Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 421.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 421.
Zde viz foto ilustračního náčrtu čtyř map



, na kterých jsou, na prvé mapě, americké útoky po vylodění ve dnech 7. a 8. srpna 1942. Na dalším, druhém náčrtu, je ostrov Guadalcanal s místy, která jsou zmiňována také v textu. Třetí náčrt zachycuje japonský útok v září stejného roku a čtvrtý náčrt je pak o říjnovém japonském útoku. Náčrt, jakož i jednotlivé mapy, je, jsou, pak volně na několika webech a vše bylo pro Palbu zmenšeno (Zde pak, v dalších dvou odkazech, po přiblížení a nastavení velikosti kolečkem, a následně i vyhledáním, viz ostrov Florida, jehož nejnovější dnešní název je - Nggela Sule:
https://mapy.cz/zemepisna?x=158.0992790 ... z=7&lgnd=1
za což děkuji kolegovi Mrfelix, ještě také děkuji i kolegovi Zemaktovi, viz zde z Wikipedie:
https://en.wikipedia.org/wiki/Nggela_Islands

Přibližně v polovině Č 418., bylo řečeno, že generál Vandegrift vydal rozkaz, aby byla s okamžitou platností „zastavena úspěšná operace 9. října 1942 (jednalo se o „Třetí Matanikau)“. Tenhle rozkaz byl vydán velitelem 1. divize námořní pěchoty proto, že přišla rádiem kódovaná „informace od admirála Ghormleyho, že Japonci připravují velký útok“. Zprávu dostal admirál Ghormley (zde viz foto



, pod kterým byl popisek viceadmirál Ghormley_Robert_foto zde bylo zvětšeno, a je majetkem Wikipedie.) od pobřežních pozorovatelů, kteří celou dobu pozorovali v Simpsonově přístavu v Rabaulu japonskou činnost, stejné pak hlásili i pozorovatelé na Shortlandách, odkud hlásili „velké soustřeďování křižníků, torpédoborců, dopravních a nákladních lodí“. Z hlášení bylo také patrné, že nepostižitelný „Tokijský expres“ byl stejně tak nadobyčej aktivní“. Další informace pak dodaly „Dokumenty“, které byly nalezeny u zabitých Japonců za hlídkové činnosti a také z deníků, ze kterých čerpal informace kapitán Moran. Deníky obsahovaly náznaky, že „pokus obsadit východní břeh Matanikau byl jen předzvěstí generální ofenzívy, která by mohla zahrnovat i přímý útok z moře“.
Když generál Vandegrift (zde viz foto



, na kterém je divizní velitelství, ve kterém sedí generál Vandegrift, Guadalcanal 1942, foto je majetkem US NAVY a bylo zde zvětšeno.) hodnotil situaci se svým štábem, před nadcházejícím možným střetnutím, tedy v konci prvé dekády října, byla shoda na faktu, že se změnila situace oproti září, tedy dobou střetu na Edsonově hřebeni, a to ve prospěch námořní pěchoty. Bylo konstatováno, že „na východě už Japonci nemají dostatečné síly“. Vandegrift se v této době již domníval, „že při přeskupovaní, které teď bylo naléhavě nutné, může na udržení linie řeky Ilu počítat jen s minimálními silami". Generál v řečené době již věděl, „že 164. pěší pluk je na cestě, a nestihne-li jej nějaká nehoda, bude mu k dispozici nejpozději 13. října 1942.“
Vandegriftovi bylo známo, že se zesílený 164. pěší pluk (s výjimkou jednoho praporu), dne 8. října urychleně nalodil v Noumeji na dopravní lodi McCawley a Zeilin. Též od admirála Turnera (zde viz foto



