tento článek je překladem kapitoly č.12 a přílohy "F" z knížky BATTLE OF MIDWAY jejímž autorem je pan Craig Lee Symonds, americký námořní historik, donedávna působící na U.S. Naval War College a U.S. Naval Academy.
Po přečtení té kapitoly jsem byl poněkud překvapen, jak otevřeně autor popisuje co a jak se před, během, a po zmíněném letu přihodilo.Vzhledem k tomu, že tuzemští autoři povětšinou shrnují tuto akci několika větami či odstavci, podrobný popis pana Symondse přináší dosud málo známý pohled na věc. Doufám, vážení čtenáři, že shledáte tento přeložený výňatek ze Symondsovy knihy zajímavým. Přeji příjemné čtení.
"LET NIKAM"
( 4. června 1942, 07:00 – 11:20 )
---------- ČÁST PRVNÍ ----------
Na úvod několik poznámek: Hodnosti US Navy jsou uváděny v originále, nejsou překládány:
Ensign [Ens.]
Lieutenant (Junior Grade) [Lt.(jg)]
Lieutenant [Lt.]
Lieutenant Commander [Lt.Cdr.]
Commander [Cmdr.]
Captain [Capt.]
Rear Admiral [RAdm.]
Vice Admiral [VAdm.]
Admiral [Adm.]
Vzdálenosti jsou uváděny v námořních mílích (1 námořní míle = 1,852 km) pokud není uvedeno jinak.
-------------------
Dne 4. června 1942 v 07:00 ráno, přibližně v době kdy velitel prvního náletu na Midway, poručík Joiči Tomonaga - velitel skupiny letounů útočnící na Midway, informoval admirála Naguma, že je třeba druhého úderu, a zatímco Kido Butai odráželo první z amerických náletů z Midwaye, se dvě letadlové lodě Spruancova operačního svazu 16 otáčely proti větru, aby usnadnily start svých letadel. Koordinace útoků z více letadlových lodí současně byla pro americkou stranu neobvyklá – ne-li téměř bezprecedentní. Američané k jednotlivým letadlovým lodím přistupovali jako k nezávislým jednotkám. Zatímco doktrína U.S. Navy vyžadovala, aby jednotlivé perutě z téže letadlové lodi navzájem spolupracovaly, pro případné společné operace letadel z více lodí nebyla žádná podobná doktrína stanovena. Na rozdíl od Japonců, jejichž palubní letecké skupiny spolupracovaly běžně. V březnu, kdy letadla z Lexingtonu a Yorktownu zaútočily na Lae a Salamauu na Nové Guineji, a znovu pak v květnu, kdy útočily na Šókaku a Zuikaku v Korálovém moři, letecké skupiny ze obou amerických letadlových lodí letěly ke svým cílům nezávisle na té druhé, každá se svým velitelem. Přestože Spruance (RAdm. Raymond Ames Spruance, velitel TF-16) a Browning (Capt. Miles Rutherford Browning, náčelník Spruanceova štábu) měli vizi jednoho kombinovaného úderu letadel z Enterprise a Hornetu zároveň, letěla nakonec každá letecká skupina k cíli samostatně, což kladlo většinu zodpovědnosti za provedení útoku na kapitány příslušných lodí, respektive na velitele jejich leteckých skupin.To platilo obzvláště v případě Hornetu, jediné americké letadlové lodi, na jejíž palubě nebyl „Flag Officer“ – vlajkový důstojník, i když "Pete" Mitscher byl vybrán k povýšení na kontradmirála (a někteří důstojníci jeho štábu o něm již mluvili jako o „admirálu Mitscherovi“ [povýšen byl 31. května 1942, dva dny po odplutí k Midwayi - pozn. překladatele] ). Mitscher měl v letovém deníku zaznamenáno stejně nalétaných mil jako kterýkoliv námořní letecký důstojník na palubě, a mohl být proto trochu otrávený, že Spruance určil jako taktického leteckého důstojníka celého operačního svazu Capt. George Dominica Murrayho, kapitána Enterprise. Murray měl o trochu vyšší senioritu jako pilot (byl to námořní letec č.22, Mitscher byl č.33), naproti tomu Mitscher měl vyšší hodnost než Murray. Spruance se pravděpodobně takto rozhodl, protože Murray měl více bojových zkušeností a také proto, že byl na Enterprise více „po ruce“. To vše vedlo k tomu, že Murray měl 4. června jen malý vliv na útok letadel z Hornetu na japonské letadlové lodi, na útok, který byl naplánován a řízen Mitscherem a Cdr. Stanhope C. Ringem, velitelem palubní letecké skupiny Hornetu.
