Místo Dagger, Dart
Když si chceme povídat o letounu F-106, musíme se vrátit k letounu Convair F-102A Delta Dagger v minulém článku. Tam totiž je popsána historie, která vedla ke stroji F-102B a tím je v podstatě náš letoun. Minule jsme si řekli, že za důvodem jeho vzniku jako verze je vývoj elektronické zbraňového komplexu MA-1 který měl zajistit automatický let k cíli na základě výpočtu optimální trasy letu pozemním systémem Semi-Automatic Ground Environment (SAGE), zničit bombardovací letoun protivníka a vrátit se na základnu. Vývoj systému začal u Hughes Aircraft Company pod zadáním MX-1179 respektive Automatic Weapon Control Systém (AWCS). Právě za vývojem tohoto systému byl klíčový pro nasazení letounu v podobě, jaká byla vyžadována ADC. Delší vývoj složitého systému umožnil změny na draku letadla. Negativní vlastnosti, které se projevily ve zkouškách F-102A Delta Dagger bylo možné odstranit, trup byl prodloužen, zvětšila se kvůli stabilitě SOP a její tvar byl změněn z trojůhelnékové na trapézovou. Prodloužení trupu posunulo vstupní otvory vzduchu k motorům až za kabinu pilota. Prodloužení trupu nejen že zvětšilo objem trupu pro elektronické systémy, ale navíc bylo možné umístnit do trupu palivovou nádrž a zvětšit tak množství neseného paliva. Hlavní objem nádrží ale přesto zůstal v křídelních integrálních nádržích. Křídlo dostalo nový, tenčí profil s menším odporem při vysokých rychlostech.
Nový měl být i motor. Původní úvaha použít licenční Britský Saphire který měl být vyráběn pod označením J67, ale k tomu nikdy nedošlo a tak byl vybrán Pratt & Whitney J75-P-9 a pro sériové stroje J75-P-17 o tahu 71,5/109 kN.
V roce 1956 byl postaven první prototyp stroje, ještě pod označením F-102B, ale v červnu byl přeznačen na F-106A a bylo mu dáno bojové jméno Delta Dart. Prvního letu se dočkal 26.prosince 1956 a již v prvním letu dosáhl rychlosti M=1,9, což byly hodnoty, které měl dosáhnout původní stroj. Dalo se zaškrtnout splnění dalšího úkolu. 26.února se do vzduchu vznesl prototyp druhý a na jeho palubě namontovaný systém podle zadání MX-1179, čili MA-1. Oba prototypy byly oficiálně označeny jako YF-106A.
Elegantní tvary, vysoké výkony, na světě je Delta Dart
F-106A se tak stal jedinou platformou, na jehož palubě byl systém MA-1 v plné podobě, plně integrovaný do systému SAGE. Systém sloužil nejen jako systém bojový, ale i navigační. Jestliže byl letoun v oblasti sledování radaru napojeného na SAGE byla informace o poloze letounu známa nejen pozemní obsluze u terminálu v bojovém centru, ale i pilotovi na palubě letounu, kam byla předávána. Základem systému byl palubní radiolokátor s dosahem na cíl v podobě bombardovacího letounu 60-70km. Na jejím základě bylo možné na cíl útočit z kteréhokoli směru, za všech povětrnostních podmínek i v noci. V kabině pilota se objevil nový prvek, monitor na přístrojové desce, na který byly předávány informace o poloze cíle, jeho kurzu, výšce a rychlosti a pilot měl podobně jako pozemní personál po celou dobu informaci o cíli bez ohledu na to, jestli se nachází v dosahu vlastního palubního radiolokátoru. Tytéž informace také sloužily jako informace pro autopilot letounu. Systém umožňoval ihned po startu převzít řízení letounu, bez zásahu pilota, který se změnil v podstatě v pasažéra po ideální vypočítané dráze navézt letoun na cíl, tam provézt útok (za použití střel s poloaktivní RL soustavou i z přední polosféry cíle) také zcela automaticky, případně s odpalem ŘS pilotem a automatický návrat na kteroukoli leteckou základnu v doletu stroje. Na pilotovi pak bylo pouze přistání. Celý let mohl také proběhnout v poloautomatickém režimu, kdy pilot pilotoval stroj ručně, ale systém mu udával kurz, rychlost a výšku letu, případně v režimu ručním, kdy pilot vedl letoun na základě polohy cíle, který viděl na obrazovce v kabině.
Celý systém se i po zavedení do výzbroje modernizoval a upravoval podle požadavků a možností technologie.
Výzbroj letounu se proti předchůdci změnila. Byla také v podobné komoře v trupu stroje. Ta byla nyní jedna přístupná rozměrnými dveřmi, které se otvíraly na stranu a jejichž poloviny se skládaly. Z výzbroje zmizely neřízené střely. V komoře bylo místo pro čtyři ŘS Falcon různých verzí, vždy dvě vedle sebe s další dvojicí v zadní řadě. Byly na podobných pantografových OZ jako u F-102A. Ve výzbroji mohly být kombinace ŘS Falcon, CAR-1D (AIM-4A) s poloaktivním RL naváděním a CAR-2A (AIM-4C) s IČ soustavou, obvykle dvě a dvě. Standardní se ovšem staly spíše GAR-3A (AIM-4F) nebo GAR-3 (AIM-4E) s RL a GAR-4A (AIM-4G) s IČ soustavou což byly výrazně modernizované střely s jednak max. dosahem zvýšeným na 11km jednak s lepšími aerodynamickými vlastnostmi, vyšší rychlostí letu (nový motor) a lepšími manévrovacími schopnostmi. I když se počet střel proti F-102Asnížil, díky větší spolehlivosti zůstal počet cílů stejný, jelikož střely se odpalovaly po dvojicích, případně i jednotlivě.
I když ve výzbroji mohly být pravděpodobně i AIM-26A Nuklear Falcon, v praxi se používaly naopak neřízené střely AIR-2 Genie, vždy jedna střela místo dvojice ŘS Falcon.
Odpal neřízené jaderné AIR-2 Genie a podvěšování AIM-4G a palebný průměr AIM-4 F/E a G
