Portugalské objevitelské plavby kolem Afriky
Díl druhý
Díl druhý
Smrt Jindřicha Mořeplavce na několik let zastavila portugalské objevitelské plavby a nastolila zásadní změny v jejich organizaci a vlastnictví kolonií. Dosud se jednalo takřka výhradně o soukromé iniciativy zesnulého prince, jenž ke svému podnikání sice přizval zájemce z celé země, ale rozhodující slovo ve všech podstatných záležitostech měl Jindřich. To on byl od samého počátku hnacím motorem zámořské expanze a vznikající koloniální říše byla de facto jeho soukromou doménou. Tento stav za jeho života respektovali všichni portugalští vládcové, ale nyní se měla situace radikálně změnit. Náš autor Josef Janáček k tomu napsal: „Nikdo z členů královské rodiny neměl v době Jindřichovi smrti dost schopností a osobní autority, aby mohl zaujmout princovo místo. Král Alfons V. se dal snadno získat k tomu, aby podporoval aspirace feudálního panstva na hájení držav v Maroku, které se zdály být méně náročné a riskantní a přitom slibovaly snadnou kořist. Zatímco loupeživé válčení se dalo vést s poddanými a bez velkých hmotných obětí, v objevných plavbách už záleželo na kvalifikovaných nájemných silách a na podnikavosti obchodníků, kteří počítali s návratem svých investic. Stát musel investovat značné částky do stavby a výstroje lodí, do ochrany i organizace směny zboží a konečně i do výcviku mužstva a jeho teoretické přípravy a přitom neměl vůbec žádnou jistotu, zda a kolik lodí se z výpravy do zámoří vrátí a zda bude jejich náklad výhodně zpeněžitelný.“
Na scénu vstupuje Fernão Gomes
Proto visel nad dalším pokračováním koloniálních aktivit velký otazník. Jindřichovým dědicem se stal jeho adoptivní syn Fernando, ale vlastnictví kolonií přešlo pod přímou správu koruny. Lagoská obchodní společnost byla rozpuštěna a zdálo se, že měšťané budou vytlačeni z lukrativního obchodu s černým kontinentem. V Lisabonu se ozývaly i hlasy požadující zastavení objevitelských plaveb, což rozhodně nebylo v zájmu měšťanů, stavitelů lodí, kartografů a kapitánů, kteří těžili z nebývalého rozvoje zdejší mořeplavby v uplynulých desetiletích. 
Jindřich Mořeplavec
Král Alfons se chystal obnovit válečné operace proti Maurům a průzkum afrického pobřeží nepatřil mezi jeho priority. Proto se Portugalci v 60. letech 15. století soustředili hlavně na konsolidaci svých pozic a jejich jediným významnějším činem na tomto poli byla kolonizace Kapverdských ostrovů. Nejprve se zachytili na ostrově Santiago a postupně své aktivity rozprostřeli na celý archipelag. Na Kapverdách se začalo s pěstováním cukrové třtiny a ostrovy se později staly významným překladištěm afrického zboží a otroků. Alfons V. se sice sám nehodlal zapsat do dějin jako pokračovatel v díle Jindřicha Mořeplavce, ale zájem měšťanstva si vynutil obnovení průzkumných expedic. Nejprve získal soukromý sektor monopol na obchod v okolí nejstarší portugalské faktorie v Arguimu, ale to byla teprve předzvěst krátkého období, ve kterém se princova odkazu chopil židovský podnikatel Fernão Gomes z Lisabonu.
Ten již dříve konvertoval ke křesťanství a patřil mezi vážené obchodníky. S koloniálním podnikáním byl dobře obeznámen a pevně věřil v jeho další rozmach. Gomes si v r. 1469 pronajal na pět let práva na obchod s africkými koloniemi a zavázal se nejen platit koruně roční nájem ve výši 500 cruzados, ale musel rovněž na své náklady každý rok prozkoumat nejméně 100 leguí neznámého pobřeží. Portugalský král si rovněž vyhradil předkupní právo na veškerou slonovinu za předem stanovenou cenu, ale obchod s dalšími komoditami zůstával plně v Gomesových rukách. Podpis smlouvy znamenal dočasnou rezignaci portugalského státu na organizování dalších námořních expedic, i když zároveň potvrzoval zájem na jejich pokračovaní, ale veškerá podnikatelská rizika měl převzít soukromý sektor. Uzavřená smlouva také potvrzovala radikální změnu v náhledu zdejších měšťanů na koloniální podnikání a pozoruhodný vzestup této společenské třídy na portugalské politické scéně. Ještě před několika desetiletími nemohl Jindřich sehnat žádné podílníky ochotné spolufinancovat jeho nákladné zámořské aktivity, které nyní měšťané ochotně převzali a byli schopni si vynutit jejich pokračování i proti vůli konzervativních feudálů.
