Jestli si někdo před dvaceti léty představil Sovětskou výzbroj (a v podstatě dodnes Ruskou) vybaví se mu nejspíš automat Kalašnikov, pancéřovka RPG-7, Mig-21 a v neposlední řadě protiletadlový raketový systém S-75, respektive jeho různé, především exportní varianty. Jestliže komplex který sem popisoval posledně (S-25) příliš známý není a hodně autorů ho bere jako předchůdce právě S-75, což není pravda, tak S-75 je v podstatě nejznámější PLS byv. Sovětského svazu. Je sním spojen na jedné straně export komunismu, na straně druhé obrana již budovaného.
Jestliže jsme si popsali S-25, tak sme si i řekli, že systém byl sice velmi rozsáhlý, složitý i výkonný, ale také drahý, stabilní a neúčinný proti nízkoletícím cílům. Ale nejen to, byl také náročný na výkon rakety. Systém navádění (jeho profil) byl sice kvalitní, ale náročný na výkon rakety a nemohl zasahovat proti manévrujícím cílům. Je pravda, že se dá namítnout, že průmyslová centra by byla napadena strategickými bombardéry, od kterých nějaké manévry nelze čekat, přízemní lety se nepředpokládaly a let ve formaci by byl velmi pravděpodobnou taktikou, čili S-25 na tyto cíle byl připraven dobře, jenže vývoj šel dál. Bylo, především kvůli jeho ceně a složitosti jasné, že bude třeba vyvinout systém lehčí, pokud možno mobilní, jednodušší a schopný působit nejen proti strategickým letounům, ale i proti letounům taktického letectva a to i v přífrontové oblasti i když ochrana průmyslových a politických center byla dál prioritou. Sice to nebyla cesta k vyloženě taktickému systému (to byly jiné), ale měl být univerzálním. Měl být schopný přemístění, spolupracovat s okolními systémy, postřelovat taktická letadla a to vše za levnější peníz, i když bylo jasné, že to bude něco za něco.
O tom, že se podobný systém bude vyvíjet padlo rozhodnutí 20.listopadu 1953, čili v době, kdy S-25 měl již reálnou podobu. Požadavkem byl mobilní komplex schopný ničit cíle o rychlosti 1500km/h ve výškách 3-20km. Hmotnost ŘS neměla přesáhnout dvě tuny. Hlavní prací bylo pověřeno nám známé KB-1 pod vedením A.A.Raspletina. Tato kancelář měla vyvíjet systém jako celek. Spadalo přímo pod ministerstvo středního strojírenství. (trochu na vysvětlenou: Ministerstvo středního strojírenství nebylo jen tak obyčejné ministerstvo. V sovětu ministrů mělo specifický úkol a to byl zbrojní výzkum. Z počátku v podstatě jeden a to vývoj jaderné zbraně, ale později se na něj nabalil výzkum zbraňových systémů, především těch, jenž měly prioritu a byly závislé na rozsáhlé vývojové základně, především díky vývoji moderních technologií). Právě KB-1 bylo jeho důležitá konstrukční kancelář. Hlavním konstruktérem projektu se stal B.V.Bunkin. Raketu pro systém vyvíjelo pak OKB-2, jenž bylo nové a v jeho čele stál P.D.Grušin.
Při práci se vycházelo ze zkušeností se systémem S-25 a sáhlo se i k věcem, které při jeho vývoji jaksi zbyly. Jednak od samého počátku byl systém vyvíjen jako jednokanálový se schopností na jeden cíl navádět tři ŘS. Díky tomu bylo možno výrazně zjednodušit výkonný (a jedinečný) systém S-25, respektive jednodušší vyvinout. Radiolokátor s lineárním vyzažování, pro více kanálový systém nutný byl nahrazen a byl zvolen systém s úzkým paprskem, čímž se radiotechnické vybavení výrazně zjednodušilo a zmenšilo. Nebyl totiž nutný (mimo jiné) tak výkonný (a v té době velký) počítač zpracovávající informace o cílech. Podle některých údajů byl mimo jiné tento ústupek možný (podle mě nutný) i proto, že ve Spojených státech byl vyvíjen systém Nike Ajax, který byl na tomto systému postaven. Limitujícími parametry byla hmotnost a velikost systému. Jednou z vlastností. Které na to měly velký vliv, byla možnost použít 6cm pásmo pro RL navádění a sledování. Díky tomu bylo možné zvýšit přesnost sledování jak cíle tak rakety, tak velikost antén. 6cm pásmo a jeho RL byl výrobkem Leningradského vývoje, jenž projektoval systém S-50, jenž nebyl realizován. Použití RL se skokovou změnou frekvence umožnila odolnost systému na aktivní i pasivní rušení. Jak sme si řekli, systém měl schopnost navádět na cíl tři ŘS součastně. Pro navádění ŘS byl vyvinut nový algoritmus výpočtu. Systém na základě informací o rychlosti, výšce a kurzu vypočítával bod předpokládaného pohybu cíle a střelu naváděl mezi součastnou polohu střely a tento vypočítaný bod. Tento systém byl proti systému u S-25 (naváděl na aktuální polohu cíle) méně náročný na výkon střely a umožňoval navádět na cíle manévrující vyšším přetížením.
