Josef Menčík (1870-1945)

[Rase]

Rytíř Menčík na koni proti Wehrmachtu

Pověst Josefa Menčíka coby rytíře, je pevně spjata s tvrzí Dobrš na Strakonicku, jejíž počátky sahají do raného středověku. Kolem roku 1692 byla zahájena stavba zámku. Ten postupně upadal, byl přeměněn na sýpku, část na obydlí poddaných. Ze dvou věží byla ponechána je západní a příkopy byly zasypány. Kdysi tu býval i špitál, ale pak nebyly prostředky. Roku 1780 byla zrušena zámecká zahrada, jsou tu jen zbytky ohradních zdí. Roku 1800 je zámek rozprodán na byty. 1838 je v předním křídle umístěna škola. Roku 1910 do ní chodí 320 žáků, ale již o rok později škola vyhořela. Těsně po první světové válce, Josef Menčík koupil část zmíněného panského sídla za tisíc korun československých, od rodu Schwarzenbergů. S manželkou a houfem potomků se nastěhoval do rozpadajících se komnat a pomalu je začal opravovat. Především se postaral, aby obyvatelé vesnice přestali z tvrze vylamovat a roznášet kámen na stavbu svých vlastních domečků. Údajně ho zato moc nemilovali, ale zbytky unikátní tvrze byly aspoň trochu zachovány. Podle všech obvyklých měřítek to byl podivín. Nejen že sbíral kdejaký krám - obrázky, kameny, staré zbraně, křesla, klobouky, hole, roztodivné vykopávky - a plnil tím svoje malé muzeum, ale kdysi údajně ve Francii zakoupil a do Čech propašoval rytířské brnění. To pak pečlivě opatroval, aby zůstávalo v kondici, protože je čas od času oblékal a na koni v něm objížděl poutě. Říkal si "poslední rytíř" a celkem vzato, taky tak středověce žil. Byl milovníkem starých pořádků a proti novým zlozvykům rázně vystupoval. K jeho hospodským rituálům patřilo spolknutí celého slanečka, kterého pak zapil pořádnou sklenkou rumu a následně ještě hrozivě zařval. Snažil se žít čestně, a protože prý moderní rytíř má mít velkého ducha, choval se i velkoryse a k návštěvám pohostinně. Svůj rytířský charakter ukázal v osudných zářijových dnech roku 1938. Německé jednotky, které dostaly příkaz překročit hranici na Bučině, zjistily, že proti nim sedí na koni rytíř. Vojáci zaváhali, ale brzy se dali zase do pohybu a nebohý rytíř musel uhnout stranou. Němci jej naštěstí považovali za místního blázna nebo ocenili jeho odvahu, jisté je, že vyvázl bez úhony. Německé kolony pak Bučinou projížděly po následující tři dny a tři noci.

Zdroj:
https://www.irozhlas.cz/veda-technologi ... 021103_dbr
https://www.vyletnik.cz/mistopisny-rejs ... 171-dobrs/
https://ihned.cz/c1-20388680-o-dobrsi-a ... tihodnosti
http://www.obecdrazov.cz/obce/dobrs/dobrs.htm

[Rase]

Až do současné doby kolují v širokém okolí Dobrše podivuhodné příběhy rytíře z Dobrše, Josefa Menčíka. Rod Menčíků v Dobrši po desetiletí zastával funkci rychtáře a po roce 1848 i funkci starosty. Jeden z Menčíků se nachází roku 1654 v berní rule Prácheňského kraje a byli s Racochovými spřízněni. V roce 1883 si bral Jan Racocha z Dřešínska dceru Kateřiny rozené Menčíkové z Dobrše, Marii. Z tohoto manželství se 14. března 1870 narodil nejstarší syn Josef. Následovala děvčata Aloisie a Marie a nejmladší Jan, narozený 25. prosince 1875. Přes zimní období děti chodívaly k Racochům, kde starý Racocha vyprávěl pověsti a historky z okolí Dobrše. Hlavně Josef a Jan pozorně naslouchali pověstem z okolí Dobrše, povídání o minulosti dobršského hradu a zámku. Původní Menčíků chalupě se od starodávna říkalo "U Rytířů", neboť stávala v areálu zámku. Josef Menčík se v cizině vyučil zlatnickému a řezbářskému řemeslu, prošel i vězením v Plzni Na Borech od roku 1886, kam se dostal nevinně z nařčení pro žhářství. Později pracoval v cihelnách v severním Německu. Procházel světem a roku 1897 se oženil s Kateřinou z Nespic. Z manželství měli tři děti, z nichž dvě vzala první světová válka. František Menčík padl na frontě a dcera Marie tragicky zemřela těsně po válce. Rok 1911 se pro Josefa Menčíka stal rozhodujícím. Toho roku vyhořela část tvrze se školou. Spáleniště Josef Menšík vykoupil od majitele Schwarzenberka. Od této doby po třicet let Menčík uskutečňuje svoji touhu vrátit rytířský život znovu do Dobrše. Jeho postava v rytířském brnění se stala známou v širokém okolí. V prostorách tvrze měl bohatou sbírku starožitností.

