Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 213
Nálet na Tokio
Nálet na Tokio
Dne 30. března roku 1942 se USS Hornet vyvázala od pacholat a v čele Task Force 18 zamířila na sever do San Franciska. Konkrétně na zdejší bázi amerického námořnictva Alameda, nacházející se na východní straně zátoky. Plavba ze San Diega netrvala příliš dlouho, a tak již 31. března se svaz objevil v Sanfranciském zálivu. Jen co letadlová loď přirazila ke stěnám zdejšího mola, začaly na nedaleké letiště dosedat Mitchelly sedmnácté bombardovací. Času nebylo nazbyt, a tak šlo vše ráz na ráz. I tak se ovšem našla chvilka na pár skleniček v místním baru, v jejímž rámci doladil Doolittle s admirálem Halseyem a náčelníkem štábu kapitánem Browningem poslední nuance operace. Hned následujícího dne se tak začalo s nakládkou středních bombardérů.
Zatímco letová paluba nosiče se pomalu vyprazdňovala a letouny palubní skupiny postupně mizely v podpalubních hangárech, k boku Hornetu byly z letiště dotáhnuty armádní bombardéry a za pomoci lodních jeřábů vyzvednuty na palubu. 1. dubna večer bylo hotovo. Zároveň došlo k nalodění 70 důstojníků a 64 poddůstojníků 17. bombardovací skupiny. Objevení se armádních strojů a letců na palubě letadlové lodě vyvolalo samozřejmě u posádky nemalý poprask, přičemž stálé narážení na neprostupnou bariéru mlčení, nikterak „typicky husté“ atmosféře vzájemné koexistence nepřispívalo. Vše se ale mělo, aniž by to muži tušili, velice brzy změnit.
S příchodem soumraku zamířila USS Hornet poněkud hlouběji do zálivu, kde ve skrytu tmy zakotvila.
2. dubna, přesně v 10:00 hod., opustila kompletní Task Force 18 za 1 000 yardové viditelnosti záliv a zamířila na volné moře 1). V pozdním odpoledni začala díky svižné plavbě pevnina rychle mizet za obzorem, přesto ještě v tento moment proběhla pomocí námořního Blimpu L-6 dodávka dvou kusů astrokopulí pro B-25 2). S příchodem večera, kdy pobřežní letouny již ukončily letecké krytí svazu, nastala ta pravá chvíle, aby byl posádce letadlové lodi, ale i posádkám doprovodných plavidel sdělena pravá povaha mise. Vzájemná nedůvěra mezi oběma složkami tak záhy nabrala obratu, načež výborná morálka posádek vydržela až do návratu zpět na hlavní tichomořskou základnu.
1) V rámci operace došlo k posilnění Task Force 18 o další torpédoborec typu Glaves. Onou posilou byla USS Monssen (DD-436), celé uskupení se tak skládalo z 1 letadlové lodi, 1 těžkého a 1 lehkého křižníku, čtyř torpédoborců a 1 tankeru.
2) Blimp L-6: ex-civilní Reliance byla jednou z pětice menších neztužených reklamních vzducholodí leteckého výrobce Goodyear Aircraft Company, které na počátku války zabavilo US. Navy. Námořnictvo nakonec provozovalo celkem 22 blimpů třídy L, lišícími se mezi sebou v některých dílčích parametrech. TTD (L-4): délka 44,97 m, objem 3 482 m3, nosnost 1 152 kg, pohon 2 x Warner R-500-2 po 145 k, max. rychlost 96 km/h, dolet 3 537 km, výdrž 11 hodin 54 min. Kromě zmíněné participace na Doolittlově náletu se „el šestka“ do análů strojů lehčích než vzduch zapsala ještě jednou neobyčejnou zmínkou. Blimp L-6 byl totiž hlavním protagonistou události, z níž si přinesl pojmenování Ghost Blimp a která dodnes nenechává spát nejednoho znalce motory poháněných aerostatů.