Portugalská karavela ze 70. let 15. století
Podnikatelskou intuicí obdařený Gomes nebral závazek posunout každoročně hranice známého afrického pobřeží o 100 leguí jako nutné zlo, ale naopak jako příležitost k dalším ziskům a budoucnost mu měla dát za pravdu. V zemi bylo množství zkušených mořeplavců, kteří ochotně vstoupili do jeho služeb, takže brzy už na moře vyplouvaly další průzkumné karavely a jejich kapitáni do Lisabonu přiváželi množství nových poznatků. Už dříve zjistili Portugalci, že linie pobřeží se stáčí nejprve k jihovýchodu a pak přímo k východu a Gomesovy koráby hnané příznivými proudy, vpluly do Guinejského zálivu, kde Portugalci konečně ve větší míře narazili nejen na toužebně hledané zlato, ale i na další cenné komodity. Už v r. 1470 obeplul Soeiro da Costa mys Palmas a zakotvil v ústí řeky Camoe, zatímco Pêro de Escolar a João de Santarém dospěli až k Voltě na území dnešní Ghany a objevili i Ostrov sv. Tomáše. Santarém a Escolar počátkem následujícího roku do map zanesli také Princův ostrov a Ano Bom (Dobrý rok). Jejich pokroky shrnul ve svých „Lusovcích“ básník Luís Vaz de Camões:
„Pak s přídí stále k jihu větrem hnanou,
v ohromném zálivu se ocitáme,
Sierru Leone nechavše stranou
i mys, jemuž jméno Palmas dáme,
i veletok, kde moře duní hranou
na známém pobřeží, jež v moci máme.
I Sao Tome, ten slavný ostrov, zvaný
po světci, jenž se dotkl Boží rány.“
Téměř současně narazil Fernandes dos Póvoas na další ostrov nesoucí až do 20. století jeho jméno a v r. 1472 zakotvil u pobřeží Kamerunu. Zde se africké pobřeží začalo znovu stáčet k jihu a zhruba 10 let živená naděje, že z Guinejského zálivu bude možné zamířit přímo do Indického oceánu, se začala rozplývat. Průzkumné plavby však přesto pokračovaly a v r. 1473 dosáhl Lopo Gonçalves ústí řeky Gabonu a pravděpodobně jako první Evropan překonal rovník. Ještě dál pronikl Ruy de Sequeira, jenž pravděpodobně téhož roku spatřil majestátní Kamerunskou horu a řeku Sanaga. Tentýž mořeplavec později doplul až k mysu sv. Kateřiny na 2 ° jižní šířky na území dnešního Gabonu. v ohromném zálivu se ocitáme,
Sierru Leone nechavše stranou
i mys, jemuž jméno Palmas dáme,
i veletok, kde moře duní hranou
na známém pobřeží, jež v moci máme.
I Sao Tome, ten slavný ostrov, zvaný
po světci, jenž se dotkl Boží rány.“
Plavba v těchto končinách kladla na navigátory zvýšené nároky a kniha „Dějiny Evropy“ uvádí : „tehdy se však mořeplavcům otevřel nový obzor - jižní polokoule. V této oblasti musely lodi překonat oblast velkého rovníkového bezvětří, zdolávat husté mlhy, prudké lijáky, tornáda a proplout Benguelským proudem, který se táhne podél afrického pobřeží od jihu k severu.“ To ještě nebylo všechno a po překonání rovníku portugalští plavci s údivem hleděli na noční oblohu, ze které se vytratil nejdůležitější orientační bod - Polárka. Na počátku století objevů, by za této situace velitel pravděpodobně nařídil okamžitý návrat, ale teď už sebevědomí zdejších mořeplavců dosáhlo takové výše, že se s touto skutečností vyrovnali a nebrali jí jako neblahé znamení, ale jako výzvu pro královské astronomy, kteří dostali za úkol vypracovat novou metodu určování zeměpisné šířky na jižní polokouli.
Král Alfons V.
Přesto v průzkumu pobřeží nastala delší přestávka. V r. 1474 totiž vypršela platnost Gomesovy nájemní smlouvy a král Alfons neměl zájem na jejím prodloužení, čímž jej z lukrativního podnikání vyšachoval a monopol na obchod s Afrikou přešel do vlastnictví koruny. Král pověřil správou kolonií svého dědice prince Jana a objevitelské plavby zastavil, protože se chystal rozehrát dobrodružnou a nákladnou hru o kastilskou korunu. Fernão Gomes měl tedy správu kolonií pod kontrolou jenom pět let, ale přesto za sebou zanechal nesmazatelnou stopu, neboť jeho kapitáni nejenže významně pokročili v odkrývání tajemství Afriky, ale hlavně konečně otevřeli bránu k jejímu bohatství. Tyto lákavé plody měl sice do budoucna sklízet portugalský král, ale bývalý Žid v uplynulých letech přesto dokázal na pronájmu kolonií „nekřesťansky“ vydělat a stát se jedním z nejzámožnějších portugalských obchodníků. Alfons V. jeho zásluhy uznával a za odměnu jej jmenoval členem královské rady a povýšil do šlechtického stavu, díky čemuž získal vlastní erb a ke svému jménu mohl připojit čestný přídomek „da Mina“.
