Zde viz mapu

Aleutských ostrovů, pro možnost ověření, kde se nacházejí a pro základní databázi, mapa je volně přístupná na několika webech. Zde byla upravena její velikost.
Aleuty, červen 1942.
Tak jako ve středním Pacifiku, tak na počátku června roku 1942, i v severní jeho části, vládlo velice nevlídné počasí. Kolem Aleutských ostrovů byly mlhy a sněhové vánice, což samozřejmě vadilo americkým hlídkovým létajícím člunům, kterým tak útočná skupina admirála Kakuty (zde vize foto

, pod kterým byl popisek_Kakuji_Kakuta, autorem je zde Wikipedie, foto bylo několikrát zvětšeno) zůstala skryta takřka do poslední chvíle. Údernou část severního svazu tvořily dvě letadlové lodi, Rjúdžó a Džunjó (zde viz foto

, na kterém je japonská letadlová loď Rjúdžó, foto je volně přístupné na několika webech. A zde viz foto

, pod kterým byl popisek_přeloženo, letadlová loď junyo_Džunjo_1945, foto je majetkem US NAVY, pro palbu bylo zvětšeno.), dva těžké křižníky a také doprovodné torpédoborce. Ve 3 hodiny k ránu, dne 3. června 1942 byl Kakutův svaz vzdálen asi 165 mil od ostrova Unalaska, kde se na jeho severovýchodním cípu nacházela americká námořní základna Dutch Harbor. Český historik Miloš Hubáček, ve své knize - Pacifik v plamenech, na str. 367., 368., pak píše, cituji:
„Palubní letouny dostaly příkaz ke startu. V tu chvíli se ale dosavadní výhoda špatného počasí změnila v nevýhodu. Japonští piloti bloudili v mlze a nízkých mracích a letadla, jež vzlétla z paluby Džunjóa, se po beznadějné snaze najít cíl nakonec vrátila. Devět bombardérů a tři stíhačky z druhé letadlové lodi Rjúdžó prokázaly lepší navigační schopnosti.
Radiolokátor zásobovací lodi Gillis, zakotvené v Dutch Harboru (zde viz mapu, náčrt

, volně přeloženo, Přehled japonské expanze v roce 1942, foto bylo několikrát zmenšeno. Až vpravo nahoře na náčrtu je Dutch Harbor.), objevil přibližující se japonská letadla v 5 hodin 40 minut. I když byl okamžitě na celé základně vyhlášen protiletecký poplach a všechny lodi se urychleně snažily vyplout na moře, do skončení náletu se to nepodařilo žádné. Japonské letouny útočily bleskurychle a za několik minut již dopadaly pumy na nejdůležitější a předem vybrané objekty základny – rádiovou stanici, kasárna, skupinu ukotvených hydroplánů, elektrárnu. Jedno z japonských letadel se zřítilo do moře zasaženo palbou pobřežních baterií, ostatním jedenácti se podařilo uniknout tak rychle, jak se objevila.“
Zde viz náčrt mapy

, pod kterým byl popisek_Aleuty_3_june_1942, foto je volně přístupné na několika webech, zde viz foto

, pod kterým byl popisek, japonský útok na Dutch Harbor, foto je volně přístupné na několika webech).
Když se japonská letadla vracela, zahlédl jeden z pilotů, v blízkém Makušinově zálivu, že je tam zakotveno pět amerických torpédoborců. Pilot o amerických torpédoborcích okamžitě rádiem informoval admirála Kakutu.
„V 9.00 přikázal admirál start druhé útočné vlny s úkolem napadnout torpédoborce. Opět díky povětrnostním podmínkám přálo Američanům štěstí. Letouny torpédoborce nenašly a navíc při návratu se na japonské bombardéry zcela nečekaně vrhly dvě americké stíhačky P-40 (zde viz foto

, pod kterým byl popisek_P40B_Clark Field, foto je volně přístupno na několika webech), a než se Japonci vzpamatovali, dvě jejich letadla padala jako kámen a ztratila se v chuchvalcích mlhy válejících se nad mořem. I dva další bombardéry byly zasaženy, dovlekly se sice na Džunjó, ale v takovém stavu, že krátce nato dal admirál příkaz k jejich svržení do moře.
Aby ulehčil svým letounům návrat, přiblížil se Kakuta k pobřeží až na 130 mil, ale hned poté, co dosedly, svaz obrátil na jihozápad a vzdaloval se od Unalaska.“
Ještě než bylo vůbec možné, aby došlo k plánovanému japonskému vylodění na ostrovech Aljašky, tedy na Adaku, Atu a na ostrově Kiska, obdržel, a to v odpoledních hodinách 4. června 1942, vrchní velitel aleutské operace viceadmirála Hósógaja (zde viz foto

, pod kterým byl popisek_admiral_Boshiro_Hosogaya, foto pochází z Wikipedie, bylo několikrát zvětšeno.), od admirála Jamamota rozkaz, kterým se mu přikazovalo, že musí okupaci ostrovů na severu dočasně odložit. Avšak již po několika dalších hodinách přišel rozkaz nový, který mu přikazoval, „provést operaci s vyloděním na Aleutách dle původního plánu…“!
„Ráno 7. června (1942) se vylodilo 1 200 japonských vojáků na ostrově Attu a další oddíl obsadil téhož dne ostrov Kiska. V obou případech se japonská invazní vojska nesetkala s žádným odporem. Obsazení ostrova Adak Hósógaja neprovedl z obavy, že se nachází příliš blízko nově vybudované americké letecké základny na ostrově Umnak.
Výsledky aleutské operace, i když japonskou propagandou náležitě zveličené, se staly pro Tokio jen slabou útěchou ve srovnání s událostmi, k nimž došlo u atolu Midway.“
A nyní opět trochu zpět v čase a místě, ze severu Pacifiku, od Aleut, do prostoru, okolo atolu Midway. Zde viz foto náčrtu

