Bod 1) výcvik
Námořnictvo bylo naprostou elitou, vrchní velení kladlo zcela absurdní požadavky při náboru pilotů a i při samotném výcviku docházelo k obrovskému odlivu. Piloti, kteří nezazářili již v době výcviku jednoduše nedostali další šanci. Výhodou je určitá vysoká kvalita vycvičených pilotů. Obrovskou nevýhodou pak jejich téměř bezvýznamný počet pro větší válečný konflikt. Japonské letecké školy před útokem na Pearl Harbor produkovaly jen několik desítek stíhacích pilotů ročně. To je směšně malé číslo. Nebyly vytvořeny žádné postupy pro výcvik většího množství letců. Japonsko zvolilo nejsilnější mírovou (malou) armádu pilotů, jakou mohlo. Vytvořilo elitu, která měla být z principu v boji jen velice těžce porazitelná, ale i nahraditelná.
Pilota formuje ale právě až samotný boj a ne výcvik. Právě až v boji se ukáže, jak moc schopný je. U pilota jsou rozhodující tři základní vlastnosti, z nichž žádnou nemůže výcvik zcela jasně ukázat - 1) schopnost přežít, 2) schopnost nechat přežít své kolegy ve vzduchu, 3) splnit cíl mise.
Bod 2) (před)válečné zkušenosti:
Japonsko mělo skvělou výchozí pozici před vypuknutím samotného konfliktu s Američany. Obrovské bojové zkušenosti velkého množství pilotů z Číny. Z pilotů spadla tréma, zajistili si určité taktické poznatky - a k jejich škodě, zcela ignorovali, že nadcházející konflikt může vypadat úplně jinak. Japonsko operovalo se svými elitními gardami pilotů, které vypadaly jako to nejúčinnější a nejlepší řešení. Byli nepřímo utvrzeni, že postup, jaký volí (tedy taktika, systém výcviku, technický vývoj strojů), je správný.
Bod 3) výzbroj:
A6M, Reisen, Zero. Tři názvy pro stejné letadlo. Nástroj umožňující velmi snadnou převahu proti nepřipravenému nepříteli s horším individuálním výcvikem pilotů a stejnou, nebo horší taktikou, než mají piloti Zer. Reisen nechal japonské vrchní velení usnout na vavřínech a kriticky přecenit jeho schopnosti. Nebyla to Zera, ale japonští piloti, kdo si získal převahu nad mnohem méně zkušenými americkými protivníky. Vrchní velení a snad ani samotní piloti si včas neuvědomili, že to, co jim dovolí vítězit není stroj samotný či taktika, ale hrstka jejich zkušených "čínských" veteránů.
Bod 4) Individualismus a psychologie:
Japonští stíhači nebyli týmovými hráči. V podstatě to byla skupina výrazněji nespolupracujících sólistů (u většiny A6M ani nebylo palubní rádio). Náznaky spolupráce byly spíše řídké. Jak moc byl kladen důraz na schopnosti jednotlivce a neúmyslně potlačována spolupráce ve skupině, tak moc byl naopak život pilota nedoceňován. Velení, ani samotní piloti si neuvědomovali, jak cenní a nenahraditelní jsou. Po velkou část války létali dobrovolně bez padáků - odmítali se nechat zajmout, raději zemřeli v plamenech. V případě vážnějšího poškození u nich nebyla větší snaha dostat se domů, ale vzít sebou co nejvíce nepřátel. Samotná letadla první roky zcela postrádala jakýkoliv systém pasivní ochrany.
Bod 5) Taktika:
Taktika z čínského konfliktu přešla plynule do bojů v druhé světové válce. Stíhač zaútočí, pověsí se za nepřítele a kopíruje jeho manévry a v ideálním případě jej sestřelí. Má za sebou dva piloty na pozici "čísel". Samotná taktika bojů byla ve srovnání například s tou v americkém letectvu, nebo Luftwaffe v podstatě směšná, nebo žádná. Opět se projevil základní nedostatek - zpočátku vycházela a když se to začalo kazit, bylo již pozdě cokoliv měnit a vyvíjet - nebo nebylo nadále zkušených pilotů, kteří by ji rozvíjeli. Samotný systém útočné skupiny třech letounů se ukázal jako zastaralý již před druhou světovou válkou. Mnohem účinnější byl paradoxně nižší počet letadel - pár. Japonci to ale nikdy nezjistili. Díle japonští letci nikdy nepochopili základní a obrovskou změnu v taktice - Udeř a uteč. Přilétnout ve výhodné pozici k nepříteli, provést rychlý zničující útok a vyklidit bojiště. Japonec útočil za všech okolností, ať začínal ve výhodné, či v nevýhodné pozici.
