Zde viz foto náčrtu
, na kterém je Bitva u ostrova Midway_1, dne 4. června 1942, od 4 hodin do 10 hodin 30 minut, jako prvá fáze. Náčrt byl nakreslen z mnoha jiných náčrtů pro Palbu, od kreslíře Roz., naskenován a zmenšen.
Bylo 4. června 1942 dopoledne, krátce po deváté hodině, když na palubách japonských letadlových lodí přistály poslední letouny z Tomonagovy vlny, která se vracela po bombardování atolů Midway. Když letadla dosedla, přibližně po deseti minutách, celý japonský 1. úderný svaz změnil kurz o 70° a zamířil na severovýchod, aby zaútočil, podle hlášení svého průzkumu na zjištěná americká plavidla. Chvilku předtím přišlo Nagumovy další hlášení od pilota průzkumného letounu, že se stále zdržuje u nepřátelských lodí, dále pak sděloval, že ve směru Nagumova svazu přilétá deset nepřátelských torpédových letounů. K tomu Miloš Hubáček, Pacifik v plamenech, na str. 399., a dále, dodává, cituji:
„Nagumo (zde viz foto
pod kterým byl popisek_admiral_cuichi_Nagumo, foto je volně přístupné na několika webech) zprávu vyslechl, ale nikterak jej neznepokojila. Během několika hodin odrazil pět vzdušných útoků, odrazí i další. Admirálova nálada se oproti situaci před několika desítkami minut zlepšila a opět pohlížel do budoucnosti s optimismem. Podle hlášení, jež přicházela na můstek Akagi z ostatních lodí, bylo zřejmé, že příprava letounů k novému startu probíhá rychle; dalo předpokládat, že v 10.30 již budou moci vzlétnout. Plán akce určoval, že vyrazí 18 torpédových bombardérů z Akagi, 27 z Kagy, 36 střemhlavých bombardérů z Hirjú a Sórjú a z každé lodi tři stíhačky.
Jamamotovi, který byl za hlavním svazem vzdálen 450 mil, Nagumo sdělil stručnou rádiovou depeši:
´Nepřítel, sestávající z jedné letadlové lodi, 5 křižníků a 5 torpédoborců, zpozorován v 8 hodin v pozici 10 stupňů, vzdálenost 240 mil od AF. Míříme k němu´.
Zpráva obsahovala velké nepřesnosti, neboť, jak víme, průzkumný letoun zahlédl americké lodi v 7 hodin 28 minut, dva později zpozorované křižníky pominula úplně. Vysvětlení pro takovou nedbalost, zejména když šlo o nesmírně závažné skutečnosti, může být pouze jedno, že totiž Nagumo byl natolik unaven a vyčerpán událostmi valícími se od časného rána v nepřetržitém sledu, že vůbec nevěnoval pozornost detailům, pokládal pouze za nutné Jamamotovi sdělit, že ví o nepřátelských plavidlech a hodlá je napadnout.“
Již jednou zde bylo od Hubáčka napsáno, že v 6 hodin 7 minut ráno, tedy hodinu a půl po východu slunce, obdržel americký admirál Spruance od Fletchera rozkaz, že má zaútočit na Japonce ihned, jak bude jejich pozice potvrzena průzkumem.
„Od toho okamžiku 16. operační svaz (TF 16) – letadlové lodi Enterprise a Hornet, šest křižníků a devět torpédoborců – plul rychlostí 24 uzlů v kursu 240° směrem k nepříteli. Přišla další hlášení průzkumné Cataliny a Spruance zakrátko měl již přesný přehled o Nagumově pozici, rychlosti a kursu. V navigační kajutě Enterprise štábní důstojníci zakreslovali údaje do mapy a silná červená čára označovala pohyb japonského 1. úderného svazu mířícího přímo k Midwayi.“
A zde nám pak Miloš Hubáček popisuje přemýšlení v americkém táboře, u admirála Spruanceho (zde viz foto
, na kterém je admirál Raymond Spruance, foto je volně přístupné na několika webech) a u admirála Fletchera (zde viz foto
, pod kterým byl popisek_admiral_Fletcher_Frank_J_foto je volně přístupné na několika webech, zde bylo zmenšeno), tak jak se asi mělo tehdy odehrávat. Že tam v těch dálavách Pacifiku nebylo tehdy nic, i při správném přemýšlení, jednoduché, je nám všem asi jasné. Cituji ze str. 400., jeho knihy:
„V intencích Fletcherova rozkazu mohl tedy Spruance již vyslat útočnou vlnu palubních letounů. Přesto vyčkával, nebylo to ale z nerozhodnosti jako na straně protivníka. Čekal, až bude od nepřítele vzdálen asi 100 mil, což znamenalo, že útočící letadla budou mít dostatek paliva k vyhledání nepřítele, jeho napadení a návratu. Vhodné pozice měl dosáhnout v 9.00 hodin. Náčelník štábu Miles Browning ale doporučoval, aby byl útok zahájen o dvě hodiny dříve. V tuto dobu bude Nagumo vzdálen zhruba 155 mil, tedy, i když na samé hranici, tak stále ještě v dosahu akčního rádia palubních letounů. Browning argumentoval tím, že ze všeho nejdůležitější je udeřit co nejdříve, překvapit nepřítele dřív, než se o přítomnosti amerických lodí dozví. Navíc podle informací z Midwaye popisujících nálet japonských letadel lze předpokládat, že časnější útok zastihne Nagumovy letadlové lodi právě v okamžiku přistávání vracejících se letounů a při doplňování pohonných hmot, tedy když budou nejzranitelnější.
