Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 202.
aneb
Dobytí Nizozemské Východní Indie
Třebaže Nizozemsko vyhlásilo Japonsku války už 10. prosince 1941, Tokio se zpočátku soustředilo na jiná válčiště. To poskytlo koloniální správě oddechový čas k doplnění početních stavů zdejších ozbrojených sil, protože v Batávii nikdo nepochyboval, že jedním z důvodů proč se Nippon vydal na válečnou stezku, byla Nizozemská Východní Indie bohatá na suroviny a další produkty nezbytné k provozování japonské válečné mašinerie. Nejprve však stratégové Země vycházejícího slunce hodlali zlomit odpor amerických a britských sil na Filipínách, v Malajsii a Singapuru, čímž by si uvolnili ruce k útoku na holandské državy, které plánovali obsadit nejpozději 150 dnů od zahájení války.
Nizozemská Východní Indie na cestě k válce
Východní Indie představovala vskutku lákavou kořist, kterou přitom bylo možné získat s nasazením relativně skrovných sil. Z Evropanů se v této oblasti bohaté na koření vyvažované onehdá zlatem, jako první etablovali Portugalci, ale jejich vláda neměla dlouhého trvání, načež „Lusovce“ na přelomu 16. a 17. století vystřídali přičinliví holandští obchodníci. Faktorie svého času mocné Východoindické společnosti vytvářely obrovskou koloniální říši rozkládající se od jižní Afriky až na Formosu, ale jejím skutečným klenotem byla Východní Indie se správním centrem na Jávě. Zpočátku představovalo hlavní zdroj nizozemského bohatství koření, avšak po ztrátě obchodního monopolu na jeho dovoz nabylo na významu pěstování cukrové třtiny, tabáku, kávy a indiga. Spojení vzdálených faktorií s domovinou zajišťovala početná obchodní flotila krytá válečnými loděmi, což v polovině 17. století učinilo z maličkého Nizozemska největší námořní mocnost. O svoji dominanci sice Holanďané po sérii válek s Velkou Británií a Francií brzy přišli, avšak ještě v r. 1790 provozovali úctyhodnou flotu zahrnující mj. 48 řadových lodí a 36 fregat.
Lodě Východoindické společnosti
Tou dobou už sláva Východoindické společnosti pohasla a po obsazení Nizozemska Francií došlo v r. 1800 k jejímu zániku, načež správu kolonií od zbankrotované společnosti převzala nově vyhlášená Batávská republika podřízená Francii. To z holandských kolonií učinilo v očích Londýna legitimní cíl, tím spíše když Napoleon Bonaparte v r. 1810 bývalé Nizozemí prohlásil za součást Francie. Proto vojáci v tradičních rudých kabátcích nejprve obsadili Jižní Afriku a v r. 1811 dobyli i Jávu, načež se guvernérem bývalé Nizozemské Východní Indie stal T. Raffles.
Po Napoleonově pádu došlo k obnovení samostatného Nizozemí, jehož vláda převzala kontrolu i nad většinou původních kolonií včetně držav na Dálném východě. Následovalo vytýčení zájmových sfér mezi Brity a Nizozemci, potlačení domorodých povstání na Jávě a Sumatře, vytěsnění Portugalců z většiny Sundských ostrovů a začlenění dalších sultanátů do holandské koloniální říše.
Počátkem 20. století získala Nizozemská Východní Indie konečnou podobu. Jednalo se o obrovské teritorium o rozloze téměř 2 miliony kilometrů čtverečních, jež velikostí mnohonásobně překonávalo mateřskou zemi a žilo zde zhruba sedmkrát více obyvatel. Kolonie představovala zdroj značných příjmů, přičemž k jejímu zabezpečení stačilo vydržovat pouze síly nutné k udržení poslušnosti zdejšího obyvatelstva, jelikož tradiční koloniální mocnosti respektovaly práva Haagu na toto teritorium. Situace se změnila teprve po rusko-japonské válce, neboť vítězství zbraní Nipponu nejenom povzbudilo národy Dálného východu k odporu vůči kolonizátorům, ale přivedlo na scénu novou mocnost, jež dávala okázale najevo, že je k prosazení svého vlivu ochotná sáhnout k použití síly.
Za Velké války byla nizozemská neutralita vystavena těžké zkoušce
Nejlepší záštitou před touto hrozbou představovalo silné loďstvo. Jenomže bývalá námořní mocnost se nedokázala vypořádat s výzvou, kterou představovalo budování moderní floty. Proto nevlastnila žádnou válečnou loď schopnou obstát v souboji s japonským Spojeným loďstvem, jež u Cušimy smetlo z hladiny ruskou 2. Tichooceánskou eskadru. To mohl změnit ambiciózní námořní program z r. 1913, jenž měl Holandsku během 20 let zajistit mj. eskadru 9 bitevních lodí, z nichž 5 bylo určeno ke službě ve Východní Indii. Jenomže jeho realizaci zhatilo vypuknutí první světové války, po jejímž skončení došlo k celosvětovému snížení výdajů na zbrojení, tudíž se zdejší flota dočkala pouze dvou lehkých křižníků, hrstky torpédoborců a ponorek. Výsledek Velké války zkrátka utvrdil zdejší vládu v názoru, že nejlepším prostředkem k zajištění bezpečnosti jak mateřské země, tak kolonií, představuje neutralita. Posilování ozbrojených sil se tedy jevilo jako zbytečné, takže reálně hrozilo, že oba křižníky třídy JAVA založené v r. 1916 projdou přestavbou na civilní lodě.
