Námořní bitva o Guadalcanal
Díl pátý
Díl pátý
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 440.
Jelikož SOUTH DAKOTA na sebe stáhla palbu celého Kondóova uskupení, posádka WASHINGTONU dostala příležitost napravit americkým bitevním lodím reputaci, přičemž polohu jednotlivých nepřátel velícímu kontradmirálovy už v 0:40 prozradily obrazovky radiolokátorů. Lee stojící na velitelském můstku a zapalující si jednu cigaretu za druhou, za cíl vybral největší bod představující KIRIŠIMU. Zpočátku však váhal, jelikož se SOUTH DAKOTA nalézala v mrtvém úhlu radaru, tudíž neznal její polohu a nechtěl riskovat tragický omyl. Jakmile nepřátelské lodě osvětlily SOUTH DAKOTU, získal při pohledu na nezaměnitelný velitelský můstek ve středolodí jistotu ohledně zvoleného cíle, a hodinu po půlnoci se na KIRIŠIMU vzdálenou pouhých 7680 m zaměřilo devět 406mm kanónů.
Sehrané obsluhy dělových věží na ní během 2,5 minuty vyslaly 39 těžkých granátů, zatímco středorážní dělostřelectvo dotíralo i na nepřátelské křižníky, pročež pozorovatelé záhy ohlásili zničení cíle. I tentokrát se ukázalo, že šlo o zbožné přání či optický klam, ale přesto KIRIŠIMA inkasovala několik drtivých direktů, které tento boxerský souboj už v prvním kole rozhodly ve prospěch bijce v americkém dresu. Je nutné zdůraznit, že se rozhodně nejednalo o boj rovnocenných soupeřů, jelikož se zánovní obrněnec utkal s přestavěným bitevním křižníkem spuštěným na vodu ještě za panování předešlého mikada Jošihita. Spojenci tedy měli výhodu nejenom lepšího pancíře a hmotnosti boční salvy, ale zejména nejmodernější systém řízení palby, přičemž zúročili i moment překvapení.
Washington ostřeluje Kirišimu
Po proplutí Železným průlivem už obsluhy radiolokátorů nemátly odrazy od pobřeží Guadalcanalu a Sava, a protože hladina zůstávala klidná a mohutný trup tvořil stabilní platformu, není divu že palba řízená dělostřeleckým radarem a korigovaná přímým pozorováním dopadů byla ďábelsky přesná. Již první salva zarámovala KIRIŠIMU, načež vodní gejzíry skropily velitelský můstek, a další salvy už našly cíl. Tři těžké projektily probily slabý pancíř v horním středolodí, přičemž v kasematě se 152mm děly okamžitě vyšlehly plameny ohrožující munici, takže posádka tamější magacíny spěšně zatopila, aby zabránila nejhoršímu.
Další zásah dostala přední dělová věž a námořní kapitán Iwabuči i tentokráte nařídil zatopení muničního skladu, což loď hned na počátku souboje připravilo a čtvrtinu primárních děl. Několik dalších granátů proděravělo pravý bok pod čarou ponoru, a třebaže systém protitorpédové ochrany na úrovni strojního oddělení zabránil nejhoršímu, do nitra obrněnce se rychle hrnula voda nejenom ve středolodí, nýbrž i v oddělení s kormidelním strojem, takže stejně jako v případě sesterské HIEI, hrozila ztráta ovladatelnosti.
Bitevní loď Kirišima
Hořící KIRIŠIMA se zvětšujícím se náklonem na pravobok připomínala samuraje s šípem v těle, ale tři zbývající věže se přesto k protivníkovi natočily ústím dělových hlavní a už po minutě opětovaly palbu. Tentokráte však synové Nipponu úspěchu nedosáhli, k čemuž dozajista přispělo i Kondóovo rozhodnutí přejít s nepřáteli na paralelní kurs, takže během provádění onoho výše uvedeného obratu na západ, KIRIŠIMA ani TAKAO a ATAGO nemohly vést efektivní palbu, zatímco samy představovaly dobrý terč. I proto nejlépe mířená japonská salva z 356mm děl dopadla asi 180 m od WASHINGTONU, což Leeho přimělo obnovit palbu.
