Akt třetí – rakousko-uherský nájezd na italské pobřeží z 24.5.1915
Trojspolek se, již ze své podstaty a díky rozdílným vnitropolitickým situacím a mezinárodním vazbám jeho členů, rozhodně nikdy nedal nazývat přespříliš kohezním. Zájmy a vnímané hrozby jeho jednotlivých členů nad rámec tvrdého jádra, tj. Německa a Rakousko-Uherska (neboli bývalého Dvojspolku) se často značně lišily, nemluvě o nevyhnutelných proměnách v čase. Nedostatečně reflektována je i skutečná podstata aliance, jež měla zajistit bezpečnost a krytá záda zainteresovaných (tj. i ve vztahu spojenec vůči spojenci, viz. dále) a byla paktem čistě obranným (ostatně s Trojspolkem je pevně svázán pojem/alternativní název "Die Friedensbürgschaft"). Jednotlivé země nebyly povinny být vtaženy do rozličných avantýr a zájmů svých spojenců, pokud tyto byly kolizní s jejich vlastními národními zájmy. Samozřejmě nikde není řečeno, že při shodě zájmů/za přítomnosti adekvátních výhod nemohli jednotliví členové postupovat v souladu nad rámec obranného charakteru paktu, někdo v tom mohl vidět i morální odpovědnost či otázku cti, ale… To vše bylo již jen nadstavbou, neb hlavním imperativem byla bezpečnost, včetně toho, že si někteří členové (Rakousko-Uhersko a Itálie, ev. Rakousko-Uhersko a Rumunsko) nevjedou vzájemně do vlasů a nezačnou spolu válčit. Aliance chránila stejnou měrou před hrozbami vnějšími (jako Francie, Rusko) i vnitřními (viz. výše), na což se bohužel často zapomíná a je tu tendence prezentovat Trojspolek jako pevné spojení s identickým cílem, čímž samozřejmě, kromě snahy o udržení stabilní situace, nikdy nebyl.
Trojspolková idylka
Bylo to ale spojení celkem úspěšné a po tři desetiletí sloužilo víceméně ke spokojenosti jeho členů a v rámci originálního záměru. Například díky oficiálnímu spojenectví Rakouska-Uherska a Itálie, dvou jinak reálně vzájemně nepřátelských států, ev. států s nevyřešenými účty a vždy přítomným Damoklovým mečem národnostní/územní otázky, se dařilo v tomto období zamrzlý konflikt odvracet a oddalovat, přičemž Německo plnilo po celou dobu v rámci aliance roli mediátora. Ostatně rozdílná úroveň vřelosti individuálních vnitřních vztahů byla dalším charakteristickým rysem aliance, stejně tak reálně provozovaná hierarchie (ačkoli teoreticky neexistující).
Svým způsobem volně navázaná Itálie měnila svou orbitu kolem tvrdého jádra Centrálních mocností dle aktuálních světových událostí a vlastních specifických potřeb, neboli v rámci jednotlivých cyklů oteplení/ochlazení vztahů se svým „spojencem“ Rakousko-Uherskem a „nepřáteli“ Francií a Velkou Británií. Udržení dobrých vztahů s Angličany bylo vzhledem k závislosti na dovozu nerostných surovin a potravin a zranitelnosti dlouhého pobřeží vždy kritickým aspektem a i vztahy s Francií, jež původně nahnaly Itálii do Trojspolku, prošly po přelomu století výrazným kontinuálním oteplením. Německý kancléř Bernhard von Bülow jednou přirovnal Itálii k mladé ženě na bálu, která může tančit s vícero muži, pokud se vždy na konci tance vrátí ke svému manželovi. Právě Německo mělo v rámci aliance i mimo ni s Itálií vždy srdečnější a korektnější vztahy a bylo značně tolerantnější. Stejně jako ona mladá žena, i Itálie se vždy vrátila (smlouva byla mezi roky 1882 až 1912 obnovena celkem sedmkrát) a až do roku 1914 v setrvání v alianci viděla smysl, byť výhled do blízké budoucnosti byl otázkou zcela jinou. Klíčové oblasti byly pro Itálii následující – Středomoří obecně, severní Afrika a především pak Balkán a oblasti s italským obyvatelstvem pod rakouskou nadvládou. To formovalo zahraniční politiku a poslední dvě uvedené pak byly třecími plochami a potenciálními rozbuškami vztahů s Rakousko-Uherskem. Za této situace bylo pro Itálii nesmyslné pevně se vázat na vůči jejím zájmům často vysoce konfliktní zahraniční politiku Německa a Rakouska-Uherska (především na sklonku daného období), aniž by za to byla náležitě kompenzována. Řekněme, že Italové byli vždy jednou nohou z aliance venku, anebo naopak pouze jednou uvnitř. Zvláště pak ke konci celého období, kdy se účast v Trojspolku stávala pro Italy pomalu přežitkem a v rámci mezinárodní situace začala ztrácet svůj prvotní význam.
Momentální vojenská slabost a rozjitřená mezinárodní situace (jako důsledky italsko-tureckého konfliktu) pak zajistila v období těsně před První světovou válkou poslední velké vzepětí nadšení pro Trojspolek a oteplení italsko-rakouské spolupráce a vztahů, kam patří i vojenská kooperace (je to údobí, kam spadají poslední revize vojenských plánů, aktualizace a rozšíření námořní konvence atp.). Paradoxně (a pro Trojspolek nepřekvapivě) následovalo toto oteplení po období, kdy byly italsko-rakouské vztahy naopak poblíž bodu mrazu. Nic tehdy nebylo jednoduché a stálé, snad kromě nativní vzájemné nedůvěry. Itálie však stále zůstávala, neb výhody a obavy z konfliktu, jež byly vždy spojenými nádobami, zatím stále převažovaly. Což nutně nemusel být stav věčný. Když se jednou ruský diplomat zeptal italského ministra zahraničí Tittoniho, proč jeho země nadále setrvává v Trojspolku a nevystoupí, dostalo se mu odpovědi „Jednoho dne vystoupíme, ale to půjdeme do války“ [1]. I proněmecký a Trojspolku nakloněný ministr zahraničí Antonino di San Giuliano v roce 1914 připouštěl, že Itálie z něj vystoupí během pár let. Leč jak již bylo řečeno, v té době byla stále obava z války se svými současnými spojenci, především pak Rakouskem-Uherskem krytým Německem, silnější než odstředivé tendence a zbytek politické reality. To však měla velice zásadně změnit První světová válka.
