Ačkoliv bude Adolf Hitler vždy znám kvůli zvěrstvům, které způsobil během druhé světové války, byl to také významný vojevůdce. Hitler je do dnešních dnů stále zmiňován při konverzaci, v knihách, v kině nebo v televizních programech. Před válkou a ještě více po dobytí západu se Adolf Hitler jevil jako velká figura, která kombinovala strategii Napoleona se zchytralostí Machiavelliho a fanatismem Mohameda. Avšak po napadení Ruska začala jeho hvězda pohasínat. Ke konci války byl považovaný za vojenského amatéra, jeho šílené příkazy a hrubá neznalost byla pro spojence největší aktivum. Velké pohromy německých pozemních sil byly přisuzovány Hitlerovi, naopak úspěchy byly připsány německému generálnímu štábu.
Ovšem neměli bychom přijmout toto zjednodušení a takový pohled na Hitlera, i když má v mnohém pravdu. Tato analýza odhalí Adolfa Hitlera jako komplikovaného muže, který preferoval své vlastní zájmy před zájmy své země, lidí a zbytku světa. Miliony lidí zemřelo při jeho „pátrání“ po životním prostoru. Hitler chtěl obnovit Německo jako velmoc a určit mu spravedlivé místo mezi dalšími národy po celém světě. Hitlerovy počáteční úspěchy přesvědčili mnoho lidí, že je vskutku vojenský génius. Ovšem Velká Británie, Francie a zbytek světa tehdy včas neučinily rázné kroky proti jeho politice.
Hitler jako politik
Zpočátku byl Hitler vskutku úspěšným vůdcem, nesla to doba, podmínky a okolí. Hybnou silou v pozadí za tímto úspěchem bylo Hitlerovo politické rozhodování, postup který ve skutečnosti položil základy pro druhou světovou válku. Při pokračujícím tažení se však začal stále více „montovat“ do spletitosti bojiště, taktiky a strategie.
Hitler měl podivuhodnou schopnost pamatovat si přesné detaily, zvláště historické informace, technická fakta, ekonomické statistiky, a minulé osobní zkušenosti. Pamatoval si přesná data událostí v jeho politické kariéře a jiné. Svůj nedostatek vzdělání v oblasti techniky kompenzoval čtením knih. Hitlerova fenomenální paměť mu umožňovala chápat technické záležitosti a problémy vojenského charakteru. Dobře znal zbraně, tanky, lodě a jejich schopnosti. Už v počátcích navrhoval například 75 mm kanón s dlouhou hlavní pro tanky, rovněž poukazoval na vadu v návrhu německých bitevních lodí jejíž příďová nástavba byla příliš nízká a potápěla se do vln při rozbouřeném moři. Hitler byl zběhlý ve výzbroji a rychlosti německých a cizích válečných lodí. Měl velké pochopení pro využití benzínového motoru v armádě, zajímal se též o výrobu syntetického benzínu.
Hitler přičítal velkou váhu svým vojenským zkušenostem, které získal jak prostý voják během první světové války, kdy byl vyznamenán Železným křížem II. a pak také I. třídy. Věřil, že se je možné dívat na bitvu z perspektivy vojáka v poli. Polní maršál Erich von Manstein vylíčil ve svých pamětech několik jeho charakteristických rysů určující jeho vojenské vedení. Šlo například o pevné nervy a nespornou inteligenci. Ačkoli Manstein nesouhlasil s Hitlerovým pojetím války a smyslem pro identifikaci s prostým vojákem, některé silné schopnosti mu přiznat musel. Hitler byl velmi dobře informovaný o podmínkách na frontě a navíc se často ptal důstojníků, kteří se právě vrátili z první linie na situaci. Tak si byl také vědom výkonu německých vojáků, přepínání sil, včetně toho co museli všechno vydržet. Co se týče ztrát, zajímali ho čísla, která se týkala snížení akceschopnosti jednotek.
Hitler měl schopnost přizpůsobit konverzaci mentalitě publika. Mohl diskutovat o vysoce technických záležitostech s průmyslníky, provozovat politické konverzace s diplomaty, nebo zjednodušit složité problémy na úroveň, které snadno rozuměla dělnická třída. Toto nadání mu dodávalo sebedůvěry a necítil se pak zastrašen obklopen lidmi s vyšším vzděláním. Pohodlně mohl diskutovat o takových tématech jak umění, hudba, nebo literatura. Byl schopen někoho přesvědčit nebo přijmout jeho hledisko. Většinou dopředu věděl proč ta která osoba za ním přijede a mohl si tak dopředu připravit protiargumenty. Dotyčný měl pak dojem, že Hitlerova logika má zdravé jádro.
