Zde viz mapu
na které je vidět, na která místa se podařilo, do doby útoku, navozit z celého Malajska, Japoncům, dělostřelecké baterie a oddíly, se všemi rážemi děl. Vše do doby útoku spuštěného v noci z 8. na 9. února 1942, /je zde vidět i realizace plánu útoku, mezi 8. až 15. únorem, kdy byl přijata Brity kapitulace/, mapa je volně přístupná na několika webech.
Středa, 11. února 1942.
Trojice historiků Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka I, na str. 381 až 382, ke dni 11. 2. říkají o chaosu, cituji:
"Díky herkulovskému úsilí pozemní personál, pracující pod neustálým ostřelováním a bombardováním, opravil několik poškozených Hurricanů a Buffal (zde viz foto,
na kterém je vidět, že i takto, přímo v terénu letiště, se opravovali Hurricany v Seletaru, popisek říká - Hurricane_ Seletar_1942, foto je volně přístupno na několika webech).
V 5.00 odjeli automobilem z Kallangu do Seletaru Plt. Off. Tremlett a Sgt. Newlands, aby odtud přelétli dva opravené Hurricany. Na zpátečním letu do Kallangu provedli nad úžinou krátký průzkumný let, a když nespatřili nic zvláštního, zaútočili na něco, co vypadalo jako postavení. Po příletu do Kallangu ke svému úžasu zjistili, že tyto Hurricany nebyly těmi, se kterými měli odletět. Newlands to komentoval:
´Bez rychloměru jsem s BG830 přistál v Kallangu. Další letouny už nepřiletěly. Odešli jsme na snídani do hotelu Sea View, a když jsme se vrátili na letiště, zjistili jsme, že letouny, se kterými jsme přiletěli, zmizely. Začaly opět nálety na letiště, město a doky. Bylo nám řečeno, že si máme vybrat, jak odtud zmizet!´"
Když piloti pátrali na letišti v Kallangu, letišti, které bylo odsouzeno k vyklizení, objevil jeden z nich, Plt. Off. Watson jedno opuštěné a i již celé otřískané Buffalo, jehož motor se dal nastartovat. Od velícího pak dostal povolení, že s ním může odletět.
"Při pojíždění ke vzletové dráze jej těsně následovaly tři Hurricany (pilotovali je Flt. Lt. Sharp, Flg. Off. Donahue a Plt. Off. Brown) - dva ´objevené´stroje a jeden opravený; Watson řekl:
´Tři Hurricany už odstartovaly. Otočil jsem příď Buffala k jihu, dal plný plyn, a ta věc se zvedla. V životě jsem s Buffalem nelétal a měl jsem trochu problém s plynem, zvláště když jsem zjistil, že ovládání úhlu náběhu vrtule bylo na přístrojové desce. Také mi chvíli trvalo zatažení podvozku. Byli jsme zvláštní formace. Tři Hurricany a jedno Buffalo opouštěly hořící Singapur."
Jak potom později někteří z pilotů uvedli, celou čtveřici tehdy pronásledovala japonská protiletadlová palba, když ještě navíc se svými letouny provedli oblet letiště.
"Po pořízení několika snímků dobývaného města a požárů, které v něm zuřily, si Donahue uvědomil, jak je zvláštní, když se nad vlastním letištěm ocitl v nepřátelské palbě.
Asi po 45 minutách letu si Flt. Lt. Sharp, který v BG830 vedl formaci, všiml, že jedna z hlavních palivových nádrží nebyla naplněna. To znamenalo, že nebude mít dostatek benzínu, aby doletěl na P.1 a že bude muset nouzově přistát na některém z malých ostrůvků, nad nimiž cestou přelétávali. Vybral si k přistání slušně vyhlížející plochu na ostrůvku Pulau Singkep, vzdáleném asi 105 mil od Singapuru. Tam jej uvítali čtyři nizozemští civilisté a britský státní zaměstnanec. Po dobrém obědě, při němž nechyběly dvě láhve piva, jediné v okruhu několika set mil, jej odvezl člun do Djambi na střední Sumatře, kde se mohl opět připojit ke své jednotce. Donahue a Brosn přiletěli na P.1 bez nehody."