Když uděláme menší odbočku, tak v rámci výše uvedeného je velice snadné spadnout do oblíbeného stereotypu, kde Italové fungují jako bezskrupulózní oportunisté, ale kdo někdy alespoň trochu podrobněji studoval italskou historii a vnitřní a zahraniční politiku, bude ve svých soudech výrazně opatrnější. Itálie byla dosud nově zrozeným státem, sjednocena stále v řadě oblastí spíše formálně než reálně a hledající svou pevnou formu, cíl, garance a místo v politickém uspořádání Evropy a světa jako takového. Z hlavních evropských mocností byla nejslabší a byla otázka, zda-li ji aktuálně do tohoto klubu vůbec zahrnovat. Důsledkem byla značná vnitřní roztříštěnost, nejistota, zda raději dokončit vnitřní konsolidaci (a přijmout roli druhořadé mocnosti), anebo aspirovat na velmocenskou politiku, rozpor ve vnitřní a zahraniční politice, časté střídání vlád (což koherentní zahraniční politice taktéž zcela neprospívalo, v letech 1861 až 1914 se tak v Itálii vystřídalo 49 vlád a 21 ministerských předsedů) a další aspekty. Pak je tu samozřejmě zmíněné strategické hledisko – obchodní a surovinové závislosti, vojenská/námořní zranitelnost, variace vztahů s konkrétními státy, otázka italské menšiny na cizím území, zájmové sféry a oblasti expanze, atd. atd. Bez pochopení vnitřní situace a jejího dopadu na zahraniční politiku (a naopak dopadu strategického postavení na politiku domácí) a bez vhledu do vnitřní sociální dynamiky a ekonomiky můžeme činit jen omezené závěry. A speciálně v případě Itálie to budou v drtivé většině závěry mylné nebo značně zkreslené. Položme si ruku na srdce a zeptejme se sami sebe, co reálně o historii Itálie, natož historii z let cca 1800-1920, víme. Nebude toho mnoho. Není to ostuda, ale není to ani dobrý start a člověka to uvrhuje do nepříjemné závislosti na mainstreamové interpretaci druhých, která ne vždy musí mít základ dlážděný objektivitou (a v horším případě dobrými úmysly).
Vraťme se však k historickému pozadí. Ať tak či tak, celý spolek se, jak již bylo uvedeno, celkem úspěšně protloukl více než třemi desetiletími své existence a svých silnějších i slabších chvilek, a to i právě díky tomu, že vnitřní nejednota bránila rozpoutání vážnějšího (a širšího) válečného konfliktu, což by byla situace podrobující alianci opravdovému zátěžovému testu. Trojspolek byl možná udržitelný v době míru, ale v případě války již panovaly značné pochybnosti o postupu jednotlivých členů, respektive tvrdého jádra a volněji přidružené Itálie a Rumunska. Zatímco u Němců a Rakušanů nebyl se spřízněností cílů a postupů vážnější problém (což usnadňovalo i politické zřízení těchto zemí, rozdílné od liberálnější a na civilní sféře/parlamentní demokracii výrazně závislejší Itálii) a byla zde vůle jednat i nad rámec oficiální čistě obranné struktury aliance, u Italů byla situace jiná. Jejich kooperace (diplomatická či přímo vojenská) nad rámec smluvních závazků, které jinak hodlali dodržet, by vyžadovala, aby byla pro italský stát přínosem. Což se o hrozbě celoevropské války úplně říci nedalo…
Žádný stát slepě nenásleduje destruktivní politiku, pokud tak činit nemusí a sleduje především své vlastní zájmy a zájmy svých občanů, ne vlád a občanů cizích. K finálnímu lámání chleba v tomto smyslu došlo po tzv. „sarajevském atentátu“ na rakouského následníka trůnu a jeho choť. Když to řekneme přímočaře a syrově, tak samotný skon arcivévody Františka Ferdinanda d'Este nevzbudil v řadě domácích i zahraničních kruhů přílišný smutek (ba dokonce se dá bohužel říci, že si kde kdo oddychnul, včetně agresivnější kliky, nyní již nebržděné), ale Rakousko-Uhersko se pohotově chopilo vynikající záminky zúčtovat s dlouhodobě krev mu pijícím Srbskem. Zde se v plné nahotě projevila vnitřní dynamika pozdního Trojspolku – Itálie nebyla o plánovaných krocích vůči Srbsku a nepřijatelném ultimátu rakouskou stranou oficiálně vůbec informována. Diplomatickými kanály plynula k italským uším pouze povšechná a uklidňující vyjádření. Nedošlo tak k opakování situace z předešlého roku, kdy stejně jako v roce 1914 chtělo Rakousko-Uhersko zatočit se Srbskem jako s nebezpečnou hrozbou (z Balkánských válek vyšlo Srbsko značně posíleno a stalo se definitivně potenciálním magnetem pro odstředivé tendence slovanského obyvatelstva, ev. se samo snažilo vpasovat do role vůdčího elementu Jihoslovanů), ale Itálie varovala před útokem jako potenciální rozbuškou širšího evropského konfliktu (tj. přesně tím, co se později reálně stalo), deklarovala striktní obranný výklad aliance a to, že veškerá odpovědnost padá na rakouskou hlavu. Podunajské mocnářství nakonec ještě naposledy zařadilo v roce 1913 zpětný chod, ale na zúčtování se Srbskem nerezignovalo a z celého incidentu si vzalo významné ponaučení – do budoucna byla Itálie odříznuta od dění a rozhodovacích struktur. Když se tedy situace v roce 1914 opakovala, tak byl italský spojenec postaven před hotovou věc upečenou v ose Rakousko-Uhersko (autor) – Německo (garant). Těm bylo naprosto jasné, že by se Itálie pokusila do všeho hodit vidle, ev. požadovat kompenzace, tudíž se jí (a ani Rumunska, dalšího dotčeného státu) nikdo neptal. Těžko říci, jestli by i tentokráte jasná italská deklarace zabránila válce (s ohledem na mezinárodní napětí však patrně jen na čas), ale preventivně ji italská strana bohužel nevznesla (vzhledem k tajnůstkářství rakousko-německé osy bychom možná stejně chtěli od italské předvídavosti příliš), následující spád událostí byl rychlý a tak se to již nikdy nedozvíme.