Teprve po šesti dnech plavby, dne 7. dubna, došlo na rozlepení obálky s oficiálním operačním plánem č. 20-42. Nicméně na stávající věci měla tato skutečnost vliv marginální, neboť dosavadní plavba nově ustanovené Task Force 16.2 se stejně odehrávala v již plně bojovém režimu. A to vč. každodenního monitorování provozu japonských radiostanic.
Dne 8. dubna vyplouvá z Pearl Harboru pod vedením admirála Hasleye Task Force 16.1 ve složení: USS Enterprise (CV-6), USS Northhampton (CA-26), USS Salt Lake City (CA-25), USS Balch (DD-363), USS Benham (DD-397), USS Fanning (DD-385), USS Ellet (DD-398) a tanker USS Sabine (AO-25), aby se v souladu s operačním plánem dne 12. dubna setkala na 38°sev. šířky a 180° vých. délky s Task Force 16.2. „Cik cak“ plavba severozápadním kurzem za stále sílícího větru a vlnobití však následujícího dne donutila zrevidovat plán a posunout datum setkání na 13. duben.
Tou dobu již zhruba na úrovni centrálního Japonska, ve vzdálenosti nějakých 300 mil od pobřeží, hlídkovaly ve svých předem vytyčených sektorech americké podmořské čluny USS Trout (SS-202) a USS Thresher (SS-200). Oblast hlídkování první z ponorek byla vymezena mezi 31°- 31°30 sev. šířky a 142°30 – 144°30 vých. délky, kdežto druhá se nacházela více na sever, v oblasti mezi 34°30 - 34°50 sev. šířky a 142°30 – 144°40 vých. délky. Obě plavidla byla pověřena úkolem monitorovat lodní provoz před japonským souostrovím a v případě identifikace jakékoliv potencionální hrozby urychleně informovat útočné uskupení.
Po splynutí obou skupin a za stále bouřlivého počasí, pokračovala plavba nyní už kompletní Task Force 16 nekompromisně v severozápadním kurzu, přičemž, jakmile to bylo jen trochu možné, byly do vzduchu vysílány průzkumné letouny. V cca 200 mílové vzdálenosti a šedesáti stupňovém „vějíři“ před lodními příděmi svazu, tvořila letadla velmi důležitý prvek vlastní ochrany, který však podstatnou měrou srážely ne zrovna ideální meteorologické podmínky. Na druhou stranu to, co platilo pro Američany, zákonitě platilo i pro Japonce.
Na 16. duben tedy na den, kdy svaz dosáhl zhruba tisícimílové vzdálenosti východně od Japonska, bylo plánováno doplnění paliva z doprovodných tankerů. Počasí se ovšem stále nehodlalo umoudřit, a tak se tankování protáhlo až do následujícího dne. O tom, jaké tehdy panovaly na oceánu podmínky částečně napovídá, že v průběhu přečerpávání signalizoval tanker Cimmaron „muže přes palubu“. Nešťastníka se ovšem záhy podařilo doprovodným torpédoborcům zachránit.
Během 17. dubna už tak značný vítr začal přidávat na síle, aby později ve svých čtyřiceti uzlových nárazech atakoval stupeň 9 Beaufortovi stupnice, tedy vichřice. Ve spojení s deštěm a mohutným vlnobitím pak lodní posádky, zejména doprovodných torpédoborců, zažívaly skutečný očistec. Velmi nízko položená základna oblačnosti zas komplikovala život letcům. Nicméně už jen fakt, že se stroje dařilo vůbec vysílat do vzduchu, znamenal nepopiratelný úspěch. V odpoledních hodinách to již ovšem takto dále nešlo. V 14:39 hod. dostaly torpédoborce a tankery rozkaz zpomalit, načež je letadlové lodě s křižníky zakrátko zanechaly za sebou. Po odpoutání od doprovodných lodí se rychlost úderného uskupení pohybovala v závislosti na velikosti vln mezi 20 až 25 uzly, a aniž by to někdo na palubách amerických lodí tušil, vše tak rychle směřovalo k nevyhnutelnému.
