Projekt byl svěřen v roce 1938 konstrukční brigádě S.V. Iljušina v CKB. O něco málo později, počátkem roku 1939, byl podobným úkolem pověřen P.O. Suchoj. Vojenské letectvo se chtělo zabezpečit, aby mělo možnost výběru nebo alespoň záložního typu pro případ nezdaru Iljušinovy koncepce. Ocelový pancíř o proměnné tloušťce od 4 do 7 mm tvořil přímo skořepinu trupu, od vrtulového krytu až za kabinu osádky. Vážil asi 700 kg. Prototyp CKB-55, připravený pro skutečné letové zkoušky, byl zalétán 30. prosince 1939 V.K. Kokkinakim. Křídla a ocasní plochy byly celokovové, duralové. Motor byl řadový AM-35 o 1 350 k. V kabině seděli za sebou pilot a střelec/radista, z nichž druhý mohl obsluhovat pohyblivý kulomet ŠKAS pro střelbu dozadu. Pilot ovládal čtyři kulomety téže značky, vestavěné pevně do křídel. V pumovnicích v centroplánu křídla mohl BŠ-2 nést až 500 kg pum. Komise však nebyla nadšena malým výkonem motoru, podélnou stabilitou, ani výzbrojí. Proto došlo ke změnám a 12. října 1940 mohl V.K.Kokkinaki zasednout do pilotního prostoru nového prototypu CKB-57, který odpovídal všem novým názorům. V přídi byl tentokrát nový dvanáctiválec AM-38 o 1 600 k s výškovostí sníženou ze 4500 na 3000 m. Výzbroj se změnila na dva pevné kanóny ŠVAK 20 mm a dva pevné kulomety ŠKAS 7,62 mm, upravené ocasní plochy zlepšily podélnou stabilitu a pancéřování zadní stěny kabiny se změnilo ze 7 mm na 12 mm. Vojenské letectvo se zřeklo možnosti aktivní obrany dozadu, druhý člen osádky tehdy odpadl a jeho váha mohla být využita pro zvětšení zásoby paliva z původních 315 na 470 kg. Palivové nádrže měly zajímavou novinku - nad hladinu paliva se za letu přiváděly ochlazené výfukové plyny jako netečný plyn, který snižoval nebezpečí vznícení paliva v případě prostřelení nádrží. Měl rychlost až 450 km/h u země a 470 km/h ve výši 2500 m, mohl nést 400 kg pum a navíc také osm raketových střel RS-82 nebo RS-132 na odpalovacích kolejničkách pod křídly. Proti původním předpokladům byl sice ochuzen o možnost samostatné obrany směrem dozadu, ale vojenské letectvo předpokládalo, že bude krýt akce šturmoviků dostatečným počtem stíhačů, které zajistí jejich bezpečnost. Praxe z prvního údobí války na území SSSR však ukázala nereálnost těchto úvah. Il-2 nezůstal po celou dobu ve své původní jednomístné verzi. Prototyp verze Il-2 typ 3 prošel státními zkouškami v červenci 1942, ve třetím čtvrtletí 1942 přišly první dvou místné šturmoviky k frontovým jednotkám a v lednu a únoru 1943 zasáhly již ve větším počtu do bojů u Stalingradu. Typu 3 bylo dáno do vínku mnoho změn. Především šlo o obranu dozadu. Tu nyní zabezpečoval střelec/pozorovatel, který seděl v prodloužené kabině zády k pilotu a ovládal pohyblivý kulomet UBT ráže 12,7 mm se 150 náboji. Kanóny již nebyly dvacetimilimetrové ŠVAKy, ale nové Vja ráže 23 mm, jejichž vývoj v roce 1941 dokončila dvojice Volkov a Jarce. Od května 1943 dostávaly některé šturmoviky i dva speciální protitankové automatické kanóny 11-P-37 raže 37 mm, každý s 32 náboji. Všechny úpravy přinesly přirozeně zvýšení vzletové váhy z 5340 na 5873 kg. To si vyžádalo opět vyšší výkonnost motoru, ale vhodný motor byl již k dispozici. A.A.Mikulin vyvinul speciální verzi motoru AM-38F s výkonností 1 750 k, snížil kompresní poměr ze 6,8 na 6, takže motor mohl pracovat s lepším automobilovým benzínem, a výškovost motoru se snížila na pouhých 750 m, ovšem záměrně, protože ve větších výškách šturmoviky bojově nepracovaly. Iljušiny dokázaly zasadit nacistickým tankovým vojskům skutečně drtivé ztráty. Při soustředěném útoku na tanková seskupení v Kurském oblouku dokázaly šturmoviky zlikvidovat za dvacet minut sedmdesát nacistických tanků.
TTD:
Iljušin Il-2: jednomotorový jedno- nebo dvoumístný dolnoplošný bitevní letoun.
Trup: přední část je pancéřová a slouží i jako motorové lože, zadní část tvořená dřevěnou nebo kovovou konstrukcí potažená buďto překližkou nebo hliníkovým plechem.
Křídlo: celokovové nebo smíšené konstrukce, centroplán, pevně spojený s trupem je vždy celokovový, zčásti pancéřovaný a nese též gondoly podvozku a spodní palivovou nádtž. Křidélka a klapky byly buďto dřevěné nebo duralové.
Podvozek: má hlavní nohy vidlicového typu umístěny v gondolách částečně zatahovatelné do trupu. Ostruha se za letu nezatahuje. Kolový podvozek býval v zimních měsících (také díky tomu že z letištních ploch se neodklízel sníh) nahrazován lyžovým podvozkem.
Pohonná jednotka: představoval dvanáctiválcový řadový motor AM-38 nebo AM-38F, chlazený kapalinou o výkonu 1196 - 1287 kW (1626 - 1750 k).
Výzbroj: nejrůznější viz text.
Technická data Il-2 (jednomístná verze rok 1942):
Rozpětí: 14,60 m, Délka: 11,60 m, Nosná plocha: 38,50 m2, Výška: 3,40 m Hmotnost prázdného letounu: 4 261 kg, Vzletová hmotnost: 5 788 kg, Maximální rychlost: 426 km/h, Maximální rychlost u země: 396 km/h, Dostup: 6 200 m, Dolet: 740 km
Technická data Il-2 typ 3 (dvoumístná verze rok 1944):
Rozpětí: 14,60 m, Délka: 11,65 m, Nosná plocha: 38,50 m2, Výška: 3,40 m Hmotnost prázdného letounu: 4 525 kg, Vzletová hmotnost: 6 360 kg, Maximální rychlost: 410 km/h, Maximální rychlost u země: 390 km/h, Dostup: 6 000 m, Dolet: 765 km
A OTÁZKA DO PRANICE KTERÝ BITEVNÍ LETOUN WWII POVAŽUJETE ZA NEJLEPŠÍ???