Naopak Japonci vlastnili jedno z nejsilnějších válečných loďstev. Navíc z rozhodnutí Společnosti národů získali do mandátní správy bývalé německé kolonie Karolíny, Mariány, Palau a Marshallovy ostrovy, kde vybudovali přístavy a další infrastrukturu umožňující jejich přeměnu v báze pro útok na Nizozemskou Východní Indii. Kromě toho Nippon pro kolonii představoval významného hospodářského partnera a zdejší podnikatelé byli připravení investovat zejména do těžby surovin a petrochemického průmyslu, což znepokojilo Nizozemce. Tokio totiž zároveň razilo heslo „Asie Asiatům“ padající mezi zdejšími národy nespokojenými s holandskou nadvládou na úrodnou půdu, tudíž hrozilo nebezpečí, že Japonsko využije případných nepokojů k „ochraně vlastních investic“ a vyhlášení loutkového státu závislého na svém protektorovi.
Obrněnec De Zeven Provinciën
Proto Holanďané už v r. 1927 označili Tokio za největší (a de facto jedinou) hrozbu pro své državy na Dálném východě, přičemž tomuto nebezpečí hodlali čelit ve spolupráci s Velkou Británií a pokud možno i USA. Což o to, konstatování, že maličký národ nedokáže bez spolupráce s některou velmocí odrazit japonskou hrozbu, odpovídalo neúprosné realitě, ale Haag se dlouho nesnažil zvýšit obranný potenciál na Dálném východě.
Armáda určená k ochraně Východní Indie čítala v r. 1929 přes 38 000 mužů, z nichž pouze 8008 bylo evropského původu. Veškerý důstojnický sbor sestával z Nizozemců, kteří zastávali i většinu poddůstojnických funkcí, ovšem mezi řadovými vojáky dominovali domorodí Indonésané. Nejpočetnější kontingent pocházel z hustě osídlené Jávy, ale jelikož koloniální správa pokládala muslimské obyvatelstvo za nespolehlivé, nepřiměřeně vysoký počet vojáků se rekrutoval z území obývaných loajálnějšími křesťany (Ambon, Timor, …).
Nizozemské koloniální jezdectvo počátkem 20. století
Královská nizozemská východoindická armáda sloužila primárně k pořádkové službě a pacifikaci případných nepokojů či rebelií, takže indonésští vojáci zpravidla sloužili daleko od domovských ostrovů. O nějakém rovnostářství nemůže být řeč, jelikož běloši pobírali nesrovnatelně vyšší mzdu, než domorodci vykonávající stejnou práci a vzájemné antipatie zvyšovaly i národnostní, kulturní a náboženské rozdíly.
V lepším stavu bylo zdejší letectvo založené v r. 1915. Jeho základ koncem dvacátých let tvořily létající čluny Dornier Wal určené k dálkovému průzkumu, zatímco údernou složku představovaly hydroplány Fokker T-IV a armádní stroje Fokker C-IV, přičemž stíhačky zastupovalo několik typů dodaných osvědčenou firmou Fokker a letouny Koolhoven FK-31.
Obrana kolonie před vnějším nepřítelem byla úkolem válečné floty, jejíž jádro tvořily rychle zastarávající pobřežní obrněnce a lehké křižníky. U námořnictva panovaly podobné poměry jako u armádních jednotek, přičemž snížení platů během hospodářské recese přivedlo v r. 1933 posádku obrněnce DE ZEVEN PROVINCIËN k ostudné vzpouře, načež bylo 164 námořníků odsouzeno k mnohaletému žaláři.
Letoun Fokker C-IV
V Nizozemské Východní Indii chyběly tanky a obrněná vozidla, a ani námořnictvo - s výjimkou ponorek - nevlastnilo žádné jednotky schopné obstát v souboji s japonskými protějšky. Proto můžeme konstatovat, že kolonie představovala snadnou kořist, kterýžto neutěšený stav mohlo změnit pouze radikální navýšení rozpočtu na zbrojení.
Výdaje na provoz Nizozemské Východní Indie hradila koloniální správa, stejně jako náklady na vydržování zdejších ozbrojených sil a provoz válečných lodí určených k její obraně. Bohužel, poté co Dálný východ počátkem třicátých let zachvátila velká hospodářská krize, došlo k drastickému snížení příjmů, takže správa kolonie seškrtala řadu výdajů a sumy nutné ke zlepšení obranyschopnosti se v napjatém rozpočtu vykouzlit nepodařilo. V této době se zhoršily i vztahy mezi Haagem a Tokiem, jelikož Holanďané tvrdošíjně lpěli na zlatém standardu, což vedlo k devalvaci jenu a skokovému navýšení exportu japonského zboží, jehož producenti uchvátili téměř třetinu trhů v Nizozemské Východní Indii. A jelikož ze stejného důvodu došlo k citelnému propadu vývozu do Země vycházejícího slunce, obchodní deficit stále narůstal, což vedlo k vyhlášení dovozních kvót a zavádění dalších ochranářských opatření vyvolávajících nelibost Nipponu.
Japonsko představovalo pro Nizozemskou Východní Indii klíčového obchodního partnera, jenž v r. 1936 odebral nejenom téměř milion tun ropy, ale i 200 000 tun cukru a 43 000 tun manioku. Zároveň na území kolonie působila řada japonských agentů maskovaných jako konzulární pracovníci, rybáři, geologové, či obchodníci, kteří shromažďovali nejrůznější informace ekonomického i vojenského charakteru, přičemž domorodce podněcovali k odporu vůči slabé koloniální správě, zatímco tisk šířil zvěsti o japonské neporazitelnosti.
Surabaja ve třicátých letech
Tou dobou už japonští militaristé obsadili Mandžusko a podnikli vojenské dobrodružství v Šanghaji, takže o agresivních záměrech Tokia nebylo pochyb. A protože mezitím odezněla hospodářská recese a Nizozemci již nemuseli v dlani obracet každý gulden, přijali v r. 1936 pětiletý plán počítající nejenom s navýšením početních stavů ozbrojených sil na Dálném východě, nýbrž i s nákupem tanků, moderních děl a vojenských letadel. Samozřejmě se kalkulovalo, že k odražení japonského útoku nemůže dojít bez britské pomoci, k čemuž bylo nutné prokázat vlastní bojeschopnost, protože Whitehallu pochopitelně nechtěl převzít zodpovědnost za obranu cizího teritoria. Proto Výbor na obranu impéria v r. 1936 sice přiznal eminentní zájem na udržení Nizozemské východní Indie pod kontrolou Haagu, ale zároveň nedoporučil garanci vojenské pomoci, jelikož převládl názor, že v opačném případě Holanďané na posilování kolonie rezignují.