Admiral Marc Andrew "Pete" Mitscher velitel na Hornetu v době bitvy o Midway
Podle vnějšího vzhledu byli Mitscher a Ring úplné protiklady. Mitscher, jak známo, byl menší, mírný, s tváří poznamenanou od slunce a měl pleš; Ring byl vysoký, pohledný jako filmový herec, a hlavu měl plnou vlasů. O Ringovi se říkalo, že mu uniforma „padne“; jeden mladší důstojník se vyjádřil, že „je obrazem ideálního námořního důstojníka“. Tito dva muži byli rozdílní i založením a povahou. Na námořní akademii, kde Mitscher byl slabý student a měl potíže s disciplínou, Ring absolvoval mezi nejlepšími 25% ve své třídě a měl jen několik prohřešků. Ring byl uhlazený a kultivovaný, a silně uznával protokol a disciplínu. Jak jistý námořník z Enterprise prohlásil, Ring „patřil mezi škrobené příslušníky námořnictva co chtějí dělat všechno podle příručky.“
Stanhope C. Ring (zde na fotografii z roku 1954 jako Rear Admiral) byl velitelem palubní letecké skupiny Hornetu (CHAG - Commander of Hornet's Air Group) během bitvy u Midway. (U.S. Naval Institute)
Ringova vizáž a uhlazené vystupování mu s velkou pravděpodobností zajistily během jeho kariéry celou řadu skvělých míst ve štábech. Po služebním turnusu na letadlové lodi Lexington se stal pobočníkem RAdm Williama Moffetta, a poté sloužil jako námořní poradce prezidenta Herberta Hoovera. Po turnusech na letadlových lodích Langley a Saratoga pracoval v Úřadu pro letectví (Bureau of Aeronautics) a poté jako námořní atašé USA v Londýně, kde byl americkým pozorovatelem ve štábu Adm. Sira Jamese Somervilla (jehož flotilu později Kido Butai zdecimovalo v Indickém oceánu). Somerville ho měl rád a na konci jeho turnusu, v říjnu 1941, ho navrhl na udělení Řádu Britského Impéria. Ring sám byl natolik ovlivněn britským způsobem jednání, že začal nosit typickou britskou důstojnickou hůlku, což ovšem vedlo k tomu, že se mu mnozí za tento zvyk za jeho zády posmívali. Po povýšení do hodnosti Commander byl ustanoven velitelem letecké skupiny na Hornetu, přičemž zkratka této funkce CHAG (Commander of Hornet’s Air Group) byla poněkud nešťastná – výslovnost připomínala slovní spojení „sea hag“, neboli „mořská čarodějnice“ či „mořská babizna“ (zde je ovšem možná ještě slovní hříčka odkazující na postavu z kreslených filmů s Pepkem námořníkem, kde je „sea hag“ jeho úhlavní nepřítel).
