Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 389.
Bitva u ostrova Savo
Díl první
Bitva u ostrova Savo
Díl první
Spojenecká rozvědka předpokládala, že Japonci v této oblasti disponují 11 křižníky, 13 torpédoborci, 2 hydroplánovými loděmi a 15 ponorkami. Ve skutečnosti se 8. loďstvo skládalo z 5 těžkých a 3 lehkých křižníků doplněných 8 (?) torpédoborci a 5 ponorkami. To nebyla impozantní síla, přičemž její hodnotu ještě umenšoval fakt, že se kromě těžkého křižníku ČÓKAJ vesměs jednalo o starší jednotky, a navíc měl velící admirál pochybnosti o kvalitách posádek nedávno přidělených lehkých křižníků.
Nicméně hrozba ztráty Šalomounových ostrovů vyžadovala rychlou reakci, tudíž jakmile radiostanice v Rabaulu zachytila poplašné hlášení o nepřátelském desantu na Guadalcanalu, rozprostřel velitel 8. loďstva na pracovním stole mapu a jal se plánovat operaci, která měla za úkol dopravit na ostrov posily a zničit nepřátelské válečné a transportní lodě v jeho okolí.
Transportní loď Meijó Maru
Odpoledne 7. srpna Mikawa, popoháněný znepokojeným velitelem Spojeného loďstva, soustředil v úžině sv. Jiří křižníky ČÓKAJ (vlajkový), AOBA, KINUGASA, KAKO, FURUTAKA (6. křižníková divize), TENRJÚ a JÚBARI (18. křižníková divize) a torpédoborec JÚNAGI, s nimiž vyplul na Šalomounovo moře, načež večer zamířil na východ k ostrovu Bougainville. Za ním začínala přístupová trasa k severnímu Guadalcanalu, která se oficiálně jmenovala Novogeorgijský průliv, ale do historie vstoupí pod hovorovým označením „Štěrbina“. Současně poslal na moře ponorky, a na paluby několika transportních lodí nastoupilo 519 narychlo sesbíraných námořníků s puškami a kulomety, načež se malý konvoj chráněný osamělým torpédoborcem vydal posílit guadalcanalský garnizon.
Japonské těžké křižníky nesly celkem 34 děl ráže 203 mm a 24 ráže 120 mm, zatímco dvojice lehkých křižníků disponovala 10 kanóny ráže 140 mm a konečně torpédoborec JÚNAGI nesl 4 zbraně ráže 120 mm. To vzhledem k náročnosti zadaného úkolu nebylo mnoho, neboť Mikawa věděl, že na Guadalcanal útočí americké palubní letectvo, takže bylo jisté, že v prostoru Šalomounových ostrovů operují nepřátelské nosiče letounů, jejichž doprovod, kromě nezbytných torpédoborců, mohly tvořit i bitevní lodě či těžké křižníky.
Japonský lehký křižník Tenrjú
Japonský admirál postrádající vzdušné krytí se potřeboval vyhnout leteckým útokům a proto rychlost plavby stanovil tak, aby předpokládaného místa střetu dosáhl v noci z 8. na 9. srpna, přičemž po vítězné bitvě hodlal krýt plánovaný výsadek z transportních lodí. Základní premisou úspěchu představoval moment překvapení, který mohly zhatit jak spojenecké ponorky, tak hlídkující letouny.
Vzdušný průzkum ze směru Bismarckova souostroví prováděly americké a australské bombardéry podřízené generálu MacArthurovi, zatímco přístupové trasy od Marshalových ostrovů a atolu Truk monitorovaly létající čluny a bombardéry Jihopacifického letectva admirála McCaina se základnou na ostrově Espiritu Santo vzdálenou od Guadalcanalu 550 námořních mil. Bohužel hlídkové sektory se vzájemně nepřekrývaly, tudíž západní část Štěrbiny i přes upozornění kontradmirála Richmonda Turnera zodpovědného za krytí desantu, zůstala ještě 8. srpna nestřežena.