Nizozemské obavy záhy potvrdilo vypuknutí druhé čínsko-japonské války, přičemž válečníci Nipponu mj. obsadili Chaj-nan a několik souostroví v Jihočínském moři, které představovaly vhodné báze k potenciálním záborům na úkor západních mocností. Vzájemné spory mezi Tokiem a Haagem načas otupily obchodní dohody uzavřené v letech 1937 a 1938, jež Japonce zavazovaly ke zvýšení odběru některých zemědělských produktů a zároveň nizozemským exportérům usnadnily přístup na japonské trhy.
Tou dobou Země vycházejícího slunce zabředla do nekonečné války v Číně, pročež přistoupila k posilování armády a floty. Přechod na válečnou ekonomiku vedl ke zvýšené spotřebě surovin, které Japonci většinou nakupovali v zahraničí. Mezi jejich přední producenty patřila Nizozemská Východní Indie, jež na světové trhy na přelomu třicátých a čtyřicátých let dodávala 40 % kaučuku a 30 % cínu. Kolonie také patřila k významným producentům bauxitu a představovala pátého největšího exportéra ropy, které každoročně vyprodukovala 8 milionů tun. Jako příklad významné těžařské oblasti uveďme ostrov Tarakan, jehož naleziště denně produkovala 5000 barelů vysoce kvalitní ropy označovaná jako „Tarakan crude“ a vhodné i bez rafinace k použití jako palivo pro válečné lodě.
Japonské dívky ve školních uniformách pochodují s puškami pod dohledem instruktorů
Kromě toho se na zdejších ostrovech hojně sklízel kaučuk, cukrová třtina, kopra, rýže, čaj a maniok, přičemž značný hospodářský význam měla i výroba chininu a těžba vzácných dřevin. Na Sumatře byla objevena naleziště uhlí, zlata, stříbra a zinku, zatímco na Celebesu se nalézala ložiska zlata a diamantů, kdežto souostroví Moluky proslulo jako producent koření. Není proto divu, že nizozemská država přitahovala pozornost japonským militaristů toužících po ovládnutí bohatých oblastí jihovýchodní Asie, čímž by se Tokio zbavilo závislosti na západních producentech.
Vítanou příležitost ke změně poměrů Japoncům poskytlo vypuknutí druhé světové války. Nizozemsko sice vyhlásilo neutralitu, načež se do jeho přístavů v Karibiku a na Dálném východě uchýlilo 31 německých obchodních lodí, a když britský Blenheim monitorující německé parníky v Sumatranském zálivu nouzově přistál na Sumatře, byla jeho osádka internována a propuštěna až po napadení Holandska o několik měsíců později.
Vojenská angažovanost Francie a Británie v Evropě oslabila pozice Západu na Dálném východě natolik, že se Tokio pokusilo dosáhnout částí cílů „po dobrém“. Už v únoru 1940 poslalo Haagu návrh na úpravu dosavadních dohod ve svůj prospěch, a když Wehrmacht počátkem května převálcoval holandskou armádu, váleční jestřábi vycítili šanci na ovládnutí „osiřelé“ kolonie. Návrh na silové řešení sice neprošel, avšak 20. května si japonský ministr zahraničí předvolal nizozemského vyslance J. Pabsta a bezskrupulózně mu sdělil, že Nippon požaduje dodávku milionu tun ropy, 200 000 tun bauxitu, 100 000 tun železného šrotu a řady dalších surovin.
Guvernér Východní Indie Tjarda van Starkenborgh Stachouwer
Japonci se z jednání o změně obchodních podmínek snažili vyloučit vznikající exilovou vládu, neboť správa Nizozemské Východní Indie měla vydat jasné stanovisko, aniž by dostala čas na konzultaci s Londýnem. Guvernér Tjarda van Starkenborgh Stachouwer však vyděračské podmínky odmítl a své stanovisko nezměnil ani poté, co se k souostroví Palau přesunulo uskupení japonských válečných lodí. Další kolo diplomatického zápasu absolvovali nizozemští a japonští zástupci v září 1940. Do Batávie přicestovala delegace vedená ministrem průmyslu a obchodu I. Kobajašim, ale nehledě na přítomnost člena vládního kabinetu, Japonci svým přezíravým chováním dávali od počátku najevo, že se nejedná o jednání rovnocenných partnerů.
Tomu odpovídaly i jejich požadavky. Východní Indie už na mezinárodní scéně neměla spoléhat na podporu západních mocností, přičemž její bezpečí a prosperitu mělo zajistit spojenectví s Nipponem. Tokio rovněž požadovalo po dobu následujících pěti let garanci na každoroční dodávky ropných produktů ve výši 3 150 000 tun, včetně přístupu k údajům o těžbě ropy, kapacitě zpracovatelských zařízení, přepravních terminálů a dalších citlivých údajů. Není divu, že Nizozemci japonskou ochranu odmítli a nesouhlasili ani s navrhovaným navýšením exportu ropy s odůvodněním, že musí primárně pokrýt vlastní spotřebu a zajistit dodávky pro spojence v boji s Německem.
Japonci se prvním nezdarem nenechali odradit, tudíž ještě před koncem roku přicestoval do Batávie K. Jošizawa a jednání byla obnovena. Tentokráte Nippon nepožadoval radikální nárůst dodávek surovin ani koloniální správě nevnucoval „ochranu“, ale přesto některé Jošizawowy návrhy jako např. zrušení přistěhovaleckých kvót pro Japonce, požadavek na přístup k těžebním koncesím či právo neomezeného rybolovu v nizozemských vodách, omezovaly suverenitu londýnské vlády nad dálněvýchodními državami.
