponsku k ovládnutí Murmanské železnice s tím, že mu nabídne podřízení i německých jednotek. Mannerheim odmítne. Jak tehdy říkal, bylo mu to proti mysli převzít politické důsledky, které z toho plynuly, a měl ještě jeden velmi závažný důvod: kdyby byla Mannerheimovi podřízena i Dietlova 20. horská armáda, která byla z části rozmístěna na norském území, převzal by zároveň odpovědnost za německá vojenská opatření v severní části Norska. V Norsku však Němci nebyli považováni za spojence jako ve Finsku, nýbrž za okupanty a podmanitelé.
Mannerheim ocenil, že generál Dietl měl pro maršálovy důvody plné pochopení.