Dvoustupňová ŘS nesla označení V-750 (izdělenije 1D). Na požadavek na vysoký tah při startu byl zvolen první stupeň na TPH, pro trvalý výkon v době letu k cíli pak motor na KPH. Vývoje se musel podřídit výše uvedenému zadání, takže to nebylo jednoduché. Na rozdíl od S-25 musel být start systému nikoli kolmý, ale šikmý, směrem na cíl. Výrazně to zjednodušovalo přepravu a logistiku systému, na druhé straně právě na start byl potřeba vysoký výkon motoru 1. stupně. Z aerodynamického pohledu byla ŘS čistá, klasickým systémem ovládání křidélky na stabilizátorech. Pouze na přídi byly destabilizátory zvyšující obratnost ŘS. Na rozdíl od řízení kachními plochami (S-25) je tato koncepce aerodynamicky čistější a má menší odpor.
Raketa měla téměř poloviční hmotnost proti S-25 při zachování v podstatě stejného dosahu. Pravda při velmi lehčí bojové části.
Práce na elektronické výbavě pro vlnovou délku 6cm ale nesl problémy a bylo zřejmé, že případné čekání by oddálilo realizaci celého komplexu. Čili rozhodnutí z 1.října 1954 umožnilo použít vlnovou délku 10cm s tím, že bude novější nahrazena po zvládnutí technologie. Na konci roku byla zkušební stanice hotova a započaly zkoušky a v květnu 1956 systém putoval na plochu č.32 na střelnici Kapustám Jar a započaly reálné zkoušky.
První start ŘS V-750 proběhl 26.dubna 1956. Úspěšný start v úhlu 45 stupňů skončil po 46 sekundách dopadem střely 12km od startu. 4.května proběhly první manévry střely v letu a do konce roku byly ukončeny závodní zkoušky postřelováním cílů (odražeče na padácích). Ne všechno probíhalo pochopitelně lehce, ale nakonec úspěšně.
První střela V-750 připravená na první balistický let.
V květnu 1957 začaly na Kapustám Jar státní zkoušky komplexu v celém rozsahu a v říjnu 1957 byly zakončeny komplexními střeleckými testy. Na základě úspěšných zkoušek bylo 28.listopadu 1957 doporučeno systém pod označením SA-75 Dvina přijmout do výzbroje a toto rozhodnutí bylo 11.prosince 1957 potvrzeno podepsáním předávacího protokolu v Sovětu ministrů SSSR. V té době již běžela výroba a do konce roku bylo vyrobeno 30 baterií a 621 ŘS. (Objednáno bylo 40 baterií a 1200ŘS).
Výroba běžela ve spoustě závodech a systém byl jednak dost rozsáhlý, ale taký nabitý moderními technologiemi. Radioelektronickou výbavu vyráběly závody v Kunčevu, Dnětropetrovsku a Zagorsku. Výroba antén probíhala v Podolsku, Gorkij, a v Moskvě. Třeba u antén se projevil problém s výrobou, kdy požadavky na přesnost zpočátku výrobce nebyl schopen plnit. Podvozky automobilů Zis-150 a Zis-151 vyráběl závod v Lichačevu….atd.
Rakety vyráběl od roku 1955 závod v Moskvě, tentýž, kde se vyráběly V-300 pro S-25. V průběhu výroby se komponenty a rakety vyráběli v několika závodech většinou původně leteckého průmyslu, často souběžně s letouny. Odpalovací zařízení se vyráběly v závodech kde probíhala výroba dělostřeleckých systémů, opět mimo jiné Kalininovy závody v Leningradě. Na konci padesátých let běžela výroba v pěti závodech a ve dvou podnicích se vyráběly ŘS.
V průběhu výroby byl především z počátku odstraňovány dětské nemoci systému a některé závody se potýkaly i s problémy výrobu zvládnout. Přes to všechno byl S-75 brzy u jednotek a nadlouho se stal základním PLS jek PVOS tak vojskové PVO.
Organizačně byl systém SA-75 členěn do pluků. V jejich sestavě byl štáb, tři palebné baterie a technický oddíl. Ve stavu baterie byla kabina PA s anténní soustavou sledovacího a naváděcího RL RSNA-75 na střeše. Kabina byla otočná na dělostřeleckém podvozku a otáčela se celá v rozsahu 360 stupňů. Prostředek byl tahán dělostřeleckým tahačem na jehož korbě se přepravovaly kabely ke spojení prostředků.. Ve zbývajících kabinách bylo velitelské stanoviště baterie, kabina indikátorů, kabina řízení ŘS, …….. Ty byly na podvozcích vozidel ZIS-150 a později 151. RL byl schopen navádět na jeden sledovaný cíl tři ŘS jak v automatickém tak ručním režimu.
Né moc kvalitní ale zajímavá fotka. První verze naváděcího RL RSNA-75 systému SA-75 Dvina
Dále v sestavě baterie bylo šest vypouštěcích zařízení CM-63, což byla odpalovací rampa na křížové lafetě schopná střelu zaměřit jak v odměru (360 stupňů) tak náměru (do 75 stupňů) směrem k cíly. 6-12 přepravních a nabíjecích vodidel na podvozku ZIS-150/151, případně Zil-157KV na přepravu a nabíjení ŘS. Doba přebití odpalovacího zařízení byla podle podmínek 2-4 minuty. Palebný průměr byl obvykle 12 – 18 ŘS u baterie.
