V první části tohoto miniseriálu jsme poznali profesora Ferdinanda Porscheho, pozdějšího známého konstruktéra a zakladatele stejnojmenné automobilky. Pro příznivce obrněné techniky je jeho jméno spojeno s několika projekty německých těžkých tanků. Jeho jméno je poněkud „profláknuté“, mnoho lidí v něm vidí konstruktéra velmi známého tanku Pz VI „Tiger“ . Už méně je mezi veřejností známo, že vznikly jen dva Porscheho prototypy, sériové tanky byly dítětem ing. Erwina Aderse a koncernu Henschel. Podobně to později probíhalo i u jeho následníka, tanku Pz VI B„Tiger II“ . Profesor byli ideovým vůdcem projektu obřího tanku MAUS. Co mají jeho projekty shodného? Odpověď je jednoduchá, jde o profesorův oblíbený benzíno-elektrický pohon.
I když jeho projekty zůstávají jen v prototypech, přece jen se jeho technika dostala na frontu. Když najížděla výroba tanku Tiger, byla již ve výrobě devadesátikusová série Porscheho verze. Stavět těžké tanky v tak malé sérii nemělo smysl, jako východisko se ukázala výroba těžkého stíhače tanků postaveného na Porscheho podvozku. Tak vznikl téměř legendární stíhač tanků Ferdinand/Elefant (více ZDE na Palbě). Nebudu se tady věnovat jeho TTD, zaměřím se pouze na jeho pohon.
Pohon Ferdinandu byl na svou dobu poměrně složitý a asi jedinou jeho výhodou byla velmi dobrá regulace otáček pohonu. Porsche použil dva vodou chlazené benzínové motory Maybach HL 120 TRM o objemu 11867 ccm a výkonu 265 HP při 2600 ot/min. Každý poháněl elektrický generátor (dynamo) Siemens aGV , generátor byl spojeny s elektromotorem Siemens D1495 o výkonu 230 kW. Problémem je ale to, že hodnoty se v různých zdrojích dosti liší…. Elektromotory byly spojeny přes elektromagnetické spojky na zadní hnací kola. Vozidlo se ovládalo pomocí elektromechanického řízení, poloměr otáčení byl 2,15 m. Řidič měl k dispozici tři rychlosti vpřed a dvě vzad.
Tolik o Ferdinandu/Elefantu, nenašel jsem žádné další podobné vozidlo ve výzbroji bojujících stran (pokud takové znáte tak Vás prosím o doplnění článku). Jediné na co jsem narazil byly sovětské IS-1E a IS-6 (Objekt 253), zajímavostí je i prototyp Škodovky – ŠET.
Sověti se s pohonem Ferdinandu seznámili díky ukořistěným strojům po bitvě u Kurska. O IS-1E lze snad jen napsat, že jeho testy proběhly někdy v roce 1944. IS-6 (Objekt 253) byl vyvíjen ve výzkumném závodě v Čeljabinsku, sověti si slibovali od tohoto vývoje vyřešení jejich problémů s převodovkami u těžkých tanků. Vzhledově vypadal IS-6 jako mírně zvětšený IS-2. Dieselový dvanáctiválec V-12U s výkonem 750 HP sloužil k pohonu generátoru DK-305A o výkonu 358 kW. Ten poháněl dva elektromotory DK-305A a DK-305B které poháněly přes převodovky zadní hnací kola.
Jinak se IS-6 Objekt 253) nelišil od svých vrstevníků. Jeho výzbroj tvořil 122 mm kanón D-30 s palebným průměrem 30 nábojů, kulomet SGMT ráže 7,62 (1200 nábojů) a velkorážový kulomet DŠK ráže 12,7 mm (500 nábojů).
Již první výjezd z brány továrny prý skončil pro IS-6 neslavně, v motorovém prostoru vypukl požár. Na podzim 1944 byl prototyp odeslán k testům na polygon v Kubince. Tam se ukázaly všechny nevýhody zvoleného pohonu, sověti je vyhodnotili stejně jako pře pár lety němci – vozidlo je složité a poruchové, vozidlo je těžší než srovnatelné s klasickým přenosem výkonu. Tank skončil v továrním muzeu Kirovského závodu v Leningradě.
Nakonec se jen zmíním o příspěvku Škody Plzeň. Škodovka na své vlastní náklady vyvíjela prototyp ŠET, upravenou verzi obojživelného tanku ŠOT. Jednalo se jen o testovací vozidlo, mělo jít o vyzkoušení možného pohonu obrněných vozidel. ŠET nebyl vybaven věží, jednalo se jen o podvozek s korbou. Práce na prototypu se protáhly až do obsazení druhé republiky, v únoru 1940 byly zastaveny pro nedostatek finančních prostředků. Na zásah němců byl prototyp označovaný nyní jako TE dokončen a v říjnu 1941 vyjel k prvním zkouškám. Koncem listopadu 1941 měl být stroj odeslán ke zkouškám do zkušebního střediska v Kummersdorfu. K tomu nedošlo a německá komise vozidlo vyzkoušela přímo ve výrobním závodě. Po zkouškách byl vývoj vozidla ukončen. Je zajímavé, že prototyp byl zrušen až v roce 1946 pro nezájem naší tehdejší armády.
ŠET poháněl původně letecký vzduchem chlazený hvězdicový sedmiválec Avia TR-12a o objemu 12078 ccm s maximálním výkonem 155 HP při 2200 ot./min. Ten poháněl derivační generátor s výkonem 108 kW, výstupní napětí bylo 675 V. Generátor poháněl dva trakční motory, každý o výkonu 48 kW při 377 V a 1800 ot./min. Motory poháněly přes redukční převodovky a kuželová soukolí zadní hnací kola. Tank se řídil pomocí volantu, ten ovládal kontrolér který spínal či odpínal podle potřeby motory. Kompletní elektrovýzbroj byla vyrobena Škodovými závody v Plzni-Doudlevcích. Rychlost vozidlo se pohybovala od 2,3 – 40,5 km/h.
Tolik o použití benzíno-elektrického pohonu v době WW2. Budu vděčný za jakékoliv další zvěsti o podobných hybridech.
Pokračování možná příště…..
Použité zdroje:
I. Pejčoch, S. Spurný, O. Pejs – Obrněná technika 1, 2, 4, 6
Janusz Ledwoch – Ferdinand Elefant
