Zde viz foto náčrtu

, na kterém je Bitva u ostrova Midway_1, dne 4. června 1942, od 4 hodin do 10 hodin 30 minut, jako prvá fáze. Náčrt byl nakreslen z mnoha jiných náčrtů pro Palbu, od kreslíře Roz., naskenován a zmenšen. Bylo 4. června 1942, kolem deváté hodiny dopolední, když korvetní kapitán John Waldron (zde viz foto

, pod kterým byl popisek korvetní kapitán John_C_Waldron, foto bylo zvětšeno a bylo volně na několika webech), velitel 8. torpédové eskadry, z letadlové lodi Hornet (zde viz foto

, pod kterým byl popisek USS_Hornet_28CV_829_Doolittle_Raid_on_18_april_1942, foto je volně na několika webech), zahlédl japonský průzkumný hydroplán, který, z velmi bezpečné vzdálenosti, sledoval jeho eskadru. Pilot tohoto průzkumného hydroplánu v daném okamžiku odeslal Nagumovi zprávu o „blížících se nepřátelských letounech“, ale jak již víme z předchozího, tehdy Nagumo (zde viz foto

pod kterým byl popisek_admiral_cuichi_Nagumo, foto je volně přístupné na několika webech) této zprávě nevěnoval příliš mnoho pozornosti. Český historik Miloš Hubáček, ve své knize – Pacifik v plamenech, str. 409., a dalších, k tomu dále nalezl, cituji:
„Waldronovy bombardéry nyní mířily k japonskému svazu a nalevo od nich, několik mil vzdálena, se nacházela Lindseyova eskadra, která se též přibližovala k nepřátelským lodím. Ve výšce 7 000 metrů nad hladinou křižovaly Grayovy stíhačky. Poručík zatím neměl příliš mnoho starostí. Problémy s navigací ponechal bombardérům. Když se podle jeho odhadu, přibližně v 9.00 hodin, již měly americké letouny ocitnout v prostoru Nagumova svazu, Gray zpozorněl, protože každým okamžikem mohl očekávat japonské stíhačky. Krátce nato se před ním objevila rozsáhlá fronta nízko visících mraků, což jej do určité míry uklidnilo, neboť mraky slibovaly pro bombardéry úkryt jak před zraky hlídek na japonských lodích, tak před stíhačkami Zero (zde viz foto

, pod kterým byl popisek_Zero_Sokaku, tedy Zero na letadlové lodi Šokaku, foto je volně přístupné na několika webech.). Také ještě zahlédl, jak poslední letoun eskadry, kterou stále pokládal za Lindseyovu, zmizely v šedivé stěně. Jeho stíhačky zůstávaly ve stejné výšce a poručík čekal, až se ozve dohodnutý volací signál. Protože ani po delší době jej neslyšel, měl za to, že útok torpédových bombardérů probíhá bez potíží.“
Bylo 9 hodin 20 minut, když korvetní kapitán Waldron zahlédl na jemu přístupném horizontu kouř. Okamžitě zamířil tímto směrem, a jak bylo secvičeno dlouhodobě, všechny letouny jeho eskadry jej okamžitě následovaly. Již za chvilku bylo možno rozlišit i jednotlivé japonské lodě a Waldron si vybral za cíl svého útoku jednu tmavou letadlovou loď, kterou byla Sórjú (zde viz foto

, pod kterým byl popisek_Japanese_aircraft_carrier_Soryu_1938, foto bylo zvětšeno a je volně na několika webech). A zde pak český historik na str. 410., ve své knize píše, cituji:
„Byl od ní vzdálen ještě asi osm mil, tedy pět minut letu. Vysílačkou dal signál k útoku a počal klesat. Jak se blížil, japonské torpédoborce, tvořící vnější ochrannou clonu, zahájily palbu. Ve stejnou dobu se na patnáct bombardérů vrhlo kolem padesáti stíhaček japonského leteckého zajištění. Zera klesala jako blesk a dostihla Waldronova letadla (zde viz foto