Jak to tedy vše probíhalo?
fáze 1, Čína (1937 - 1940):
Desítky skvěle vycvičených a dobře až velmi dobře vyzbrojených japonských stíhačů dosahovalo značných úspěchů v bojích proti Číně. Letecké školy zvládaly bez jakýchkoliv potíží nahrazovat nízké ztráty. Absolutně se ztratila jakákoliv soudnost, že by někdo mohl skutečně mnohonásobně převýšit čínské schopnosti a možnosti. Hrubě byly podceněny zkušenosti s bojem proti americkým dobrovolníkům v tzv. Flying Tigers. Na druhou stranu taktické poznatky této skupiny nebyly zcela využity ani samotnými Američany.
fáze 2, Pearl Harbor - Midway (1941 - polovina 1942)
Japonsko vstupuje do války s USA. Veteráni, z nichž velké % má zkušenosti z čínského konfliktu, získává převahu nad americkými, holandskými a britskými piloty vesměs bez jakýchkoliv bojových zkušeností - víceméně pouze se základními mírovými taktickými poznatky. Američané se začínají přizpůsobovat již během několika málo týdnů až měsíců. Přemýšlejí a budují nové taktiky. Během méně než šesti měsíců se takticky dostanou dále, než Japonci za téměř deset let bojů. Rozvinou taktiku založenou na párech letadel, začnou praktikovat základy "Udeř a uteč". Naučí se využívat předností svých strojů i v situaci, kdy celkově dochází k jedné porážce za druhou. Oproti tomu v Japonském letectvu vládne klid. Vše funguje. Jakýkoliv progres je považován za zbytečný. Hrstka zkušených, elitních, vojáků likviduje masy zelenáčů čistě svými individuálními schopnostmi. Nikoliv taktikou. Nikoliv kdovíjakou kvalitou strojů. Stále se daří bez potíží doplňovat ztráty i s + - mírovým systémem výcviku.
fáze 3) katastrofa japonského letectva - Midway, Guadalcanal, druhá polovina roku 1942
Přichází to, co muselo nastat. U Midway Američané z části kvůli štěstí, z velké části kvůli dostatečnému vylepšení své taktiky a a z menší díky určitému vylepšení bojové techniky vítězí. Japonsko přichází během několika dní o velkou část elity svého letectva. Nad stovkou stíhacích pilotů by mohla téměř jakákoliv armáda v této době mávnout rukou a nahradit je méně zkušenými piloty, kteří by se vedle těch zkušených rychle zaučili. V Japonsku to možné nebylo - méně zkušení piloti v podstatě neexistovali. Nebylo kým nahradit padlé. Aby toho nebylo málo, přišla bitva o Guadalcanal, kde vykrvácela další část japonského námořního letectva v boji s technicky řekněme vyrovnaným (F4F je Zeru při použití správné taktiky možná více než vyrovnaným soupeřem), ale takticky již mnohem pokročilejším nepřítelem. Během několika měsíců tak umírá obrovské procento zkušených japonských pilotů. Až nyní si začíná velení uvědomovat, jak velké ztráty letectvo utrpělo. Přichází rozkaz k nošení padáků. Zrychluje se výcvik pilotů, samotná taktika se ale nijak výrazněji nerozvíjí. Na druhou stranu pomalu není kdo by ji rozvíjel. Velká část es je zabita.
fáze 4) poslední hřebíček do rakve - Hellcat, 1943
Do výzbroje jsou zařazovány lehce vylepšené verze A6M, nový armádní Ki-44. Na americké straně přichází F6F, letadlo, u něhož lze skvěle aplikovat předchozí taktiky vyvinuté na Wildcatech, P40, P39 a dalších strojích. Hellcat rychlostně Zero překonává ve všech letových hladinách, stoupavostí se mu téměř vyrovnává. Zachovává si všechny dobré vlastnosti Wildcatu a přidává o třídu lepší výkony. Padlí japonští veteráni jsou nahrazováni nováčky (konečně je jich dostatečné množství), kteří se ale do bojů vrhají bez pokročilejších taktických poznatků. Stále platí ono původní - dostaň se nepříteli za ocas a za žádnou cenu ho neztrať (a dva wingmani se drží nalepeni za ocasem velitele). Spolupracující Američané masakrují a již na počátku roku 1943 prakticky likvidují japonské letectvo. Velení země vycházejícího slunce vidí nutnost vývoje nového letadla. Nedostatky si vysvětlují především jako nedostatek ve výkonu Zera a Ki-43. Neuvědomují si, že největší potíže tkví v taktice, ne v letounech samotných. Je urychlován vývoj nových J2M, N1K a Ki-84.
fáze 5) hořký konec - 1944 - 1945
Přicházejí nové japonské typy. Při výcviku rostou ztráty. Samotný výcvik není připraven na stroje, které již nejsou tak hodné a poslušné a neodpustí tolik, co Zero, či Ki-43. Na frontách létá již jen minimum zkušených pilotů stále s primitivní taktikou. Nových es vzniká jen malý počet. Takřka všichni piloti, kteří se esy stanou, jsou záhy zabiti. Stále (!) není zcela doceněn přínos zkušených letců. Američtí nováčci jsou vedeni do boje ostřílenými veterány, kteří jim předávají své zkušenosti těžící ze zavedených taktik. Válka je ve fázi, že jakkoliv zázračné japonské letadlo nasazené v jakémkoliv počtu nemůže Američany zastavit, dokonce pravděpodobně ani zpomalit. Japonské letectvo se stává téměř zanedbatelným problémem. Přichází kamikaze.
Japonsko končí válku s relativně moderními a výkonnými letadly, ale s mizivým počtem přeživších zkušených pilotů a bez pokročilejších taktik. Japonští veteráni zůstávali individualisty až do své smrti.
Toť můj názor
. Diskuse může začít...