No a ten poslední, kterým byl Watson se svým Buffalem, se od kolegů oddělil. I když neměl ani mapu, ani padák, a za letu se navíc učil Buffalo ovládat, dostal se až nad Palembang (zde viz náčrt
ostrova Sumatra / trasa letů, Singapur - Palembang/ s letištěm, letiště P.1 a P.2, byla v prostoru Palembangu/, foto náčrtu je volně přístupno na několika webech.).
Tam zjistil, že jsou nad letištěm (P.1) těžké mraky, a tak raději letěl na P.2.
Přistál bez problémů a byl se sebou docela spokojen, jenomže tam jej zchladil pokáráním velitel základny Grp. Capt. McCauley, který mu ne zrovna nejtaktněji připomenul, že nemá oprávnění k řízení letounu typu Buffalo.
Trojice historiků Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka I, na str. 382 až 383, pak pokračuje, k tomuto dni, slovy o závažném historickém dění v Singapuru, cituji:
"Ráno prolétl nad britskými pozicemi kolem (města) Singapuru osamělý průzkumný letoun a shodil 29 malých dřevěných pouzder, ozdobených červenými a bílými fábory, které obsahovaly kopie dokumentu, adresovaného ´Vrchnímu velení britské armády v Singapuru.´ Požadovala se v něm okamžitá kapitulace. Obráncům čas rychle ubíhal, a když se Percival dověděl, že předsunuté jednotky japonské armády obsadily muniční skladiště v Kranji, kde byly veškeré zálohy ostrova, rozkázal, aby bylo zapáleno skladiště paliva umístěné v Bukit Timahu, protože se obával, že by mohlo padnout do rukou Japonců také.
V noci přiletělo do Sembawangu několik nizozemských lodestarů, které opět ve 3,00 hod. odletěly s evakuovanými. S jedním z nich odlétal také Plt. Off. John Coom, který poznamenal:
´Odletěli jsme do Palembangu. Když jsme startovali, bylo světlo jako ve dne, protože Japonci zapálili několik olejových nádrží, které jako velké pochodně osvětlily Seletar. Na východ od Changi hořel tanker a všechno pokrýval černý závoj kouře. Na dovršení všeho se k nám během stoupání přiblížilo ´Zero´, ale podařilo se nám vlétnout do mraků (zde viz foto
, pod kterým byl popisek, od ledna 1942 hořící Singapur, hořel od olejových nádrží v námořní základně, foto je volně přístupné na několika webech.)´"
Čtvrtek, 12. února 1942.
V den a večer předchozího dne odletěli ze Singapuru piloti s posledními letouny . Ve čtvrtek 12. února se pak nalodil i pozemní personál ze 488. perutě, včetně některých ubývajících pilotů, a to na palubu lodi Empire Star (výtlak měla 12 656 tun). Loď vyplouvala ráno v 6,30 hod., když na palubě bylo celkem 2 500 evakuovaných. Na palubě vezla i mnoho leteckých osádek včetně personálu 4. AACU. Asi tak po dvou hodinách plavby byla tato loď napadena japonskými střemhlavými bombardéry, které nad ní přiletěly v několika vlnách a celkem třikrát loď zasáhly.
Trojice historiků Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka I, na str. 382 až 383, k tomuto dni, včetně drama na lodi, hovoří slovy, cituji:
"Jedním z cestujících byl Sgt. Newlands z 232. perutě, který později napsal:
´Loď byla plná uprchlíků, nemocničních sester, vojáků různých zbraní i střelců od boforsů. Před svítáním jsme opustili Singapur. Asi osm lodí doprovázel křižník Danae a jeden ozbrojený pomocný křižník.
Po rozednění nad námi zakroužilo asi šest střemhlavých bombardérů, které své pumy shodilo na Empire Star a potom ji napadly palbou palubních zbraní. Dostali jsme tři přímé zásahy, při nichž bylo zabito alespoň 18 lidí. Loď začala hořet, ale požár byl uhašen. Zasažen byl také křižník HMS Danae."
To však nebylo vše, lodě z konvoje pokračovaly a do obrany na nich se zapojily i vojáci, kteří sebou měly své osobní zbraně, nebo použily i ty, které měla loď.