, pod kterým byl popisek viceadmirál Richmond_Kelly_Turner, foto je volně na několika webech.) věděl, že obě lodi vypluly 9. října ráno směr Guadalcanal. Jako protiponorkovou ochranu měly obě nákladní lodi tři torpédoborce a tři minolovky. Admirál Ghromley k zajištění tohoto konvoje přidělil „operační svaz 64.", kterému velel kontraadmirál Norman Scott – dva těžké a dva lehké křižníky a pět torpédoborců - , a dvě útočné skupiny – jednu kolem letadlové lodi Hornet a druhou kolem bitevní lodi Washington – vyslal na sever (v poznámce/3/ pak je u Samuela B. Griffitha II., kniha – Bitva o Guadalcanal, Praha 2001, na str. 251.: Scottův operační svaz 64. tvořily těžké křižníky San Francisko /vlajkový/ a lehké křižníky Helena a Boise a torpédoborce Duncan, Farenholt, Buchanan, Laffey a McCalla.).
Dopis z 6. října 1942, který je vzpomínán v Č 416., od generála Harmona, aby nebyly tříštěny síly, a aby se neobsazovalo Ndeni a nebudovaly se tam základny, který dostal admirál Ghromley, prý přeci jenom znamenal, že se tato operace odsune a bude, děj se co děj, posílen ostrov Guadalcanal. Tak se mohl ještě Gudalacanal posílit a přijdou-li Japonci „narazí na odpor a budou zničeny“.
V době 11. a 12. října 1942 proběhla „Námořní bitva u mysu Esperance“, kterou popsal kolega Jarl. Díky této bitvě, kterou admirál Scott vybojoval s kontradmirálem Gotem, byly pro obě strany poskytnuty časy na vylodění posil.
Japonský kontraadmirál Džošima (Jošima) začal v té době vykládat z letadlových zásobovacích lodí Nisšin a Čitose a ze šesti torpédoborců v Tassafaronze na Guadalcanalu své posily a zásoby.
A v době kdy zuřila, severozápadně od mysu Esperance, noční bitva a kontradmirál Jošima (Džošima), nechal vykládat tanky, děla, potraviny a střelivo, ještě pospíchal americký admirál Turner, kličkujíce se svými loděmi, protiponorkově, ke Gudaklacanalu.
Bylo 13. října 1942, těsně před východem slunce, když admirál Turner „přibyl k Lunžskému výběžku. McCawley a Zeilin tu zakotvily a začaly vykládat téměř 3 000 důstojníků a mužů 164. pěšího pluku. Rovněž se vylodil pozemní personál 1. perutě námořní pěchoty a byly dovezeny džípy, nákladní auta, protitanková děla, střelivo, stany a běžné zásoby na 70 dní“.
Mezi tím co vše lodi na Guadalcanal přivezly, byly i cukrovinky a čokolády, které se hned staly pro námořní pěšáky zbožím, které sloužilo k výměně za japonské „trofeje“, jako samurajský meč, či japonské pistole, ale i mapníky, či japonské přilby. To vše se směňovalo na tržišti, které bylo ve vesničce Lunga, u ústí stejnojmenné řeky.
Směnný obchod trval toho dne, 13. října jen do 11.00, kdy jej přerušily japonské bombardéry, jakmile byl konec poplachu, začalo se obchodovat znovu. Ovšem tento krátký klid trval jen chvíli a v poledne byla opět vyhlášena „červená pohotovost“, když přiletěly japonské Betty (zde viz foto



, pod kterým je popisek, G_4M_Betty, foto je volně přístupné na několika webech) doprovázeny Zery. Japoncům se podařilo svrhnout dvě pětisetlibrovky na pobřeží, což burzu definitivně uzavřelo. Bohužel již ten den při bombardování utrpěl nový, 164. pěší pluk své prvé ztráty.
Odpoledne v 17 hodin se začaly ozývat, čerstvě přisunuté 15cm houfnice generálmajora Sumujošiho, které začaly ostřelovat Hendersonovo letiště. Pro Wildcaty (zde viz ilustračně foto



, pod kterým byl popisek – Grumman_F4F_4_Wildcat, foto je majetkem archivu US Navy, pro Palbu byla upravena velikost fota. Foto bylo na několika webech.) to znamenalo, že se musely přestěhovat z Hendersonova letiště, poprvé, nikoli však naposledy, na „první stíhací“ letištní plochu – což byl úzký pruh letištní plochy, asi 2 000 yardů na východ.
K 13. říjnu 1942 se zvýšil, příchodem 164. pěšího pluku, stav vojsk, které měl nyní generál Vandegrift k dispozici na Guadalcanalu, na 23 000 mužů s dodatečnými 4 500 muži na Tulagi.
Pro amerického námořního pěšáka, příchod nových lidí znamenal, že se objevila naděje, že se jednou námořní pěšák z tohoto ostrova dostane, pokud se toho dožije. On totiž admirál Jamamoto (zde viz foto