Během necelých třech minut americká bitevní loď počastovala svého protivníka dalšími 36 těžkými projektily. Starší zdroje uvádí, že KIRIŠIMU zasáhlo celkem devět 406 mm granátů, ale soudobí autoři většinou artileristům z WASHINGTONU přisuzují dvacet zásahů. Na takový příděl oceli samozřejmě nebyla stará bitevní loď konstruována, takže utrpěné škody se ukázaly jako fatální nehledě na další poškození způsobená 127mm granáty.
Kontradmirál Willis Lee
Záhy byla vyřazena dělová věž č. 2, a protože došlo k poškození hydrauliky, postupně umlkly i zbývající těžké kanóny a po zatopení dalších muničních komor zůstal obrněnec vydán napospas nepříteli. K dovršení všeho zlého vybuchl po dokončení Kondóem nařízeného obratu pod zadolodím další těžký projektil, jenž zaklínil levou kormidelní ploutev v poloze vpravo, načež bezmocná KIRIŠIMA opustila místo na konci kýlové řady a začala opisovat kružnice.
Naštěstí pro Japonce Lee v 1:07 opět podlehl obavám, že ostřeluje „nezvěstnou“ SOUTH DAKOTU, pročež střelbu ke všeobecnému zklamání zastavil. Po ukončení přestřelky Kondó provedl několik dalších změn kursu. Jeho těžké křižníky vážnějším škodám unikly, třebaže ATAGO zasáhly dva 127mm granáty, které způsobily vniknutí vody do palivových nádrží a mírný náklon. Japonské těžké křižníky přešly s WASHINGTONEM na paralelní kurs, přičemž dělostřelci na bitevní loď vyslali několik nepřesně mířených granátů a obsluhy torpédových vrhačů v 0:13 odpálily 16 torpéd.
Viceadmirál Nobutake Kondó
Ta však opět nenašla cíl, jelikož Lee mezitím přešel na severní (později severozápadní) kurs ohrožující japonský konvoj, přičemž chtěl údajně odlákat nepřítele od vlastních poškozených lodí. Znepokojený Kondó nařídil Tanakovi stáhnout se od ostrova Savo a sám se vydal na jih, aby zvětšil vzdálenost od stále plně bojeschopného protivníka.
Kondó na sebe nechtěl přitáhnout nežádoucí pozornost nepřátelských dělostřelců, tudíž torpédoborce položily kouřovou clonu kryjící zatemněné těžké křižníky, pročež v 1:25 nařídil všeobecný torpédový útok. Jenomže Hašimotův oddíl tou dobou zajišťoval prostor poblíž výběžku Lunga, tudíž nemohl rozkaz splnit, kdežto posádky Kimurových lodí teprve dokončovaly opětovné nabití vrhačů vyprázdněných během střetu s americkými torpédoborci.
Kontradmirál Susumu Kimura
Kimurův oddíl byl k akci připraven v 1:30, ale o několik minut později dospěl Lee k závěru, že úkol zabránit Japoncům v bombardování Hendersonu a přepravě posil pro ostrovní garnizon úspěšně splnil, a prodlužování pobytu v těchto vodách představuje zbytečný hazard. Proto WASHINGTON zamířil 26uzlovou rychlostí na jihozápad, leč palbu ani tehdy neobnovil v obavě, že záblesky u ústí děl usnadní nepříteli torpédové útoky.
Tou dobou i japonský stratég usoudil, že rozkaz bombardovat Henderson nelze splnit, ale na ústup nepomýšlel, neboť hodlal ochránit konvoj i za cenu dalšího střetu. K WASHINGTONU se tehdy ze tří směrů blížily křižník NAGARA a torpédoborce KAGERÓ, OJAŠIO, ŠIRAJUKI, SAMIDARE, HACUJUKI a INAZUMU jako rybáři zatahující sítě kolem zdánlivě nepolapitelného protivníka, takže Lee varovaný obsluhami radarů věděl, že co nevidět bude čelit další zkoušce.