Vzpomínku na Menčíka zaznamenal volyňský rodák Alois Hůlka. Napsal, jak v hradním příkopu našly děti při školním výletě dřevěného krokodýla, který připomněl pověst, jak kdysi Kryštof Koc z Dobrše přivezl v jedné daleké výpravy živého krokodýla. Než se děti rozešly, Josef Menčík je požádal o chvíli strpení. Z hradního nádvoří vyjel skutečný rytíř. Byl na bílém koni v rytířské brnění a přilbu na hlavě. Obličej zakrýval dlouhý plnovous a chochol pštrosích per na přilbě vlál nad hlavou. Rytíř se zastavil, tasil meč a po rytířsku pozdravil.To byl Josef Menčík. Jeho mohutný vous je zvěčněn na fotografii místního zastupitelstva, jehož byl členem. Josef Menčík přežil i druhou světovou válku, ale dlouho se již ze života neradoval. Zemřel 19. listopadu 1945 a měl jediného syna Josefa, který byl myslivcem na panství blatenských Hildprandtů v Buzičkách na blatensku.

http://cestice.cz/dokumenty/article/5/% ... 202015.pdf

Obecní zastupitelstvo v Dobrši v horní řadě druhý zleva Josef Menčík

[Martin Hessler]

Jestli pověsti nelžou, musel to být zvláštní člověk... Škoda že jsem ho nemohl poznat Nevím proč, ale určitým způsobem obdivuji lidi, kteří si stojí za svým přesvědčením a životními názory, i když jim to nepřináší výhody a okolí si ťuká na čelo.

[Rase]

Pokud jde o ono znovuobydlení polorozpadlé tvrze (na obrázku), tak tím poměrně naštval ostatní obyvatele vesnice, kteří museli přestat vylamovat a roznášet kámen na stavbu svých vlastních domečků. Níže potom dnešní stav tvrze.

[Rase]

Píšu si teď s jedním tuzemským potomkem pana Menčíka (psala mi i jeho příbuzná z Ameriky), tak tady je fotografie z pohřbu ženy rytíře Josefa ten stojí uprostřed a vlevo jeho bratr.

[Rase]

Ono to vlastně bylo asi celé docela jinak .)) Marek Neveselka mi napsal, že "realita je úplně jiná. Byli to lokální chudáci, co bydleli v jednom z bytů polorozpadlé tvrze, rozhodně nic nezachraňovali. Událost o koni a útoku je dochována ve vzpomínkách jediného člověka, bez zápisu kdekoli. Zde, celý příběh včetně kopií z matričních knih a katastru." Níže citují i můj článek, což je moc prima, byť ho rozebírá na atomy .D:

Ladislav Kolačkovský ve svém detailním bádání napsal:

"Josef Menčík byl domkářem (1870-1945) v Dobrši č.42. Nepocházel z žádného vladyckého rodu, ale z obvyklého rolnického a selského, jako naprostá většina obyvatel v Dobrši. Jeho předci žili v dodnes dochované chalupě číslo popisné 7. On se také narodil 14. března 1870 v domě číslo popisné 7 v Dobrši. Původně se rod jmenoval Menšík, ale za jeho dědy Václava Menšíka došlo ke změně příjmení na Menčík. Josef Menčík si měl koupit tvrz Dobrš. Ani tato informace neodpovídá zcela skutečnosti. První písemná zmínka o obci Dobrš pochází z roku 1377, kdy je zmiňován Přibík z Dobrše zvaný Kocík. Rod Koců z Dobrše tu pak sídlil až do roku 1608. Po tomto roce se vlastníci střídali, až bylo panství v roce 1707 připojeno ke schwanzenberským državám. Část komplexu tvrze byla rozprodána poddaným k obývání, z části vznikla sýpka, později tu byla i škola. Podstatné je, že tvrz byla ve zchátralém stavu a rozparcelovaná pro bydlení. V době kolem roku 1800 to byla změť různých chátrajících budov, ve kterých žili různí obyvatelé a v části areálu byla i škola. Majitelé jednotlivých stavení si svá obydlí všelijak upravovali, takže původní dispozice byla narušena. Josef Menčík zakoupil za drobnou částku objekt číslo popisné 42, kde žil i s rodinou, patrně ve velmi chudých poměrech. Je pravdou, že Josef Menčík jezdíval na místní poutě ve zbroji na koni, rád provázel děti po tvrzi a sbíral nejrůznější artefakty i tzv. cetky, ze kterých vytvořil jakousi sbírku. Brnění si nepřivezl z Francie, ale z Německa, kde v něm vystupoval v cirkuse. Jako výrostek ze zlosti vypálil místní dobršskou hospodu, za což i strávil nějaký čas ve věznici na Borech. Patrně to byl hrabalovský typ pábitele. Ovšem jeho jízda proti koloně tanků v roce 1938 se nezdá být příliš pravděpodobná a opírá se o jakousi vzpomínku neurčitého pamětníka. Vzhledem k jeho vysokému věku na konci třicátých let i vzhledem k tomu, že místní kronika obce nic takového nezmiňuje. A v té době na Bučině pravděpodobně vůbec nebyl. Domnívám se, že se jedná o legendu. Pokud by se to stalo, tak by to byla jistě zaznamenáníhodná událost i pro kronikáře. V každém případě zde zůstává prostor pro fantazii čtenářů. Josef Menčík umírá dne 19. listopadu 1945 v Buzičkách u svého syna Josefa. Dle soupisu obyvatel obce Dobrš z roku 1921 se Josef Menčík uvádí jako zemědělec v čp.42 (roku 1914 byl uveden jako dělník při výrobě cihel, stejně tak i jeho žena Kateřina. Snad nakonec je třeba uvést, že informace o jakémsi znárodňování tvrze je zcela nesmyslná, už vzhledem k tomu, že nešlo znárodnit něco, co Menčíkovi nepatřilo."

https://blog.idnes.cz/kolackovsky/paben ... Bg23070237