Japonský ministr průmyslu a obchodu Ičizo Kabajaši
Protože se jednání vlekla řadu měsíců, aniž by přinesla kýžený výsledek, chopil se iniciativy koncem ledna 1941 japonský ministr zahraničí, jenž prostřednictvím tisku s nebývalou drzostí oznámil připojení Nizozemské Východní Indie k japonské hospodářské zóně známé později jako Velká východoasijské sféra společné prosperity! To vzápětí dementoval holandský vyslanec, načež Tokio zpochybnilo legitimitu exilové vlády v Londýně a koloniální správu obvinilo z nedostatku dobré vůle vyřešit sporné otázky. Ani tyto metody nevedly ke kýženému výsledku, takže Tokio označilo zprávy z japonských deníků za nedorozumění a jednání pokračovala.
Další nátlakovou akcí se v únoru stalo přesunutí silného uskupení válečných lodí do indočínských vod, načež viceadmirál Helfrich uvedl nizozemské síly do pohotovosti a soustředil bojeschopné lodě v oblasti mezi Malajským poloostrovem a Borneem, aby mohl čelit případné invazi na Jávu. Současně zakázal japonským komerčním lodím přístup do nizozemských přístavů a stáhl holandské parníky z japonských a čínských vod. Ano, Helfrich pohotovost později odvolal a stáhl hlavní síly na Jávu, ale přístupy do nizozemských vod střežily lehké jednotky a došlo k preventivnímu pokládání minových polí. Třebaže vyčleněné síly na tyto úkoly nestačily, hlídková loď AREND poblíž Nové Guinee zastavila a zkontrolovala parník ASAHI MARU, jenž vplul do nizozemských teritoriálních vod.
Holandská neústupnost japonské politické a vojenské činitele překvapila. Poté, co si Nippon bez vážnějšího odporu vymohl na vládě vichystické Francie kontrolu nad severní Indočínou, spoléhali i na povolnost nizozemské exilové vlády. Ta však měla nepoměrně výhodnější pozici, než diplomaticky izolovaná Pétainova Francie odkázaná na libovůli svého přemožitele. Nizozemsko zůstalo členem protiněmecké koalice, přičemž vlastnictví třetí největší koloniální říše zajišťovalo jeho představitelům finanční nezávislost a nezanedbatelný vliv na mezinárodní scéně. Oboje stálo a padalo s udržením Východní Indie, tudíž není divu, že exilová vláda byla odhodlána hájit práva na tuto državu, třebaže stále neměla garantovanou podporu Whitehallu ani Washingtonu.
Nizozemská exilová vláda v r. 1944
Po německém útoku na SSSR se Japonsko rozhodlo využít příhodné situace k expanzi do jižních oblastí a své požadavky si vynutit silou. Zdlouhavá jednání v Batávii skončila v červnu 1941, načež si Tokio vymohlo na Vichy souhlas s obsazením jižní Indočíny, čímž získalo další výhodně položené námořní a letecké základny ohrožující britské a nizozemské kolonie v jihovýchodní Asii. Admirál Helfrich i tentokráte jednal energicky, a když dostal 6. června hlášení o japonském konvoji na Jihočínském moři, k Borneu vypluly válečné lodě, aby demonstrovaly připravenost bránit nizozemské državy, což se opakovalo i při dalším falešném poplachu v listopadu 1941.
V reakci na okupaci jižní Indočíny vláda USA bez varování zmrazila veškerá japonská aktiva na svém území a 2. srpna vyhlásila embargo na vývoz ropných produktů což mělo Nippon přimět ke stažení z Indočíny a ukončení „čínského incidentu“. K vyhlášeným sankcím se obratem připojila Británie, a po konzultacích mezi exilovou vládou a guvernérem van Starkenborgh Stachouwerem i Nizozemsko, které si, podobně jako Albion, od tohoto riskantního kroku slibovalo bezpečnostní záruky z americké strany.
K tomu sice nedošlo, ale USA svého potenciálního spojence podporovaly alespoň dodávkami zbraní v rámci tzv. zákona o půjčce a pronájmu. Po ztrátě vlastní průmyslové základny se takřka výhradním nizozemským dodavatelem staly Spojené státy, jelikož Britové bojující o vlastní přežití nemohli dostát svým závazkům. Ano, na Jávě fungovala pobočka automobilky General Motors a loděnice v Tandjoeng Prioku a Surabaji se pustily do stavby menších válečných lodí, jenomže objednávky na veškeré zbraně a většinu válečného materiálu putovaly do USA.
Předseda Nizozemské nákupní komise Johanes van den Broek
Jako první se realizovaly zásilky děl určených k armování tankerů a dalších obchodních lodí, ale teprve poté, co byla v lednu 1941 v New Yorku ustanovena Nizozemská obchodní komise vedená protřelým byznysmenem Johannesem van den Broekem, došlo k podpisu „milionových“ kontraktů na nákup tanků, letounů, obrněných vozidel, děl, stíhačů ponorek, pušek, munice a řady dalších dodávek nutných ke zvýšení obranyschopnosti kolonie. Tomu odpovídalo i zvyšování zbrojních výdajů. Jestliže v r. 1939 koloniální správa vyčlenila za tímto účelem slušných 28 % rozpočtu a dva roky později to bylo závratných 63 %, což činilo 537 milionů guldenů.
Holanďané platili za solventní odběratele, jelikož exilová vláda disponovala německou okupací nedotčenými zlatými rezervami Nizozemské Východní Indie a prostředky deponovanými na území USA. Na druhou stranu z pohledu Rooseveltovy administrativy měla jasnou prioritu podpora Británie a SSSR nesoucích na svých bedrech tíži války proti Německu a Itálii, tudíž se nizozemské dodávky často zpožďovaly a ke zlepšení došlo teprve po zahájení války v Tichomoří.