, na kterém je admirál Jamamoto, foto je volně přístupné na několika webech) chtěl Američany z ostrova vyhnat. Jestliže se to nepovede letectvu, jeho „mořským orlům“, kteří stále nedokázali vyřadit Hendersonovo letiště z činnosti, „možná, že to dokáže viceadmirál Takeo Kurita soustavným ostřelováním z děl lodí Kongo a Haruna z 3. divize bitevních lodí“. Aby byla palba ještě hustší, byl Kuritovi přidělen jeden křižník a sedm torpédoborců. Jamamotova vlastní flotila, ve které byly letadlové a jiné bojové lodi, měly poskytovat dálkové krytí a křižovaly moře asi 100 mil na sever.
Bylo 13. října ve 23.30, když se obě velké bitevní lodi začaly, s bohorovnou sebedůvěrou, pohybovat kolem ostrova Savo a chystaly se na předurčená palebná postavení. „Všivák Lojza“ osvítil osvětlovacími raketami Hendersonovo letiště. V té samé době začali na palubě zatemněných lodí Kongo a Haruna střelečtí důstojníci řešit matematické problémy. Byla 1 hodina 40 minut (14. října), když 16 velkorážních děl začalo současnou palbu na Hendersonovo letiště. Za necelých 70 minut vypálily obě bitevní lodi přes 900 tenkoplášťových výbušných střel ráže 36 cm na omezenou plochu letiště.
„Byla to… nepopsatelná podívaná, když plameny a výbuchy způsobené zásahy granátů ráže 36 cm zasahovaly na letišti nepřátelské letouny, nádrže s palivem a skladiště střeliva. Nahoře scénu lemovaly osvětlovací rakety, jež shazovaly naše pozorovací letouny kroužící nad letištěm, a celý obraz působil tak, že benátská noc v Rjokogu se proti tomu zdála pouhou dětskou hračkou. Temná noc byla všemi těmito ohni přeměněna v jasný den. Na všech lodích se ozýval spontánní jásot, vzrušené výkřiky“ (zde je pak k tomuto textu poznámka, kdo tato slova napsal, tedy historický zdroj, kterým je: Tanaka, Raizo, s pomocí editora Rogera Pineaua: Japan´s Losing Struggle for Guadalcanal, volně přeloženo do češtiny – ´Japonci prohraný boj o Guadalcanal´/ Annapolis, United States Naval Institute Proceedings, I – červenec, II – srpen, 1965/, II, str. 815.).“

Prakticky o něco více než 70 minut, byli všichni námořní pěšáci, tedy po celou dobu japonského ostřelování z moře, zalezlí tak hluboko, jak se komu podařilo. Okolo nich se třásla země, kácely se roztříštěné kokosovníky. Kdo nezalezl, byl zabit. Když se začaly osvětlovací pumy snášet pomalu k zemi, bylo vidět, jak plameny pohlcovaly stany, zásoby pohonných hmot, potravin a střeliva, které také vybuchovalo, zabíjelo a zraňovalo.
Pak se Kuritovy torpédoborce přibližovaly k severnímu pobřeží a začaly do prostoru letiště a kolem okolo, mezi požáry, pálit své 5ti palcové granáty. „Málokterá střelba druhé světové války se vyrovnala této co do počtu velkorážných střel vypálených za hodinu a několik málo minut na tak malý cíl“.
Byly 2 hodiny a 50 minut, když střelba náhle ustala, a z okopů, které nebyly zničeny, vylézali zcela omámení vojáci, kteří se většinou potáceli.
Po rozbřesku bylo vidět, jakou spoušť na Hendersonově letišti způsobilo japonské ostřelování z moře. Samuel B. Griffith II., kniha – Bitva o Guadalcanal, Praha 2001, na str. 153., píše doslova:

„Potrhané kusy drátěnek byly nalezeny několik set yardů od letiště, kde byly vyrvány ze vzletových drah a potrhaly stany, přikrývky a polní lůžka. Desítky kokosovníků byly roztříštěny, část nemocnice byla zpustošena. Z hořících nádrží pohonných hmot stále stoupal dým; pumy a střely co chvíli explodovaly. Jeden granát zasáhl a rozmetal skladiště potravin; vykuchané plechovky s nápisem Spam (mletá šunka) se všude povalovaly ještě několik dní. Jejich obsahem byl potřísněn každý kokosovník v okruhu půl míle. Krysy, které zamořovaly kokosové háje, byly teď na nějakou dobu bez zásobovacích problémů.“

Pro námořní pěchotu byla situace velmi nepříznivá, neboť je zřejmě každému jasné, že místo mleté šunky mohl námořní pěšák jíst něco jiného. Ovšem obejít se bez letadel ve válce s Japoncem jaksi nešlo. Ráno v úterý 13. října přišel generál Geiger na letiště, aby zjistil, že má 39 SBD-2 (zde viz, ilustračně, foto



, pod kterým byl popisek_Douglas_SBD_2_Dauntless, dál pak přeloženo volně - z letadlové lodi USS Enterprise v říjnu 1941, foto je volně přístupné na několika webech, bylo zde několikrát zmenšeno.) schopných letu. Ale když tam přišel ráno 14. října, po té strašné noci, měl těch letadel jen 5. Zjistil také, to ráno, že ze 40 Wildcatů F4 F-4 se jich 16 proměnilo v nepoužitelné vraky. Z ostatních 24 letadel jich potřebovalo 24 nějakou opravu. Buďto byly rozbité pneumatiky, nebo celá kola, křidélka nebo ochranná skla. Z torpédových letounů, které přiletěly nedávno na Hendersonovo letiště, zůstalo teď jen staré železo. Celou věc nahlásil generálovi Vandegriftovi, když jako „okamžité“ požadoval 20 střemhlavých bombardérů. Z dalších požadavků naléhavě požadoval stíhačky a letecký a dílenský personál na vystřídání. Při ostřelování Hendersonova letiště totiž generál Gaiger (zde viz foto