Lehký křižník Nagara
Před 2. hod. vypustilo několik japonských lodí torpédové salvy, ale proslavená „Dlouhá kopí“ i nyní zklamala. Bdělé hlídky zalarmovaly velitelský můstek, takže se WASHINGTON podmořské zhoubě vyhnul, i když je pravda, že některá opět explodovala v jeho kýlové brázdě a další proplula v těsné blízkosti. Několik lodí i nadále pronásledovalo stahující se obrněnec, ale v 02:40 kvůli ztrátě vizuálního kontaktu marné stíhání ukončily a vrátily se k jádru Kondóova svazu. WASHINGTON tedy mohl nerušeně pokračovat v plavbě kursem vedoucím k Russellově ostrovu, ale velícího kontradmirála stále trápily nejasnosti ohledně osudu SOUTH DAKOTY, která kvůli poškozeným anténám neodpovídala na jeho výzvy.
Námořní kapitán Gatch se SOUTH DAKOTOU zatím pokračoval v plavbě k určenému shromaždišti, ale naštěstí se technikům brzy podařilo navázat spojení s vlajkovou lodí, takže se obě bitevní lodě během dopoledne 15. listopadu šťastně shledaly. Už v 7 hod. obdržel Lee příkaz od admirála Halseyho zamířit k Espiritu Santu, kde měl 64. operační svaz dostat novou eskortu, aby se v noci z 15. na 16. listopadu mohl vrátit k severnímu Guadalcanalu v případě, že by se Jamamoto nevzdal úmyslu neutralizovat Henderson námořním bombardováním.
Bitevní loď South Dakota
Velitel oblasti Jižního Pacifiku si však tento záměr brzy rozmyslel, načež WASHINGTON doprovázený otřískanou SOUTH DAKOTOU odplul na Fidži, kam obě bitevní lodě dorazily 17. listopadu. Zatímco netknutý WASHINGTON i nadále sloužil na Tichém oceánu, SOUTH DAKOTA odplula k důkladné opravě na východní americké pobřeží, načež se v únoru 1943 stala součástí Atlantického loďstva.
Ještě před rozedněním Leeova vlajková loď navázala spojení i s BENHAMEM a GWINEM, které dostaly rozkaz odplout na Espiritu Santo, přičemž platilo, že pokud nebude možné vážně poškozený torpédoborec zachránit, má GWIN nalodit posádku a BENHAM potopit. Třebaže havarijní čety zpevnily vodotěsné přepážky, namáhání těžce poškozeného trupu skutečně odpoledne 15. listopadu dosáhlo kritického stupně, takže korvetní kapitán Taylor nechal posádku přelodit na GWIN, načež se torpédoborec rozlomil na dvě části a zmizel pod hladinou západně od Guadalcanalu. Kupodivu během bitvy ani záchranné operace nepřišel nikdo o život a zraněno bylo jenom sedm mužů.
Torpédoborec Gwin
Jako marná se ukázala rovněž snaha Japonců zachránit torpédoborec AJANAMI zle zřízený už v počáteční fázi bitvy. Jak víme kontradmirál Hašimoto u ostrova Savo zanechal torpédoborec URANAMI, na nějž přestoupila posádka, načež URANAMI krátce po 3. hod. dobil ochromeného druha torpédy a stáhl se do bezpečí. O život přišlo přibližně 40 Japonců.
Mnohem dramatičtější průběh měl boj o záchranu KIRIŠIMY, přičemž námořní kapitán Iwabuči byl připraven učinit možné i nemožné, aby bitevní loď uchránil před osudem HIEI. Posádka uhasila většinu požárů a náklon na pravobok se podařilo vyrovnat zaplavením oddílů na protilehlém boku, čímž však výčet dobrých zpráv končil. Neutěsněnými průrazy stále vnikala do podpalubí voda, což opakovaně způsobovalo náklon trupu střídavě na levý i pravý bok, přičemž následné zaplavování prostorů na opačném boku připravovalo KIRIŠIMU o potřebný vztlak a v konečném důsledku urychlovalo její zkázu.
Námořní kapitán Sandži Iwabuči
Kouř a stoupající teplota vyhnaly na palubu většinu přeživších strojníků a topičů, ale prostřední strojovna zůstala v provozu, tudíž loď neztratila zdroj energie. Jenomže potápěči nedokázali uvolnit zablokované kormidlo, takže pokus ovládat KIRIŠIMU regulováním otáček lodních vrtulí selhal, načež se nezdolný Iwabuči rozhodl nechat obrněnec odvléci na mělčinu u ostrova Savo a učinit z něj stacionární dělostřeleckou baterii.
