Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 214
Nálet na Tokio
Nálet na Tokio
Jen co si kapitán Mitscher na Hornetu přečetl příchozí zprávu z Enterprise mrkl na Doolittla, ten ihned pochopil. …Vzlétneme co nejdříve, Pete… . Krátce na to se na lodi rozezněla siréna a z ampliónů opakovaně zaznělo … armádní letci, k letadlům … armádní letci, k letadlům… . Od tohoto momentu pak USS Hornet připomínala, spíše než letadlovou loď, včelí úl. Zatímco posádky bombardérů, vytržené ze spánku, od snídaně, či jen z bezduchého lelkování, se zmatečně oblékaly do letecké výstroje 1). Na palubě kolem Mitchellů se to začalo hemžit palubním personálem, jenž odplachtovával motory, z podvozků odstraňoval klíny, lana, a taktéž do palivových nádrží doplňoval odpařené palivo. Šlo se až do takových detailů, kdy letadla se za křídla rozhoupávala, aby se palivový systém dokonale odvzdušnil. Postupně byly plněny pumovnice, kontrolovaly se různé systémy apod.. Rovněž se měřil směr a síla větru, aktuálně dosahující 27 uzlové rychlosti. Letovodi v navigační místnosti studovali poslední meteorologická hlášení a předpovědní modely nad Japonskem, zkrátka, „frmol“ jak se patří!
1) Nemálo pilotů a mužstva od 17. bombardovací skupiny nemělo o odhalení svazu a následném napadení Nitto Maru ani ponětí.
Bylo přesně 08:20 hod., když pilot prvního bombardéru řádně „zatopil pod kotlem“. Celkem 3 400 koní obou motorů Wright R-2600-9 Double Cyclone zařvalo, a po poslední okraj palivem naplněná B-25 se na letové palubě rozjela, pomalu akcelerovala, aby za pomoci do protivětru stočeného Hornetu se posléze vznesla do vzduchu. Pro první vzlet pak bylo více než symbolické, že berany letounu svíral sám Doolittle. V tu dobu ze sebe Hornet mačkal maximum možného, přičemž jeho rychlost při plavbě proti větru činila 27 uzlů. Po úspěšném vzletu, kdy dozajista musel všem přihlížejícím spadnout kámen ze srdce, šlo vše ráz na ráz. Při cca 4minutovém průměrném intervalu mezi jednotlivými vzlety středních bombardérů, byla v 09:27 hod. letová paluba Hornetu čistá. Celá tato operace samozřejmě nepostrádala dramatických okamžiků, vč. jednoho tragického. Na kolíbající se letové palubě neudržel jeden z mužů obsluhy rovnováhu, načež silný vítr ho odhodil přímo pod vrtuli jednoho z bombardéru. Otáčející se vrtule neměla slitování, a téměř mu oddělila paži od těla. Přestože celou příhodu námořník R. Watt přežil, ruka mu musela být posléze amputována. Neméně adrenalinu do amerických žil taktéž vlila, těsně před vzletem posledního bombardéru, zpráva z průzkumného Dauntlessu. Naštěstí, informace o nedaleko se objevivším lehkém křižníku a torpédoborci se nepotvrdila.
Zatímco jednotlivé Mitchelly postupně nabíraly operační výšku a stáčely se ke svým předurčeným cílům, v Japonsku na letecké základně Kisarazu se v hektickém tempu připravovaly ke vzletu stroje 26. Koku Sentai. Celkem 29 torpédy vybavených bombardérů G4M, doprovázených 24 stíhacími A6M s přídavnými nádržemi v podvěsu, bylo směřováno do předpokládaného místa výskytu amerického svazu. Tj. do odhadované oblasti, nacházejících se cca 200 mil na východ od Japonska. Co ovšem admirál Ugaki a celý jeho štáb nepředpokládal, byl faktor jménem North American B-25 Mitchell. Se schopností vzletu letounu o velikosti středního bombardéru z letadlové lodi zkrátka Japonci nepočítali. Jejich pokus o zachycení vetřelců tak spíše připomínal tápání ve tmě.