Každopádně rakousko-německá arogance a pocit, že mají své spojence ve vleku, efektivně vyvlékly Itálii z jakýchkoli formálních závazků. Ta pak vcelku nepřekvapivě vyhlásila 2.8.1914 neutralitu (vnitřní pevné rozhodnutí padlo již 31.7., přičemž tyto informace samozřejmě prosakovaly i k ostatním členům Trojspolku). Pro vlády hlavních mocností a jejich diplomatické aparáty, s Itálií samozřejmě komunikující, to bylo asi tak stejně přelomové a šokující, jako že voda je mokrá, leč navenek se podařilo rozhořčení či překvapení zobchodovat velice dobře (a to jak před sto lety, tak v současnosti jako populární dojezd). Následující den pak dal ideji družných válečných avantýr v rámci Trojspolku vale druhý „zrádce“, tj. Rumunsko, jež taktéž vyhlásilo neutralitu. Obě země se nacházely v dost podobné situaci a i jejich důvody byly do značné míry shodné (přičemž Rumunsko bedlivě sledovalo, jak se zachová právě Itálie). To se odrazilo i v další spolupráci a vzájemných úmluvách (dohoda z 23.9.1914, jež měla formovat společný postup těchto dvou neutrálů), byť praktický dopad nebyl velký. Řekněme, že na straně Trojspolku bylo dokonale zaděláno na velké mrzení.
dobový kolorit, který nepotřebuje zvláštního komentáře
Situace Itálie byla celkem pochopitelná. Kromě zaměření aliance a, jemně řečeno, ne zcela korektního postupu jejích spojenců tu byl i další neoddiskutovatelný fakt – stát nebyl na válku připraven a nastaven, ať už by to bylo s kýmkoli/na jakékoli straně. Země se ještě ani nestačila vzpamatovat z předchozího konfliktu (Italsko-turecká válka, 1911-1912), jehož dozvuky navíc stále probíhaly a odčerpávaly zdroje, v zemi probíhaly sociální nepokoje, vnitropolitická situace (s adekvátním dopadem na zahraniční politiku) byla roztříštěná a velice složitá a v zemi existovala jasná protiválečná většina. V tomto stavu by jakýkoli konflikt uvrhl zemi do ekonomické, politické a sociální krize, která měla potenciál mladý a křehký stát vnitřně roztrhat nebo jeho vývoj značně zbrzdit. Často slýchaný a citovaný pojem „Sacro egoismo“ je většinou užíván jako ztělesnění nějakého cynického, sobeckého a bezskrupulózního přístupu Italů, čili čiré vypočítavosti, ale skutečný kořen je někde jinde - vše mělo být podřízeno národní jednotě a bezpečnosti, jako hodnotám v tomto historickém údobí pro mladý, doposud nesourodý a zranitelný národ naprosto kritickým. Neutralita byla v takovémto nastavení jediná přirozená, schůdná a rozumná cesta.
A neutralita byla i tím, o co se mělo v následujících měsících tvrdě bojovat. Itálie zprvu doufala v obdobný krok Velké Británie, s níž by tvořila neutrální nátlakový/vlivový blok, ale německé ultimátum Belgii, následná invaze a z toho plynoucí vstup Velké Británie do války (4.8.1914) veškeré podobné naděje rychle utnuly. Od té doby byla podpora Trojspolku velice riskantní a promptní německé vmanévrování Britů do nepřátelského tábora zadusilo poslední naděje (byť jakkoli omezené) na intervenci Itálie na straně Trojspolku. Ta se vzápětí stala bojištěm dvou bloků – jednu stranu zastupovalo Německo (Rakousko-Uhersko se víceméně až do května 1915 rozhodlo nastoupit a držet politiku absolutní nekooperace, trucovitosti a přehlížení, viz. dále), druhou pak Francie a Velká Británie (první nabídky ze strany Dohody přišly hned na začátku srpna 1914). Intenzivnímu tlaku neušel nikdo, ať už to byli politici, obchodníci či noviny (a tím vším zprostředkovaně i veřejnost). Tlak měl širokou škálu podob a používaly se legální i nelegální metody - špionáž, propaganda, komerční válka či prohlubování rozporů mezi intervencionisty a neutralisty (až na pokraj občanské války) byly těmi hlavními. Dopady na ekonomiku (kde hrála prim Velká Británie, jež spolu s Francií uvalila na Itálii de facto ekonomickou blokádu) a vnitřní rozdělení společnosti byly masivní a bylo otázkou, zda-li je vůbec možné zůstat mimo válku. Nejvyšší politické vedení země, tlačené Dohodou metodou cukru a biče (územní pobídky vs. ekonomický tlak) postupně dospívalo k závěru, že to možné není, ať už finálně měli pravdu či ne. V podpoře Dohody viděli jak únik před nevyhnutelným, tak i příležitost a paradoxně i možnost, jak sjednotit roztříštěnou italskou populaci. Ale nepředbíhejme.
Německo se tedy logicky snažilo udržet Italy v neutralitě, zatímco Dohoda usilovala o jejich přetažení na vlastní stranu a přímý vstup do války. Jako nejsilnější evropský neutrál byla Itálie samozřejmě velice cenným „artiklem“. Karty ale byly rozdány výhodněji pro Dohodu – Německo, i přes silné vazby, korektní vztahy a značný vliv na vnitřní italské záležitosti, mělo k dispozici slabší ekonomické a strategické páky a potenciální pobídky. Pověstnou koulí na noze pak byl přístup Rakouska-Uherska, jež zvolilo stejnou diplomatickou formu jako ve všech předchozích italsko-rakouských sporech (především rozličné balkánské krize), tj. Itálii automaticky a univerzálně takříkajíc odpálkovat a problém vystát. A nic tomu nepomohl ani intenzivní nátlak Německa, které s nervozitou sledovalo, jak se celý koráb pomaličku blíží kvůli otázce kompenzací svému ztroskotání. Nic nepomohl ani postoj "naslibujte Itálii naprosto cokoli, když zvítězíme, nebudeme to plnit", proklamovaný samotným německým císařem a podunajská monarchie sveřepě držela svou anti-italskou formu.