Ring byl obecně velmi oblíbený u nadřízených, včetně Mitschera, ale nikoliv mezi mladými piloty pod jeho velením. I o čtyřicet let později se na něj dívali s despektem. Hlavním důvodem bylo to, že Ring je vedl více autoritou než příkladem. Často uplatňoval svou hodnost, kupříkladu jako když „uzemnil“ několik pilotů proto, že včas nevstali, když vstoupil do důstojnické jídelny. Během krátké zastávky v Pearl Harboru, před vyplutím k Point Luck, dostali piloti z Enterprise a Yorktownu povolení k vycházce na břeh. Ring ale nařídil, že piloti z Hornetu musí zůstat na letišti Ewa Field ve stále pohotovosti. Jeden z pilotů vzpomínal, že „byla spousta reptání a téměř ‘vzpoura’ proti CHAG“ jako důsledek tohoto rozhodnutí. Několik pilotů riskovalo vojenský soud tím „že mu do očí řekli, co si o něm myslí“. Ringova přísnost mohla být tolerována nebýt faktu, že on sám byl jako pilot pouze průměrný. Když byl Hornet uveden do služby, trval na tom, že on první přistane na jeho palubě. Ensign Troy Guillory byl na zadním sedadle Ringova průzkumného dvojplošníku SBC-4, a později vzpomínal, že Ring provedl přiblížení příliš velkou rychlostí a příliš vysoko. Guillory slyšel „píp, píp, píp, píp“ poplachových sirén, a myslel si, že ohlašují něčí havárii. Ve skutečnosti to bylo kvůli nim. Letoun dosedl na palubu tvrdě a příliš rychle, nezachytil brzdící lana a narazil do nouzové bariéry. To poškodilo podvozek letounu a přetrhalo výztužný výplet křídel. Nikdo sice nebyl zraněn, ale jako první přistání na nové lodi to bylo špatné znamení, a pro Ringovu důvěryhodnost do budoucna, coby velitele letecké skupiny, to byla rovněž špatná věštba. O týden později, kdy se na palubě Hornetu objevili filmový štáb, aby natočil palubní letecké operace, Ring trval na tom, že bude ten, kdo bude natáčen. A když se pak jeho letoun rozjížděl po palubě, otočil hlavu na kameru a udělal pózu, čímž znechutil ostatní piloty, kteří toho byli svědky. Ani Ringovy navigátorské schopnosti nebyly tak dobré, jaké by měly být. Při jedné příležitosti zabloudil, když vedl cvičný let nad Mexickým zálivem, a musel tehdy předat vedení výkonnému důstojníkovi průzkumné perutě Gusu Wildhelmovi, aby nalezl mateřskou loď. Jako výsledek těchto a dalších incidentů v něj piloti vesměs nezkušené palubní skupiny Hornetu měli omezenou důvěru jako k pilotovi i jako k navigátorovi. U Midwaye měl být dosah této důvěry vystaven bolestné zkoušce.
--------------------
Žádný aspekt bitvy o Midway není více kontroverzní či záhadný, nežli role letecké skupiny z Hornetu pod vedením Stanhope Ringa dne 4. června 1942. Celkem čtyři palubní perutě odstartovaly toho rána z Hornetu, ale pouze jediná (VT-8) zvládla najít Kido Butai – a to jen proto, že velitel této perutě zjevně neuposlechl Ringovy přímé rozkazy. Zbytek letecké skupiny (dvě perutě střemhlavých bombardérů a všechny stíhačky přidělené k útoku - celkem 44 letadel) nepřítele vůbec nespatřil. A co hůř, během návratu zpět na Hornet došlo třinácti z nich palivo a museli nouzově přistát na moře. Pro jejich piloty to znamenalo hodiny či dny utrpení, a ve dvou případech dokonce smrt. Tento nálet vešel do historie bitvy o Midway ve známost jako „Let nikam“. Ve svém důsledku to znamenalo, že i přes Nimitzovu urputnou snahu, aby Američané měli u Midwaye pro střetnutí s Kido Butai tři letadlové lodě, pouze dvě z nich toho rána úspěšně na nepřítele zaútočily.Zrekonstruovat, jak k tomu přesně došlo, je obtížné. Na jednu stranu, Mitscher a Ring o tom nikdy otevřeně nepsali ani nemluvili. Mitscherovo oficiální hlášení nejenom, že se klíčovým záležitostem vyhýbá, ale v několika ohledech je zjevně chybné. Ring ani žádné hlášení nikdy nenapsal, nebo ho Mitscher nepředal dál, v každém případě nebylo ani po sedmdesáti letech od bitvy dosud nikde nalezeno. Dále, žádné z hlášení ostatních čtyř velitelů perutí se nedochovalo, pokud ovšem byla vůbec kdy sepsána. Pro doplnění: podání hlášení o bojové akci po jejím skončení bylo podle předpisů U.S. Navy povinné. Nicméně, kromě Mitscherova zavádějícího hlášení, jedinými důkazy o tom, co se letecké skupině z Hornetu ten den přihodilo, jsou ústní svědectví přeživších pamětníků, často napsaná několik desetiletí poté a některá jsou protichůdná. Vypovědět příběh letecké skupiny z Hornetu z rána dne 4. června 1942 proto zůstává nelehkým úkolem.