Důležitou úlohu v přípravách na odražení nepřátelského útoku sehrála zpravodajská služba nizozemského válečného námořnictva a zejména její dešifrovaní oddělení známé jako Kamer 14. ale vzhledem k tomu, že jejich záznamy byly před japonskou okupací zničeny, nelze přesně zmapovat rozsah jejich znalostí, což zavdává důvody k četným spekulacím. Zvěsti o tom, že pracovníci Kamer 14 díky rozluštění námořního kódu JN-25 s předstihem věděli o japonském útoku na Pearl Harbor pravděpodobně patří do říše bajek, ale Holanďané už před válkou prolomili japonský diplomatický kód, tudíž znali obsah komunikace mezi konzulátem v Batávii a Tokiem, což jim s několikadenním předstihem umožnilo získat rámcový přehled o nepřátelských záměrech.
Viceadmirál Conrad Helfrich
Není tedy divu, že když koncem listopadu zachytili instrukci nařizující zaměstnancům konzulátu zničit šifrovací stroje a tajné materiály, bylo zřejmé, že válka může vypuknout každým dnem, tím spíše, že rozvědka zaznamenala přítomnost uskupení japonských válečných lodí na Jihočínském moři i souostroví Palau, a snad i soustředění Nagumova svazu u Kurilských ostrovů. My už víme, že Nagumovým cílem byl Pearl Harbor, ale Holanďané nemohli vyloučit, že tokijští stratégové hodlají před nevyhnutelnou konfrontací s USA a Británií obsadit Nizozemskou Východní Indii a zajistit si přístup k tamější ropě.
Proto Helfrich znovu vyslal většinu válečných lodí na moře, aby je očekávaný úder nezastihl v přístavech, podobně jako onehdá ruskou Tichooceánskou eskadru v Port Arturu. Je třeba zdůraznit, že třebaže do Batávie v průběhu r. 1941 zavítala řada amerických a britských vojenských činitelů, kteří zdejší velitele a politiky povzbuzovali v odporu vůči tokijským požadavkům, Whitehall a Washington se zdráhaly veřejně deklarovat ochotu bránit cizí kolonii, tudíž Nizozemci setrvávali v mučivé nejistotě, zda nebudou muset Nipponu vzdorovat sami.
Sice proběhlo několik neformálních jednání o spolupráci mezi nizozemskými, britskými a americkými námořními silami v jihovýchodní Asii, ale teprve 5. prosince 1941 byla uzavřena dohoda o vojenské pomoci mezi Británii a Nizozemskem, pokud dojde k japonskému útoku na jejich asijské domény. Proto se část australského letectva přesunula na základny v Nizozemské Východní Indii, ale s převelením válečných lodí do této oblasti Australané prozatím nesouhlasili, a Nizozemci nemohli počítat ani s větší podporou britského Východního loďstva, jež mělo primárně chránit Malajsii a Singapur.
Obrněnec De Zeven Provinciën v Malackém průlivu
Vzájemnou koordinaci měli britští, američtí a nizozemští admirálové projednat na konferenci v Manile, která však byla po zprávě o japonském konvoji mířícímu do Siamského zálivu předčasně ukončena, načež dorazila do Batávie zpráva o leteckých útocích na Pearl Harbor, Filipíny, Hongkong a Malajsii. Válka začala, a třebaže byly vyhlídky na udržení Východní Indie sebechmurnější, obránce povzbuzovalo vědomí, že ať už jim následující měsíce přinesou sebevětší ztráty, příslušnost k mocné protijaponské alianci dávala naději na konečné vítězství a obnovení nadvlády nad bohatou državou.
Obranný potenciál Nizozemské Východní Indie
Guvernér van Starkenborgh Stachouwer vždy zdůrazňoval připravenost bránit kolonii všemi prostředky, v čemž s ním byli zajedno velitelé námořnictva, letectva i pozemních sil. Nikdo si samozřejmě nečinil iluze, že se osamocená kolonie ubrání před mocným nepřítelem, ale vzhledem k tomu, že Nizozemci kalkulovali s pomocí Británie a USA, měli výtečnou bojovou morálku, kterou ještě přiživovala tradiční víra v nadřazenost bílé rasy a podceňování Japonců. Jenomže s pádem mateřské země vzdálená doména ztratila nejenom průmyslovou základnu, ale i statisíce potenciálních obránců. Pravda, populace Nizozemské Východní Indie počátkem třicátých let čítala přes 60 milionů duší, z kteréhož úctyhodného počtu však běloši představovali pouze 240 000 osob, zatímco zbytek tvořili původní obyvatelé a přes milion emigrantů z Číny i dalších asijských zemí, kteří nehořeli touhou bojovat za cizí zájmy. V tomto stanovisku je Japonci všemožně utvrzovali, tudíž koloniální správa zakázala vydávání dvou periodik dotovaných Japonci, avšak proti vysílání rozhlasové stanice na Formose horující za práva asijských národu na sebeurčení a ukončení koloniálního vykořisťování, byla bezmocná.
Příslušníci Královské nizozemské východoindické armády
Nizozemci si byli neloajality Indonésanů dobře vědomi, takže výraznějšímu nárůstu početních stavů Východoindické armády bránila na jedné straně nedůvěra k domorodým vojákům a na druhé nedostatek branců evropského původu. Chybějící zbraně a vojenský materiál mohly částečně kompenzovat nákupy v USA, odkud do počátku března 1942 dorazily dodávky v hodnotě 65 milionů dolarů. Jenomže bojeschopnost zdejších jednotek podlamovala nízká morálka indonéských vojáků a nedostatek důstojníků a kvalifikovaného personálu obecně, jelikož kolonie od r. 1940 nemohla spoléhat na přísun posluchačů evropských vojenských škol.