Jen co poslední stroj 17. bombardovací skupiny opustil palubu letadlové lodi, zavelel Halsey čelem vzad. Celá Task Force 16 udělala obrat, a v novém 90° kurzu nastoupila na zpáteční cestu do Pearl Harboru. Krátce po jedenácté se ke svazu, udržujícímu si stále velmi vysoké pětadvaceti uzlové tempo, připojil Nashville. Zatímco na Enterprise panovalo se změnou plavby na návratových kurs tiché uspokojení, v podpalubí Hornetu se horečně pracovalo na zbojeschopnění a následném vyzdvižení letounů na dosud prázdnotou zející letovou palubu. A bylo také proč. Krátce po poledni, ve 12:14 hod., nahlásil totiž radarový operátor na Enterprise opět kontakt. Tentokrát se ale jednalo o letoun zaměřený na 20°, a ve vzdálenosti 70 000 yardů od Task Force. Admirál Halsey ve snaze neprozrazovat svoji polohu, nařídil hlídkujícím stíhačům nezasahovat. Neznámý stroj se ke svazu přiblížil až na 64 000 yardů, nicméně zpozorovat Američany se mu nepodařilo. Zaměření netrvalo déle než čtvrt hodiny, načež se letoun ztratil z obrazovky radaru.
Námořním letcům to však nemuselo být líto. Jejich úkolem bylo, až do hloubky 200 mil za záděmi letadlových lodí, jistit týl ustupujícího svazu. V rámci tohoto úkolu pak smíšené hlídky stíhacích Wildcatů a bombardovacích Dauntlessů napadaly postupně odhalená japonská hlídková plavidla, již výše uvedeného vnějšího systému zabezpečení Japonska. V odpoledních hodinách palubní letadla z Enterprise a Hornetu objevila už tak velký počet hlídkových plavidel, že ani postupně klidnější a jistější Halsey neodolal. A vyslal námořním letcům na pomoc Nashville. Přestože výsledky útočících letadel byly více než rozpačité, i tak se podařilo poškodit pomocný křižník Awata Maru a hlídkové čluny: Chokyu Maru, č. 1 Iwate Maru, č. 2 Asami Maru, Kaijin Maru, č. 3 Chinyo Maru, Eikichi Maru, Kowa Maru a již výše zmíněnou č. 21 Nanshin Maru.
Japonci ovšem ani zdaleka neprodávali svoji kůži zadarmo. O čemž se mohla přesvědčit posádka jednoho sestřeleného Dauntlessu z VB-6. Oba letce však záhy vylovil na scéně se objevivší lehký křižník. Přítomnost 155 mm kanónů USS Nashville přinesla do dosavadního mumraje přece jenom jiný rozměr, kterému na japonské poměry poněkud netypicky neodolala posádka člunu Nagato Maru, a vyvěsila bílou vlajku. Zajato bylo 5 mužů, načež šla Nagato Maru ke dnu.
Následujícího dne, 19. dubna, se Task Force 16 setkala s doprovodnými torpédoborci, ovšem ani nyní se nehodlalo počasí umoudřit. Díky stále panujícímu značnému vlnobití, došlo k poškození tří přistávajících Wildcatů. Dva stroje byly poškozeny lehce a jeden těžce, nikoliv však na odpis. V nemalé vzdálenosti na západ od svazu pak ještě doznívaly události předchozího dne. Zatímco hlídkové plavidlo č. 1 Iwate Maru vážná poškození od palubních letounů neustálo a potopilo se samo, člunu č. 21 Nanshin Maru musel na mořské dno pomoci vlastní lehký křižník Kiso.