Guinejský roh hojnosti
Nedávno zmapované pobřeží Guinejského zálivu, od pobřeží dnešní Libérie až k hranici Kamerunu, se stalo zdaleka nejvýnosnější součástí portugalské zájmové sféry. Na západoafrickém pobřeží sice stále měli toliko jednu pevnost v Arguimu, ale v Guiney rychle vznikala síť stanic a faktorií, které se staly středisky obchodu, o jehož výnosnosti nemohlo být pochyb. Už počátkem 70. let odtud začaly portugalské koráby ve velkém dopravovat nejenom otroky, ale i zlato. Sen o přístupu k africkému zlatu stál na počátku objevitelských aktivit Jindřicha Mořeplavce a Gomesovi plavci jej dokázali proměnit v realitu. Kolonisté sice zatím nebyli schopni proniknout do vnitrozemí, kde se cenný kov těžil, ale to nebylo podstatné, neboť Afričané jej Portugalcům ochotně dodávali výměnnou za evropské zboží. Jak napsal Václav Patočka: „Zlato bylo surové nebo různě zpracované, ale v každém případě to bylo ono lákadlo, které hnalo tisíce dobrodruhů z Pyrenejského poloostrova na tajemný jih.“ Hlasy pochybovačů o výhodnosti koloniálního obchodu rázem utichly a celá země se sjednotila v názoru, že bohatství Guiney musí patřit výhradně Portugalcům, kteří se o ně nehodlali s nikým dělit. Podle čtyř nejvýnosnějších komodit pojmenovali jednotlivé oblasti Guinejského zálivu na Pepřonosné pobřeží (Costa de Malagueta), ležící na území dnešní Sierry Leone, Pobřeží slonoviny (Costa do Marfim), Zlatonosné pobřeží (Costa do Ouro) v současné Ghaně a konečně Otročí pobřeží (Costa de Escravos) na pobřeží Nigérie. Tyto názvy se používaly až do konce koloniální éry a jeden se dokonce ve francouzské podobě „Côte d'Ivoire“ používá dodnes. Směnu zboží zpočátku komplikovala jazyková bariera, takže dost možná probíhala stejným způsobem jakým podle Hérodota se zdejšími Afričany obchodovali už Kartaginci. Alexandr Zimák jej popsal následovně: „Po přistání vylodili zboží a vystavili je na břehu, pak se znovu nalodili a dali znamení kouřem. Když ho domorodci spatřili, přiblížili se k pobřeží, položili vedle zboží zlato, jež za ně nabízejí, a vzdálili se. Kartáginci znovu vyšli na pevninu a zkoumali, co tam domorodci zanechali. Pokud usoudili, že ceně zboží množství zlata odpovídá, vzali si je a odpluli. Pokud nebyli spokojeni, vrátili se na loď a vyčkávali. Domorodci se vraceli na břeh a přidávali zlato, dokud Kartágince neuspokojili.“
Portugalci nabízeli v podstatě stále stejný tovar jaký do Afriky začali dovážet ještě v době prince Jindřicha, ale jeho objem se teď každoročně zvyšoval a kolonie se stávaly opravdu důležitým odbytištěm pro zdejší řemeslníky. Kromě různých cetek jako třeba rolničky, které domorodci používali jako ozdoby a postupně o ně ztráceli zájem, se do Guinee dodávalo obilí, měď, nejrůznější kovové výrobky, mosazné kruhy, plátno, bavlněné látky, sůl, oděvy, sklářské výrobky, koně a později i zbraně a alkohol. Zpět do Portugalska se naopak dovážely některé zdejší zemědělské plodiny, opiáty, přírodní barviva, zvířecí kožešiny, peří exotického ptactva, ale zejména slonovina, pepř, otroci a zlato. Obchodní směna byla dobrovolná a přinášela prospěch oběma stranám, i když o tom, že z dlouhodobé perspektivy z ní měli prospěch zejména Evropané, je zbytečné diskutovat, stejně jako o skutečnosti, že míra okrádání černošských kmenů se postupně stupňovala, jak se kolonizátoři stále pevněji zabydlovali v těchto končinách.
Už před příchodem Portugalců se u pobřeží Guinejského zálivu zformovalo několik domorodých států a sebevědomí vládcové Jorubů a Ašantů, se stejně jako třeba panovník Beninu, cítili rovnocennými partnery vzdáleného portugalského krále a zatím si nepřipouštěli, že by pro ně navázání obchodních kontaktů s bílými cizinci mohlo představovat nějaké riziko. Dále ve vnitrozemí proti proudu řek Nigeru a Volty se rozkládaly bohaté a mocné říše, s nimiž Arabové obchodovali už po staletí, a o jejichž vládcích se čas od času dostaly ústním podáním pokroucené zvěsti až do vzdálené Evropy. Nejvýznamnějšími městy zůstávaly setrvale Gao a Timbuktu, ale jednotlivé státy postupně vznikaly a zase zanikaly, stejně jako kdekoliv jinde na světě.
Karaka z 15. století
V prvním tisíciletí zde prosperovala říše Ghana rozkládající se na obrovském území mezi řekami Senegalem a Nigerem. Díky nalezištím zlata si mohl její vládce v r. 977 dovolit vydržovat na evropské poměry obrovskou armádu (údajně 200 000 mužů) a dějepisec Ibn Haukal jej považoval za nejmovitějšího muže na světě. Ghaně zasadili v 11. století smrtelnou ránu arabští Almorávidé, kteří sem zanesli islám a Mohamedovo učení díky tomu zapustilo pevné kořeny i na jih od Sahary. Na troskách Ghany vyrostl muslimský stát Mali, ovládaný černošskou dynastií Keita. Ta se díky vydatné těžbě zlata v oblasti Wangary stala opravdovou africkou velmocí a panovník Kankan Musa podnikl ve 30. letech 14. století slavnou pouť do Mekky a zastavil se i v Káhiře, kde svým bohatstvím vzbudil nemalý rozruch. V 15. století už byla Mali v úpadku a v r. 1435 dobyli Tuaregové Timbuktu a říše se rozpadla.