Německo sice možná nerozdávalo ze svého, ale udržení Itálie mimo válku byl společný zájem kritického významu a laťka územních požadavků vůči Rakousko-Uhersku (jako kompenzace dle článku VII za akci vůči Srbsku) nebyla na začátku nasazena zase tak vysoko a nesla se víceméně na staré notě známé z dřívějších krizí. Stejně tak úvodní požadavky směrem k mocnostem Dohody (první v listopadu 1914, Itálie zprvu nabídky Dohody nekomentovala a držela odstup) se ani zdaleka nedaly srovnávat s rozsahem implementovaným do pozdější Londýnské dohody z roku 1915. Do těchto proporcí se italské vedení „odbrzdilo“ až na začátku března 1915, kdy dospělo k závěru, že neutralita je neudržitelná a rozhodlo se tedy vyždímat z této skutečnosti co největší zisky. Tyto zvýšené požadavky (kam nyní patřila velká část Dalmácie, Jižní Tyrolsko či díl na porcování tureckých kolonií) již nebyly obhajitelné čistě na základě etnicity, takže byly navléknuty jako důležité pro strategickou bezpečnost (v reálu se tedy jednalo o odbržděný italský imperialismus). Nejzazší ústupek, který bylo Rakousko-Uhersko schopno vypotit, byla nabídka na odstoupení Trentina z konce března 1915. Navíc až v době po skončení války, což bylo Itálii, mírně řečeno, na dvě věci, neboť zde stále visel stejný princip a obava - pokud Trojspolek vyhraje válku, Rakousko-Uhersko udělá na Itálii vztyčený prostředníček a nic nepředá, zatímco v případě vítězství Dohody se nedalo čekat, že nezúčastněná Itálie něco obdrží a vítězové uznají kontinuitu požadavku. Bylo celkem jasné, že pokud má Itálie něco dostat, musí to buď být hned, anebo si bude muset svůj díl zasloužit přiložením vlastní ruky k dílu. Není tedy divu, že rakouská nabídka Řím příliš neuchvátila a motivovala ho definitivně se poohlédnout jinde.
To bylo zpečetěno uzavřením Londýnské dohody ("Patto di Londra", 26.4.1915), jež zavazovala Itálii vstoupit do války do jednoho měsíce od podpisu a následným oficiálním vystoupením z Trojspolku (3.5.1915). A pokud jsme období po vyhlášení neutrality nazvali jako velké mrzení, tak dny a týdny po vypovězení členství v alianci nelze nazvat jinak než naprostou panikou. Tento akt jasně říkal, že s italskou neutralitou je konec, země je na kolizním kurzu a míří k válce. A nebylo žádných pochyb s kým. Na straně Centrálních mocností nastalo zděšení (ne že by to byl krok zcela nečekaný, ale podceňování Italů a bagatelizace situace byly doposud nezanedbatelné, čemuž dopomohla i vyjádření italských neutralistů, jež přesvědčila Rakušany, že Itálie do války nepůjde a je bezpečné se zabetonovat v extrémní pozici a nejít jí zbytečně na ruku) a frenetická aktivita a pokusy v hodině dvanácté vše ještě nějak zvrátit. Vážnost a bezprostřednost situace otřásla i doposud neprůstřelnou rakouskou italofóbní bariérou a Vídeň 10.5.1915 nabídla takové ústupky, které by patrně za jiných okolností Italy uspokojily a rozhodně by i nyní uspokojily neutralisty. Vzhledem k tomu, že nabídka byla ze zoufalosti a pro co největší efekt učiněna veřejně, tak italská vláda zažila poněkud horké chvilky - italská veřejnost a většina politické reprezentace neměla ponětí o jednáních s Dohodou a její ještě velkorysejší nabídce, takže zmíněná rakouská se zdála být velice dobrou. Ale na nějaký zvrat bylo příliš pozdě. Poslední záchrannou brzdou mohli být neutralisté v čele s bývalým několikanásobným ministerským předsedou Giovannim Giolittim, jež měli v parlamentu drtivou převahu (400 z 508 mandátů) a v jejichž moci bylo, alespoň teoreticky, změnit vládu a kurz země, ale jejich vůdce se rozhodl ustoupit tlaku situace. Rukavici hozenou aktuálním ministerským předsedou Antoniem Salandrou, který nabídl rezignaci (a Giolitti byl následně králem vyzván k sestavení vlády), nezvedl ani on, ani další tři vysocí politici a vyklidil pole. Vedly ho k tomu především následující důvody - skládat novou vládu by nebylo vůbec jednoduché, neotočit se zády k dalšímu spojenci a dostát svým závazkům, ať již s tímto kurzem jakkoli nesouhlasil, neboli otázka cti, horší vyjednávací pozice s Rakušany, kterou by nová vláda, silně neutralistická, ze své podstaty měla a obavy z vnitřních krizí státu a dopadů na osobu panovníka a instituci královského majestátu (reálně hrozilo, že panovník, jež vložil do nového kurzu svůj kapitál a vážnost, podá demisi). Od té doby již nebylo cesty zpět. Parlament 20.5.1915 odhlasovává výjimečné pravomoci vládě a 23.5.1915 Itálie vyhlašuje válku Rakousko-Uhersku.