Kondó se mezitím rozhodl odplout na sever, kde se TAKAO i ATAGO odpoledne setkaly s bitevními loděmi KONGÓ a HARUNA, načež se toto uskupení vydalo k atolu Truk, kde zakotvilo o tři dny později. U Sava prozatím setrval Kimurův oddíl a Kondó poslal KIRIŠIMĚ na pomoc torpédoborce TEREZUKI a ASAGUMO. Bohužel velitel křižníku NAGARA z neznámých příčin odmítl odtáhnout ochromenou loď k pobřeží, a když vzal hluboko zanořenou KIRIŠIMU do vleku jeden z torpédoborců, ukázalo se že jeho stroje na tento úkol nestačí.
Schéma druhé námořní bitvy u Guadalcanaku
Hašimoto zanechal u Sava SAMIDARE a odplul na sever, takže Iwabučimu zůstaly k dispozici pouze tři torpédoborce. Tou dobou se bitevní loď opět silně naklonila na pravobok, a protože tentokráte nepomohlo ani zaplavení levé strojovny, Iwabuči usoudil, že nadešel čas pohlédnout pravdě do tváře. K hrozivě nakloněnému trupu přirazily ASAGUMO a TEREZUKI, načež posádka spustila válečnou vlajku, třikrát zvolala hromové „Banzai!“ a jala se spořádaně opouštět potápějící se loď.
Jako první Japonci tradičně přemístili do bezpečí portrét císaře, po němž přišli na řadu zranění námořníci následováni ostatními členy posádky. Evakuace byla v plném proudu, když tu se obrněnec v důsledku zaplavení levé strojovny převrátil na levý bok s takovou rychlostí, že div nepoškodil TEREZUKI, a ve 03:23 zmizel v hlubinách několik mil severozápadně od Sava. Muže přeživší jeho zkázu vylovil SAMIDARE, načež se trojice torpédoborců přeplněných trosečníky vydala maximální rychlostí na sever, aby se ještě před rozedněním vzdálila od Guadalcanalu. Zemřelo 209 důstojníků a námořníků.
Torpédoborec Samidare
Zkáza Tanakova konvoje
Zatímco se zbytek Kondóova svazu plnou parou vzdaloval od Guadalcanalu, naplnil se osud japonského zásobovacího konvoje. Z původních jedenácti transportních parníků zůstaly plavbyschopné jenom čtyři, přičemž jim hrstka doprovodných torpédoborců mohla stěží zajistit adekvátní ochranu. Kondó přesto přikázal Tanakovi zabezpečit vylodění u mysu Tassafaronga a houževnatý válečník byl odhodlán tento úkol splnit doslova za každou cenu. Podle původního plánu měl dorazit na místo určení kolem půlnoci a během dvou hodin debarkovat vojáky i válečný materiál. Jenomže předchozí vzdušné útoky a noční bitva tyto kalkulace narušily natolik, že nebylo možné před rozedněním nebezpečný prostor opustit.
Viceadmirál Guniči Mikawa
Tanaka však nehodlal připustit aby úsilí, které jeho muži pro dopravu posil podstoupili přišlo vniveč, takže se rozhodl najet s transportními parníky na mělčinu, aby urychlil vykládku. Jeho přímý nadřízený viceadmirál Mikawa odmítl tento zoufalý záměr posvětit, ale Kondó a velitel Spojeného loďstva chápali Tanakovy pohnutky, pročež dostal k jeho realizaci zelenou.
JAMAURA MARU, JAMACUKI MARU, HIROKAWA MARU a KINUGAWA MARU tedy obepluly ostrov Savo a před rozedněním se kýly zabořily do mořského dna poblíž Tassafarongy, načež po sítích spuštěných podél lodních boků chvatně šplhali vojáci následováni námořníky z posádek parníků pohřbených v pobřežních písčinách. Rovněž SUZUKAZE spěšně vylodil převážené námořníky, ale poté Tanaka se všemi torpédoborci odplul plnou parou na sever, aby se před rozbřeskem dostal z dohledu pobřežních pozorovatelů a pokud možno se vyhnul útokům spojeneckých bombardérů. Zkušený velitel věděl, že i odvaha má své meze, a obětovat cenné torpédoborce v marné snaze ochránit transporty před útoky z nebe, postrádalo smysl.
