Skytský princ
Skytové
V průběhu 8. století př. n. l. se v severním Černomoří objevili Skythové, a v 7. století př.n.l. se objevily v Přední Asii a zde dokázali v bojích porážet tak mocné státy jako ve své době byla Médie či Asýrie. Egyptský faraon Psammetich I. si jen mnoha prosbami a především dary vykoupil mír. Podle Hérodota zpustošili celou Asii, a od každého národa vymáhali daň, ještě i olupovali kdekoho, na konci 7. stol.př.n.l.se vrátili na sever, v 6. století válčily s Peršany . Skythské nájezdy se však neomezovaly jen na Malou Asii. Jejich válečníci pronikali mimo jiné i do střední Evropy. Začátkem konce skythského státu v černomořských stepích se stala až porážka, kterou jim roku 339 př. n. l. uštědřil makedonský král Filip II. Následné další makedonské výpravy, vnitřní kmenové rozpory i útoky národů na východní hranici postupně vedly k úplnému rozpadu a Skytové podléhají náporu svých příbuzných Sarmatů. V době stěhování národů jejich stopy v Evropě nenávratně mizejí.
Zbroj Skytského prince
Skytové se vyznačovali vyspělou vojenskou organizací: zpočátku sloužili ve vojsku všichni bojeschopní muži, ale od 6. století př. n.l. bylo vojsko formováno z dobrovolníků. Hlavní a nejdůležitější složkou byla těžká a lehká jízda - pěchotu tvořily jen malé oddíly.
Skytská zlatá plastika (vynikající zpracování zvířete v pohybu)
Jízdní těžkooděnci byli vybaveni šupinatým pancířem, bronzovou přílbou a chrániči holení. Krom luku měli kopí se železným hrotem. Údernou silou skythského vojska byla těžká jízda tvořená zámožnými jedinci a vedená lokálními vůdci. Nejdůležitější a nejpočetnější byli jízdní lučištníci, někdy odění do pancíře z hrubé hovězí kůže. Šípy ukládali do dřevěných toulců (gorytů) potažených kůží a nosili meč - akinakos -dlouhý jen 45 až 60 cm, a asi 30 cm dlouhou dýku. Meče jsou dvojsečné, ostří jsou téměř rovnoběžná a na hrotu zúžená. V 5. století př. n. l. byly zbraně s paralelními hranami nahrazeny meči s čepelemi ve tvaru velmi protáhlého rovnoramenného trojúhelníku - čepel se po celé délce neustále lehce zužuje. Ve 4. století se objevují i jednosečné meče.
Pěchota se rekrutovala z chudých Skythů a z usedlých národů, které byly pod skythskou nadvládou. Pěšáci se odívali do kůže a měli oválný, nebo kulatý dřevěný štít potaženým kůží, někdy pobitým bronzovými destičkami. Postupem času stále rostl význam pěchoty. Souvisí to s postupným přecházením k usedlejšímu způsobu života a s interakcí s jinými válečnými systémy.
Zlatý náhrdelník
Skythové používali krátké kompozitní luky vyráběné ze dřeva, kostí a zvířecích šlach. Skythské luky byly velice výkonné, ale také bylo zapotřebí velké síly a dovednosti k natažení tětivy. Šípy se vyráběly z rákosu nebo z tenkých březových větví, na které byla připevněna ptačí pírka a hrot. Hroty mohly být železné, bronzové nebo někdy kostěné. Skythové si s sebou do boje brali zhruba mezi 30 a 150 šípy. Další populární zbraní na dlouhou vzdálenost byl prak. Dalšími zbraněmi pro boj zblízka byly "tomahavkovité" sekery a palcáty. Oštěpy bývaly dlouhé kolem 1,7 metrů a byly určeny jak pro vrhání tak pro bodání. Mohly být hozeny do vzdálenosti třiceti metrů. Kopí určená pro těžkooděné jezdce mívala délku až tři metry.
Skytský zlatý náhrdelník-detail
K ochraně svého těla využívali Skythové pro východní národy typické šupinové pancíře. Ze železného plechu byly vyříznuty nebo vystřiženy drobné šupiny, které byly tenkými koženými poutky nebo zvířecími šlachami připevněny k lehké kožené košili. Každá šupina byla přišita tak, že překrývala do jedné třetiny nebo jedné poloviny vedlejší šupinu v řadě. Každá řada šupin pak částečně překrývala další řadu, která byla pod ní, a zakrývala tak švy, kterými byly šupiny připevněny ke koženému základu. Šíp nebo oštěp nepřítele tak musel proniknout třemi (někdy až čtyřmi) vrstvami šupin. I chrániče nohou dělali Skythové z pruhů kůže pokryté šupinami. V pátém století je částečně začaly nahrazovat kovové náholenice podle řeckých vzorů. Obyčejní skythští bojovníci používali proutěné štíty, ovšem těžká kavalerie byla vybavena těžšími štíty pobitými železem. Obvykle byly na dřevěný základ přibity k sobě přišité železné šupiny. Další součástí skythské výzbroje byl i široký kožený pás opatřený několika řadami železných a bronzových šupin. Byly typické hlavně pro raná období a pro pěšáky, jejichž břicho nebylo chráněno krkem koně.
Vrchním velitelem byl král, jemuž byli podřízeni náčelníci kmenů a rodů, jádro vojska tvořila nevelká jízdní družina z rodové šlechty, dobře vyzbrojená. Bohatší složky skythské společnosti využívaly také vynikající zbrojířské práce Řeků.
Skythové se spoléhali především na typickou taktiku kočovných, stepních národů - na rychlé, náhlé a nečekané přepady, na jezdecké umění spojené s výbornou lukostřelbou.
V první linii byla zařazena lehká jízda, za ní pak, jako záloha, jízda těžká a pěchota, seřazená do šiku nebo do klínu. Boj zahajovali jízdní lučištníci rychlými opakovanými nájezdy na nepřítele, při kterých neustále stříleli a oslabovali jej při pochodu na místo střetnutí. Jako první v dějinách, rozdělili své vojsko na bojová a zálohu. V prostředí přímé bitvy zahajovala skythská lehká jízda boj salvami šípů vypouštěných na nepřátelskou formaci. V prvních fázích se Skythové snažili vyhýbat přímému kontaktu a spíše vyčerpat a demoralizovat nepřítele neustálou sprchou šípů a (na kratší vzdálenost) oštěpů. Jakmile takto oslabili protivníkovy vojáky, ke slovu přišla těžká kavalerie, která udeřila na střed nepřátelské formace. Po rozbití nepřítelova šiku pak opět nastoupila lehkooděná jízda, která bez větších překážek masakrovala prchajícího vojáky.
Za válek s Peršany v 6. století př.n.l. se dovedně vyhýbali rozhodující bitvě, a při ústupu lákali protivníka do vnitrozemí, kde mu při jeho postupu způsobili těžké ztráty nájezdy svých lučištníků. Užili metodu spálené země a donutili tak Peršany k ústupu.
Řádné obléhání nedovedli, města dobývali náhlým přepadem.
Zdroje:
http://antika.avonet.cz
Ervín Hrych - Velká kniha vojevůdců, bitev a zbraní.