Piloti na Hornetu byli svolávali ke snídani již o půl čtvrté ráno. Beztak předtím pořádně spalo jenom několik z nich. Jak směřovali do důstojnické jídelny k spěšné snídani, všem bylo jasné, že mají před sebou náročný den. Někteří požádali o „jednooký sendvič“ - plátek toastu s dírou pro smažené vejce, zatímco jiní pouze sáhli po hrnku s kávou a zamířili přímo do předletové místnosti, aby tam, se svými koženými kuklami a brýlemi po ruce, vyčkávali na pokyn, který je měl zavolat k letadlům. Mnozí byli pochopitelně nervózní; nikdo z nich neměl ještě zkušenost z boje, a to včetně velitelů perutí. Na rozdíl od pilotů na ostatních amerických letadlových lodích, kteří se účastnili výpadů na Marshallovy ostrovy, Wake, nebo Novou Guineu, či bojovali v Korálovém moři, ti na Hornetu, a Ringa nevyjímaje, stáli před svou první bojovou misí.
Hornet vyplul na moře v březnu 1942. Piloti prováděli během této „zabíhací“ plavby letecké operace, ale aby byli považováni za kvalifikované pro letadlovou loď, museli noví piloti provést osm přistání na lodi. Ovšem v době, kdy Hornet proplouval Panamským kanálem na své cestě do Pacifiku, mnozí z nich tento standart nesplňovali. V San Diegu obdržely perutě střemhlavých bombardérů nové stroje, a tak i ti kdo se kvalifikovali, museli provést přistání do brzdících lan s letouny ve kterých poletí do boje. Někteří se kvalifikovali u San Diega, před tím, než Hornet zamířil do Alamedy. Ovšem od 20. března do 18. dubna byla letová paluba Hornetu obtěžkána šestnácti bombardéry B-25, se kterými loď směřovala do západního Pacifiku, aby uskutečnily tzv. „Doolittleův nálet“. Letecké operace byly obnoveny hned poté, ale i tak měli piloti na Hornetu za sebou přibližně jen šest týdnů výcviku na palubě letadlové lodi. Mnozí z nich stále ještě nedokončili osnovu základního výcviku. Zkrátka, byli to zelenáči, a bitva u Midway měla být jejich křest ohněm.
Ve čtyřech místnostech pro předletové přípravy (pro každou peruť jedna) ubíhal čas pomalu. Bylo mnohem méně obvyklého škádlení; několik pilotů se pokoušelo o vymýšlení a recitování oplzlých rýmovaček, ale většinou bylo ticho. Jeden z nich si vzpoměl, že „kluci začínali být nesví“. Několik jich zkoušelo číst, někteří dřímali. Většina sledovala jedním okem teleprinter, který promítal hlášení průzkumu na plátno o rozměrech 3x3 stopy (cca 92 x 92 cm). Když se nedlouho po šesté ráno objevilo hlášení Lt. Adyho , pilota jedné z průzkumných PBY Catalin, o dvou nepřátelských letadlových lodích vzdálených 180 mil od Midwaye, piloti si hned přepisovali souřadnice na své navigační desky. Zejména velitelé perutí se na tato data zaměřili, protože to byl především jejich úkol, dovést své piloty nad cíl. Zapsali si pozici nepřítele vůči Midwayi, hlášený kurs a rychlost, zakreslili si polohu, kurs a rychlost Hornetu, a pak pokračovali s obvyklými údaji jako: rychlost větru u hladiny a v různých výškách a odchylky magnetického kompasu. S použitím všech těchto dostupných údajů si každý z nich určil kurs od Hornetu ke hlášené pozici nepřítele.