V oblasti kolem Čadského jezera existovala celá staletí další islamizovaná říše Kanem- Bornu, kde od 9. století vládla saifovská dynastie. Její panovníci bohatli na zprostředkování obchodního spojení mezi arabským severem a černošský jihem a ve druhé polovině 15. století dosáhli vrcholu moci. Na troskách Mali vznikl další stát Songhaj, který v 60. letech 15. století ovládal velké oblasti na středním toku Nigeru. Jeho osmnáctý vládce Ali zvaný „Veliký“, sídlil v Gao a několik let po smrti Jindřicha Mořeplavce dobyl Timbuktu a ovládl všechna významná střediska, odkud už od starověku vyrážely karavany putující až k vzdáleným přístavům na pobřeží Středozemního moře.
Do ustálených obchodních poměrů nejen u pobřeží Guinejského zálivu, ale i ve vnitrozemí, vnikli v 70. letech 15. století Portugalci a způsobili zde revoluční změny. Kolonizátoři rychle poznali, že jejich síly zatím nestačí ani k dobytí pobřežních oblastí, protože jak se píše v knize „Dějiny Afriky (2)“: „africké společnosti, s nimiž se Portugalci setkali (…) nestály na tak nízké úrovni jako Indiáni v Americe, aby bylo možné se v jejich zemi usadit a založit zde plantáže či zahájit vlastní těžbu kovů. K tomu přistupovalo ještě pro Evropany nepříznivé klima, nemoci a nedostatek dopravních možností. To zabránilo v Africe kolonizaci podobné americké.“ Na Guinejském pobřeží namísto toho vznikaly dobře zásobené farkorie, kam putovalo africké zboží i ze vzdáleného vnitrozemí. Ačkoliv se z dnešního pohledu mohou portugalské obchodní metody jevit jako vydřidušské, patrně nabízeli lepší ceny než konkurenční Mauři, díky čemuž dříve kvetoucí obchodní střediska Gao a Timbuktu začala upadat a karavany obtěžkané v Evropě žádaným zbožím, teď namísto do vzdáleného Tunisu nebo Káhiry, stále častěji směřovaly k pobřeží Guinejského zálivu. Tím se Portugalcům podařilo zabít hned dvě mouchy jednou ranou, nejenže si zajistili přístup k bohatství černého kontinentu, ale ještě dokázali poškodit nenáviděné Araby.
Směna zboží mezi oběma světadíly se brzy rozšířila natolik, že uspokojování poptávky po evropském zboží nebylo v silách zaostalého Portugalska. Vývoz do Guiney tak přispěl k rozvoji evropského hutnictví mosazi a mědi a nečekanou konjunkturu zažila i textilní výroba v Německu. Pro Portugalsko však byl důležitější rychle rostoucí objem dováženého tovaru. Na zahraničních trzích byl setrvalý zájem o slonovinu používanou k výrobě ozdobných předmětů, ale mnohem větší význam měl obchod s kořením a otroky.
Černé zlato
Poptávka po otrocích byla na jihu Evropy vysoká a Portugalci je prodávali i kupř. nejen do Francie, Itálie a Kastilie, ale bez skrupulí je dodávali také arabským obchodníkům. Na našem kontinentu byl po levné pracovní síle největší hlad v Itálii a v Benátkách dokonce došlo v r. 1383 k organizované otrocké vzpouře, což byla ve středověké Evropě událost dosti výjimečná. Navzdory tomu však v Benátkách ještě koncem 15. století stále žilo několik tisíc zotročených mužů a žen. Tento obchod ovládaly po celá staletí italské městské republiky a hlavním zbrojem se stávaly jejich osady na pobřeží Černého moře, mezi nimiž vynikala krymská Kaffa (dnešní Feodosija) ovládaná Janovany. Zde je Italové kupovali ve velkém a dodávali až na Pyrenejské poloostrov a českého čtenáře jistě zaujme, že se jednalo hlavně o Slovany, a že v portugalštině se otrok řekne „escravo“ což v překladu znamená Slovan, stejně jako španělské „esclavo“. Po zničení Byzantské říše však Evropané ztratili spojení s Černomořím a Kaffu dobyli v r. 1457 Turci, což je odřízlo od dodávek zdejších otroků a vzniklou díru na trhu pohotově zaplnili Portugalci. Jestliže obchod s ostatními komoditami je možné označit za výhodný pro obě strany, otrokářství v Africe přinášelo prospěch jenom vládnoucí vrstvě, zatímco pro kontinent představovalo pravé prokletí. Domorodci z oblasti kolem Guinejského zálivu byli nejen odolní a fyzicky zdatní, ale protože zdejší společenství dosáhla dosti vysoké technické úrovně (třeba v odlévání bronzu nebo výrobě terakoty), hodili se i k náročnější řemeslné výrobě. To z nich činilo žádané zboží a počet zdejších obyvatel zavlečených nejprve do Evropy a na ostrovy v Atlantiku, ale od počátku 16. století i do Ameriky, později dosáhl několika miliónů. Guinea se pro Afriku stala krvácející ranou, kterou z ní unikala životní síla a ztráta lidského potenciálu oslabovala celý kontinent. Obchod s lidmi zde sice existoval dávno před připlutím Portugalců, ale nikdy nenabyl tak obludných rozměrů a podstatně se lišilo i postavení otroků ve zdejší společnosti. „Nejnovější dějiny Afriky“ uvádějí, že „otroctví v předkoloniální Africe existovalo v patriarchální formě, avšak ve výrobě hrálo jen podružnou úlohu. Otrok byl většinou začleněn do rodiny jako méně privilegovaný člen a jeho potomci v několika málo generacích splynuli se svobodnými členy.“ Naopak Evropané praktikovali otroctví na věčně časy a i děti zakoupených Afričanů zůstávaly ve vlastnictví svých pánů.