, pod kterým je popisek_general Roy S. Geiger, foto je majetkem Wikipedie, pro Palbu bylo zvětšeno) napočítal ztrátu 60 mužů, z toho jich bylo 41 zabito a 19 zraněno. Byl to většinou letecký personál, ale i 6 pilotů.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 422.

Ve středu 14 října 1942 byl na ostrově Guadalcanal poměrně klid. Do vzduchu vzlétly dva z pěti SBD 2, které byly ještě schopny létat, a odpoledne prováděly průzkum ve směru na severozápad. To co pak piloti nahlásili nad tzv. „Štěrbina“, nebylo vůbec povzbudivé. Celkem 6 japonských dopravních lodí, spolu s doprovodem křižníků a torpédoborců byl na cestě ke Guadlacanalu. Ve vzduchu měly Japonci samozřejmě, jako vždy v této době, jak Zera, tak i Betty.
Také mechanici a i letci na Guadalcanalu se všemožně snažili, připravit k letu tolik bombardérů, kolik jich mohlo být v dané době opraveno a k letu připraveno. Při všem možném se jednalo o necelý tucet.
V zázemí, daleko od Guadalcanalu, hodnotil tehdy situaci admirál Ghormley. Nezbývalo mu prý tehdy nic jiného, než říci holý fakt, že „situace je kritická“. Okamžitě informoval admirála Nimitze (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, admirál Chester W. Nimitz, foto pochází z amerického námořního archivu.), a dodal, že „nepřátelské posily musejí být zastaveny, má-li být postavení na Guadalcanalu udrženo“ (zde byla poznámka v knize od pozdějšího generála v.v. Samuela B. Griffitha II., – Bitva o Guadalcanal, druhé vydání, Praha 2001., ve které je psáno – Celý tón tohoto hlášení na admirála Nimitze zapůsobil a přesvědčil jej, že ´je třeba najít rozhodnějšího velitele´. /poznámka pochází z korespondence admirála Nimitze/).
Byla to velice špatná doba, neboť si tehdy skupina amerických válečných lodí okolo letadlové lodi Hornet doplňovala zásoby paliva v prostoru severně od Nové Kaledonie. No a 64. operační svaz admirála Scotta, se zotavoval u Espirito Santo, z předchozí námořní bitvy u mysu Esperance. Takže ani jedna z těchto skupin se nemohla, tehdy, dostat na místo v prostoru Guadalcanalu včas, aby mohla nějakým způsobem zahradit japonské operační skupině cestu.
Generálu Geigrovi, šéfu zdecimovaného letectva na Gudalcanalu, se podařilo, toho dne 14. října, vyslat odpoledne zbylou hrstku SBD 2 nad Štěrbinu. Letadla zaútočila střemhlav na křivolace plijící lodi a po návratu piloti hlásili, že jednu japonskou dopravní loď potopili a jednu další poškodili. Skutečnost byla trochu jiná, „všechny jejich pumy minuly těsně cíl a nezpůsobily Japoncům žádnou ztrátu (historickým podkladem pro slova kurzívou je zde - pozdější generál v.v. Samuel B. Grifith II., – Bitva o Guadalcanal, druhé vydání, Praha 2001., str. 154.)“. Japonci tedy pronikali se svým konvojem dál na místo svého určení. Když zprávu dostal generál Vandegrift, okamžitě odeslal stručnou, leč velice naléhavou depeši admirálu Ghormleymu, ve které uvedl: „Naléhavě nutná maximální podpora leteckých a hladinových sil“.
Ještě než došla na depeši generála Vandegrifta nějaká odpověď, dostalo Hendersonovo letiště a okolí, těžkou palbu z moře, od japonské 8. flotily těžkých křižníků Čokai a Kinugasa.