Jamaura Maru
Jeho rozhodnutí se ukázalo jako správné. Ještě za tmy totiž odstartovalo z Hendersonova letiště sedm stíhaček Wildcat doprovázejících průzkumný hydroplán, přičemž Američané na moři spatřili japonské parníky a sestřelili dva hydroplány. Bylo tedy pouze otázkou času, nežli se nad plážemi u Tassafarongy rozezní hluk leteckých motorů a trupy nehybných transportů začnou cupovat na kusy pumy a kulometné projektily. Japoncům se podařilo dostat na břeh zhruba 2000 vojáků s ručními zbraněmi, 260 přepravek s dělostřeleckými granáty a 1500 pytlů s rýží. Vojáci se ukryli v husté džungli, avšak bedničky s municí zůstaly v provizorním skladišti nedaleko pláže.
Jakmile vyšlo slunce začala japonské lodě i prostor vylodění ostřelovat 155 a 127mm pobřežní děla, z Tulagi za stejným účelem vyplul torpédoborec MEADE a hlavně se na bezmocné cíle vrhly stíhačky a bombardéry. Ano, parníky bránily hydroplány vyslané ze základny v zátoce Rekata a pomstychtiví spojenečtí aviatici se omylem zaměřili i na starý vrak KJÚŠÚ MARU, zatímco část bombardérů později naháněla transporty poškozené předchozího dne. Všechny čtyři uvízlé parníky nejprve vážně poškodilo dělostřelectvo a vzdušné útoky, načež jejich zkázu ještě před polednem završili kanonýři z MEADE. Zničení neunikla ani ukrytá munice, která padla za oběť náletu Dauntlessů, tudíž Japonci zachránili pouze zásoby rýže, jež vyloděným vojákům vystačily na pouhé čtyři dny.
Zničená Kinugawa Maru
Kupodivu Američané nevěnovali pozornost prchajícím torpédoborcům, které proto v noci z 15. na 16. listopadu shodily kotvy na základně na Shortlandských ostrovech. Tanaka sice dokázal zachránil většinu z přepravovaných vojáků, takže lidské ztráty byly relativně malé, ale ke dnu klesly desetitisíce dělostřeleckých granátů a většina převážených zásob. To znamená, že ostrovní garnizon i nadále trpěl nedostatkem potravin a válečného materiálu a ani oněch 2000 vojáků nemohlo změnit poměr sil ve prospěch Země vycházejícího slunce.
Po návratu na základnu Kondó referoval o střetu s uskupením zahrnujícím možná až čtyři bitevní lodě, přičemž tvrdil, že potopil dva křižníky a stejný počet torpédoborců a poškodil řadu dalších jednotek včetně bitevních lodí, takže rádio Tokio informovalo národ o skvělém námořním vítězství. Ve skutečnosti druhá bitva u Guadalcanalu skončila přesvědčivým triumfem Spojenců, jelikož za cenu tří torpédoborců připravili Spojené loďstvo o bitevní loď a jeden torpédoborec. Co se lidských ztrát týče, Nippon přišel o přibližně 250 členů posádek potopených válečných lodí a několik set vojáků a námořníků padlo či utonulo následkem vzdušných útoků na Tanakův konvoj, zatímco Američané napočítali 238 mrtvých důstojníků a námořníků.
Kontradmirál Raizó Tanaka
Dobrou práci odvedlo i spojenecké letectvo, jež si připsalo zničení jedenácti parníků o celkové hrubé prostornosti 77 606 BRT. Země vycházejícího slunce už tehdy pociťovala nedostatek přepravních kapacit, a protože jednání o získání některých německých parníků ukončil nesouhlas Berlína, tento deficit se stále zvyšoval, pročež se o zbývající transportní lodě námořnictvo svářilo s armádou.
