Tak nedávno jsem tu dal článek o obrněncích ze Sevluše v bojích proti Maďarům a teď tu dám taky takový zapomenutý příběh z Podkarpatské Rusi.
Mimo Německa se na rozbití Československa podílelo i Maďarsko, které přepadlo část československého území, a to Podkarpatskou Rus. Příslušníci SOS, vojáci pěších pluků 36 a 45, příslušníci útočné vozby a dělostřeleckých baterií odolávali maďarskému náporu 4 dny. Poslední československá jednotka opustila Podkarpatskou Rus 18. března 1939. Všichni obránci této oblasti bojovali už vlastně za zaniklou republiku. Byli to muži generála Olega Svátka, který velel oněm statečným vojákům. Vojáci a i civilisté ustupovali třemi směry. Hlavní části sil se pokusili dostat na Slovensko, někteří ustupovali i do Polska, ale to byla menšina.Tzv. východní skupina československé armády musela ustoupit k tehdejšímu spojenci, kterým bylo Rumunsko. A právě k tomu bych chtěl dát jednu zapomenutou událost.
Je asi pro vojáka hrozné, když musí nepříteli odevzdat svou výzbroj a výstroj, tak jak se to stalo v českých zemích. A nejenom asi pro vojáky. Vojáci na Podkarpatské Rusi své zbraně použili v boji a rozhodně je nikomu dobrovolně nedali. I když je vlastně později taky museli odevzdat. Jak všichni víte, tak třeba i všechna letadla padla do rukou okupantů.
I když vlastně všechna ne. Jedno letadlo se zapojilo do boje proti okupantům a nakonec přeletělo ke spojencům. Byl to typ Letov Š-328.129 s letci nadporučíkem Václavem Pálkou a četařem aspirantem Jiřím Mikuleckým.
Npor. let. Václav Pálka vstoupil do řad letectva roku 1935 přeřazením od pěchoty. V průběhu dalších let absolvoval mechanický kurs, kurs létání v noci a byl jmenován polním pozorovatelem letcem. Za mobilisace roku 1938 působil u Letky 13 mjr. Goldbergera ve funkci nižšího důstojníka a I. důstojníka. (VHA Praha)
Čet. asp. Jiří Mikulecký byl v roce 1938 přijat ke studiu na Vojenské akademii v Hranicích, kde měl nastoupit 1. října. Pro vyhlášení mobilisace však byl nástup frekventantů odložen. Mikulecký pak získal důstojnickou hodnost již za zcela jiných okolností. (foto z knihy Josefa Havla „Štvancem svědomí“)
V jihovýchodní části Podkarpatské Rusi u hranic s Rumunskem bylo vojenské letiště u obce Slatinské Doly ( dnes Solotvino), ze kterého startovala posádka ke krytí československých vojsk a civilistů, kteří se přesouvali do Rumunska. Bylo to ve dnech 16. a 17. března 1939. Zatímco dne 16. března 1939 tato osádka kryla ústup československých jednotek, které přecházely přes hraniční most v Tačevu do Rumunska, tak 17. března tato osádka kryla ústup československých sil přímo ze Slatinských Dolů.
Dne 17. března 1939 zaútočili maďarští extremisté v počtu asi 25 mužů na oddělení finanční stráže v Selo Slatině a zmocnili se tam zbraní. Vyzbrojení Maďaři se pokusili zaútočit na četnickou stanici Slatinské Doly, kde právě její velitel strážmistr Boháč prováděl evakuaci českých rodin a dalších civilních státních zaměstnanců. Všichni měli odjet do Rumunska malým vláčkem, když na něj Maďaři zaútočili a na rozjíždějící vlak začali házet ruční granáty. Naštěstí nebyl nikdo zraněn a hrstce Boháčových četníků přišla na pomoc skupina českých vojáků od radiostanice z právě z letiště Slatinské Doly. Při přestřelce padlo několik Maďarů a byli lehce zraněni dva českoslovenští vojáci, ale útok byl odražen a četníci s vojáky za obcí nasedli do evakuačního vlaku a v pořádku přejeli přes hraniční most do Rumunska pod ochranou posledního československého letounu typu Š-328 s osádkou desátník aspirant Jiří Mikulecký, npor. Václav Pálka. Tato osádka kryla evakuační vlak a kropila dotírající Maďary palbou z kulometů. Poté přistáli na rumunské straně, konkrétně v Marmarošské Sihoti (Sighetu Marmatiei). Paradoxem je, že toto letadlo pozdějí po Rumunsku požadoval zpět Slovenský Štát. K oněm dvěma letcům bych chtěl říct, že Mikulecký později prošel 14 sovětskými lágry a poté bojoval v RAF. O zapomenutém Václavu Pálkovi toho moc není. Odboje se však zúčastnil doma. Do roku 1940 působil na obecním úřadu v Ostravici, kde falšoval a zhotovoval propustky pro uprchlíky na Slovensko a pomáhal i se zajištěním ubytování. Poté po něm stopa mizí. Takže vždy když jedu na Ostravici na výlet s rodinkou, tak si na tohoto statečného letce vzpomenu. Možná by tam zasloužil pomník…..
Zdroje- Válka o Červeného medvěda
FB stránky- S nadějí za hranice
http://www.ondrejkovics-sandor.com/?lg=1&s=139