Zdejší vládci a náčelníci se pohotově přizpůsobili poptávce po „černém zlatu“ a své soukmenovce ochotně prodávali. Otroci se většinou rekrutovali z válečných zajatců, takže celá oblast se brzy proměnila v permanentní válčiště, což opět nahrávalo kolonizátorům, kteří tyto konflikty využívali k prosazování svého vlivu a často je záměrně vyvolávali. Je pochopitelné, že vladaři obchodující s Evropany v těchto bojích většinou vítězili, protože mohli zužitkovat nakoupená jízdní zvířata a moderní zbraně. Tím se oblasti dodávající otroky zvětšovaly a portugalské koráby odvážely stále častěji i příslušníky kmenů sídlících daleko ve vnitrozemí. Poptávka po levné pracovní síle se díky rozšiřování pěstování cukrové třtiny neustále zvedala, takže stále více domorodců muselo celý život dřít na plantážích, bez sebemenší naděje na změnu svého trpkého údělu.
Černí otroci sklízejí cukrovou třtinu
S rostoucím počtem otroků devalvovala jejich hodnota a z drahého „zboží“ se stávala běžná „věc“, jejíž vlastnictví si mohlo dovolit stále větší množství Portugalců. Tím se jejich životní podmínky nadále zhoršovaly, třebaže dobový kronikář Azazura napsal, že se s nimi „zacházelo přátelsky a nedělal se žádný rozdíl mezi nimi a místním služebnictvem“. Ve skutečnosti je z pozdější doby známo mnoho případů vskutku drakonických trestů, které museli podstoupit i za banální provinění. I když kolonizátoři měli zájem především o silné muže, stoupal i počet zotročených Afričanek, jež se navíc často stávaly obětí sexuálního zneužívání a i ony byly často brutálně trestány. Kruté jednání s otrokyněmi nebylo výhradně záležitostí mužů a z období rané fáze brazilské kolonizace, jsou doloženy případy vyloženě sadistického jednání, jehož se dopouštěly zámožné Portugalky řídící početné domácnosti. Tento jev nevymizel ani později a naopak se rozšířil snad do všech amerických kolonií, takže ještě z roku 1829 existuje záznam z „Měsíčního zpravodaje proti otroctví“ o krutém bičování, které na Jamaice musela protrpět otrokyně Eleanor Meadová : „Její paní, paní Earnshawová … jemná ušlechtilá dáma, pohoršená čímsi, co tato otrokyně řekla či udělala … nařídila, aby jí vysvlékly donaha, položili na zem a v její přítomnosti jí vozka uštědřil 58 ran bičem … Když jedna rána podle paní Earnshawové úspěšně roztrhla kůži, nařídila vozkovi, aby bičoval z druhé strany.“
Po objevu Ameriky se poptávka po „černém zlatu“ ještě skokově zvýšila a na zdejších plantážích a ve stříbrných dolech, dosáhlo vykořisťování člověka člověkem pomyslného vrcholu. Všechny tyto jevy je ovšem nutné posuzovat středověkou optikou. Portugalci svými metodami nijak nevybočovali z dobového kontextu, protože úděl otroků byl v podstatě všude stejný, ať už je vlastnil zámožný Turek, Arab a nebo příslušník kteréhokoliv křesťanského národa. V pohledu na prospěšnost otroctví se vzácně shodovaly i křesťanské a muslimské autority a žádný evropský národ se nehodlal vzdát zisků, které mu přinášelo. „Dějiny Afriky“ konstatují, že „v jejich očích to byl zcela legitimní obchod, nadto ještě výjimečně výnosný. Ani katolická ani protestantské církve ničeho proti němu nenamítaly, ba mnohdy byl obchod ospravedlňován citacemi ze Starého zákona a věčnou spásou, které se pohanským Afričanům dostane v otroctví tím, že přijmou křesťanství.“
Právě šíření křesťanství mezi pohany bylo jedním z cílů Portugalců, ale v 70. letech 15. století v tomto směru moc nepokročili a domorodci nejevili přílišnou snahu přijmout učení Ježíše Krista. Klíma k tomu napsal: „Portugalci se tedy nemínili smířit s existencí „třetího“ světa pohanů, animistů a fetišistů, který komplikoval představu o znepřátelených světech křesťanů a muslimů. Hodlali ho obrátit na svou víru, a tak se posílit v odvěkém zápase s muslimy. Nebyla to slibná politika při uvážení konečného cíle: jak dokáže malý národ, třeba s papežskou autoritou za zády, přeměnit na křesťany nejprve všechny Afričany a potom dokonce i početné národy Asie? Jen neznalost skutečných rozměrů světa umožňovala podlehnout iluzi, že evangelizace a christianizace vzdálených národů je možná.“ Alespoň duše zakoupených Afričanů však mohli jejich páni zachránit před pekelnými plameny a nad skutečností, že život pokřtěných domorodců mnohdy připomínal spíše pobyt v očistci, se nikdo nepozastavoval.