Jako první japonský svaz už v průlivu sv. Jiří spatřila osádka americké B-17, ale protože na hlášení o nepřátelských křižnících v okolí důležité námořní základny v Rabaulu nebylo samo o sobě nic podezřelého, Spojenci mu nevěnovali pozornost. Kromě australských a amerických bombardérů na přístupových trasách k Šalomounovým ostrovům číhalo i šest ponorek, přičemž hlídka na staré S-38 kolem 22. hod. 7. srpna spatřila na Šalomounově moři několik válečných lodí. Vysokou rychlostí plující uskupení zmizelo v noční tmě dříve než ponorka zaujala útočnou pozici, ale korvetní kapitán H. Munson a jeho muži si zklamání vynahradili o něco později, když potopili transportní loď MEIJÓ MARU (5627 BRT), načež Mikawa konvoj s posilami odvolal zpět do Rabaulu. Bohužel Turner Munsonovu zprávu obdržel až druhý den ráno, a protože obsahovala chybné údaje o složení svazu i jeho kursu, nevyvodil z ní správné závěry.
Americká ponorka S-38
Dodejme, že krátce po vyplutí japonské křižníky spatřil i stíhač S. Sakai vracející se v poškozeném Micubiši A6M2 z náletu na Guadalcanal. „Dvě bílé stopy pěny po lodích brázdících hladinu průlivu. Klesám níž. Jsou to naše válečné lodě. Plují plnou parou ke Guadalcanalu.“ Napsal ve svých memoárech. Vážně zraněnému stíhacímu esu se nabízela lákavá možnost záchrany, ale disciplinovaný válečník raději riskoval život, než by ohrozil splnění Mikawovy mise. „Je mi skoro do breku. Kdybych teď nouzově přistál, námořníci by mě vylovili. Ale kolik by je to stálo drahocenného času! Teď už nějak doletím. Otočil jsem letoun k Rabaulu.“
Japonské uskupení ze severu obeplulo Bougainville, pročež ve 2 hod. 8. srpna přešlo na jihovýchodní kurs přímo k ostrovu Choiseul. V 10:26 protiletadlové dělostřelectvo zahájilo palbu na australský Hudson, načež Mikawa usoudil, že nepřátelé odhalili jeho polohu, tím spíše, když mu záhy ohlásili přelet dalšího bombardéru. Přesto byl odhodlán v operaci pokračovat. Jakmile se druhý průzkumník vzdálil z dohledu, Japonci odbočili mírně doprava do průlivu mezi ostrovy Bougainville a Choiseul, načež o něco později zamířili Štěrbinou ke Guadalcanalu.
Australský Hudson
Spatření nepřátelských válečných lodí bylo dostatečným důvodem k porušení rádiového ticha, jenomže piloti podali hlášení teprve po návratu na letiště, odkud složitou cestou přes MacArthurovo velitelství v Brisbane a Pearl Harbor s mnohahodinovým zpožděním dorazilo k admirálu Turnerovi. Oba piloti se navíc při identifikaci dopustili omylu; první ohlásil 3 křižníky, 3 torpédoborce a 2 nosiče hydroplánů nebo dělové čluny, zatímco druhý byl přesvědčen, že spatřil 2 těžké a 2 lehké křižníky doprovázené neidentifikovanou lodí.
Turner dostal nejprve první hlášení, přičemž z přítomnosti hydroplánových lodí usoudil, že Japonci hodlají v zálivu Rekata na ostrově Santa Isabel vybudovat základnu pro hydroplány určené k leteckým útokům na Guadalcanal. Jeho závěr nepostrádal logiku, neboť Šalomounovo moře skutečně za tímto účelem brázdila hydroplánová loď AKICUŠIMA, ale v odhadu Mikawových záměrů se dopustil fatálního omylu.