Další plavba Halseyova svazu na hlavní tichomořskou základnu probíhala již bez větších událostí a v relativním bezpečí. Ještě než však celá Task Force dne 25. dubna zakotvila v Pearl Harboru, přišel Hornet o jeden Dauntless (21.dubna). Posádka letounu pravděpodobně „zakufrovala“, přesto se jí v poslední chvíli podařilo mateřskou flotilu nalézt. Bohužel při přiblížení na přistání došlo letounu palivo, a při následném pokusu o přistání na mořské hladině šel stroj ihned pod vodu. Bohužel do mokrého hrobu sebou stáhnul i svého pilota s palubním střelcem.
Nyní však konečně zaměřme svoji pozornost na samotné provedení náletu na hlavní město Japonska a jeho blízkého okolí. Tedy k cíli, k němuž směřovala nezměrná americká snaha a úsilí několika málo posledních měsíců. Vždyť od překvapivého napadení Pearl Harboru utekly jen čtyři měsíce 2).
2) Zde bych si dovolil jen jednu malou technickou poznámku. Vzhledem k plánované šestici článků a jejich textové vyváženosti, pozornost bude ze začátku věnována menším cílům, načež přijde na řadu samotné Tokio.
Než se ovšem vrhneme na osudy Doolittlových letců, řekneme si ještě něco málo k počasí. Jak již víme, počasí během plavby úderného svazu sehrálo velmi důležitou roli. A to jak v pozitivním, tak negativním slova smyslu. U letecké části operace lze pak konstatovat jen samá negativa. Na pozadí zcela nedostatečných meteorologických zpráv, primárně pramenících z obrovské rozlohy oblasti, ohraničené Japonskem na východě, atolem Midway na západě a Aleutskými ostrovy na severu. Byla jakákoliv seriozní předpověď utopií. Posádky Mitchellů se tak během svého letu setkaly snad se všemi možnými povětrnostními podmínkami. Jednoznačný vliv na průběh letu k cíli však měl silný protivítr, neúměrně zvyšující spotřebu paliva. A co víc, nad čínskými oblastmi s vytipovanými přistávacími plochami, se vytvořily lokální bouřková centra, v samé podstatě znemožňující nalezení předurčených letišť. Ale to již poněkud předbíhám.
Nagoja
Nagoja, asi 160 mil jižně od Tokia ležící japonské město na ostrově Honšú a hlavní město prefektury Aiči. Plánovači vytyčené cíle tvořily zásobníky pohonných hmot a skladovací areál, letecká továrna Micubiši a místní kasárna. Útok byl proveden dvěma stroji:
B-25, č. 40-2297, čas vzletu 09:07 hod..
Po bezproblémovém vzletu pokračoval letoun v nízké výšce k cíli. V průběhu letu bylo spatřeno jedno letadlo. Nad městem posádka majora J. A. Hilgera shodila celkem čtyři 500 liberní zápalné kazetové pumy. Pozorovány byly zásahy kasáren, zásobníků, a rovněž letecké továrny. Zaznamenána byla řídká a nepřesná protiletadlová palba. Po odhozu pum nabral letoun směr k čínskému pobřeží. Cca 300 mil před jeho dosažením vlétl letoun do srážek. Kolem čtvrt na jedenáct usoudil velitel letounu, že jsou nedaleko improvizovaného letiště v Čchao-čou (Chuchow). Vzhledem ke stále deštivému počasí a minimální viditelnosti, opustila posádka v čase 22:22 hod. a ve výšce 8 500 stop letoun. V tu dobu zbývalo v nádržích ještě cca. 150 litrů paliva. Po úspěšně absolvovaném seskoku dorazila posádka do Čchao-čou o dva dny později.
B-25, výr. č. 40-2268, čas vzletu 09:19 hod..