Ve stejné době, kdy výbušné a zápalné střely z osmipalcových děl drtily letiště a jeho okolí, přiblížilo se 6 japonských dopravních lodí k Tassafaronze (Tassaforonga - viz samostatný náčrt



, pod kterým byl popisek _ostrovy_Guadalcanal, Tulagi, Gavutu a Florida /nově o Floridě, Nggela Sulu, viz výše/, náčrt je volně na několika webech a zde byl zmenšen. Po otevření náčrtu mapy, je vidět i místo, kde nad řekou Lungou západně, je řeka Matanikau a směrem k moři i vesnička Matanikau. Patrná jsou i další místa, která jsou pak v textu) a začalo vyprazdňovat své paluby a útroby. Když nastal čtvrtek 15. října, bylo tam na břehu již 2 000 čerstvých japonských důstojníků a vojáků; přes polovinu lodních nákladů – kde bylo střelivo, potraviny, protitanková děla, houfnice, léky. Tohle vše, dovezli japonské čluny na pobřeží a ukryly v kokosových hájích.
Poté se do věci zamíchaly i bombardéry z Hendersonova letiště, a již o 3 hodiny později, po opakovaných náletech v nízkých výškách, musel velitel japonského konvoje nařídit, aby 3 poškozené dopravní lodi bezodkladně připluly těsně k pobřeží. Kapitáni poslušně narazili svými loděmi na písčitou mělčinu a v neustálém dešti střel a pum pokračovali dál ve vykládání. Bylo 10.00, když japonští kapitáni hlásili, že bylo z lodí vyloženo 80% nákladu. Zbývající 3 dopravní lodě se však musely moudře stáhnout do vyčkávacího postavení na sever a také na západ od Russelových ostrovů.
Podle účastníků této doby, a dle všech historických záznamů i v „Použité podklady“ se tehdy kladly mezi námořními pěšáky otázky typu – Kde je námořnictvo Spojených států? Mají Spojené státy vůbec námořnictvo? Jestliže ano, co ksakru dělá?
Generál Vandegrift k tomu nemohl nic říci a musel zachovat chladnou hlavu, i když byl sám také znechucen, jak si sám zapsal. Šel a začal opět v depeši přesvědčovat admirála Ghormleyho o kritické situaci. Dle záznamů mu tehdy psal, že japonské „těžké dělostřelectvo stále ostřeluje jeho postavení; nepřátelská povrchová plavidla se beztrestně pohybují kolem Guadalcanalu a ostřelují perimetr. Leteckého benzínu už jen zbývalo několik galonů.“
Na str. 155 pak generál v.v. Samuel B. Grifith II., – Bitva o Guadalcanal, druhé vydání, Praha 2001., píše, cituji:

„Ve skutečnosti však jedna složka námořnictva Spojených států tehdy nablízku byla. Byla to 3. eskadra motorových torpédových člunů (MTB3), která připlula k Tulagi 12. října. Čtyři čluny poručíka Alana R.. Montgomeryho sem přibyly z Nových Hebrid ve vleku torpédoborců Hovey a Southard. Oceánští námořníci, kteří měli sklon pochybovat o bojové účinnosti těchto temperamentních skořápek, by nepochybně považovali za urážlivé, kdyby jejich lodi byly na místo činu dovlečeny. Jestliže však Montgomeryho posádky trpěly komplexem méněcennosti, nedávaly to najevo. V noci ze 13. na 14. října pluly v temnotě za svým velitelem, aby napadly Kongo a Harunu.
Tento malý, ale odhodlaný ‚operační svaz‘ vyklouzl z přístavu Tulagi před půlnocí a se ztlumenými motory plul v řadě k ostrovu Savo. Japonské bitevní lodi se daly snadno nalézt a MTB na ně vypálily čtyři torpéda. Pozorovatelé je spatřili. Lodi provedly úhybnou akci a torpéda je minula. Na Japonce však zapůsobil tento odvážný útok takovým dojmem, že jej zapsali do záznamů o činnosti z této noci.“