Admirál Turner
Pro úplnost dodejme, že Turnerovu pozornost od nepřátelských lodí odváděla nepříjemná situace, do které své kolegy přivedl viceadmirál F. Fletcher. Úkolem jeho 61. operačního svazu bylo zajistit mariňákům vzdušnou podporu. Jenomže Fletcher zastával názor, že získání Guadalcanalu nevyváží ztrátu kterékoliv z drahocenných letadlových lodí, tudíž již na poradě konané za tímto účelem 26. července oznámil Turnerovi a generálu A. Vandegriftovi, že se kvůli obavám z leteckých útoků v oblasti Šalomounů zdrží pouhých 48 hodin.
Do konce této věru šibeniční lhůty zbývalo večer 8. srpna ještě 12 hodin, když Fletcher v 18:07 odeslal veliteli oblasti jižního Pacifiku viceadmirálovi R. Ghormleymu depeši s žádostí o povolení ke stažení od Guadalcanalu a vyslání cisternových lodí. Fletcher o svém záměru neinformoval Turnera ani Vandegrifta, a aniž by čekal na Grormleyho souhlas, zamířil s letadlovými loděmi SARATOGA, WASP a ENTERPRISE, bitevní lodí NORTH CAROLINA, těžkými křižníky MINNEAPOLIS, NEW ORLEANS, PORTLAND, SAN FRANCISCO, SALT LAKE CITY, lehkým křižníkem ATLANTA a torpédoborci PHELPS, FARRAGUT, MACDONOUGH, DALE, WORDEN, GWIN, GRAYSON, MAURY, BENHAM, BALCH, LAFFEY, FARENHOLT, AARON WARD, LANG, STERETT a STACK, rychlostí 15 uzlů k Nové Kaledonii. Na jeho obranu dodejme, že nevěděl o okolnostech komplikujících vyloďování námořních pěšáků a válečného materiálu, tudíž očekával, že většina transportů bude do večera prázdná a bude moci nebezpečnou oblast opustit.
Admirál Fletcher
Jakmile se zprávu o Fletcherově „útěku“ dozvěděl obhroublou mluvou proslulý Turner přezdívaný „Terrible“, okomentoval jí několika peprnými výrazy, ale protože měl stále k dispozici 62. operační svaz, dospěl k názoru, že kdyby se Japonci pod rouškou noci pokusili proniknout k invazním plážím, dokáže je odrazit. Spojeneckým námořním silám střežícím přístupové trasy ke Guadalcanalu a Tulagi velel Turnerův zástupce kontradmirál Victor Crutchley. Protože jedním z vedlejších cílů operace „Watchtower“ byla ochrana britských dominií Austrálie a Nový Zéland, podílelo se na invazi i relativně velké množství australských válečných lodí, a Crutchley zastával vysoký post v rámci velení operace.
Britský vlajkový důstojník momentálně přidělený k Australskému námořnictvu logicky namítal, že vzhledem ke složení 62. operačního svazu měl být touto funkcí pověřen Američan, jenomže Turner - snad s ohledem na výše uvedené důvody - zastával opačný názor. Disciplinovaný veterán z bitvy u Jutska a držitel nejvyššího britského vyznamenání za účast na pokusu zablokovat německé ponorkové základny Ostende a Zeebrugge, tedy předpisově sklapl podpatky a vůli nadřízeného se podvolil.
Admirál Crutchley
Pohled do mapy nám prozradí, že nepřítel mohl do ohroženého prostoru proniknout třemi trasami, tudíž Crutchley, stejně jako předchozí noci, své síly rozdělil takovým způsobem, aby každou přehrazovalo jedno uskupení. V nejohroženějším směru od Štěrbiny ležel ostrov Savo, mezi jehož jihovýchodním pobřežím a guadalcanalským mysem Esperence se pohybovalo jižní uskupení (TG 62.2), kdežto severní skupina (TG 62.3) brázdila vody mezi jeho severovýchodním pobřežím a ostrovem zvaným Američany Florida (oficiálně se jmenuje Nggela). Prvnímu velel přímo Crutchley, jenž disponoval australskými těžkými křižníky AUSTRALIA (vlajkový) a CANBERRA doprovázenými americkým těžkým křižníkem CHICAGO a torpédoborci PATTERSON a BAGLEY. Druhému velel námořní kapitán F. Riefkohl, jemuž podléhaly těžké křižníky ASTORIA, QUINCY a VINCENNES zajišťované torpédoborci HELM a WILSON, přičemž západně od ostrova Savo hlídkovaly torpédoborce RALPH TALBOT a BLUE osazené radary.