Omamná vůně koření
Otrokářství představovalo ještě po celá 70. léta 15. století nejvýnosnější koloniální produkt, ale v následující dekádě je překonal zisk z prodeje zlata, které Portugalci na pobřeží získávali od Ašantů a z vnitrozemí obchodem s říší Songhaj. Stále větší význam měl i dovoz pepře. Po všech druzích koření byla v Evropě velká poptávka a její příčiny pěkně popsal Patočka: „K tomu, abychom pochopili tehdejší hlad po koření, jako je hřebíček, pepř, skořice či muškát (….) musíme nahlédnou do denního života středověkého Evropana. Ten neznal dnešní způsoby konzervace a uchovávání potravin, zemědělci neměli dostatek krmení pro dobytek na zimu. Dosud nebyly známé brambory, zeleniny se pěstovalo málo, základ stravy tvořilo maso a mouka. Na podzim, byl-li, úrodný rok, bylo všeho dost. Porážel se vykrmený dobytek, jehož maso však bylo nutné uchovat poživatelné až do jara. Proto se ve velkém množství nakládalo a to nešlo bez koření. Chuťově výrazným kořením se „vylepšovalo“ i pokažené pivo a víno, což byly jedny z mála pochoutek prostého člověka. Různé léčivé lektvary musely vonět, aby k nim měli nemocní důvěru, v koření viděli lidé i ochranu proti četným epidemiím nakažlivých nemocí. Středověký člověk, i ten urozený, nedbal příliš o osobní očistu a vnější dojem zachraňoval hojným užíváním silných voňavek. Vonnými látkami se mírnil zápach zatuchlých, špatně větraných obydlí, v kostelích vonné kadidlo vytvářelo tajemnou atmosféru pokorným věřícím. Proto byla spotřeba koření a orientálních vonných látek tak obrovská, proto se za ně platilo zlatem i krví.“ 
Benátky v 16. století
Koření se už od starověku dováželo z Asie a ve středověku kontrolovali po celá staletí jeho dopravu do Evropy podnikaví Italové. Zničení Byzantské říše v r. 1453 přeťalo jednu z mála dopravních tras a Evropané byli nyní zcela závislí na arabských obchodnících, kteří koření ve velkém nakupovali v Indii a po moři přepravovali do Egypta. Zde je skupovali Benátčané, kteří si svůj nynější monopol žárlivě střežili, a odmítali k tomuto lukrativnímu podnikání pustit konkurenty z jiných zemí. To zákonitě vyšroubovalo ceny pro koncové zákazníky a odliv drahých kovů z Evropy ve druhé polovině 15. století ještě zesílil. A právě tehdy si Portugalci zajistili přístup nejen k africkému zlatu, ale i ke zdejším pěstitelům koření. Zatím se jednalo takřka výhradně o pepř nakupovaný na Pepřonosném pobřeží a v Beninu. Ten byl sice méně kvalitní než „molucký“ dodávaný Benátčany, ale i tato náhražka šla dobře na odbyt, jelikož Portugalci jej nabízeli za mnohem příznivější ceny. Africký pepř (a ostatní zboží) putoval nejprve do Lisabonu, kde jej většinou zakoupili nizozemští obchodníci. Tím se Portugalci sami degradovali na pouhé dovozce exotického zboží a zisky spojené s jeho distribucí skončily v pokladnách západoevropských podnikatelů.
Nová obchodní trasa otevřená Portugalci vedla od Guinejského zálivu do Nizozemí a úplně obcházela dosavadní střediska ve Středomoří. Středozemní moře od nepaměti spojovalo tři kontinenty, ale nyní se začala rýsovat reálná možnost, že nejenom africké, ale později i tolik žádané asijské zboží, bude do Evropy proudit jinudy, což děsilo zejména Benátčany. Pepř a slonovina hrnoucí se z Nizozemí do celé západní Evropy věstily prolomení benátsko-arabského monopolu a ohrožení pozice republiky sv. Marka jako obchodní a vojenské velmoci. Její tehdejší bohatství a moc přibližuje ukázka z díla J. B. Vodáka: „Začátek 15. století znamená vrchol benátské moci. Město mělo 200 000 obyvatel a 8 miliónů poddaných. Vývoz činil 10 miliónů dukátů, zisk 4 milióny ročně. Benátky měly 300 velkých zámořských lodí, na 3000 menších plavidel a až 100 válečných galér.“
Karaka - největší středověká plachetnice
Nebývalý rozvoj přepravy mezi Portugalskem a Afrikou se promítl i do konstrukce zdejších korábů, které musely dokázat přepravit na velké vzdálenosti objemné náklady jako třeba obilí. K tomu se lépe než osvědčené karavely hodily větší karaky. Tento lodní typ vznikl ve 14. století v oblasti Středozemního moře odkud se rychle rozšířil i na Pyrenejský poloostrov a do západní Evropy. Stejně jako karavela i karaka v sobě sloučila výhody hanzovních plachetnic se středomořskými koráby. Její délka většinou činila 30 až 40 m a množství přepravovaného nákladu mohlo přesahovat i 1000 tun. Loď měla několik palub, značný ponor a mohutný trup. Karaky obvykle nesly tři stěžně, přičemž na zadním byla latinská plachta a na ostatních plachty ráhnové. Posádku někdy tvořilo i více než 100 mužů ubytovaných v nápadných kastelech na přídi a zádi. Díky mohutné konstrukci se rychlostí a obratností nemohly měřit s menšími karavelami, ale vše vynahrazovala na svou dobu obrovská nosnost. 