Vyhledávání cílů zajišťoval RL P-12 různých verzí s radiovýškoměrem PRV-10, později pak RL P-18.
Vyhledávací RL baterie P-12
Typické rozmístnění baterie bylo umístnění odpalovacích zařízení okolo stanice navedení ŘS v pravidelném kruhu. Tento systém umožňoval pokrytí celých 360 stupňů ideálním počtem ŘS. Nebylo totiž možné ŘS odpalovat „přes radar“. Poblíž odpalovacího zařízení byl přepravní a nabíjecí dopravník se záložní ŘS.
Tipické postavení systému S-75. tenhle snímek je z Kuby.
Systém S-75 všech verzí je označován jako mobilní, ale přesto přechod z pochodové do bojové polohy , případně opačně trval 4-6 hodin, později, v šedesátých letech se tento čas podařilo zkrátit na 2:20 hodin. Tento čas jde zkrátit dobře připraveným palebným prostorem. Krom toho, bylo nutno použít i dost pomocné techniky, například anténní systém RL RCHA-75 se umistňoval na kabinu až na místě, k čemuž byl potřeba autojeřáb. Přesto byla možnost měnit palebné postavení novum a výrazně zvedlo možnosti systému. S-75 byl první systém této kategorie na světě zavedený ve službě.
Druhý z rodiny S-75 byl systém SA-75M Dvina, což byl v podstatě původní systém s novou ŘS. Zatímco raketa V-750 (1D) měla výškový dosah 20-22km, tak ještě v jejím vývoji byl zvýšen požadavek na dosah do 25km. Důvodem nebylo nic jiného, než narušování vzdušného prostoru letouny U-2. Jejich dostup v cca 22000m prakticky znemožňoval letecký zásah proti nim a tím pádem si mohly ve vzdušném prostoru SSSR dělat co se zlíbí. Není divu že velení armády, letectva a samotné vedení Sovětského svazu nejásalo nadšením. Zvýšení dosahu bylo zajištěno zvýšením tahu startovacího motoru. Takto upravená raketa dostala označení V-750V (11D) a systém byl schválen do výzbroje ještě v roce 1957, čili v podstatě v době schválení první sériové varianty. Velmi brzy ve výrobě zastoupila raketa V-750V původní. Na rok 1958 byl plán vyrobit 78 baterií. Mělo být vyrobeno 950ŘS V-750V.
Rakety se vyráběli v několika variantách, mezi nimi V-750VM určený specielně na postřelování letounů s aktivním systémem rušení. Systém byl velmi rychle modernizován, ale podstatně déle byl vyráběn na vývoz. Existoval projekt SA-75M Dvina A což byla nakonec nevyráběná varianta s jinými dopravními prostředky, všechny vozy byly řešeny jako přívěsy. Koncem padesátých let bylo jasné, že o systém bude zájem v zahraničí a právě SA-75M se stal základem exportních variant. Ty byly dvě SA-75M Dvina a SA-75MK Dvina. Ta první byla určena pro vývoz do socialistických států. Oba systémy byly vyváženy v 10cm rozsahu a měli jiný RL sledování a navádění RSNA-75MA. Měla pouze tři kabiny obsluhy a systém byl zjednodušen. Byl vyvážen s raketou V-750V a do státu VS a některých jiných pak i s ŘS V-750VM, VD… Jako přehledový radiolokátor byl používán P-12MV. Systém SA-75M v podstatě odpovídal 10cm variantě z výzbroje Sovětské, pouze neměl některé „válečné“ frekvence, SA-75MK měl nižší rozsah frekvencí znemožňující „prásknout“ frekvence potencionálnímu protivníkovi.
Jak jsme si řekli 6cm rozsah od počátku plánovaný pro systém S-75 musel být odložen. Odložen byl, ale souběžně se na něm pracovalo a proto mohl být použit pro S-75 už v roce 1958. V době kdy probíhaly zkoušky SA-75, začaly již zkoušky S-75 s 6cm aparaturou. V jejich průběhu 3.května 1958 byl dán další úkol a to snížit množství dopravních prostředků v baterii. Důvodem byly jednak zkušenosti s provozem SA-75, kdy v případě poruchy vozidla na němž byla některá část RL,byl systém nepohyblivý, jednak nákladní automobily neměly neomezenou průchodnost, což se týkalo především u jednotek PVO PV a jednak cena systému. Všechny kabiny systému byly přemístěny do přívěsů, které bylo možno táhnout téměř jakýmkoli prostředkem včetně pásových a to i několik za sebou. Radiolokátor systému, RSN-75 byl umístněn ve čtyřech takových kabinách. Podařilo se snížit množství kabelů potřebných k propojení jednotlivých dílů…
Pro S-75 byla použita i nová ŘS. Zkoušky střely označené V-750N byly ukončeny v roce 1958, ale již od počátku výroby byla použita ŘS V-750VN (13D), což je jako analogicky upravená ŘS V-750V systému SA-75M. Výkony systému se trochu zvýšily a výškový dosah dosáhl 27km. K nové ŘS byly i použity upravené odpalovací zařízení SM-63-I a nabíjecí transportér pak PR-11B. Systém byl přijat do výzbroje 22.května 1959 pod označením S-75 Desna, ale výroba běžela již od roku 1958. Na rok 1958 bylo naplánováno vyrobit 52 baterií a 700 ŘS vlastně souběžně se systémem SA-75M. V průběhu výroby došlo k modernizaci radaru i rakety ještě jednou. Radar dostal označení RSN-75M. Změny se týkaly dosahu a zvýšených možností automatického sledování. Souběžně s tím byla změněna ŘS. Dostala označení V-750M (13DM). Změněn, kromě možností komunikace, byl motor, který díky možnosti měnit tah letového motoru snížil měrnou spotřebu a zvýšil se dolet. Původní minimální dosah 3000m se snížil na 1000m. Systém postupně nahrazoval ve výrobě S-75 a od roku 1961 byly na tento standart upravovány i systémy dříve vyrobené. Často se setkáme s označením S-75M Desna, ale v armádě systém sloužil pod původním označení S-75 Desna.