Ve 03:10 hod. ráno 18. dubna zaznamenal radarový operátor na Enterprise kontakt. Cca 21 000 yardů před Task Force na 255° byla identifikována dvojice neznámých plavidel, nad jejichž původem nikdo moc nepochyboval. O dvě minuty později došlo i na vizuální potvrzení, načež admirál Halsey nařídil bezodkladný 90°odklon od dosavadního kurzu 3). Na lodích byl vyhlášen poplach, Doolittlových mužů nevyjímaje. Avšak, hned po pár minutách plavby v severním směru (350°) se začala odhalená plavidla vzdalovat, aby v 03:41 hod. ve vzdálenosti 27 000 yardů zmizela z radarových obrazovek úplně. Svaz ještě necelou půlhodinu pokračoval v plavě na sever, načež v 04:15 hod. nařídil Halsey návrat na původní kurz. Nebezpečí odhalení bylo tedy prozatím zažehnáno, nicméně svaz ztratil dvě hodiny času, přičemž do plánované pozice umožňující vzlet bombardérů chybělo překonat ještě více jak 200 mil.
3) V těchto chvílích bylo zřejmě, díky temnotě a nepřízni počasí, rezignováno na klasickou světelnou signalizaci a komunikace mezi jednotlivými loděmi Task Force 16 probíhala pomocí obtížně detekovatelných vysokofrekvenčních radiostanic o krátkém dosahu.
USS Naschville zahajuje palbu na japonský hlídkový člun. Fotografováno z paluby USS Salt Lake City.
Ihned s prvním ranním rozbřeskem, krátce po páté hodině (05:08 hod.), vyslala Enterprise do vzduchu ranní hlídku složenou ze tří Dauntlessů od VB-3 a šesti Wildcatů od VF-6 4). Nakrátko po nich vzlétla ještě další trojice Dauntlessů z VB-6, která v rámci motorové zkoušky provedla blízký meteorologický průzkum. Silný vítr, déšť a desetimetrové vlny, to vše umocněné tmavošedou oblohou, však dávalo představám o blízké změně počasí vale.
4) Pro účely operace byla na USS Enterprise převelena VB-3, bombardovací letka z USS Saratoga (CV-3). Na Enterprise nahradila průzkumnou letku VS-6. Počet bombardovacích letek na lodi tak stoupl na dvě.
V 05:58 hod. se z díry v mracích nenadále vynořil osamělý Dauntless poručíka O. B. Wisemana, jenž vzápětí bez větších okolků zamířil k USS Enterprise. V průběhu nízkého průletu pak jeho palubní střelec vyhodil na letovou palubu kontejner s ne zrovna příznivou zprávou. Přes nepřízeň počasí totiž poručík ve vzdálenosti 42 mil a na kurzu 276° před svazem zahlédl plavidlo o velikosti remorkéru, a co čert nechtěl, pravděpodobnost že jeho přítomnost zůstala posádce lodi utajena, nebyla zrovna malá. V souladu s nařízením absolutního radiového klidu, letěl tedy zprávu sdělit hezky po staru.
Halsey na nově nastalou situaci reagoval menší úpravou kurzu, přesto své lodě s vědomím vyššího rizika odhalení stále vedl na západ, co nejblíže Japonsku. Již tak narůstající časovou ztrátu nechtěl admirál již dále prohlubovat, zároveň si velmi dobře uvědomoval, že čím blíže k Japonskému souostroví, tím větší šance Doolittlových letců na dosažení čínských letišť. O necelé dvě hodiny později se však mělo vše zásadně změnit.
V 07:44 hod. zpozorovaly hlídky na Hornetu ve vzdálenosti 10 000 yardů neznámou rybářskou loď. V tu chvíli by se zřejmě na kapitánském můstku lodi krve nedořezal. Neboť, snad jen největší optimista mohl předpokládat, že i přes panující slotu šlo celou údernou flotilu, v čele s dvěma dvěstěpadesátimetrovými kolosy, jednoduše přehlédnout. Koneckonců, jen pár chvil na to byla tato nepříjemná skutečnost, v podobě zachyceného radiového hlášení, potvrzena.