Samotný proces cesty k válce, byť zcela ústavní, bohatě prostřený stůl londýnských úmluv a válka samotná měly přinést Itálii jak chvilky slávy a národního vzepětí, tak i krizi politického liberalismu a následný vzestup fašismu. Došlo sice k rapidní akceleraci procesu sjednocení spolu s územními zisky, ale zároveň i k rozklížení politického systému a akcentaci/zviditelnění radikalismu a nacionalismu, jakožto po většinu času let První světové války vokálně silných, ale jinak druhotných prvků a motivů. Po válce měly tyto entity, zosobněné pojmy jako iredentismus či jmény jako Gabriele d'Annunzio či Benito Mussolini, v podstatě unést veřejný prostor a vnější vnímání italských motivů a činů na úkor všech ostatních majoritních prvků, idejí, činů a osob.
Události z let 1914 až 1915, vedoucí od členství v Trojspolku, přes neutralitu až po vyhlášení nepřátelství, nemají žádné jasně vykreslené hrdiny ani padouchy. Dá se říci, že všichni chtěli pro Itálii a Italy, jak ty doma (především), tak ty v zahraničí, to nejlepší (každý dle svých představ) a První světovou válku považovali za příležitost, jaká se již nemusí opakovat. Neutralisté se domnívali, že těchto cílů mohou dosáhnout bez toho, aniž by se museli zapojit do ničivého konfliktu a nakonec, i přes faktickou většinu v rámci obyvatelstva i jejich zastupitelů v parlamentu, svůj boj, i díky vnitřní nejednotě, prohráli. A to ať již byla meta neutralismu dlouhodobě udržitelná a pro stát prospěšná či ne. Co se týká zastánců intervence, tj. relativně úzké skupiny kolem konzervativního ministerského předsedy Salandry a ministra zahraničí Sonnina (podporované králem, částí vlády, pestrou škálou politických proudů a hnutí od pravicových liberálů, přes radikály, iredentisty, futuristy, Svobodné zednáře, nacionalisty, republikány až po některé socialisty, vlivným tiskem či částí industriální kliky), kteří dá se říci (a jen s malou dávkou nadsázky) ukuchtili celý vstup do války, tak tam byla motivace dvojí. Prvním byl domácí aspekt/vnitropolitický boj - Salandra (jež byl považován spíše za dočasného ministerského předsedu s omezenou životností) a Giolitti (politický matador, jehož triumfální návrat se očekával) byli rivaly a ten první doufal, že se dokáže etablovat jako silný politický vůdce právě přes válku a příležitosti, které nabízela. Druhým pak jednoduchá premisa/obava - pokud Itálie z poválečného uspořádání Evropy nevyjde adekvátně posílena, tak hrozí, že liberální politický systém a královská instituce tuto situaci nepřežijí a nyní tu existuje příležitost, která se nebude opakovat, nevyužít ji by byl zločin a důsledky by byly zásadní. Další motivaci jsme tu pak již jednou nakousli - pokud by Centrální mocnosti zvítězily, bylo pravděpodobné, že se svému nevěrnému spojenci za jeho "zradu" pomstí, plus v poválečném uspořádání bude Itálie zcela ve vleku Německa jako dominantní mocnosti kontinentu [2]. V případě vítězství Dohody se zase nedalo čekat, že od stolu něco odpadne a vítězové budou reflektovat nějaké italské požadavky. Plus bylo pravděpodobné, že Rusko získá rozhodující vliv na Balkáně a ve Východním Středomoří, jako klíčové italské zájmové sféře. Ne, pokud Itálie chtěla být velkou mocností a chtěla něco získat, ev. obhájit, musela si to zasloužit tou pracnější cestou, tj. vlastním zapojením a přiložením rukou k "dílu". A pokud možno rychle, neboť tehdy stále ještě, i přes šířící se mezinárodní střízlivění, panovala představa, že válka bude rychlá. Takže ani zastánce intervence nelze automaticky zatracovat. Každopádně jejich motivy měly daleko k chladné vypočítavosti a byla to běžná konzervativní politika tehdejšího ražení. Italská výjimečnost tkví pouze v tom, že žádná neexistuje.
Jde ke cti italského státu a jeho představitelů obou proudů, že přinejmenším v osudovém červenci roku 1914 zachovali chladnou hlavu a nevyvedli zcela nepřipravenou zemi do války. Málokterá země oplývala luxusem možnosti do obecného kaskádovitého běsnění nevstoupit a Itálie alespoň svou šanci nepromarnila a získala prostor k nadechnutí. Co by za to mnozí jiní dali...
Poněkud přehnaná očekávání a není zrada jako zrada
Je mi celkem jasné, že celý úvod začíná být poněkud rozvláčný a nudný, ale před tím, než se přesuneme k tomu, jak se s vyhlášením nepřátelství "poprala" námořnictva bývalých spojenců, je nutné nakousnout ještě dvě věci. První z nich je nepochopení (či většinou až absence vnímání) politicko-vojenské duality italského státu. Pro běžného člověka je aliance prostě aliance a spojenec spojenec...a pokud se nějaký spojenec nezapojí bok po boku a nenaplní dávno rozpracované plány, je to prostý zrádce a nikdy patrně neměl v plánu závazky dodržet. Jenže jak se říká, ďábel tkví v detailech. Italská vláda a vedení ozbrojených sil byly díky volnějšímu politickému systému zcela oddělené a paralelně fungující entity. Byla to pouze a jedině vláda (tj. ne král, ne armáda), která určovala zahraniční politiku, uzavírala smlouvy a dojednávala její podmínky. Ozbrojené síly je měly samozřejmě v případě potřeby naplňovat, ale nejkritičtější body mezinárodních smluv držela vláda v tajnosti v rámci velice úzkého okruhu osob, do nejž však armádní špičky nespadaly. Ty měly tedy velice vágní představy, jaké jsou jejich reálné závazky v rámci aliance, respektive jaké jsou podmínky aktivace. Což jim ovšem nebránilo dělat svou práci, mít vlastní názor a vypracovávat ve spolupráci se svými kolegy z Německa a Rakousko-Uherska strategie a operační plány s širokým dosahem - italské divize na francouzské frontě, italské vylodění na jihu Francie, široce vypracovaná námořní konvence, atd. atd. Stejně tak jim to nebránilo v navazování kontaktů, jejich udržování na zcela korektní a upřímné bázi či dokonce v předkládání vlastních iniciativ. Jenže o těchto aktivitách měla zase velice malé povědomí italská vláda, protože je vojáci buď neinformovali nebo politici nevyvíjeli o běžnou vojenskou činnost přílišný zájem. Stejný stav panoval v oblasti informovanosti ohledně aktuálního vývoje. Vojáci měli pramalý až žádný pojem o probíhajících jednáních a jejich směrech. Výsledek byl ale naprosto nevyhnutelný a zřejmý - pravá ruka nevěděla, co dělá levá. Pro liberálnější státní uspořádání ne zcela neobvyklý stav.