Dospělí Nizozemci do 45 let byli odváděni na vojenskou službu už od r. 1918, ale teprve krátce před válkou s Japonskem došlo k vyhlášení povinných odvodů pro domorodce, přičemž koloniální správa očekávala, že si tímto způsobem každoročně zajistí 3000 vycvičených vojáků. Úředními jazyky byly holandština a malajština, ale protože mnozí vojáci (ale i důstojníci) ovládali pouze svoji mateřštinu, plnění příkazů komplikovala jazyková bariéra.
Obranu kolonie podobající se románové „Zemi moří“ znesnadňovala její obrovská rozloha a vzdálenost mnoha ostrovů od administrativního centra. Proto se Holanďané logicky soustředili zejména na udržení Jávy, kde se v prosinci 1941 nalézaly tři divize plus menší jednotky, což celkem představovalo přes 90 000 ozbrojenců. Ano, část jednotek (v úhrnu pouze necelých 20 000 mužů) dislokovali i na dalších důležitých ostrovech (Sumatra, Borneo, Ambon, Tarakan,...), jenomže jejich hlavní úkol spočíval v zajištění času na zničení ropných zařízení, načež měli tamější vojáci přejít na guerillový způsob boje. Hlavní odpor měl být kladen na Jávě a v okolních vodách, přičemž plánovači optimisticky očekávali, že se obránci udrží až do příchodu spojeneckých jednotek.
Generál Hein Ter Poorten
Pozemním silám velel generál poručík Hein Ter Poorten a početního vrcholu dosáhly počátkem r. 1942. Čítaly 122 600 mužů, přičemž 55 600 patřilo k Indonésanům, 21 200 se rekrutovalo z míšenců a toliko 45 800 tvořili běloši. Profesionálních vojáků bylo 41 700 zatímco zbytek tvořili záložníci a nejrůznější pomocné a dobrovolnické jednotky mnohdy na úrovni domobrany, nevhodné k nasazení do první linie.
Východoindická armáda již několik desetiletí používala jako základní zbraň dvě verze opakovací pušky Mannlicher M95, ale po okupaci Nizozemí vyvstala potřeba urychleně získat náhradní dodavatele pěchotních zbraní pro nově formované jednotky. Díky tomu se do kolonie dostala i starší americká armádní opakovačka Enfield M1917, samonabíjecí puška Johnson M1941 a samopal Thompson M1928, přičemž Britové svému spojenci přenechali i zbraně italské provenience ukořistěné na africkém bojišti. Použití rozdílných typů ručních zbraní a munice sice působilo logistické potíže, ale díky těmto dodávkám měly i pomocné a domobranecké sbory většinou obstojnou výzbroj.
Obdobná různorodost panovala i mezi kulomety, kterých Nizozemci provozovali několik set kusů. Malorážní pěchotní typy zastupovaly Schwarzlose M12, Madsen M15 a Schmeisser MP28, zatímco 12,7mm Colt-Browning M30 byl primárně určen k palbě na vzdušné cíle. U jednotek bylo dále rozmístěno 269 minometů a 70 protitankových pušek. Dělostřelectvo v úhrnu čítalo 269 hlavní, z čehož 96 připadlo na protiletadlové zbraně, 30 na protitankové kanóny, zatímco zbytek tvořily houfnice, horské a polní dělostřelectvo.
Nizozemská verze pušky Mannlicher M95
Program na posílení Východoindické armády z r. 1936 zahrnoval i výstavbu tankových jednotek, ale teprve o dva roky později Holanďané v Británii objednali 118 tančíků Carden Loyd M 1936. Exportně úspěšné tančíky měly pancíře silné nanejvýš 9 mm a veškerou výzbroj tvořil jeden kulomet, tudíž není divu, že se na evropských bojištích neosvědčily, i když v podmínkách jihovýchodní Asie se mohly uplatnit alespoň při podpoře pěchoty. Bohužel, do pádu Francie dodal výrobce pouze 20 (?) kusů, tudíž se zklamaní uživatelé museli obrátit na jiného dodavatele.
Volba padla na americkou společnost Marmon-Herrington, jenž nedávno představila verzi lehkého obojživelného tanku nesoucího tři kulomety. Americká námořní pěchota jej sice po testech v r. 1940 odmítla, ale do kouta zahnaní Nizozemci objednali přes 600 kusů, z nichž ovšem na Jávu před japonskou okupací dorazilo nanejvýš 24. Východoindická armáda provozovala i tucet obrněných automobilů Alvis-Strausler nesoucích jeden těžký a dva lehké kulomety, desítky obrněných vozidel či transportérů Braat vzniklých improvizovanou přestavbou nákladních automobilů Chevrolet v místním závodě General Motors, a průzkumnými vozy ozbrojenými kulomety.
Improvizované obrněné transportéry Braat
Nebývalý rozvoj prodělala ve druhé polovině třicátých let letecká divize Východoindické armády, která byla od r. 1939 považována za samostatnou složku ozbrojených sil. Letectvu velel generál major Hendrik L. van Oyen a jeho údernou pěst představovalo 78 lehkých amerických bombardérů Glenn Martin několika verzí. Jelikož se jednalo o nákladnou akvizici (kontrakt na 39 kusů podepsaný v prosinci 1937 měl hodnotu 4,5 milionů dolarů), zakoupila firma Fokker licenci na jejich výrobu, ale tu se před německou okupací nepodařilo rozběhnout.
Bombardovacímu letectvu připadla v plánu na obranu kolonie důležitá úloha, jelikož mělo útočit na nepřátelské válečné lodě a transporty ještě před dosažením nizozemských vod. Za optimální k útoku na námořní cíle se s ohledem na protiletadlovou palbu pokládala výška 4000-5000 m. Během cvičných útoků na zakotvenou 10 000tunovou loď z výšky 4000 m dosáhly osádky bombardérů 80 % úspěšnosti, zatímco manévrující cíl se dařilo zasahovat s 40 % pravděpodobností. Nizozemské Glenn Martiny nesly buďto dvě 500kg či tři 300kg pumy, ale v reálných podmínkách dosáhly nepoměrně horších výsledků, než při cvičném bombardování.