, pod kterým byl popisek_Douglas_TBD_1_Devastator, foto je volně přístupné na několika webech, foto muselo být zmenšeno.) ještě daleko předtím, než dosáhla pozic, ze kterých by mohla úspěšně vypustit torpéda. Dlouhé dávky 7,7 mm kulometů a granáty 20 mm palubních kanónů trhaly bombardéry na kusy, letouny s proděravělými křídly, trupy a palivovými nádržemi se v plamenech a divokých spirálách řítily do moře.
Poslední bombardér eskadry pilotoval praporčík George Gay. Nyní měl před očima hrůzné divadlo; musel sledovat, jak jeho bojoví kamarádi umírají v troskách letadel, prakticky bezmocní před desítkami japonských stíhaček, dorážejících ze všech stran. Nebyl ušetřen ani pohledu na to, jak letoun velitele korvetního kapitána Waldrona dostal zásah z kulometu stíhačky, která na něj nalétla z boku jako při střelbě na cvičný cíl. Z proděravělých nádrží vyšlehly plameny a zahalily pilotní kabinu. Gay, vůbec nevnímající nebezpečí, jež každým okamžikem mohlo postihnout i jej, sledoval s vytřeštěným zrakem, jak se Waldron pokusil odsunout kryt kabiny, vztyčil se, ale to už hořící letoun padal a pro statečného velitele eskadry nebylo záchrany.“
Praporčík Gay byl tím posledním, který v té chvíli zůstával již sám z patnácti ve vzduchu, a to z celé 8. torpédové bombardovací eskadry. Viděl, tmavou masu japonských letadlových lodí, jak se snažily uhnout doleva. Jemu při letu zbývaly ještě sekundy, než by uvolnil torpéda.
„Praporčík cítil, jak střely narážejí na jeho letoun, náhle mu projela prudká bolest levou rukou, do které se zaryl úlomek oceli. To ale již byl u cíle. Zmáčkl tlačítko elektrického uvolňovače torpéda – nic se nestalo. V posledním okamžiku trhl lankem ručního ovládání a letoun se zachvěl zbaven zátěže. Torpédo loď nezasáhlo, její úhybný manévr, pilotovo zranění, porucha elektrického odpalovacího zařízení, to vše sehrálo roli. Zatímco bombardér přelétal nad palubou, zavrtával se do něj proud projektilů. Řízení vypovědělo poslušnost a Gay věděl, že teď už je konec neodvratný. Obrátil se dozadu k sedadlu zadního střelce a jediný pohled mu stačil, aby poznal, že je v letadle sám. Střelec se zkrvaveným obličejem ležel bez pohybu na kulometu. Letoun pokračoval ještě několik set metrů těsně nad hladinou a potom přišel náraz. Gayovi se ale podařilo otevřít kryt kabiny a uniknout těsně předtím, než se rozstřílený vrak, nad kterým stále ještě kroužily dvě stíhačky, potopil. Ve chvíli neuvěřitelného zachránění se Gayovi vrátila rozvaha a chladné uvažování.“
Takřka instinktivně prý tehdy otevřel uzávěr bombičky se stlačeným vzduchem a naplnil si tak svou záchrannou vestu. Všiml si prý také, že ve vzdálenosti jen pár metrů je vak se složeným gumovým člunem, který snad jako zázrakem, vyplaval z otevřené kabiny pomalu se potápějícího letadla.
„Kromě něj ještě zachránil malý polštářek ze sedadla, jenž se zřejmě dostal na hladinu stejnou cestou. Protože si vzpomněl, že japonští piloti ostřelují ztroskotané letce, a obloha nad ním byla stále plná stíhaček, přidržoval tmavý polštářek nad hlavou, aby nebyl zpozorován. Celý den strávil praporčík Gray po krk ponořen ve vodě a byl divákem fantastického divadla, jež se odehrávalo před jeho zraky a vedlo ke zkáze 1. japonského úderného svazu letadlových lodí. Když padl soumrak, nafoukl gumový člun, vyšplhal se do něj, a tak přečkal noc. Příštího dne jej zahlédla průzkumná Catalina (zde viz foto
, pod kterým byl popisek, PBY_5A_Catalina, foto je na několika webech volně), o několik hodin přistála na hladině a vzala jej na palubu. Praporčík George H. Gay byl jediným mužem, který přežil slavný a tragický nálet 8. eskadry torpédových bombardérů Hornetu na japonský svaz. Ostatních dvacet devět letců eskadry to štěstí nemělo.“
Zde se český historik Miloš Hubáček vrací textem ještě o několik hodin zpět, tedy přesněji nejprve ještě několik minut před devátou hodinou (4. června 1942), kdy signál na Akagi (zde viz foto