Nejvýraznější dopad to mělo v zahraničí, protože v rámci německé i rakousko-uherské monarchie bylo politicko-vojenské sepětí vždy výrazně užší a kontakt s italskými vojenskými špičkami vysílal chybně vyhodnocované signály. Pro politické a vojenské vedení italských spojenců, které bylo často jedním a tímtéž, to bohužel evokovalo postoj, závazky a míru zapojení italského státu jako takového a ne pouze stanovisko generality, jež bylo vždy finálně závislé na stanovisku a instrukcích vlastní vlády, nemělo k dispozici ani zdaleka všechny informace a přehled o aktuálním vývoji. Samozřejmě to vzbuzovalo vyšší očekávání, než by jinak bylo vhodné a čím proaliančnější zástupce italské generality, tím byly signály silnější a očekávání vyšší. Vojáci ale byli obecně myšlence Trojspolku oddanější a vzájemně solidárnější než civilní představitelé.
Vládci, diplomaté či vojenští představitelé ostatních členů Trojspolku samozřejmě nebyli nemyslící naivní tvorové a panovala reálná obava a konsenzus, že aliance je z italské strany z vojenského hlediska prakticky impotentní. Mnohé tu již bylo přinejmenším jednou řečeno. Vztahy s Francií dávno ztratily bývalý (a i tak přechodný) osten, země galského kohouta byla důležitým obchodním partnerem a tito sousedé měli stále pevněji podchycené své vztahy a středomořskou otázku (viz např. dohoda Prinetti-Barrère z roku 1902). Třecí plochy byly obroušeny a vzájemné vztahy byly naprosto korektní. A obvykle neválčíte se sousedem, s nímž nemáte spory a udržujete dobré vzájemné relace [3]. Problém Velké Británie byl ještě jednodušší a závislost na dovozu, potenciální odříznutí od zámořských území a zranitelné pobřeží automaticky diktovaly udržování velice přátelského soužití s minimální pravděpodobností, že by se Itálie chtěla z vlastní volby nacházet na opačné straně barikády (ve skutečnosti se Itálie dokonce snažila prosadit do alianční smlouvy doložku, která by válku Itálie proti Velké Británii vylučovala). Zároveň si to však nechtěla rozházet ani s Trojspolkem - aliance držela Rakušany spolehlivě od těla a bránila tak válce, jež byla zdaleka nejpravděpodobnější (narozdíl od válčení s Francií atp.) a ani ekonomická stránka věci nebyla nezanedbatelná (po příklonu k Trojspolku byly nedostupné obchodní možnosti kompenzovány spoluprací s ekonomikami nových spojenců a samozřejmě během třiceti let objem a vazby dosti zesílily). Vzhledem k této široce rozhozené síti vztahů a velice úzce definovaným podmínkám aktivace aliance převládal u italských spojenců rezignovaný pesimismus a nikdy toho příliš nečekali. A to včetně případu, že by se Itálie doopravdy zapojila. Což ale neznamenalo, že nemohli doufat a akce italského vojenského aparátu tyto naděje vzbuzovaly. Často to vypadalo tak dobře, že se Němci a Rakušané, špatně odhadující míru politického krytí, odhodlali i věřit.
Toto nutně nemohlo dopadnout dobře a dobře to ani nedopadlo. Italská neutralita si tak při rozdávání šokových lekcí příliš nevybírala. Generalita, která se pomalu připravovala na mobilizaci vůči Francii, měla konečně zjistit, jak úzce je definován Casus foederis, neboli podmínka aktivace aliance a rozčarování Berlína s Vídní bylo taktéž nemalé. Všechna do poslední chvíle vstřícná a optimistická vyjádření italských vojenských činitelů, činěná upřímně a v dobré víře, jim nebyla, spolu s jejich závazky a reálnými přípravami (včetně těch opravdu fyzického charakteru, které probíhaly až do počátku srpna 1914 [4]), nic platná, pokud toto nebylo kryto i politickým rozhodnutím. Za těchto podmínek jim nic netušící italští vojenští činitelé mohli naslibovat třeba 50 divizí a tři loďstva, ale šlo s nimi leda tak šoupat prstem po mapě. A rozhodně to nebyl poslední případ - v podobné mlze tápalo italské vojenské velení i v době rokování s Dohodou a uzavření Londýnské dohody. Tyto dobové nuance italské politiky, přesná znění různých smluv a reálné (a dlouhodobě proklamované) závazky italské vlády se bohužel pohybují pod radarem běžného povrchního zájmu o tyto události a stejně jako v roce 1914, tak i dnes jsou tu očekávání větší, než jaká by bylo záhodno mít. Řada lidí pak slyší slova "aliance", "spojenec" (bez bližších okolností), setká se s jedním nebo vícero koaličními vojenskými plány (bez adekvátní perspektivy) a ke slovům jako "zrádce", "faleš", atp. již nejde daleko. Ale jak již bylo řečeno, ďábel je v detailech a i ďábel by si měl, pokud možno, vzít do pekla někoho, kdo si to opravdu zaslouží.
S čímž se pojí poslední záležitost - v pekle je teplíčko a kotlů a místa dost pro kdejaké vykutálené vejlupky. Přičemž někteří běžně operovali s drzostí proslulé lázeňské veverky.