Cílem pro bombardér poručíka W. G. Farrowa, mimochodem vrtule tohoto stroje poranila námořníka Walla, byla původně Osaka. Poručík však ve snaze dohonit Hilgerův letoun a pokračovat s ním ve společném letu do Číny letěl přímo nad Nagoju. Zde vlétl do již bdělé, ale přesto nepřesné protiletadlové palby obrany. Na druhou stranu, díky předchozímu bombardování a ze zasažených cílů se táhnoucímu hustému kouři, měl Farrow nad městem usnadněnou práci. Doporučenu výšku odhozu pum poručík moc neřešil, když nálet provedl z výšky pouhých 500 stop. Dosaženo bylo dvou přímých zásahů, jednoho skladovacího zásobníku s olejem, jenž ihned explodoval. A dále, letecké továrny Micubiši. Po odhozu nabrala Farrowova B-25 výšku 3 000 stop a pokračoval k čínskému pobřeží. I zde vlétl stroj do deště, přičemž posádka byla nucena na jih od Han-chungu (Hanchung) opustit stroj na padácích. Žel bohu po úspěšném seskoku byli všichni letci postupně pochytáni a předáni Japoncům. Na rozdíl od zbytku posádky, která si v japonském vězení pobyla 40 měsíců, byli poručík Farrow a jeho střelec, desátník C. Spatz, převezeni do Japonska. A zde byli dne 15. října 1942 na příkaz jeho božské milosti císaře popraveni.
Kóbe
Hlavní město prefektury Hjógo na ostrově Honšú. Vzdušnou čarou 270 mil na západ od Tokia ležící Kóbe, platilo za jeden z důležitějších přístavů Japonska. Jako cíle pro jeden útočící letoun byly vybrány: místní ocelárna, letecká továrna Kawasaki, doky a loděnice nacházející se v severní části zátoky.
B-25, č. 40-2267, čas vzletu 09:15 hod..
Krátce po bezproblémovém vzletu se stroji pod vedením poručíka D. G. Smitha podařilo dohonit Hilgerův Mitchell a utvořit s ním dvoučlennou skupinu. Před dosažením Nagoji se od Hilgerta odpojil, ze severu minul Osaku a od východu se dostal nad Kóbe. Čtyři pumy na palubě si posléze našly svůj cíl v podobě letecké továrny, loděnic a ocelárny. Teprve až na odletovém kurzu se probudila sporadická protiletadlová obrana, následovaná vzletem dvojice palubních bombardérů Nakadžima B5N „Kate“. Ale to již Smithův letoun mířil do Korejského průlivu. Před pobřežím Číny přivítaly posádku Mitchellu dešťové přeháňky a mizerná viditelnost. Díky nedostatku paliva a závadě na pravém motoru se poručík rozhodl přelet pobřežního horstva neriskovat, a raději volil přistání na mořskou hladinu. Úspěšné přistání zrealizoval asi 500 metrů od jižní části ostrova Tantou Shan v provincii Če-ťiang (Zhejiang). Za pomoci místního obyvatelstva se posléze podařilo posádce dostat do bezpečí Čchung-čchingu (Chungkingu).
Jokosuka
Jokosuka. Důležité přístavní město nacházející se nějakých 35 mil jižně od Tokia. Samotný přístav leží na západním břehu Tokijského zálivu na poloostrově Miura v prefektuře Kanagawa. Již v roce 1869 zde vznikly první zárodky pozdějšího námořního arzenálu. Mj. právě ve zdejším námořním a leteckém arzenálu (1916) vznikaly nosné typy japonského námořního letectva. Vzpomeňme jen namátkou na palubní bombardér Yokosuka D4Y. V této souvislosti je pak zcela zřejmé, jaký cíl ležel před jediným bombardérem útočícím na Jokosuku.
B-25, č. 40-2247, čas vzletu 09:01 hod..