Celé dopoledne, ve čtvrtek dne 15 října, prováděli mechanici činnost, která byla v té době na Hendersonově letišti (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, Hendersonovo letiště. Foto bylo pro potřebu palby zvětšeno.) /poměrně/ obvyklá, jednalo se o odčerpávání pohonných hmot z vraků letadel. Tentokrát mezi vraky byla jedna létající pevnost B-17, která den předtím musela nouzově přistát na letišti. Z její nádrže se získalo přes 400 galonů. Pracovalo se také na opravě Wildcatů F4 F-4. Bylo poledne a generál Geiger byl schopen poslat do vzduchu více než dvacet těchto stíhaček. Wildcaty F4 F4 vzlétaly do vzduchu postupně, některé šly do vyšších výšek, aby pak kryly ty ostatní, „které vybaveny půlpalcovými kulometnými pásy naplněnými svítícími, zápalnými a průbojnými střelami útočily na nehybné dopravní lodi a ostřelovaly pobřeží“ Při útoku se vzňal benzín, který Japonci velmi pracně dopravili za tmy na břeh. V době tohoto útoku bylo několik nízko letících stíhaček vychýleno ze svého směru letu a vymrštěno do výše tlakovou vlnou, která navíc vznikla, když pod nimi ještě vybuchla uskladněná zásoba munice. Od té chvíle visel nad pobřežím od Kokumbony až na západ k zálivu Doma, těžký mrak černého kouře.
Celou tuto podívanou pozoroval s generálem Vandegriftem i generálmajor Harmon (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, general Millard Filmore Harmon, foto je majetkem Wikipedie a pro Palbu bylo několikrát zmenšeno.), který přiletěl na Guadalcanal. Byla prý to něco jako odveta za strašlivou noc, kterou předtím museli prožít piloti z námořní pěchoty, pozemního vojska i námořnictva. Mnozí hovořili i o pomstě.
Již odpoledne toho opět začal docházet letecký benzín a do jeho získání se museli zapojit i ti co nově na Guadalcanal přibyli. Byl to např. Geigerův pobočník major Cram „přistál s generálovým hromotluckým obojživelným letounem Blue Goose (Modrá husa) na Hendersonově letišti odpoledne. ´Husa´ při svém mimořádném letu z Nových Hebrid dopravila na Guadalcanal ´zásoby´dvě torpéda pro osmou letku námořního letectva" (trochu více o majoru Cramovi jsem nalezl zde:
http://historyyoucanmodel.blogspot.com/ ... arned.html
).
Pobočník generála Geigera, major Cram, si pak přál, aby si mohl jedno ze dvou přivezených torpéd ponechat; „podporučík, který už svůj denní úkol splnil, řekl, že je může mít obě. Torpéda byla připevněna tak, že Cram je mohl vypustit improvizovanou páčkou a letoun vzlétl doprovázen jedinou stíhačkou, ke Kokumboně.
Za dlouhého klouzavého letu směrem k cíli se třásla ‚Husa‘ a třásl se i Cram, když protiletadlové střely z japonských torpédoborců vybuchovaly nad nimi i pod nimi. Cram udržel kurz a vypustil obě torpéda. Jedno se zavrtalo do nehybné dopravní lodi, vybuchlo a roztříštilo jí záď. ‚Husa‘ se pomalu otáčela k Hendersonovu letiště. Cram doletěl se třemi Zery v patách. Protiletadlové kanóny a stíhačky je odehnaly, ale mezitím už byla ‚Husa‘ proděravělá jako řešeto. Když Cram hlásil Geigerovy úspěšné splnění úkolu, šel se generál podívat na svůj velitelský letoun. ‚Husa‘ měla 50 děr v trupu, ocasní ploše a křídlech. Geiger pohrozil Cramovi, že jej požene před vojenský soud pro svévolné poškození erárního majetku, vrátil se do své pracovny a podal návrh, aby jeho pobočník, který právě dokončil jeden z nejodvážnějších útoků v historii vojenského letectva, byl vyznamenán Námořním křížem.“
Tuto příhodu napsal generál v.v. Samusel B. Griffith II., v knize Bitva o Guadalcanal, str. 156., Praha 2001.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 423.

Ve stejné době na Hebridách prováděly, 15. října 1942, přípravu na bombardování létající pevnosti B 17. V době, kdy se major Cram vrátil na Hendersonovo letiště, proletěly nad letištěm tyto létající pevnosti B 17 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, Boening B-17E_1941., foto je volně přístupné na několika webech) a směřovaly na západ Guadalcanalu ve výši asi 5 000 stop. Uplynulo jen několik minut a létající pevnosti spustily dokonalý koberec pum na pobřeží, vznesly se a v stoupavých kruzích do výše odletěly zpět na své domovské letiště na Hebridách.
Památného 15. října ztratili piloti generála Geigera sedm letounů v leteckých soubojích; „Geigerovy piloti sestřelili 5 Zer a 3 Betty“.
Ale o půlnoci z 15. na 16. října přišla japonská odveta. Střílejícím japonským křižníkům Maja a Mijako s osmipalcovými děly a také dvěma torpédoborcům, velel osobně, admirál Kondo. Lodi na vzdálenost 8 000 a 10 000 yardů bušily do Hendersonova letiště více než hodinu, po kterém letiště zasypaly téměř 1 500 granáty.
A opět se třásla zem, i když o něco méně hrůzně, než tomu bylo v předešlé noci. Opět však byli zabití i zranění; „plameny ohňů znovu pohlcovaly zásoby a střepiny granátů se zarývaly do parkujících letounů. Ranní bilance byla neutěšená: 15 Wildcatů F4 F-4 bylo úplně rozbito. Geigerovi zbývalo už jen 27 různorodých letounů; polovina z nich potřebovala opravu“. Byla to však přeci jenom jiná doba, velení již o svých lidech na Guadalcanalu vědělo a tak byla požadovaná pomoc na cestě. „Smith vyslal několik dopravních lodí z Nové Kaledonie se sudy benzínu, součástkami a dílenským personálem a v pět hodin odpoledne přibyl podplukovník Harold Bauer s 212 stíhací letkou námořní pěchoty – 19 Wildcatů F4 F-4.“ A když potom poslední stíhačka přistála, vyhlásilo letecké operační středisko „žlutou pohotovost“: japonské letouny se blížily. Tak se stalo, že velitel letky neohlásil generálu Geigerovi příchod, s ostatními piloty nedočkavě přihlížel, jak pozemní personál čepuje „do některých“ stíhaček letecký benzín. Uplynulo jen několik minut a stíhačky se již kolébaly na nerovném terénu, aby následně vzlétly. Podplukovník „Bauer strávil na ostrově necelých 60 minut. Znovu se tam vrátil za hodinu. Mezitím sestřelil čtyři japonské bombardéry. Pilot sousedního letounu jej pozoroval s obdivem a později o celé epizodě lakonicky prohlásil: ‚Starej ty čtyři prošpikoval od hlavy k patě‘".