4.června 1958 bylo vydáno nařízení RM SSSR o modernizaci systému a následovalo 16.září 1959 další. Výsledkem jsou dvě novější verze ŘS. Jednak je to V-755 (20D) s termínem započetí zkoušek v třetím kvartále 1959 a jednal V-757 (17) s termínem druhé čtvrtletí 1960 (o ní později). Výsledkem vyvinutí střely V-755 (20DP) jenž byla rozsáhlou modernizací V-750 byl vyšší výkon systému. Bojová náplň o hmotnosti 196kg s 8000 střepinami. Rychlost zasahovaných cílů se zvedl na 2300km/h, dostup 30000m a dolet 43km. Zároveň se zvedla odolnost proti aktivnímu rušení. Modernizovaná byla stanice RL RSN-75V. Měla 4 kabiny. Zkoušky rakety V-755 započaly v roce 1960 ještě na Kapustám Jaru, ale ukončeny byly až na nové základně Sary Šagan v Kazachstánu. Systém s raketou V-755 byl přijat do výzbroje 20.května 1961 pod označením S-75M Volchov. Parametry systému se zvedly, ale zůstal minimální výškový dosah 3000m a odolnost proti rušení taky nebyla ideální. Později v roce 1962 byl přijat do výzbroje nový radar se všemi úpravami. Od té doby systém mohl postřelovat cíle na výšce 1000 – 30000m a zvedl se dosah radaru spolu s odolností na rušení. Modernizace na systému probíhaly dál, ale nedosáhly již takového rozsahu a systém S-75M Volchov se stal standardní verzí systému který byl později i vyráběn ve vývozní verzi s úpravami podobnými jako systém Dvina pod označením Volga.
30.prosince 1960 byl ustanovení Sovětu ministrů SSSR bylo rozhodnuto o započetí vývoje rakety systému S-75M s hlavicí umožňující ničení skupinových cílů, čili s jadernou bojovou hlavicí o ráži 10kt. Raketa dostala označení V-760 (15D). Na první pohled se raketa pozná od ostatních trochu „baculatější“ přední částí a nepřítomností příďových destabilizátorů. Nic nebylo bez problémů ale raketa byla přijata do výzbroje 15.května 1964. Na raketu nebyl kladen nárok co se týče zásahu přízemních cílů a manévrovacích schopností. Byla vybavena přibližovacím zapalovačem značně vyššího dosahu. Zajímavostí je že zapalovač pracující okolo 1000MHz měl schopnost skokově měnit frekvenci, čímž pádem byl považován za nezarušitelný. Raketa byla možná použít na systému S-75M Volchov bez úprav, co bylo jiné byl dopravník PR-11DA vybavený ohřevem bojové hlavice. Skladovány byly odděleně od ostatních raket v skladišti a palebný průměr skladiště raket byl tři PR-11DA v izolovaném skladu s ventilací, klimatizací a udržováním vlhkosti vzduchu.
Rakety V-760 s jadernou hlavicí na Moskevské přehlídce
Údržba druhého stupňe ŘS. Kontejnery v pozadí slouří ke skladování ŘS dodaných od výrobce.
V průběhu používání systémů S-75 Desna byly systémy modernizovány na standart Volchovů. Výkony byly zvýšeny na rychlost cíle 2000km/h a snížením minimální výšky na 300m. Modernizované radiovybavení a odpalovací zařízení mohlo spolupracovat s raketami systému S-75M Volchov a byl schválen do výzbroje v roce 1969. Takto modernizované systémy dostaly označení S-75D Desna a byl uvolněn na export s raketou V-750VN a V-755. Již dříve, v polovině šedesátých let byl na export uvolněn systém S-75M Desna v 6cm pásmu.
4.června 1963 bylo rozhodnuto o další modernizaci později označené S-75M1 Volchov. Ta měla za následek opět zvýšení výkonů, dosah 55km na podzvukové cíle a snížení minimální výšky postřelování cíle na 300m. Modernizovány byly dopravní prostředky. Radiotechnické prostředky byly výrazně odolnější proti rušení. Součástí systému se standardně stal systém automatického řízení PVO. Byl to systém ASURK-1, postupně modernizovaný který umožňoval řízení palebné činnosti osmi baterií systémů S-75 a S-125 s automatickým přidělováním cílů a rozpoznáváním svůj-cizí.Opět byly modernizovány ŘS, vznikly V-755S (20DS). Radiozapalovač rozeznal cíl od odrazu od terénu a nový RL RSN-75V1 měj nový kanál, který umožňoval korekci střepinového účinku bojové hlavice rakety.Systém od roku 1965 přicházel k jednotkám.