Spruance ale především zvažoval, že jak stíhačky, tak torpédové bombardéry s akčním rádiem kolem 175 mil nebudou mít už vůbec žádnou rezervu pro manévrování, a pokud se jim nepodaří najít nepřítele okamžitě, nevystačí jim v žádném případě palivo k návratu na mateřské lodi. Bylo tedy nutno předpokládat, že většina vyslaných letounů havaruje nebo nouzově přistane na mořské hladině, a i když se podaří zachránit osádky, letadla budou ztracena. Protože se vůbec nedalo předvídat, jak se bude bitva vyvíjet, kolik letounů Japonci sestřelí a kolikrát bude třeba nálet opakovat, Spruance nechtěl riskovat, že nakonec, možná v rozhodujícím okamžiku, zůstanou bez palubních letounů. Proto zpočátku trval na náletu ze vzdálenosti 100 mil.
Třeba říci, že naštěstí nepatřily k vlastnostem kontradmirála Raymonda A. Spruance tvrdohlavost a neochota zvážit názor někoho jiného. Svoji roli jistě sehrála i skutečnost, které si musel Spruance být dobře vědom, že totiž on sám nikdy předtím nevelel na letadlových lodích, a neměl proto zázemí zkušeností jako kapitán Browning, který dlouho sloužil ve funkci náčelníka štábu pod admirálem Halseyem a byl uznávaným odborníkem v otázkách užití námořního letectva. V každém případě k rozhodování byl oprávněn pouze Spruance, a že dal na radu svého náčelníka štábu, rozhodlo o výsledku operace prvořadé důležitosti. Dobu startu útočné vlny posunul na sedmou hodinu ranní.“
A kontradmirál Spruance učinil, v popisované souvislosti, i další poměrně riskantní rozhodnutí, které se pak také ukázalo jako šťastné. Rozkázal totiž, že se útoku mají účastnit všechna letadla, která Enterprise a Hornet nesly. K tomu vysvětlení na str. 401., od Miloše Hubáčka říká, cituji:
„Zprávy průzkumného letounu zatím hovořily pouze o dvou Nagumových letadlových lodích (v závorce je pak poznámka od Miloše Hubáčka, ve které píše – průzkumná Catalina /zde viz foto
, pod kterým byl popisek, PBY_5A_Catalina, foto je na několika webech volně/ prolétala ve velké vzdálenosti od japonského svazu, pilot lodi viděl jen z velkého úhlu, a tak dvě vzdálenější letadlové lodi jeho pozornosti unikly), z čehož plynulo jisté nebezpečí, že druhé dvě se mohou nacházet v jiném prostoru a připravit americkým plavidlům nepříjemné překvapení. Spruance se ale plně spolehl na zpravodajské informace, jež před vyplutím obdržel od Nimitze, a podle nich Akagi, Kaga, Sórjú a Hirjú (zde viz foto
, na kterém je japonská letadlová loď Akagi v roce 1939, foto je volně na mnoha webech) , Kaga (zde viz foto
, pod kterým byl popisek_Japanese_aircraft_carrier_Kaga, foto bylo zvětšeno, je volně přístupné na několika webech.), Sórjů a Hirjú (zde viz foto
, pod kterým byl popisek_Japanese_aircraft_carrier_Soryu_1938, foto bylo zvětšeno a je volně na několika webech) a Hirjú (zde viz foto
, pod kterým byl popisek_Japanese_aitcraft_carrier_Hiryu_1939, foto je volně na několika webech, zde bylo zvětšeno) měly v každém případě operovat společně. Měl za to, že když udeří, musí udeřit co nejdůrazněji. Proto k útoku určil 37 střemhlavých, 14 torpédových bombardérů a 10 stíhaček z Enterprise a 35 střemhlavých bombardérů, 15 torpédových a 10 stíhaček z Hornetu. Na obou lodích ponechal jen pár průzkumných letounů a několik stíhaček k zajištění nezbytné ochrany. Jinak zůstal 16. operační svaz bez jakýchkoliv rezerv. Kdyby útok neuspěl, mohlo to znamenat katastrofu, opakování náletu se nemuselo podařit. Spruance neváhal.“
U Miloše Hubáčka, se při jeho popisu Bitvy u atolu Midway, dostalo i na piloty amerických palubních letounů. I těmto tahounům boje, když pro některé byla tahle bitva tou poslední, někteří si z ní odnesli těžká zranění, která je poznamenala na zbytek života, a někteří prožili traumata v oceánu, kdy nevěřili, že přežijí. Pojďme a přečtěme si, co o nich náš český historik, v jednom ze svých odstavců knihy – Pacifik v plamenech, na str. 402., napsal, cituji:
„V době, kdy admirál činil rozhodnutí dalekosáhlého významu a kdy probíhaly horečné porady odborníků štábu, piloti palubních letounů netrpělivě posedávali v operačních kajutách přidělených, jednotlivým eskadrám. Již v jednu hodinu 30 minut ráno snídali, od té doby došlo ke dvěma planým poplachům, kdy rychle nasedali do letadel, ale zakrátko se vraceli, když se ukázalo, že došlé zprávy o pohybu nepřítele byly mylné. Nyní, kolem šesté hodiny čtyřiceti pěti minut, byli znovu shromážděni k předletové instruktáži a tentokrát již vše vypadalo vážně.“
Leč ještě to vážně nebylo. „Vycházeli z toho, že si do bloků i map zaznamenávali poslední údaje o pozici, kursu a rychlosti nepřítele i důležitý údaj o Point Option“ – bod setkání, - či pozici, ve které se budou nacházet mateřské lodi v době jejich návratu z boje - jak to překládali překladatelé, v knize Miloše Hubáčka.