, na kterém je japonská letadlová loď Akagi v roce 1939, foto je volně na mnoha webech) nařizoval všem lodím zastavit palbu; postarat se o poslední dva nebo tři prchající bombardéry, což prý bylo věcí stíhaček. Poté pak pokračuje časově následovně, cituji
„V 9 hodin 30 minut, poté, co se Gayův letoun jako poslední zřítil do moře, dostal Nagumo hlášení, že všech patnáct útočníků bylo sestřeleno. Jeho důvěra, že odrazí i šestý nálet, byla jak vidno oprávněná, oddech ale neměl dlouhého trvání. V 9.38 hlásily hlídky další nepřátelský nálet; z jihu se blížilo 14 torpédových bombardérů 6. eskadry z Enterprise (zde viz foto

, pod kterým byl popisek USS_Enterprise_April_1939_foto bylo volně na několika webech, muselo být několikrát zmenšeno.). Korvetní kapitán Lindsey zahlédl nepřátelské lodi ze vzdálenosti třiceti mil. Z jižní strany a z výšky 500 metrů se na jeho příkaz eskadra vrhla do útoku. Stejně jako v případě Waldrona před pár minutami ani Lindsey neměl ochranu stíhaček. Korvetní kapitán předpokládal, že daleko rychlejší letouny Jima Graye budou v blízkosti nepřítele dříve, než pomalé bombardéry, ale nyní, když měl japonská plavidla na dohled, po stíhačkách nebylo stopy. Lindsey nemohl čekat; zásoba pohonných hmot se tenčila, bylo nutno zahájit útok. Neměl na své straně ani výhodu překvapení. Nedávný nálet Waldronovy eskadry přiměl nepřátelské lodi opustit sevřenou formaci, nyní ve vysoké rychlosti proplouvaly v kruzích po hladině značně vzdáleny jedna od druhé (zde viz foto

, pod kterým byl popisek Japonská letadlová loď Sórjú_air_attack B_17_4_june_42, foto bylo volně na několika webech, ilustruje pohyby lodí, jejich manévry, zde při náletu B_17, i ten o kterém je řeč, zde byl upraven rozměr fota). Lindsley si vybral nejbližší letadlovou loď a zamířil k ní. Ve vzdálenosti 20 mil rozdělil eskadru tak, aby mohl loď napadnout současně z obou stran.“
Ale Japonci také nezaháleli, obsluhy protiletadlových děl i piloti stíhaček Zero – součást ochrany PVO svazu, byli opět, tentokrát tedy ještě - dobře připraveni!
„Pro pomalé (torpédové) bombardéry, letící rychlostí odpovídající asi 100 uzlů, nebylo jednoduché přiblížit se k letadlové lodi, která plula rychlostí mezi 25 a 30 uzly, a navíc se snažila neustále být obrácena k bombardérům zádí a snížit tak pravděpodobnost zásahu. Letouny, pokud měly mít naději na úspěch, musely útočit ze strany, kde 250 metrů dlouhý lodní bok poskytoval dostatečný cíl, neboť jinak plavidlo, pohybující se vysokou rychlostí a dokonale ovládané zkušeným velitelem, snadno uhnulo z dráhy torpéd schopných vyvinout rychlost maximálně 33 uzly. To však znamenalo, že bombardéry byly nuceny přizpůsobovat se změnám kursu lodi, nalétávat ve velkých obloucích a tím se neúnosně prodlužovala doba, po kterou byly vystaveny vražedné protiletadlové palbě a útokům stíhaček.
Letadlovou lodí, kterou Lindsley vybral, byla Kaga (zde viz foto

, pod kterým byl popisek_Japanese_aircraft_carrier_Kaga, foto bylo zvětšeno, je volně přístupné na několika webech.). Opět se vzduch naplnil krupobitím protiletadlové palby z napadené lodi a doprovodných křižníků a torpédoborců, opět se Zera vrhala v celých rojích na bombardéry, jejichž zadní střelci se je snažili odrážet, jak nejlépe mohli; převaha na straně nepřítele ale byla zdrcující. Masakr, který potkal 8. torpédovou eskadru, se opakoval. Americká letadla padala v plamenech do moře, jen několika se podařilo vypustit torpéda, ale kapitán Okada na můstku letadlové lodi vždy dokázal ostrými změnami kursu včas uhnout. Deset ze čtrnácti bombardérů, včetně letounu Lindsleye, bylo sestřeleno.“