Hitler byl jeden z prvních politiků, který dokonale využíval moderní techniku té doby. Ať jde o osvětlení, mikrofony, rozhlas, rádio. Veřejnost si byla stále vědoma jeho politických názorů. Čas od času ujišťoval německé obyvatelstvo zprávami typu: „Rozhodující okamžik pro Německo ..., náš osud je jedinečný, což vyžaduje nové řešení…“, a především to byl on, pod jehož vedením bude Německo spaseno.
Hitler byl přesvědčen, že Německo potřebuje více životního prostoru, ten jsi lze vzít na východě. „Lebensraum“ je potřeba kvůli tomu, aby bylo možné udržet a zvýšit životní úroveň při růstu obyvatelstva. K tomu Německo potřebuje potraviny a suroviny a to vše si nebylo možné koupit jen v cizích zemích. Především šlo o to učinit Německo soběstačné, aby jeho přežití nebylo závislé na ostatním světu v případě války. Hlavně aby se stalo skutečnou velmocí, která by nemohla být vydírána na základě nějakého embarga.
Hitlerova ideologická a rasová politika nakonec dospěla k apokalyptickému zhroucení fašismu, když Hitler dovedl Německo spolu se sebou ke kolektivní sebevraždě.
Hitlerovy slabé stránky
Výše byly uvedeny převážně silné stránky Hitlerovy osobnosti, avšak následující text odhalí jeho slabiny. Hitlerova schopnost pamatovat si události spojená s jeho pozicí diktátora byla někdy problémem. Při poradách mohl například nadhazovat specifické detaily z dřívějších rozprav s důstojníky. Ti pak museli být pečlivý v tom co řeknou, museli tak mít určitý soulad mezi tím co řekli v minulosti a co řeknou v budoucnosti.
Když Hitler zjistil, že se odchýlili od toho co kdysi řekli, ihned předpokládal, že se ho pokoušeli nebo pokoušejí úmyslně oklamat. Tento předpoklad Hitlera stále přesvědčoval, že svým generálům nemůže věřit. Hitler tak vůbec nebral v potaz, že rozhodování generálů by mělo být esencí určité svobody jednání založené na jejich zkušenostech a znalostech bojiště, a že tyto faktory se mohou časem měnit.
Hitler měl však nepoddajné přesvědčení, že jedině on sám by měl ovládat osud Německa. Jedině on sám rozuměl celé své politice a cílům. Jedině on mohl měnit rozhodnutí s ohledem na okolnosti. Přesto bylo možné měnit jen detaily, avšak v konečných výhledových cílech držel vždy stálý základní kurs. Byl zastáncem názoru, že válka je pokračování politiky jinými prostředky, a že to je příliš vážná věc než aby byla ponechána jen generálům. Naopak Erich von Manstein zastával názor, že vojenské úspěchy nakonec umožní i politické řešení.
Hitlerova nedůvěra v generály
Hitlerovo nedůvěra v generály se zakládala na úspěších, kterých bylo dosaženo na počátku války. A kterých bylo dosaženo navzdory tvrzením vojenských expertů. Tyto zdánlivě snadná vítězství dávala Hitlerovi sebedůvěru, která přerostla do té míry, že se začal pokládat za velkého vojenského vůdce či génia. Tato přílišná důvěra v sama sebe spojené s extrémní nedůvěrou k jeho generálům se stala hnací sílou v pozadí při jeho účasti na složitých vojenských záležitostech.
Vrchní velitelství bylo organizováno tak, že nikdo nebyl v pozici, aby mu mohl avizovat velikou strategii nebo dokonce koncept válečného plánu bez jeho přímého souhlasu. Personál vrchního velitelství, který měl původně vykonávat uvedenou funkci, se tak stal arénou pro Hitlera prostřednictvím které distribuoval své příkazy k vojenským velitelům.
Velitelé tak většinou neměli možnost vysvětlit svou strategii a často také neměli žádnou představu o tom, co je v jejich kompetenci a jaká je oblast jejich odpovědnosti. Toto samozřejmě vedlo k početných konfliktům. Výsledkem pak byla buď rezignace velitelů, jejich nahrazení pokud selhali nebo nesouhlasili s Hitlerovým rozhodnutím.
Hitlerovo důvěra v jeho vojenské vedení války, vlastní vojenská zkušenost během první světové války na kterou se rád odvolával, a která byla stejně velmi omezená, způsobovala vážné problémy. Hitler naprosto postrádal zkušenosti generálů v poli, schopnosti štábních důstojníků na kterých se cení jejich schopnost analyzovat vojenskou situaci a logicky hledat východiska. Hitler příliš nebral v potaz takové záležitosti jako jsou zásoby, logistika a podpora vojsk.