Na novou modernizaci se čekalo a zase se upravovalo. Tentokrát ŘS byly upraveny tak (i již vyrobené) aby se zkrátila doba přípravy rakety. Do té doby trvala příprava rakety dvě minuty. Systémy byly upraveny tak, aby rakety byly v připravenosti k okamžitému startu. U dříve vyrobených tento režim vydržel 25 minut a poté následovalo uchlazení systémů rakety po dobu 20min. U nových střel byly časy přestávky zkráceny. V době odpočinku byl odpal možný po 3 minutách. Do systému byla standardně přidána možnost „falešného startu“ věc vycházející ze zkušeností Vietnamu. V tomto režimu byl radiotechnickými prostředky simulován odpal a navádění ŘS. Bylo to využíváno v případě neschopnosti cíl postřelovat z důvodu nenabití ŘS nebo nevhodné pozice cíle…. Pilot cíle byl pochopitelně informován o zaměření naváděcím RL a provedl protiraketový manévr. Výsledkem bylo jednak nouzové odhození zbraní a PPN a jednak rozhození cíle při zaměřování vlastních jednotek. Tenhle systém se ve Vietnamu velmi osvědčil. Další věcí byl optický kanál navádění ŘS. Byla to televizní aparatura umožňující navádění ŘS bez nutnosti mít zapnutou RL stanici navádění, případně navádění převzít v případě nutnosti RL přepnout na náhradní zátěž v momentě postřelování protiradiolokačními prostředky. Prostředky byly umístněny na nové RL stanici RSN-75V2 a operátoři tohoto systému měli pracovičtě za anténami navádění „na střeše“ kabiny. Systém také dostal novou ŘS V-759 (5Ja23). Opět se zvýšily výkony , postřelovaný cíl mohl mít rychlost 3600km/h, výškový dosah byl 100-30000m a dálkový 6-56km. Raketa dostala nový systém navádění. RL RSN-75V2 umožňoval navádět raketu při impulzech radaru a aktivní odpovědi ŘS. Díky tomu bylo možné postřelovat cíl při opravdu silném rušení prostředky REB jak cíle tak prostředků krytí. Nová byla bojová hlavice rakety, ta měla 29000 střepin vyrobených ve tvaru pyramidek. Jejich účinnost byla obdivuhodná. (to muselo být dírek). Radiotechnické úpravy systému byly hotovy a zaváděny od roku 1967 a nová raketa byla u jednotek v roce 1968/9. Oficiálně byl systém S-75M2 Volchov jak byl označen přijat do výzbroje v květnu 1971. Na tento standart byly postupně modernizovány i dříve vyrobené systémy.
RL RSN-75V2 systému S-75M2. Na střeše kabiny je patrné stanoviště dvou operátorů optického kanálu.
V roce 1975 byl přijata nová verze systému. S-75M3 Volchov. Nový byl optický systém navedení. Operátoři putovaly ze střechy dolů a systém dostal novou kameru Karat-2. Zvedl se impulsní výkon RL na 1000kW (dříve 800kW), snížila se reakční doba komplexu, opět byla zvednuta odolnost proti aktivnímu rušení. Systém dostal novou kabinu. Ta spolupracovala s novým automatizovaným systémem velení Vektor-2V. Ten mohl řídit brigádu PVOS se sastémy S-125, S-75 a S-200 s tím, že baterií systému S-75 a 125 bylo max 14. Novou výbavu dostal také bateriový RL vyhledávání cílů. P-12, P-18 byly modernizovány, měly nový radiovýškoměr PRV-13 a mohly spolupracovat s novými RL vyhledávání nízkoletících cílů P-15 a P-19. Systém identifikace spolupracoval s novým systémem Parol . Dodatečně byly S-75M3 doplněny tréninkovým systémem AKORD-75. Umožňoval velmi realistický výcvik obsluh systému a udržování návyků. Do výroby šla i nová jaderná raketaV-760V (5V29). Systém S-75M3 byl sice přijat v roce 1975, ale první pluky se objevily už v roce 1973.
Kamera televizního kanálu na kabině verze S-75M3 (M4) Volchov
To už ale v roce 1974 běžel další modernizační program k jehož vyvrcholení došlo v roce 1978 kdy byl systém pod označení S-75M4 Volchov přijat do výzbroje Sovětské PVO. Opět nový naváděcí radiolokátor, nová raketa vyšší výkony. Dálkový dosah se zvedl na 76km, k čemuž došlo díky vyšší letové rychlosti ŘS a možnosti navádět ŘS i na pasivní části trajektorie. Modernizovaná ŘS V-759 dostala nové elektronické vybavení. Úpravou jak střely tak radaru RSN-75M4 bylo umožněno opět dosáhnout nižší minimální výšky postřelovaného cíle, tentokrát 50m nad zemí. Díky novému počítači a systémů velení se opět snížil čas reakce celého systému. Efektivní odrazná plocha cíle sledovaného naváděcím radarem byla 0,2 m2. Do systému automatizovaného systému řízení PVO byl použit systém Sniž a maximální množství spolupracujících baterií byla 17 (S-125,S-75 a S-200) a nově spolupráce s řízením stíhacích letounů. Do tohoto standardu byly postupně modernizovány i dříve vyrobené baterie.