, na kterém je Bitva u ostrova Midway_1, dne 4. června 1942, od 4 hodin do 10 hodin 30minut, jako prvá fáze. Náčrt byl nakreslen z mnoha jiných náčrtů pro Palbu, od kreslíře Roz., naskenován a zmenšen.
Byla středa 3. června 1942, a stejně jako každý předchozí den, ihned s ranním rozbřeskem vzlétaly z Midway americké hydroplány Catalina k pravidelným hlídkovým letům. Jedna z těchto Catalin (zde viz foto
, pod kterým byl popisek, PBY_5A_Catalina, foto je na několika webech volně), kterou pilotoval praporčík Jack Reidem, se okolo 9,00 ráno nacházela ve vzdálenosti přibližně 700 mil od atolu západním směrem.
„Reid se blížil k hranici vyznačeného sektoru a za pár minut měl obrátit k návratu. Oceán hluboko dole byl pustý a prázdný, letoun řídil automatický pilot a Reid, pohodlně zabořen do sedadla, sledoval dalekohledem tmavou nekonečnou vodní pláň. Náhle zpozorněl, sevřel dalekohled a znovu se podíval na horizont na pravé straně. Viděl drobné siluety lodí, směřující na východ. Podal dalekohled druhému pilotovi praporčíku Hardemanovi, ukázal napravo a pravil: ´Vidíš totéž co já´?
´Hrome, to víš, že vidím!, zněla vzrušená odpověď.
Reid našel invazní skupinu kontraadmirála Raizóa Tanaky. Bylo 9 hodin 25 minut a o několik vteřin později palubní vysílačka hydroplánu vyslala do éteru informaci o dvou slovech: ´Hlavní svaz´.
Není divu, že se praporčík Reid v prvním rozrušení vyvolaném objevením dlouho očekávaného japonského loďstva zmýlil a považoval Tanakovu skupinu za Jamamotův svaz. Dvacet sedm lodí skupiny tvořilo dostatečně početné uskupení a ze vzdálenosti 30 mil a z velké výšky nemohl praporčík ještě rozeznat všechny podrobnosti.
´Upřesněte´!, přišel obratem příkaz z Midwaye.
Po dvě hodiny Catalina sledovala nepřítele, využívala úkrytu v mracích, kroužila nad japonskými loďmi, vysílala údaje o jejich rychlosti, kursu, vzdálenosti a počtu plavidel. V 11 hodin dostala pokyn k návratu.“
V japonském konvoji, dole na mořské hladině, americkou průzkumnou Catalinu, jako první spatřil jeden z doprovodných torpédoborců, který vypálil ihned po spatření kouřový granát. Tím byl upozorněn i admirál Tanaka se svými důstojníky, na svém lehkém křižníku Džincu, že se něco děje. Vyšli na můstek a prohlíželi oblohu. Po chvíli uviděli ve svých dalekohledech, nalevo, vysoko v mracích nepřátelské průzkumné letadlo, identifikované jako Catalina.
Na atolu Midway, kapitán Simard, velitel sil soustředěných na Midway, ve stejnou dobu řešil problém. Rozkaz od Nimitze říkal, že je nutné napadnout především japonské letadlové lodi a praporčík Reid, když rádiem hlásil přítomnost velkých plavidel v objevené japonské skupině, o letadlových lodích přece nehovořil. Český historik Miloš Hubáček, ve své knize - Pacifik v plamenech, na str. 370 a dále, píše, cituji:
„Krátce před 11. hodinou obdržel Simard hlášení dalších tří průzkumných letounů, které též zpozorovaly svazy japonských plavidel jihozápadně od Midway, ale ani od nich neslyšel nic o Nagumových letadlových lodích. Po delším váhání rozhodl, že vyšle bombardéry bez ohledu na to, že o letadlových lodích zatím neví.
Ve 12 hodin 30 minut se ze vzletové dráhy na Východním ostrově odlepilo devět letounů B-17 (zde viz foto
, pod kterým byl popisek, Boening B-17E_1941., foto je volně přístupné na několika webech), vedených podplukovníkem Sweeneym, s rozkazem napadnout skupinu nepřátelských lodí objevenou praporčíkem Reidem, neboť se jevila jako nejpočetnější. Každý letoun nesl čtyři 300kg pumy, což znamenalo pouze poloviční vytížení kapacity pumovnic. Zátěž, kterou by představovala druhá polovina pum, nahrazovaly přídavné palivové nádrže, bez nichž by se těžké bombardéry ze vzdálenosti 700 mil vůbec nemohly vrátit zpět na Midway.“
Bylo 16 hodin 24 minut odpoledne, když podplukovník Sweeney zahlédl bílé zpěněné stopy lodních šroubů oněch 27 japonských lodí.
„Devět bombardérů opsalo ve výši 4 000 metrů velký oblouk; Sweeneyho úmyslem bylo napadnout Japonce ze směru, kde by jeho piloti měli slunce v zádech, a tím by nepříteli ztížili jak zpozorování blížících se letadel, tak vedení protiletadlové palby. Záměr vyšel dokonale; hlídky na japonských lodích zahlédly bombardéry klesající v útočné formaci až několik minut před dopadem první pumy. Než Japonci mohli zahájit účinnou palbu, útok skončil a olivové B-17 se rychle vzdalovaly na sever a brzy zmizely za obzorem.“