V Itálii se ke konstrukci takových strojů dostala firma S.A.I. (Societa Aeronautica Italiana) inženýra Angela Ambrosiniho. Ta získala pod vedením šéfkonstruktéra Sergia Stefanuttiho velké zkušenosti se stavbou celodřevěných, lehkých a aerodynamicky velmi dobře řešených strojů. 27. 8. 1939 dosáhl její dvoumístný cvičný stroj S.A.I. 7 na závodech Raduno del Littoria na 100 km okruhu průměrné rychlosti 393 km/h, přičemž maximální rychlost byla 405 km/h. A to byl poháněn motorem Hirth HM 508 D o výkonu pouhých 206 kW!

To samozřejmě nemohlo zůstat bez interesu Reggii Aeronautici! Ta nejprve zkoušela jeden stroj, označený S.A.I. 7 T, který byl poháněn domácím vzduchem chlazeným invertním řadovým motorem Issota Fraschini Beta RC.10 o výkonu 206 kW, a poté na její popud začal vývoj pokusného stíhacího stroje S.A.I. 107. Šlo o adaptaci S.A.I. 7 pro motor Issota Fraschini Gamma RC.35 o výkonu 397 kW. Výzbroj tvořil jen jeden kulomet Breda SAFAT ráže 7,7 mm, pro zkoušky to stačilo. K zalétání došlo počátkem roku 1940. Typický pro něj byl velmi dlouhý nestupněný překryt kabiny, který byl výhodný aerodynamicky, ale velmi zhoršoval výhled. Později proto obdržel standardně řešený překryt. Výkony byly velmi zajímavé, maximální rychlost stoupla na až 500 km/h!


S.A.I. 107 ovšem sloužil jen pro ověření koncepce, skutečně bojovým strojem byl až S.A.I. 207. Ten byl poháněn motorem Issota Fraschini Delta RC.35 o výkonu 518 kW. Výzbroj tvořila dvojice kulometů Breda SAFAT ráže 12,7 mm nad motorem, každý se 175 náboji. Prototyp MM.441 byl zalétán na podzim 1940 pilotem Mariem Facciolim. Výkony byly skutečně pozoruhodné, maximální rychlost v 5000 m byla až 625 km/h, velmi dobrá byla i stoupavost, obratnost a ovladatelnost. Ačkoliv se jednalo o lehký stroj, nebyla v jeho případě pevnost draku nijak ošizena, takže byl schopen ve střemhlavém letu dosáhnout oficiálně rychlosti 750 km/h. Podle tvrzení zkušebního pilota Maria Faccioliho, bylo dosaženo až 930 km/h, aniž by hrozila destrukce draku, to ovšem bylo s největší pravděpodobností přehnané. Bohužel pro poruchu motoru došlo koncem roku k havárii, která se stala osudnou i pro Faccioliho. Jak už to často bývá, vedla tato katastrofa k ochlazení zájmu...
Ovšem na jaře 1942 se zájem vrátil. Situace Itálie byla velmi špatná, mimo jiné se stále více nedostávalo duralu a paliva. A dřevěný, motorem o nízké spotřebě poháněný S.A.I. 207 se mohl zdát být cestou, jak tento nedostatek zvládnout. Vznikl proto druhý prototyp MM.442, poháněný motorem Issota Fraschini Delta RC.40 o výkonu 550 kW. S ním stupla rychlost na až 640 km/h v 5000 m. Následovala ověřovací série dvanácti strojů, vyrobená mezi březnem a červnem 1943. Jeden ze sériových strojů (MM.8431) byl zkušebně místo kulometů vyzbrojen dvojicí kanonů MG 151/20 ráže 20 mm s 90 náboji na hlaveň. Koncem roku 1942 bylo, vzhledem k velmi pochvalnému hodnocení pilotů ze 161° Gruppo Ceccia, kam byly přiděleny, objednáno dalších 2000 strojů. Nicméně žádný další S.A.I. 207 již postaven nebyl, neboť zde byl již technologicky i výkonostně lepší stroj a tedy byla objednávka převedena na něj (a zároveň zvýšena na 3000 kusů).

Tímto strojem byl S.A.I. 403 Dardo (šíp). Ten přímo navazoval na S.A.I. 207, ale byl technologicky i aerodynamicky vylepšen. Změněna byla SOP, zvětšeno křídlo, ostruha byla zatahovací, palivové nádrže větší. Pro pohon byl vybrán motor Issota Fraschini Delta RC.21/60 o výkonu stále 550 kW, ale s lepšími výškovými vlastnostmi. Počítalo se se třemi provedeními. Verse S.A.I. 403 A měla být lehkým přepadovým stíhačem vyzbrojeným stále jen dvojicí kulometů Brada SAFAT ráže 12,7 mm, tentokrát však již s 350 náboji na hlaveň. S.A.I. 403 B měl být frontový stíhač se zesílenou výzbrojí, mimo kulometů (které měly u tohoto provedení po 200 nábojích na hlaveň) měl ještě dva kanony MG 151/15 ráže 15 mm v křídle, každý s 200 náboji. Alternativně se počítalo s kanony MG 151/20 se stajným množstvím munice a také s možností podvěsit pod trup 150 l přídavnou nádrž. Třetí verse, S.A.I. 403 C, měla být dálkovým stíhačem. Výzbroj by tvořila jen dvojice kanonů v křídle, ovšem standardně nesených 300 l paliva v interních nádržích by doplnily dvě přídavné 150 l nádrže pod křídlem a zvýšily tak dolet na až 1880 km.
Prototyp MM.518, stavěný v provedení B, byl hotov koncem roku 1942. Výkony byly vysloveně excelentní, pouze při nejvyšších rychlostech docházelo k vibracím křídla. To ale bylo rychle napraveno. Pak již nic nebránilo zavedení do výzbroje. Výroba byla připravována u S.A.I., kde mělo být vyrobeno 800 kusů, a dále se počítalo s licenční výrobou u Savoii Marchetti (1200 strojů) a Caproni (1000 strojů). Přípravy byly v plném proudu, pak však přišla kapitulace Itálie a ta vše ukončila. Některé prameny sice uvádí, že se ještě podařilo vyrobit cca 50 strojů, ale není to pravděpodobné. Prototyp byl zabaven Němci, kteří se o něj již dříve zajímali. Údajně bylo po zkouškách navženo jej vyrábět pro Luftwaffe u Heinkela. Po vyzkoušení japonským armádním pilotem, tehdy pobývajícím v Německu, bylo prý rovněž uvažováno o výrobě v Japonsku u Mitsubishi. Nic z toho se však nakonec neuskutečnilo, takže se můžeme jen domýšlet, jaké by byly bojové úspěchy stroje, který představoval vrchol vývoje lehkých stíhacích letounů své éry.

TECHNICKÉ ÚDAJE (S.A.I. 107 / S.A.I. 207 / S.A.I. 403 B)
ROZMĚRY
Rozpětí: 9 m / 9 m / 9,8 m
Délka: 8 m / 8,02 m / 8,2 m
Výška: 2,4 m / 2,4 m / 2,9 m
Nosná plocha: 13,1 m2 / 13,9 m2 / 14,46 m2
HMOTNOST
Prázdná: 1280 kg / 1750 kg / 1980 kg
Vzletová: 1600 kg / 2420 kg / 2640 kg
VÝKONY
Maximální rychlost: 500 km/h / 625 km/h (v 5000 m) / 650 km/h (v 7200 m)
Cestovní rychlost: - / 505 km/h / 510 km/h
Dostup: - / 10000 m / 10000 m
Dolet: 800 km / 850 km / 940 km