Vzlet Mitchellu poručíka E. E. McElroye proběhl bez větších komplikací, načež se připojil ke dvěma bombardérům směřujícím na Jokohamu (Greening, Bover). Po přiblížení k japonskému pobřeží se McElroy odpoutal od svých souputníků a v nízké výšce zamířil k Jokosuce. Přestože nebe zde bylo od japonských stíhačů prosté, o důležitosti cíle se posádka přesvědčila díky relativně přesné a husté protiletadlové palbě. Nicméně, čtyři odhozené pumy neomylně zasáhly přístavní sklad a zařízení, vč. letadlové lodě Rjúhó, která v místním doku zrovna absolvovala přestavbu z původně ponorkové zásobovací lodě Taigei. Po shozu zamířil McElroy za stále neutuchající protiletadlové palby k čínskému pobřeží. Během letu posádka ještě stihla zaregistrovat jednu ponorku a tři velké křižníky, před dosažením pobřeží však vlétla do špatného počasí, které dávalo na jakékoliv přistání zapomenout. Svůj stroj muži opustili ve 22:45 hod. asi 75 mil severně od Pcho-jang-chu (Poyang). Vyjma jednoho pohmožděného kolena se seskok všem letcům vydařil, aby se po pár dnech v kompletní sestavě objevili v Čchao-čou.
Přestože byly všechny Mitchelly vabaveny kamerami, do USA se dostaly pouze snímky z náletu na Jokohamu, které na své osobní kameře pořídil McElroyův druhý pilot poručík R. A. Knobloch.
Jokohama
Na jih od Tokia co by kamenem dohodil, se nachází přístavní město Jokohama. Necelých 20 mil vzdušnou čarou na západním břehu Tokijského zálivu, již od poloviny 19. století zvané též jako vstupní brána do Země vycházejícího slunce. V této souvislosti pak není těžké uhodnout, že tato lokace v sobě nabízela nepřebernou paletu možných cílů. Počínaje ropnými rafinériemi, železničními seřadišti, či jen továrními a skladovacími objekty. Dle operačního plánu náletu si měly vzít Jokohamu do „parády“ dva bombardéry.
B-25, č. 40-2249, čas vzletu 08:56 hod..
Jak již bylo výše zmíněno, krátce po vzletu se letoun kapitána Ch. R. Greeninga stal vůdčím strojem tříčlenné skupiny bombardérů, mířících v nízké letové hladině ke svým cílům. Před dosažením pobřeží si ovšem letci dali vale, přičemž každý pokračoval na vlastní pěst. Greeningův Mitchell však měl to „štěstí“, že při přeletu poloostrova Bósó, asi 30 mil před Jokohamou, se mu podařilo přeletět i japonské letiště! Neuběhlo ani deset minut a kapitánova posádka musela odrážet útok čtveřice dosud neznámých stíhaček nepřítele (později vyhodnocených jako tehdy nové Kawasaki Ki-61 „Tony“). Naštěstí střelec v hřbetní věži četař M. J. Gardner mněl bezpochyby bystrý zrak a pevnou ruku, neboť v rámci možností japonské stíhačky držel na bezpečnou distanc. Navíc se mu podařilo i dvě zasáhnout, přičemž z jedné se začal valit kouř. Po čase ve věži došla munice, a tak něco málo ran schytal i americký bombardér. Žádný zásah však nebyl fatální, navíc, Greening mačkal z Mitchellu maximum možného, a pomalu nechával Japonce za sebou. Rovněž nad Jokohamou bylo v různých letových hladinách zpozorováno několik nepřátelských letadel. Několik jich i projevilo o americký letoun zájem, ovšem pak nepochopitelně změnilo kurz. Posádka měla tedy na nalezení cílů relativní klid, což se ostatně projevilo na výsledcích bombardování. Díky dosavadní honičce proběhl odhoz pum z výšky 600 stop, kdy všechny našly svůj cíl v ropné rafinérii a přilehlých skladovacích prostorech. Hořící zásobníky s oleji a mazivy šlo následně spatřit až do vzdálenosti 50 mil. Po odbombardování zamířil, nyní už o dost rychlejší a hbitější Greeningův Mitchell, zpět do Tokijského zálivu, kde stihl příďovým kulometem počastovat tři menší čluny, a jeden z nich zapálit. Dále let probíhal již bez větších potíží, až na tenčící se stav paliva. Nicméně, kapitánovi se podařilo přeletět bouřkové pásmo u moře i horský pobřežní pás. S letištěm v Čchung-čchingu se však kontakt navázat nepodařilo, a tak ve 23:30 hod. opustila posádka svůj letoun. Muži seskočili do hornaté oblasti, nacházející se mezi provinciemi Če-ťiang a An-chuej (Anhui), vzdálené asi 50 mil na severozápad od Čchao-čou. Při doskoku si druhý pilot poručík Reddy zlomil koleno a narazil hlavu, zatímco Gardner poranil oba kotníky. To ovšem posádce nezabránilo, aby za pomoci místních obyvatel dorazili do Čchao-čou nedlouho poté.
