
SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka X. Č 1.
Díl X.
Část 1.
Než dokončíme poslední díl „Pokračovací války“, dejme ještě slovo vzpomínkám frontových vojáků na zářijové dny roku 1944. Vzdejme hold hrdému finskému národu (i když nebudeme fandit jejich spojenectví s Hitlerem).
Nejprve piloti - vzpomínka kapitána Luukkanena, cituji:
„… 4. září 1944 v 8 hodin ráno nepřátelství se Sovětským svazem skončilo. Byli jsme nuceni požádat o mír. Jednou z podmínek byla evakuace všech německých sil z finského území do dvou týdnů. Po třech letech válčení se naši bratři ve zbrani stali, alespoň teoreticky, našimi nepřáteli. Dostal jsem rozkaz odvézt peruť na letiště Selenpää a tam jsme smutně očekávali neveselé věci příští. Do Moskvy odletěla finská delegace, aby podepsala smlouvu o dočasném příměří. Měla platit do doby, než finské ozbrojené síly donutí německou armádu opustit severní Finsko.
Původně jsme měli letět na sever, ale pokud Němci drželi Kemi, nepřicházela v úvahu žádná vhodná přistávací plocha pro messerschmitty a to nás donutilo usadit se v Utti…“
A náš fronťák na zemi – Väinö Linna – Neznámý voják – to bude drsnější a bolestnější, cituji:
„Po cestě přijížděl osamělý povoz a jeho hrkání se rozléhalo borovým lesem. Náklad byl přikryt celtou. Vyčnívala ztuhlá zaťatá pěst. Poslední padlí jeli domů.
Hluboko v lese seděl podporučík Jalovaara. Ani sám nevěděl, jak se tam dostal; šel jako ve snách. Když si uvědomil, že je daleko od ostatních, posadil se na zem a hlavu složil do dlaní. Seděl dlouhou dobu nepohnutě a hleděl upřeně před sebe. Od cesty zaléhalo skřípění koňského povozu, které se pomalu vzdalovalo.
Oči mu zvlhly. Dlouho zatínal zuby a bránil se pláči. Ale ramena se mu nezadržitelně zachvívala a celý se roztřásl hořkým, krutým, chlapským pláčem…“
K Mannerheimovi přijede velitel německé 20. horské armády generálplukovník Lothar Rendulič. Přijede ještě předtím než finský ministr zahraničních věcí předal nótu, Sověty vynucenou, německému velvyslanci Blücherovi.
Generálplukovník Lothar Rendulič vystřídal ve funkci generálporučíka Dietla (zahynul při letecké havárii). S Dietlem se dalo jednat (chápal finská stanoviska), Rendulič byl namyšlený nacík!
Na Mannerheima Rendulič hned spustil, cituji:
„Mám vážné obavy z toho co události v nejbližších dnech přinesou. Za dobu svého velitelského působení v Laponsku jsem poznal, že Finové jsou tvrdí bojovníci, ale nikdo nemůže popřít, že i Němci jsou udatní, a když to musí být, dokážou válčit bezohledně. Z konfliktu mezi Finy a Němci by se nepochybně vyvinula krutá, krvavá válka.“
Mannerheim od zpravodajců věděl, že se Němci v Laponsku připravují k obraně. Věděl, že Němci jako velmoc považují malé národy (jako Finsko), jako figurky s kterými si mohou pohybovat jak chtějí. Mají stejné velmocenské způsoby jako SSSR.
Věděl také, že Německo v době „Zimní války“ nahrávalo z důvodů smlouvy SSSR. Proč by mělo nyní Finsko brát ohledy na Německo.
Nezbytnost ale velela, domluvit se. Mannerheim však nevěděl zda to Rendulič pochopí.
Sovětská velvyslankyně ve Stockholmu Kollontajová vyrozuměla finskou vládu, že je její delegace očekávána v Moskvě.
Delegace za vedení předsedy vlády Hackzella, ve složení, ministr obrany generál Valden, náčelník štábu generál Heinrichs a generálporučík Oskar Enckell, odjíždí do Moskvy dne 7. září 1944. Týden si jí Sověti nevšimnou. Dne 13. září 1944 postihne Hackzella mozková mrtvice (za několik měsíců zemře). Vedením finské delegace je pověřen finský ministr zahraničí Carl Enckell, který přiletí z Helsinek do Moskvy.
Teprve 14. září 1944 večer začínají rozhovory.
Sověti každý den předkládají požadavky pro uzavření smlouvy o klidu zbraní. Známé i méně známé.
Ty nové jsou, že nechtějí Hanko, ale požadují pronájem poloostrova Porkkala na 50 let. Porkkala je v bezprostřední blízkosti Helsinek a pronajaté území zahrnuje ještě městečko Kyrkslätt a 3 další městečka. Sověti chtějí celou oblast Petsama – s jediným přístavem v Barentsově moři. Reparace hodlají snížit z 600 miliónů amerických dolarů na 300 miliónů. A splatnost zvyšují z 5ti let na 6, v dodávkách finského zboží.
Finové musí do 5ti dnů po podepsání smlouvy stáhnout svá vojska za hranice z roku 1940 a za měsíc a půl snížit stav armády na mírový početní stav. Znamená to, že německé jednotky musí vyhnat nebo zajmout v této době demobilizace. Sověti ale k snazšímu docílení konečného vítězství nad Německem ponechají Finům právo, po dobu trvání války, užívat jihofinské přístavy a letiště.
Na vše bude dohlížet spojenecká komise. Ta komise je ale ve skutečnosti ruská. Vše začne platit okamžitě po podepsání smlouvy. SSSR vůbec nepřipouští ratifikaci smlouvy finským parlamentem.
Dne 18. září zasedá finská vláda nad požadavky SSSR. Nikdo není nadšen. Ještě večer 18. září 1944 přijde zpráva, že Sověti chtějí smlouvu podepsat 19. září 1944 mezi 11 a 12 hodinou.
Prezident Mannerheim svolá vládu na 19. září 1944 na 5tou hodinu ranní. Přizve vojenské poradce (generálporučík Airo a plukovník Paasonen). Otázka zní, jak dlouho je Finsko schopno pokračovat ve válce?
Generálporučík Airo, cituji:
„V nejlepším případě další 3 měsíce.“
Plukovník Paasonen nadějněji, střízlivěji, cituji:
„Podle mého soudu útoky jak na Karelské šíji, tak severně od Ladogy překročily svůj zenit a obrana by se především severovýchodně od Vyborgu mohla opřít o mimořádné terénní podmínky. Okolnost, že většina ruských tankových a dělostřeleckých jednotek byla přesunuta na baltskou frontu, umožňuje předpokládat, že nebude podniknuta žádná větší útočná akce. Nepřítel však bude nejspíš nucen již za několik týdnů znovu na Karelské šíji soustředit převahu sil k ofenzivě. Kromě toho je třeba vzít v úvahu, že strategická situace, ježto se Rusové zmocnili jižního pobřeží Finského zálivu, brzy dospěje k rozhodujícímu zhoršení.“
Po další diskuzi za přítomnosti prezidenta Mannerheima vláda rozhodne přijmout podmínky smlouvy, pověřit delegaci k podepsání příměří podle svého uvážení. Parlament vše schválil večer v 7 hodin.
V Moskvě sovětská strana na nic nečeká. Mezi 11 a 12 hodinou polední 19. září 1944, za účasti britského velvyslance, je smlouva podepsána (dřív než v Helsinkách vše schválí parlament).
Za sovětskou stranu text smlouvy podepsal A. A. Ždanov.