Tak zrovna v Pacifiku bych řekl, že je dost útoku ze shora, nebo alespoň zezadu. V Evropě zespodu na těžké bombardéry. Ale pravda je možné útočit aj zespodu (mrtvý úhel) na stíhačky, což jsem házel do jednoho pytle ze zadní polosférou. Díky komunikaci vysílačkou, a létání ve dvojicích však docházelo ke krytí, ne? Ale někdy je na videích vidět osamocená oběť, no nic.Hans S. píše:Shora zezadu se střílelo málo. Pokud byl úhel větší než nějakých 20°, pak to od útočníka vyžadovalo deflekční střelbu podobnou té, kdy se obránce bránil utaženou zatáčkou.
Nějaké záběry z gun kamer jsem viděl, ale jestli to půjde statisticky kvantifikovat nevím. V Rusku gun kamery byly instalovány až na konci války, ostatně na začátku je nemělo asi žádné letectvo.
Pokryškin zavedl sokolí úder, kdy pilot získal výhodu tím, že se na protivníka vrhl, charakteristicky ze směru slunce. Ale výhoda, kdy je protivník oslněn je známá už od dob první světové války, pak je možné útočit i z přední polosféry.
Jeho slavné heslo znělo: "Výška, rychlost, manévr, palba!". Na východní frontě se vedly boje v nižších letových hladinách než na Západě. Studoval letecké taktiky a zaváděl nové.
Já ti to klidně umožnímHans S. píše:Docela rád bych si ale přečetl Rečkalovovy vzpomínky, ale nevím, jestli alespoň jedna z jeho knih vyšla v nějakém jazyce, se kterým bych si poradil.

Rečkalov sepsal knihu "Planoucí válečné nebe. 60 vítězství nad Luftwaffe". Ale zatím asi jen v ruštině.
Nicméně její elektronickou formu si můžeš prohnat překladačem. Je to takový popis prostého vojenského života prolínaný vzdušnými souboji, určitě se z toho lze dozvědět mnoho zajímavých věcí.
Cituji: "Fašisté hledali někoho, koho by mohli zasáhnout ze shora. Tu a tam sestupovali dolů. V širokých kruzích, ale nespěchali, ... Věděl jsem, že se rokle táhne až za Osipovku, skočil jsem do ní, ale bylo pozdě: nepřátelé si všimli mého osla. Tehdy jsem poprvé skutečně pochopil, kdo je to nepřítel. Bolest a skutečná blízkost smrti rozptýlily ospalost, vdechly novou sílu. Bezmocnost byla pryč. Messeři mě nedohonili hned. Dlouho jim trvalo, než si zvykli a začali klovat pohodlněji ze shora. Můj stíhač se řítil maximální rychlostí, s nepochopitelně bleskovou reakcí provedl všechny výkruty, dělal skutečně akrobatické kousky a proskakoval pod dráty přehozenými přes rokli."
No zatímco měl mít Pokryškin na kontě 59 sestřelů, tak Rečkalov 60, a ví se o něm méně. Rečkalovy paměti se dočkaly vydání asi až po pádu SSSR, vlastně po jeho smrti, poprvé v roce 2008?, ale zase abych nekecal, byl nezaslouženě zapomenuté letecké eso.
Dále třeba ještě paměti Mikojana. V letech Velké Vlastenecké války bojoval v 11, 32 a 12 gardovém stíhacím leteckém pluku. Přes dvacet let byl zkušebním letcem letounů MiG.
Můžeš koupit na Amazonu. Stepan Anastasovich Mikoyan: Memories of Military Test-flying and Life with the Kremlin's Elite. Kde však bude podle názvu více popisovat až poválečné akce.

Pro zajímavost: Klubovovy a Rečkalovovy kobry se deformovaly přetížením při divokých letových manévrech. I když to Suchovovy paměti plně nepotvrzují, přinejmenším podporují teorii o vyměněném ocasu nebo zesíleném trupu na Rečkalovově kobře. Jednalo se o další konstrukční nedostatek letadla od Bellu.
Více P-39 Airacobra související s G. A. Rečkalovem.
Ptát se mohl, resp. ví se, že kanónů B-20 byl nedostatek, tak určitě si Pokryškin pochvaloval tři 20mm kanóny B-20 v La-7 jako výkonné a soustředěné, ale standardně měl La-7 jen dva 20mm kanóny ŠVAK. O kulometech se holt neuvažovalo, existuje více historek, které vyznívají každá jinak.Hans S. píše:Skeptiku, skutečně věříš tomu, že jeden z nejzkušenějších stíhačů VVS se bude v továrně na La-7 ptát, čím bude tento stroj vyzbrojen, jestli kanony, nebo kulomety? Pokud by se díval na prototyp La-5, pak snad ještě ano, byť i to by bylo absurdní, ale u La-7?
Jeho paměti jsem nečetl, ale podle recenzí jsem o nic nepřišel. Do sovětských knih se musela snad vždy dávat ideologická vomáčka, alespoň do úvodu. Že si mohl ledacos přikrášlit je samozřejmě možné, každý chce vypadat hezky, ale taky mu to tam spíše zmastil nějaký jiný "autor". Potlačili, že létal vůbec na kobře, což v 50.-tých letech u vydávané literatury bylo běžné, později se mírnili. Jeho memoáry mají několik vydání, a jsou v nich dělány změny. Pokud by jsi četl první a poslední vydání, možná by jsi se divil, jaká to je jiná kniha. Prostě postupem času své memoáry rozšiřoval. Po válce jako významný činitel, pochopitelně ctil komunistickou stranu, jinak by asi neudělal kariéru.Hans S. píše:Pokryškinovy memoáry jsou za mě směsí faktů, pohádek, glorifikací sebe (a pár dalších), totálních ptákovin, klanění se komunistické straně a samozřejmě házení nemalého množství hnoje na ostatní.
Ale jo, člověk trénuje mozek, když přemýšlí, který z těchto bodů zrovna čteJe to prostě kombinace složité osobnosti a kontextu doby.