„Italský král Mi vyhlásil válku. Taková zrada, kterou historie nezná, byla spáchána Itálií na obou jejích spojencích. Po 30 let trvajícím svazku nás Itálie v hodině nebezpečí opustila a přešla k táboru našich nepřátel. Itálie není žádným novým nepřítelem, při vzpomínkách na Navaru, Custozu, na Radeckého a vévodu Albrechta, ručíme za to, že budeme také směrem na jih úspěšně bránit hranice monarchie.“ (oznámení císaře Františka Josefa I. národům habsburské monarchie při příležitosti vypuknutí války s Itálií)
Ve světle výše uvedeného by možná bylo zajímavé vést menší zamyšlení na téma, zda-li se do "zrady, kterou historie nezná" dají počítat i některé události z následného (a stále ne zcela kompletního) seznamu:
1904 - Rakousko-Uhersko a Rusko uzavírají tajnou dohodu (neutralita v případě napadení třetím státem, spolupráce na Balkáně - status quo), uvědoměno Německo, ne však již Itálie (kvůli, dle Rakušanů, protiitalskému charakteru smlouvy). Itálie se o této dohodě dozvídá v roce 1909, patrně od Rusů při příležitosti vlastní separátní dohody.
1908 - Zatímco italská Messina a okolí leží v troskách po zemětřesení (jež je považováno za nejničivější v historii Evropy a stálo přinejmenším 80 000 životů) a rozbíhají se široké záchranné operace, včetně zapojení armády a námořnictva, rakouský náčelník generálního štábu Conrad von Hötzendorf navrhuje využít této příležitosti k preventivní válce proti oslabené a zaneprázdněné Itálii. Návrh nebyl realizován, což ovšem neznamená, že by neměl vážnou podporu a sympatie. Zatímco ve Vídni šrotují tyto procesy, tak v Messině kotví značné množství ruských, britských a francouzských plavidel a námořníci prohledávají trosky a zachraňují z nich přeživší, leč ve většině případů již jen vyhrabávají mrtvá těla. U Italů tato činnost nezůstane nepovšimnuta a stejně tak před nimi nezůstane skryt ani nerealizovaný rakouský záměr.
ruské lodě před Messinou a pomník věnovaný ruským námořníkům, na carskou eskadru dodnes odkazují i jména řady ulic
1908-1909 - Bosenská krize - Rakousko-Uhersko anektuje Bosnu, přes své předchozí závazky takto neučinit, včetně domluv s Itálií ohledně Balkánu. Itálie vznáší v roce 1910 požadavek na kompenzaci, dle článku VII (tajný dodatek z roku 1887), Německo i Rakousko-Uhersko uznávají oprávněnost nároku, ale chtějí vyčkat. Vše zahráno do outu, Itálie neobdržela nic.
1911 - Conrad von Hötzendorf opět navrhuje preventivní válku [5] proti Itálii (alternativně akci na Balkáně - úder proti Srbsku nebo jiné územní alterace), tentokráte při příležitosti Italsko-turecké války. Stejný vývoj jako v roce 1908, plán do značné míry ztroskotal na nepodpoře Německa. To nezabránilo Rakousku-Uhersku alespoň svého spojence nepodrývat skrytě přes podporu Turecka a rozličné házení klacků pod nohy (někdy jsou tam zahrnovány i dodávky zbraní, ale tato informace je těžko ověřitelná).
1914 - Rakousko-Uhersko (vybavené neomezenou garancí od Německa) nekonzultuje s Itálií své plány ohledně Srbska, před Italy zastírá pravý stav věcí a uklidňuje je. Posléze vyhlašuje nepřijatelné ultimátum (přičemž došlo k odmítnutí pouze v jednom bodu) a agresivní, nikoli obrannou válkou se Srbskem aktivuje kaskádu evropských aliančních závazků. Z očekávané lokalizované války se stává celoevropský/celosvětový konflikt. Itálie je přes varování o neslučitelnosti činů Rakouska-Uherska s aktivací aliance a záměr vyhlásit neutralitu označeno za zrádce. Stejně tak jsou odmítány vznesené požadavky na kompenzaci dle článku VII.
1914-1915 - Rakousko-Uhersko ještě v době neutrality přes Turecko, Habeš a obdobné skryté kanály zprostředkovaně podrývá financováním a dodávkami materiálu/zbraní italské državy v Africe (Libye, Eritrea).
Srdečnost vzájemných vztahů a dobrotivost úmyslů samozřejmě neusnula ani v časech války a tak se například po Jadranu a Středomoří proháněly německé ponorky pod propůjčenou rakouskou vlajkou a alternativním označením, posílající ke dnu italské lodě. Tato fraška skončila až v roce 1916, kdy Itálie konečně vyhlásila válku i Německu, ačkoli kvůli zachování vnější fasády plula řada německých ponorek s rakouskou vlajkou a označením ještě dlouho poté.