Japonské přípravy pro útok na obsazení Guadalcanalu, říjen 1942.
Bylo 15. října 1942, když se generálporučík Masaa Marujama, po ranní obvyklé osobní proceduře, rozhodl podepsat dokument, kterým byl plán postupu japonské Sandaiské divize, proti americkým vojskům na ostrově Guadalcanal. Jednalo se plán pochodu Marujamových vojsk, tajnou trasou od Kokumbony, k shromaždišti jižně od Hendersonova letiště. „Z tamějších postavení, se v ´Den X´, Sandaiská divize rozvine a za soumraku vyrazí k překvapivému útoku, zničí Američany a uchvátí letiště. ´Den X´ byl zkusmo stanoven na 22. října 1942. Džunglí se bude postupovat po úzké cestě, která obloukovitě směřovala na jih od Austenova pahorku. Generál rozhodl, že tato cesta, kterou teď upravovali ženisté, ponese název ´Marujamova cesta´.“
Když velitel 17. armády generál Hjakutake (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Hyakutake_Haruyoshi, velitel 17. armády, foto bylo několikrát zvětšeno, a je majetkem Encyklopedie), sestavil se svým štábem plán říjnového útoku, předpokládal, celkem, 3 „současné“ údery na americký obranný perimetr, a to ze „tří značně od sebe vzdálených bodů“. A právě ten „Hlavní útok“ byl svěřen generálu Marujamovi; „pro tento rozhodující úder mu bylo přiděleno asi 7 000 mužů“ (V poznámce /1/, k II. vydání generál v.v. Samuel B. Grifith II., – Bitva o Guadalcanal, Praha 2001., str. 251., 252., je napsán následující historický podklad a dále též i výklad napsaného: „History of Marine Corps Operations in World War II uvádí 5600, ale to je omyl.
17th Army Opns.,VI, str. 51, uvádí, že 25. října bylo na ostrově 20 000 důstojníků a mužů. Marujama měl devět pěších praporů o průměrné síle asi 600 vojáků. Dále s ním pochodovali lehké a těžké minometné jednotky, horské dělostřelectvo, baterie rychlopalných děl, ženisti, spojaři, zdravotníci a jiné služby.
Na Guadalcanalu byla tehdy celá Sendaiská divize /bez jednoho dělostřeleckého oddílu a části průzkumného praporu/. Plukovník Kazuo Taguči, jenž byl operačním důstojníkem divize, tvrdí, že 19. října bylo na ostrově 9 372 důstojníků a mužů. Do toho dne bylo podle jeho slov vyloděno 176 děl všech ráží. Některá z nich /například dvanáct děl, která Kawaguči - zde viz foto