Zastarávající Glenn Martiny měly nahradit moderních bombardéry North American B-25 Mitchell, jenomže žádný ze 162 objednaných kusů Američané nedodali před pádem Východní Indie a německá okupace Holandska zhatila i projekt domácího bombardéru Fokker T.IX.
Nizozemský bombardér Glenn Martin v Andiru
U stíhacích letek sloužilo či bylo v záloze 63 strojů Brewster Buffalo, 24 Curtiss Wrightů CW 21 B a 20 Curtiss Hawků. Bohužel posledně jmenované stíhačky patřily k verzi H-75 A-7 poháněné notoricky nespolehlivými motory Wright Cyklon, což řadu letounů uzemnilo ještě před zahájením bojových operací.
Dále Holanďané provozovali 19 transportních letounů Lockheed Lodestar a Lockheed 212, zatímco desítky dalších strojů sloužících k průzkumu a kurýrní službě reprezentovaly především Koolhoveny FK-15. Většina předválečných letců prodělala dobrý výcvik, jenž však nemohl nahradit konstrukční nedostatky jejich strojů, ale s překotným nárůstem leteckých jednotek těsně před válkou došlo k zařazení narychlo vycvičených pilotů, kteří pro japonské veterány nepředstavovali rovnocenné soupeře. Jádro leteckých sil Nizozemci pochopitelně soustředili na Jávě, ale další důležitá letiště vybudovali i na Sumatře, Tarakanu, Borneu, Bali, Celebesu, Timoru, Ambonu a Nové Guinei. Existenci některých letišť se pokoušeli kamuflovat, takže nebyla zanesená v mapách a měla pouze minimální infrastrukturu, avšak v praxi se před Japonci podařilo utajit toliko letiště Samarinda 2 na Borneu a Palembang 2 na Sumatře.
Nesmíme zapomenout ani na námořní letectvo, jehož primárním úkolem zůstávala spolupráce s hladinovými silami a průzkum nad vodami omývající zdejší nesčetné ostrovy, avšak často útočilo i na nepřátelská letiště a lodě. Nejpočetnější typy představovaly létající čluny Dornier Do-24K a americké Cataliny, kterých Nizozemci v součtu vlastnili 73 kusů, ale v provozu bylo i přes 20 hydroplánů od domácího producenta Fokker využitelných i jako palubní letouny, zatímco staré létající čluny Dornier „Wal“ a 40 letounů Ryan sloužilo jako cvičné stroje. Námořnictvo v USA objednalo i desítky lehkých bombardérů Douglas DB-7, které zamýšlelo používat jako nosiče torpéd, jenomže do kapitulace kolonie dorazilo pouze několik strojů, které navíc do bojů většinou nezasáhly.
Nizozemská stíhačka Brewster Buffalo na Jávě
Flotě jak víme velel energický viceadmirál Conrad E. Chelfrich, přičemž funkci náčelníka štábu vykonával kontradmirál Jan van Stavers, a velení hlavních sil připadlo kontradmirálovi Karlu Doormanovi. Jako hlavní válečný přístav Nizozemci využívali Surabaju, do jejíhož zvelebování investovali desítky milionů guldenů. Třebaže se nepodařilo dokončit všechny plánované objekty, a ani přes usilovnou snahu prohloubit a rozšířit hlavní vplav natolik, aby jej mohly používat bitevní a letadlové lodě, základna byla považována za nejlepších v jihovýchodní Asii.
Surabaja díky předválečnému boomu poskytovala živobytí 15 000 přístavním dělníkům, z nichž pochopitelně většinu tvořili nespolehliví Indonésané, kteří se po prvních těžších náletech rozprchli, tudíž jejich práci museli vykonávat námořníci z posádek válečných lodí. Byla tu velká kasárna, námořní arzenál s loděnicí, řada suchých doků umožňujících opravy lodí do výtlaku 10 000 tun, prostorná mola, dobře vybavené dílny, sklady s torpédy, minami i municí a samozřejmě nechyběly ani palivové cisterny. Od moře Surabaju kryl opevněný ostrov Madura s pobřežními bateriemi sestávajících mj. ze tři kanónů ráže 178 mm a osmi zbraní ráže 120-150 mm, přičemž ve směru od vnitrozemí hrozila nepříteli další středo a malorážní děla, a v přístavu kotvil starý pobřežní obrněnec SOEREBAJA osazený 280mm kanóny. Navíc oba přístupové kanály přehrazovala minová pole, a ochranu před vzdušnými útoky zajišťovalo protiletadlové dělostřelectvo a stíhačky umístěné na blízkém letišti.
Základna hydroplánů v Surabaji
Kromě Surabaje měla flota na Jávě několik dalších bází. Na severním pobřeží se jednalo o batávijský Tandjoeng Priok s loděnicí a několika suchými doky, a narychlo rozšiřovaný Semarang, zatímco na jižním o Tjilatjap, jehož význam po prvních japonských úspěších prudce vzrostl, neboť se prozatím nacházel mimo dolet nepřátelských bombardérů. Kromě toho existovala oblastní námořních velitelství na řadě dalších ostrovů, ale zdejší přístavy nebyly vybaveny jako námořní základny, tudíž se lodě k větším opravám vracely na Jávu.
Lodní posádky absolvovaly kvalitní výcvik a i jejich bojová morálka byla na výši, což patrně souviselo s relativně malým zastoupením místních obyvatel ve srovnání s pozemními silami, když kupř. na vlajkovém křižníku DE RUYTER s posádkou čítající 473 mužů sloužilo jenom 189 Indonésanů. Aby bylo možné navýšit posádky na válečné stavy a zařadit do válečného námořnictva i zrekvírované civilní lodě, zorganizovala námořní správa náborovou kampaň jak mezi Evropany, tak domorodci, přičemž samozřejmě došlo i k povolání záložníků a námořníků od obchodního loďstva. Přesto se některé posádky nepodařilo navýšit na tabulkové stavy, a nedostatek kvalifikovaných pracovníků v arsenálech komplikoval opravy a údržbu lodí v činné službě.