K japonské porážce nepochybně přispěla Kondóva bohorovnost, se kterou na základě dosavadních zkušeností ignoroval zprávy o přítomnosti nepřátelských bitevních lodí, ale jeho rozhodnutí vyčkat s hlavními silami západně od Sava a do úžiny nejprve vyslat Hašimotův a Kimurův odřad se ukázalo jako správné, a kdyby neselhala japonská torpéda, mohl ze střetu se silnějším protivníkem vytěžit přinejmenším paritu. Lee totiž nasazením bitevních lodí v Železném průlivu velmi riskoval, ale protože štěstěna tentokráte stála na americké straně, nakonec za cenu zmasakrovaní vlastních torpédoborců zúročil dělostřeleckou převahu a vybojoval cenné vítězství.
Transport Jamacuki Maru na pláži u Tassafarongy
Pro další vývoj guadalcanalské kampaně se důležitější než samotné bojové ztráty ukázal fakt, že zatímco Spojenci odrazili dva pokusy ostřelovat Hendersonovo letiště a dopravili na Guadalcanal posily, japonští admirálové v první ani druhé bitvě u Guadalcanalu zadané úkoly nesplnili, pročež Henderson zůstal v provozu a Hjakutakeho muži museli zápasit nejenom s nepřáteli, ale i s hladem a nedostatkem vybavení. Těmito úspěchy si Tichooceánská flota získala respekt Vandegriftových mužů, načež byl Halsey povýšen do hodnosti admirála.
Urputné zápolení navíc oslabilo flotu Země vycházejícího slunce natolik, že Jamamoto na vysílání dalších konvojů rezignoval, a starost s dopravou zásob a válečného materiálu dolehla na bedra posádek torpédoborců. V tomto ohledu představovala několikadenní bitva o Guadalcanal určitý zlom celé kampaně, neboť Spojené loďstvo přešlo do defenzívy a nadvláda nad vodami obklopujícími Šalomounovy ostrovy se dostala do rukou Spojenců.
Hendersonovo letiště v r. 1942
Výstižně to ve svých pamětech vyjádřil Z. Orita: „Operace kterým Američané říkají Námořní bitva o Guadalcanal skončily 15. listopadu. Japonsko už na „Ostrov smrti“ žádné velké námořní útoky nepodniklo. Tento den, nikoliv bitva u Midway, znamenal skutečný obrat v námořní válce v Tichomoří.“ Podobně uvažovali i Spojenci, tudíž spokojený admirál Nimitz mohl novinářům oznámit: „Odvrátili jsme bezprostřední nebezpečí ohrožující naše postavení na Guadalcanalu a nyní je můžeme začít posilovat, upevňovat a útočit.“ Cesta k ovládnutí ostrova byla sice ještě dlouhá, ale povzbuzení námořní pěšáci a vojáci nakonec přeměnili Nimitzova slova v činy a přešli do ofenzívy, které oslabení Japonci nebyli sto čelit.
Zdroje použité k článku Bitva o Guadalcanal:
Далл П.: Боевой путь Императорского японского флота. Vydalo nakladatelství Сфера 1997.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Морозов М.: Гуадалканал; Одна из переломных битв Второй мировой войны (2). Vydalo nakladatelství ЧеРо 1996.
Морисон С.: Американский ВМФ во Второй мировой войне; Борьба за Гуадалканал, август 1942 - февраль 1943. Vydalo nakladatelství АСТ 2002.
Novotný F.: Veleobři oceánů. Vydalo nakladatelství Albatros 2003.
O´Hara V.: The U.S. Navy Against the Axis: Surface Combat, 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2007.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Переслегин С., Переслегина Е.: Тихоокеанская премьера. Moskva, Petrohrad 2001.
Рубанов О.: Линейные крейсера Японии 1911-1945 гг. Samara 2005.
Stille M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Motze Statki i Okrety 2009/6,7,8, 2012/11.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Okrety 2012/11,12.
Okrety Wojenne; numer specjalny 40.
Navygaming 2015/5.
Морская Кампания 2007/9.
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
http://www.navweaps.com/index_lundgren/ ... alysis.php
http://www.navweaps.com/index_lundgren/ ... lcanal.php
http://www.navweaps.com/index_lundgren/ ... alysis.php
https://www.history.navy.mil/research/l ... canal.html
https://www.nationalww2museum.org/war/a ... uadalcanal
https://www.history.navy.mil/content/hi ... canal.html
https://pacificwrecks.com/ships/maru/yamazuki.html
https://www.history.navy.mil/content/hi ... canal.html