Toto nejsou obecně neznámé a nebo nějak utajované skutečnosti, ale buď se jim nedostává takové pozornosti nebo je jejich ostří tupeno. Přitom vzájemná rakousko-italská averze je dobře známa a pokud byla nějaká strana této oboustranné "lásky" sveřepější a zákeřnější, bylo to dle mnoha ukazatelů spíše Rakousko-Uhersko. Podunajská monarchie byla slepencem národností se seznamem délky toaletního papíru a nastupující éra nacionalismu a národních států měla být velkou výzvou. To bylo dále podmíněno tím, že podnětem k reformám byl obvykle již neudržitelný tlak a ne vlastní iniciativa či dokonce chuť. A pokud iniciativa přišla, utopila se většinou v mnohonárodní realitě mocnářství se svými mnoha protichůdnými proudy. Jeho vedení vnímalo několik směrů, z nichž dle jejich názoru hrozilo nebezpečí pro celistvost a kontinuitu státu v jeho současné podobě, jako byly právě Itálie, Srbsko či Rumunsko [6]. Přičemž první dva uvedené státy zaujímaly exkluzivní místa "arcinepřátel", které je pokud možno třeba rozdrtit a tak nadobro eliminovat. V případě Srbska, jako nebezpečí pro Jihoslovany obývanou část státu, byly preventivní akce na stole alespoň pětkrát (1906, 1908, 1912, 1913 a 1914) a o Itálii jsme si již říkali. Rakousko-Uhersko nikdy nezapomnělo na ještě stále poměrně čerstvou ztrátu svých bývalých italských držav a zcela se s ní nesmířilo. Naděje na opětovné ovládnutí Benátska či Lombardie nebyly úplně mrtvé, což samozřejmě neponechávalo v klidu ani mladý italský stát (obavy tohoto rázu nebyly jediné a lokalizované na Rakousko-Uhersko, panovala zde obecná ostražitost vůči všem mocnostem, které kdysi ovládaly rozsekané italské území, včetně např. Francie...a jedním z úhelných kamenů italské zahraniční politiky bylo nedopustit opakování tohoto stavu). Samotná existence italského státu pak představovalo pro habsburskou monarchii setrvalou komplikaci s ohledem na zbývající italskou menšimu na jeho území. Bylo nutné počítat s tím, že se Itálie pokusí sjednotit všechna území s podstatnou italskou menšinou, případně tato menšina, motivována nacionalismem a morálně podpořena přítomností samostatného italského státu, projeví vlastní separátní nebo autonomní tendence (ev. kombinací obojího). Rakouští Italové dále mohli působit jako nebezpečné hnízdo liberálních myšlenek a nahlodávat rakouský systém, i kdyby nakrásně neprojevili přímo chuť k odtržení. Vládnoucí kruhy tuto kolizi zájmů a pocit ohrožení projevovaly institucionálně a propagandisticky zakořeněným nepřátelstvím (v rakouských špičkách nebylo o italofóby těžkého kalibru nikdy nouze, za všechny jmenujme již zmíněného náčelníka štábu či následníka trůnu, stejně tak Italové byli vždy vykreslováni jako zákeřní, nedůvěryhodní atp.) a na vnitřním poli cílenou a nevybíravou germanizací a slavizací italské menšiny. To samozřejmě dále otravovalo vzájemné italsko-rakouské vztahy, neboť rakouští Italové, vědomi si existenčního ohrožení své svébytnosti, přicházeli do kolize s rakouskou mocí a veřejné mínění v Itálii toto pozorně sledovalo, zvláště když došlo k nějakému povzbuzení ze strany iredenty/novin či rozjitření nebo kritické události v italsko-rakouských vztazích, ev. rakouskému excesu. Pod tlakem tak byla i italská vláda, která tyto tendence dlouhodobě spíše tlumila kvůli udržení v rámci možností korektních vztahů a pokusů o diplomatické řešení problému.
"Po 30 let trvajícím svazku nás Itálie v hodině nebezpečí opustila a přešla k táboru našich nepřátel." Ve světle výše uvedeného je třeba se ptát, jestli Itálie měla zvláštní pobídku a morální odpovědnost cítit přílišnou věrnost a zda-li již tak trochu v táboře nepřátel nějaký čas nebyla. S jedním spojencem byla ve vztahu na život a na smrt a druhý byl možná hodným shovívavým strýčkem, který dva výrostky držel na vzdálenost paže, ale v případě nutnosti si byl schopný rychle a jasně vybrat, kterému spíše poskytne podporu. A to i kdyby to mělo být na úkor práv a zájmů toho druhého. Košile je bližší než kabát. Podpora zbytku Trojspolku v otázkách italské zahraniční politiky (severní Afrika, Balkán, východní Středomoří) byla sporadická a liknavá, přičemž se očekávalo, že Itálie bude podporovat podobné či odvážnější akce svých spojenců bez zaškobrtnutí a výhrad. Neočekává se tedy od ní přeci jen příliš? A není morální a výkonnostní laťka u těch ostatních naopak zase nasazena až moc vysoko? Popřemýšlel bych nad tím, zvláště pokud bych byl ten, kdo činí rychlé soudy. Jedním ze znaků šikany je i to, že si při vláčení a zesměšňování vybraného jedince pohotově přisadí i ti, kteří jsou rádi, že výběr nepadl na ně a nechtějí skončit na jeho místě. Itálie a její vnímání v historických análech a populárním uvažování má s tímto principem společného více, než by se mnohým zdálo. Vždy si někdo vylosuje Černého Petra a zbytek bude rád, že je možné se vůči někomu vyvýšit a zamaskovat své vlastní působení a slabosti/chyby, ať už je to nepřítel či spojenec. A ať už je to Trojspolek či Dohoda.
Pojďme k věci, aneb co nás tedy čeká?
Po této "ódě na obranu Italů", rozsahem dosahující proporcí samostatného článku a s usínajícím čtenářem na krku, pojďme tedy nastínit, co na něj spadne dále. Jak říká samotný název, jde o popis a rozbor relativně známého rakousko-uherského nájezdu na italské pobřeží z 24.5.1915, jako v podstatě jediné bojové akce rakouské bitevní floty, jehož výročí jsme si nedávno připomněli (a jehož nedodržení je v autorově tvorbě již stálicí
). Text to může být místy opět poněkud kontroverzní a nemusí se úplně shodovat s běžným výkladem událostí, ale tak už to chodí, že? Probereme si podrobně strategickou situaci (geografie, rozmístění sil) a východiska k akci (vojenská i morální) a akci samotnou, se zvláštním zaměřením právě na běžnou historiografií diskutabilně podchycené prvky a různé zajímavosti. Pokud někoho v předchozích dílech zaujalo například "topení a kříšení" čtyř stovek námořníků z Viribus Unitis, nemusel by být zklamán ani zde. V textu se bude tentokráte objevovat větší množství citací z českých zdrojů, bohužel hlavně jako prostředek k demonstraci a opozici, ale jinou cestu nevidím. Alespoň ne tak efektivní. Dále je třeba upozornit, že to bude první článek ze série, který začne pomaličku šlapat na paty aureole samotné výkonnosti rakousko-uherského námořnictva za První světové války, pojmům jako iniciativa, neporaženost, poměr ztrát atp., což bude vše rozvinuto v plánovaných budoucích pokračováních. Nejedná se o destrukci, ale demontáž jednotlivých prvků a jejich složení do jiného celku, bez kteréhožto procesu se, dle mého, nedá válčení na Jadranu za První světové války opravdu pochopit. Jsem si vědom toho, že se to nemusí všem zamlouvat, zvláště těm, kteří si navykli na běžně ražený narativ tragické hrdinské role, ale jak už bylo řečeno, takový je život. Pojďme tedy na to.
.