Bombardéry Glenn Martin nad základnou Tandjoeng Priok
Nizozemské námořní síly v této oblasti se dělily na tři uskupení; Východoasijskou eskadru (Nederlads-Indie Eskader), Indické válečné námořnictvo (Indische Militaire Marine) a Námořní koloniální službu (Dienst der Scheepvaart), přičemž poslední formace (16 menších lodí) před válkou podléhala koloniální správě. Jádro zdejší floty představovalo v době vyhlášení nepřátelství uskupení kontradmirála Doormana, jenž měl na povel 4 křižníky (SUMATRA nebyl bojeschopný), 7 torpédoborců (VAN GHENT momentálně v opravě), plovoucí základnu pro ponorky ZUIDERKRUIS a 4 divize ponorek čítajících celkem 15 jednotek, z nichž ovšem bylo bojeschopných pouze 12. Indické námořnictvo naproti tomu čítalo pouze dělový člun SOEMBA, obrněnec SOEREBAJA, 12 torpédových člunů, 8 minonosek, 26 minolovek a desítky pomocných plavidel.
To rozhodně nebyla respekt budící síla už jen z toho důvodu, že skutečně výkonných jednotek dosahujících tehdejšího standardu měli Nizozemci pomálu. Kromě lehkých křižníku DE RUYTER a s přimhouřením obou očí i TROMP, se jednalo pouze o ponorky. Ty sice postrádaly sonar, ale nejnovější čluny opatřené anténami umožňujícími spojení i při plavbě v periskopové hloubce překonávaly japonské protějšky, a poslední třída O-19 nesla jako první na světě šnorchely prodlužující pobyt pod hladinou. Nizozemské ponorky se dělily na dva typy. První, určený ke službě na Dálném východě, nesl označení literou K (Kolonien) a příslušnou římskou číslici, kdežto čluny určené ke službě v domácích vodách se označovaly písmenem O (Onderzeeboot) a arabskou číslicí.
Dělostřelecké cvičení na křižníku Tromp
Bohužel, grandiózní námořní program schválený po vypuknutí druhé světové války se vlastně ani nerozběhl, a většiny lodí založených koncem třicátých let se zmocnili Němci, přičemž se přes usilovnou snahu do konce r. 1941 nepodařilo dokončit žádnou z jednotek rozestavěných v Nizozemské Východní Indii. Koloniální správa sice na oplátku zabavila 22 německých civilních lodí o souhrnné prostornosti 135 533 BRT, což pro zdejší obchodní flotu představovalo významný přírůstek, ale válečné loďstvo si muselo vystačit se stávajícími loděmi.
Není divu, že za této situace Holanďané spoléhali na pomoc Britů a Američanů, pročež počátkem prosince s radostí zaznamenali zprávu o připlutí bitevních lodí PRINCE OF WALES a REPULSE do Singapuru. Pravda, primárním úkolem svazu Z byla demonstrace připravenosti Whitehallu ochránit vlastní kolonie a dominia, ale v případě války s Nipponem se očekávalo, že Východní loďstvo přispěje i k obraně Nizozemské Východní Indie, která zabezpečovala nejkratší spojení mezi Austrálií a Singapurem. Jenomže japonské letectvo krátce po zahájení nepřátelství poslalo oba obrněnce ke dnu, tudíž původní kalkulace vzaly zasvé a Nizozemci se museli spokojit s pomocí slabého amerického Asijského loďstva plus několika australských a britských válečných lodí. Není proto divu, že během několika měsíců utrpěli sérii porážek, načež jejich válečné loďstvo jako reálná bojová síla přestalo existovat.
Použité zdroje k sérii Dobytí Nizozemské Východní Indie:
Донец А.: Голландские крейсера Второй Мировой войны. Vydalo nakladatelství Пьедестал 2000.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Холмс У.: Победа под водой. Smolensk 1999.
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Локвуд Ч. Хасимото М.: Подводная война на Тихом океане. Vydalo nakladatelství АСТ 2001.
Морисон С.: Американский ВМФ во Второй мировой войне; Восходящее солнце над Тихим океаном декабрь 1941 - апрель 1942. Vydalo nakladatelství АСТ 2002.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
Переслегин С., Переслегина Е.: Тихоокеанская премьера. Moskva, Petrohrad 2001.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Такусиро Х.: Япония в войне 1941-1945 гг. Vydalo nakladatelství Полигон 2000.
Уинслоу У.: Потоплены и забыты. Vydalo nakladatelství АСТ 2005.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Militaria 2009/2.
Okrety Wojenne numer 19, numer 20, numer 22, numer specjalny 67, 1993/1, 1999/3, 2012/6, 2014/2, 2014/3, 2018/6,
Okrety 1999/6-7.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
Морская Кампания 2006/2.
http://www.netherlandsnavy.nl/
http://www.wunderwafe.ru/WeaponBook/Holland/index.htm
https://dutcheastindies.webs.com/
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
http://www.dutchsubmarines.com/
https://dutcheastindies.webs.com/alvis_straussler.html
http://www.tanks-encyclopedia.com/ww2/N ... lwagen.php
http://pavel70slama.blog.cz/1211/obrnen ... ervalwagen
https://www.tracesofwar.nl/articles/412 ... 6.htm?c=gw
https://thejavagoldblog.wordpress.com/
http://hansamethini.blogspot.com/2009/0 ... -1942.html
http://www.microworks.net/pacific/battl ... kpapan.htm
http://www.microworks.net/pacific/battl ... strait.htm
https://news.usni.org/2014/08/22/nightm ... uston-went
https://ww2today.com/14th-february-1942 ... -hms-li-wo
https://www.sea.museum/2017/02/19/bombing-of-darwin
https://www.wikipedia.org/