Karaka ze 70. let 15. století
Karaky se díky svým rozměrům také lépe hodily pro válečné účely, protože unesly více vojáků a zejména děl, kterých často obdržely několik desítek. Dělostřelecké branky se objevily teprve počátkem 16. století, takže v popisovaným období musely být všechny lodní zbraně umístěné na palubě a zejména na kastelech. V poslední čtvrtině 15. století začal klesat počet dříve převládajících komorových děl a přibývalo lafetovaných kusů nabíjených zepředu, které výstižně popsali naši autoři Hynek a Klučina: „Do děla se nasypala odměřená dávka střelného prachu, utěsnila se a do hlavně se zasunula koule a nabijákem se zatlačila až k ucpávce. Dělo se odpalovalo otvorem v zadní části hlavně - zátravkou, buď přiložením pochodně, zasunutím zapáleného doutnáku nebo rozžhaveného želízka.“ Nevýhodou oproti „rychlopalným“ komorovým dělům byla menší kadence, která díky jinému způsobu nabíjení a obtížnější manipulaci mnohdy činila i pouhou jednu ránu za deset minut. Zvýšil se však dostřel, jenž dosahoval i 500 m a střela odpálená z těchto kusů měla i větší ničivý účinek. Přesto ani tato děla většinou nedokázala nepřátelskou loď potopit a jejich úkolem bylo spíše zabíjení posádky ukryté v kastelech a příprava k zahákování plavidla a jeho obsazení ozbrojeným výsadkem.
Karaky se v této úloze Portugalcům osvědčily, neboť po objevení Zlatonosného pobřeží se u afrických břehů takřka přes noc vyrojila spousta námořních lupičů přepadajících lodě převážející zlato a další cenné zboží. Jednalo se o zákonitou reakci na zveličené zvěsti o bohatství, které zde kolonizátoři získávali. Proto se už počátkem 70. let našli podnikavci ochotní napadat plachetnice pod portugalskou vlajkou. Kromě všemožných zločinců postrádajících nejen morální zábrany ale i jasně danou státní příslušnost, se do honby za snadných ziskem zapojili hlavně piráti z Kastilie, což ještě zhoršilo už beztak napjaté vztahy mezi hlavními pyrenejskými rivaly.
První koloniální válka
Král Alfons V. obnovil válečné operace v Maroku a v r. 1471 se mu podařilo dobýt města Arzilu a Tanger, což mu vyneslo přízvisko „Africký“. Ctižádostivý vládce začal pošilhávat i po kastilské královské koruně. Tamější král Jindřich IV. zemřel v r. 1474, aniž by zanechal mužského potomka. Na trůn mohla uplatňovat nárok jeho jediná dcera Jana zvaná Beltraneja, ale nakonec na něj usedla její teta Isabela I., jejíž sňatek s Ferdinandem II. Aragonským položil základ sjednoceného Španělska. Dědictví trůnu po přeslici se málokdy obešlo bez komplikací a nejasností ohledně nástupnictví se rozhodl využít Alfons V. Jeho trumfem se měla stát o 30 let mladší Jana Beltraneja, se kterou se nejprve zasnoubil a v r. 1475 vznesl nárok na kastilskou korunu. Portugalský vládce našel spojence ve Francii a dokonce i v části kastilské šlechty, díky čemuž se cítil dost silný, aby ještě téhož roku zahájil válku o kastilské dědictví. Portugalská vojska vtrhla na území nepřítele a po spojení s Janinými přivrženci postupovala na Madrid. Jenomže 1. března 1476 došlo u města Tora ke střetnutí s Kastilci, a třebaže bitva skončila v podstatě nerozhodně, znamenala politické vítězství Isabelina tábora a ukončila evropskou část konfliktu.Boje se však k pramalé Alfonsově radosti přenesly do zámoří, neboť jeho protivníci využili situace a pokoušeli se získat portugalské državy v Africe. Díky tomu můžeme konflikt o kastilské dědictví prohlásit za první koloniální válku v dějinách. Opevněná města v Maroku dokázali Portugalci bez větších potíží uhájit, ale brzy bylo zřejmé, že nepřátelům jde hlavně o bohatou Guineu. Papežské buly sice vlastnictví afrického pobřeží na jih od mysu Bojador už dříve přiřkly Lisabonu, ale kastilská veličenstva tento nárok opakovaně popírala a vyzývala své poddané k útokům na Guinejský záliv. Výsledkem byla námořní válka zuřící několik let nejen u afrického pobřeží, ale i přilehlých ostrovů (Azorské, Kanárské, Madeira).