Systém S-75M4 byl poslední modernizovaný systém na bázi S-75 který byl přijat do výzbroje Sovětského svazu. Systém byl základním systémem vojsk PVOS a z počátku části jednotek vojskové PVO po dlouhou dobu. Jeho nástupcem se stal systém S-300P a od roku 1980 ho postupně nahrazoval. Z výzbroje již Ruské federace byl definitivně vyřazen v roce 1997 po 40 letech od přijetí jeho první generace…. Obdivuhodné.
V roce 1960 bylo ve výzbroji 80 pluků S-75, po roce již jednou tolik a začaly se tvořit společné brigády S-75 a S-125. Podle odhadů zahraničí bylo ve výzbroji Sovětské PVOS v roce 1980 kdy začal být systém nahrazován v bojových útvarech 4600 odpalovacích zařízení a v roce 1993 již jen polovina a v roce 1996 již jen 25. V součastné době již ve výzbroji nejsou.
Systém S-75M se skládal ze štábu, technického oddílu a tří palebných oddílů. Ve štábu bylo 8 důstojníků a 60 vojáků. V technickém oddílu bylo 10 důstojníků a 115 vojáků. Mimo jiné 12 přepravníků raket, 2 autojeřáby, 6 cisteren s palivem a dalších 38 vozidel údržby a logistiky.
Každý palebný oddíl měl 4 důstojníky a 34 vojáků ve velitelství, 4 důstojníky a 20 vojáků v provozu čtyřech kabin RL RSN-75M a devíti automobilů a 3 důstojníky a 34 vojáků v obsluze šesti vypouštěcích zařízení a šesti přepravníků raket.
Obvykle bylo v palebném průměru 12 až 18 ŘS.
O exportní verzi systému SA-75MK Dvina jsme si řekli. Od roku 1973 byl uvolněn na export systém vycházející ze systému S-75M Volchov. Jejich označení bylo S-75 Volga s raketou V-755 (20D). Byl to exportní systém pro „méně spolehlivé“ zákazníky, takže analogicky jako na dřívějších Dvinách leccos chybělo, především z elektronické výbavy. Systém byl exportován do Sýrie (1973-1987) 53 systémů a v letech 1975-1985 do Libye 39 systémů. Krom těchto států měly Volgy snad ještě v Egyptě a v Iráku, tam se ale názory různí. V součastné době je nabízena modernizace systému na verzi S-75M Volga pro státy které systém ještě používají. V podstatě by dosáhl výkonů posledních Sovětských systémů.
Do států Varšavské smlouvy byly systémy na bázi S-75M Volchov exportovány od roku 1963 do roku 1980. Ty byly na rozdíl od Volg v podstatě tytéž jako zavedené v Sovětském svazu (??) s tím že jednotlivé verze a modernizace byly k dispozici později, až byly uspokojeny požadavky Sovětské PVO. Vyvářeny byly varianty S-75M až S-75M3. V letech 1958 – 1988 bylo do zahraničí dodáno 800 baterií exportních S-75.
Mezi státy které koupily systém S-75 patří i bývalé Československo. První systémy SA-75M Dvina dorazily do výzbroje naší PVOS v roce 1959. Původně uvažované SA-75 nebyly dodány, jelikož Mková verze byla na světě dřív než se mohlo začít. Od roku 1965 byly dodávány již systémy S-75M Volchov a ty dříve dodané Dviny postupně nahradily. Koncem 60tých let bylo ve výzbroji naší PVOS 25 palebných oddílů ( 16 Dvina, 9 Volchov). Systém byl modernizován podobně jako systémy v SSSR a ve výzbroji je do dnešních dnů.
Mě zaujaly stránky v češtině o nasazení systémů S-75, 125 a 200 u nás. Jsou tam informace zajímavé, podle mě od lidí kteří u systému sloužily. Jistě si najdete svoje stránky pokud budete mít zájem, ale tohle projděte, alespoň budete vědět kde okolo Vašeho domova byly a Vy jste o tom možná ani nevěděly.
http://www.fortifikace.net/povalecne_pvos.html
Na základě systému vzniklo několik pokusných verzí. V průběhu celého vývoje se dost experimentovalo. Krom jiného vznikly ŘS poháněné náporovými motory a experimentálních. Jednak to byla pokusná V-751 s náporovým motorem ve druhém stupni. Její zkoušky sloužily pro vývoj v CAGI a neuvažovalo se o jejím zavedení. Další byla ŘS V-757 s oběma stupni poháněnými TPH. Vývoj byl zahájen v roce 1958. zrušen byl v roce 1962. Důvodem bylo nedosažení potřebných parametrů proti sériovým raketám.Vznikl také projekt třístupňové ŘS V-758 jejichž vývoj od roku1963 došel daleko. Koncepčně podobná standardní ŘS s tím, že okolo druhého stupně byly čtyři motory stupně třetího. Opět zrušen ve prospěch nástupců.
Krom pokusných a nezavedených jsou rakety S-75 podobně jako S-25 používány jako cvičné cíle.