Ve svém odhadu spatřené lodi se americké hlídky téměř nemýlily. Skutečně se jednalo o bývalý velrybářský člun, nicméně co nemohli tušit, že aktuálně tato loď nesoucí označení č. 23 Nitto Maru tvořila součást východní hlídkové linie, oné součásti vnějšího zabezpečení Japonského souostroví. Posádka hlídkového člunu pak svoji povinnost vůči císařské milosti splnila bez poskvrny, neboť zachycené hlášení znějící v přepisu …tři letadlové lodě, spatřeny na pozici 650 mil východně od Inuho Saki v 06:30… obsahovalo vše potřebné 5). Na tomto místě je ovšem také nutné zmínit, že i Japonci monitorovali nepřátelský radioprovoz, přičemž přes veškerá americká opatření a opatrnost, již určitou dobu vnímali jeho zvýšenou frekvenci. Následně si pak dovodili, že jestliže má k něčemu dojít, dříve než 14. dubna to nebude.
5) Inuho Saki, maják na nejvýchodněji položeném bodě Japonska.
Nitto Maru, tak ji viděli dělostřelci USS Nashville. A Nashin Maru, později následovala osud své kolegyně.
Každopádně Američané se ocitli v nezáviděníhodné situaci. Zdánlivě menším problémem pro ně byla Nitto Maru. Dle Halseyova rozkazu měl její osud dospět naplnění za přičinění USS Nashville. Lehký křižník tedy opustil sestavu a ze vzdálenosti 9 000 yardů zahájil palbu na cíl. Faktor rozbouřeného moře, vč. nezkušenosti válkou nepolíbených dělostřelců ovšem způsobil, že vypálené granáty jen neškodně vybuchovaly v blízkém okolí japonské lodě. Intenzivně vedená kanonáda rovněž přilákala patrolu osmi Wildcatů z Enterprise, která se přidala k ostřelování nebohého hlídkového plavidla č. 23. Krátce nato však letouny odlétly napadnout další na scéně se objevivší hlídkový člun, č. 21 Nanshin Maru. Za pomoci vyprázdnění téměř plného palebného průměru se stíhacím letcům podařilo japonskou loď znehybnit, načež se opět vrátili k Nitto Maru, s níž doposud stále neúspěšně zápasil Nashville. Když se neujala ani z nalétávajícího Dauntlessu svržená puma, nařídil kapitán křižníku zkrátit distanc mezi plavidly, a až tehdy zaznamenal křižník přímý zásah. Poměrně frustrující likvidace Nitto Maru zabrala Američanům nakonec 29 minut, přičemž bylo vypáleno celkem 923 granátů ráže 152 mm!
O dost horší, než vypořádání se s hlídkovými plavidly však bylo zodpovězení otázky, jak dál? Admirál Halsey si velmi dobře uvědomoval, že šance Doolittlových letců jsou přímo úměrné vzdálenosti svazu od pevniny. K dosažení vzdálenosti 400 mil od Japonska, tedy plánovanému bodu pro start bombardérů, však chybělo ještě překonat 150 mil 6). Jakýkoliv dřívější start pak v této souvislosti uděloval leteckému útoku kontury sebevražedné mise. Obzvláště, když už bylo zřejmé, že letci budu útočit za dne, a do zalarmované obrany ostrovů. Nicméně admirál si uvědomoval ještě jednu, o dost závažnější skutečnost. Jeho operační uskupení totiž fakticky tvořilo téměř polovinu veškerého tichomořského loďstva USA, přičemž momentálně se chystalo nenápadně překročit práh „japonského domu, … když tu pan domácí zrovna otevřel dveře, a neměl prázdné ruce“.
6) v některých zdrojích lze narazit na vzdálenost 250 mil.