"Kdo měl možnost střílet z kulometu zn. Lewis, ze samopalu zn. Thomson nebo z pušky, opětoval palbu. Jeden letoun sestřelil kulometčík s Lewisem a druhý letoun poškodil."
Sgt. Newlands později ještě dodal:
´Když přiletěla vlna 27 bombardérů, kapitán vyčkal, až pumy opustí letouny a potom provedl ostrý úhybný manévr. Tak to bez jediného zásahu pokračovalo po celý den. V jednom okamžiku zaútočily dvě formace po 27 bombardérech z různých výšek a různých směrů a shodily všechny pumy najednou! Myslím, že kapitán nařídil strojovně zpětný chod. Nevzpomínám si na nic jiného, než na svůj dojem, že po dopadu pum loď z vody povyskočila do výšky deseti stop. V noci jsme dopluli do Batávie."
Pátek, 13. února 1942.
Tento den (tři dny před kapitulací) vypukl v Singapuru, městě zcela zaplněném lidmi všeho druhu, včetně tisícovek dezertérů, v městě, ohromný chaos. Propuštění vězni a dezertéři začali ve velkém loupit a drancovat co se dalo.
Trojice historiků pokračuje:
"Další si násilím vynucovali přístup na odplouvající plavidla a některým skupinám vojáků, hlavně Australanům, se podařilo ze Singapuru uniknout. Část se dostala do Palembangu a některým se podařilo doplout až do Batávie (kde byli uvězněni). Mnozí však cestou zahynuli. Velitelství vydalo rozkaz, aby nadbytečný speciální personál, mezi nimiž byli i letci, odtud odjel. Na cestu se vydali i Sgt. Smith, zraněný střelec Vildebeestu, který umdléval v Alexandrově vojenské nemocnici. O svém útěku později řekl:
´Do mé nemocnicniční místnosti (měla jen jedno okno) přišel velký seržant pilot (Sgt. ´Aussie´ Powell z 243. peruti), představil se a navrhl mi, že spolu práskneme do bot. Vzal jsem si všechny své věci (i plovací vestu) a vypadli jsme. V tu chvíli jsem měl pouze psí známku, plovací vestu a kalhoty od pyžama. Dostali jsme se do Singapuru a nalodili jsme se na palubu čínského říčního člunu. Viděli jsme mnoho vraků; a během noci kolem nás proplouvaly dva torpédoborce, ale nezahlédly nás. Další den nad námi chvíli kroužil plovákový letoun, ale potom odlétl. O čtyři dny později jsme dopluli do Batávie.´"
Stejný den pak generál Percival se svými členy štábu uspořádal na vojenském velitelství a ve Fort Canning spěšnou poradu, během které došlo i na určité impertinence. Během této porady - Lt. Gen. Heath (zde viz foto
, na kterém je Lt_generál Heath, foto je volně přístupné na několika webech.) navrhoval okamžitou kapitulaci - považoval totiž porážku za nevyhnutelnou. Trojice historiků Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka I, na str. 383, 384., k tomuto dni hovoří slovy, cituji:
"Lt. Gen. Gordon Bennett byl mezi těmi, kdo souhlasili s Heathovým návrhem, ale Percival byl proti. Velitel měl na paměti svou čest a to, jak by budoucnost odsoudila fakt, že se vzdal s tak velkou armádou. Heath mu bez obalu, dost krutě, ale upřímně řekl:
´Pro svou čest se trápit nemusíte. Dávno předtím jste ji ztratil na severu.´"
Sobota 14. února 1942.
Za těžkého a neustálého bombardování a ostřelování z japonských děl větších ráží, se od rána v sobotu toho dne blížili Japonci k městu Singapur.
"Bez zásahu RAF a s malým odporem protiletadlového dělostřelectva si osádky japonských bombardérů libovolně vybíraly cíle. Všechno, co se pohybovalo, bombardovali nebo ostřelovali. Střelci boforsů v Bukit Timahu hlásili, že na ně z malé výšky zaútočil letoun, jehož osádka se vyklonila z kabiny a na postavení jejich děla házela ruční granáty."
Když se začala zcela hroutit obrana Singapuru vypadala situace zoufale. Ve městě samotném stále ještě zůstávalo několik leteckých osádek.