Jediný velitel perutě, který se touto činností nezabýval, byl velitel stíhací perutě (VF-8) Lt.Cdr. Samuel G. „Pat“ Mitchell. Vzhledem k tomu, že úkolem stíhačů byl doprovod a ochrana bombardérů, Mitchell necítil potřebu počítat si svůj vlastní kurs k cíli; stejně by se přizpůsobil a následoval by bombardéry jakýmkoliv směrem. Sám Mitchell nebyl pilotem stíhačky dlouho (ve skutečnosti ne déle než piloti, které vedl) a bylo trochu neobvyklé, že před převzetím velení „Fighting Eight“ nikdy nesloužil jako výkonný důstojník perutě. Námořní akademii dokončil v roce 1927, a většinu své kariéry strávil pilotováním plovákových letadel a létajících člunů. V Úřadu pro letectví pracoval pro Pete Mitschera a když Mitscher dostal velení na Hornetu, vzal si Mitchella s sebou.
Díky sklápěcím křídlům nových Wildcatů verze F4F-4 bylo možné na palubu Hornetu umístit 27 stíhaček. Ale mnoho stíhacích pilotů bylo nezkušených a některé si musel svaz podržet pro vlastní ochranu, bylo jako stíhací doprovod útoku určeno jen 10 letounů. Mitchellova hlavní starost byla rozhodnout, kterou část útočící skupiny by měl chránit. Střemhlavé bombardéry poletí ve výšce 20 000 stop (cca 6100 m) torpédové v 1500 stopách (cca 460 m). Jeho deset stíhaček může tedy chránit jednu nebo druhou skupinu, ne obě naráz – pokud se nerozdělí do dvou rojů. Pat Mitchell měl pocit, že jsou spíše torpédové bombardéry, které mají „nárok“ na ochranu jeho stíhačů. Devastatory byly nejenom výrazně pomalejší, také jejich těžká a nepříliš spolehlivá torpéda vyžadovala, aby ve finální části náletu útočily ve výšce pouhých 100 stop (30 m) a v přímém letu. To z nich dělalo „sedící kachny“ – velmi snadný cíl pro hlídkující Zera. Naproti tomu střemhlavé bombardéry Dauntless, přilétaly ve výšce a na cíl se řítily střemhlav rychlostí okolo 250 uzlů (460 km/h). Tím, že byly navíc vyzbrojené dvojící velkorážných půlpalcových kulometů střílejících kupředu a pohyblivým dvojkulometem ráže 0,3 palce, byly lépe vybaveny k vlastní obraně. Často byly též používány (pochopitelně bez nákladu pum) jako podpora stíhací ochrany vlastního operačního svazu. V Mitchellových očích tyto okolnosti předurčovaly, že jeho stíhači by měli letět u torpédových bombardérů.