Pro nepravděpodobný případ, že by Japonci obepluli ostrov Florida ze severu, střežilo přístup z tohoto směru východní uskupení (TG 62.4) kontradmirála N. Scotta tvořené lehkými křižníky SAN JUAN a HOBART a torpédoborci BUCHANAN a MONSSEN. Pro úplnost dodejme, že v oblasti Guadalcanalu se pohybovaly ještě torpédoborce SELFRIDGE, HENLEY, MUGFORD, HULL, DEWEY a ELLET, minolovky HOPKINS, TREVER, ZANE, SOUTHARD, HOVEY a několik torpédoborců přestavěných na rychlé transporty, přičemž u Lungy stál i torpédoborec JARVIS poškozený nepřátelskými bombardéry.
Schéma rozmístění spojeneckých námořních sil u ostrova Savo
„Musíme pohlédnou pravdě do očí a přiznat co je zjevné.“ Konstatoval po bitvě sebekriticky Crutchley. „Disponovali jsme dostatečnými silami k odražení jakéhokoliv útoku hladinových lodí, ale nečekaný nepřátelský úder tyto síly paralyzoval, pročež byly z velké části zničeny.“ Spojenci skutečně měli v guadalcanalských vodách dostatek válečných lodí, neboť samotné těžké křižníky nesly 43 děl ráže 203 mm a 24 ráže 127 mm, ale jejich rozptýlení poskytlo Japoncům možnost napadnout jednotlivé skupiny odděleně, přičemž mohli zúročit převahu v množství torpédových vrhačů. Zatímco Mikawovy těžké křižníky měly 8 až 12 torpédometů, američtí konstruktéři tuto součást výzbroje z důvodu úspory hmotnosti vypustili, takže nyní mohli Turner s Crutchleym spoléhat pouze na „roury“ na australských křižnících a nepočetných torpédoborcích.
Bohužel jeden z „torpédonosných“ křižníků přidělené stanoviště brzy opustil. Turner totiž svolal navečer 8. srpna na palubu své velitelské lodě MCCAWLEY velitelskou poradu, které se zúčastnili i Vandegrift s Crutchleym. Ten předal velení jižního uskupení ambicióznímu leč u podřízených neoblíbenému námořnímu kapitánovi H. Bodemu z těžkého křižníku CHICAGO, a odplul s vlajkovou lodí k 20 mil vzdálené Lunze. Turner Vandegrifta a Crutchleye informoval, že vzhledem k odplutí 61. operačního svazu bude vykládání zásob a válečného materiálu po rozednění ukončeno, a transportní i válečné lodě odplují k Nové Kaledonii.
Admirál Turner a generál Vandegrift na palubě transportní lodě McCawley
Pravda, Crutchley zavedl řeč na nepřátelské lodě spatřené dopoledne v poloze 5 stupňů 49 minut jižní šířky a 159 stupňů 7 minut východní délky, ale Turner stále zastával názor, že jejich cílem je zátoka Rekata, tudíž převládl falešný pocit bezpečí umocněný míněním, že kdyby se Japonci pokusili zaútočit, odhalí je zkušené obsluhy radiolokátorů na hlídkujících lodích. Přístroje na torpédoborcích RALPH TALBOT a BLUE patřily k typu SC a za ideálních podmínek byly schopné detekovat hladinový cíl velikosti torpédoborce na vzdálenost 6 mil (modernější typ SG už na 25 mil), ale jejich reálný dosah se v blízkosti pobřeží citelně snižoval, což na bezpečné pokrytí přístupových tras kolem ostrova Savo nestačilo.