Zezadu nabíjené lodní dělo používané ve 14. a 15. století
Kastilské válečné loďstvo do těchto bojů nezasáhlo, ale jeho úlohu ochotně převzaly soukromé osoby. Isabela a Ferdinand jejich činnost posvětili vydáváním nejrůznějších privilegií, za což si vyhradili právo na pětinu kořisti. Netrvalo dlouho a dříve samostatně operující piráty nahradily celé flotily korzárských lodí, které u západoafrického pobřeží nemilosrdně přepadaly obchodní koráby. Portugalci se pokusili své námořní trasy zabezpečit válečnými loděmi, ale troufalí korzáři se odvažovali i útoků na chráněné konvoje. Proto král Alfons nařídil nebrat zajatce a přemožení lupiči byli nekompromisně házeni do moře. Korzáři odpověděli stejnou mincí, takže ani zajatí Portugalci nemohli počítat s žádným milosrdenstvím. Pokud se Kastilci nebo Portugalci dokázali zmocnit nepřátelského korábu, byl jeho osud vždy stejný: užitečný náklad vítězové přeložili, vyrabovanou loď zapálili a zajatými námořníky nakrmili žraloky. Už i tak brutální námořní válka se díky těmto metodám ještě zostřila, ale ke změně poměru sil nedošlo a nekonečné potyčky vyčerpávaly obě strany.
Početné portugalské válečné loďstvo si sice udržovalo převahu, ale ochránit zároveň dlouhé pobřeží západní Afriky, Guinejský záliv i ostrovy v Atlantiku, byl nesplnitelný úkol, protože každou pobitou korzárskou posádku, brzy nahradili další dobrodruzi toužící po rychlém zbohatnutí a jen v r. 1478 vyplulo na moře 35 korzárských lodí. Kastilci útočili i přímo na obchodní faktorie a navazovali kontakty s domorodým obyvatelstvem a tímto podloudnickým obchodem působili Portugalcům další škody. Korzáři se dokonce zmocnili několika ostrovů v Guinejském zálivu, ale na protilehlém pobřeží se zachytit nedokázali. To už se však pomalu blížil konec bojů, neboť slovy Josefa Janáčka: „Obě strany dospívaly rychle k poznání, že válka je pro všechny zhoubná a že žádná z nich nemá dost sil, aby protivnou stranu z Guiney vytlačila. Zvučná prohlášení na portugalské i španělské straně hýřila zlými pohrůžkami, ale situaci nijak neulehčila. Kromě toho podobná situace jako v Guinejském zálivu vznikla i na Kanárských ostrovech, kde naopak Portugalci upírali Kastílii právo na jejich držení, ačkoli operovali se stejně plytkými a problematickými argumenty jako Španělé při agresi v Guiney.“
Text mírové smlouvy mezi Portugalskem a Kastilií
Bezvýchodnost vzniklé situace nakonec přivedla oba protivníky k jednacímu stolu a 4. září 1479 byla v Alcáçovas uzavřena mírová smlouva. Alfons V. se vzdal nároku na kastilský trůn a oba státy si navzájem uznaly své předválečné hranice. Zajímavější jsou pasáže o državách v zámoří., neboť smlouva z Alcáçovasu představuje vlastně první koloniální dělení světa mezi dvě mocnosti. Její hranici představovala rovnoběžka na úrovni Kanárských ostrovů. Území ležící severně od této pomyslné linie (s výjimkou Madeiry a Azorských ostrovů) měla připadnout Kastilii, zatímco na jih se rozkládala zájmová sféra Portugalců (s výjimkou ostrovů Fernando Póo a Ano Bom). Portugalci tedy uhájili všechny své zámořské državy (oba ztracené ostrovy Kastilci brzy dobrovolně vyklidili) a katolická veličenstva získala jenom Kanárské souostroví. Dělící čára také potvrzovala Lusovcům právo na další objevitelské plavby kolem Afriky, zatímco Kastilci se mohli realizovat toliko v hlubinách Atlantiku.
Mírová smlouva v podstatě potvrdila portugalský náskok v objevování světa a jejich námořní převahu. Dohodu z Alcáçovasu sice v r. 1481 stvrdila i papežská bula Aeterni Regis vydaná Sixtem IV., jenomže nebrala žádný ohled na další mocnosti a bylo pouze otázkou času, kdy se jí někdo pokusí zpochybnit. V úvahu přicházeli zejména Francouzi a Angličané, kteří po ukončení stoleté války rychle nabírali síly a v budoucnu se hodlali zapojit do honby za koloniemi. Kupci a rybáři z Bristolu dokonce vyslali počátkem 80. let na Atlantik nejméně jednu expedici a snad právě proto se do Anglie v r. 1481 vypravili portugalští diplomaté, aby se pokusili získat souhlas Londýna s jejich dosavadními zábory. Další trvalou hrozbu představovali námořní lupiči. Mírová smlouva sice zastavila jejich přímou státní podporu, ale kastilští piráti i nadále ohrožovali obchodní trasy mezi Lisabonem a Guineou, a brzy se k nim přidali i podnikavci z Francie a Itálie, s nimiž kráčeli ruku v ruce i piráti arabští a jistě se i mezi Portugalci našli jedinci, kteří se pod vlajkou s lebkou a skříženými hnáty neštítili olupovat své krajany. I proto se z karavely stala regulérní válečná loď, jež měla pomoci v boji s těmito nájezdníky.
a možná by objevil Island... nebo by se probíjel zpět proti větrům které jej hnaly po cestě na západ!
ale na druhou stranu tam naštěstí byla Amerika. Prostě, nikdo (a tedy ani on) nevěděl o Amerikách a Pacifiku. A když tyto odpočítáme a vypočtenou délku dělíme rozdílem NM - jsme na vcelku správném výpočtu. Naopak, královi matematici se sekli 