, pod kterým je popisek generálmajor Kawaguchi Kiyotake. Foto zde bylo zvětšeno a je volně na několika webech - vylodil u Taivu/ byla už pro Japonce ztracena / pro historii použito z Tagučiho korespondence. /.)“.
Sám generálporučík Marujama, jak napovídá vše co se okolo něho v ty dny dělo, předpokládal, že počty důstojníků a vojáků, stejně jako množství přivezené techniky a zásob, „bude stačit„, aby přemohl zcela překvapené americké obránce. Domníval se, že jejich pozice budou špatně a málo lidmi obsazené. Snadno pak pronikne do jejich životně důležitých oblastí okolo Hendersonova letiště. Tam očekával, že okolo amerického velitelství budou, dostačující „zásoby pohonných hmot, potravin a střeliva – nervové středisko americké obrany. Zde bylo také jejich dělostřelectvo. Nejprve bude ovšem třeba prorazit kůru melounu; měkký obsah bude pak možno sníst beze spěchu…!“
Jednotky generála Marujamy se skládaly ze dvou křídel a následně i zálohy.
Jednotkám pravého křídla velel generál Kawaguči a levému křídlu pak generálmajor Jumio Nasu.
Kavagučiho pravé křídlo pak tvořily tři pěší prapory, protitanková děla, minomety, horské dělostřelectvo a také ženisté.
Nasuovo levé křídlo se skládalo také ze tří pěších praporů, a také mělo protitanková děla, minomety, horské dělostřelectvo a ženisty.
Jako zálohu si pak generál Marujama ponechal 16. pěší pluk, kterému velel plukovník Hitoši Hirojasu. Plukovníku Hirojasumovi pak generál uložil, „aby využil úspěchu kteréhokoli křídla k dalším útokům. Jednotky služeb zahrnovaly ženisty, spojaře, zdravotníky a jednotky pro zásobování vodou“.

Velitel 17. armády, generál Hjakutake, pak ještě ve prospěch útoků Marujamy, pro jeho první rozhodný úder na Američany, zaktivizoval i „druhou smíšenou pěší, tankovou a dělostřeleckou skupinu, které velel generál Sumujoši“.
O této „druhé útočné skupině“, smíšené pěší útočné skupině, generála Sumujušiho, podporované tanky a dělostřelectvem, která vlastně měla uskutečnit koordinovanou útočnou akci (s útokem „první skupiny“ - Nasuovo a Kawagučiho dvě křídla, levé a pravé), a to ale podél řeky Matanikou, se hovoří jako o akci na odvrácení pozornosti, když její těžké houfnice, měly v době útoku, pálit na Hendersonovo letiště a okolí.
Ke svému útoku měl generál Sumujoši skutečně pořádná děla. Jednalo se o 8ks patnácticentimetrových houfnic a také několik kanónů menší ráže, které dovezly hydroplánové lodi Niššin a Čitose v době Námořní bitvy u mysu Esperance (viz kolega Jarl). Mimo toho měl také 16 tanků. Generál Hjakutake mu, jako smíšenou pěší složku, přidělil zbytek 4. pěšího pluku, kterému velel plukovník Nomasu Nagakuma – jednalo se pěší prapor a několik přebývajících jednotek z předchozích konfliktů.
Jednotky plukovníka Nagakumy měly pak, za tankové a dělostřelecké podpory, překročit řeku Matanikau u písečného ústí do moře.

Jako “třetí útočná skupina“ byl určen, všudypřítomný“ plukovník Oka, se svým 124. pěším plukem (jemuž jeden prapor chyběl, byl však nahrazen praporem 4. pěšího pluku), který měl, také v koordinaci s časem obou skupin, tajně přebrodit řeku ve vzdálenosti asi půldruhé míle od ústí řeky Matanikau, postupovat pak na východ, tam se v určeném místě otočit na sever, izolovat americké bojové postavení u řeky a zlikvidovat tamější americké obránce…!

Další, kdo měl pomoci tomuto útoku na Američany před Dnem X a v průběhu Dne X, bylo japonské letectvo. Před, a v době útoku, měly japonské bombardéry Betty, z Rabaulu podnikat neustálé bombardovací útoky na Hendersonovo letiště, když jako stíhací krytí jim byla přidělena Zera se základnou v Buinu. Pozadu nemělo zůstat ani námořnictvo, když bitevní lodi a těžké křižníky, kterým osobně bude velet admirál Jamamoto, „budou soustavně ostřelovat nepřátelská postavení vysoce účinným střelivem. Zesílený prapor 228. pěšího pluku, označený jako ´odřad Koli´ , byl uveden do pohotovosti a měl se na daný rozkaz vylodit na východ od perimetru“ (v poznámce /2/ k II. vydání , generál v.v. Samuel B. Grifith II., – Bitva o Guadalcanal, Praha 2001., str. 252, je napsáno do vysvětlení k odřadu Koli - „Tento zesílený prapor se měl vylodit u výběžku Koli a dobýt oblast vhodnou pro výstavbu letiště“.).



Použité podklady:

Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004. Clemens, Martin.
Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Guadalcanal Diary, New York 1943, TREGASKIS, Richard.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943. Dalibor Vácha, 2018.
Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan, Hammel, Eric, New York 1992.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Nezapomenutelný Guadalcanal, MERILLAT, HERBERT C., Praha 2007.
No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66. TWINING, Merrill B.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I. Washington 1958.). HOUGH, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston, editor.
Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001., Hoyt, Edwin P.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=520