Rovněž jakmile byly vyvinuty a vyrobeny nové zbraně, tak je Hitler poslal co nejdříve do předních linií bez ohledu na to zda bylo zajištěno vše potřebné nebo byla zbraň dostatečně otestovaná. Hitler nelibě přijímal jakékoliv zprávy o nepřátelské nadřazenosti, bez ohledu na to jak spolehlivé zprávy to mohou být a místo toho raději poukazoval na chyby nepřátel v porovnání s německou výrobou.
Politika neústupnosti a tvrdosti
Ovšem nejvážnější Hitlerovou chybou byl princip držet území už jednou vybojované. Jinak také známý jako „žádný ústup“. Tento princip byl zakořeněný v jeho zkušenostech z první světové války. Hitler byl tehdy svědkem jak snadno bojují vojska, která musí držet určitou linii obrany, než ta která ustupují. Hitler věřil „v magnetickou sílu“ bojujících vojsk, věřil že by se nikdy neměla předčasně opustit linie obrany. Hitler měl v živé paměti jak snadno podléhali vojáci panice. Snadnější bylo udržet vojáky namačkané v zákopech než zastavit pěšáky - „bídné červy“ jak je nazýval, kteří se volně pohybovali. Z toho co Hitler viděl bylo lepší držet se současných pozic, bez ohledu na procenta ztrát, bez ohledu na letecké útoky a dělostřeleckou palbu. Toto vše bylo ze strategického hlediska údajně lepší než dovolit vojákům ústup přes otevřenou zemi k další obranné linii.
Z toho všeho pak vyplýval závažný poruchový stav Hitlerova vojenského velení, který spočíval v jeho víře, že vítězství na bojišti je možné dosáhnout pouze skrz tvrdou sílu. Respektive, že bitva bude ztracena pokud selže odvaha v kritickém momentu. Toto přesvědčení pak bylo vytrženo z hranic tvrdé reality, nezáleželo na nadřazenosti nepřátelských sil v prostoru a čase, neboť jde pouze o sílu vůle nepřítele a sílu vůle vlastní.
Hitlerův rozhodovací proces
Zatímco se Hitler snažil prezentovat jako rozhodný vůdce, ve skutečnosti úzkostlivě plánoval každý další krok velké strategie. Když byl konfrontován s obtížným problémem odkládat po několik dnů a někdy i týdnů rozhodnutí vedoucí k vyřešení situace. Bylo to dny kdy nechtěl být rozrušovaný personálem, často pak byl sám ve svém pokoji. V těchto situacích často odjížděl z Berlína do Berchtesgadenu, kde pak údajně dělal nejzávažnější rozhodnutí. Jeho nálada se dramaticky měnila, byl často mrzutý a deprimovaný. Ignoroval okolí dokud nedosáhl rozhodnutí. Polní maršál von Manstein uvádí, že Hitler odkládal některá důležitá rozhodnutí, ačkoliv bylo třeba naléhavé udělat okamžité rozhodnutí a tak včas překazit operační úspěch nepřítele.
Hitlerův rozhodovací postup nebyl dokonalý, škody přinášely jeho odklady a selhání ve věcech strategického významu. Často rozhodoval sám a nerozebíral problémy logickým způsobem, největší chybou byla malá pružnost jeho plánů, i když okolnosti umožňovaly různá řešení.
Hitler se nepřibližoval svému rozhodnutí logickými metodami. Logická metoda rozhodování spočívá ve shromažďování faktů, určování možných alternativ, vážení výhod a nevýhod každé alternativy a pak vybrání nejlepší možnosti.
Hitlerův postup byl opakem. Jak jednou dospěl k rozhodnutí, buď skrz intuici nebo nějaké další prostředky, tak začal shromažďovat fakta, která by podporovala jeho rozhodnutí. Když cítil, že toto jeho „osvícení“ je podloženo fakty zavolal své pobočníky bez ohledu na to zda byla noc nebo den a ti pak museli poslouchat jeho monolog do té doby než sám skončil. V další fázi pak zavolal generální štáb a své rozhodnutí jim objasnil. Problémem bylo, že jakmile už udělal rozhodnutí, bylo skoro nemožné toto korigovat. Když generálové vnesli námitky popadl Hitlera záchvat vzteku, který zabránil jakékoliv další diskuzi v této věci. Jakmile však byl jeho bojový plán jednou přijat generálním štábem, jeho nálada se změnila a byl veselý a přístupný.