Kromě toho se radary jakožto nevyzkoušená technická novinka netěšily všeobecné důvěře, takže není divu, že velící důstojník na ASTORII hlášení operátora o blížících se lodích ignoroval. Kromě spoléhání na technickou převahu se na lehkomyslném spojeneckém postoji patrně projevilo i nezdravé sebevědomí, když Američané po bitvě u Midway uvěřili, že nyní půjdou od vítězství k vítězství.
Radar typu SC
Krátce před půlnocí Turner setkání ukončil a účastníci se rozešli. Vzhledem k pokročilé hodině, Crutchley usoudil, že je pozdě vracet se na hlídkové stanoviště, pročež AUSTRALIA zůstala v blízkosti transportních lodí, takže jižní skupina přišla o jeden křižník a nepřítomnost velitele svazu snížila jeho akceschopnost.
„Jedna závada se přidávalo ke druhé - smůla, chybný úsudek a prosté lajdáctví - a spolu vytvářely kaši, kterou, okořeněnou špetkami Mikawovy odvahy a dovednosti jeho mužstva, museli australští a američtí námořníci na lodích střežících severozápadní přístup k dopravním oblastem spolykat do posledního sousta.“ Píše S. Griffith.
Zatímco Spojenci vršili jednu chybu na druhou, a v podstatě nepříteli umetli cestu k vlastní zkáze, Štěrbinou se blížilo Mikawovo uskupení. Opatrný admirál nechal už ráno 8. srpna poslat do vzduchu palubní hydroplány, a třebaže stroj z křižníku KAKO sestřelil stíhač z WASPU, ostatní piloti po návratu z šestihodinového letu oznámili, že mezi Guadalcanalem a ostrovem Florida hlídkuje bitevní loď (patrně chybně identifikovaný CHICAGO), 4 křižníky a 7 torpédoborců, zatímco u Tulagi se pohybují další 2 křižníky, 12 torpédoborců a 3 transportní lodě. To byla sama o sobě zdrcující síla. Navíc Mikawa musel počítal i s přítomností amerických letadlových lodí, a protože byl přesvědčen, že ztratil moment překvapení, nepochyboval, že mu Spojenci připraví náležité uvítaní.
Admirál Mikawa
Přesto se svého záměru nevzdal a už dříve odeslal na generální námořní štáb synopsi bojového plánu. Ten byl shledán jako značně riskantní, nicméně admirál O. Nagano nakonec dal na úsudek velícího admirála, pročež Mikawa dostal k jeho realizaci zelenou. Osm japonských lodí směřovalo nepozorovaně na jihovýchod, přičemž se rozblikaly signální reflektory předávající velitelům jednotlivých lodí admirálovy dispozice: „Proniknout jižně od ostrova Savo. Torpédovat hlavní síly nepřítele u Guadalcanalu. Poté obrat k Tulagi. Úder torpédy a dělostřeleckou palbou. Následuje stažení sil na sever od ostrova Savo.“
Je zajímavé, že se instrukce vůbec nezmiňovaly o transportních lodích, jejichž zničení přitom představovalo hlavní důvod k vyplutí jádra 8. loďstva. Mikawa však patrně vycházel z teze, že hon na přepravní lodě představuje cosi podřadného a správný válečník měří síly s rovnocennými protivníky. Proto této problematice nevěnoval pozornost a její řešení odložil až do chvíle, kdy zúčtuje s jejich doprovodem.