TTD systému S-75
Verze………………………………….SA-75MDvina/S-75Desna/S-75MVolchov/S-75M4Volchov
Rok zavedení do výzbroje:………..…....1957/1958/1961/1978
Maximální výškový dosah:…………........ 22/27/30/30km
Minimální výškový dosah:……………….....3/1/0,3/0,05km
Max dálkový dosah:……………………........29/34/54/76km
Min dálkový dosah:……………………...........7/7/7/6km
Maximální rychlost cíle:………………....1100/1500/3600/3960km/h
Množství postřelovaných cílů:………….......1/1/1/1
Množství Střel naváděných součastně……3/3/3/3
Dékla ŘS:………………………….................10841-10798 m podle verze
Startová hmotnost…………………............2283 - 2406 kg
Max rychlost ŘS:………………………............650- 950 m/s
Charakteristiky systému. ten z roku 1964 asi odpovídá S-75M1
Výkony systému jsou závislé na výkonu ŘS a naváděcího RL, čili výše uvedené údaje jsou orientační, spíše maximální k verzi. Navíc v systému docházelo k modernizacím v průběhu vývoje, proto systém starší specifikace mohl použít novější ŘS a naopak.
Bojové nasazení:
No toho bylo více než dost a zase opět protkáno propagandou. První bojové nasazení se týkalo SA-75Dvina. Bylo to 7.října 1959 kdy Thaivanský RB-57D, potulující se nad kontinentální Čínou nedoletěl domů. V průběhu tohoto konfliktu se systém dostal ke slovu víckrát.
Druhý případ je známější. 1.května 1960 byl konečně dostižen průzkumný U-2 CIA letící nad Sovětským svazem. Tyto průzkumné lety sovětům pily krev a tento sestřel je důležitý z důvodů jak vojenských tak politických. Toho dne seděl v U-2 F.G.Powers s cílem obvyklého přeletu SSSR z jihu na sever. Již několik letů před ním aparatury REPrůzkumu na palubách U-2 zaznamenaly přítomnost radarů které byly ohodnoceny jako RL PL systémů. Jenže do toho dne letoun netrefil aktivní PLbaterii s ŘS. Je dost možné že vyhodnocení ze strany USA bylo mylné a domnívali se, že letoun je mimo dosah systému a tudíž se nic neděje. Těžko říct. Pravdou je, že toho dne ho viděly hned dvě baterie S-75 Desna. Podle nepotvrzených údajů na něj byly odpáleny tři ŘS z jiné baterie ještě před osudným Sverdlovskem, ale letěl zcela mimo dosah a střely byly v podstatě vyhozeny. To se ale neopakovalo při přeletu baterie majora Voronova. Pozice ideální, cíl nemanévruje, letí předpokládaným kurzem. Odpálení tří ŘS nese úspěch je 8:53hod. Letoun je zasažen a řítí se z velké výšky dolů. Osádka systému (jsou to její první ostré ŘS odpálené na letící cíl) ovšem nerozezná zásah a padající trosky pokládá za pasivní rušení letounu který klesá a „zabalil se“ do dipolových odražečů. Odpaluje tedy na cíl zbývající tři ŘS. Pochopitelně bez úspěchu a podle všeho spěšně nabíjí nové. Tohle ale není konec. Za cca půl hodiny jdou do vzduchu další ŘS a zasahují letoun. V té době je již Powers na zemi ale dochází k nedorozumění. Tentokrát nejde o narušitele ale o Mig-19 pilota Safranova, který ve skupině s letounem pilota Ajvazjana netuší, že již nemá co hledat (údajně po celé trase U-2 byly ve vzduchu desítky letadal). Právě na Safranova padá smutný los, obsluha vybírá jeho stroj a pilot zahyne ještě před dopadem na zem ve svém letounu. Teprve teď je poplach spěšně odvolán a letouny okamžitě poslány na zem. Jedna věc jistá není, kdo vlastně sestřelil Safranova. Podle některých zdrojů Voronovova baterie, podle jiných jiná. Ale je to celkem fuk. Zbytek incidentu je politický (U-2 dolétaly…) a vojenský (plánovači USAF zjistily, že výška nic neřeší). Je celkem mimo různé spekulace o odpálení desítek ŘS….. Je téměř jisté, že první odpálené ŘS cíl zasáhly a zbytek byl jen shodou okolností. Pravdou ale je, že se pro S-75 letící U-2 rovná cvičnému cílu na polygonu.
Další známé nasazení SA-75 Desna je 27.října 1962 nad Kubou. Jde o baterii Sovětskou, se Sovětskou obsluhou a začíná Karibská krize. Obsluhy systémů mají zakázáno na letouny USA střílet, ale toho dne Sovětské velení neodolá jak oficiálním i neoficiálním žádostem Kubánců (údajně obsluhy systémů sklízeli vztek a výsměch Kubánců, kteří nedokázali strpět, že narušitele vidí, ale nestřílí. Cíl je opět „cvičný“ U-2, ovšem pilot je tentokrát první oběť karibského dobrodružství. V roce 1962 se takových střeleb znovu zúčastnili Číňané a opět U-2 nedoletěl.