Těžké admirálovo dilema pomohlo nakonec uspíšit dekódování japonských radiových zpráv, nařizujících okamžité vyplutí všeho možného do oblasti posledního vysílání Nitto Maru, tou dobou stále odolávající palbě lehkého křižníku Nashville. Příslovečnou tečku nad rozhodováním nakonec učinila zachycená zpráva, určena pro velitele 1. Kókú Kantai (1. letecké flotily), která se shodou okolností zrovna vracela z Indického oceánu zpět do Japonska. Pět letadlových lodí admirála Čúiči Naguma už představovalo hodně silný šálek kávy, a to ještě Halsey netušil, že to je pouze část japonského uvítacího výboru.
Po zachycení nouzového vysílání z hlídkového člunu č. 23 vyhlásil náčelník Jamamotova štábu admirál Matome Ugaki neprodleně „stupeň 3“, jenž v sobě skrýval pokyny k eliminování možného napadení mateřského souostroví. Pro tento případ, měli momentálně Japonci k dispozici nemalé síly v podobě: 63 palubních letounů letadlové lodě Kaga (shodou okolností podstupující v té době nezbytnou údržbu), 35 letounů čerstvě se navrátivších z Filipín, a zejména strojů 26. Koku Sentai s 80 středními bombardéry a 90 stíhačkami. V poslední řadě to bylo ještě 36 palubních bombardérů a na vrch dva hydroplány. V oblasti hladinového loďstva disponoval stále dostatečnou silou admirál Nobutake Kondó, velitel 2. Kantai (2. flotily), pod jehož velitelskou pravomoc spadalo 6 těžkých křižníků a 10 torpédoborců. V blízkosti americké flotily se navíc nacházelo devět ponorek, z nichž tři nebyly dále než cca 200 mil na západ od Task Force 16.
Přestože byl později admirál Halsey za své rozhodnutí, vypustit Doolittlovi letce předčasně do vzduchu, několikrát kritizován, a to jak ze strany armády, tak námořnictva. Historie mu dala časem za pravdu. Míra rizika byla již příliš vysoká. Obzvláště, když alternativu svržení Mitchellů do moře a urychlený ústup si nepřipouštěl nikdo z kompetentních mužů na palubách letadlových lodí. A tak v 08:00 hod., v čase, kdy nervozita na kapitánském můstku USS Nashville kulminovala, nechal velící admirál Task Force 16 odvysílat zprávu na Hornet: …Vypusťte letadla. Plukovníkovi Doolittlovi: hodně štěstí a bůh s vámi. Halsey. … .
Zdroje:
The Doolittle Raid, Duane P. Schultz
Schneiderův pohár, Lubomír Koutný
Midway, Micuo Fučida, Masatake Okumiya
Nepotopitelný kapitán, Tameiči Hara
Válečné lodě 4, Ivo Pejčoch, Zdeněk Novák, Tomáš Hájek
Pacifik v plamenech, Miloš Hubáček
Mitsubishi Type 1 Rikko ‘Betty’ Units of World War 2, Osamu Tagaya
HPM 1991 Special, 1992-1
Farky
Skeptik
Vodouch
http://www.militaryrange.com
http://www.doolittleraider.com
http://www.en.wikipedia.org
http://www.valka.cz
http://www.fronta.cz
http://www.palba.cz
http://www.airandspace.si.edu
http://www.books.google.cz
http://www.securitymagazin.cz
http://www.zoommagazin.iprima.cz
http://www.cs.wikipedia.org
http://www.clan-duncan.co.uk
http://www.maritimequest.com
https://www.worldwarphotos.info
http://wwww.pacyfik.net
https://www.history.navy.mil
.
).
. Zkrátka, mnoho proměnných. A to nejen co se týče "klasických map", ale i oceánského proudění a jeho vlivu na snos, rychlost a bůhví co ještě. Třebas i míru hozených šavlí přes zábradlí. Raději nás Alfíku nazahlcuj, víceméně jsem rozuměl jen tomu pojmu mapa a nepotřebuji do nového roku vkročit s vědomím naprostého blbce 