Japonský křižník Čókaj
Na japonských křižnících námořníci odstranili hořlavý materiál a naposledy zkontrolovali děla a torpédomety, načež vlajková loď v 18:40 předala posádkám Mikawovo provolání nesoucí se v obvyklém samurajském duchu: „Podle nejlepší tradice císařského námořnictva se utkáme s nepřítelem v noční bitvě. Očekává se, že každý muž vykoná vše, co je v jeho silách.“ Třebaže jeho lodě s výjimkou 6. křižníkové divize dosud neprodělaly žádnou společnou operaci, posádky před válkou prošly důkladným výcvikem nočního boje, přičemž jim výtečné dalekohledy a účinná torpéda dávaly v tomto směru výhodu, jež v první fázi války dokázala kompenzovat absenci radaru.
Japonské lodě kolem 19. hod. minuly nejsevernější výběžek ostrova Nová Georgia a nadále pluly jihovýchodním kursem po temné hladině čeřené slabým severovýchodním větrem. Ve 22:30 Mikawa vyhlásil pohotovost a posádky se odebraly na bojová stanoviště. Byla bezměsíčná noc a zatemněné lodě vzdálené jedna od druhé necelých 1200 m se blížily k ostrovu Savo. Třebaže oblohu halily mraky, viditelnost se pohybovala od 3 do 10 mil, ovšem během dešťových přeháněk nepřesahovala několik set metrů. Krátce po 23. hod. křižníky ČÓKAJ, KAKO a AOBA vyslaly do vzduchu hydroplány, které měly provést poslední průzkum, a po zahájení boje osvětlovat nepřátelské lodě a korigovat palbu. Kromě toho hořící transportní parník GEORGE F. ELLIOT zářící jako legendární maják na ostrově Faros, už zdaleka označoval kotviště spojeneckých transportů u mysu Lunga.
Na čele formace se držel vlajkový ČÓKAJ, za nimž následovaly křižníky AOBA, KAKO, KINUGASA, FURUTAKA, TENRJÚ a JÚBARI, přičemž kolonu uzavíral torpédoborec JÚNAGI. Jakmile se Japonci přiblížili k ostrovu Savo, spustil se déšť, což vyvolalo na tvářích důstojníků Mikawova štábu spokojené úsměvy. Podmínky pro překvapivý útok byly ideální, takže věřili, že napraví selhání z bitvy u Midway a ověnčí se vítěznými vavříny.
Japonský křižník Kinugasa
V nastávajícím dramatu synové Nipponu vskutku třímali všechny trumfy. Zatímco Spojenci vstupovali do bitvy se zavázanýma očima, Mikawa byl dobře informován o síle nepřítele i jeho rozmístění. Navíc jeho odpočinutí muži stáli na určených postech, zatímco Spojenci přešli na 2. stupeň bojové pohotovosti, což znamená, že polovina amerických posádek odešla na ubikace, zatímco Australané se i během odpočinku museli zdržovat poblíž bojových stanovišť. Pravda, námořníci i důstojníci po dvoudenním bdění odpočinek naléhavě potřebovali, neboť Vandegrift si už během oné velitelské porady všiml, že se Turner i Crutchley sotva drží na nohách, ale ke zrušení nejvyššího stupně pohotovosti došlo v nejméně vhodnou chvíli. Kromě toho Mikawovi podřízení věděli co se od nich očekává, kdežto jejich protivníky paralyzovala Crutchleyova nepřítomnost a mnozí velitelé se po přechodu na 2. stupeň pohotovosti uložili k odpočinku, přičemž Bode na CHICAGU dokonce nařídil vypnout radar.
Krátce před půlnocí hlídky na torpédoborci RALPH TALBOT zahlédly japonský hydroplán směřující ke Guadalcanalu, ale velitelé ostatních lodí varovnou depeši buďto nezachytili, nebo pokládali letouny kroužící nad jejich ustaranými hlavami za vlastní a názor nezměnili ani poté, co začaly shazovat světlice. Spojenecké formace nadále s železnou pravideností pendlovaly v určených sektorech, aniž by si službu konající důstojníci uvědomili hrozící nebezpečí.