Největšího nasazení se systém dočkal celkem brzy. V srpnu 1964 dochází k „Tonkinskému incidentu“ a od roku 1965 probíhají nálety na severní Vietnam. V podstatě tady začíná Vietnamská válka. Brzy poté sovětský ministr zahraničí A.N.Kosygin v čele delegace navštívil VDR a výsledkem je dohoda o dodávkách zbraní do Vietnamu. Mezi nimi i SA-75Dvina. Už v roce 1965 jsou první dvě baterie dodány a 5.dubna jejich přítomnost zjistí Američané, jenže správně předpokládají, že je obsluhují Sověti a konflikt s nimi není žádoucí, takže si jich nevšímají. 23.července je zaznamenáno první zaměření naváděcím RL a již druhého dne 24.července je třemi raketami postřelována skupina čtyř F-4 letících na výšce 7km a jeden z nich jde po zásahu dolů. Je to první sestřel letounu USA nad severním Vietnamem PLŘS a nemá být poslední. Údajně tři dny nato je místo baterie přeoráno útokem F-105, ale mezitím se baterie odstěhovala. Američané ale brzy pochopili taktiku nasazení a velmi intenzivně se snažili průzkumem zjistit polohu baterií a v náletem se jim vyhnout, případně je podletět. Piloti také nacvičují protiraketové manévry jejichž cílem je raketu vymanévrovat což je prudký střemhlavý let spolu se zatáčkou čímž letící raketu podlétnou… pokud se podaří. V roce 1966 se objevují nové metody. Jednak se hojně začaly používat bezpilotní letouny BQM-35 s prostředky REP. Došly první rakety AGM-45 Shrike a letouny EF-105F. V podstatě všechny letouny dostaly výstražné systémy a systémy aktivního rušení. Celkem byly baterie SA-75 vystaveny 685 úderům letectva USA a z toho polovina za použití AGM-45. Za rok 1966 bylo poškozeno nebo zničeno 61 raket, za rok 1967 90… Zprovoznit zpět se jich podařilo cca polovinu. Baterie měnily pozici cca 10-12 za rok, v případě bojů pak jednou za 2-4 dny.Podle pokynů se má cíl postřelovat třemi ŘS, ale vzhledem k tomu, že nebyly vždy k dispozici rakety, protože stěhovat systém s celým palebným průměrem nebylo vždy možné byla nadpoloviční většina postřelována dvěma. 6% třemi a zbytek po jedné ŘS. Blízkou obranu baterií tvořilo vždy 2-3 baterie kanonů 37mm, případně 57mm a několik rot PL kulometů. Pokud protivník zjistil přítomnost baterie, bylo snahou přes noc pozici opustit. V důsledku činnosti nepřítele zůstalo z 95 dodaných baterií v roce 1973 39 bojových a dvě cvičné. Nebyly ale jen ztracené z důvodu činnosti nepřítele. V důsledku špatného zacházení a přepravy bylo v roce 1966 poškozeno 154 raket, v roce 1967 29. Už v průběhu nasazení byly baterie modernizovány, jak rakety, tak RL. To zvýšilo efektivitu, ale zase opět efektivitu protiopatření. Velkým úspěchem Američanů se stal nálet na Hanoj 15.prosince 1967 kdy údajně z 90ti vypálených raket žádná nenašla cíl. Následovaly odvetné opatření a protiopatření……….
Měl bych se zmínit o počtu sestřelených letounech USA. Tak to nejde. Opět je tu strašná tlupa lží a dezinformací. Podle údaje v knížce Wietnam 1964-1973, Walki nad DRW Američané přiznávají bojové ztráty 1100 letounů, podle různých zdrojů se liší a nejvíce blížící údaj tomuto sem našel 1098. Pravdou je, že i na eng. stránkách se najdou i čísla vyšší. Podle Vietnamců bylo sestřeleno celkem 4496 letounů. Přeberte si to jak chcete. Zase bych to tipnul jako pravdu někde uprostřed, ale spíš asi ke spodní hranici, protože sice Spojené státy mohou část ztrát přesunout do kolonky nebojových, ne ale jednou tolik, že. Na straně druhé je Američany udávaný počet letadel sestřelených systémem PLŘS od 190 do 260 (234?) letadel. Podle druhé strany bylo sestřeleno systémem SA-75 1163 cílů včetně bezpilotních strojů (cca 130 -160). Podle Americké strany bylo na jejich letouny v průběhu války odpáleno 8038 ŘS, podle strany druhé, respektive Ruských zdrojů bylo do VDR dodáno 7658 raket a použitých, případně ztracených jich bylo 6806. To dává cca <6000 odpálených na cíle. Tenhle rozdíl by ale šel pochopit, jednak Vietnamci velmi často používaly metodu „falešných startů“ a jednak bylo odpalováno víc raket na cíl. Na druhé straně je naivní si myslet, že piloti měli čas, dělat si za letu čárky do notesu a případně i odpal zaznamenat, případně zaměnit.
Podobná výsledky lze dohledat v případě Izraele a jeho protivníků. Tam lze zaznamenat i počet sestřelených strojů v podstatě nula. Po tom co sem se snažil xx hodin něco dohledat o Vietnamu, sem tento konflikt vzdal.
Asi poslední sestřel docílil systém S-75 19.března1993,v průběhu Abcházkého konfliktu v Gruzii. Byl jím Su-27.
V kodu NATO nesl systém označení SA-2 Gudeline. Byl označen Mod.1, Mod.2 podle verze. To ovšem nesouhlasilo se značením verzí originálních zcela a vždy.