B-25, č. 40-2278, čas vzletu 08:59 hod..
Třetí stroj z výše uvedené „trojky kapitána Greeninga“ a druhý jehož úkolem byla Jokohama. Po vydařeném vzletu a letu ve skupině se Mitchell poručíka W. M. Bowera dostal nad předurčený cíl až po Greeningovi, čemuž odpovídala situace nad Jokohamou. Hned při příletu Bowerovu posádku uvítala těžká protiletadlová palba, místy byla spatřeny i balónová baráž. Záhy se za bombardér zavěsily dvě japonské stíhačky. Pozici pro provedení útoku si však vypracovala pouze jedna z nich, načež byla palubním střelcem odražena. Přesto nalezení cíle nečinilo Bowerovi sebevětší potíž. Z výšky 1 100 stop došlo ke shozu čtyř pum, které našly své cíle v podobě rafinérie Ogura, dvou továren a velkého skladu poblíž jokohamských doků. Při přeletu v nízké výšce došlo i na příďový kulomet, kterým byla „pokropena“ nedaleká elektrárna. Za stále neutuchající protiletadlové palby následně bombardér nasadil kurzu k čínskému pobřeží. Ani pak se ale posádka nenudila, když asi 100 mil východně od Japonského souostroví potopila příďovým kulometem meteorologický člun. Po průletu deštěm nad pobřežní oblastí Číny se rovněž Bower marně snažil navázat kontakt s letištěm v Čchao-čou. A tak téměř již tradičně, zapnul autopilota a přikázal posádce vyskočit. Stalo se tak ve 23:30 hod., ve výšce 11 500 stop. Dopad na padáku ve tmě a v horském prostředí si i tentokrát vybral svoji daň, byť se jednalo jen o zlomenou nohu střelce seržanta O. A. Duquetta. Místo dopadu se nacházelo severozápadně od Čchao-čou, a tak na místě původně určeného pro přistání se posádka letounu objevila za dva dny. I v tomto případě za vydatné pomoci místních obyvatel.
Zdroje:
The Doolittle Raid, Duane P. Schultz
Schneiderův pohár, Lubomír Koutný
Midway, Micuo Fučida, Masatake Okumiya
Nepotopitelný kapitán, Tameiči Hara
Válečné lodě 4, Ivo Pejčoch, Zdeněk Novák, Tomáš Hájek
Pacifik v plamenech, Miloš Hubáček
Mitsubishi Type 1 Rikko ‘Betty’ Units of World War 2, Osamu Tagaya
HPM 1991 Special, 1992-1
Farky
Skeptik
Vodouch
Hydrostar
http://www.militaryrange.com
http://www.doolittleraider.com
http://www.en.wikipedia.org
http://www.valka.cz
http://www.fronta.cz
http://www.palba.cz
http://www.airandspace.si.edu
http://www.books.google.cz
http://www.securitymagazin.cz
http://www.zoommagazin.iprima.cz
http://www.cs.wikipedia.org
http://www.clan-duncan.co.uk
http://www.maritimequest.com
https://www.worldwarphotos.info
http://wwww.pacyfik.net
https://www.history.navy.mil
https://spu.edu
a aby jste si odfrkli. Imho, bez toho by to nebylo ono.