Americký torpédoborec Ralph Talbot
Mezitím Japonci zvýšili rychlost na 26 uzlů. Hodiny ukazovaly 0:40, když se na východě vynořila temná masa identifikovaná jako ostrov Savo a o něco později Mikawovi nahlásili nepřátelský torpédoborec. Byl to BLUE střežící přístupové trasy mezi ostrovem Savo a mysem Esperance. „Klidná, bezstarostná plavba lodi jasně nasvědčovala, že nevěděla o naší přítomnosti, netušila, že je pozorována, že na ní je přímo zaměřeno každé naše dělo.“ Vzpomínal později jeden z důstojníků na vlajkovém křižníku. „Vteřiny se vlekly, zatímco jsme čekali na nevyhnutelný okamžik, až si nás všimne - ale najednou nepřátelský torpédoborec změnil kurs.“ Třebaže BLUE japonské uskupení minul ve vzdálenosti pouhých 4000 m, Američané si ničeho podezřelého nevšimli a přítomnost nepřítele nezaznamenaly ani unavené obsluhy radaru, které patrně zmátly špatné atmosférické podmínky vyvolávající na obrazovkách falešné kontakty.
Mikawa byl však přesvědčen o opaku, tudíž přešel na východní kurs, aby Savo obeplul ze severu, jenomže zde narazil na torpédoborec RALPH TALBOT (podle jiného zdroje se jednalo o civilní škuner), takže se vrátil na původní kurs. V 01:15 se japonské soulodí ocitlo na úrovni ostrova Savo, přičemž o 19 minut později hlídky opět ohlásily nepřátelský torpédoborec. Jednalo se o JARVIS mířící do Austrálie k opravám, a protože jeho posádka měla dost vlastních starostí, není divu že si nevšimla temných stínů sunoucích se kursem 95 stupňů k nic netušícím spojeneckým lodím. FURUTAKA odpálil několik špatně mířených torpéd, ale vzápětí na sebe pozornost námořníků Země vycházejícího slunce strhly torpédoborce PATTERSON a BAGLEY plující střetným kursem, za nimiž se zřetelně rýsovaly siluety těžkých křižníků CANBERRA a CHICAGO vzdálené asi 11 000 m.
Americký torpédoborec Jarvis
Protože bylo pouze otázkou času, než spojenecké hlídky vyhlásí poplach, Mikawa v 01:36 udělil jednotlivým velitelům pokyn zahájit boj podle vlastního uvážení a o dvě minuty později opustila torpédomety na vlajkové lodi čtyři „Dlouhá kopí“, načež se ke spojeneckým lodím postupně vydala i torpéda odpálená z jednotek AOBA, KAKO, FURUTAKA a JÚNAGI. Jejich cíli se staly BAGLEY, CANBERRA a CHICAGO, a zatímco se podmořské projektily blížily, dělostřelci netrpělivě čekali na rozkaz zahájit palbu.
Zdroje použité k tématu Bitva u ostrova Savo:
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Далл П.: Боевой путь Императорского японского флота. Vydalo nakladatelství Сфера 1997.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Gudalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Морисон С.: Американский ВМФ во Второй мировой войне; Борьба за Гуадалканал, август 1942 - февраль 1943. Vydalo nakladatelství АСТ 2002.
Переслегин С., Переслегина Е.: Тихоокеанская премьера. Moskva, Petrohrad 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific; The battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Morze Statki i Okrety 2009/1, 2009/2, 2013/2, Morze Statki i Okrety numer specjalny 2008/1; Wojna na Pacyfiku.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Okrety 2014/5.
Navygaming World of Warships 2025/4; Крейсер Новый Орлеан.
Morze Statki i Okrety; numer specjalny 2008/1 .
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
http://militera.lib.ru/h/blond_g2/index.html
https://warfarehistorynetwork.com/2018/ ... st-defeat/
https://padresteve.com/2018/08/07/22518/
https://mholloway63.wordpress.com/2013/ ... vo-island/
. On s tím vůbec nepočítal, jednoznačně selhání Turnera a jeho štábu.