Stejný pohled na věc měl jistě i velitel torpédové perutě Lt.Cdr. John Charles Waldron. Waldron byl veterán námořnictva s dvacetiletými zkušenostmi a ve svých 41 letech byl téměř dvakrát starší než někteří z jeho pilotů. Narodil se v době, kdy americký Západ byl ještě divoký, a vyrůstal na farmě v Kanadě a později v indiánské rezervaci poblíž města Pierre v Jižní Dakotě. Byl pyšný na to, že je z jedné osminy Sioux, a po svých předcích zdědil typické rysy obličeje, tmavé oči a výraznou bradu. Na akademii měl přezdívku „Redskin“ neboli „rudá kůže“ či „rudokožec“, a několik důstojníků na Hornetu ho nazývali prostě „Indián“. Waldron tvrdil, že díky svému původu má jistý šestý smysl ohledně nadcházejících událostí. Měl pověst skvělého pilota a nadšeného baviče. Pracoval i bavil se naplno. Jeden jeho známý to vyjádřil slovy: “Pořádal večírek za večírkem, ale když se dostal na loď, byla to práce.“ Jako učitel byl náročný. Vědom si toho, že jeho povětšinou nezkušení piloti musí ještě před bojem dokončit veškerou nezbytnou přípravu, udržoval tvrdý režim jak v učebnách, tak ve fyzické přípravě. Pouze piloti jeho perutě se museli jako jediní ze všech hlásit každé ráno na rozcvičku. Piloti ostatních perutí to považovali za zábavné a během cvičení se Waldronovým mužům všemožně pošklebovali. Waldron se tím nedal odradit, věděl, že válka není žádná legrace. Svému synovci, který se právě chystal nastoupit pilotní výcvik, napsal: „ber to vážně. Je to vážná záležitost a není to žádný sport.“
Lieutenant Commander John Charles Waldron, přezdívaný „Indián“, velel 8. torpédové peruti (VT-8) na Hornetu dne 4. června 1942 (U.S. Naval Institute)
Na důstojnické poradě o čtyři dny dřív, 31. května 1942, se Waldron chopil příležitosti a argumentoval, že jeho torpédová peruť potřebuje stíhací ochranu víc než střemhlavé bombardéry. „Pat“ Mitchell ho podpořil, ale „Pete“ Mitscher zavrtěl hlavou. Nejen, že střemhlavých bombardérů bylo více než dvakrát tolik než torpédových letounů (34 oproti 15), ale Mitscher také věděl, že velkou slabinou Wildcatů – obvzláště nových F4F-4 – je jejich špatná stoupavost. Lehká a obratná Zera dokázala stoupat téměř třikrát rychleji než Wildcaty, a americké stíhačky měly proto největší a možná jedinou šanci na úspěch, jen pokud se na Zera vrhaly střemhlav z převýšení. To podle Mitschera znamenalo, že musí k cíli přilétat ve výšce. To by jim umožnilo chránit jak střemhlavé bombardéry, tak torpédové, protože v případě, že by Zera napadla ploužící se Devastatory, Wildcaty by na ně zaútočily z výšky. Byla tu samozřejmě možnost stíhací doprovod rozdělit a poslat několik stíhaček s každou bombardovací skupinou, tak jak to udělal Fletcher v Korálovém moři. Výsledek však byl tehdy zklamáním; rozdělených stíhaček nebylo dost, aby plně chránily svou přidělenou skupinu, a střemhlavé bombardéry utrpěly kvůli útokům Zer mnohem větší ztráty než Devastatory. Nejvíc úspěchů dosáhly Wildcaty přiřítivší se shora na Zera během útoku na Šóhó. Ať už o tom Mitscher věděl či ne, rozhodl se nerozdělovat Mitchellovy stíhače do dvou skupin a nařídil, že všech deset Wildcatů poletí se střemhlavými bombardéry. Torpédové letouny to budou muset, alespoň z počátku, zvládnout samy. I když ani Mitchell, a Waldron už vůbec, s tímto rozhodnutím spokojeni nebyli, museli se podřídit.
---------- konec první části ----------
.
. Zatímco např. letci střemhlavých bombardérů (VB-6) na Enterprise přesedali do SBD z jejich ideového předchůdce - jednoplošníku Northrop BT-1 (a na SBD létala VB-6 už podzimu/zimy 1941) 
takže by VMSB-241 měla víc pilotů pro nevyužité Vought Vindicator SB2U - celkem jich měli skoro tucet ale 5. června vzlétlo jen 6 Vindicatorů). A výměnou poslat na Midway pár stíhaček. 
